9788011053673

aVač VyjednaVač Vyj

iSmUS TeroriSmUS Teror ŽiVoT mŮj ŽiVoT mŮj Tero

ÚnoSci ÚnoSci Ú ÚnoS

ÚnoSciUkojmírUkojmírUkoj

ÚnoSÚnoSÚnoSÚnÚ

odina rodina rodin

Pomohl jste osvobodit desítky rukojmích po celém světě, a to jak z rukou teroristů, kriminálních gangů, tak amatérských lumpů.

Unášejí se častěji muži, ženy, nebo děti?

Unáší se ten, kdo se zrovna namane. Většina únosů není dopředu zas tolik připravená a probíhá například tak, že si kriminální skupina zřídí na silnici stanoviště a sebere všechny, kteří tudy projedou. Silnice bývá odlehlá, v nebezpečné oblasti a daleko od policie či armády. Je ale pravda, že pokud mají únosci možnost volby, dětem se spíš vyhnou.

Proč?

Na první pohled vypadá dítě jako ideální rukojmí, protože nic cennějšího v životě nemáme a uděláme cokoliv, abychom ho zachránili. Ale únosci jsou taky často rodiče a je pro ně nepříjemné být na dítě krutý. Nechtějí ho vidět trpět, můžou s ním mít

soucit, a to je oslabuje. Platí to ovšem pouze u těch s nějakou dávkou empatie. U mnoha únosců nic takového nenajdeme a ti pak uvažují čistě prakticky. Vědí, že starat se v zajetí o dítě je těžší než o dospělého, a to jak s ohledem na jídlo, tak třeba i na hygienu a zdraví. K čemu naopak v některých zemích dochází, jsou únosy dětí ze škol s cílem vychovat z nich dětské vojáky.

Tak se vraťme na tu odlehlou silnici, po které jede auto či autobus.

Nejspíš to bude v noci a zdálky budou blikat policejní majáky. Vy zastavíte, protože vás nenapadne, že policejní auto patří gangu, který ho předtím někde ukradl. Padne několik výstřelů, aby únosci co nejrychleji získali převahu, do toho začnou křičet

a mávat rukama: jednak potřebují vytvořit co největší tlak, jednak jsou sami nervózní. Ještě nemají nic jistého a nevědí, jestli někdo ze zadržených nemá zbraň nebo jestli se rychle nepohne. V takový moment u nich může dojít ke zkratu, a proto je důležité, aby se rukojmí od začátku podvolili. Únosci se pak snaží z místa co nejrychleji zmizet, takže buď naskočí k vám do auta, nebo vás vytáhnou do svého a nacpou na zadní sedadlo. Dají vám kuklu na hlavu, abyste nic neviděli, nebo vám hlavu jednoduše stlačí mezi kolena. Auto vyráží obrovskou rychlostí pryč a jede dvacet minut, hodinu nebo třeba tři dny, dokud se nedostane na místo, kde vás schovají. Potřeby rukojmích jsou

úplně ignorovány a dostat napít nebo si dojít na záchod v této fázi nepřichází v úvahu. Můžete postupně zastavit na několika místech, na každém chvíli pobudete, až se dostanete někam, kde se únosci budou cítit bezpečně a odkud zahájí jednání o výkupném. Mluvil jsem s mnoha rukojmími, kteří byli v takovém

šoku, že si z prvních hodin skoro nic nepamatují. Ale jestli si něco vybaví hned, je to obří tlak, pod kterým byli. A s ním spojený strach. Jeden rukojmí mi popisoval, jak ho čtyři únosci

rvali do auta. Jeden řídil, dva seděli s ním v zadní řadě a další mu z místa spolujezdce mířil samopalem do obličeje. Jeli po prašné cestě a největší strach měl dotyčný z toho, že narazí na kámen, auto sebou cukne a únosce mu omylem prostřelí hlavu.

Předpokládám, že únosci přepadávají spíš hezčí auta. Zní to logicky, a pokud budete řídit lexus nebo mercedes, asi vás opravdu projet nenechají. Ale je potřeba dodat, že únosy často probíhají v zemích, kde i neobouchaná Toyota Corolla je symbolem bohatství. Nebo je to mnohem prostší

a na žádné třídění není čas. Vybavuju si únos v Nigérii, kde na jednom takovém stanovišti zastavili opravdu všechna auta, která přijela. Nezkoumali značky a brali jednoho člověka po druhém, až si jich nakonec odvezli jedenáct.

Podobné to asi bude v autobuse, kde sedí čtyřicet turistů a není čas přemýšlet nad tím, z koho by podle vizáže mohlo kápnout vysoké výkupné a z koho spíš ne.

Cílem naprosté většiny únosů jsou peníze, takže první na řadě budou ti, kteří vypadají, že nějaké mají. Háček je v tom, že v zemích třetího světa takoví lidi autobusem nejezdí. Když

už ale únosci do autobusu přece jen vtrhnou, budou se nejdřív řídit podle rasy. Logiku na to mají hlavně v Africe jednoduchou: čím světlejší kůže, tím víc peněz. Zajímavé je, že to platí i o černoších. Míň tmavý černoch bude vnímán jako bohatší a privilegovanější, a proto je například v těchto zemích

těžké koupit krém na obličej bez bělicí složky. Není po něm poptávka, a tím pádem se skoro neprodává. Stejně tak moc nerozlišují člověka ze Západu a třeba Číňana, který v oblasti pracuje jako dělník na stavbě. I to je pro ně běloch. Pokud si už oběť vyhlédnou, je jim úplně jedno, že vypadá jako trhan.

Může to být klidně batůžkář žijící s patnácti dolary na den, ale nějak sem přicestoval, takže v jejich očích musí mít hodně peněz. A pokud ne on, tak někdo z jeho příbuzných.

Překvapuje mě ten trhan. copak únosce neláká spíš člověk ve značkovém oblečení?

Moc ne. Takové oblečení, tedy samozřejmě padělané, koupíte v Africe u každé prašné ulice a únosci v něm často chodí

taky. A jestli má někdo pravou kabelku, tenisky nebo hodinky, nejsou schopni rozlišit a ani na to nemají čas.

je tedy nezvyklé, že si únosci někoho dopředu vyhlédnou a jdou si pro něj takzvaně najisto, protože vědí, že má peníze?

Moc se to nestává. Když má někdo dost peněz a žije v oblasti, kde k únosům dochází, vytvoří kolem sebe pevnost. Má zabezpečený dům, ochranku, auto s neprůstřelnými skly, a to už je pro většinu únosců tak komplikovaná práce, že se jí radši vyhnou. Když už se rozhodnou plánovat, půjdou o úroveň níž, na člověka, který vlastní nějaký byznys. A nejlíp takový, kde se platí v hotovosti, což může být autoservis nebo jen stánek s džusem u silnice. Záleží na tom, jak moc profesionální únosci jsou. Mnoho z nich bere rukojmí jako rychloobrátkové zboží: zajmou jednoho, vyždímají z jeho rodiny, co jde, za týden ho pustí a vezmou dalšího. Jde jim spíš o kvantitu než kvalitu.

m ůže se únos pokazit už během cesty, kdy vás s kuklou na hlavě a v obrovské rychlosti někam vezou?

Může, třeba úplně obyčejnou dopravní zácpou. Někde na silnici dojde k nehodě, vytvoří se trychtýř aut, únosci se v něm na tři hodiny zaseknou, jsou nervózní, panikaří a hledají jakoukoliv cestu ven. Nebo jsem měl případ, při kterém se rukojmí najednou začal bránit, ozvaly se výstřely a chudák skončil s prostřelenou plící. Únosci ho přesto vzali s sebou, jenže cestou čím dál víc krvácel a hrozilo, že nepřežije. Zastavili, sebrali mu všechno, co měl, a vyhodili ho u silnice. Aby toho nebylo málo, za chvíli u něj zabrzdila jiná kriminální

skupina a unesla ho znovu. Samozřejmě dál krvácel a únosci nakonec souhlasili, že ho odvezou do nemocnice. Pod podmínkou, že jim pak pošle peníze.

Poslal?

Ne. Ale přežil. Takoví lidi mívají pocit, že by něco poslat měli – ať už ze strachu, nebo z vděku. Vždycky jim říkám: „Vyndej z telefonu sim kartu a znič ji, ať tě nemají jak kontaktovat.“

ještě něco se může na začátku únosu stát? Únosci můžou sami ve stresu havarovat. Nebo je zastaví policie, která si mezitím na trase udělala stanoviště kvůli obyčejné silniční kontrole. Vybavuju si vyprávění rukojmího, který najednou zaslechl, jak jeho únosci natahují zbraně, a auto začalo zpomalovat. Na jednu stranu si přál, aby ho někdo zachránil, na druhou mu bylo jasné, že by se při střetu s policií spustila krvavá lázeň, kterou by s největší pravděpodobností nepřežil. Auto nakonec zase zrychlilo a kolem hlídky projelo. Taky se může stát, že na únosce zaútočí jiný gang, který má o rukojmího zájem, a dojde k přestřelce. Dalším rizikem je počasí, o čemž by mohli vyprávět zejména piráti. Unesou z lodi kapitána a prvního důstojníka, vezou je člunem na pobřeží, ale narazí na takové vlny, že se přes ně tři dny nemůžou dostat. To všechno jsou pro rukojmí velmi nebezpečné situace. V zajetí už většinou přežijí, protože jde o byznys a jsou prostředkem k výdělku.

Ve které fázi únosu se na scénu dostává vyjednavač?

Ve chvíli, kdy někdo z rodiny nebo z firmy, pro kterou unesený pracoval, zvedne telefon a zavolá. Asi si ještě popíšeme, jak

ví, kam zavolat, tak zatím zůstanu u toho, že naše služby fungují na principu pojištění. Je to poměrně utajená věc, o které ve velkých firmách vědí třeba jen dva lidi, takže než si někdo vzpomene, že nějaké pojištění mají, může to chvíli trvat. Navíc se stává, že takové firmy nebo třeba nevládní organizace chtějí únos vyjednat samy. Zaplatí výkupné, rukojmí nevyjde. Zaplatí podruhé, zase nevyjde. Teprve pak pochopí, že je lepší říct si o pomoc. Proto klientům opakujeme, aby zavolali co nejdřív, a to i za cenu, že se situace ukáže jako planý poplach, my se v půli cesty otočíme a pojedeme zpátky.

To se vám stalo?

Několikrát. Že člověk přiletí naprázdno, k naší práci patří a je to pořád lepší, než když se rodina nebo firma pustí do vyjednávání samy. Dobře zvládnout první kontakt s únosci je totiž zásadní. Před lety ve Frankfurtu jsem byl dokonce už v tunelu do letadla a najednou mi zavolali, že se rukojmí ozval a je v pořádku. Jenže vrátit se z tunelu poté, co už jste si pípli palubní vstupenku, není úplně snadné. První reakce personálu byla, že je to vyloučené a musím letět. Na to jsem se ohradil, že nikam neletím, zavolali bezpečnostní službu, ta se mnou chvíli vedla výslech a nakonec mě nechala jít. Je to mimochodem jeden z důvodů, proč jezdím jen s příručním zavazadlem. Kdyby totiž museli vykládat kufr, asi bych se nevyhnul vysvětlování, že v něm opravdu není bomba. Taky se může stát, že je únos vyřešen, zatímco sedím v letadle a přepravuju se na místo. To pak zjistím až po příletu, ideálně se ještě potkám s propuštěným rukojmím a zase letím zpátky. Nebo jsem zažil opačnou situaci: dokončil jsem

vyjednávání únosu v Libanonu a v tu chvíli se tam objevil nový. Zavolali mi, abych zůstal, ale to už byly dveře letadla zavřené a ven mě nepustili.

Překvapilo mě to příruční zavazadlo.

Vždyť můžete cestovat i na několik týdnů.

To můžu, ale povím vám ještě jeden důvod, proč radši cestuju nalehko. Když jsem ještě vozil velký kufr, přiletěl jsem do

Kamerunu a dvě hodiny na něj u pásu čekal. Mezitím únosci volali, telefon zvonil, klient byl nervózní, a přestože ode mě měl jasné instrukce nezvedat, bál jsem se, aby to ve stresu

neudělal a neslíbil něco, co nám pak zkazí celé vyjednávání. Ve spoustě zemí, kam lítáme, se zavazadla občas zaseknou, protože personál úplně nespěchá nebo z nich chce něco ukrást. A tehdy v Kamerunu jsem se rozhodl, že takový stres nemám zapotřebí a navíc tím ohrožuju vyjednávání. Proto jsem začal cestovat s menší taškou, a jestli se ptáte, jak se do ní na několik týdnů sbalím, mám to léty natrénované a zvládám to poměrně snadno. Základem je, že si nechávám prát v hotelu. Vím, že s sebou potřebuju nějaké kalhoty, pár košil, a přestože cestujeme do zemí, kde bývá horko, beru si zásadně černé. Dost se totiž potím, a kdybych si oblékl bílou nebo světlemodrou, za pár minut budou mokré, což by nevypadalo hezky. K tomu vozím univerzální sako, čili takové, abych v něm mohl jít na ambasádu za velvyslancem a zároveň nebyl moc uhlazený a nevytvářel bariéru mezi sebou a místní rodinou. Každá věc, kterou v tašce mám, je promyšlená a musím říct, že balení na cesty je mezi vyjednavači oblíbené téma k pivu. Každý na to má svoje triky.

Třeba jaké?

Mám například kolegu, který je mým úplným opakem a na každý případ s sebou vozí dva velké kufry. V jednom má lano s hákem, a než se logicky zeptáte proč, musím být opatrný. Řekněme, že každý má v životě nějaké zkušenosti, něčím si prošel a takové lano se může hodit v případě, kdy na váš hotel někdo zaútočí a budete chtít z balkonu slanit dolů. No a pak mají různí kolegové různě nastavenou míru formálnosti.

Někdo si vystačí s tričkem, zatímco v kufru britského vyjednavače nejspíš najdete oblek s kravatou. Nebo i víc obleků.

Podobné je to u kolegů pracujících v Latinské Americe, kde jsou obleky mnohem běžnější než u nás. Jinak tašku mám vždy připravenou, stojí v chodbě a jen ji v posledním momentu rychle dobalím – podle toho, jestli mě čeká cesta do Mali, kde je plus čtyřicet, nebo na Kamčatku, kde je minus třicet.

když máte tašku v ruce a vyrážíte na letiště, co všechno už o daném únosu víte?

Někdy dost a jindy skoro nic. Třeba jen to, že dotyčný jel na pohřeb, jeho auto zastavila skupina chlápků s kalašnikovy, ozvaly se výstřely, z auta ho vytáhli a odvezli pryč. Nikdo neví proč a už vůbec ne kam. Zrovna na tento konkrétní případ jsem už měl letenku, ale nakonec jsem se z letiště vracel, protože se rukojmí ozval. Okradli ho, z auta někde vyhodili, takže šlo spíš o lupiče než únosce. Což je možná dobré říct: ne vše, co na začátku vypadá jako únos, ve skutečnosti únos je. Lidi mají různá tajemství, dvojí životy, dvě rodiny, a tak aby milenku skryli před manželkou a zdůvodnili, že se nějakou dobu nevracejí domů, vymyslí si, že byli uneseni.

To bych si tedy vymyslel méně dramatickou výmluvu. Já taky, ale jako vyjednavač nejsem u případu od toho, abych něco vyšetřoval nebo někoho soudil. Přijel jsem pracovat, vyjednat propuštění rukojmího, a jestli to únos není, fajn, seberu se a jedu pryč. Může to být člověk, kterému se jen nechce do práce. Nebo nedorazil někam, kam dorazit měl, a protože jde o nebezpečnou oblast, jeho okolí dostane strach, že byl unesen. Taky už jsme byli voláni na případy pohřešovaných lidí, u kterých se nakonec ukázalo, že se jen opili a dva dny někde leželi pod stolem. Ale pokud si klient do té doby myslí, že opravdu došlo k únosu, budeme k tomu tak přistupovat a společně se připravíme na možnost kontaktu od únosců. Nebo ještě jiný scénář: někdo se dohodne s kamarádem, že ho naoko unese a pak si rozdělí peníze z pojišťovacího podvodu. To už je složitější, stejně jako každý případ, kdy člověk unesen opravdu byl, ale něco vám na první pohled nehraje. Většinou se to projeví na sdílnosti rodiny. Všichni jsou najednou velmi opatrní, schovávají informace, uzavřou se a z jejich nedůvěry cítím, že se v pozadí něco děje.

Třeba ani nemusí jít o podvod a jen se bojí, aby se nějaké rodinné tajemství nedostalo ven. Já mezitím dál dělám svou práci, jak nejlíp umím, trpělivě jim pomáhám, ale zároveň vysvětluju, že moje rady budou dobré jen do té míry, jak dobré budou informace, které od nich dostanu. A že nemůžu pracovat úplně naslepo. Pokud taková situace pokračuje a rodina přede mnou dlouhodobě skrývá kontakty s únosci, vymlouvá se a uhýbá z otázek, dojdu dřív nebo později do bodu, kdy se s nimi rozloučím a stáhnu se. Nechci svou přítomností podporovat jejich verzi příběhu a taky je to i dost

riskantní. Protože když to celé špatně dopadne, můžu za to být spoluzodpovědný.

jakmile vidíte, že na vás rodina něco hraje, ohradíte se, ať z vás nedělají blbce?

V žádném případě. Ještě nikdy v historii této planety se nestalo, že by podobná věta pomohla navázat pozitivní vztah s druhou stranou. A dobře vycházet s rodinou je základem mé práce. Budu v takovém případě asertivní, ale způsobem, který náš vztah udrží a nezničí. Neříkám tím ovšem, že jsem se nikdy s nikým nepohádal. V emocích se to stát může.

Mým úkolem je ale udělat maximum pro to, aby se rukojmí dostal ven, ne ukazovat na někoho prstem a vmést mu do očí, že lže. I můj případný odjezd proběhne v klidu. Sám pro sebe si řeknu: „Opakovaně jsem rodině vysvětlil, proč jsou pro mě některé informace důležité. Nedostávám je, a když ano, je to jiná verze příběhu, než jakou jsem slyšel včera či předevčírem.

Jsem schopen jim za takové situace pomoct? Nejspíš ne.“ Což se takto i stalo. Měl jsem případ, kdy spousta okolností a tvrzení příbuzných nedávala smysl, a dostal jsem tudíž od svých šéfů pokyn, abych se stáhl.

když sedíte v letadle cestou na případ, už o něm přemýšlíte?

Přemýšlím. Zaprvé o tom, jaké jsou zrovna trendy únosů v dané zemi či její části, zadruhé si v hlavě přehrávám, jak co nejrychleji získám důvěru rodiny. Z různých výzkumů víme, že první dojem je klíčový a máme na něj zhruba sedm sekund. Pak už si ho náš mozek jen potvrzuje, a pokud zmí-

něných sedm sekund pokazíme, velmi zdlouhavě to budeme napravovat. Proto je dobré si uvědomit, co rodina v takovou chvíli cítí a potřebuje. Je zoufalá, nemá se čeho chytit a až na výjimky si ničím podobným nikdy neprošla. Nestačí být tudíž vyzbrojený pouze informacemi, ale i klidem a empatií.

Ukázat, že nejste studený čumák, který všechno ví a přišel udílet chladnokrevné rady. Ze všeho nejdřív si s nimi sednu a vysvětlím jim, v jakém bodě únosu se nacházíme a co bude následovat. Tedy že teď bude ticho, protože únosci cestují do bezpečí, pak navážou kontakt a začne vyjednávání. Samozřejmě pomůže, když můžu dodat: „Ve vašem městě mám za sebou dvanáct případů a celkově se jich tu během posledních dvou let událo osmdesát šest. Sice vám nic nemůžu slíbit a nebylo by dobré se upínat na čísla, ale průměrná délka únosu zde bývá deset až dvanáct dní.“ Načež se zhroutí, že dvanáct dní nemůžou přežít, tak jim dám opatrně naději, že se to může podařit dřív. Mezitím se ujistí, že mi můžou věřit, protože jim ukážu nějaké znalosti a zkušenosti. Takže abych se vrátil k vaší otázce, opravdu někdy sedím v letadle a v duchu si skládám první věty, které rodině řeknu.

Pak tedy z letadla vystoupíte, máte nějakou adresu, na ni jedete, zazvoníte a řeknete: dobrý den, já jsem adam dolník a přijel jsem vám pomoct vyjednat únos vašeho dítěte.

Důležité je, abych do situace, která je už tak šílená, nepřinášel další chaos. Abych se nikde nezdržoval, nebloudil a s rodinou se setkal co nejdřív. Než tedy přistanu, je vše dopředu připravené: někdo mě vyzvedne, protáhne letištěm a co

nejrychleji dopraví na místo. V západních zemích to bude byt nebo dům rodiny, jinde se tomu spíš vyhneme. Kdybych jel totiž do nějaké vesnice v Africe, jako běloch tam okamžitě vzbudím pozornost a všichni budou tušit, že se něco děje. Proto je v takovém případě vhodnější hotel, nejlíp velký, anonymní a bezpečný, kam za mou rodina přijde a odkud

můžeme s únosci jednat, aniž by si nás kdokoliv všiml. První minuty pak budou opravdu takové, jak jste nastínil. „Jmenuju se Adam Dolník a jsem tu, abych vám pomohl dostat Glorii domů. Nebudu vás do ničeho nutit a všechna rozhodnutí, která uděláte, jsou jen vaše. Budu vám radit, jak nejlíp umím, a zůstanu s vámi, dokud Glorie nebude doma.“

Takhle klidně, jak mi to předvádíte?

Co nejklidněji to umím, protože druhá strana je plná emocí a já potřebuju situaci hned na začátku zpomalit. Proto třeba má úplně první otázka po podání ruky zní: „Jak se držíte?“

Řeknu ji lehce soustrastným tónem, ale ne úplně smutným, a vyplním tak přesně sedm sekund, o kterých jsem mluvil.

Zároveň tím dosáhnu dalšího cíle, a to je co nejrychlejší převedení pozornosti na rodinu. Jinými slovy: Všichni sice myslíme na rukojmího, ale teď se budeme soustředit na vás.

Většinou následuje něco, čemu sám pro sebe říkám kulomet otázek. Někdo se na něco zeptá, já začnu odpovídat a v půlce věty přiletí další dotaz. A další. Když je členů rodiny víc, ptá se jeden přes druhého, že ani všechny neslyším. Nechci je ignorovat, ale ani být zatlačen k výslechu, během kterého budu dávat rychlé a poloviční odpovědi, protože ani jedno k ničemu nevede. Hned v úvodu se samozřejmě objeví otázky,

které pominout nelze. „Chtějí po nás pět milionů dolarů, to nemáme, takže je naše dcera mrtvá?“ Načež v klidu odpovím, že když někdo chce pět milionů dolarů, neznamená to, že mu

musíme dát pět milionů. Logicky navážou: „A kolik teda? Jak dlouho to bude trvat? Máme volat policii?“ Pokud je unesen pár, zajímá je, jestli se mají bavit s druhou rodinou. Tohle všechno už ale počká, mým úkolem je nedopustit chaos a k odpovědím se propracovat systematicky. „Vím, že otázek je hodně a mnohem víc jich ještě bude,“ řeknu a pokračuju. „Ke všem se postupně dostaneme, ale nejdřív si musíme vyjasnit jednu zásadní věc. Co uděláme, když tohle teď zazvoní.“ A ukážu na telefon, který před námi leží na stole. Je zajímavé, že v tu chvíli všichni zpozorní, a přestože se do té doby třeba hádali nebo překřikovali, začnou poslouchat.

Z kulometu otázek zůstávají dvě: „Budeme ho brát? A pokud ano, co budeme říkat?“

To se opravdu příbuzní hádají nebo překřikují?

Každý se v krizové chvíli chováme jinak a tahle je krizová opravdu hodně. Někteří členové rodiny pláčou, jiní jsou v takovém šoku, že ze sebe nedostanou ani větu. Manželka mi například začne něco vyprávět a manžel ji okřikne: „Prosím tě, to ho nezajímá!“ Do toho já hned vstoupím: „S dovolením, opravdu mě to zajímá. Vy všichni mě zajímáte.“ Sice to ve mně vře, protože telefon může kdykoliv zazvonit, ale dokud emoce druhé strany nezklidním, nemám šanci, aby vnímala nějaké mé rady. Samozřejmě musím počítat s tím, že se nálady během únosu mění. A to nejen ze dne na den, ale klidně z minuty na minutu. Budu s rodinou sedět u stolu,