Issuu

ONDŘEJ TYL

DEN 29. / 28 PRINCIPŮ, KTERÉ VÁS ŠKOLA NENAUČÍ

Předmluva: Odkaz, který začal u pohádek

PRVNÍ TÝDEN: VNITŘNÍ KOMPAS

Den 1.: Buďte autory svého života

Den 2.: Pokračujte ve vzdělávání se i po škole

Den 3.: Dosahujte velkých cílů po malých krocích

Den 4.: Učte se z vlastních chyb

Den 5.: Řekněte si o radu, ale rozhodujte vy

Den 6.: Nesrovnávejte se s ostatními

Den 7.: Naučte se rozlišovat, co je ve vaší moci

DRUHÝ TÝDEN: BLÍZKÉ VZTAHY

Den 8.: Naslouchejte druhým

Den 9.: Vybírejte si přátele moudře

Den 10.: Nahlédněte za první dojem

102

Den 11.: Buďte sami sebou

112

Den 12.: Přiznávejte chyby rychle

122

Den 13.: Přemýšlejte a jednejte velkoryse

132

Den 14.: Zachovejte si slušnost

142

TŘETÍ TÝDEN: PRÁCE A ROVNOVÁHA

152

Den 15.: Vnímejte peníze jako nástroj, ne cíl

154

Den 16.: Dovolte si odpočívat

162

Den 17.: Řekněte si o to, co chcete

172

Den 18.: Naučte se říkat „ne“

180

Den 19.: Buďte spolehlivým člověkem

188

Den 20.: Tvořte a pracujte s vnitřním klidem

196

Den 21.: Věnujte čas tomu, co vás naplňuje

204

ČTVRTÝ TÝDEN: UMĚNÍ ŽÍT

212

Den 22.: Čerpejte sílu z vděčnosti

214

Den 23.: Pečujte o své tělo

222

Den 24.: Žijte v přítomném okamžiku

230

Den 25.: Radujte se z maličkostí

238

Den 26.: Probouzejte v sobě zvídavost

246

Den 27.: Odpouštějte sobě i druhým

254

Den 28.: Dejte svému životu smysl

262

Doslov: Cesta, která nekončí

270

Poděkování

274

Zdroje a literatura

278

Odkaz, který začal u pohádek

Byly tři hodiny ráno. Seděl jsem u stolu v pracovně, před sebou notebook, a mazal jsem další verzi této knihy. Za dva roky to byla už pátá. Některé byly tak nudné, jako by je psal unavený autor učebnic. Jiné zase tak sentimentální, až jsem se sám za sebe styděl. A poslední verze na mě působila falešně. Jako by z těch stránek promlouval někdo cizí, a ne já. V domě už bylo ticho. Díval jsem se na obrazovku a říkal si, že bych toho měl nechat. Na co psát knížku, když ani po pátém pokusu neumím najít tón, který by byl opravdu můj? Nikdo na ni nečeká. A pak mi naskočila vzpomínka na babičku. Moje babička napsala ve svých třiadevadesáti letech knížku pohádek – těch samých, které mně a bratrovi před čtyřiceti lety vyprávěla na chatě před spaním. Když se tehdy do psaní knížky pustila, vypadalo to jako roztomilý výstřelek staré dámy. Ale dnes, když už tu s námi babička není, v té knize slyším její hlas tak zřetelně, jako by seděla vedle mě. Zanechala po sobě stopu, která překonala čas. Došlo mi, proč tu sedím ve tři ráno. Nepíšu pro knihkupecké pulty. Píšu pro vlastní děti, aby si za mnou mohly přijít pro radu i ve chvíli, kdy nebudou mít náladu na živé poučování. Abych k nim mohl promlouvat i za mnoho let, kdy už tady nebudu. To mi stačí. Zavřel jsem notebook a šel spát. Ráno jsem začal znovu. Tahle kniha je tedy šestá verze. A tentokrát jsem ji už nesmazal. Původně šlo o pár soukromých stránek jenom pro mé dvě děti. Ale jak jsem dával myšlenky dohromady, samy od sebe se mi rozložily do měsíčního rytmu. Dvacet osm dní, dvacet osm otázek, které podle mé zkušenosti rozhodují o tom, jak se cítíte uvnitř sebe a jak uspějete ve společnosti. Kniha se tak sama změnila z rodinného vzkazu v praktický tréninkový plán na jeden měsíc. Slibovat něco velkého mi odjakživa není příjemné, takže to řeknu úsporně. Pokud s knihou vydržíte dvacet osm dní a budete dělat to, k čemu vás na konci každé kapitoly zvu, měli byste se zbavit aspoň jednoho omezení, které vás roky svazovalo. Nemusí být nijak zásadní. Stačí, když se naučíte rozlišovat, co máte ve své moci a co 11

ne. Nebo aspoň jednou za čas přiznáte svoji chybu bez výmluv. Nebo přestanete čekat, až si vás někdo všimne, a řeknete si o to, co chcete. Tahle kniha navzdory svému názvu není o tom, co učitelé nezvládli. Je o tom, co se ve škole jednoduše neučí. O tom, co v osnovách nikdy ani nebylo, protože, upřímně řečeno, v nich být ani nemůže. Škola nás dobře vybavuje znalostmi, ale už méně dovednostmi, jak s těmi znalostmi žít. Na to sami učitelé upozorňují desítky let. Tahle kniha je jejich spojencem, ne protivníkem. Ještě krátce ke mně jako k autorovi. Žiji s mírným ADHD – zmíním to hned teď, ať vás to pak v textu nedráždí. Není to téma knihy; je to jen kontext, ve kterém jsem ji dával dohromady. Moje mysl neumí zůstat dlouho na jednom místě. Zato se za ty roky naučila spoustu drobných triků, jak se přesto k něčemu dopracovat. Některé z nich jsou v knize rozeseté jako přirozené důsledky života s hlavou, která se ráda rozbíhá do různých směrů.

Jak s knihou pracovat Tato kniha není učebnice. Je to praktický průvodce na jeden měsíc. Každá kapitola má svůj rytmus. Ráno věnujte pár minut záměru, který vám nastaví den. Následuje příběh, otázka k zamyšlení a vědecký pohled. Nejdůležitější částí je mise dne – krátké konkrétní úkoly. Bez nich zůstane kniha jen teorií na papíře. Identita se totiž nemění v hlavě, ale skrze činy. Před spaním se k dané kapitole vraťte a uzavřete den večerní reflexí. Doporučuji si při čtení vést deník. Zapisujte si do něj odpovědi, průběh misí i vlastní pocity. Deník se stane mapou cesty a hmatatelným důkazem pokroku, který byste jinak v každodenním shonu přehlédli. Mým cílem není vymámit z vás velké předsevzetí. Mým cílem je, abyste si za dvacet osm dní osvojili jednu nebo dvě nové dovednosti, které s vámi zůstanou i dlouho poté, co knihu dočtete. 12

Krátce o vědeckém pohledu Kniha se opírá o řadu psychologických a medicínských studií. Na většinu z nich odkazuji proto, že mi pomohly pochopit souvislosti, které jsem v životě dávno vnímal, ale neuměl je pojmenovat. Část studií v posledních letech prochází takzvanou replikační krizí – jejich původní výsledky se ne vždy daří přesně zopakovat. Pokud o některé konkrétní studii vím, že je dnes sporná, v textu to otevřeně říkám. Obecně platí: studie, které v této knize uvádím, slouží jako inspirace a pomocný obraz toho, o čem chci mluvit. Ne jako důkazy. Na žádnou studii, kterou zmiňuji, se nespoléhejte jen proto, že je jejím autorem americký vědec nebo vědkyně. Spolehněte se na to, co sami vyzkoušíte za dvacet osm dní.

Naučte se rozlišovat, co je ve vaší moci

RANNÍ ZÁMĚR

Dnes nebudu plýtvat silami na to, co nedokážu ovlivnit. Svou pozornost zaměřím výhradně na to, co je v mé moci, a do toho vložím své úsilí.

Představte si, že sedíte v těsném kokpitu stíhačky. Dunění motoru rozechvívá každou kost ve vašem těle a se světem vás pojí pouze praskání ve sluchátkách. Do nosu se vám dere pach horkého kovu a vlastního potu. Pod vámi se táhne nekonečná vietnamská džungle, jedno z nejobávanějších míst planety. Kabinou náhle otřese ohlušující rána. Kontrolky se splašeně rozblikají, prostor zaplní štiplavý kouř a vy máte jen vteřiny na to, abyste se zachránili. Na padáku se pomalu snášíte k horkem sálající zemi, kde už vás vyhlíží nepřátelští vojáci. Přesně to se stalo americkému vojákovi Jamesi Stockdaleovi. Psalo se 9. září roku 1965 a právě probíhala válka mezi USA a Vietnamem. Stockdalea čekala betonová cela, surové bití a psychický teror. Vietnamské peklo ho pohltilo na sedm dlouhých let. Když se ho později ptali, jak vydržel roky mučení, hladu, samoty a nejistoty, zda se dostane na svobodu, odpověděl zdánlivě prostě. Pomohly mu myšlenky řeckého filozofa Epiktéta. Jeho útlou knihu Enchiridion pojednávající o vnitřní svobodě dostal od svého profesora filozofie na Stanfordu před odchodem do války. Tehdy netušil, že si do výbavy nebalí čtení na dlouhé večery, ale záchrannou vestu pro svou duši. Ve vězení Stockdale prožil to, o čem psal řecký filozof před tisíci lety: některé věci jsou v naší moci, jiné nikoli. Zatímco optimisté, kteří věřili v brzký návrat domů, umírali na zlomené srdce po dalších Vánocích strávených ve vězení, on zvolil jinou cestu. Dnes ji známe jako Stockdaleův paradox. Spojil neochvějnou víru, že se nakonec dostane domů, s přijetím kruté reality a vědomím toho, že jeho pobyt v džungli bude bolet a potrvá dlouho. Nemohl ovlivnit dozorce ani datum propuštění. Mohl však ovlivnit to, na co soustředí svou mysl. Možná si říkáte: „Fajn příběh, jenže já nejsem ve válce.“ Ruku na srdce, i my prožíváme své každodenní „Vietnamy“. Jsou to situace, nad kterými nemáme kontrolu. Šéf, který nás nespravedlivě sjede před celým týmem. Zkouška, na které vyhoříme, i když jsme nad učebnicí strávili týden. Rozchod, který jsme nečekali. I ve vašem životě existuje dělicí čára mezi tím, co ovlivnit můžete a co nikoli. To vy rozhodujete, 73

kam směrujete svou pozornost a energii. Pokud jimi plýtváte na to, že se vztekáte v dopravní zácpě, nebo dokola analyzujete, co si o vás myslí cizí lidé, nezbude vám nic pro bitvy, které za to skutečně stojí.

OTÁZKA K ZAMYŠLENÍ

Vzpomenete si na situaci, kdy jste se hodiny trápili něčím, co jste nemohli změnit? Zůstalo vám pak dost energie na krok, který by vám v dané situaci skutečně pomohl?

Rozhodnutí, která prodlužují život Dá se pocit vlastní kontroly vůbec změřit? Psycholožky Ellen Langer a Judith Rodin v roce 1976 provedly v pečovatelském domě Arden House v americkém Connecticutu jeden z nejcitovanějších experimentů v historii gerontologie. Obyvatele rozdělily do dvou pater. Seniorům na prvním patře personál řekl, že se o ně plně postará. Uvaří jim oběd, uklidí pokoj a zajistí program. U lidí na druhém patře nechali většinu rozhodnutí na nich samotných. Mohli rozhodnout sami za sebe, kdy přijmou návštěvu, zda a kdy přijdou na páteční filmový večer. Sami si také vybrali pokojovou rostlinu a starali se o ni. Po třech týdnech byli obyvatelé druhého patra aktivnější, bdělejší a sestřičky je hodnotily jako viditelně vitálnější. O osmnáct měsíců později ale psycholožky zjistily něco, co nečekaly: v kontrolní skupině mezitím zemřelo 30 % obyvatel, ve skupině s pocitem vlastní kontroly jen 15 %. Vyjádřeno jinak, pouhý pocit, že o svém dni rozhodují sami, lidem prodloužil život. Podobný obraz kreslí i desítky pozdějších studií navazujících na koncept takzvaného locus of control, česky ohnisko kontroly, který v roce 1966 formuloval psycholog Julian Rotter. Lidé, kteří své životní výsledky přičítají vlastním rozhodnutím, vykazují konzistentně lepší psychické zdraví, pracovní výkon i zvládání stresu než ti, kteří je přičítají osudu a okolnostem. Epiktétova dva tisíce let stará rada soustředit se na to, co je v naší moci, tak není jen stoickou filozofií. Je to princip, který psychologie 20. století empiricky potvrdila.

DNEŠNÍ MISE

Zaměřte pozornost na vlastní reakce a konkrétní činy. 1.

Pojmenujte problém. Vezměte si papír a tužku. Nahoru napište jednu věc, která vám teď nedá spát. Udělejte pod ní tlustou čáru a rozdělte prostor na dva sloupce: „mám ve své moci“ a „nemám ve své moci“.

Roztřiďte je. Do pravého sloupce napište všechno, co nemůžete změnit: rozhodnutí druhých, počasí, minulost… Do levého sloupce napište, co ovlivnit můžete.

Pusťte to. Až budete hotovi, pravý sloupec klidně přeškrtněte nebo ho odtrhněte. Řekněte si: „Tohle teď neovlivním.“ Vaše pozornost odteď patří jen levému sloupci. Na něj soustřeďte veškerou energii.

Udělejte první krok. K bodům v levém sloupci napište alespoň jeden konkrétní krok, jak můžete danou situaci řešit. Buďte co nejkonkrétnější: ne „zlepšit vztah“, ale „dnes večer se zeptám, jak se jí daří“. A udělejte to. 77

VEČERNÍ REFLEXE

Podařilo se vám dnes v některé situaci neplýtvat silou tam, kde to nemělo smysl? Jak jste se cítili?

Řekněte si o to, co chcete

173

RANNÍ ZÁMĚR

Dnes vystoupím z role tichého pozorovatele a srozumitelně vyjádřím své potřeby a přání. Uvědomuji si, že mlčení je jedna z věcí, které mi brání získat to, co v životě skutečně chci.

174

Sedíte v restauraci. Polévka je studená. Díváte se na ni, díváte se na číšníka, díváte se zase na polévku. V hlavě si říkáte: „Asi by to bylo trapné. Když se ozvu, možná ji ohřejí, ale budou si myslet, že jsem protivný. Radši to sním.“ A pak celý oběd sedíte s pocitem, že jste za idiota, protože jste si nedokázali říct ani o teplou polévku. Tohle děláme všichni. Nejen v restauraci. V práci, ve vztazích, v životě. Čekáme, až šéf ocení naše probdělé noci nad projektem. Až partner pochopí náš smutek bez jediného slova. Až nám někdo nabídne příležitost jen proto, že „si ji zasloužíme“. Jenže svět takhle nefunguje. Lidé kolem vás nejsou zlí ani nevšímaví, jen mají plnou hlavu vlastních starostí. Váš šéf řeší deset jiných projektů. Váš partner přemýšlí nad vlastními problémy. Vaši kolegové se soustředí na své úkoly. Nikdo nemá čas ani kapacitu neustále sledovat okolí a přemýšlet, kdo potřebuje pomoct, kdo si zaslouží pochvalu nebo kdo tiše trpí. Jediný člověk, který přesně ví, co potřebujete, jste vy. Když se zeptáte úspěšných lidí, co by poradili svému mladšímu já, překvapivě často neříkají „víc pracuj“ nebo „víc studuj“, ale „řekni si o to dřív“. Dřív požádej o schůzku. Dřív řekni, co potřebuješ. Dřív se ozvi člověku, kterého obdivuješ. Většina příležitostí, které v životě propásneme, nám neunikne proto, že bychom na ně neměli. Uniknou nám proto, že jsme o ně nepožádali, že jsme to nezkusili. Získá je ten, kdo si o ně řekne. Ostatní čekají.

175

OTÁZKA K ZAMYŠLENÍ

Co jste v poslední době chtěli, ale báli jste se říct si o to nahlas? A kolik vás to mlčení už stálo času, peněz nebo vnitřního klidu?

176

Lidé říkají „ano“ mnohem častěji, než čekáte Psycholožka Vanessa Bohns z Cornell University provedla sérii experimentů, které nám nastavují velmi zajímavé zrcadlo. Účastníci jejích studií oslovili dohromady více než čtrnáct tisíc cizích lidí s různými prosbami – od zapůjčení telefonu až po podpisy pod petici. Výsledek? Účastníci podcenili ochotu druhých vyhovět v průměru o 48 %. Skoro o polovinu. Důvod je prostý: nedomýšlíme, jak moc je pro druhého člověka nepříjemné říct „ne“ přímo do očí. Zatímco my se bojíme zeptat, abychom nebyli odmítnuti, druzí se často bojí odmítnout. Odmítnutí sice může na okamžik zabolet, ale šance na pozitivní odezvu je v reálném světě mnohem vyšší, než si namlouváme ve svých katastrofických scénářích. A pak je tu otázka peněz. Ekonomka Linda Babcock z Carnegie Mellon University zkoumala, kolik lidí si při nástupu do práce řekne o víc peněz, než jim zaměstnavatelé nabídnou. U absolventů magisterského studia vyjednávalo o platu kolem 7 % žen oproti 57 % mužů. Ti, kteří vyjednávali, si v průměru polepšili zhruba o 7–8 %. Zní to jako drobnost? Babcock spočítala, že člověk, který nevyjedná svůj první plat, může do šedesáti let kumulativně přijít o stovky tisíc dolarů.

177

DNEŠNÍ MISE

Nikdo nevidí do vaší hlavy. Co nevyslovíte, to pro okolí neexistuje. Pojďte si dnes říct o to, co chcete. 1.

Přestaňte čekat. Vzpomeňte si na jednu věc, kterou už dlouho chcete – zvýšení mzdy, pomoc od blízkého člověka, změnu ve vztahu.

Formulujte konkrétní prosbu. Nezačínejte stylem: „Bylo by fajn, kdyby…“ Řekněte rovnou: „Chtěl bych…, potřebuji…“ Čím přesnější budete, tím snáz vám druhý může vyhovět.

Vyslovte svoji žádost ještě dnes. Osobně, telefonicky, písemně, forma je vedlejší (i když, jak víme ze studie, osobní žádost má lepší šanci na úspěch). Důležité je, že ta věta opustí vaši hlavu a dostane se k člověku, kterého se týká.

178

VEČERNÍ REFLEXE

Jaké to bylo konečně vyslovit své přání? I kdyby odpověď nebyla okamžité „ano“, cítíte úlevu, že už v sobě přání nedusíte?

179

Ondřej Tyl (*1978) vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, ale jako právník nikdy nepůsobil. Dvacet let zasvětil budování společnosti v oblasti zaměstnaneckých benefitů – z pozice obchodníka se vypracoval až do křesla CEO a firmu dovedl k obratu čtvrt miliardy korun. V roce 2026 se rozhodl vedení předat svému nástupci a začít od nuly. Tuto knihu začal psát jako vzkaz své dceři a svému synovi pro okamžiky, kdy nebudou mít náladu na živé poučování. Ze vzkazu nakonec vznikl ucelený průvodce dvaceti osmi principy, které se ve škole neučí, ale v životě rozhodují o úspěchu či neúspěchu. Ondřej dnes žije u Prahy s manželkou, svými dětmi, smečkou čtyř koček a labradorkou Ízou.

277