R
Y
B
K
A
P U B L I S H E R S
ZLOČIN A TREST
© Beehive Books, 2020 Illustrations © Dave McKean, 2020 Translation © Michaela a Bohumil Mužíkovi, 2022 ISBN 978-80-87950-52-4 © Beehive Books, 2020 Illustrations © Dave McKean, 2020 Translation © Michael Fišl, 2022 ISBN 978-80-87950-52-4
ČÁST PRVNÍ
ZLOČIN A TREST
© Beehive Books, 2020 Illustrations © Dave McKean, 2020 Translation © Michaela a Bohumil Mužíkovi, 2022 ISBN 978-80-87950-52-4 © Beehive Books, 2020 Illustrations © Dave McKean, 2020 Translation © Michael Fišl, 2022 ISBN 978-80-87950-52-4
ČÁST PRVNÍ
ČÁST PRVNÍ
ČÁST PRVNÍ
-
I.
J
ednoho neobyčejně horkého podvečera na počátku července vyšel jistý mladík ze své komůrky, kterou měl pronajatou v S-ské uličce, a zvolna, jako by se nemohl rozhodnout, kráčel ke K-novu mostu. Na schodech se šťastně vyhnul setkání se svou paní domácí. Jeho pokojík byl pod samým krovem vysokého čtyřpatrového domu a podobal se spíše skříni než bytu. Paní domácí, od níž si komůrku i s obědy a posluhou najímal, bydlela v samostatném bytě o poschodí níže, a kdykoli vycházel na ulici, musel projít kolem její kuchyně, která byla skoro vždycky dokořán otevřená na schodiště. A pokaždé přitom měl jakýsi chorobný a bázlivý pocit, za který se styděl a pro nějž vždy chmuřil čelo. Byl paní domácí dlužen za několik měsíců a bál se s ní setkat. Ne snad že by byl zbabělý a vystrašený, spíš naopak. Od nějaké doby byl ale v podrážděném a napjatém stavu, podobajícím se hypochondrii. Zahloubal se do sebe a stranil se všech, takže se hrozil každého setkání, nejen setkání s bytnou. Třel bídu s nouzí, ale stísněné poměry jej v poslední době už nijak netížily. Starostmi o vezdejší chléb se totiž přestal docela zabývat a nemínil na tom nic měnit. Paní domácí se vlastně nebál, i kdyby proti němu zamýšlela cokoliv. Ale zastavit se na schodech a poslouchat všelijaké nesmysly o všech těch všedních malichernostech, do nichž mu nic není, všecko to naléhání, aby zaplatil, výčitky, stížnosti, při nichž by se vykrucoval, vymlouval, lhal – ne, o něco takového rozhodně nestál. Raději proklouzne jako kočka po schodech a zmizí, aby ho nikdo neviděl. Ovšem tentokrát, jakmile se ocitl na ulici, strach ze setkání s věřitelkou jeho samotného překvapil. Chystám se provést velkou věc, a přitom se bojím úplných malicherností, pomyslel si se zvláštním úsměvem. Hm… ano… člověk může podniknout cokoliv, všecko je v jeho moci, a přece si mnohé nechává utéct před nosem z pouhé zbabělosti… to už je zákon. Čeho se lidé vlastně nejvíce bojí? Nového kroku, nového vlastního slova se bojí nejvíc… Ale nač 9
-
I.
J
ednoho neobyčejně horkého podvečera na počátku července vyšel jistý mladík ze své komůrky, kterou měl pronajatou v S-ské uličce, a zvolna, jako by se nemohl rozhodnout, kráčel ke K-novu mostu. Na schodech se šťastně vyhnul setkání se svou paní domácí. Jeho pokojík byl pod samým krovem vysokého čtyřpatrového domu a podobal se spíše skříni než bytu. Paní domácí, od níž si komůrku i s obědy a posluhou najímal, bydlela v samostatném bytě o poschodí níže, a kdykoli vycházel na ulici, musel projít kolem její kuchyně, která byla skoro vždycky dokořán otevřená na schodiště. A pokaždé přitom měl jakýsi chorobný a bázlivý pocit, za který se styděl a pro nějž vždy chmuřil čelo. Byl paní domácí dlužen za několik měsíců a bál se s ní setkat. Ne snad že by byl zbabělý a vystrašený, spíš naopak. Od nějaké doby byl ale v podrážděném a napjatém stavu, podobajícím se hypochondrii. Zahloubal se do sebe a stranil se všech, takže se hrozil každého setkání, nejen setkání s bytnou. Třel bídu s nouzí, ale stísněné poměry jej v poslední době už nijak netížily. Starostmi o vezdejší chléb se totiž přestal docela zabývat a nemínil na tom nic měnit. Paní domácí se vlastně nebál, i kdyby proti němu zamýšlela cokoliv. Ale zastavit se na schodech a poslouchat všelijaké nesmysly o všech těch všedních malichernostech, do nichž mu nic není, všecko to naléhání, aby zaplatil, výčitky, stížnosti, při nichž by se vykrucoval, vymlouval, lhal – ne, o něco takového rozhodně nestál. Raději proklouzne jako kočka po schodech a zmizí, aby ho nikdo neviděl. Ovšem tentokrát, jakmile se ocitl na ulici, strach ze setkání s věřitelkou jeho samotného překvapil. Chystám se provést velkou věc, a přitom se bojím úplných malicherností, pomyslel si se zvláštním úsměvem. Hm… ano… člověk může podniknout cokoliv, všecko je v jeho moci, a přece si mnohé nechává utéct před nosem z pouhé zbabělosti… to už je zákon. Čeho se lidé vlastně nejvíce bojí? Nového kroku, nového vlastního slova se bojí nejvíc… Ale nač 9
ZLOČIN A TREST
ČÁST PRVNÍ
tyhle řeči? Příliš mluvím. Ano, moc mluvím… proto také nic nedělám, že moc mluvím. Ale možná je to docela naopak: mluvím, protože nic nedělám. To v posledním měsíci jsem se naučil žvanit, když jsem celé dny i noci ležel v koutě a přemýšlel… o nesmrtelnosti chrousta. Proč a kam teď vlastně jdu? Proč a kam? Cožpak jsem toho schopen? Cožpak to myslím opravdu vážně? Samozřejmě že ne. To si jen tak hraju, jen si fantazíruju… Je to jenom hra! Ano, pouhé hraní! Venku bylo hrozné parno, a navíc dusno, tlačenice, všude samé vápno, lešení, cihly, prach a onen zvláštní letní pach, tak známý každému Petrohraďanu, který se nemůže uchýlit do letního bytu na venkov – to všecko naráz nepříjemně jitřilo mladíkovy beztak již dost rozladěné nervy. Nesnesitelný zápach z výčepů, jichž je v této části města obzvlášť hodně, a opilci, které potkával každou chvíli, ačkoli byl všední den, dovršovali odporný a bezútěšný kolorit obrazu. V mladíkových jemných rysech se na okamžik mihlo nejhlubší zhnusení. Sluší se mimochodem podotknout, že to byl překvapivě hezký muž s krásnýma tmavýma očima a tmavě plavými vlasy, poměrně vysoké, štíhlé postavy a jemných rysů. Ale teď jako by se pohřížil v jakousi hlubokou zádumčivost, nebo, přesněji řečeno, v jakési zapomenutí, a kráčel nevnímaje již okolí, a nic z toho, co bylo kolem, jej nezajímalo. Jen občas si pro sebe cosi zabručel – zvykl si vést monology, k čemuž se právě sám sobě přiznal. V témže okamžiku si také uvědomil, že se mu myšlenky občas matou a že je velice slabý – již druhý den skorem vůbec nic nesnědl. Byl tak chudě oblečen, že leckterý, třeba i otrlý člověk by se v takových hadrech ostýchal vůbec vyjít ve dne na ulici. Ostatně v téhle čtvrti mohl člověk špatným oblekem sotva někoho překvapit. Blízkost Senného náměstí, hojnost známých vykřičených nočních lokálů, a především výhradně dělnické a řemeslnické obyvatelstvo natěsnané v těchto ulicích a uličkách v centru města zpestřovaly někdy celkové panorama takovými typy, že by bylo zvláštní, kdyby se člověk nad takovými zjevy pozastavoval. Ale v duši mladíkově se nakupilo tolik zloby a opovržení, že nehledě na všecku svou někdy až dětinskou choulostivost se na ulici nejméně ze všeho styděl za své hadry. Něco jiného to bylo ovšem při setkání s některým známým nebo s bývalým spolužákem, s nimiž se ani dříve nestýkal rád… Ale přece když jakýsi opilec, který neznámo proč a kam projížděl v tu chvíli ulicí usazený na ohromném voze, zapřaženém ohromným těžkým koněm,
na něho náhle zavolal: „Hej, ty, německý kloboučníku!“ a přitom hulákal z plna hrdla ukazuje na něho rukou, mladík se naráz zastavil a křečovitě se chopil svého klobouku. Byl to vysoký kulatý klobouk od Zimmermanna, dosti obnošený, vybledlý, celý děravý a zašpiněný, beze střechy a v nejnemožnějším úhlu neforemně zahnutý na stranu. Přesto se teď mladíka nezmocnil stud, nýbrž docela jiný pocit, podobný prudkému úleku. To jsem si mohl myslet! breptal zmateně. Já to věděl! To je vrchol! Nějaká takováhle hloupost, banální, trapná maličkost může celý plán zhatit! Ano, mám příliš nápadný klobouk… Směšný, a proto nápadný… K mým hadrům by rozhodně patřila čepice, třeba nějaká stará placka, a ne tahle nestvůra. Takové klobouky nikdo nenosí, každý si ho už zdálky všimne, zapamatuje si ho… ano, hlavně si ho zapamatuje, a hned je na světě důkaz. Musím být co nejméně nápadný… Detaily, detaily jsou hlavní, ty rozhodují… A právě tyhle detaily vždycky a všecko zmaří… Nemusel jít dlouho; věděl dokonce, kolik je to kroků od vrat domu, kde bydlí… přesně sedm set třicet. Jednou, když byl zrovna pohroužen do snění, si je spočítal: tehdy ještě ani sám nevěřil svým snům, jenom se dráždil jejich hrůznou, ale vábivou opovážlivostí. Teď, měsíc poté, se na to ale již začínal dívat jinak a přes všechny posměšné monology o vlastní slabosti a nerozhodnosti si jaksi bezděčně přivykl svůj „hrůzný sen“
10
ZLOČIN A TREST
ČÁST PRVNÍ
tyhle řeči? Příliš mluvím. Ano, moc mluvím… proto také nic nedělám, že moc mluvím. Ale možná je to docela naopak: mluvím, protože nic nedělám. To v posledním měsíci jsem se naučil žvanit, když jsem celé dny i noci ležel v koutě a přemýšlel… o nesmrtelnosti chrousta. Proč a kam teď vlastně jdu? Proč a kam? Cožpak jsem toho schopen? Cožpak to myslím opravdu vážně? Samozřejmě že ne. To si jen tak hraju, jen si fantazíruju… Je to jenom hra! Ano, pouhé hraní! Venku bylo hrozné parno, a navíc dusno, tlačenice, všude samé vápno, lešení, cihly, prach a onen zvláštní letní pach, tak známý každému Petrohraďanu, který se nemůže uchýlit do letního bytu na venkov – to všecko naráz nepříjemně jitřilo mladíkovy beztak již dost rozladěné nervy. Nesnesitelný zápach z výčepů, jichž je v této části města obzvlášť hodně, a opilci, které potkával každou chvíli, ačkoli byl všední den, dovršovali odporný a bezútěšný kolorit obrazu. V mladíkových jemných rysech se na okamžik mihlo nejhlubší zhnusení. Sluší se mimochodem podotknout, že to byl překvapivě hezký muž s krásnýma tmavýma očima a tmavě plavými vlasy, poměrně vysoké, štíhlé postavy a jemných rysů. Ale teď jako by se pohřížil v jakousi hlubokou zádumčivost, nebo, přesněji řečeno, v jakési zapomenutí, a kráčel nevnímaje již okolí, a nic z toho, co bylo kolem, jej nezajímalo. Jen občas si pro sebe cosi zabručel – zvykl si vést monology, k čemuž se právě sám sobě přiznal. V témže okamžiku si také uvědomil, že se mu myšlenky občas matou a že je velice slabý – již druhý den skorem vůbec nic nesnědl. Byl tak chudě oblečen, že leckterý, třeba i otrlý člověk by se v takových hadrech ostýchal vůbec vyjít ve dne na ulici. Ostatně v téhle čtvrti mohl člověk špatným oblekem sotva někoho překvapit. Blízkost Senného náměstí, hojnost známých vykřičených nočních lokálů, a především výhradně dělnické a řemeslnické obyvatelstvo natěsnané v těchto ulicích a uličkách v centru města zpestřovaly někdy celkové panorama takovými typy, že by bylo zvláštní, kdyby se člověk nad takovými zjevy pozastavoval. Ale v duši mladíkově se nakupilo tolik zloby a opovržení, že nehledě na všecku svou někdy až dětinskou choulostivost se na ulici nejméně ze všeho styděl za své hadry. Něco jiného to bylo ovšem při setkání s některým známým nebo s bývalým spolužákem, s nimiž se ani dříve nestýkal rád… Ale přece když jakýsi opilec, který neznámo proč a kam projížděl v tu chvíli ulicí usazený na ohromném voze, zapřaženém ohromným těžkým koněm,
na něho náhle zavolal: „Hej, ty, německý kloboučníku!“ a přitom hulákal z plna hrdla ukazuje na něho rukou, mladík se naráz zastavil a křečovitě se chopil svého klobouku. Byl to vysoký kulatý klobouk od Zimmermanna, dosti obnošený, vybledlý, celý děravý a zašpiněný, beze střechy a v nejnemožnějším úhlu neforemně zahnutý na stranu. Přesto se teď mladíka nezmocnil stud, nýbrž docela jiný pocit, podobný prudkému úleku. To jsem si mohl myslet! breptal zmateně. Já to věděl! To je vrchol! Nějaká takováhle hloupost, banální, trapná maličkost může celý plán zhatit! Ano, mám příliš nápadný klobouk… Směšný, a proto nápadný… K mým hadrům by rozhodně patřila čepice, třeba nějaká stará placka, a ne tahle nestvůra. Takové klobouky nikdo nenosí, každý si ho už zdálky všimne, zapamatuje si ho… ano, hlavně si ho zapamatuje, a hned je na světě důkaz. Musím být co nejméně nápadný… Detaily, detaily jsou hlavní, ty rozhodují… A právě tyhle detaily vždycky a všecko zmaří… Nemusel jít dlouho; věděl dokonce, kolik je to kroků od vrat domu, kde bydlí… přesně sedm set třicet. Jednou, když byl zrovna pohroužen do snění, si je spočítal: tehdy ještě ani sám nevěřil svým snům, jenom se dráždil jejich hrůznou, ale vábivou opovážlivostí. Teď, měsíc poté, se na to ale již začínal dívat jinak a přes všechny posměšné monology o vlastní slabosti a nerozhodnosti si jaksi bezděčně přivykl svůj „hrůzný sen“
10
ZLOČIN A TREST pokládat již za plán, třebaže si stále ještě úplně nevěřil. Ano, nyní šel vyzkoušet svůj plán a jeho vzrušení s každým krokem rostlo. Se zatajeným dechem a nervózním chvěním se přiblížil k ohromnému domu, obrácenému jednou stranou k průplavu a druhou do ulice. V domě byly vesměs malé byty a bydleli v něm všelijací řemeslníci – krejčí, zámečníci, kuchařky, různí Němci, dívky živící se svým vlastním tělem, drobné úřednictvo a podobně. Vcházející i vycházející se jen míhali u obou vchodů a na obou dvorech domu. Byli zde tři nebo čtyři domovníci. Mladý muž byl velmi spokojen, že se nesetkal s nikým z nich, a nepozorovaně proklouzl od vrat hned napravo na schody. Schodiště bylo tmavé a úzké – „zadní“, ale tohle všecko již znal, celé to měl prozkoumané. Tohle prostředí se mu zamlouvalo… v takové temnotě nemohly být ani zvědavé oči nebezpečné. Jestliže se bojím už teď, jaké by to asi bylo, kdybych skutečně přistoupil k samotné věci? pomyslil si bezděčně, když stoupal do třetího poschodí. Zde mu zahradili cestu nosiči, vysloužilí vojáci, vynášející z jednoho bytu nábytek… Věděl již z dřívějška, že v domě bydlí jakýsi ženatý Němec… úředník. Ten Němec se tedy stěhuje, takže ve třetím poschodí, na těchto schodech a na této chodbě, bude po určitou dobu obydlený pouze stařenin byt. To je dobře… to je rozhodně dobře, pomyslil si a zazvonil u jejího bytu. Zvonek zacinkal slabě, jako by byl z plechu, a ne z mědi. V podobných malých bytech těchto domů jsou takové zvonky skoro všude. Zapomněl již na ten zvuk a nyní jako by mu to zvláštní cinknutí náhle něco připomnělo a jasně vybavilo… Až se zachvěl – toho dne měl už příliš zjitřené nervy. Za chvíli se dveře nepatrně pootevřely… obyvatelka bytu si prohlížela návštěvníka úzkou skulinkou s patrnou nedůvěrou. Byla vidět jenom její očka, blýskající z temnoty. Když ale seznala, že chodba je plná lidí, dodala si odvahy a otevřela úplně. Mladý muž překročil práh a vstoupil do tmavého předpokoje přehrazeného zástěnou, za níž byla malinká kuchyně. Stařena před ním mlčky stála a tázavě na něho hleděla. Byla to drobounká, suchá bába, asi šedesátiletá, s bystrýma a zlýma očkama, s malinkým ostrým nosem, prostovlasá. Světlé, jen málo prošedivělé vlasy měla namaštěné olejem. Na tenkém a dlouhém krku, podobajícím se kuří noze, měla zavázaný jakýsi flanelový hadřík a na ramenou, třebaže bylo horko, se jí houpala kožešinová kazajka, celá roztřepaná a zežloutlá. Stařena stále kašlala a hekala. 12
ZLOČIN A TREST pokládat již za plán, třebaže si stále ještě úplně nevěřil. Ano, nyní šel vyzkoušet svůj plán a jeho vzrušení s každým krokem rostlo. Se zatajeným dechem a nervózním chvěním se přiblížil k ohromnému domu, obrácenému jednou stranou k průplavu a druhou do ulice. V domě byly vesměs malé byty a bydleli v něm všelijací řemeslníci – krejčí, zámečníci, kuchařky, různí Němci, dívky živící se svým vlastním tělem, drobné úřednictvo a podobně. Vcházející i vycházející se jen míhali u obou vchodů a na obou dvorech domu. Byli zde tři nebo čtyři domovníci. Mladý muž byl velmi spokojen, že se nesetkal s nikým z nich, a nepozorovaně proklouzl od vrat hned napravo na schody. Schodiště bylo tmavé a úzké – „zadní“, ale tohle všecko již znal, celé to měl prozkoumané. Tohle prostředí se mu zamlouvalo… v takové temnotě nemohly být ani zvědavé oči nebezpečné. Jestliže se bojím už teď, jaké by to asi bylo, kdybych skutečně přistoupil k samotné věci? pomyslil si bezděčně, když stoupal do třetího poschodí. Zde mu zahradili cestu nosiči, vysloužilí vojáci, vynášející z jednoho bytu nábytek… Věděl již z dřívějška, že v domě bydlí jakýsi ženatý Němec… úředník. Ten Němec se tedy stěhuje, takže ve třetím poschodí, na těchto schodech a na této chodbě, bude po určitou dobu obydlený pouze stařenin byt. To je dobře… to je rozhodně dobře, pomyslil si a zazvonil u jejího bytu. Zvonek zacinkal slabě, jako by byl z plechu, a ne z mědi. V podobných malých bytech těchto domů jsou takové zvonky skoro všude. Zapomněl již na ten zvuk a nyní jako by mu to zvláštní cinknutí náhle něco připomnělo a jasně vybavilo… Až se zachvěl – toho dne měl už příliš zjitřené nervy. Za chvíli se dveře nepatrně pootevřely… obyvatelka bytu si prohlížela návštěvníka úzkou skulinkou s patrnou nedůvěrou. Byla vidět jenom její očka, blýskající z temnoty. Když ale seznala, že chodba je plná lidí, dodala si odvahy a otevřela úplně. Mladý muž překročil práh a vstoupil do tmavého předpokoje přehrazeného zástěnou, za níž byla malinká kuchyně. Stařena před ním mlčky stála a tázavě na něho hleděla. Byla to drobounká, suchá bába, asi šedesátiletá, s bystrýma a zlýma očkama, s malinkým ostrým nosem, prostovlasá. Světlé, jen málo prošedivělé vlasy měla namaštěné olejem. Na tenkém a dlouhém krku, podobajícím se kuří noze, měla zavázaný jakýsi flanelový hadřík a na ramenou, třebaže bylo horko, se jí houpala kožešinová kazajka, celá roztřepaná a zežloutlá. Stařena stále kašlala a hekala. 12
ČÁST PRVNÍ
„Možná vám, Aleno Ivanovno, už brzo přinesu ještě jednu věc… stříbrnou… pěknou… tabatěrku… jakmile se mi vrátí zpátky od jednoho přítele…“ Zarazil se a umlkl. „Nu, o tom si promluvíme příště, mladý pane…“ „Sbohem… A to jste pořád doma sama? Sestra tu není?“ tázal se pokud možno nenuceně, když vycházel do předpokoje. „A co je vám, mladý pane, do mé sestry?“ „Ale celkem nic. Člověk se jen zeptá, a vy hned… Sbohem, Aleno Ivanovno.“ Raskolnikov vyšel ven v naprostém zmatku. A jeho zmatek se stále stupňoval. Když kráčel po schodech dolů, několikrát se zastavil, jako by byl náhle něčím neočekávaně překvapen. A když byl konečně už na ulici, zvolal: „Bože můj, jak je to celé hnusné! A cožpak, cožpak jsem opravdu… ne, je to nesmysl, je to ohavnost!“ dodal rozhodně. „Což mi skutečně mohla taková hrůza přijít na mysl? Jaké ohavnosti je schopno mé srdce! A hlavně: je to celé odporné, hnusné, ošklivé… A to jsem celý měsíc…“
16
Ale ani slovy ani výkřiky nemohl vyjádřit hloubku svého rozhořčení. Pocit nekonečného zhnusení, který tísnil a znepokojoval jeho srdce již ve chvíli, kdy šel ke stařeně, dostoupil nyní takové intenzity a nabyl tak ostrých obrysů, že nevěděl, kam by se teď před svou tesknotou ukryl. Šel po chodníku jako opilý, nevnímal chodce, vrážel do nich a vzpamatoval se až v sousední ulici. Rozhlédl se a zpozoroval, že stojí před výčepem, do něhož se vcházelo po schodech dolů, jako do sklepa. Právě v tom okamžiku vycházeli ven dva opilci, kteří se opírali jeden o druhého a za hlasitého nadávání vyšli na ulici. Raskolnikov se dlouho nerozmýšlel a vstoupil dovnitř. Až do dnešního dne do žádné hospody nevkročil, ale nyní se mu točila hlava a kromě toho ho mučila palčivá žízeň. Zachtělo se mu sklenky studeného piva tím více, že si svou náhlou slabost vysvětloval tím, že má hlad. Posadil se v tmavém a špinavém koutě k lepkavému stolku, poručil si pivo a dychtivě vypil první sklenici. A hned z něho všechna tíseň spadla a jeho mysl se vyjasnila. Všecko je to nesmysl, netřeba se čímkoli znepokojovat, přesvědčoval se. Pouhá fyzická slabost. Stačí sklenice piva a kousek sucharu – a hle, v jediném okamžiku se rozum opět ujímá vlády, mysl se projasňuje a předsevzetí se upevňují. Fuj, jak je to všecko nicotné…! A přes toto opovržlivé odplivnutí vypadal již vesele, jako by se najednou zbavil nějakého hrozného břemene, a přátelsky upřel oči na přítomné. Přitom však nejasně cítil, že i v tomto náhlém optimistickém rozpoložení bylo cosi chorobného. Ve výčepu bylo v tom čase velice málo hostů. Krátce nato, co lokál opustili oni dva opilci, s kterými se setkal na schodech, odešla ještě naráz celá skupinka, asi pět mužů a jedna holka s harmonikou. Po jejich odchodu tu bylo najednou ticho a poloprázdno. V hospodě zůstal muž, napohled měšťan, který seděl u piva a byl zjevně v podroušeném stavu, ne však přes míru; pak jeho společník, velký zavalitý chlapík v kaftanu a se šedivou bradou, který byl úplně pod obraz. Dřímal na lavici a chvílemi jako ze spaní začal najednou luskat prsty, rozpřahoval ruce nebo kroutil horní částí těla, a aniž se přitom zvedl z lavice, notoval si nějakou nesmyslnou písničku, pátraje v paměti po verších… Znělo to asi takto: „Celý rok ženu miloval… celý rok ženu miloval…“
17
ČÁST PRVNÍ
„Možná vám, Aleno Ivanovno, už brzo přinesu ještě jednu věc… stříbrnou… pěknou… tabatěrku… jakmile se mi vrátí zpátky od jednoho přítele…“ Zarazil se a umlkl. „Nu, o tom si promluvíme příště, mladý pane…“ „Sbohem… A to jste pořád doma sama? Sestra tu není?“ tázal se pokud možno nenuceně, když vycházel do předpokoje. „A co je vám, mladý pane, do mé sestry?“ „Ale celkem nic. Člověk se jen zeptá, a vy hned… Sbohem, Aleno Ivanovno.“ Raskolnikov vyšel ven v naprostém zmatku. A jeho zmatek se stále stupňoval. Když kráčel po schodech dolů, několikrát se zastavil, jako by byl náhle něčím neočekávaně překvapen. A když byl konečně už na ulici, zvolal: „Bože můj, jak je to celé hnusné! A cožpak, cožpak jsem opravdu… ne, je to nesmysl, je to ohavnost!“ dodal rozhodně. „Což mi skutečně mohla taková hrůza přijít na mysl? Jaké ohavnosti je schopno mé srdce! A hlavně: je to celé odporné, hnusné, ošklivé… A to jsem celý měsíc…“
16
Ale ani slovy ani výkřiky nemohl vyjádřit hloubku svého rozhořčení. Pocit nekonečného zhnusení, který tísnil a znepokojoval jeho srdce již ve chvíli, kdy šel ke stařeně, dostoupil nyní takové intenzity a nabyl tak ostrých obrysů, že nevěděl, kam by se teď před svou tesknotou ukryl. Šel po chodníku jako opilý, nevnímal chodce, vrážel do nich a vzpamatoval se až v sousední ulici. Rozhlédl se a zpozoroval, že stojí před výčepem, do něhož se vcházelo po schodech dolů, jako do sklepa. Právě v tom okamžiku vycházeli ven dva opilci, kteří se opírali jeden o druhého a za hlasitého nadávání vyšli na ulici. Raskolnikov se dlouho nerozmýšlel a vstoupil dovnitř. Až do dnešního dne do žádné hospody nevkročil, ale nyní se mu točila hlava a kromě toho ho mučila palčivá žízeň. Zachtělo se mu sklenky studeného piva tím více, že si svou náhlou slabost vysvětloval tím, že má hlad. Posadil se v tmavém a špinavém koutě k lepkavému stolku, poručil si pivo a dychtivě vypil první sklenici. A hned z něho všechna tíseň spadla a jeho mysl se vyjasnila. Všecko je to nesmysl, netřeba se čímkoli znepokojovat, přesvědčoval se. Pouhá fyzická slabost. Stačí sklenice piva a kousek sucharu – a hle, v jediném okamžiku se rozum opět ujímá vlády, mysl se projasňuje a předsevzetí se upevňují. Fuj, jak je to všecko nicotné…! A přes toto opovržlivé odplivnutí vypadal již vesele, jako by se najednou zbavil nějakého hrozného břemene, a přátelsky upřel oči na přítomné. Přitom však nejasně cítil, že i v tomto náhlém optimistickém rozpoložení bylo cosi chorobného. Ve výčepu bylo v tom čase velice málo hostů. Krátce nato, co lokál opustili oni dva opilci, s kterými se setkal na schodech, odešla ještě naráz celá skupinka, asi pět mužů a jedna holka s harmonikou. Po jejich odchodu tu bylo najednou ticho a poloprázdno. V hospodě zůstal muž, napohled měšťan, který seděl u piva a byl zjevně v podroušeném stavu, ne však přes míru; pak jeho společník, velký zavalitý chlapík v kaftanu a se šedivou bradou, který byl úplně pod obraz. Dřímal na lavici a chvílemi jako ze spaní začal najednou luskat prsty, rozpřahoval ruce nebo kroutil horní částí těla, a aniž se přitom zvedl z lavice, notoval si nějakou nesmyslnou písničku, pátraje v paměti po verších… Znělo to asi takto: „Celý rok ženu miloval… celý rok ženu miloval…“
17