Obsah
Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Kapitola I Jak se rodila čeština aneb S Husem bychom si nepopovídali . . . . . . . Mařeno, řekni ř . . . . . . . . . . . . . . . . . Záhadná nabodeníčka . . . . . . . . . . . . . . Je libo kuřecí prs? . . . . . . . . . . . . . . . . Co způsobila Bílá hora . . . . . . . . . . . . .
11 16 21 27 33
Kapitola II Do hlubin slovní zásoby aneb Haranténa je zaplaťpánbůh pryč . . . . . . . Vozíčkáři jako brejlouni . . . . . . . . . . . . . Nožehlák se neprosadil . . . . . . . . . . . . . Nestárnoucí volové . . . . . . . . . . . . . . . Kdopak zná Křemíkové údolí . . . . . . . . . . Chuligáni přišli oklikou . . . . . . . . . . . . . Ježíši, ty to vidíš . . . . . . . . . . . . . . . . .
37 46 53 58 65 72 76
Kapitola III Pnutí mezi spisovnou a obecnou češtinou . . . . . . aneb Aby jsme to napsali správně . . . . . . . . . . 79 Bejk se skrejval za starejma chlívama . . . . . 86 Jazyk ohýbaný kvůli soudruhům . . . . . . . 90 Vydělíme to štyrma . . . . . . . . . . . . . . . 97 222
Kapitola IV O strašáku jménem pravopis aneb Jedete do Kašperských či Krušných H/hor? . Šakali zavile vyli . . . . . . . . . . . . . . . . Jde to s námi z kopce . . . . . . . . . . . . . Tajemství léčebné kúry . . . . . . . . . . . . Dublety nic neusnadnily . . . . . . . . . . . Ó řebíčku zahradnický… . . . . . . . . . . . . Když psy/i pokoušou hyeny . . . . . . . . . .
105 111 117 120 126 130 137
Kapitola V Lesk a bída rétoriky a stylistiky aneb Mluví Andrej Babiš jako zahraniční student češtiny? . . . . . . . . . . Ať se paní Zima už neptá . . . . . . . . . . . Udeřilo katastrofické sucho . . . . . . . . . . Ženě měl uříznout hlavu . . . . . . . . . . . Proniknou smajlíci i do knih? . . . . . . . . . Návod k obsluze pračky . . . . . . . . . . . .
141 148 152 157 162 166
Kapitola VI Čeština mezi ostatními jazyky aneb O půvabu kulaťoučkého jablíčka . . . . . . . Dementi nejsou dementi . . . . . . . . . . . Dobrodiní volného slovosledu . . . . . . . . Jazyk versus národní povaha . . . . . . . . . Jsou slovanské ženy vždy něčí? . . . . . . . . Jaký osud čeká mateřštinu . . . . . . . . . .
171 178 184 191 195 208
Biografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 218 Ivana Karásková . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221 223
Kapitola I
Jak se rodila čeština aneb
S Husem bychom si nepopovídali
Ivana Karásková O češtině s Karlem Olivou
Karel Čapek ve stati Chvála řeči české označuje český jazyk za jeden z nejtěžších, ale i nejbohatších významy a odstíny. Souhlasíte, pane docente? Pokud budu chtít zůstat vědecky racionální a věcný, pak mi nezbude než říci, že tady bych raději zůstal trošičku při zemi. Vsadím se totiž, že totéž by tvrdil Francouz o francouzštině nebo Španěl o španělštině, Japonec o japonštině a tak dále. Mateřštinu zná každý nejlépe, je na ni od malička zvyklý, a tak se mu zdá nejbohatší. Čapek byl zamilovaný do češtiny a také ji mistrně ovládal, ale toto jeho vyjádření je spíše o emočním vzta hu k jazyku. Nemyslím, že – racionálně vzato – by češti na mezi ostatními jazyky nějak vyčnívala. Ani v dobrém, a samozřejmě ani ve špatném. Úvodem našeho povídání pohlédněme trošku do historie: jak by našemu uchu zněla staroslověnština, kterou u nás prosadili v 9. století takzvaní soluňští bratři Cyril a Metoděj? Nakolik bychom jí rozuměli? Staroslověnštině by – obávám se – rozuměli výhradně fundovaní odborníci, kdokoliv další jen zlomkově. Ve likost rozdílu mezi staroslověnštinou a dnešní češtinou totiž odráží nejen časovou vzdálenost a rozsah jazyko vého vývoje za více než tisíc let, a to hned v několika aspektech, ale stejně tak i skutečnost, že staroslověnšti na, nebo jiným názvem stará církevní slovanština, neby la přímým předchůdcem češtiny.
12
Jak se rodila čeština
Aha, a můžeme si to trošku rozebrat? Podívejme se na to v historických souvislostech. Když v důsledku stěhování národů dorazili do střední a vý chodní Evropy v 5. a 6. století Slované a usadili se tu, zabíralo souvislé slovanské osídlení prostor od Baltu až k Jadranu. Nezapomeňme, že Maďaři se tehdy ještě po hybovali někde po daleké Asii. Ovšem vzájemné kontak ty na tak rozsáhlém území byly jen omezené, a tak se původní společná praslovanština postupně začala členit, vznikala – dnes bychom řekli – nářečí, samozřejmě stále navzájem velmi dobře srozumitelná. Takže – do jakého jazykového prostředí přišli do Velkomoravské říše Cyril a Metoděj? V přirovnání k dnešním poměrům si příchod Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu můžeme představit jako situaci, že by třeba na Chodsko přijel někdo z moravské ho Slovácka: domluví se, i když striktně vzato nebude mluvit stejným jazykem jako místní. V dobách Cyrila a Metoděje prostě nebyly rozdíly mezi jejich nářečím a mluvou užívanou na velkomorav ském území ještě tak velké, aby si s nimi naši předci ne rozuměli. Staroslověnštinu – tedy první psaný slovanský jazyk – pak Cyril a Metoděj vytvořili jako jakousi směs své mateřštiny, tedy dialektu tehdy užívaného Slovany v okolí Soluně nebo šířeji v dnešním Bulharsku, a jazyka užívaného na Velké Moravě. Hlavně je potřeba si uvědomit, že to byl prestižní, slavnostní jazyk používaný výhradně pro bohoslužby. Pro velkomoravské současníky Cyrila a Metoděje sice srozumitelný, ale nikoliv jazyk „všedního dne“ – tím 13
Ivana Karásková O češtině s Karlem Olivou
byl pračeský, či možná přesněji velkomoravský dialekt praslovanštiny, tedy nejstarší vývojové stadium češtiny, o němž ovšem neexistují písemné doklady. V čem se čeština praslovanštině vzdálila? Když se podíváme v historii dále po proudu času, tak někdy v 10. století Maďaři obsazením Panonské nížiny geograficky odřízli západní Slovany od jižních. Tím se urychlil vývoj samostatných jazyků. Zhruba v 11. století se už natolik rozrůznily, že lze mluvit o zrodu staré češ tiny, jímž nastartoval vývoj do dnešního stavu. Výčet konkrétních rozdílů mezi praslovanštinou a dnešní češtinou by byl asi poněkud obsáhlý a možná v některých bodech trochu obtížně srozumitelný, tak si vezměme jen pár příkladů. Slovní přízvuk máme – s výjimkou slova ahoj, vypůj čeného z angličtiny – vždy na první slabice, zatímco v praslovanštině byl leckde. Navíc byl při skloňování, časování či odvozování pohyblivý, stejně jako například v dnešní ruštině. Místo pohyblivého přízvuku máme dlouhé a krátké samohlásky, ty praslovanština neměla. A když jsme u sa mohlásek, a tím u slabik, neboť ty vznikají právě kolem samohlásek: v češtině existují slabikotvorné hlásky [r] a [l] – ty v praslovanštině nemohly být jádrem slabiky. Naopak měla praslovanština třeba nosovky, které dnešní generace zná hlavně z angličtiny, například z vý slovnosti slovesné koncovky -ing. Ze všech současných slovanských jazyků už nosovky existují jen v polštině. V psané podobě se v ní vyznačují ocáskem pod písmeny „a“ a „e“. 14
Jak se rodila čeština
Lze říct, že čeština „utekla“ od společného jazykového prazákladu nejdál? Těch změn je v ní opravdu hodně, a možná skutečně nejvíc ze všech slovanských jazyků – ale nerad bych to tvrdil nějak autoritativně. Praslovanština měla ještě takzvané jery, dnes je píše me – nejen v azbuce – písmenky „Ь“ a „ъ“. Zhruba jim odpovídají měkký a tvrdý znak v ruštině. Ve výslovnosti se tvrdý jer zachoval v bulharštině, kde se skutečně vyslovuje, funguje tu jako samostatná samohláska, takové temné [e], třeba „papoušek“ se bul harsky řekne [pъdpъdъk]. Praslovanské [g], které si podržela třeba ruština nebo právě zmíněná bulharština, jsme v češtině postupně na hradili hláskou [h]. No a nakonec se sluší poznamenat, že čeština ztratila rozdíly nejen mezi původně odlišnou výslovností měk kého [i] a tvrdého [y], což všichni víme, ale i mezi měk kou a tvrdou výslovností řady souhlásek. Neděláme už výslovnostní ani jiné rozdíly mezi měkkým a tvrdým [b], [l], [m], [p] nebo [v], jak to činili naši praslovanští před kové, a z měkkého [r], které se dochovalo třeba v rušti ně, jsme si udělali naši speciální hlásku [ř]. Zřejmě je tedy v češtině těch změn opravdu víc. Ne existuje ale nějaká jednotná metodika, jak jejich množ ství či velikost objektivně měřit, takže to jistě někdo může vidět jinak.
15