OBSAH
Slavnostní předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Úvod
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19
1. Sondáže vzájemných vztahů za první světové války . . . Katolická církev na počátku 20. století . . . . . . . . . . . České země součástí habsburské monarchie . . . . . . . . Změny na biskupských postech v českých zemích . . . . . . Aktivity zahraničního odboje a Vatikán . . . . . . . . . . . Američtí katolíci českého původu a jejich podpora Československu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vatikán a české země . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Slovensko za Velké války . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2. Cesta k navázání diplomatických styků po vzniku Československa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Svatý stolec a vznik Československa na podzim 1918 . . . . Obsazení českých a moravských diecézí a politicko-náboženské změny v českých zemích . . . . . . Náboženské poměry na Slovensku v letech 1918–1919 . . . . Změny na Podkarpatské Rusi . . . . . . . . . . . . . . . . Navázání diplomatických styků mezi Československem a Svatým stolcem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
29 29 35 40 45 50 55 59
63 63 68 79 86 90
3. Od nepřátelství ke spolupráci . . . . . . . . . . . . . . 99 Reformní hnutí katolického kněžstva v českých zemích a vznik Církve československé . . . . . . . . . . . . . . . 99 Ohraničení diecézí v zemi . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 Boj o nominační právo a otázka zřízení teologické fakulty v Bratislavě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114
Pohled Svatého stolce na politický katolicismus v zemi . Změny na postech československého a vatikánského diplomata . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Marmaggiho československá mise a Husovy slavnosti v létě 1925 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hledání diplomatické cesty ke stabilizaci poměrů . . . . Modus vivendi jako nový začátek diplomatických styků .
. . 118 . . 123 . . 130 . . 140 . . 146
4. Zlatá éra diplomatických styků? . . . . . . . . . . . . . 151 Majetek katolické církve . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 Koupě nové budovy apoštolské nunciatury v Praze . . . . . 154 Aplikace modu vivendi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157 Svatováclavské oslavy a rok 1929 . . . . . . . . . . . . . . 165 Rezignace pražského arcibiskupa Františka Kordače . . . . 171 Pribinovy slavnosti v Nitře a konec Ciriaciho mise . . . . . 176 Pnutí v českém katolickém táboře . . . . . . . . . . . . . . 184 Eucharistický kongres v létě 1935 . . . . . . . . . . . . . . 189 Prezidentská volba Edvarda Beneše . . . . . . . . . . . . . 196 5. Československo-vatikánské vztahy v době zápasu o existenci československého státu . . . . . . . . . . . 200 Změna postoje Svatého stolce k Československu . . . . . . 200 Politicko-náboženské změny v republice v létě 1938 . . . . . 203 Dramatické zářijové dny a Mnichovská konference . . . . . 208 Události konce roku 1938 a autonomie Slovenska . . . . . 212 Katolická kritika první republiky . . . . . . . . . . . . . . 219 Březen 1939 v českých zemích a na Slovensku . . . . . . . 225 6. Československo-vatikánské vztahy v době druhé světové války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 231 Odpor vůči okupaci v českých zemích . . . . . . . . . . . 231 Změny na biskupských postech v českých zemích . . . . . 234 Snahy o obnovení diplomatických styků v letech 1940–1944 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 239 Utrpení katolických kněží, řeholníků, řeholnic a laiků . . . 245 Vztahy Svatého stolce a Tisova režimu na Slovensku . . . . 253
Pronásledování Židů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 258 Náboženské poměry na Slovensku v závěru druhé světové války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 261 7. Obnovení diplomatických styků po druhé světové válce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 263 Nástup komunismu ve střední a východní Evropě po druhé světové válce . . . . . . . . . . . . . . . . . . 263 Obnovení diplomatických styků a jejich limity . . . . . . . 265 Obsazení biskupských stolců . . . . . . . . . . . . . . . . 271 Oslabení politického katolicismu po roce 1945 . . . . . . . 282 Těžkosti diplomatických jednání a papežovy obavy nad vývojem událostí v Československu v roce 1948 . . . 286 8. Československo-vatikánské vztahy po nástupu komunismu k moci . . . . . . . . . . . . . . . . . . Konec diplomatických kontaktů mezi Československem a Svatým stolcem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Postup komunistického režimu proti církvi v roce 1949 a její reakce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Akce K, Ř, B a P a záležitost tajných svěcení . . . . . . Vatikánský rozhlas . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Politické procesy proti katolické církvi a jejím představitelům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
.
291
. . 291 . . 296 . . 302 . . 310 . . 312
9. Obnovená jednání v 60. letech 20. století . . . . . . . . 330 Vatikánská východní politika (Ostpolitik) a osobnost Jana XXIII. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 330 Účast československých církevních hodnostářů na zasedání Druhého vatikánského koncilu . . . . . . . . 334 Obnovení diplomatických jednání mezi Československem a Vatikánem v 60. letech . . . . . . . . . . . . . . . . . 340 Změny na svatopetrském stolci v roce 1963 . . . . . . . . . 347 Pokračování rokování za pontifikátu Pavla VI. . . . . . . . . 351 Marné naděje pražského jara . . . . . . . . . . . . . . . . 360 Papež Pavel VI. a srpnové dny . . . . . . . . . . . . . . . 364
10. Diplomatická jednání v období normalizace . . . . . . . 371 Československo-vatikánská jednání v 70. letech . . . . . . 371 Nástup Jana Pavla II. do čela katolické církve a reakce komunistického Československa . . . . . . . . . . . . . 384 Národní pouť na Velehradě v létě 1985 a stav katolické církve . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 391 Diplomatická jednání se Svatým stolcem v 80. letech . . . . 398 Slovensko v době normalizace . . . . . . . . . . . . . . . 404 Katolický exil . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 409 11. Cesta k normalizaci diplomatických styků po roce 1989 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 415 Listopad 1989 a katolická církev . . . . . . . . . . . . . . 415 Změny v Sovětském svazu . . . . . . . . . . . . . . . . . 423 Zvolení Václava Havla prezidentem a návštěva Jana Pavla II. v Československu . . . . . . . . . . . . . 425 Opětovné navázání diplomatických styků mezi Československem a Vatikánem a jednání o mezinárodní smlouvě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 429 Katolická církev tváří v tvář nové zkušenosti . . . . . . . . 437 Majetek katolické církve . . . . . . . . . . . . . . . . . . 445 Nenaplněná očekávání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 448 Katolická církev po roce 2000 . . . . . . . . . . . . . . . . 453 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 456 Přílohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 460 Tabulkové přílohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 603 Prameny a literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 606 Jmenný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 633 O autorovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 644 English resumé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 645
Konec diplomatických kontaktů
291
8. ČESKOSLOVENSKO-VATIKÁNSKÉ VZTAHY PO NÁSTUPU KOMUNISMU K MOCI
Konec diplomatických kontaktů mezi Československem a Svatým stolcem
V lednu 1948 odcestoval apoštolský internuncius Saverio Ritter, jejž vleklá nemoc vzdalovala na dlouhé měsíce z Československa, na léčení do Říma a do Prahy se již nevrátil; zemřel v Římě v dubnu 1951 ve věku 67 let. Jeho diplomatické povinnosti převzal chargé d’affaires pražské legace Gennaro Verolino, který měl za sebou zkušenosti z mise v Budapešti.583 Na konci března 1948 odevzdal Gennaro Verolino ministerstvu zahraničí v Praze nótu, v níž si stěžoval na podobu nového školského zákona. Vatikán se snažil proti zestátňovanému školství prosadit výjimku, tedy již nikoliv změnu zákona, ve snaze zachovat alespoň nějakou formu soukromého církevního školství. Nesouhlas Svatého stolce s podobou připravovaného zákona tlumočil následně sekretář Domenico Tardini československému vyslanci Arturu Maixnerovi ve dnech 2. a 19. dubna. Po neúspěšné intervenci obou stran intervenoval chargé d’affaires opětovně u ministra zahraničí Vladimíra Clementise a protestoval, že československá strana novým zákonem porušila výsadní právo církve.584 583 BALÍK, HANUŠ, Katolická církev v Československu 1945–1989, s. 19. Po skončení československé mise jej papež Pius XII. dne 5. září 1951 jmenoval apoštolským nunciem v Salvadoru a Guatemale a 7. října téhož roku titulárním arcibiskupem v Korintu. 584 AMZV, fond Zastupitelský úřad – Vatikán, 1948–1950, Maixner 1. 7. 1948.
292
Československo-vatikánské vztahy
Před biskupskou konferencí biskupů ve Starém Smokovci na Slovensku ve dnech 22. a 23. března 1949 se ordináři účastnili společné schůzky na pražské internunciatuře, kde pražský arcibiskup Josef Beran a chargé d’affaires Gennaro Verolino žádali litoměřického biskupa Štěpána Trochtu, aby neustupoval komunistům.585 Po zmíněné biskupské konferenci, na níž bylo nalezeno odposlouchávací zařízení, uvázla jednání mezi církví a státem na mrtvém bodě, čímž fakticky skončila. Biskupský sbor se začal postupně diferencovat. Na jedné straně stálo neústupné jádro, soustředěné kolem Josefa Berana, jež mělo podporu Svatého stolce a některých kněží, které odmítalo ustupovat ze svých požadavků, na druhé straně stálo křídlo, jež bylo naladěno k dohodě s vládou, soustředěné kolem Štěpána Trochty. Posledně zmiňované seskupení mělo zřejmě podporu většiny biskupů, přičemž v něm lze – jak naznačuje historik Jaroslav Šebek – spatřovat rysy vatikánské východní politiky 60. let.586 Teprve v polovině června 1949 přijal Gennaro Verolino pražského arcibiskupa Josefa Berana a čtyři církevní hodnostáře, aby společně koordinovali reakci katolické církve na státem připravovanou Katolickou akci. Jejich manévrovací prostor, kdy byli již ve výkonu svých funkcí výrazně omezováni komunistickým režimem, se rychle zmenšoval. Komunistické úřady například znemožňovaly vatikánskému diplomatovi cesty po republice, přičemž jeho starost o pastoraci vnímaly jako vměšování se Vatikánu do vnitřních záležitostí Československa.587 Když došli komunisté na základě tajných zpráv k závěru, že chargé d’affaires Gennaro Verolino podněcuje biskupy k odporu proti dohodě s vládou a prosazuje její jednání přímo s Vatikánem, nikoliv rokování mezi komunisty protežovanou novou církevní hierarchií a Národní frontou, rozhodli se jeho misi ukončit a v červenci 1949
585 KAPLAN, Stát a církev v Československu v letech 1948–1953, s. 64. 586 ŠEBEK, Jaroslav, České země a Vatikán po roce 1918 (1918–2013), in: Papežství a české země v tisíciletých dějinách, eds. Tomáš Černušák a kol., Praha 2017, s. 380; ŠEBEK, Papežové moderního věku, s. 111; PLACHÝ, Jiří, Biskup Trochta v hodině velké zkoušky, s. 130. 587 VAŠKO, Dům na skále, I., s. 140.
Konec diplomatických kontaktů
293
Sekretář apoštolské internunciatury v Praze Ottavio de Liva jej jako nežádoucí osobu odvolat.588 Oficiálním důvodem jeho odvolání z Prahy bylo Veroliniho angažování se ve prospěch Józsefa Mindszentyho v Maďarsku po roce 1945. Veroliniho nástupcem se stal Ottavio de Liva, který však již nebyl Prahou uznán ani jako chargé d’affaires. Rovněž on si do Věčného města opakovaně stěžoval na zhoršování církevně-náboženských poměrů v republice, kdy upozorňoval na zatýkání kněží, uzavírání klášterů, odstraňování křížů ze škol, potlačování katolického tisku apod. Když však i jeho nóta zůstala bez odpovědi oficiálních československých úřadů, přistoupil Ottavio de Liva k podání další stížnosti. Současně zdůrazňoval, že československá vláda nedodržela své sliby učiněné pražskému arcibiskupovi Josefu Beranovi v předvečer Te Deum, a trpělivě vyvracel obvinění, že by se Svatý stolec vměšoval do vnitřních poměrů země.589 588 MACHULA, Vatikán a Československo, s. 172; VAŠKO, Neumlčená, II., s. 61. 589 HRABOVEC, Svätá stolica a Československo 1945–1965, s. 273.
294
Československo-vatikánské vztahy
Vatikánský zástupce Ottavio de Liva byl v těsném kontaktu zejména s pražským arcibiskupem Josefem Beranem, jemuž tlumočil povzbuzení od hlavy katolické církve, uděloval praktické rady pro styk s biskupy a zřejmě i instruoval pro jednání s komunistickými úřady. Československá vláda proto hledala záminku, jak by se nepohodlného reprezentanta Svatého stolce zbavila. Diplomatická mise posledního vatikánského diplomata Ottavia de Livy skončila dne 16. března 1950, kdy byl obviněn ze zinscenování číhošťského zázraku a jako pokračovatel nepřátelské politiky Vatikánu z Československa vypovězen. Po jeho odjezdu ze země již nebyla internunciatura obsazena a jeho nástupcům nebyla udělena ani vstupní víza.590 Poněvadž komunistický režim považoval konflikt s církví za nevyhnutelný a vlastně i žádoucí, přistupoval k ní jako ke svému politickému odpůrci. Odvolal proto v závěru roku 1948 československého vyslance u Svatého stolce Artura Maixnera, aby jej nahradil o pár měsíců později slovenským právníkem a diplomatem Iljou Ráthem591 ve funkci chargé d’affaires. Zmíněný Ilja Ráth se tak stal na dlouhou dobu posledním československým zástupcem u Svatého stolce. Cílem jeho diplomatické mise bylo bezpochyby zlikvidovat naše zastoupení ve Věčném městě a vyvolat otevřenou roztržku se Svatým stolcem, což se mu během téměř roční mise úspěšně podařilo.592 Není dosud jasné, proč byl výše zmíněným úkolem pověřen právě slovenský právník Ilja Ráth, který sám komunistou nebyl; jeho dosavadní služba jej nicméně k diplomatické misi předurčovala. V období druhé světové války působil u Nejvyššího soudu v Bratislavě. S ohledem na svoji jazykovou výbavu vstoupil po roce 1945 do služeb ministerstva zahraničí a pracoval v úřadu československého delegáta OSN v Londýně a později v New Yorku. V únoru 1949 se
590 BALÍK, HANUŠ, Katolická církev v Československu 1945–1989, s. 19; VAŠKO, Neumlčená, II., s. 61. 591 Rovněž se lze setkat s podobou jména Ilja Rath. 592 I Documenti Diplomatici Italiani, Undicesima Serie: 1948–1953, volume IV (27 gennaio – 31 ottobre 1950), Roma 2009, s. 76, dokument č. 64, D’Archirafi Sforzovi 20. 3. 1950.
Konec diplomatických kontaktů
295
vrátil do Prahy, přičemž byl přeložen do Vatikánu, kde měl aktivně působit ve prospěch komunistického Československa.593 Československá strana Ilju Rátha s ohledem na jeho vatikánskou misi žádala, aby podával o situaci u Svatého stolce přesné, četné a podrobné zprávy a současně aby sledoval i komentoval vydávané papežské dokumenty. Zřejmě v nich hledala záminku k následné diplomatické roztržce. Pravidelnému novoročnímu setkání diplomatického sboru s papežem se Ráth na počátku roku 1949 raději vyhnul s omluvou, že v tomto termínu čerpá svoji dovolenou v Praze. V březnu 1950 byl Ilja Ráth ministrem zahraničí Vladimírem Clementisem instruován, aby se urychleně vrátil do Prahy, protože jeho vatikánská mise skončila. Komunistický režim tak diplomatické styky se Svatým stolcem nepřerušil, ale fakticky na jejich udržování rezignoval.594 V polovině 50. let navíc Ilju Rátha ze služeb ministerstva zahraničí propustil a brzy poté jej penzionoval. Vatikánský diplomat v Praze Ottavio de Liva, na každém kroku sledovaný tajnou policií, byl donucen jako persona non grata opustit na nátlak komunistických úřadů Československo, odletěl ze země dne 18. března 1950 ve 14.00 hodin. Následně působil na apoštolské nunciatuře ve Vídni. V roce 1962 se stal titulárním heliopolským arcibiskupem a působil jako apoštolský internuncius v Indonésii. Zde dne 23. srpna 1965 ve věku 54 let zemřel.595
593 PEHR, Slovenský diplomat Ilja Rath, s. 341. 594 Tamtéž, s. 348. 595 MANDZÁK, Dokumenty k procesu s Augustinom A. Machalkom a spol., s. 58.