Issuu

kapitola první

1975 — Koncem pánevním

Pokaždé když se Táňa sehnula pro další cihlu, Tomáš v jejím břiše s nelibostí ucítil, jak se mu k tváři přimáčknul bráchův zadek. Štvalo ho to už několik týdnů a začínal mít stísněného života v Tánině děloze plné zuby. Dokonce i Cyril, který byl oproti němu v trochu lepší pozici, už začal víc kopat. Hlava se mu totiž nacpala do ústí porodních cest, které mu ji stlačovaly do kornoutu. Táňa se zadýchaně narovnala a odhodila cihly na kolečko. Vybrala si tu těžkou práci schválně. I ona už cítila, že jestli ze sebe ty dva vetřelce co nejdřív nevypudí, nejspíš se z toho svého megabřicha zcvokne. Zhluboka se nadechla a znovu se sehnula pro další cihly. A vtom se to stalo. Tomášovi se zase vmáčkl Cyrilův zadek do tváře a on natáhl ruce, aby ho od sebe odstrčil. Cyrilovu kornoutovou hlavu to vtlačilo ještě víc do porodních cest, ohnal se po Tomášovi, a ten udělal kotrmelec. Táňa se lekla, chytla se s bolestivou grimasou za břicho a ucítila, že jí praskla voda. „Do prdele!“ Vždycky si představovala, že těhotenství bude jedno z nejkrásnějších období jejího života. Ale faktem bylo, že nikdy nenadávala tak sprostě jako v tomto požehnaném stavu. „Zbyňku!“ Zbyněk ji neslyšel. Seděl celý zpocený v malé kabině jeřábu deset metrů nad zemí a čekal, až mu chlapi připevní k háku panel. Ten pak zvedne a vloží mezi traverzy ve zdech prvního patra řadovky.

6 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1975 — Koncem pánevním

V duchu si představoval, jak by bylo fajn, kdyby se v tom vedru mohl zchladit někde u vody. Navíc měl své skoro dvoumetrové tělo v kabině poskládané jako harmoniku a už se nutně potřeboval protáhnout. Jediné, co ho těšilo, bylo vědomí, že už bude hrubá stavba zanedlouho hotová. Spočítal, že za poslední rok tady společně s Táňou strávili na svépomocných družstevních pracích čtyřicet dva víkendů, tedy skoro sedm set hodin. Ale nestěžoval si. Naopak. Nebýt matky, která právě prožívala milostný románek s vlivným partajním funkcionářem národního výboru Prahy 6, nikdy by neměli možnost řadovku na tak krásném místě stavět. Kousek za zahradou začíná Divoká Šárka, z pokojů v prvním patře bude výhled na celou Prahu a do centra je to po cestě kolem vil prvorepublikových filmových hvězd kousek. Baba je prostě dokonalá čtvrť. Chlapi dole pod kabinou zařvali a Zbyněk si zastínil rukou oči, aby ho neozařovaly sluneční paprsky. Konečně mohl zvednout připevněný panel pár metrů nad zem. Jak se s ním ale otáčel na stranu, všiml si mezi stěnami sousední řadovky Marty s Honzou. Na okamžik zaváhal, jestli se mu to nezdá, ale když se zadíval pozorněji, zjistil, že Honza má skutečně kalhoty u kotníků, opírá se vestoje zády o zeď a rychle na svém klíně Martu zvedá nahoru a dolů. „Ty vole… Oni snad šukaj!“ Jak se s jeřábem otáčel, Zbyněk je ještě chvíli sledoval skrz zatím chybějící panely ve střeše jejich řadovky. Teprve pak uslyšel křik a vzápětí ucítil ránu, která otřásla celou jeřábní kabinou. Narazil totiž zvednutým panelem do koruny vzrostlé jabloně, ze které popadaly na zem desítky jablek. „Krucifix!“ Honza dosáhl orgasmu a Marta o pár vteřin později taky. „Honzíčku…“ vydechla. Křečovitě se k němu přitiskla a vychutnávala si ten nádherný okamžik absolutního souznění. „Tady to bude krásný!“ Honzovi se roztřásla kolena, ale nepustil ji. Byl šťastný, i když se mu do toho milování napřed moc nechtělo. To ona ho přemluvila, aby zkusili, jak jim to spolu v jejich nedostavěné ložnici půjde. Rozhodně toho ale nelitoval. Cítil příjemné pálení ve stehnech

kapitola první . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7

i pažích a věděl, že trenér by ho za to posilování pochválil. A byla to určitě příjemnější letní příprava než tahání činek v posilovně. „Líbilo?“ Marta něžně nasála mezi rty jeho ušní lalůček. „Jo.“ Usmál se a ona spokojeně slezla, natáhla si kalhotky a srovnala vyhrnutou sukni. Vykoukla z okenní díry ve zdi, aby zkontrolovala, jestli se Adéla v kočáře už neprobudila, a zarazila se. „Kde je Adélka?“ Honza si zapnul kalhoty. „Hned u zdi. Zaparkoval jsem ji do stínu.“ „Vždyť tam není!“ Marta se vyděšeně rozběhla dolů po schodech a on se vyklonil z okenní díry, odkud uviděl, že je kočár opravdu pryč. Jen v bahně na svahu vedoucím ke skalnatému srázu nad městem od něj byly zřetelně vyjeté stopy. „To ne!“ Honza zbledl. Ještě nikdy na žádném tréninku ani v zápase nevystartoval do běhu tak rychle. Předsprintoval hysterickou Martu a kočár našel až po několika desítkách metrů zaklíněný v jednom z keřů mezi skalami na kraji srázu. Vytáhl ho ven. Adéla v klidu spala. Ani netušila, že právě prožila jednu z nejdramatičtějších chvil svého života. Pod srázem se ozvalo zahoukání a za okamžik po kolejích prosvištěl příměstský motorák z Roztok. Marta dosupěla ke kočáru, uklouzla na bahně před keřem a celá hnědá pak s pláčem vytáhla Adélu ven. „Ty seš takovej debil! Vždyť mohlo být po ní!“ Křičela jak pominutá, přitiskla si malou na prsa a Honza musel uznat, že tohle se mu opravdu nepovedlo. Sedl si zadýchaně na zadek a ucítil, jak ho píchlo u srdce. Skoro jako když dal v Mnichově před dvěma lety v nároďáku vlastňák. Skluzem chtěl tehdy vypíchnout útočníkovi míč a napálil ho šokovanému brankáři přímo do sítě. „Promiň.“ Stejně jako tenkrát ale věděl, že za některé chyby se prostě nedá jen tak omluvit.

8 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1975 — Koncem pánevním

V tu chvíli Zbyněk konečně zaslechl Táňu, která se opatrně vyšourala ze staveniště s mokrýma montérkama mezi nohama. Rukama si podpírala břicho a v očích měla slzy. „Zbyňku!“ Přestal se omlouvat naštvaným starousedlíkům za polámané větve jabloně a hned mu došlo, co se stalo. „Panebože! Sedni si! Seženu auto!“ Vzhledem k tomu, že většina budoucích sousedů vydala veškeré rodinné úspory za podílový vstup do družstva, v okolí nebylo moc aut. Jediné, na které narazil, byl skvělý Fiat 125, který Honza sehnal v Mototechně jako vzácnou podpultovku. Zastavil se u něj a zaváhal, jestli je vhodné rušit sousedy právě teď. Nebyl si totiž jistý, jestli se ještě nemilují. Ale na druhé straně věděl, že musí jednat. Aspoň se seznámíme, pomyslel si. A tak ten den nejenže viděl slavného fotbalového reprezentanta a svého budoucího souseda při souloži, ale taky se jím nechal i s Táňou odvézt do porodnice a ještě se v jeho přátelské společnosti po narození dvojčat naprosto nezřízeně opil. V 16:30 se Cyril s Tomášem poprvé nadechli a jeden přes druhého začali ječet. Kvůli Tomášovu komplikovanému přetočení byli z Tánina břicha vytaženi císařským řezem a Táně další den ráno při pohledu na dlouhou zašitou ránu došlo, že plavky už asi na přehlídkovém mole nikdy předvádět nebude. Ale bylo jí to jedno. Hlavně že už to měla za sebou. Z porodu a několika hodin po něm si nepamatovala nic, podobně jako Zbyněk, který nebyl na pití zvyklý. Když za ní přišla sestřička, aby jí kluky poprvé ukázala, začalo se Táně chtít brečet. Leželi jí oba nahatí na prsou s modrými identifikačními štítky na uzounkých zápěstích a ona cítila, jak jim bijí srdíčka. A to taky dojalo i Zbyňka, kterého zanedlouho přitáhl na oddělení Honza ve stavu opilecké euforie. Jakmile Cyrila s Tomášem uviděl, zamumlal nadšeně: „Táničko, miláčku! Nebude ti vadit, že budou Sparťani? Já jsem to tady Honzovi slíbil…“ A pak najednou zařval: „Spáártááá!“

kapitola první . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

Honza se na Táňu omluvně usmál a jako správně vychovaný československý reprezentant k ní vrávoravě přistoupil, aby jí podal ruku. „Gratuluju!“ Táňa zavřela oči a zatoužila po tom, aby u ní v tu chvíli byl člověk, kterého milovala ze všeho nejvíc. Nechtěla na to ale myslet, a tak se snažila soustředit na tlukot těch srdíček na svých prsou, zatímco Zbyněk ji hladil po vlasech, rozněžněle sahal klukům na nožičky a ani v nejmenším netušil, že tím milovaným člověkem není on.

10 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1975 — Koncem pánevním

kapitola druhá

Paris, mon amour Když Táňa před necelými devíti měsíci zjistila, že je těhotná, slavila právě jednadvacáté narozeniny. Podle zpráv v televizi končil nejmrazivější leden za poslední století. Praha po několikadenním sněžení zmizela v závějích sněhu, které pak po prudkém ochlazení zmrzly na kámen. Táňa si to pamatovala hlavně proto, že sebou třískla na náledí před studentskými kolejemi a s velkým úspěchem pak kamarádkám ukazovala modráka přes celou půlku zadku. A taky proto, že na přehlídce bižuterie v nevytopeném kulturním domě v Liberci promrzla tak, že chodila po mole úplně modrá a úsměv jí doslova tuhl na rtech. Věděla velmi přesně, kdy došlo k oplodnění. Bylo to pár dní před Vánoci. Balila si v pokoji na vysokoškolských kolejích své věci a chystala se jet na svátky domů do Olomouce. Zbyněk nenápadně, aby ho vrátná neviděla, vylezl po hromosvodu přes balkóny až k ní do druhého patra, kde zaťukal na skleněné balkónové dveře. Přinesl jí vánoční dárek. Byly to tři ořechy. „Tři oříšky pro Popelku?“ zeptala se tehdy pobaveně. Zbyněk se tajemně usmál. „No.“ Táňa jeden z ořechů rozlomila a zjistila, že jeho skořápky jsou k sobě jen slepené a vydlabané. Uvnitř byl prstýnek s malým, pomněnkově modrým srdíčkem. Užasle se na Zbyňka podívala. „Tys ho našel?!“ Ten prstýnek byl památeční po babičce a ona ho ztratila na přehlídce v Mánesu.

kapitola druhá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

kapitola první

Zasněžené Jizerky Chumelit začalo v pátek ráno. To měla Andrea ze sněhu ještě radost. Ulevilo se jí, že nebude muset znovu čistit Boříkovy zabahněné sněhule a kombinézu. Bořík v nich od Vánoc odíral trávu malého svahu na Ladronce, kde testoval parádní žlutý pekáč od Ježíška. „To nejsou sněhule! To jsou bahňule!“ pokřikoval, když při jízdě zarýval původně bílé boty do břečkoidní směsi hlíny a zbytků sněhu. Andrea si vyčítala, že ji nenapadlo koupit bahňule jiné barvy. „Já jsem taková kráva!“ Boříkova babička Květa si samozřejmě neodpustila rýpnout. „Souhlas.“ tchyně HNUS počasí HNUS Vánoce HNUS moje břicho MEGAHNUS Na internetu Andrea narazila na psychologickou poradnu, která ženám doporučovala, aby v sobě vánoční stres nedusily, ale vypsaly se z něj. A tak psala. VŠICHNI MĚ SERRRROU!!! Většinou k tomu používala různobarevné nalepovací papírky, které po zapsání svých pocitů hned pečlivě roztrhala a vyhodila do koše. Nechtěla nikomu kazit svátky. Papírky ležely na kuchyňské lince, aby si na ně Květa mohla psát, co nesmí zapomenout.

6 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zasněžené Jizerky

„Jak to, že mi tu zase ubylo tolik papírků?“ rozčilovala se. Táhlo jí na pětasedmdesát a čím dál větší chaos v hlavě ji znervózňoval. Vztekala se a Andree to aspoň částečně zlepšovalo náladu. POTŘEBUJU SEX! zapsala si v sobotu ráno. Ten papírek nestihla roztrhat, protože se lekla, když ji Bořík trefil v kuchyni sněhovou koulí, kterou venku uplácal. To ještě pořád nepřetržitě sněžilo. „Útot! Bjaň se!“ Přestože mu nedávno byly teprve tři, měla ta rána překvapivou sílu. Mokrý sníh se Andree částečně přilepil na zapínání podprsenky mezi lopatkami. Jak sebou po tom zásahu cukla, papírek spadl na zem a ona ho nemohla najít, protože ho přišlápla a nalepil se jí zespodu na dřevák. Objevil ho až Jirka, když se po pár hodinách vyzula a on se snažil nacpat různé boty do auta před odjezdem do Jizerek. Byl to pro něj zvláštní okamžik. Písmo své ženy poznal neomylně. Že by si cokoli o sexu zapsala k zapamatování jeho chaotická máma, ostatně ani nepovažoval za možné. Zaraženě na papírek koukal a přemýšlel. Připadalo mu krajně nepravděpodobné, že by to byl vzkaz pro něj. Proč by mu něco takového lepila Andrea na dřevák? Pokusil se vzpomenout, kolikrát se spolu v poslední době milovali. Když si uvědomil, že od října jenom dvakrát, radši se jí ani neodvážil zeptat. „Jestli nepřestane sněžit, tak do toho kopce na chalupu nevyjedem!“ Chumelilo už tak dlouho, že Andrea přestala mít ze sněhu radost. Vystřídaly ji obavy. „Máš řetězy?“ Tušila, jak Jirka zareaguje. A už dopředu ji to znervózňovalo. „Klid…“ odpověděl s nepřesvědčivým úsměvem. Cítila, že ani on není klidný. Jenom netušila, že tím pravým důvodem není sněhová kalamita. Přestože spolu žili už spoustu let, nikdy na něm nepoznala, co si doopravdy myslí. PROSÍÍÍM! AŤ UŽ NESNĚŽÍ!!! Poslední papírek, který ze sebe vypsala před odjezdem, hodila do popelnice u domu. Zapnula Boříka do autosedačky a pomohla Květě usednout vedle něj. Měla při tom stísňující pocit, jako by

nakládala nebezpečnou nálož, která může kdykoli během cesty a následujícího horského pobytu explodovat. A když se pak Jirka v Jizerkách snažil projet třiceticentimetrovou vrstvou sněhu k chalupě jejích rodičů, držela se ve strmé stráni palubní desky a při každém proklouznutí pneumatik ječela tak, že se z toho Bořík strachy rozbrečel. Sněžit přestalo až vpodvečer. To už v rádiu řidičům v celém Libereckém kraji nedoporučovali vyjíždět. Její táta naměřil před chalupou čtyřicet pět čísel prašanu. „To je krása! Viď, Naděnko!“ Objal mámu i Andreu a všichni tři chvíli mlčky koukali do krajiny. „Je, Emilku!“ Andrea jim záviděla. Pochybovala, že se jí s Jirkou podaří dožít se takhle šťastně důchodu. Proč má všechno v mým životě nějaký mouchy? Proč nic neprobíhá bez problémů? Sledovala, jak se horizont protějšího kopce třpytí v zapadajícím slunci. Jak bych vlastně chtěla, aby můj život ideálně vypadal? Byla ráda, že ji táta s mámou tisknou k sobě. Zrovna tohle mohl být dokonale krásný okamžik. Až na to, že ji zábly nohy, protože si nevzala tlustší ponožky. Jak to, že nevím, co bych chtěla?! Vzpomněla si, jak si minule tátovi trochu postěžovala. Napřed chtěl vědět, jestli se mají s Jirkou pořád stejně rádi. Samotnou ji tehdy překvapilo, jak celkem bez váhání odpověděla, že jo. Ale když vyjmenovala několik dost zásadních problémů, které podle ní všechno komplikují, táta už jí jen řekl, že život nikdy není ideální. A že šťastná bude teprve tehdy, až to akceptuje. Jsem rozmazlená? Chci všeho víc, než můžu dostat? Máma si nejspíš myslela, že rozmazlená je. Už mockrát jí říkala, že Jirka je podle ní bezvadnej chlap. „Odmalička jsi toužila hlavně po hračkách, se kterýma si hrály jiný děti. Nikdy jsi neuměla bejt spokojená s těma svejma. I když byly třeba hezčí. Ty cizí tě prostě lákaly víc.“

8 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zasněžené Jizerky

Někdy to tak Andrea opravdu cítila ještě teď. Kdybych aspoň na chvíli mohla žít úplně jinak! Uvědomovala si, že je možná jen neschopná přizpůsobit své sny reálným možnostem. A tak se za to přání trochu styděla. S Jirkou spolu začali chodit v patnácti. Vlastně jemu bylo patnáct a jí ještě ne. Když je máma tehdy na chalupě přistihla při prvním osahávání u špalku na štípání dřeva, byla z toho pořádná scéna. Máma věděla, že je Andrea zamilovaná, ale pokládala to za platonickou lásku. Jen proto souhlasila, aby s nimi jel Jirka na víkend. Nenapadlo ji, že si budou sahat mezi nohy. Její vztah s Jirkou to napřed dost poznamenalo. Bála se, že poblázněná Andrea otěhotní a zkazí si život. A tak ho pořádně vydusila a snažila se jim jakékoli sexuální sbližování zakázat. Netušila, že spolu vydrží příštích dvacet let. Měla strach, protože Andrea byla divoká, třískala s ní puberta a už se vymykala kontrole. Týden po té scéně Andrea za Jirkou utekla. Byly prázdniny a on měl jet s kamarády na čundr na jižní Moravu. Místo toho ale vyrazili spolu, jenom sami dva. Andrea nenechala rodičům žádnou zprávu. Byl rok 1997 a ani ona, ani Jirka ještě neměli mobil. Naďa s Emilem z toho málem přišli o rozum, podobně jako rodiče Jirky. Třetí den šli na policii, která vyhlásila celostátní pátrání. Andrea s Jirkou mezitím leželi ve stanu na jedné krásné mýtině v lese a skoro z něj nevystrčili nosy. Bez ustání totiž lilo jako z konve. Nenapadlo je, že ten déšť způsobí povodně, při kterých zemře padesát lidí, a rodiče budou kolabovat strachy. V tom stanu si povídali a vylézali jenom, když potřebovali dojít do vesnice pro rohlíky nebo polívky v sáčku. Andrea byla naprosto šťastná. „Vezmeš si mě?“ zeptala se jednou Jirky při tom povídání. Ležel s ní nasoukaný do jednoho spacáku, aby jim nebyla zima. „Jo. Ale musíš mi něco slíbit.“ „Co?“ „Kdyby ses zamilovala do někoho jinýho, tak mi to řekneš. Nechci, abysme si lhali.“ „A co bys udělal, kdybych ti to řekla?“

„Přihlásil bych se na expedici na Antarktidu, abych ti nebránil ve štěstí. A na tý Antarktidě by mi bylo tak smutno, že bych se za tebou rozešel na běžkách zpátky. Nespal bych, nejed, jenom bych šel. A třetí noc tý cesty bych umrznul.“ Strašně se jí to líbilo. „To je tak romantický!“ „Takže slibuješ?“ „Slibuju.“ Povídali si šest dní. Pak se rozhodli vrátit domů, protože jim došly všechny peníze a venku pořád pršelo, takže už se začali ve stanu nudit. Rodiče je málem přizabili. I když se jim oba snažili vysvětlit, že se neplánovali nevracet. Jen prostě chtěli být spolu… V objetí s Naďou a Emilem Andrea přemýšlela o tom, že nebyla během těch dvaceti let ani jednou Jirkovi nevěrná. Vlastně byl jediným mužem, se kterým se v životě milovala. Mrzí mě, že jsem nikoho jinýho nepoznala? Nevěděla, co si o tom myslet. Jen byla zvědavá, jak jinak mohla žít, kdyby nebyla s Jirkou tak srostlá. Taky ji napadlo, že kdyby prožila i jiný vztah, třeba by stoprocentně věděla, že nic lepšího než láska s Jirkou ji potkat nemohlo. Tím si teď nebyla jistá. Jirka chápal, co jí vadí. Život v jedné domácnosti s jeho mámou nedělal dobře ani jemu. Jenže co měl dělat? Když před rokem koupili byt v rozestavěném komplexu u metra na Stodůlkách, zdálo se nanejvýš rozumné jít bydlet ke Květě. Nejenomže nemohli platit zároveň hypotéku a pronájem, ve kterém do té doby bydleli, ale Květa si navíc pořád stěžovala, jak strašně se cítí sama. „Tak to se teda vůbec nedivím.“ „Já taky ne.“ Když od ní Jirkův táta odešel za jinou sedmdesátnicí, Jirka s Andreou si k tomu nemuseli říct víc než ty dvě věty. Květa šílela. „Chápete to? On mi po čtyřiceti letech manželství řekne, že jsem tak nesnesitelná, že by se mnou zemřel dřív než beze mě!“ Jirka i Andrea to chápali až moc dobře. Jirka ale ani přesto nedokázal nechat zhroucenou Květu samotnou v prázdném domě.

10 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zasněžené Jizerky

„Mám z toho strach,“ přiznala se Andrea, když se k ní s Boříkem stěhovali do malé vilky na Ladronce. A Jirka jí nemohl zaručit, že ten strach nebude oprávněný. Květa byla protivná, náladová a v zásadě na zabití. Navíc pořád doufala, že se k ní Jirkův táta vrátí, takže nechtěla ve vilce nic přestavovat. A tak Jirka s Andreou spali v bývalém dětském pokoji, zatímco ona dál okupovala velkou ložnici. Často se jí sice nacpal do postele Bořík, ale stejně Jirka s Andreou neměli skoro žádné soukromí. V malé kuchyni, kde do sebe dva lidi u linky neustále naráželi, se muselo všechno řídit podle Květina zaběhnutého režimu, v normalizačně zařízeném obýváku nesměl nikdo s ničím hýbat a koupelna byla pro všechny jen jedna. „Já už s ní nevydržím!“ Andrea se často musela chodit uklidňovat na zahradu. Štkala, zatímco se ji Jirka pokoušel povzbudit. „Neblázni! Už jenom deset měsíců a stěhujeme se!“ Snažil se všechny konflikty diplomaticky urovnávat nebo jim pokud možno předcházet. Ale ne vždycky se mu to dařilo. Někdy už si taky říkal, že to není k vydržení. Jak Květa, tak Andrea po něm totiž chtěly, aby se ve sporech postavil na jejich stranu. A tak mezi nimi kličkoval jak zajíc. Cokoli udělal, bylo vždycky pro některou z nich špatně. „Fuj… To je síla…“ Teď seděl na chalupě s Andreiným tátou v sauně o rozměrech jeden a půl krát jeden a půl metru. Postavili ji spolu během podzimu. Emil se zazubil. „Paráda! Dám ještě minutku a jdu se válet.“ Plán byl stanoven jasně: rozpálit se do ruda a pak skočit před chalupou do sněhu. Jirka přikývl. „Tak ještě minutu.“ Nemohl si nevšimnout, jak zpod ručníku, který měl Emil omotaný kolem beder, vykukuje kus jeho bimbála. Nechtěl se tam koukat, ale zaujalo ho, že to bimbálo musí být o hodně delší než jeho. Jinak by rozhodně nevykukovalo. Třeba se mnou Andrea nemá chuť spát, protože jí nestačím… napadlo ho. Co když chce něco víc, než jí můžu poskytnout?

kapitola první . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

kapitola první

Volaný účastník je dočasně nedostupný „Co kdyby to byl Kubík?“ „Nee!“ „Proč ne?“ „Nechci, aby se jmenoval po mně. Lepší bude Bivoj!“ „Tak ať je to radši holka!“ „Ája?“ „To je hezký jméno!“ „Tady už to vypadá, že se klube…“ Veronika cítila, jak ji Kuba šimrá vousy na břiše. Trochu to škrábalo a zároveň lechtalo. „Jak moc mě miluješ?“ Sundal jí podprsenku. „Jako kečup?“ Zasmála se. „Nekecej!“ „Nekecám!“ Kuba si dával kečup ke všemu. I když jedl svíčkovou, namáčel si některé knedlíky do kečupu. „Myslíš, že bychom mohli?“ Políbil ji na pupík. Veronika byla právě na vrcholu období nevolnosti druhého měsíce těhotenství, takže ta otázka byla na místě. „Já nevím. Dneska zvracím skoro každý dvě hodiny. Ale chtěla bych!“ „Tak to zkusíme?“

kapitola první . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5

Přikývla, takže jí sundal kalhotky. Jak k ní od jejího klína zvedal oči, pokoušela se si to zapamatovat. Právě teď si totiž byla absolutně jistá, že je šťastná. „Jemně…“ zašeptala. Mazlení bylo fajn. Ale když se pak při samotném milování Kuba trochu zapomněl a začal s ní natřásat, udělalo se jí zase zle. Nechtěla mu to ale kazit, tak to zkusila vydržet. Ovšem nevydržela. Po pár minutách pocítila nutkavou nauzeu a musela se rychle zvednout. „Promiň!“ Než na sebe stihla něco hodit, aby mohla vyběhnout na záchod, trochu si ublinkla. „Nééé!“ Byl to docela průšvih, protože se zrovna snažila vyhnout stolu a trefila klávesnici počítače. „Do háje!“ Nebyla to její klávesnice, ale Jáchymova. Což Kubu rozesmálo tak, že to přebilo i frustraci z přerušeného milování. „Utíkej na ten záchod, já to utřu!“ Veronika se sice styděla, ale byla ráda, že jí pomůže. Kdyby to měla uklízet sama, určitě by se jí zase zvedl žaludek. Když se vrátila, Kuba právě dokončoval čištění tlačítek s čísly. Už se nesmál. „To vůbec nejde! Ta klávesnice je samá škvíra!“ Veronika se podívala, co způsobila, a naopak se začalo chtít smát jí. „Brácha mě zabije,“ culila se. Přitiskla se ke Kubovi, aby si schovala nos do jeho vlasů. Voněly po úžasném šampónu s vůní cedrového dřeva. Ten mu vybrala sama už skoro před rokem. Šla z té vůně tak do kolen, že si ho od té doby Kuba kupoval, aby jí udělal radost. „Zlobíš se?“ zeptala se pořád ještě s pusou v těch vlasech. Dojímalo ji, že se za ni Kuba tak obětuje. Konečně klávesnici vydrhnul a otočil se k ní. Jak už měl ten úklid za sebou, zase mu zářily oči. „Proč na tebe? Ty přece za nic nemůžeš!“

6 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Volaný účastník je dočasně nedostupný

Pohladil ji po bocích a přitiskl se jí k břichu, aby promluvil do něj. „Ájo! Ty potvoro! Příště to budeš uklízet ty!“ Byl to moc hezký a zároveň smutný večer. Rodiče nebyli přes noc doma, takže se Veronika rozhodla uspořádat mejdan pro kamarády. A zároveň to byla poslední příležitost k rozloučení. „Budeš na mě v tom Londýně myslet?“ zeptala se Kuby, když ho začala něžně hladit, aby mohl mít orgasmus aspoň on. „Nebudu. Bez tebe nebudu schopnej myslet vůbec na nic. Ani na tebe. Budu v tý škole jenom sedět jak idiot a čekat na červen.“ Byl konec září, takže to nebyla růžová vyhlídka. Veronika se k němu víc přitiskla, aby cítila jeho bijící srdce co nejvíc u sebe. „Kubíčku můj…“ Jak ho hladila, slyšela, jak to srdce začíná bít čím dál rychleji. „Ségra?!“ Druhý den zhruba v deset dopoledne Jáchym zjistil, co se stalo. Otevřel dveře pokoje. „Můžeš mi říct, kdo se mi tu vyblil?!“ Vypadal podrážděně. V ruce držel podprsenku. „Čí to je?“ Veronika k němu rozespale došla. „Moje.“ Vzala si podprsenku a posadila se na velký nafukovací balón, na kterém si Jáchym každé ráno protahoval záda. „Sorry.“ Jáchym se na ni díval dost znechuceně. „Vy jste to tu jako dělali s Kubou?!“ Jak nad ní stál, cítila, že kdyby ho neznala, měla by z něj strach. A to mu bylo teprve sedmnáct. Napadlo ji, že až bude opravdu dospělý, ženský z něj budou učurávat. Jeho svaly vyrýsované z gymnastických tréninků vypadaly fantasticky. „Všude jinde někdo byl a jenom tady jsme mohli bejt sami,“ přiznala. „Proč jste nešli k tobě?“

„Tam byl Pedro s Věrou.“ Jáchym vypadal fakt naštvaně. „A to ses mi tu musela vyblejt?!“ Veronika se zatvářila, jako by ji to překvapilo. „Já jsem se ti tu nevyblila!“ Protože zatím své těhotenství před celou rodinou tajila, byla už na lhaní docela zvyklá. „Tak kdo se mi tu vyblil? Jako Kuba, jo?!“ „Ne, Kuba ne! Já nevím kdo!“ Možná kdyby na ni nebyl Jáchym tak nepříjemný, přiznala by se. Ale už se zase necítila nejlíp a neměla sílu dál poslouchat jeho nadávání. Jáchym bezradně rozhodil rukama. „Tak to je super! Já se celou noc budím smradem, hledám, co tu smrdí, teďka zjistím, že to je klávesnice, která je zralá na vyhození, a v mý posteli probíhaj takový orgie, že ani nevíš, kdo se tu kromě tebe a Kuby ještě válel, jo?!“ Naštěstí zazvonil telefon, takže se Veronika mohla zvednout a jít pryč. „Hele, fakt promiň,“ dodala už jenom. A tak zatímco Jáchym nakvašeně odpojil klávesnici a šel ji vyhodit, našla svůj telefon. „Ano, mami?“ Postavila vodu na kafe. „Už jste vyrazili?“ „Jo. Dům stojí?“ Máma zněla rozladěně. Veronika se rozhlédla po bordelu v obýváku a znovu přesvědčivě zalhala. „Neboj! Stojí!“ A pak to v telefonu nepříjemně zachrčelo. „Haló?“ Spojení se přerušilo. Zkusila zavolat zpátky, ale po chvíli ticha se ozvalo jen oznámení, že je volaný účastník nedostupný. Tak telefon odložila a šla uklízet. Ještě před pěti minutami se máma hádala s tátou. Jeli v autě, táta řídil.

8 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Volaný účastník je dočasně nedostupný

„Byls trapnej, Libore. Stejně trapnej jako všichni ti tvoji plešatící spolužáci.“ „Prosím tě, nepřeháněj!“ „Já nepřeháním! Chodils za ní jak nadrženej ocas.“ Pokusila se naznačit, jak slizce mluvil. „Dáš si ještě sekt, Zorko? Chceš do něj jahůdku, Zorko?“ Libor se otráveně bránil. „Jahůdku jsem neřek!“ „Ale řek! Stačí jedna silikonová kráva, a mozek se ti scvrkne do varlat. Stejně jako všem tvejm zoufalejm kamarádům.“ „No a co? Ty nikdy s nikým nezávazně nekoketuješ?!“ „Jo. Ale ne takhle debilně. Mně nevadí, žes s ní koketoval! Vadí mi, že jsem se za tebe musela stydět!“ „Maruško… No tak jsem se trochu cinknul, no!“ Celou cestu, kterou zatím po dálnici urazili, Marii mrzelo, že včera nezůstala v Praze. Neměla společnost bývalých Liborových spolužáků z Matematicko-fyzikální fakulty ráda. Považovala je za egomaniakální asociály bez smyslu pro humor. A Edu, jehož oslavu padesátin musela v Ostravě přetrpět, neměla ráda vůbec. „Ten vtip, kterej vyprávěl o chlamydiích, byl fakt odpornej.“ Libor si už dost unaveně vytáhl poslední cigaretu z krabičky. „Líbíš se mu, tak se předváděl, no…“ Podívala se na něj, jako by nemohla uvěřit, že to může myslet vážně. „Ty tu chceš kouřit?!“ Zaváhal, jak zareagovat. Nakonec zapnul blinkr, začal zpomalovat a vjel do odstavného pruhu. Šokovalo ji to. „To snad nemyslíš vážně! To nevydržíš ani na benzínku?!“ „Přesně tak, Maruško. Nevydržím. Už mám dost.“ Zastavil u krajnice, vystoupil z auta a zapálil si. Ještě se na Marii krátce podíval a zabouchl za sebou dveře. Škoda, že není němá, napadlo ho. Jinak jí to pořád sluší, i když skoro nespala… A vystavil tvář slunci. Marie rezignovaně opřela hlavu o podhlavník. Zavřela oči a napadlo ji, že by se možná měla snažit být míň protivná. Vzpomněla si, jak na oslavě všichni obdivovali, jaký jsou s Liborem skvělý pár. A jak se jí několik těch asociálů přiznalo, že by taky chtěli mít tak

kapitola první

Dvacet let po maturitě Je jasný, že to bude trapný. Není možný od toho nic očekávat. Je vůbec otázka, jestli to půjde přežít. Karlovi se na třídní sraz spolužáků z gymplu prostě nechtělo. Jediní, na koho se jakž takž těšil, byli kamarádi, se kterými se v prváku přihlásili, že budou dělat nástěnkáře. Na hřbitově vybrali z odpadových kontejnerů staré věnce, na velkém dvoukoláku je přivezli do školy a vyzdobili nástěnky smutečními stuhami Vzpomínáme na prázdniny. Dostali za to tehdy svoji první důtku, protože v červenci zemřel Dmitrij Danilovič Leljušenko, hrdina Sovětského svazu a poslanec Nejvyššího sovětu, takže hysterická ruštinářka považovala jejich výzdobu za nepřípustnou provokaci. Kluci se sice hájili, že vůbec netuší, co to bylo za chlapa, ale ruštinářka ječela jak pominutá: „Éto savsjém skandálnaja antisacialistýčeskaja provokácija!“ To byl rok 1987. Prvok i Šampón během posledních dnů Karlovi už několikrát volali a ujišťovali se, že na třídní sraz přijde. Tečka prý dorazí taky. Vrátil se právě z mise v Afghánistánu, kde sloužil dva roky. Karel ale se svou účastí váhal. Nikdy neměl rád nostalgické vzpomínání na staré časy. Navíc mu podobné akce vždycky připomněly, že je čím dál tlustší. (Vždycky se našel nějakej dobrák, kterej ho přátelsky plácnul přes břicho a poznamenal, že se mu zjevně dobře daří. A občas to dokonce byla některá ze spolužaček, což bylo obzvlášť potupné.)

V Karlovi postupně čím dál víc převažoval pocit, že bude lepší se srazu nějakou výmluvou vyhnout. Ale v den jeho konání, odpoledne ve 14:25, ještě změnil názor. V práci zjistil, že doma zapomněl flashku s prezentací webových aplikací na zítřejší jednání. Byl to důležitý dokument, který ještě potřeboval doladit. Šlo totiž o strategický prodej části firemních akcií Googlu a prezentace se prostě musela povést. Volal tedy opakovaně své ženě Kláře, jestli by mu ten soubor neposlala mailem. Ale Klára mu nebrala telefon, takže mu nezbylo nic jiného než si pro flashku dojet domů. V duchu nadával, že Klára nikdy telefon neslyší, přestože jí už stokrát vysvětloval, že když ho nechává permanentně na dně svého bordelu v kabelce, ani ho slyšet nemůže. Klára ovšem dál klidně eliminovala veškeré výhody mobilní komunikace na minimum a evidentně ji to vůbec nevzrušovalo. Hodil na sebe kabát a vyběhl ze své kanceláře před budovu, kde sídlí IT firma, kterou už deset let spoluvlastní. Dole ovšem zjistil, že nějací blbci zaparkovali v hlubokém rozbředlém sněhu tak blízko jeho auta, že se nedostane ani z jedné strany dovnitř. Otevřel tedy kufr, a zatímco ho s chichotáním zdravily sekretářky vracející se z oběda, nasoukal se přes zadní sedadla k volantu. Příšerný počasí. Když byl mladej a chtěl sáňkovat, sníh v Praze skoro nikdy nebyl. A teď když ho ta břečka už jenom irituje, je jí tu každej rok jak nasráno. Aspoň měl takovej pocit. Domů se dostal přes zacpané centrum až za půl hodiny a v mizerné náladě vyběhl nahoru po schodech k bytu ve druhém patře. Když v zámku zarachotil klíč a on vešel dovnitř, v obýváku cosi žuchlo na zem. „Kláro?“ Žádná odpověď. „Jsi doma?“ Klára v obýváku rychle hodila svršky vysokému nahému muži a ten se je s bolestivou grimasou snažil co nejrychleji posbírat. Držel se při tom za kostrč, kterou si narazil při pádu z pohovky. Ještě nikdy se mu během koitu penis nescvrkl tak rychle jako teď.

6 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dvacet let po maturitě

Klára konečně odpověděla. „Ano?“ Karel zamířil do své pracovny k počítači a vytáhl z něj zapomenutou flashku. „Můžeš mi říct, proč mi nezvedáš telefon? Seš hluchá nebo co?“ Muž s oblečením v náručí vyběhl nahý na balkón, kde okamžitě uklouzl na kachličkách a natáhl se ve sněhu. Než se objevil Karel v pokoji, Klára akorát stihla zavřít balkónové dveře a přetáhnout si přes hlavu tričko. „Co tu děláš?“ Karel si ji nechápavě prohlédl, a přestože se schválně zastavila za křeslem, všiml si, že má na sobě jen tričko a jinak je nahá. Klára se ještě pokusila situaci zachránit. „Byla jsem ve vaně. Stalo se něco?“ Karel se rozhlédl po místnosti a překvapeně zvedl ze země pánské slipy. „Co to je?“ Klára po chvíli napjatého mlčení pochopila, že už nejspíš nemá smysl kličkovat. „Slipy.“ Karel otevřel dveře na balkón a uviděl zválený sníh na kachličkách. Podíval se přes zábradlí dolů do dvora, ale nikdo tam nebyl. Vrátil se tedy dovnitř a chvíli Kláru pozoroval, jak si natahuje kalhotky. Oba na sebe s nejistým očekáváním koukali, dokud ovšem Klára nevycítila, že se Karel nejspíš na žádnou další reakci nevzmůže. Najednou jí jeho pohled začal lézt na nervy. „Co tak koukáš?“ Karel odložil slipy na okraj pohovky. „Kdo to byl?“ Klára se posadila do křesla. „Záleží na tom?“ „Vlastně ani ne.“ Karel se raději rozhodl dál se už na nic neptat. Stejně bylo všechno jasné. Vyšel z pokoje, strčil si do kapsy flashku a začal se obouvat. Klára se za ním ale ještě objevila ve dveřích. „To mi ani jednu nevrazíš?“

Karel se nechápavě zastavil. „Proč bych to dělal?“ „Třeba proto, že ti na mně záleží.“ Karel si opět uvědomil, že v některých situacích své ženě prostě nerozumí. Možná proto má čím dál radši přehledný kybernetický svět logických programových kauzalit. Počítač by po něm něco podobného v takové situaci rozhodně nechtěl. A určitě by se ani netvářil tak tragicky jako momentálně Klára. „Musím jít.“ Vyšel z bytu a po cestě ze schodů si vzpomněl, jak si před deseti lety s Klárou pod hvězdami na Korčule slibovali, že k sobě budou vždycky upřímní. Byla to magická noc. Plavali spolu ve tmě mezi fosforeskujícím planktonem, který se v tu dobu právě třel, a pak leželi na ještě teplých oblázcích a pozorovali družice pomalu plující mezi hvězdami po obloze. Ve vzduchu byly cítit pinie a Klára se tehdy k němu přitiskla. V očích se jí zatřpytily slzy. „Myslíš, že je možný, abychom spolu byli pořád takhle šťastní?“ Karel se zamyslel a přičichl k jejím mořem vonícím vlasům. „Myslím, že z hlediska pravděpodobnosti je šance mizivá.“ Klára ho tehdy se smíchem štípla mezi žebra. Ale dnes už by jí to zřejmě moc k smíchu nepřišlo. Stejně jako jemu. Když vyšel ven z domu, dostal chuť se opít. Vytočil tedy Šampónovo číslo, aby se ho zeptal, kde vlastně ten třídní sraz je. Šampón ho bodře pozdravil. „Nazdar, Barel!“ (Karlovi kdysi ta přezdívka sedla, když se kamarádi opili po tanečních a smáli se mu, že tančí tango, jako by mu někdo zarazil do zadku barel. Vznikl z toho tehdy i krátký opilecký slogan: Karel – v prdeli barel.) Tentokrát ale Karel nedokázal opětovat Šampónův bodrý tón. A tak se jen stručně zeptal, kam má večer přijít. Šampón mu navrhl, že ho někde vyzvedne, ale on mu vysvětlil, že půjde rovnou z práce. A že neví, kdy skončí, protože toho má dneska fakt moc. A tak mu Šampón přátelsky doporučil, ať se hlavně nestrhá a přijde dostatečně čerstvej. S Tečkou a Prvokem

8 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dvacet let po maturitě

se totiž takhle pohromadě neviděli už skoro pět let. Popsal mu, do jakého podniku má přijít, a Karel mu slíbil, že se na sraz dostaví v co nejlepší formě. Kdyby ovšem tušil, že s ním Šampón v tu chvíli telefonoval nahý z rohové římsy pár metrů od balkónu jejich bytu, nejspíš by s ním mluvil úplně jinak. Ale netušil to.

kapitola druhá

Tečka

Praha je nádherná. Tečka se rozhlížel po zasněžených střechách Starého Města a úplně ho to dojalo. Měl ještě půl hodiny čas, a tak vylezl na věž radnice, aby si připomněl, jak vlastně vypadá jeho rodné město. Připadalo mu po dvou letech strávených v afghánské poušti tak krásné, že najednou cítil vděčnost, že se narodil zrovna tady, a ne někde v horách u Kábulu. Vrátil se z mise před čtrnácti dny a pořád si ještě připadal jako host v jiné realitě. Když se ráno probouzel, byl překvapený, že je doma, a ne ve vojenské ubikaci v provincii Vardak, kde strávil jako zahraniční expert ve výcvikovém táboře afghánské policie posledních šest měsíců. Ahoj, Praho! Sjel výtahem z radniční věže dolů a vyšel ven na Staroměstské náměstí. Začalo slabě sněžit a on se pod oranžovým světlem pouliční lampy zahleděl proti nebi na vločky dopadající mu na tvář. Připomínalo mu to letecký simulátor s kulometnou protiletadlovou palbou. Zastavil se na místě a chvíli se zkoušel sněhovým vločkám vyhýbat, dokud mu jedna z nich nepřistála mezi očima. Zásah. May day! Zatímco Karlovi lezla pražská sněhová břečka na nervy, Tečka byl z té zimní atmosféry města prostě naměkko. Podíval se na hodinky a uvědomil si, že už je čas jít. Vykročil tedy do Pařížské ulice a začal hledat číslo třináct, kde se měl za okamžik setkat s Vanessou.

10 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Tečka