TŘETÍ KAPITOLA
FERRARI V ROCE 1964 získal John Surtees ve Ferrari titul mistra světa. V následujících letech vyhrálo Ferrari průměrně jeden závod za rok. V roce 1973 se tým topil v chaosu. Jacky Ickx a Arturo Merzario měli nevděčnou úlohu. Od poloviny sezony, kdy se Ickxovi podařilo v Silverstonu z devatenácté pozice sotva kvalifikovat do závodu, šlo Ferrari na start pouze v každém druhém závodu. Odpovědným vedoucím technického oddělení byl Sandro Colombo, takže v polovině roku 1973 tým povolal zpět skvělého Maura Forghieriho. Netuším, proč v první řadě Forghieriho vůbec vyhazovali, ale každopádně mu dali druhou šanci. Colombo se soustředil na Ickxův vůz a Forghieri dělal, co se dalo, s tím Merzariovým. Pro většinu lidí byly nicméně katastrofální výsledky Ferrari pouze vinou jezdců. Na podzim 1973 mě pozvali na setkání se samotným Enzem Ferrarim. Měl jsem obkroužit několik kol na testovacím okruhu ve Fioranu a poté se podělit se Starým pánem o své dojmy. (V té době jsem neuměl italsky, takže nám tlumočil Ferrariho syn Piero Lardi. Piero byl Enzovým nemanželským synem a nesměl nosit jeho jméno – tak posvátná byla památka Ferrariho „skutečného“ syna Dina, který zemřel ve 48
FERRARI
24 letech na leukémii. Až někdy v 80. letech byl Piero uznán za Ferrariho a směl si změnit příjmení). Ale zpět na podzim roku 1973. Tedy, zeptal se mě Ferrari, co si myslíte o autě? Katastrofa, odpověděl jsem. Piero mě okamžitě přerušil: „Tohle přece nemůžete říct.“ „Proč ne? Auto je nedotáčivé a pořádně nezatáčí. Nedá se řídit.“ „Ne,“ řekl Piero, „ani tohle nemůžete říct.“ „Dobře, tak mu tedy povězte, že auto není správně nastavené, má tendenci se nedotáčet a je potřeba se podívat na přední nápravu.“ Piero to takhle Ferrarimu přeložil. Ferrari Forghierimu: „Kolik času zabere, než uděláte změny, které navrhuje Lauda?“ „Týden.“ Ferrari Laudovi: „Pokud odteď za týden nebudete rychlejší, končíte.“ Samozřejmě, věděl jsem, že Forghieri už je na dobré cestě k vylepšení přední nápravy, aby tak auto dostalo níž položený střed klopení, takže mě ultimátum Starého pána příliš nevystrašilo. Uvědomil jsem si ale, jakou Pandořinu skříňku jsem otevřel. Považovalo se za dané, že za takovou strašnou sezonu přece nemůže auto; musí to být vina jezdců, Ickxe a Merzaria. Rozumělo se samo sebou, že Ferrari je dokonalé. Někomu jako Enzo Ferrari nemůžete zkrátka říct, že jeho auta jsou špatně nastavená. Během následujícího týdne jsem strávil 24 hodin denně nahlížením Forghierimu přes rameno. Jeho přepracovaná přední náprava se ukázala jako významné vylepšení, takže 49
TŘETÍ KAPITOLA
jsem si bez potíží zachránil krk (poprvé, ale zdaleka ne naposledy ve Ferrari). Jeden z Ferrariho poskoků o něm kdysi řekl: „Je to hlava firmy, je to značka, je to život sám.“ V sedmdesátých a dokonce i osmdesátých letech to naprosto platilo: vystihovalo to ducha, který poháněl legendu Ferrari a byl jeho skutečnou součástí. Když jsem se v roce 1973 poprvé s Ferrarim setkal, bylo mu už pětasedmdesát let – a vypadal na to. Na veřejnosti to byl velmi důstojný gentleman, ale v užším kruhu už tak ohromující nebyl. Měl několik podivných zvyků: škrábal se na těch nejpodivnějších místech a celé minuty dokázal se zjevným požitkem kašlat a plivat do obřího kapesníku, který byl po rozložení velký jako vlajka. Nicméně stále byl bystrý a jeho poznámky byly výstižné a zábavné. Uprostřed vší té psí oddanosti, kterou kolem sebe vyvolával, si zachoval smysl pro jemnou ironii. Jeden novinář se ho jednou zeptal, jak se on, Enzo Ferrari, dívá sám na sebe. „Když se na sebe ráno dívám do zrcadla,“ odpověděl Ferrari, „tak dokonce ani já nerozumím sám sobě.“ (Dodal, že některé věci v životě jsou zkrátka nevysvětlitelné.) Netaktní, ale palčivá otázka, kterou si kladla celá Itálie – co se stane s firmou po jeho smrti? - přinesla nanejvýš panovnickou odpověď: „Vyhlídka na to, co přijde po mně, mě příliš nevzrušuje.“ Navzdory tomu všemu dokázal být Ferrari nesmírně sentimentální a deklamoval jako novodobý D’Annunzio. Když byl čas na to motivovat své jednotky – především při takzvaném „výročním projevu“ – svou obrazotvorností dospěl až 50
FERRARI
k „přísaze věrnosti“ a „kovadlině, na níž jsou ukuty zbraně konečného vítězství“. Klíčové pro Ferrariho legendu bylo jeho odmítání účasti na závodech nebo dokonce až na výjimky vůbec opouštění regionu Modeny/Maranella. Vzhledem k tomu, že hosté ho navštěvovali jen zřídka, žil si ve vlastním světě a byl naprosto závislý na informacích od svých poskoků a zpráv z tisku. Zdálo se, že v Itálii je naprosto nemožné říct na téma Ferrari něco objektivního a nezaujatého. Vedlo to k tomu, že o něm kolovaly na jedné straně předsudky a na druhé straně vzbuzoval nesporný zájem. Na to všechno se vyplýtvalo obrovským množstvím novinového papíru, který měl tendenci čas od času dopadnout na hlavu některého vysoce postaveného zaměstnance Ferrari. Enzo Ferrari nedokázal tyto zprávy filtrovat podle jejich pravdivosti či přesnosti. Jezdci Ferrari, šéfové týmu Ferrari a inženýři Ferrari proto byli pod neustálým tlakem tisku. Výsledkem bylo, že žádný nováček nemohl přijít do Ferrari za normálních a klidných podmínek. Každého od Fangia po Alboreta provázel obrovský rozruch. Když byly všechny povahové aspekty sportu a života Ferrari nasměrované správným směrem, potenciál byl obrovský, zvlášť když vezmete v úvahu dostupné technické zázemí a okamžitý přístup na testovací okruh ve Fioranu, jenž je pouze pár stovek metrů od bran továrny v Maranellu. Žádný jiný tým formule 1 nemá takové vybavení neustále k dispozici. Když jsme spolu s Clayem Regazzonim testovali ve Fioranu, Il Commendatore se tam téměř vždy objevil, často jen 51
TŘETÍ KAPITOLA
seděl a celý den louskal jedny noviny za druhými. Zdálo se, jako kdyby na něj měl zvuk jeho aut v pozadí terapeutický účinek. Často obědval v malé restauraci, kterou na okruhu zřídil. Vždy věděl, co se právě testuje – přední náprava, výfuk, cokoli – a dával si záležet na tom, aby byl neustále v obraze. Ne že by to mělo nějaký smysl, protože nikdy nepřišel s žádným technickým návrhem. Každopádně rozhodovací proces šel standardní cestou, podle hierarchie až nahoru k bossovi a poté zpět dolů k inženýrovi, manažerovi nebo jezdci. V takové situaci bylo nevyhnutelně nutné mluvit přímo s Ferrarim a obejít jeho podržtašky a informátory. V konečném důsledku vše, co věděl o dění ve světě, bylo založeno na útržcích informací od jeho „zdrojů“. Technika udržet Starého pána šťastného byla často důležitější než technika samotná. Nebyl to shovívavý typ: byl to Pán a všichni se bojí Pánova hněvu. Přímý kontakt se šéfem jsem se pokoušel navázat každý testovací den. Pokud se náhodou v daný den neobjevil ve Fioranu, sedl jsem do auta a namířil si to přímo do jeho kanceláře, bez ohlášení. Diskrétně jsem zaklepal, počkal na výzvu ke vstupu a otevřel dveře do slavné jeskyně s tmavomodrými stěnami a portrétem Ferrariho zesnulého syna naproti psacímu stolu. Nikdo z firmy zřejmě neměl odvahu vyžádat si okamžitou audienci takovým způsobem, ale Starému pánovi to podle všeho nijak nevadilo. Každopádně mi to nesmírně ulehčilo život ve Ferrari a také vydláždilo cestu k technickým vylepšením do takové míry, že jsem byl schopen ovlivnit samotného Forghieriho a udržet tak impulz k vývoji v chodu. 52