Cikánka od Jambora Propadlé město Libice Jak Půlníček zachránil Hněvkováky Camprlík Světýlka a ovčák Šimon Rusalka od Máchovce Čert a Hamouzka Hejkadla a houslista Stahování rosy Studánka u konvalinek Divý muž z Libic Lucerna Macecha Mlýn u šotků Příběh humpoleckého hrobaře Jiřická lípa Nápadník z Cihelny Strašidlo ze hřbitova čarodějnice Můra černý
Hanuš Hejkadlo a muzikant v potoce Lucerna u studánky v Lukách Očarovaná máselnice Poklad na Karlově mostě Šotkova večeře Sedm skal Paní Skála Divý muž a parádivá selka Kuba a světýlka Bojanovská studánka Příběh dvou javorů Jezinka z Jirákova vršku Čertovka a Andělka Matěj a hejkadla Divoženčin chléb Ďáblík ze Záhoří Tajemství bažiny u Kejžlice Noční jízda divých mužů
b
8 13 17
24 28 33 38 42 47 51 54 59 64
67 71
76 81
84 87
94
97 102 106 109 112 116 120 127 134 138 143 149 154 159
164 168 172
Tajemství mlýna v Šotek hloupé děve Jak se divý muž c Pole při měsíčku Zlaté růže na Orlíl Poklad v Líbících Památný kámen o Lucerna ze zámec Křišťálová jablka
8
13 17 24 28 33 38 42 47 51 54 59 64 67 71 76 81 84 87 94 97 102 106 109 112 116 120 127 134 138 143 149 154 159 164 168 172
Tajemství mlýna ve Votavném Šotek hloupé děvečky Jak se divý muž chtěl naučit příst Pole při měsíčku Zlaté růže na Orlíku Poklad v Libicích Památný kámen od Jambora Lucerna ze zámecké římsy Křišťálová jablka
176 180 183 190 194 198 203 207 213
7
~\ J kraji, na jehož obzoru jsou vrchy Křemešník, Stražiště, Lipnice
\Y'
a Orlík, kde snad nejsilněji a nej~ladčeji voní borovice našich Čech, v jednom z nejhezčích koutů Ceskomoravské vysočiny zvaném Zálesí, prostíral se v dávnověku veliký prales, po němž tu zbylo na památku ticho a mnoho hlubokých lesů. Kde jsou lesy, tam od pradávna žili loupežníci a mordýři a tak i v lesích na Vysočině přebývali loupežníci. Především se jim líbilo v povodí Želivky, kde bylo mnoho skalních slují i úkrytů a navíc tudy vedla zemská stezka, takže loupežnické řemeslo tu mělo zlaté dno. Tak zlaté, že si nejedna loupežnická tlupa nahromadila bohatství tolik, až ji loupežnictví omrzelo. Vybudovala si vlastní trvalé sídlo a změnila způsob svého života. Tak tomu bylo i v temném a hlubokém lese u nedaleké vesničky Hněvkovice. Kde se vzalo, tu se vzalo bohaté loupežnické město Libice. I když bylo uprostřed černých a hlubokých lesů, život v něm byl veselý. Libičané si v něm žili mnohem rozmařileji, než někteří opravdoví světští páni. Nádherně se strojili a jejich stoly se prohýbaly pod spoustou dobrých jídel jako u královské tabule. Kde ajak na to brali, nikdo nevěděl. Měs to Libice obehnané hradbami bylo pro všechny obyvatele z okolí vždy jen velkým tajemstvím a pokud na ně přišla řeč, nemluvilo se o něm raději příliš hlasitě.
„Ať si žijí, jak chtějí, stejně z nich nikdo nesmyje, že celá ta jejich sláva a marnivost je jeden veliký loupežnický pelech," mínili jedni. ,, Uvidíte, to město nemůže obstát, když za jeho bohatstvím je krev nevinných lidí," soudili druzí. Jenže Libice, svět sám pro sebe, si z nějakých šeptaných slov nic nedělaly, zůstávaly tajemné a chráněné přede vším. Pokud je trápila přece jen nějaká starost, pak to byl strach před požárem. Protékal jimi sice Planý potok, ale kdyby přišla náhodou živelná pohroma, oheň by jeho voda neuhasila. Proto si Libičané usmyslili, že si vybudují vlastní rybník pro případ požáru. Tak se u libických hradeb začal budovat dnešní rybník Jambor. Na jeho stavbu se sjeli rybníkáři z jižních Čech, cháska pracovitá, ale tvrdá, nevázaná a navíc pevně věřící pověře, že hráz zaručeně nevydrží, není-li do ní někdo zaživa zazděn. Řekli Libičanům na rovinu, že i u Jambora mají takový úmysl. A pokud se jim město o nějakého lapku
šník, Stražiště, Lipnice ní borovice našich Čech, tvské vysočiny zvaném o němž tu zbylo na palesy, tam od pradávna ně přebývali loupežníci. o mnoho skalních slují loupežnické řemeslo tu .cká tlupa nahromadila .dovala si vlastní trvalé bylo i v temném a hlu1ěsto
Libice. I když bylo ~m byl veselý. Libičané opravdovi světští páni. pod spoustou dobrých ali, nikdo nevěděl. Měs r obyvatele z okolí vždy ~č, nemluvilo se o něm
;e, že celá ta jejich sláva mínili jedni. '.O bohatstvím je krev ne-
ých šeptaných slov nic vším. Pokud je trápila l požárem. Protékal jimi elná pohroma, oheň by li, že si vybudují vlastní
dnešní rybník Jambor. 1, cháska pracovitá, ale e hráz zaručeně nevydrlbičanům na rovinu, že město o nějakého lapku
9
nepostará, sami si nějakého najdou. Zloděje že prý poznají na dálku. Libičané nebyli na hlavu padlí, v očích rybníkářů viděli potměšilý úsmě šek a tak svolili, že si tedy mohou někoho mimo brány města chytit, když už to musí být. „Zazdíme do hráze prvního, kdo půjde kolem!" prohlásil se smíchem rybnikářský hejtman. ,,Libičané určitě po celou dobu stavby za hradby nos
nevystrčí!"
Mužstvo s hejtmanem do jednoho souhlasilo, ale k naplnění surové rybnikářské pověry nedocházelo tak rychle, protože i přes uzavřené hradby města proskočila do okolí rybnikářská hrozba, a u Jambora se neukázala živá duše. Stavba hráze navíc postupovala jako z udělání pomalu, bortila se, několikrát se muselo začínat znovu a rybníkáři bývali často hněvem bez sebe. Až konečně osudná chvíle přece jen nastala. Na staveništi se objevila zčista jasna cikánka s černým psem. Mladá, hubená a v roztrhaných šatech přicházela strání plné borůvek, jež hladově hltala, a její oči se radostně zaleskly, když uviděla rybníkáře. Konečně snad může někomu hádat z rukou a dostat i kousek chleba, jehož velkomožní páni mají jistě dost! Pro hlad zapomněla na ostražitost, vidina chleba byla příliš lákavá, k hrázi bylo už jen několik kroků ... ,,Jen si pospěš, čarodějnice, čekáme na tebe!" zachechtal se hejtman, který ji spatřil první, a ona, přestože byla zvyklá za svého toulavého života na urážky a hrubá slova, pochopila, že je tentokrát zle. Bleskově se otočila a chtěla se spasit útěkem, ale nohy ji pro slabost zradily, klopýtla, rybnikáři ji snadno chytili a přivlekli do tábora. Seděla potom mezi nimi na hrázi budoucího rybníka, v černých očích hruzu. Bědovala, prosila a nabízela, že bude velkomožným pánům hádat z rukou, jen ať ji pustí, ať ji pro všechno na světe pustí. Hejtman si řekl, že jim nic neuteče a dal tedy svolení. Aťje po jejím, ale ať hádá jen samé dobré věci, sice že bude zle a sám jí první podal ruku. Cikánka nebyla dnešní, při všem strachu jí svitla naděje, že by mohla falešným hádáním získat volnost, ale při pohledu na čáry hejtmanovy dlaně pobledla a zachvěla se tak, že si toho všichni všimli. ,, Copak, copak, vidíš něco špatného?" zaútočil na ni hejtman zhurta, ale ona, jako by se z ošumělé tulačky měnila před očima užaslých rybníkářů v jinou bytost. Odpověděla hlasem, při kterém všem přeběhl mráz po zádech, tak zněl studeně, jako z jiného světa. „ Vidim, že sis usmyslil spáchat strašný čin. Až jej spácháš, dostane se ti velikého bohatství, ale vezme tije černý pes a potká tě zkáza a smrt. Tebe i celé město." Hejtman jí ruku vztekle vytrhl, ostatní seděli jako
IU
přimražení,
ale s pohledem na d
,, Chtěla jsem ti čárách na ruce vš to město tu zakrá zbude a ty, já a m
Víc už neprom mu pošeptala a t káři se ho ani nep se jim nelíbilo a t nutili se vykonat na ně dívala sice Když bylo po v domí i strach z vě napadlo jít k hráz dobře věděli, že do hráze je samo vyjít před své hra poručil, aby hráz byli rádi, že se to někdo z nich. Cik by se mělo zrovné jejich domy unes ne, šlo jen o jedn A tak jednoho vodou, hejtman 1 byli s výplatou S! jení na zdar dobř davu objevil čem stanu donesli h~ vyrazil s vakem 2 Samozřejmě b honem odklidit d Vždyť se do punt s rybnikářskýrn Prvá část věšt do země a zbudť tohoto dosud kli Jak nejdřív m div ne s nenávist
prý poznají na dálku. viděli potměšilý úsmě-
10 brány
města
chytit,
'prohlásil se smíchem
iobu stavby za hradby
ale k naplnění surové ·otože i přes uzavřené rozba, a u Jambora se Jvala jako z udělání po1ovu a rybníkáři bývali
ía staveništi se objevila .1bená a v roztrhaných ově hltala, a její oči se :ně snad může někomu komožní páni mají jistě hleba byla příliš lákavá,
zachechtal se hejtman, dá za svého toulavého e tentokrát zle. Bleskoy ji pro slabost zradily, o tábora. Seděla potom
L očích
hrůzu. Bědovala,
n hádat z rukou, jen
ať
v0lení. Aťje po jejím, ale ;ám jí první podal ruku. tla naděje, že by mohla du na čáry hejtmanovy hni všimli. l na ni hejtman zhurta, d očima užaslých rybnírém všem přeběhl mráz
l.
'lž jej spácháš, dostane a potká tě zkáza a smrt.
:rhl, ostatní
seděli
jako
přimražení,
ale ona se dokázala divoce po cikánsku zasmát a dodala s pohledem na domy města Libice: „Chtělajsem
ti hádat z ruky tak, abys byl spokojen a pustil mne. V tvých čárách na ruce však vidím i osud svůj a že každá lež by byla marná. Tady to město tu zakrátko nebude, protože se propadne do země, jen rybník tu zbude a ty, já a můj černý pes."
Víc už nepromluvila a klidně usedla, pohladila svého černého psa, cosi mu pošeptala a ten několika skoky zmizel v blízkém houští. Užaslí rybnikáři se ho ani nepokoušeli zadržet. I když byli značně otrlí, tohle všechno se jim nelíbilo a teprve když rozzuřený hejtman zapráskal karabáčem , donutili se vykonat ortel nad cikánkou. Ta se po celou dobu svého zazdíváni na ně dívala sice s nenávistí, ale bez jediného slova zatracení. Když bylo po všem, každý zapadl do svého přístřešku a umlčoval svě domí i strach z věštby po svém. Šlo to těžko, tuze těžko a mnohého z nich napadlo jít k hrázi a cikánku osvobodit. Byl tu však bdělý hejtman a lidé dobře věděli, že by se nerozpakoval po takovém kousku poručit zazdít do hráze je samotné. Byli tu a utěšovali je i Libičané, kteří se už odvážili vyjít před své hradby. Žádný z nich zazděné cikánky nelitoval, žádný neporučil, aby hráz byla rozkopána a její oběť zachráněna. Naopak. Všichni byli rádi, že se to tak dobře vyřešilo a že na místě cikánky není nakonec někdo z nich. Cikánčinu věštbu o zkáze jejich města nebrali vážně. Proč by se mělo zrovna ono propadat a kam? Půda je tu dost pevná na to , aby jejich domy unesla. Nakonec na to všichni pozapomněli a proč by také ne, šlo jen o jednu cikánku a její plané povídání. .. A tak jednoho dne byl rybník Jambor hotov. Planý potok jej naplnil vodou, hejtman rybnikářů zářil, že dostal bohatě zaplaceno, i rybnikáři byli s výplatou spokojeni a mohlo tedy začít slavnostní hodování a připí jení na zdar dobře odvedené práce. Jenže z ničeho nic se ve shromáždění davu objevil černý pes, vrhl se na hejtmana a prokousl mu hrdlo. K jeho stanu donesli hejtmana již umírajícího a ve chvíli, kdy stejný pes odtud vyrazil s vakem zlata v zubech a zmizel neznámo kam. Samozřejmě bylo hned po slavnostních přípitcích a každý se hleděl honem odklidit do bezpečí. Snad poprvé se Libičané začali opravdově bát. Vždyť se do puntíku stalo to, co cikánka prorokovala. Její pes skoncoval s rybnikářským hejtmanem a odnesl jeho zlato. Prvá část věštby se tedy splnila. Splní se i druhá? Propadnou se Libice do země a zbude jen cikánka, hejtman a černý pes? Stanou se přízraky tohoto dosud klidného koutku světa? Jak nejdřív měli z rybníka radost, tak na něj začínali Libičané hledět div ne s nenávistí. Ani on nebyl vlídný a modrý jako jiné jihočeské rybníky. I I
Jeho ledová voda byla temná, nevynořila se z ní rybka, nepřeletěla nad ní vážka, nezazpíval žabí sbor. Jambor jako by odmítal stát se přítelem Libičanú. Jeho ledová voda leckterého pohltila, jeho zasmušilost jako by přecházela i na ně. A když se po čase začala na jeho hrázi objevovat cikánka, černý pes a hejtman, padala na duše Libičanů tíha větší než všechny zásoby jejich zlata a drahokamů. Opustit však město, v němž se jim až dosud tak dobře žilo? Opustit krásná obydlí, pohodlí, zahálku? Zatím zavřeli brány Libic dvojnásob pevně a zůstávali, zvlášť když zjistili, že tři noční přízraky, zjevující se na hrázi, jim neublíží. Bezstarostnost a veselí však zůstaly za branami a město se stávalo jako ten Jambor čím dál víc zasmušilejší. A do roka a do dne se skutečně naplnil jejich osud.
'~1
r~- v~~~hn prmas1me byl kdysi ho založil, nebyl zámožných Libič1 kých lesích v pm nahromadili dost lesů vlastní měst, nepracovali, jídla k hradbám, ale d „ To město nem říkali obyvatelé r: Jenže město s a tajemně. Jeno zazdili při stavbi věděla městu zká A tu jednoho zi přimraženi podív vřeny a hradby l lézt, uviděli na I") a s černou Knihc přísně a vážně rn
„Jak se sem dt ze služebnictva p se Libičané. To I neodvážili starce jako by je přikov Vzpomněli na Teprve když s1 přitiskl stařec če
chým hlasem, je sdělil Libičanům
dnešním dnem p čtenými slovy : bez peněz a maje
12
LIBUŠE PAMĚTNICKÁ:
Strašidla ze Zálesí Ilustrace RNDr. Ivana Haslingerová, CSc. Obálka a grafická úprava RNDr. Ivana Haslingerová, CSc. Odpovědný redaktor Doc. Ing. Jiří Pancíř, CSc. Zlom a grafická úprava Grafické studio Fragmenty, K Vodojemu 35, 150 00 Praha 5. Vytiskl Europrint a.s. Vydalo nakladatelství Práh s .r.o., Patočkova 2386/85, 169 00 Praha 6, www.prah.cz, v roce 2017 jako svou 644. publikaci.
patří rodnému městu autorky Humpolci za sponzorský dar bez by kniha nespatřila světlo světa. Jmenovitě starostovi Mgr. Jiřímu Kučerovi a místostarostce Ing. Lence Bartákové.
Dík
něhož
O jakých strašidlech se v knize
dočtete
Zálesí, které leží přímo ve středu Českomoravské vrchoviny, je magický kraj. Za dávných dob místní lidé věřili, že pyšní andělé byli svrženi z nebes a pokud spadli do lesů, měnili se v divé muže, spadli-li do vod, měnili se v hastrmany, a ten, který dopadl na skálu, vzal na sebe podobu sktítka. A nejen to, v lesích žila ještě hejkadla, rusalky a víly, a doma na obyvatele čekali šotci a ďáblíci.
Zkrátka, Zálesí bylo plné strašidel, a domorodci se dušují, že tam žijí dodnes. O všech těchto strašidlech pojednává tato knížka, a díky vypravěčskému umění Libuše Pamětnické se jich nejenom nebudete muset bát, dokonce je všechny budete chtít objevit a poznat.