napůl ženská napůl hrdina
Text © Aleš Procházka © Nakladatelství Olympia, s.r.o., 2022 Vydání první ISBN 978-80-7376-xxx-x
UPOZORNĚNÍ: Prakticky všechny postavy v tomto příběhu jsou smyšlené a jejich podobnost se skutečnými osobami nebo se smyšlenými postavami odjinud je čistě náhodná. Za jedinou výjimku lze považovat snad jen vrátného v porodnici. Ten ovšem nijak nezasahuje do děje a navíc – podle informací z důvěryhodného zdroje, který si přeje zůstat v anonymitě –, beztak nedávno praštil se zaměstnáním. Miniaturní pražský byt přenechal vnukovi Jardovi a přestěhoval se za dcerou kamsi na Vysočinu, aby si splnil svůj celoživotní sen a konečně se mohl věnovat chovu krocanů.
Robin
Šlechta sesedl z kola, pečlivě zkontroloval neposkvrněnost svého značkového cyklistického ohozu a dal si záležet na několikerém důkladném nadechnutí. Z vrcholku kopce, na který se právě se sveřepým výrazem ve tváří vydrápal, drahnou chvíli marně sledoval kamenitou lesní cestu pod sebou. „Pavle! Pavlíku! Seš tu? Kde se flákáš, srabe?“ Trvalo to, než zahlédl pěkných pár metrů pod sebou siluetu potácejícího se spolubojovníka. „Kde seš? No tak makej, makej! Můžeš mi říct, proč to bereš pěšmo? Dyť je to skoro po rovině.“ Zubožený Robinův společník v sobě našel sílu pouze na to, aby obdařil nesnesitelného hulákajícího supermana pohledem štvaného jelena. Pak už znovu zabodl oči do země a s bolestivým šklebem a za doprovodu mnoha povzdechů se sunul se svým bicyklem dál. Zkoušel si v oněch okamžicích vybavit, kolikrát už měl chuť toho nesnesitelného chlapa přešlapujícího tam nahoře přizabít. Nikdy se o to nepokusil. Škoda. Nedůslednost se nevyplácí. „To hledáš borůvky nebo co?“ uslyšel, když se konečně dovlekl nahoru. I tentokrát si Šlechta musel dlouho počkat na odpověď. Teprve když se zdecimovaný cyklotrosečník doplazil až k němu, opřel svoje pohybovadlo o strom a opatrně, s hekáním a sténáním dosedl na zem, zmobilizoval se k tomu, aby stručně popsal svůj aktuální problém: „Ty vole, já mám asi zlomenou ruku.“
napůl ženská napůl hrdina
7
„Ruku? Neblbni! Zase bouračka? To snad děláš schválně nebo co. Ukaž!“ Robin přiklekl k raněnému a v roli amatéra nezatíženého předsudky prohlížel jeho potrefenou končetinu. „Nejanči, prosím tě, to bude spíš jenom naražený,“ prohlásil sebejistě. „Se zlomenou rukou bys asi jinak skučel, kamaráde.“ Bylo zcela zřejmé, že pacient má o Robinových lékařských znalostech nevalné mínění, ale byl do té míry vysílený a zubožený, že se nepokoušel o právě vyřčené diagnóze polemizovat. „Taky jsem dostal pořádnou pecku do žeber. Tady někam,“ svěřil se. Šlechta se nenechal vyvést z míry. „To bude dobrý,“ konstatoval po zběžném, a ne zrovna ohleduplném prohmatání inkriminovaného místa. „Měl by sis otevřít ordinaci, když seš tak děsně chytrej,“ načuřil se raněný. „Teda ale řeknu ti, že tě svým způsobem obdivuju, Pavlíku. Kolik ty dovedeš vyrobit karambolů, to by fakticky vydalo na televizní seriál. Kdyby na cestě trčel jedinej šutrák, vsadím se, že se do něj trefíš.“ Robin poodešel k bicyklu opřenému o strom a znalecky jej obhlížel. „Vypadá, že kolo to přežilo líp jak ty. Ale stejně by sis měl pořídit lepší mašinu. Jsou věci, na kterejch se nemá šetřit. Mrkni se na ty brzdy! Vždyť to je o hubu. Vykvedlaný řídítka. Vidlice, která si může nechat akorát tak zdát, že je odpružená. Já bych si na takovýho vysloužilce nesed ani za zlatý prase. Koleduješ si o malér.“ Tesař byl natolik zaměstnán svými čerstvými újmami na zdraví, že se ani nenamáhal zareagovat. Robin dokončil zběžnou prohlídku zkritizovaného bicyklu a znovu zaostřil pohled na trpícího. Jeho horší já ho přimělo, aby si neodpustil jedovatou poznámku: „Jenže ono samozřejmě nestačí mít pořádný kolo. Taky to chce šikovnýho šoféra, co se netrefí do každýho šutru.“ Měl v onom okamžiku štěstí, že raněný byl k němu otočen zády a že tudíž zůstal ušetřen Pavlova pohledu prošpikovaného nenávistí.
8
Aleš Procházka
Ivanu Tesařovou vyrušily při pobíhání v kuchyni prapodivné zvuky u domovních dveří. Pamětliva barvitě vylíčených prožitků kolegyně z práce, kterou nedávno vykradli, ozbrojila se paličkou na maso a odhodlaně vykročila vstříc tajemnému úkazu. Ne, nebyl to zloděj. To její manžel se v předklonu a s bolestivou grimasou pokoušel trefit klíčem do zámku. Když zahlédl znepokojenou choť, zmohl se na hodně nepovedený pokus o provinilý úsměv a na vysvětlující poznámku: „Ahoj, Ivčo. Levačku já mám na tohle úplně levou.“ „Ty nemáš druhou ruku?“ Namísto Pavla se pohotově chopil slova Šlechta, který, poučen nejednou nepříjemnou zkušeností ze scének odehrávajících se po kamarádově návratu z jejich adrenalinových výprav, pro jistotu postával za rohem na chodbě a teprve teď se vynořil i s parťákovým kolem. „Dobrý den, paní Tesařová, Pavlík měl takovou menší havárku. Ale klídek, nebojte, nic vážnýho, ani jsem ho netahal k doktorovi.“ „Jéžišmarjá, už zase?! Cos dělal?“ „Budeš od tý dobroty a pustíš mě dovnitř?“ naléhal trpící manžel. Když mu konsternovaná choť uvolnila místo, Robin pohotově proplul do předsíně. „Vidíte, i kolo je v pořádku, paní Tesařová. Říkám, fakticky to nic nebylo. Prostě jenom taková menší havárka. Ale to je normál, když jezdíte v terénu.“ „No jistě, to je naprosto normál,“ tupě opakovala Ivana. Vypadalo to, že pozvolna přichází k sobě a že záhy už bude způsobilá pořádně vypěnit. Pud sebezáchovy velel Šlechtovi, aby vyklidil bitevní pole ještě předtím, než atmosféra nenávratně zhoustne. „Tak ahoj, Pavlíku, to bude dobrý. A koukej se dát co nejdřív do kupy. Já se ti ozvu,“ bodře ujistil na ústupu ke dveřím. „Nashle, paní Tesařová.“ •••
napůl ženská napůl hrdina
9
Na pohovce v obýváku spočíval rozvalený Tesař a zasmušile pozoroval pečovatelské snažení Ivany, která se právě zaobírala jeho potrefenou rukou. Manželčina zachmuřená tvář spolehlivě vypovídala o jejím duševním rozpoložení. „“Stačí takhle?“ zkoumala nepřátelským tónem. „Chceš to víc utáhnout?“ „Já nevím, ani snad ne. A co ty žebra? Nemůžu se pořádně nadechnout. Furt je cejtím, když si takhle sáhnu ... “ „Tvoje žebra,“ opakovala znechuceně. „To už jsem opravdu dlouho neslyšela žebra. A že se tomu divíš? Máš krásnou památku, jak jste se loni s tím kreténem vymlátili na raftu.“ „Dobrý, tak jo, máme program. Budeme se navážet do Robina. Jen si posluž, když ti to udělá radost.“ Tesařová se sice chviličku předtím v duchu zapřísahala, že tentokrát se doopravdy pokusí zůstat nad věcí, ale stačilo málo, aby v ní byl zažehnut neviditelný doutnák jako předzvěst blížícího se výbuchu emocí. „Ono by ti možná ohromně prospělo, kdybys taky slyšel od někoho jinýho, že jsi neuvěřitelnej trouba. Doma si pomalu ani netroufneš vylézt na štafle, protože je to risk. Ale když tamten pitomec hvízdne, tak to bys v tu ránu klidně běžel nahatej na severní pól.“ Tesař bloudil očima po stropě a dával najevo, že tenhle manželčin žalozpěv zná už nazpaměť. „Máme něco k jídlu?“ zkusil zavčas přehodit výhybku, aby byl ušetřen delšího kázání. Neuspěl však. „Nebo když si vzpomenu, jak ses potlouk na tý lezecký stěně. A to prej nemějte strach, v pohodě, choděj se tam vyřádit i pětašedesátiletý dědkové ... Jó, pan Šlechta, to je holt autorita. Ředitele zeměkoule z něj měli udělat.“ „To snad stačí, ne? Pokračování příště.“ „Kdyby ti ten magor poručil, že máš vyskočit z letadla bez padáku, sklopíš uši a poslechneš. Dospělej chlap a není schopen myslet vlastní hlavou. Na tohle já se mám jen tak dívat, jo? A modlit se, aby z tebe nebyl mrzák nadosmrti?“ „Tak se nedívej a dej mi něco k večeři.“ „On ať si poláme hnáty podle libosti. Rodinu žádnou nemá,
10
Aleš Procházka
tak o co jde. Ale u tebe je to snad proboha něco jinýho. Dokážeš to někdy pochopit?“ „Nech toho, buď tak laskavá! Zrovna teď mám náladu na tvoje kázání. Miliónkrát jsem ti řek, že jsem svéprávnej a snažím se dělat, co mě baví. Tečka. A už se o tom nebavím.“ Namáhavě se narovnal na pohovce a s bolestivou grimasou pátral po bačkorách. „Co chceš?“ „Jdu do kuchyně, najít si něco k jídlu. Jinak bych se asi nedočkal.“ Tesařová otráveně vstala. „Prosím tě seď a nehraj si na ukřivděnýho. Sotva se motáš!“ U dveří do kuchyně se ještě otočila. „Chceš příbor?“ „K čemu asi, když to budu pižlat jednou rukou“, zavrčel delikvent na pohovce. „Fajn. V nejhorším ti taky ti můžu dát bryndák a nakrmit tě,“ zaznělo jedovatě zpoza dveří. „Ať žijou horský kola a ten tvůj slavnej Robin! Panebože, proč já jsem tak blbá, abych tohle všechno donekonečna snášela?“ dodala otrávená choť potichu, spíš jen pro vlastní potřebu.
Na manželské posteli se rozhostila skleslá, ba přímo pohřební nálada. Pavel se s neustálým hekáním snažil najít jakous takous příhodnou polohu pro spaní, Ivana roztržitě listovala v časopisu sugestivně vypodobňujícím životní trable a přehmaty skutečných i uměle vypěstovaných celebrit, ale nějak se na tu hodnotnou četbu nemohla soustředit a nezaujal ji ani článek důmyslně rozebírající nejčastější příčiny rozvodů. „Zatracená hnáta. Bolí to víc jak předtím“, referoval on. „Chceš to převázat?“ „Vždyť je to jedno...,“ děl hrdinsky manžel a pro klid duše znovu slabě zasténal. „Na úterý jsem objednaná k Velebovi.“ Tesař se posadil a starostlivě si ohmatával hruď. „Na zádech ležet nemůžu, na boku taky ne… Nejhorší to je, když
napůl ženská napůl hrdina
11