kniha Mareš text final14.8.citace.indd 2
29.08.2022 12:23:50
Protokol o výslechu MM: Uveďte své jméno, rok a místo narození. JM: Josef Mareš, narozen v Praze v roce 1964. MM: Můžete se ve stručnosti vyjádřit ke své osobě? JM: Polovinu svého života, tedy téměř třicet let,
jsem pracoval u pražské policie. Většinu z toho na 1. oddělení obecné kriminality, kde jsem se zabýval vyšetřováním vražd. Čtrnáct let jsem 1. oddělení vedl. MM: Můžete potvrdit, že na následujících stránkách
mluvíte pravdu a nic nezamlčujete? JM: Ano. Ve svých odpovědích na vaše otázky jsem
se snažil pravdivě popsat svou kariéru u policie, především pak práci vyšetřovatele vražd. MM: Byl jste seznámen s obsahem knihy,
souhlasíte a podepisujete? JM: Kniha byla napsána přesně podle mých odpovědí.
S obsahem souhlasím a jako správný jej podepisuji. MM: Chcete dodat něco, co ve vyprávění nezaznělo? JM: Že se lumpárny nevyplácejí.
Že je mnohem lepší od nich předem upustit než potom litovat. A taky bych si moc přál, aby se kniha čtenářům líbila.
Martin Moravec
kniha Mareš text final14.8.citace.indd 3
Josef Mareš
29.08.2022 12:23:51
josef mareš
přední český kriminalista, vyšetřovatel vražd, autor seriálů narozen: 25. února 1964 studium: ČVUT Praha, obor Technická kybernetika (1983–1988) nástup k policii: 1. 6. 1990 Kariéra u policie (1990–1992) vyšetřovatel na obvodním oddělení pro Prahu 4 (1. 2. 1992) nástup na krajské ředitelství hl. m. Prahy (1992–1993) vyšetřovatel hospodářské kriminality (1993–2001) vyšetřovatel obecné kriminality (násilí) (2001–2006) vedoucí oddělení vražd (2006–2009) zástupce velitele Služby kriminální policie a vyšetřování (2009–2010) zástupce vedoucího odboru obecné kriminality (2010–2019) zástupce vedoucího odboru obecné kriminality + vedoucí oddělení vražd (30. 11. 2019) odchod do civilu nejznámější případy Nájemná vražda Ludviky Jonákové Orlické vraždy Vraždy v kauze lehké topné oleje Vražda novináře Michala Velíška Únos a vražda Aničky Janatkové Tři vraždy pražských taxikářů Kariéra scenáristy Případy 1. oddělení (35 dílů, premiéra 2014) Devadesátky (6 dílů, premiéra 2022) Docent (3 díly, premiéra 2023)
kniha Mareš text final14.8.citace.indd 5
29.08.2022 12:23:51
josef
moje případy Z 1. oddělení
martin moravec
kniha Mareš text final14.8.citace.indd 7
29.08.2022 12:23:51
josef
moje případy Z 1. oddělení
Copyright © Josef Mareš, Martin Moravec 2022
ISBN 978-80-11-02223-5
kniha Mareš text final14.8.citace.indd 8
29.08.2022 12:23:51
Vražda
kniha Mareš text final14.8.citace.indd 11
29.08.2022 12:23:51
m a r e š
Když jste seděl v autě a jel na místo vraždy, co se vám honilo hlavou?
V tu chvíli toho ještě moc nevíte. Zavolají vám, že je někde mrtvola, a přidají tři nebo čtyři věty. Třeba že má prostřelenou hlavu, kudlu v zádech nebo že někdo viděl utíkat vraha. Takže jsem přemýšlel, jak to tam asi vypadá a kam mohl pachatel běžet. Později jako vedoucí oddělení už jsem měl myšlenky daleko prostší: komu případ přidělím, kdo z kolegů je o víkendu v Praze a podobně. Často ani není dopředu jisté, že jde opravdu o vraždu. Může to být nešťastná náhoda, sebevražda nebo úmrtí z chorobných příčin, které se místním policistům nezdá, a tak radši zavolají oddělení vražd. Takzvanou mordpartu. Nebo taky 1. oddělení. O novém případu se tedy dozvídáte telefonem?
Ano. Pokud zrovna nejdete kolem. Jak kolem?
Mně se to nikdy nestalo, ale pár kolegů nebo jejich příbuzných šlo opravdu po ulici a objevilo vraždu. Nebo se udála u nich v domě. Moje nejbližší vražda byla deset minut chůze od bydliště. To taky není úplně daleko.
Však jsem taky na místo činu došel pěšky – i když jsem měl po operaci křížového vazu a belhal jsem se s ortézou. Šlo o zastřeleného mladého muže na opuštěné cestě, kterou jsem znal, protože jsem na ní venčil psa. Díky tomu jsem věděl, že ji skoro nikdo nepoužívá a že muselo jít o souhru nešťastných náhod. 12
kniha Mareš text final14.8.citace.indd 12
29.08.2022 12:23:51
vražda
Kromě pejskařů jsem tam potkával už jen běžce, a to hlavně ráno, zatímco k vraždě došlo po půlnoci. Místo jsme ohledali a já se na něj ještě večer vrátil, abych si v duchu přehrál, co se mohlo stát. Plánovaná vražda to být nemohla, protože kdybych chtěl někoho přepadnout, tady na něj čekat nebudu. Vždyť to ani nebyla zkratka ke zdejším domům – mnohem lepší bylo jet tramvají o stanici dál a odtud jít po osvětlené silnici. Jak jsem tam tak stál, sám a ve tmě, vzpomněl jsem si na jeden starý případ. Voják se procházel se svou dívkou, zahodil plechovku od piva, ale měl smůlu, že proti němu zrovna kráčel nějaký pořádkumilovný občan. „Bordel nám tu dělat nebudeš,“ řekl, vytáhl pistoli a zastřelil ho. Důležité bylo právě to „nám“ a mně došlo, že i tentokrát musíme vraha hledat mezi místními. Během vyšetřování se ukázalo, že náš mrtvý měl neuvěřitelnou smůlu. Kdyby se večer nepohádal s otčímem, neměl by důvod utíkat z domu. Kdyby při cestě zpátky nevystoupil o zastávku dřív než normálně, nemusel jít lesoparkem. Kdyby v něm nenarazil na člověka, který se ho lekl a vystřelil, byl by dodnes naživu. Potvrdilo se, že vrah byl místní?
Potvrdilo, bydlel sto metrů od místa činu a z ložnice na něj dokonce viděl. Mimochodem velmi slušný člověk, varhaník. Jen vystrašený a při cestě domů asi i trochu opilý. Přišli jsme na něj tak, že jsme začali prověřovat majitele zbraně ráže 6,35 mm, kterou byl mladík zastřelen. Všechny?
Jinou stopu jsme neměli. Chvíli to trvalo, protože první šli na řadu držitelé zbrojního průkazu z okolí a on v domě u leso13
kniha Mareš text final14.8.citace.indd 13
29.08.2022 12:23:51
m a r e š
parku neměl trvalý pobyt. Byl to jeden z případů, u kterého mi znalost místa pomohla – i když to má i druhou stránku. Večer jdete do hospody, kde vás všichni znají a hned se začnou vyptávat. Podobnou věc jsem zažil ještě jednou, u další vraždy blízko mého domu. Mladík rozřezal dívku, nůž odvezl kolegům na stavbu a ti si tam s ním krájeli chleba. Když jsme jim ho brali a vysvětlovali proč, bylo vidět, jak zezelenali. To se jim nedivím. Ale ještě bych se vrátil k tomu, jak se o nové vraždě dozvíte.
Když jsem jako vyšetřovatel začínal, byly ještě pevné linky. Zazvonil telefon a já k němu celý natěšený běžel, že mě čeká práce. Jenže to byl kamarád, který mě zval na pivo. Tak jsem mu řekl „nemůžu“ a sluchátko hned položil, abych neblokoval linku. Při službě jsme seděli doma na zadku, a když jsme chtěli jít na večeři do restaurace, museli jsme nahlásit, na jakém čísle budeme, a poprosit hospodského, aby každé zazvonění telefonu hlídal. Pak přišly takzvané pagery, z čehož jsme byli paf, protože jsme najednou mohli kamkoliv. Pager zapípal, my našli telefonní budku a zavolali, kam máme dojet. Ještě větší radost jsme samozřejmě měli z prvních mobilů, i když byly těžké jako cihla. No a občas se stávalo i to, že nic nezapípalo, nikdo nezavolal a pachatel za námi rovnou přišel na oddělení. Dobrý den, já jsem někoho zabil?
Přesně tak. A hádejte, kdy se to stávalo nejčastěji. Samozřejmě v pátek odpoledne, kdy už jsme všichni chtěli jít domů. Přišel pán, že má doma mrtvou přítelkyni a jde to nahlásit. Tak jsme ho naložili do auta a jeli se podívat, jestli nám nelhal. 14
kniha Mareš text final14.8.citace.indd 14
29.08.2022 12:23:51
vražda
A nelhal.
Bohužel. Neříkal jste, že jste se na každý nový případ těšil?
To ano. Když jsem ještě pracoval na obvodním oddělení a objevila se mrtvola, v duchu jsem si opravdu přál, aby to byla vražda a já se pak mohl před kamarády chlubit, že jsem u toho byl. Ale jakmile jsem už mrtvých těl viděl stovky, doufal jsem, že je to spíš nešťastná náhoda nebo sebevražda. Ke konci kariéry jsem si v autě občas i zanadával. „Který vůl zase…“ Nebo: „Proč se tělo nenašlo až zítra, kdy nemám službu.“ Ale samozřejmě jen pokud jsem tam byl sám a jen do příjezdu na místo činu. Tam už jsem se vrhl do práce. Lišily se vaše myšlenky před příjezdem k vraždě podle toho, jestli šlo o starou babičku, nebo mladou dívku?
Lišily, i když ne tak, jak naznačujete. Jakmile jsme jeli na cizojazyčnou ubytovnu, kde se poprali čtyři frajeři a jeden z nich zůstal mrtvý, viděl jsem za tím jen práci. Kde si Češi dávali pár facek, tam tihle blázni tahali nože a dělali to skoro denně. Nebo jsem vyšetřoval spoustu vražd prostitutek, feťáků, mafiánů a u těch všech vás napadá, že si svým stylem života o nějaké neštěstí říkali. Ale nikdy jsem se netěšil na oběti, které za nic nemohly a měly pouze smůlu. Babička, žena v parku, dítě nebo ten nešťastník, o kterém jsem mluvil před chvílí. Zkrátka pokud byl někdo jen v blbý čas na blbém místě a potkal tam někoho s pistolí či nožem. Netvrdím, že jsem se kvůli tomu budil. Po letech člověk otrne a hlavně už si poměrně dobře umí představit, co ho na místě činu čeká. 15
kniha Mareš text final14.8.citace.indd 15
29.08.2022 12:23:51
m a r e š
Pokud šlo třeba o paní, která v bytě leží týden, bylo mi jasné, že to asi moc veselý pohled nebude. Takže to možná vyzní cynicky, ale hned mi běželo hlavou, že náš první úkon bude otvírat okna a větrat. I z těch čtyř vět v telefonu si nějaký obrázek uděláte. „Mrtvola, rozsekaná mačetou, rozházený nábytek…“ Proto můj první dotaz automaticky zněl: „A jak to tam vypadá?“ Ale ani ta mačeta a spousta krve už vás časem nepřekvapí. Co mi v takových momentech pomáhalo, bylo neokounět a hned něco dělat. Pachatel byl totiž na útěku, a čím dřív jsme začali pracovat, tím menší byla šance, že uteče daleko. Za celou kariéru jsem jen jednou zažil, že se kolegovi u vraždy udělalo opravdu hodně špatně. Přenášela se mrtvola, paní středního věku, která ležela u kamen… Úplně nevím, jestli to chci slyšet dál.
Zkusím to decentně. Když končíme s ohledáním, přijedou havrani, což je naše přezdívka pro pohřební službu. Mrtvolu sami nebo za naší asistence zabalí a odvezou na soudní lékařství. Řekněme, že tělo téhle paní nebylo v úplně pevném stavu, a tak mi dali pokyn, abych stáhl všechny své lidi, protože… Zkrátka museli mrtvolu propíchnout, jinak by jim praskla v autě. Já tehdy bohužel zapomněl na kolegu vyšetřovatele, který byl ve vedlejší místnosti a ohledával dětský pokoj. Za chvíli vyběhl ven, ruku si držel před ústy a křičel, že se okamžitě potřebuje napít. Chudák.
Tohle se naštěstí nestává často, ale většinou stačí i obyčejný zápach. Lidi se rádi koukají na detektivky a mají velkou 16
kniha Mareš text final14.8.citace.indd 16
29.08.2022 12:23:51
vražda
výhodu, že u televize jen vidí a slyší. Protože kdyby i cítili, co při nálezu mrtvoly cítíme my, možná by rychle přepnuli. Někdy vzduch ani nejde vyvětrat. Napadá mě k tomu několik dalších otázek, ale abychom nechali čtenáře trochu odpočinout, položím je až za chvíli. Kolik lidí vlastně na místo činu přijede?
Vezmu takový průměrný, obyčejný případ. Mrtvolu najde náhodný občan nebo příbuzný, protože babička dlouho neotvírala. Zavolá linku 158 a přijede hlídka, která místo zajistí. Postupně přibývají další: policisté z místního oddělení, kriminálka z obvodu i z kraje, policejní lékař, znalci, technici… Ve finále je to třeba dvacet lidí, ale vlastně ani nepoznáte, že tam jsou najednou. Pokud jde například o vraždu v parku, někteří se hned rozprchnou a zkoumají, jestli někdo něco neviděl, zajišťují záběry z kamer a podobně. Jiní kolem natahují pásky, odhánějí zvědavce nebo pomáhají s hledáním. Když je oběť například umlácena kladivem, které na místě nevidíme, je jasné, že s ním vrah asi necestuje po městě, ale někde ho zahodil. Takže se udělá rojnice a kladivo se hledá. Ze všeho nejdřív je ale potřeba vymezit odchodovou a příchodovou trasu pachatele. Místo činu totiž není jen tam, kde byla nalezena mrtvola, ale všude, kde se vrah pohyboval. Nejjednodušší je to v bytě: tam máte pár místností a maximálně chodbu. Pokud pachatel zůstal na místě, brečí a přiznává se, staráme se i o něj. Často bývá opilý, takže s ním jedeme na krev a uděláme kolečko po doktorech. Když na místě není, modlíte se, aby bylo zajištěno co nejvíc stop. Někdy u sebe oběť nemá doklady, takže musíte zjistit, 17
kniha Mareš text final14.8.citace.indd 17
29.08.2022 12:23:51
m a r e š
o koho jde. A pak hned vyrozumět příbuzné, aby se o případu nedozvěděli z televize. Jakmile jméno poškozeného znáte, vyšetřování se výrazně posune. A položíte si první otázku: Kdo mohl mít zájem na jeho smrti? Předpokládám, že základ je se na místě činu pohybovat co nejopatrněji.
Skoro až po špičkách. I z hlediska poškození stop je lepší, když u mrtvoly na začátku zůstane co nejmíň lidí. Lékař, ohledávající vyšetřovatel a technik se tam zavřou, zajišťují stopy, místo činu fotí, natáčejí a někdy trvá i čtyři hodiny, než k tělu někoho dalšího pustí. Každý by se chtěl podívat, ale musíte nekompromisně zavřít dveře, a dokud místo není ohledané, nesmí nikdo dovnitř. Když jsem začínal, starší kolegové mi často říkali: „Stoupni si do rohu a dej ruce do kapes.“ Protože pak vás to nenutí, abyste na něco sahal nebo nedejbože něco bral do ruky. Druhá poučka hned následovala: „Koukej, kam šlapeš.“ Dnes si sice automaticky berete návleky a latexové rukavice, ale přestože je místo už ohledané, je potřeba se na něm dál chovat opatrně. Poškozený může mít rozbitou hlavu, všichni si myslí, že ho po ní někdo vzal paličkou, a při pitvě se najednou zjistí, že je navíc bodnutý. Což předtím přes spoustu krve nebylo vidět, takže je potřeba se na místo činu vrátit a hledat nůž. Já bych byl dokonce kromě rukavic a návleků i pro povinné nošení roušek. Po člověku totiž může zůstat biologická stopa, i když si bude dávat sebevětší pozor. Existují takzvaní rozsévači, kteří se jednou projdou po pokoji a nechají v něm deset stop, a proti nim nerozsévači, kteří tam budou courat půl dne bez rukavic a stopu nenechají žádnou. 18
kniha Mareš text final14.8.citace.indd 18
29.08.2022 12:23:51
vražda
Nikdo mi to nikdy nevysvětlil, ale je to tak. Kdysi se nám u každé vraždy objevovaly dost nelogické stopy, lámali jsme si nad nimi hlavu, až se zjistilo, že patří technikovi z Prahy 1. Logicky jsme si nejdřív mysleli, že pracuje neopatrně, ale pak jsem ho při jednom ohledání schválně pozoroval. Chránil se ještě víc, než musel, a stejně pokaždé nějaký vzorek nechal. A svedl vyšetřování na falešnou stopu.
S tím měli kdysi velký problém v Německu. Vyšetřovali sérii vražd a všechny stopy DNA ukazovaly na jednu a tutéž ženu. Složili obří tým, šli po sériové vražedkyni a ve finále zjistili, že stopy patří paní, která v továrně balí tyčinky určené ke stěrům. Dělala to špatně a nechávala na nich DNA. Vyšetřování se táhlo, stálo miliony eur a pachatele ne a ne najít, protože se automaticky vypouštěli všichni podezřelí muži. Ideální by bylo, kdyby každý policista při nástupu odevzdal otisky i vzorek DNA. Já to udělal dobrovolně mezi prvními a zkoušel jsem to prosadit i dál. I starší kolegové mi vyprávěli, že za komunismu bylo odevzdání otisků pro oddělení vražd povinné. Jak ta vaše snaha dopadla?
Neslavně, část policistů v tom pořád vidí problém. Ochrana osobních dat a kdesi cosi. Nelíbí se jim, že by byli v databázi DNA, ale přece když nastupuju k policii, nepočítám s tím, že někoho zabiju nebo budu znásilňovat holčičky. Úplně nejlepší by bylo, kdyby se DNA brala každému člověku hned po narození. Pak by se zločinci hledali snadno. Ale toho se asi nedočkáme. 19
kniha Mareš text final14.8.citace.indd 19
29.08.2022 12:23:51
m a r e š
Místa, kde mrtvoly nacházíte, asi nejsou moc hezká, že?
Často je to u bezdomovců. Zabijí je v brlohu, kde jsou odpadky do výše kolen, a teď v nich něco hledejte. Když jsem se tam brodil, vždycky jsem si se závistí vzpomněl na Columba, jak krásné má vraždy. Všude čisto, mrtvola ležící v hezkém prostředí, chtěl bych ho vidět, jak by u nás vyšetřoval vraždu bezdomovce. Takže ano, místa jsou ošklivá, ale nedá se nic dělat, i to je naše práce. Zase můžu říct, že jsem se dostal tam, kam se jen tak někdo nedostane. Třeba?
Byl jsem v různých squatech, kde jsem se až bál, v zázemí metra nebo v protiatomovém krytu. Spousta mužů by se určitě ráda podívala do nevěstince, ale budou slušní a znají ho jen z televize. Já můžu říct, že jsem tam byl, a dokonce několikrát. Buď na šetření, nebo přímo na ohledání mrtvoly. Ale ono když v nevěstinci rozsvítíte světlo, není o co stát, je to jen navoněná bída. Navíc jak říkal inspektor Trachta ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný: „Když jde policista do nevěstince, je to, jako by tam šel kněz.“ Při vraždách podnikatelů jsem naopak viděl luxus, na který bych si nenašetřil za několik životů. Navštěvoval jsem bankéře a druhý den jsem byl zpátky mezi bezdomovci, kde jsem si musel nazout holínky, protože jinak bych neudělal krok. Za první republiky a následně i za totality chodil šéf mordparty zásadně v kravatě a bílé košili. Na to já nikdy nebyl. Oblek si vezmu třikrát do roka, a když jsem přišel na vraždy, pořídil jsem si místo modrých opraných džín aspoň černé, abych trochu vypadal. Na místě činu na 20
kniha Mareš text final14.8.citace.indd 20
29.08.2022 12:23:51
vražda
vás kolegové kolikrát křiknou: „Něco jsme našli, pojď se podívat.“ A jsem zvědav, jestli by mi to řekli, kdybych měl na sobě oblek. Máte třeba mrtvého člověka u skály a nevíte, jestli skočil, spadnul nebo ho někdo strčil. Čili to může být sebevražda, nešťastná náhoda nebo vražda. Dole vidíte jen rozmlácené tělo, ze kterého nic nepoznáte, takže se potřebujete podívat nahoru. Nebo hledáte něco na stromě, na který můžete buď vylézt sám, nebo počkat, až přijede hasič. Jako mladší jsem lezl, protože je to samozřejmě lepší. Hasič shora zavolá: „Něco tady je!“ A co udělám já? Poprosím ho, aby mi udělal fotku. Pošle mi ji a já na něj zakřičím zpátky, jestli to má vzít dolů, nebo ne. Stalo se někdy, že jste se při vyšetřování zranil?
Možná jsem si roztrhl kus oblečení, jinak nic. Zato kolega prohledával drogové doupě, přes latexové rukavice se nabodl na jehlu a opravdu dostal žloutenku. Jindy jsme byli na místě činu, které jsme prolezli zleva doprava, všude krev a pak jsme si v materiálech o poškozeném přečetli, že byl HIV pozitivní. Takže jsme rychle přemýšleli, na co všechno jsme sáhli. Nebo jsme naložili pachatele do auta, měli obrovskou radost z jeho dopadení a druhý den jsme zjistili, že má tuberkulózu. Šel jsem na testy, se mnou skoro celé oddělení a modlili jsme se, aby dobře dopadly. Na podobných testech jsem byl během kariéry několikrát. Ale abych řekl i něco zábavnějšího: jednoho kolegu nechal velitel tři hodiny stát v průjezdu, aby hlídal dům. Nastydl a nahlásil to jako pracovní úraz. No a pak se občas přitíží nováčkům. Já když viděl první mrtvolu, taky to se mnou zamávalo. 21
kniha Mareš text final14.8.citace.indd 21
29.08.2022 12:23:51
m a r e š
Kdy to bylo?
Po půl roce u policie, ještě na obvodním oddělení Prahy 4. Ztratila se paní a tělo se našlo poblíž hřiště Libuš. Jak jsem hrál fotbal, tahle místa jsem dobře znal. Sice jsem nebyl přímo při ohledání, ale poslali mě na pitvu. V noci jsem skoro nespal a nevěděl jsem, co mám dělat, protože mi nikdo nic neporadil. Tak jsem si aspoň vzal kapesník, namočil ho do pitralonu a pořád k němu čichal. Nakonec mě nevystrašila ani tak pitva samotná, ale to, že vedle ležela další těla. Pořád jsem na ně koukal a v duchu se mi promítaly všechny ty horory, ve kterých mrtvoly přikryté plachtou vstávají. Asi o měsíc později jsem měl službu a nahlásili nám podřezaného muže v panelovém bytě. Krev byla úplně všude, a když říkám úplně, myslím úplně. Přešlapoval jsem u dveří a vůbec jsem se neodvážil jít dovnitř. Měl jsem štěstí, že tam přijel můj pozdější kolega Láďa Roučka, o kterém tvrdím, že byl nejlepším vyšetřovatelem na ohledání místa činu. Zapnul diktafon a spustil: „Praha 4, ulice ta a ta, šesté patro, dveře jednokřídlé, klika na pravé straně, zámek FAB…“ Procházel bytem, já šel za ním, poslouchal jsem a měl jsem strach, že se tohle nikdy nenaučím. Do toho přijeli chlapi z mordparty a já na ně zíral, jací jsou to borci. Mrtvola ležela ve vaně, na zdi stříkance krve, z mého pohledu jasná vražda. Oni ale přišli na to, že se oběť podřezala, lítala po bytě, pak si lehla do vany, napustila horkou vodu a dorazila se. V duchu jsem si zase přál, aby to byla vražda, ale bohužel. Mimochodem, ten pitralon jste si někde přečetl?
Poradila mi ho známá, zdravotní sestra. Druhý den na mě partnerka byla hodná a pořád se mě starostlivě vyptávala, jestli mi 22
kniha Mareš text final14.8.citace.indd 22
29.08.2022 12:23:51
vražda
náhodou není špatně. Já šel na pitvu s tím, že z toho zákonitě musím mít nějaké trauma, a pokud ho mít nebudu, nejsem normální. Logicky mě vystrašil zvuk, když se rozbrušovačkou otvírala lebka. A pak samozřejmě pohled do dutiny břišní. Když jsem se stal na vraždách vedoucím, každého jsem na pitvy posílal. Ono se to do života i hodí. Něco vás zabolí a vy hned víte co, protože jste několikrát viděl, jak to doktoři vyndávají. Existuje ještě jiný způsob, jak pohled na mrtvé tělo vydržet? Někde jsem četl, že prý pomáhají rychlé vdechy a výdechy.
Já měl naučený jiný trik: při velkém zápachu jsem se snažil vydechovat pusou a stejný vzduch jsem hned zpátky nasál nosem. Čili abych co nejmíň dýchal z okolí. Člověk má proti psům výhodu, že po pěti minutách uprostřed zápachu otupí. Kdekdo se diví, jak můžou bezdomovci ve svých úkrytech vydržet. Ale oni je necítí. Řeknu vám k tomu jednu historku, jestli chcete. Že by už nadešel čas? Zkuste to.
Představte si krásné secesní domy v pražské čtvrti Malvazinky, jeden z nich opuštěný a něco v něm páchlo. Feťák se před smrtí zavřel do skříně, ležel tam snad měsíc, navíc v létě, takže byl opravdu cítit až k sousedům. Šli jsme tam se soudním doktorem Hladíkem, kterému povídám: „Jirko, jen sáhni na hlavu, jestli není rozbitá, a to zatím stačí.“ Doktor otevřel skříň, sáhl na hlavu, ta byla dobrá, ale zároveň použil slovo rychta. A když vám tohle na místě řekne soudní lékař, tak už to musí být. Kolegové čekali venku a já byl zvyklý, že jakmile vyjdu z místa činu, všichni se ke mně hned seběhnou a vyptávají se. Ten23
kniha Mareš text final14.8.citace.indd 23
29.08.2022 12:23:51
m a r e š
tokrát se neseběhl nikdo. Ptali se mě zdálky, ale nikdo mi do očí neřekl, že páchnu. Nasákl jsem tam během třiceti vteřin. Došel jsem na tramvaj, nastoupil do ní a najednou slyším: „Ty vole, co to je?“ Lidi se otáčeli, kde nastoupil jaký bezdomovec, a mně v tu chvíli došlo, že to jsem já. Přijel jsem domů, svlékl se už na zahradě a v kuchyni jsem vykloktal panáka kořalky. Vy ten čich musíte mít asi pořádně vycvičený.
To mám. Jednou jsem díky němu předpověděl nález mrtvoly. Prosím?
Kamarád si koupil pračku a potřeboval ji dostat do bytu. Sháněl někoho, kdo nemusí být chytrý, stačí, že je silný, a tak si vzpomněl na mě. Pračku jsme dotáhli do patra, šli jsme zpátky, já do nosu nasál vzduch a povídám: „Smrdí vám tady mrtvola.“ Poklepal si na čelo, že už jsem z práce úplně zblbnul, ale za tři dny volal, že jsem měl pravdu. V jednom z bytů našli paní, kterou sice nikdo nezabil, ale ležela tam už několik dní. Takže ano, čich vycvičený mám a zkažené maso poznám na dálku. Vlastně nejen zkažené. Po vylovení těl z Orlické přehrady jsme s kamarády vyrazili na výlet, jeden z nich načal konzervu a mně se hned vybavil zápach z otvírání sudů. S vámi musí být zábava stolovat. Nakolik se vyšetřovatel zaobírá mrtvolou už na místě činu?
Sice tam jezdí lékař, ale každý vyšetřovatel by měl umět sám tělo ohledat a popsat zranění. Alespoň zhruba: jak leží, kde má ruce, kde nohy, co se stalo. Možná u toho napoprvé stojí vyděšeně jako kdysi já, ale brzy si zvykne. Já byl vždycky příznivcem 24
kniha Mareš text final14.8.citace.indd 24
29.08.2022 12:23:51
vražda
toho, abychom se na místě činu s mrtvolou moc nezdržovali. Aby se provedlo jen základní ohledání a zbytek se dodělal na pitevně. Jestli je v mrtvole čtyřicet pět bodných ran nebo čtyřicet šest, nemá v tu chvíli žádný význam. Při pitvě je čas, každá rána se okroužkuje a spočítá, ale mně v tu chvíli stačí vědět, že ran bylo víc než deset. Z toho už poznám, že měl pachatel k oběti nějaký vztah. Nechtěl ji jen obyčejně zabít, ale byla v tom nenávist, amok nebo afekt. Co mě tedy na místě zajímá, je mechanismus smrti. Pokud vidím bodné poranění, zajistím v bytě všechny nože. Pokud střelné, hledám fragmenty střely a nábojnice. Podívám se, zda je oběť škrcená, nebo rdoušená, ale jestli má na krku pět modřin, nebo sedm, je zase jedno. Pardon, že vám skočím do řeči. On je rozdíl mezi škrcením a rdoušením?
To bývala moje oblíbená otázka při přijímacím řízení na oddělení vražd. A kdo neznal odpověď, měl smůlu. Rdousí se rukama nebo teoreticky i nohama, pokud to někdo umí. Proti tomu se škrtí škrtidlem, což může být kus látky, gumy nebo čehokoliv jiného. Když jsme vyslýchali svědky, často jsem v protokolu četl: „Viděla jsem Frantu, jak Marušku škrtil.“ To jsem hned zbystřil a volal policistovi, který výslech vedl. „Pane kolego, vy jste nezajistil škrtidlo?“ Odpověděl, že žádné nebylo, protože Franta škrtil rukama. „Takže rdousil,“ povídám. Bránil se, že svědkyně vypověděla „škrtil“, a výslechy se přece píšou doslova. „To ano. Napíšete ŠKRTIL, ale k tomu dodáte poznámku vyšetřovatele, že ve skutečnosti šlo o rdoušení.“ Mezi uchazeči o práci na oddělení vražd se brzy rozkřiklo, že se na to ptám, a tak se tahle otázka stala k mé radosti časem bezpředmětnou. 25
kniha Mareš text final14.8.citace.indd 25
29.08.2022 12:23:51
m a r e š
Zkusím si to taky zapamatovat. Ale utekli jsme od toho, že by na místě činu mělo proběhnout jen základní ohledání.
V praxi to znamená, že se mrtvole před odvozem zabalí ruce do pytlíků a všechno, co je třeba pod nehty, se odebírá až na pitevně. Ano, zažil jsem doktory, kteří chtěli popsat vše hned a na místě. Ale jak při tom musíte tělem různě otáčet, hrozí, že zničíte důležité stopy. Mám v paměti jeden případ, mrtvolu zavázanou v pytli. Všichni na mě tlačili, abychom pytel co nejdřív rozřízli a tělo ohledali. Já si postavil hlavu, že to uděláme až na pitevně, a nakonec se právě tam našel na oblečení oběti mužský chlup, který posloužil jako důležitý důkaz. Troufnu si říct, že kdybychom ohledávali na místě, foukl by vítr a takový důkaz bychom nikdy neměli. Chápu to správně, že se na místě činu detektivové občas i pohádají?
Chápete – a rozhoduje ten s nejvyšší funkcí. Stalo se to například, když jsme hledali malou Aničku Janatkovou. Služební pes našel její batoh, ale tak, že byl za zídkou a přikrytý těžkou překližkou. Kdybych u toho nebyl, kolegové by se do batohu stoprocentně podívali. Logicky.
Naprosto logicky. Mohl tam být mobil nebo třeba deníček s poznámkami, že někam šla. I já bych batoh samozřejmě otevřel, ale pouze pokud by se našel pohozený. Ovšem jak byl zatížený překližkou, kterou sotva zvedl dospělý člověk, a Aničce bylo deset, těžko ho tam mohla dát sama. Navíc byla 26
kniha Mareš text final14.8.citace.indd 26
29.08.2022 12:23:51
vražda
ze slušné rodiny, útěk z domu k ní neseděl, a tak jsme už krátce po zmizení měli podezření na trestný čin. Proto jsem tehdy jako šéf oddělení vražd rozhodl, že se batoh ohledávat nebude. Technik ho hodil do pytle a ohledání proběhlo až v laboratoři kriminalistického ústavu, kde se našly stopy DNA podezřelého Otakara Tomka. Byly na popruzích a na držadle v místech, která byste použil, kdybyste dítěti batoh sundával. Nebyly už ale uvnitř, což svědčilo o tom, že pachatel sice držel batoh v ruce, ovšem vůbec se do něj nepodíval. To je při nálezu dost zvláštní a Tomek to nedokázal vysvětlit. Zase jsem přesvědčen, že kdybychom do batohu vlezli hned, některé stopy bychom zničili, jiné naopak přidali a ve výsledku tak ztížili jejich vyhodnocení. Samozřejmě jsem tenkrát slyšel: „Co ten blbec zase vymyslel!?“ Kvůli postupům v případu Aničky jsem dostal několikrát vynadáno, a to dokonce i od ředitele. Ale jakmile jsem si myslel, že jsem v právu, dokázal jsem si prosadit svou. Když někomu docházely argumenty, hlavně v počátku mého působení na vraždách se vždycky zeptal: „Jak dlouho sloužíš?“ Ani bych nespočítal, kolikrát jsem tuhle otázku slyšel. Dlouho jsem byl všude nejmladší a kolegové svá rozhodnutí hájili tím, že už patnáct let nějak pracují. Na to jsem se časem naučil odpověď. „No vidíš. Patnáct let pracujete blbě a musím přijít já, abych vám ukázal, jak je to správně.“ Moc plusových bodů jsem tím nezískal, ale na místě činu se nehlasuje. Rozhodnutí musí být rychlé a rázné. A když se něco podělá, je to vaše zodpovědnost. Jak velkým nepřítelem kriminalisty je počasí?
Pokud se vražda stane venku, tak velkým. Paradoxně nám nevadí zima a už vůbec ne sníh, protože v něm hezky vidíte 27
kniha Mareš text final14.8.citace.indd 27
29.08.2022 12:23:51
m a r e š
stopy pachatele. V horku naopak mrtvola zapáchá, biologické procesy se dějí rychleji a po pár dnech už žádné stopy nesejmete. Nebo se taky může stát, že mrtvolu roztahá zvěř. Co je však pro ohledání úplně nejhorší, je tma. Při vraždě v bytě si můžete rozsvítit nebo říct: „Dneska končíme, zamkneme a pokračujeme zítra.“ Ale Václavské náměstí přes noc zavřít nemůžete. Vzpomínám si na vraždu třináctiletého prostituta, jehož tělo bylo nalezeno v parku. Najednou se zatáhlo a během deseti minut se spustil takový liják, že už ohledávat nešlo. Tak se mrtvola naložila do auta a odvezla na soudní lékařství. Dá se z toho, jak byl člověk zavražděn, něco poznat? Třeba jestli měl vrah sílu?
Pokud oběť rozřezal a naporcoval, poznáte, jestli někdy držel nůž v ruce. A jestli ví, kde jsou v těle klouby, protože nejsnazší je řezat kolem nich. Vyšetřovali jsme kdysi rozčtvrcení ženy, u něhož se ukázalo, že byl pachatel… Asi bych neměl říkat debilní, že? Řekněme, že nebyl chytrý.
Takový polointeligent, s IQ lehce přes šedesát. Tělo řezal přes páteř, což je nejtěžší způsob, jaký si mohl vybrat. Napadne vás, že asi moc neuvažoval, ale úplně spoléhat na to taky nemůžete. Co když to byl vysokoškolský profesor, kterému jen stres zatemnil mozek? Nebo se někdo opil a pořádně nevěděl, co dělá? Dodnes není třeba objasněná vražda z Průhonic, při které vrah vypreparoval ženě vnitřnosti. To už opravdu musel být člověk, který měl za sebou buď pár pitev, nebo byl doktor. Čili ano, ze způsobu vraždy poznáte na první pohled dost. Když na místě 28
kniha Mareš text final14.8.citace.indd 28
29.08.2022 12:23:51