Stromy nechodí „Brr, je-je mi zi-zi-zima,“ drkotal zuby dubový mužíček. Střídavě zvedal levou a pravou nohu, aby mu ani jedna omylem ke kůře nepřimrzla. Ještě by si ho někdo mohl splést se sněhulákem! „Tak ses měl místo postávání na mrazu zavrtat na podzim do hlíny,“ smála se mu kamarádka. Když se Borek dlouho z venku nevracel, vydala se zjistit, co ho zdrželo. Samozřejmě vlastní zvědavost! Pokud se tedy nechtěl vyvléknout z předvánočního úklidu ve starém dubu. Teď Lidka seděla na sousední větvi a pod zadeček si podstrčila polštář ze suchého mechu, aby ji odspoda nezáblo. „Nedělej si ze mě šprťouchlata,“ ohradil se dubánek a znovu přešlápl. „Ještě bych pod listím zakořenil.“ „A ty bys nechtěl, aby z tebe vyrostl krásný a silný dub?“ na oko se podivovala dubová panenka. Moc dobře totiž věděla, jaký je Borek neposeda. „Pak bys měl neustále přehled o tom, co se kolem děje.“ „Nechtěl,“ zavrtěl rozhodně hlavou, na které mu pevně seděla žaludová čepička. „Strom se nesmí hnout z místa, takže už se nikam jinam nepodívá.“ „Vždyť my také zůstáváme tady na palouku,“ namítla Lidka. „Většinu času trávíme na našem starém dubu a v jeho blízkosti. Komu to nestačí, vyšplhá
9
Stromy nechodí „Brr, je-je mi zi-zi-zima,“ drkotal zuby dubový mužíček. Střídavě zvedal levou a pravou nohu, aby mu ani jedna omylem ke kůře nepřimrzla. Ještě by si ho někdo mohl splést se sněhulákem! „Tak ses měl místo postávání na mrazu zavrtat na podzim do hlíny,“ smála se mu kamarádka. Když se Borek dlouho z venku nevracel, vydala se zjistit, co ho zdrželo. Samozřejmě vlastní zvědavost! Pokud se tedy nechtěl vyvléknout z předvánočního úklidu ve starém dubu. Teď Lidka seděla na sousední větvi a pod zadeček si podstrčila polštář ze suchého mechu, aby ji odspoda nezáblo. „Nedělej si ze mě šprťouchlata,“ ohradil se dubánek a znovu přešlápl. „Ještě bych pod listím zakořenil.“ „A ty bys nechtěl, aby z tebe vyrostl krásný a silný dub?“ na oko se podivovala dubová panenka. Moc dobře totiž věděla, jaký je Borek neposeda. „Pak bys měl neustále přehled o tom, co se kolem děje.“ „Nechtěl,“ zavrtěl rozhodně hlavou, na které mu pevně seděla žaludová čepička. „Strom se nesmí hnout z místa, takže už se nikam jinam nepodívá.“ „Vždyť my také zůstáváme tady na palouku,“ namítla Lidka. „Většinu času trávíme na našem starém dubu a v jeho blízkosti. Komu to nestačí, vyšplhá
9
Jezdící prkýnka
do koruny stromu. Při jasném počasí se mu ze špičky nabídne výhled do daleka. Brzy budou Vánoce a domy i stromy v zahradách ozdobí tolik barevných světýlek, že je uvidíme i odtud z lesa.“ Jenže Borkovi rozhlížení z výšky nestačilo. Od jara až do podzimu se vydával na průzkumné cesty po lese. Teď, když stromy zapadly sněhem, se v závějích putovat nedalo. „Pojď se ohřát do tepla,“ přemlouvala ho kamarádka. „Nikdo jiný tu není.“ A měla pravdu. Dny se zkracovaly a obyvatelé lesa šetřili síly. Někdo prospal celou zimu, jiný vylézal z nory či dutiny na nezbytně krátkou dobu, třeba jen aby se napil, a pak hned pelášil zpět do pelíšku. Zato Borek se neustále strachoval, že mu venku něco důležitého uteče. Mezi kmeny však nehopsal ani zajíc. „Ještě chvilku,“ smlouval dubánek. „Touhle dobou je většinou zahlédnu.“ „Koho?“ zajímala se Lidka. „Přece lidi.“ „Co by tu dělali? Jsou daleko těžší než my. Ti se přece na sněhu proboří!“ „Neproboří,“ významně pronesl Borek. „Oni totiž po závějích jezdí!“ Chvíli počkal, než kamarádka přestane překvapením mrkat, a pak dodal: „Na prkýnkách.“
Borka lidé zajímali. V ledasčem se podobali dubánkům. Také chodili vzpřímeně po dvou nohou a volnýma rukama brali do rukou předměty. Jenže na rozdíl od dubových lidiček tihle dvounožci neustále nějaké šikovné věcičky vyráběli. Barevná světýlka nebo třeba jezdící prkýnka. „Přidej! Už se stmívá,“ zaslechli dubánci. Hluboký zvučný hlas se nesl ztichlým lesem. Dubánci zpozorněli a Borek na kamarádku významně kývl. Nemýlil se. K dubu se blížili lidé. Sice je ještě neviděli, ale už je slyšeli. Lidka vstala a popošla k němu. Oba špicovali uši. „Když já už nemůžu,“ odpověděl po chvilce s funěním vyšší, zřejmě ženský hlas. „Stopa už je zmrzlá a lyže mi v ní podkluzují.“ Takže prkýnkům se říká lyže! Borek nadšením z nového slova povyskočil. Jenže to neměl dělat. Noha se mu smekla a on klouzal po zmrzlé kůře. Mával rukama, aby obnovil rovnováhu, ale tím vše jen zhoršil. Tělo se nezadržitelně přetáčelo. „Jejdaááá!“ vykřikl. Lidka po něm naštěstí v poslední chvíli drapla a zachytila ho za nohu, takže Borek nyní visel hlavou dolů. „Díky,“ vydechl. „Já tě ale dlouho neudržím,“ úpěla Lidka.
10
11
Jezdící prkýnka
do koruny stromu. Při jasném počasí se mu ze špičky nabídne výhled do daleka. Brzy budou Vánoce a domy i stromy v zahradách ozdobí tolik barevných světýlek, že je uvidíme i odtud z lesa.“ Jenže Borkovi rozhlížení z výšky nestačilo. Od jara až do podzimu se vydával na průzkumné cesty po lese. Teď, když stromy zapadly sněhem, se v závějích putovat nedalo. „Pojď se ohřát do tepla,“ přemlouvala ho kamarádka. „Nikdo jiný tu není.“ A měla pravdu. Dny se zkracovaly a obyvatelé lesa šetřili síly. Někdo prospal celou zimu, jiný vylézal z nory či dutiny na nezbytně krátkou dobu, třeba jen aby se napil, a pak hned pelášil zpět do pelíšku. Zato Borek se neustále strachoval, že mu venku něco důležitého uteče. Mezi kmeny však nehopsal ani zajíc. „Ještě chvilku,“ smlouval dubánek. „Touhle dobou je většinou zahlédnu.“ „Koho?“ zajímala se Lidka. „Přece lidi.“ „Co by tu dělali? Jsou daleko těžší než my. Ti se přece na sněhu proboří!“ „Neproboří,“ významně pronesl Borek. „Oni totiž po závějích jezdí!“ Chvíli počkal, než kamarádka přestane překvapením mrkat, a pak dodal: „Na prkýnkách.“
Borka lidé zajímali. V ledasčem se podobali dubánkům. Také chodili vzpřímeně po dvou nohou a volnýma rukama brali do rukou předměty. Jenže na rozdíl od dubových lidiček tihle dvounožci neustále nějaké šikovné věcičky vyráběli. Barevná světýlka nebo třeba jezdící prkýnka. „Přidej! Už se stmívá,“ zaslechli dubánci. Hluboký zvučný hlas se nesl ztichlým lesem. Dubánci zpozorněli a Borek na kamarádku významně kývl. Nemýlil se. K dubu se blížili lidé. Sice je ještě neviděli, ale už je slyšeli. Lidka vstala a popošla k němu. Oba špicovali uši. „Když já už nemůžu,“ odpověděl po chvilce s funěním vyšší, zřejmě ženský hlas. „Stopa už je zmrzlá a lyže mi v ní podkluzují.“ Takže prkýnkům se říká lyže! Borek nadšením z nového slova povyskočil. Jenže to neměl dělat. Noha se mu smekla a on klouzal po zmrzlé kůře. Mával rukama, aby obnovil rovnováhu, ale tím vše jen zhoršil. Tělo se nezadržitelně přetáčelo. „Jejdaááá!“ vykřikl. Lidka po něm naštěstí v poslední chvíli drapla a zachytila ho za nohu, takže Borek nyní visel hlavou dolů. „Díky,“ vydechl. „Já tě ale dlouho neudržím,“ úpěla Lidka.
10
11
Ruce jí ochabovaly a dubánek klesal níž a níž. Marně se snažila něčeho zachytit. Jenže větev obalená námrazou žádnou prasklinku ani výčnělek nenabízela. Mezitím se dvojice na lyžích blížila k jejich stromu. Oddychování sílilo. Borek se po lidech podíval, i když teď měl všechno obráceně. „Pojeď za mnou!“ zavolal muž vpředu a ukázal směrem k dubánkům. „Zkrátíme si cestu kolem starého dubu.“ Svist a křup. Projel pod větví muž s omrzlými vousy, aniž by si všiml dubového panáčka, který se mrskal nad jeho hlavou. Svist a ufuf. Následovala ho žena v čepici s růžovou bambulí. „Nééé,“ vykřikla Lidka, protože se jí Borkova noha právě ze sevření vytrhla. Jen tak tak se na větvi sama udržela. Dubová panenka se vyděšeně naklonila a se zatajeným dechem pohlédla dolů. Jenže kamaráda pod stromem nezahlédla. Ve sněhové nadílce kolem dubu zůstaly jen dvě stužky uklouzaného sněhu. Co když lidé dubánka zajeli? Musí se rychle dostat na zem, aby kamaráda zachránila. Duběnka hledala, co by jí pomohlo, a všimla si trsu pokroucených lupenů. Dub totiž na rozdíl od jiných listnatých stromů na podzim všechny listy neshazuje. Na každé větvi si jich pár nechává jako mávátka, kterými přivítá první sníh.
13
Ruce jí ochabovaly a dubánek klesal níž a níž. Marně se snažila něčeho zachytit. Jenže větev obalená námrazou žádnou prasklinku ani výčnělek nenabízela. Mezitím se dvojice na lyžích blížila k jejich stromu. Oddychování sílilo. Borek se po lidech podíval, i když teď měl všechno obráceně. „Pojeď za mnou!“ zavolal muž vpředu a ukázal směrem k dubánkům. „Zkrátíme si cestu kolem starého dubu.“ Svist a křup. Projel pod větví muž s omrzlými vousy, aniž by si všiml dubového panáčka, který se mrskal nad jeho hlavou. Svist a ufuf. Následovala ho žena v čepici s růžovou bambulí. „Nééé,“ vykřikla Lidka, protože se jí Borkova noha právě ze sevření vytrhla. Jen tak tak se na větvi sama udržela. Dubová panenka se vyděšeně naklonila a se zatajeným dechem pohlédla dolů. Jenže kamaráda pod stromem nezahlédla. Ve sněhové nadílce kolem dubu zůstaly jen dvě stužky uklouzaného sněhu. Co když lidé dubánka zajeli? Musí se rychle dostat na zem, aby kamaráda zachránila. Duběnka hledala, co by jí pomohlo, a všimla si trsu pokroucených lupenů. Dub totiž na rozdíl od jiných listnatých stromů na podzim všechny listy neshazuje. Na každé větvi si jich pár nechává jako mávátka, kterými přivítá první sníh.
13
To je ono! pomyslela si a do každé ruky si jich natrhala chomáč. Lidka rozhodně z větve padat nehodlá. Ona poletí. Naposledy se podívala na zem a z té výšky se jí málem zamotala hlava. Jenže to ji neodradilo. Roztáhla ruce jako pták křídla a odrazila se od větve.
14
Plavba do neznáma Žuch. Borek zahučel do měkkého. Doufal, že si ve sněhové závěji tolik nenatluče, ale počítal s delším pádem. Kam to vlastně zapadl? Vždyť mu dokonce ani není zima! Ničemu nerozuměl. Vše se s ním pohupovalo, jako by plul na loďce. Tělíčko měl zaklesnuté v hřejivém lemu, hlavu zaklíněnou v černočerné skulině, jen nohy mu ovívaly závany mrazivého vzduchu. Snažil se zachovat klid. Trable se mají řešit popořadě.
15
To je ono! pomyslela si a do každé ruky si jich natrhala chomáč. Lidka rozhodně z větve padat nehodlá. Ona poletí. Naposledy se podívala na zem a z té výšky se jí málem zamotala hlava. Jenže to ji neodradilo. Roztáhla ruce jako pták křídla a odrazila se od větve.
14
Plavba do neznáma Žuch. Borek zahučel do měkkého. Doufal, že si ve sněhové závěji tolik nenatluče, ale počítal s delším pádem. Kam to vlastně zapadl? Vždyť mu dokonce ani není zima! Ničemu nerozuměl. Vše se s ním pohupovalo, jako by plul na loďce. Tělíčko měl zaklesnuté v hřejivém lemu, hlavu zaklíněnou v černočerné skulině, jen nohy mu ovívaly závany mrazivého vzduchu. Snažil se zachovat klid. Trable se mají řešit popořadě.
15