15 dnes i u nás. Jsou rodiny, které tráví celé víkendy v obchodním centru! V administrativě dodržují Francouzi přesně řád a velmi si potrpí na množství potvrzení, dotazníků a legitimací. Přesto si stále řada z nich vybírá pro důležitá setkání raději pobyt v příjemných malých restauracích poblíž, kde se, asi jako u nás na kávu, chodí na jeden, na dva i více aperitivů. A vzhledem k tomu, že každé jídlo v poledne i večer je prostoupeno vínem, hladinka alkoholu se udržuje během dne na určité výši a projeví se příznivě i na příslušném obchodním rozhovoru. Oběd je nepsaný, ale dodržovány svátek. Pracovní den má svůj řád, ale dodržuje se nejen doba, ale i výsada oběda. To je ve Francii vždy svátek a nesmí být nijak narušen. Oběd v restauraci, kde se sejdou přátelé a blízcí, trvá dlouho a je i opakovaným divadelním představením, kde se dlouho diskutuje o vhodnosti druhu a značky vína, o správném ročníku, a všechny chody se vychutnávají bez spěchu. Nezřídka je to záležitost na dvě hodiny. Podotýkám, že v tuto dobu není možné volat ani do státních institucí, protože se obvykle ozve záznamník a doporučuje, abyste zavolali později. Francouz nesmí být vyrušován. Mám pocit, že kdyby někdo chtěl vyhlásit Francii válku, musel by s tím počkat, až skončí doba hájeného oběda.
Jaký je vlastně Francouz? Máme ustálené představy o různých národech. Jsou zjednodušené, nepřesné a někdy i nepravdivé, ale přetrvávají staletí. Němec je podle toho těžkopádný, nerozumí humoru, ale je spolehlivý, rigidní a trvá mu dlouho, než se trochu změní, Ital je divoch, bezstarostný, nejraději zpívá a moc se mu nechce do práce, Španěl má horkou krev, asi by nejraději tančil anebo bojoval s býkem v aréně, Angličan je
16 rigidní gentleman s deštníkem a Řek je sympaťák, něco jako románový Zorbas. Francouz má v sobě vrozenou jakousi lehkomyslnost, s níž lépe proplouvá životem, a z ničeho si nedělá těžkou hlavu. Na druhou stranu však stačí, aby se o desetník zvedla cena rajčat, a už je v ulicích a demonstruje! Mnohokrát jsem si říkal, že si Francouzi dostatečně neváží té nádherné polohy jejich země. Vždyť je tam všechno, a hlavně i to, co my nemáme: teplé moře a divoký oceán! Jsou nám v něčem podobní? Možná ano. Snad i proto byl navzdory všemu obraz Francouze v Čechách vnímán hodně pozitivně. De Gaulle prohlásil, že je těžké vládnout v zemi, kde je více než čtyři stovky skvělých sýrů… Skvělá nadsázka! Ano, Francouz je většinou individualista, ale dokáže se i rychle nadchnout, a vloží do toho také hodně emocí. Většinou ovšem bývá zvídavými přáteli kladena otázka poněkud jinak: „Tak co, jaké jsou Francouzky?“ Odpověď je ale jednoduchá. Ve velké většině jsou příjemné, mají smysl pro legraci, vkus, dokáží se upravit a udržovat tak, aby do určitého věku přitahovaly pozornost. Jsou samostatné a emancipované. O Francouzkách se říká, že jsou krásné. Spíše ale mají v sobě určitou přitažlivost. V půvabu jim mohou naše dívky směle konkurovat. Francouzi (v to počítaje i ženy) mají samozřejmě řadu zlozvyků. Především jsou nedisciplinovaní, zásadně nerespektují příkazy a zákazy. Kouří všude, dokonce i v divadle a v kině, kde si v zápalu rozčilující podívané automaticky zapálí svou gauloisku. S popelem si nedělají starosti, klepou ho prostě na zem, na podlahu, na koberce, v lepším případě do šálků nebo hrníčků poblíž. Zbytek cigarety buď hodí jen tak na zem (ve vlaku vždy, i když je poblíž popelník), nebo jej zamáčknou do talíře. V restauraci i na návštěvě. Jsou také vášniví diskutéři, dokážou se rychle rozohnit,
17 ale stejně tak uklidnit. Jejich vášeň k jídlu a pití přetrvává staletí. Jídlo je svátkem a obřad stolování, má-li být zachován, trvá vždy více jak dvě hodiny. Samozřejmě se všemi chody, včetně obligátního sýra a dezertu s kávou nakonec. To lze ale dnes realizovat vlastně již jen v neděli a ve svátek. Odpovědět na otázku, jaký je vlastně Francouz, dost dobře nejde. Přes všechny společné znaky je přece jen každý jiný…
18
Francouz miluje V klasickém myšlení Francouzů odjakživa existovala manželská instituce, která byla odlehčována institucí milenců a milenek. Zejména francouzští králové byli na takovou kombinaci experti a také dějiny Francie jsou povětšinou řízeny a poznamenány vlivem krásných a půvabných žen, které uměly svého šarmu využít. Francouzi dodnes s pýchou vzpomínají na jednoho ze svých prezidentů na sklonku předminulého století, který získal svou nesmrtelnost nikoli jako diplomat a politik, ale prostým faktem, že zemřel sice na lůžku, ale bohužel nikoli doma. Tehdy to byla velice choulostivá diplomatická situace. Tedy jak ho přenést a přemístit tam, kde měl být. A Francouzi se s trochou nostalgie zastavují u jeho hrobu na Pére Lachaise a neodpustí si závistivou větu: To byl opravdový Francouz! Ale jak vypadá dnešní současný mladý Francouz tváří v tvář partnerskému soužití? Skutečně manželství už moderní není a počet těch, kteří si vybírají jen volné partnerství, stoupá prudce vzhůru. Říkají, že ani kroužek kolem prstu, ani provaz kolem krku. Aniž by se přitom mluvilo o výhodách sociálních a daňových, sňatečnost se snížila na polovinu. Zato volné partnerství „concubinage“ zvolilo mnohem větší procento mladých. Počet těchto partnerství dosahuje dnes jednoho milionu. Čím to asi je? Odumíráním ustálených tradičních forem, protestem? Strachem z komplikací při rozvodu? Zákon totiž uznává jen ženaté, svobodné, rozvedené a ovdovělé. V případě, že se mladí Francouzi rozhodnou pro „volnou unii“, získávají citelné daňové úlevy, protože každý z partnerů je počítán jako samostatný, zatímco u manželů, i když žijí odděleně, se počítá vše jako jediný finanční a daňový zdroj. Děti ve volné unii mají výhody, jako by byly vychovávány jen jedním z partnerů, jen jedním z rodičů.
19 Doposud jediným nevyjasněným problémem bylo případné dědické řízení, ale i to se nakonec vyřešilo zákonným opatřením. A tak tohle vše vedlo k rozšíření a popularitě této nové formy partnerského soužití. Zdá se, že je dokonce pevnější a silnější než předchozí instituce manželská. Je totiž mnohem víc založeno na dobrovolnosti a osobní svobodě, čímž paradoxně přibylo především vzájemné odpovědnosti. Rozdělených volných partnerství je desetkrát méně, než předtím v tradičním manželství bývalo rozvodů. Zkrátka, mladý Francouz si hledá svoje místo v životě, ve vztahu i vzhledem k budoucnosti. Potřebuje dát najevo, že myslí, jedná a je tu. Aby se to náhodou ve Francii nezapomnělo.
Francouz mlsá Vraťme se však k jídlu. Je rozdíl mezi dvěma francouzskými slovíčky, až je pro cizince nuance sotva postižitelná. GOURMAND a GOURMET. Ten první zbaští všechno bez výběru, hlavně když to chutná. Ten druhý jí dobrá a kvalitní jídla a je znalec a bonviván. Kam se zařadit… Nejspíš někam mezi. Ostatně, nedivte se, francouzská kuchyně nabízí takové lahůdky, že se při pouhém pomyšlení na ně srdce směje a jazyk olizuje. A pařížské restaurace nabízí jen samé dobroty. Nevěříte? Tak schválně, pár receptů: STEAK NA ROKFÓRU Na másle opečte, asi po dvou minutách, obě strany steaku, osolte, opepřete a přidejte skleničku červeného vína, nastrouhaný Rokfór a ještě asi 4 nebo 5 minut ponechte na ohni. Můžete přidat i trochu smetany a dobře míchejte, aby se vše spojilo do lahodné omáčky.
20 KOHOUT NA VÍNĚ V pánvi rozehřejte olej a trochu másla, kousky kuřete osmahněte po obou stranách dozlatova, odstavte, na stejné pánvi osmahněte kousky anglické slaniny a opět smíchejte s kousky kuřete. Nyní vše oflambujte a přidejte dvě deci vína. Podle chuti i koření a v Papinově hrnci vše nechte vařit asi 40 až 50 minut. Z koření je dobrý bobkový list, muškát a tymián. Postačí však i pouhá špetka pepře. CREPY (pro 6 osob asi tak 30 crepů) 200 g mouky, 5 vajec, 100g másla, jeden litr mléka, sklenice vody, strouhaná kůra z citronu, trochu cukru a soli. Mouka se smíchá s vlažným mlékem a vodou, rozpuštěným máslem se solí a nechá se vše hodinu odpočinout. Pak se přidá žloutek a vše se i s bílkem pořádně promíchá. Samozřejmě že bílek je potřeba ušlehat. (Těsto totiž musí být velice jemné, aby byly crepy velmi tenké.) Připravují se na prudkém ohni na velké pánvi a mohou se zdobit sýrem, uzeninou, paštikou, stejně jako cukrem, čokoládou či zavařeninou. A zapíjí se jablečným moštem. CIBULOVÁ POLÉVKA (nejchutnější byla vždy v pařížských halách, kde se vařila celou noc a hlavně po ránu byla vyhledávanou lahůdkou po probdělé noci) Oloupaná cibule se nakrájí na tenké proužky a na rozpáleném oleji se oblanšíruje, ale nesmí zlátnout, pouze zesklovatět. Pak se cibule zapudruje moukou a míchá, dokud mouka nezhnědne. V tom okamžiku se přidá litr studené vody, sůl, pepř a nechá se dojít do varu na dvacet minut. Zatím opečeme kousky bílého chleba dozlatova po obou stranách. Dejte, již v připravených talířích či miskách, chléb do vyhřáté trouby, uvařenou cibulačku nalijte do těchto