Skip to main content

0249143

Page 1

The Shining Girls Copyright © Lauren Beukes, 2013 Translation © Petra Navrátilová 2014 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2015 ISBN 978-80-7462-758-3


JOTA / 2015


HARPER 17. ČERVENCE 1974

U

pocenou rukou svírá v kapse sportovního saka oranžového umělohmotného poníka. Uprostřed léta je na takové oblečení příliš horko, ale on se za podobných okolností naučil oblékat nenápadně, nosí džíny. Vykračuje si dlouhými kroky – jako někdo, kdo někam míří, i když napadá na jednu nohu. Harper Curtis není žádný somrák. A čas na nikoho nečeká. Až na výjimky. Na trávě sedí se zkříženýma nohama dívenka. Její holá kolena, kostnatá a bílá, připomínají ptačí lebky a jsou špinavá od trávy. Vzhlédne, když uslyší, jak mu pod botami skřípe štěrk. Za ten krátký okamžik, co se na něj dívá, si Harper tak akorát stačí všimnout jejích hnědých očí a ušmudlaných zacuchaných vlasů, ale pak ji přestane zajímat a ona si zase hledí svého. Ta barva očí Harpera zklamala. Myslel si, že by je mohla mít modré. Modré jako jezero. A hluboké, jako když jste daleko od pobřeží a máte pocit, že jste uprostřed oceánu. Hnědá je barva krevet, které v mělčinách zvíří bahno a skrz ten sajrajt je pak houby vidět. „Co to děláš?“ zeptá se a snaží se, aby jeho hlas zněl vesele. Skloní se k ní do udupané trávy. Dívku s tak divnými vlasy ještě vážně nikdy neviděl. Kolem ní to vypadá, jako kdyby se tu prohnala nějaká zvláštní písečná bouře, přivála nejrůznější harampádí a rozmetala je do prostoru. Pár zrezivělých plechovek, zkřivené kolo od bicyklu s trčícími dráty. Dívka upřeně pozoruje otlučený hrneček převrácený dnem vzhůru, takže stříbrné kytičky >7<


na okraji se ztrácejí v trávě. Z uraženého ouška zbyly dva tupé pahýlky. „Děláš si čajový dýchánek, zlatíčko?“ zkouší to znovu. „To není žádný čajový dýchánek,“ zamumlá přes límec své široké kárované košile. Napadne ho, že pihovaté děti by neměly být tak vážné. Nehodí se to k nim. „Tak dobře,“ řekne, „stejně mám raději kávu. Madam, mohl bych si, prosím vás, dát kávu? Černou a tři cukry, ano?“ Natáhne se po otlučeném porcelánovém hrníčku. Holčička vyjekne a ožene se po jeho ruce. Zpod převráceného nádobíčka se ozve hluboké zlostné bzučení. „Ježíš, co to tam máš?“ „To není žádný čajový dýchánek! To je cirkus!“ „Aha?“ Nasadí přihlouplý úsměv, který říká, že on se nebere nijak vážně a ona by také neměla. Ale hřbet ruky ho pálí v místě, kde ho plácla. Dívá se na něj podezíravě. Ne kvůli tomu, co by mohl být zač a co by jí mohl udělat, ale proto, že ji popudila jeho nedovtipnost. Harper se pečlivěji rozhlédne a už je mu to jasné. Je to bleší cirkus. Velký hlavní ring nakreslila prstem do hlíny, mezi dvěma plechovkami od limonády je visuté lano ze splácnutého brčka, opodál stojí ruské kolo ze zkřiveného jízdního kola, které je částečně zapřené o keř a zaklíněné o kámen, aby nespadlo, a do jeho drátů jsou vpleteni papíroví človíčci vytrhaní z časopisů. Neuniklo mu, že kámen, který konstrukci podpírá, by mu padl tak akorát do ruky. A jak lehce by ta tenká drátěná špice vjela do oka dívenky, jako do želé. Pevněji stiskne poníka v kapse. Zuřivé bzučení zpod hrníčku je jako brnění, které cítí podél páteře, a cukání, které se mu usadilo ve slabinách. Hrníček se zachvěje a ona na něj přitiskne ruku. >8<


„Jejda!“ zasměje se holčička a kouzlo okamžiku je pryč. „No hurá! Co tam máš? Slona? Zlehka ji šťouchne do ramene a její zamračenou tváří prolétne úsměv, i když jen drobný. „Jsi krotitelka zvířat? Chceš, aby prolétával hořící obručí?“ Ta představa ji pobaví. Na buclatých tvářičkách se rozsvítí tečky pih a ona odhalí zářivě bílé zuby. „No, Rachel říká, že si nesmím hrát se sirkama. Po tom co se minule stalo.“ Křivý špičák jí maličko přesahuje přes řezák. Úsměv ještě předčí její hluboké hnědé oči. Protože teď vidí, jak se v nich zablýsklo. Pocítí z toho slabost na hrudi. Je mu líto, že kdy o Domě pochyboval. Je to ona. Jedna z nich. Jeho zářící dívka. „Já jsem Harper,“ řekne a se zatajeným dechem natáhne ruku k pozdravu. Ona si musí přidržet hrníček druhou rukou, aby to zvládla. „Ty jsi cizí?“ zeptá se. „Teď už přece ne.“ „Já jsem Kirby. Kirby Mazrachiová. Ale hned, jak to půjde, se nechám přejmenovat na Lori Star.“ „Až budeš v Hollywoodu?“ Holčička si po zemi přitáhne hrníček k sobě, což brouka pod ním ještě více rozběsní, a jemu dojde, že udělal chybu. „Určitě nejsi cizí?“ „Budeš tam vystupovat se svým cirkusem? Co chce Lori Star dělat? Klauna? Chodit po hořící hrazdě? Nebo jezdit na slonovi?“ poklepe si ukazováčkem o horní ret. „Nebo hadí ženu?“ Uleví se mu, když se zasměje: „Neéé.“ „Tak budeš krotit lvy. Vrhat nože. Nebo polykat oheň?“ >9<


„Já budu provazochodkyně. Trénuju. Chceš to vidět?“ Pohne sebou a vyskočí. „Ne, počkej!“ řekne najednou zoufale. „Ukážeš mi toho lva?“ „On to není opravdický lev.“ „Neříkej!“ popichuje ji. „Tak jo, ale musíš být fakt opatrný. Nechci, aby mi uletěl.“ Maličko nadzvedne hrníček. Harper položí hlavu na zem a nakoukne dovnitř. Vůně udusané trávy a černé půdy ho uklidňuje. Pod hrníčkem se něco hýbe. Chlupaté nožky a záblesk žluté a černé barvy. Tykadla prozkoumávají skulinu. Kirby zalapá po dechu a škvíru pod hrníčkem zase uzavře. „To je ale hezký čmelák,“ pochválí jí úlovek, když se narovná. „Já vím,“ odpoví pyšně. „Pěkně jsi ho rozčílila.“ „Myslím, že nechce do cirkusu,“ zapochybuje Kirby. „Chceš něco vidět? Neboj se.“ „Co?“ „Chtěla bys mít provazochodce?“ „Ne, já…“ Ale on už odklopí hrníček a rozlíceného čmeláka chytí do dlaně. Trhání křidýlek vydává stejně mlaskavý zvuk, jako když se odtrhne stopka z třešně. Jako tenkrát při sklizni v Rapid City, kde strávil léto. Prošel celý ten zatracený kraj skrz naskrz a v nesnesitelném horku se pídil po práci jako blázen. Pak objevil Dům. „Co to děláš?!“ křičí. „Teď už potřebujeme jen kousek mucholapky. Natáhneme ji mezi plechovky. Takový velký brouk by měl zvládnout odlepit nohy, ale pořád to bude lepit natolik, aby nespadl. Máš nějakou mucholapku?“ > 10 <


Posadí čmeláka na okraj hrníčku. Nespadne. „Proč jsi to udělal?“ Bije ho po ruce zlostnými údery svých dlaní. Její reakce ho zaskočí. „Copak si spolu nehrajeme na cirkus?“ „Zkazil jsi to! Běž pryč! Běž pryč, běž pryč, běž pryč, běž pryč…“ opakuje stále dokola a bije ho do rytmu svého pokřiku. „No tak. Nech toho přece,“ směje se, ale ona ho nepřestává tlouct. Popadne ji za ruku. „Myslím to vážně. Už toho sakra nech, slečinko.“ „Klít se nemá!“ zaječí na něj a začne plakat. Takhle si to nenaplánoval – pokud vůbec jde tato první setkání plánovat. Dětská nevyzpytatelnost ho obtěžuje. Proto nemá rád malá děvčátka. Proto čeká, až vyrostou. Potom už je to o něčem jiném. „Dobře, omlouvám se. Neplakej, ano? Něco pro tebe mám. Neplač, prosím tě. Podívej se.“ V zoufalství se pokusí vytáhnout oranžového poníka. Hlavička se mu zachytí v kapse a on ho musí vyškubnout. „Na,“ mrskne jím po ní, aby si ho vzala. Ten poník je jednou z věcí, která vše spojuje. Proto si ho přinesl? Znejistí pouze na okamžik. „Co to je?“ „Koníček. Vidíš, ne? Ten je přeci lepší než nějaký hloupý čmelák.“ „Není živý.“ „Já vím, sakra. Prostě si ho vezmi, dobře? Je to dárek.“ „Já ho nechci,“ popotáhne. „Tak dobře. Není to dárek. Mám ho u tebe v úschově. Budeš mi na něj dávat pozor. Jako když se dají peníze do banky.“ Slunce pálí. Je příliš horko na kabát. Dělá mu potíže se soustředit. Už aby to měl za sebou. Čmelák > 11 <


spadl z hrníčku a leží na zádech v trávě. Nožky mu kmitají ve vzduchu. „Tak jo.“ Hned se cítí klidněji. Vše je, jak má být. „Teď mi na něj budeš dávat pozor, dobře? Je to moc důležité. Přijdu si pro něj. Rozumíš?“ „Proč?“ „Protože ho potřebuji. Kolik ti je?“ „Šest a tři čtvrtě. Skoro sedm.“ „To je skvělé. Opravdu skvělé. Tak to chodí. Pořád dokola. Jako tvé ruské kolo. Přijdu za tebou, až budeš velká. Počkáš na mě, zlatíčko, ano? Vrátím se pro tebe.“ Stoupne si a opráší si ruce o kalhoty. Otočí se a kvapně odchází, ani se neohlédne, kulhá jen nepatrně. Ona ho pozoruje, jak přechází ulici a jde nahoru ke kolejím, až zmizí mezi stromy. Podívá se na plastovou hračku, ulepenou od jeho dlaně, a zakřičí na něj: „Hej! Já nechci tvýho blbýho koně!“ Hodí ho na zem a on jednou nadskočí, než přistane v trávě vedle jejího ruského kola z bicyklu. Koníkovo malované oko tupě zírá na čmeláka, který se vzpamatoval a plazí se prachem pryč. Pak se pro něj ovšem vrátí. Samozřejmě že se vrátí.

> 12 <


HARPER 20. LISTOPADU 1931

P

ísek mu klouže pod nohama. Žádný písek, ale smrduté ledové bláto, které mu čvachtá v botách a promáčí ponožky. Harper tiše nadává, nechce, aby ho ti chlapi uslyšeli. Ve tmě na sebe pokřikují: „Vidíš ho? Máš ho?“ Kdyby voda nebyla tak zatraceně studená, riskl by to a zkusil by jim uplavat. Ale už teď se celý třese vystaven ostrému štiplavému větru, který vane od jezera a zalézá mu pod košili. Kabát potřísněný krví těch odporných mizerů nechal v hospodě. Vleče se přes pláž a razí si cestu mezi odpadky a trouchnivějícím dřevem, na boty se mu lepí bahno. Přikrčí se za boudou na břehu, která je postavená z kartonových krabic a poslepovaná térem. Světla pronikají prasklinami a potrhaným kartonem a vypadá to, jako by celý ten přístřešek zářil. Stejně nechápe, proč lidé stavějí tak blízko u jezera. Třeba si myslí, že to nejhorší už pominulo a nic horšího se nemůže stát. Žádné lidské výkaly v mělčinách, žádná velká voda po deštích, která by odnesla celý zatracený, páchnoucí Hooverville. Domov zapomenutých lidí, neštěstí nasáklé do morku kostí. Nikomu nebudou chybět. Stejně jako nikomu nebude chybět Jimmy Grebe. Nenapadlo ho, že Jimmy takhle skončí. Nemuselo to tak dopadnout, kdyby ten bastard hrál fér. Ale byl to špekoun, opilec a ubožák. Nemohl přijít k chlastu, tak šel Harperovi po krku. Harper vycítil, že mu ten tlustej zkurvysyn chce natrhnout prdel. Kdo rozdává tvrdé rány, schytá ještě tvrdší. Harper nemůže za to, že ostří střepu > 13 <


zasáhlo tepnu. Mířil Grebemu na obličej. Nic z toho by se nestalo, kdyby ten tuberák nevykašlal krev na karty. Grebe utřel svůj krvavej chrchel rukávem, jasně, ale všichni věděli, že má tuberu a roznáší nákazu v tom svým podělaným šnuptychlu. Nemoci a zmar a chlapům rupou nervy. To je konec Ameriky. Zkuste to říct „starostovi“ Klaytonovi a té jeho bandě čuráků z domobrany, všichni jsou nadutí, jako kdyby jim to tu patřilo. Ale tady žádné právo není. Stejně jako prachy. Žádná sebeúcta. On viděl znamení – a ne jenom cedule, na kterých stálo „zabaveno“. Co si budeme nalhávat. Už je to v Americe. Proužek bledého světla prohledává pláž, zastavuje se na zjizvených místech, která za ním v blátě zůstala. Pak se ale světlo baterky stočí, aby pátralo jiným směrem. Dveře chatrče se otevřou a světlo zevnitř zalije všechno kolem. Vyhublá žena s krysím obličejem vyjde ven. Ve světle petrolejové lampy vypadá její tvář ztrhaně a popelavě – stejně jako tváře všech, co tu žijí. Jako by tady písečné bouře odnesly spolu s obilím i veškeré rysy z lidských tváří. Jako velký šál má přes vychrtlá ramena přehozený tmavý, o tři čísla větší kabát. Je z těžké vlny. Vypadá, že bude teplý. Ví, že jí ho sebere ještě dříve, než si stačí uvědomit, že je slepá. Její oči jsou prázdné. Dech jí zapáchá po kapustě a zuby má zkažené až na kost. Natáhne k němu ruku. „Co se děje?“ ptá se. „Proč tak křičí?“ „Vzteklý pes,“ řekne Harper. „Honí psa. Měla byste jít zpátky dovnitř, madam.“ Mohl by jí rovnou strhnout kabát a utéct. Ale co kdyby křičela. A začala se s ním prát. Chytne ho za košili. „Počkej,“ řekne neklidně. „Jsi to ty? Jsi Bartek?“ > 14 <


„Ne, madam. To nejsem já.“ Snaží se jí vysmeknout z prstů. Mluví naléhavě vysokým hlasem. Jako kdyby chtěla přilákat něčí pozornost. „Jsi to ty. Určitě. Říkal, že přijdeš.“ Je na pokraji zoufalství. „Říkal, že – “ „Pssst, dobře. Ledabyle pozvedne ruku k jejímu hrdlu. Plnou silou ji zatlačí k přístavku. Jen aby ji ztišil, říká si. Se zmáčknutou průdušnicí se křičet nedá. Rty se jí našpulí a ohrnou. Oči lezou z důlků. Hrdlo se vzpouzí na protest. Rukama ho tahá za košili, jako kdyby ždímala prádlo. Pak její vyzáblé prsty ochabnou a tělo se sesune. Ohne se s ní, opatrně ji posadí na zem a přitom jí sundává kabát. Zevnitř boudy ho upřeně pozoruje malý chlapec s očima tak velkýma, že by ho dokázaly pohltit celého. „Na co koukáš?“ zasyčí Harper na kluka a souká ruce do kabátu. Je mu velký, ale co se dá dělat. V kapse cosi zacinká. Zapomenuté drobné, s trochou štěstí. Později zjistí, že je to něco mnohem důležitějšího. „Běž dovnitř a dones mámě trochu vody. Je na tom bídně.“ Chlapec zírá a potom, aniž by změnil výraz, kvílivě zapiští a tím přiláká ty zpropadené svítilny. Paprsky světel projedou po zápraží a zhroucené ženě, ale Harper už běží pryč. Jeden z Klaytnových kumpánů – anebo je to sám samozvaný starosta – zakřičí: „Tam!“ a muži vyrazí po pláži za ním. Žene se labyrintem chatrčí a stanů postavených bez ladu a skladu, nalepených na sebe tak, že se mezi nimi jen stěží dá projet s vozíkem. Hmyz se umí lépe ovládat, napadne ho, když zamíří nejkratší cestou k Randolfské ulici. Až na termity. Šlápne na celtu a propadne se do díry o velikosti bedny od klavíru, ale o dost hlubší, a narazí na zem v místech, > 15 <


kde si někdo postavil cosi jako obydlí. Strop nad sebou jednoduše přichytil do úrovně terénu. Přistane tvrdě, levou patou narazí na hranu postele z dřevěné palety, až to ostře zadrnčí, jako když práskne do strun kytary. Náraz ho odmrští, dopadne na roh kamen domácí výroby, praští se do hrudníku a vyrazí si dech. Má pocit, že mu kotník roztrhla kulka, ale výstřel neslyšel. Nemůže dýchat, aby křičel, a zamotává se do celty, která na něj spadla. Našli ho tam, jak kolem sebe mlátí rukama a proklíná ten zatracený lidský póvl, který neměl dost materiálu nebo šikovnosti na to, aby si postavil pořádnou boudu. Nahoře se kolem úkrytu shlukli muži, hrozivé siluety za ostrým světlem svítilen. „Nemůžeš sem jen tak přijít a dělat si, co tě napadne,“ řekne Klayton hlasem kazatele na nedělní mši. Harper může konečně zase dýchat. Každý nádech pálí a píchá ho v boku. Určitě si narazil žebro a s nohou to bude ještě horší. „Musíš respektovat svého souseda a tvůj soused bude respektovat tebe,“ pokračuje seshora Klayton. Harper už od něj tuto větu slyšel na obecních shromážděních, kde mluvil o tom, jak je třeba pracovat na dobrých vztazích s ostatními obchodníky – právě s těmi, kteří přiměli místní úřady, aby na každou boudu a na každý stan připíchly upozornění, že mají sedm dnů na to, aby se vystěhovali. „Mrtvej stěží může někoho respektovat,“ zasípá Harper, a bolestí se mu sevře žaludek. Napadne ho, že mají možná brokovnice, ale nezdá se to moc pravděpodobné, a teprve v okamžiku, když mu jedna ze svítilen přestane svítit do tváře, si uvědomí, že jsou vyzbrojeni tyčemi a kladivy. Žaludek se mu znovu sevře. > 16 <


Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
0249143 by Knižní­ klub - Issuu