Grant Golliher „Žádný filozof nám nerozumí tak důkladně jako pes nebo kůň. Prokouknou nás na první pohled.“
Herman Melville „Golliher podává krásný obraz vnitřního klidu, jenž se utváří v důsledku dobrého a laskavého chování, popisuje důležitost zřetelně nastavených hranic ve vztazích a ukazuje, jak velkou individuální sílu mohou uvolnit vztahy založené na důvěře.“
Grant Golliher
Library Journal
je zaříkávačem koní a zároveň koučem a mentorem, který ukazuje zájemcům z celého světa dovednosti nezbytné k tréninku koní, ale také k naplněnějšímu a lepšímu lidskému životu. Na jeho ranč ve Wyomingu se každoročně sjíždějí celebrity, vrcholoví manažeři, profesionální koučové, soudci nejvyššího soudu i běžné rodiny z celého světa a účastní se toho, co jeden z manažerů nazval zkušeností, která má velkou moc změnit člověku život.
„Golliher do své nové knihy vtělil veškerou moudrost, kterou nasbíral během bezmála padesátileté práce s koňmi.“
New York Post
P O P U L Á R N Ě N A U ČN Á
9 788076 890398 W W W. J O TA . C Z
Grant Golliher
„Před koňmi nic neskryjete, mají vůči nám takovou úroveň citlivosti, jakou nemáme ani jeden pro druhého.“
MOUDROST KONÍ
JOTA
Grant Golliher
MOUDROST KONÍ Všechno, co v životě opravdu potřebujete znát, se můžete naučit od koní. J O TA
Během své dlouholeté zkušenosti s prací s koňmi získal Grant Golliher velké množství poznatků o komunikaci, nastavení hranic, férovosti, důvěře a respektu, které se týkají nejen koní, ale i lidí. K tomu, abychom druhým věnovali pozornost a chovali se k nim s citem, nepotřebujeme žádnou speciální dovednost ani kvalifikaci. Potřebujeme pokoru a ochotu učit se. Máme sklon nechat se snadno rozptýlit nebo se ponořit do vlastních myšlenek a pocitů. Unikají nám nápovědy, které máme přímo před očima. Nebo pokud si jich všimneme, vyložíme si je špatně, protože se na ně díváme filtrem vlastních emocí. Naladit se na druhé a věnovat jim dostatek pozornosti, abychom dokázali vycítit, co se děje pod povrchem, je stejně přirozené a odvěké jako soulad mezi koňmi, lidmi na jejich hřbetech a přírodou. Zaříkávání koní není magie. Jde jen o rozvíjení dobrovolného partnerství založeného na vzájemné důvěře a respektu. Jde o přístup, jehož osvojení bude k užitku každému, kdo chce lépe porozumět lidem a lidství, překonat trauma, zažívat plnohodnotnější vztahy a uvolnit nevyužitý potenciál svého života. Nejde o žádná kouzla. Stačí se nechat inspirovat moudrostí koní.
Think Like a Horse
Všechna práva vyhrazena včetně práva na šíření celku nebo po částech v jakékoli podobě. Toto vydání vychází ve spolupráci s G. P. Putnam‘s Sons, imprintem Penguin Publishing Group, divizí Penguin Random House LLC.
Copyright © Unbridled Horses, LLC, 2021 Translation © Helena Hartlová, 2022 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2022 ISBN 978-80-7689-039-8
OBSA H
ÚVOD
Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil od koně / 13 KAPITOLA PRVNÍ
Koni nemůžete lhát / 25 KAPITOLA DRUHÁ
Cítění nelze vyučovat, ale dá se naučit / 43 KAPITOLA TŘETÍ
Dejte mu jméno pro budoucnost / 59 KAPITOLA ČTVRTÁ
Jasné hranice dělají koně šťastným / 77 KAPITOLA PÁTÁ
Správné řešení dělejte snadným a to nesprávné obtížným / 101
9
KAPITOLA ŠESTÁ
Pomalu brát a rychle dávat / 117 KAPITOLA SEDMÁ
Nejde o dnešek, jde o celý zbytek jejich života / 139 KAPITOLA OSMÁ
Pokud se vypořádáte s postojem, nemusíte řešit chování / 157 KAPITOLA DEVÁTÁ
Je možné zahořknout, nebo se vzpamatovat / 175 KAPITOLA DESÁTÁ
Nebojte se pohnout z místa / 191 KAPITOLA JEDENÁCTÁ
Každý kůň potřebuje účel / 211 KAPITOLA DVANÁCTÁ
Ukázat odvrácenou tvář / 231 DOSLOV /
Kůň není nikdy hotový / 251 PODĚKOVÁNÍ / 259 AUTOŘI FOTOGRAFIÍ / 261
10
Ú VOD
Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil od koně ā „Prý pomáháte lidem, co mají problémy s koňmi.“ „Ne, paní, to nedělám… Je to tak trochu naopak. Pomáhám koňům, co mají problémy s lidmi.“ – NICHOLAS EVANS, Zaříkávač koní
K
dyž jsem vyrůstal, moji nejlepší přátelé měli čtyři nohy a velké uši. Na naší broskvové farmě v Palisade, malém městečku v západním Coloradu, kde Skalisté hory pře-
cházejí do pouště sousedního Utahu, choval táta muly. V jedenácti letech jsem dostal za úkol „krotit“ hříbata mul, což je starý kovbojský výraz – jde o to, naučit koně přijmout sedlo, uzdu a jezdce. Jak už sám výraz napovídá, obvykle se neprovádí příliš šetrně. Cílem je přemoct vůli mnohem většího a silnějšího zvířete, aby se podvolilo pokynům jezdce. Nebo jak říkával táta: „Ukázat mu, kdo je tady pánem.“ Když táta hříbata pevně držel za ohlávku, cítil jsem, jaký mají strach. Vyškrábal jsem se jim na hřbet a držel se jich jako o život, když v panice vyrazili mezi broskvoně. Žádný div, že se báli. Divokému koni může na hřbetě přistát leda tak puma. I já se bál, a měl jsem proč. Brzy jsem byl samý šrám a modřina. Nejednou 15
M O U DRO S T
KO N Í
mě větve stáhly pod strom nebo mě zvíře shodilo na tvrdou zem a já lapal po dechu. Rychle jsem si o mulách zapamatoval jednu důležitou věc. Pokud usoudí, že přijdou k úrazu, nikdo je nedokáže k čemukoli přimět. A už vůbec ne hubený kluk vážící sotva třicet kilo. Takže jsem musel zjistit, jak s nimi spolupracovat. Navíc se mi příčilo, že se tátovy metody spoléhají na bolest a strach. „Chceš, aby tě začal vnímat? Kopni ho do břicha,“ říkával. To mi nesedělo. A tak jsem se s mulami pokoušel raději spřátelit, dostat se jim do hlavy a vykoumat, jak by se daly přesvědčit ke spolupráci. Jeden z prvních triků jsem použil u svého oblíbeného hříběte Skeetera. Podrbal jsem ho za velkýma žlutýma ušima, on sklonil hlavu, protože chtěl ještě, a já mu v klidu přehodil nohu přes krk. Když potom hlavu znovu zvedl, sklouzl jsem dozadu a seděl mu na hřbetě. Jel jsem na něm bez sedla a uzdy, a když jsem chtěl, aby zastavil, prostě jsem se předklonil a vzal ho kolem krku. Dnes na své koně nasedám tradičnějším způsobem. Ale hlavní zásady, které jsem kdysi uplatňoval na tátovy muly, tedy důvěra, trpělivost, pevnost, laskavost a úcta, zůstávají základem mé celoživotní práce. A platí to nejen pro mé čtyřnohé přátele, ale stejně tak pro ty dvounohé. Ukazuje se, že když člověk uvažuje jako kůň, hodně mu to pomůže zjistit, jak být člověkem.
16
Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil od koně
Koňův učeň Pokud by mi tehdy někdo řekl, že budu nakonec pracovat nejen s koňmi, ale i s lidmi, rozhodně bych mu nevěřil. A už vůbec bych si neuměl představit, že budu nakonec psát knihy a předávat zásady vedení manažerům, koučům, rodičům, politikům, soudcům a dalším. Mým klukovským snem bylo stát se horalem, po vzoru legendárních postav z mých oblíbených knížek. Žil bych sám v divočině jen se svými mulami – lovil, rybařil a kladl pasti. Odjakživa jsem byl radši se zvířaty než s lidmi. Což dává smysl, když si vybavím své zážitky z dětství. Moje matka se potýkala se sebevražednými depresemi a útěchu hledala v Bohu. Otec byl tehdy drsný muž, který neměl ponětí, jak projevovat nebo přijímat náklonnost. Nikdy se na mně ani na žádném z mých tří sourozenců nedopouštěl fyzického násilí, byl ale velmi kritický a na své děti neměl čas ani trpělivost. Vyrůstal jsem bez dozoru do míry, o níž dnes soudím, že hraničila se zanedbáváním. Nebylo nikoho, kdo by mi bránil, abych si šel zaplavat v prudkém proudu zavlažovacího kanálu, jezdil po zrádných stezkách mezi vysokými skalami a tábořil v divočině jen ve společnosti mul. V devatenácti jsem si jednu z mul jménem Kate osedlal, na jinou jménem Jack naložil zavazadla a zamířil podél pevninského rozvodí na sever do Kanady. Dojel jsem jen do Wyomingu, kde mě zaměstnali na jednom ranči a já se začal živit jako kovboj. Tam jsem poznal svou první ženu Locke, nadanou koňařku a hudebnici. Společně jsme žili a pracovali v mezinárodních klubech póla a na rančích od Texasu přes Kalifornii a Kansas až po Idaho a nakonec se vrátili do 17
M O U DRO S T
KO N Í
Wyomingu. Moje láska ke koním nikdy neochabla a byl jsem považován za dobrého trenéra, většinou jsem ale dělal věci postaru a spoléhal na sílu, strach, zastrašování a opakování. Nebyl jsem záměrně krutý – to lidé, kteří s koňmi takto pracují, v zásadě nejsou – už jsem ale nebyl ten kluk, co se kamarádí s mulami. Přišel jsem o svou někdejší přirozenou citlivost. Koně byli mým živobytím a já dělal všechno, co jsem považoval za nezbytné, abych připravil dobře vycvičené, poslušné koně pro ranč, pólo nebo na přehlídky. Všechno se změnilo, když jsem poznal trenéra koní Raye Hunta. Ray mi připomněl, co mě kdysi naučila mula jménem Skeeter: pokud chci koně seznámit se sedlem a jezdcem, neznamená to, že musím zlomit jeho vůli. Ve skutečnosti se to dá udělat přesně opačným způsobem, nechat koně uplatnit vlastní svobodnou vůli a vytvořit situaci, v níž se kůň rozhodne se svým jezdcem spolupracovat. Někdy se tomuto přístupu vedenému koněm říká „přirozené koňáctví“. Jindy je označován jako „zaříkávání koní“. Ve skutečnosti to není tak tajemné, jak to zní. Jde jen o to, pochopit, jak funguje koňská mysl, a na základě tohoto poznání rozvíjet dobrovolné partnerství založené na vzájemné důvěře a respektu, férovosti a jasně stanovených hranicích. Jinými slovy: uvažovat jako kůň. Jde o formu jemné komunikace, jež se odehrává prostřednictvím řeči těla a obratného užití tlaku a uvolnění. Tento přístup je tak účinný, že může budit dojem magie, ve skutečnosti ale spočívá v důsledném uplatňování několika jednoduchých zásad. S využitím filozofie, kterou jsem se naučil od Raye a později od jeho mentora Toma Dorrance a dalšího skvělého koňáka Tinka Elordiho, jsem se znovu stal učněm koní. Po rozchodu 18
M O U DRO S T
KO N Í
o sobě říct, že bych byl manažerský poradce, a už vůbec ne terapeut. Jsem trenér koní. Často jsem si kladl otázku, co mě – kovboje s jen taktak dokončeným středoškolským vzděláním – opravňuje k tomu, abych všechny ty špičkové lídry něčemu učil. Pravda je taková, že výuku obstarávají koně – já se jen pokouším tlumočit. Když jsem jednou uvažoval o té nečekané cestě, kterou se můj život vydal, otevřel jsem Bibli a přečetl si větu „Synu člověčí, pověz analogii.“* Okamžitě mě to oslovilo. Věřím, že koně skutečně jistou analogii nabízejí. Lidé, kteří mě sledují při práci s koněm nebo čtou příběhy o koních, jež jsem cvičil, si sami dokážou interpretovat, čeho jsou svědky, a odkrýt skutečnosti významné pro svůj život. Reflektují své vlastní nedostatky a chyby, uvědomují si svůj potenciál zlepšování, a možná si dokonce přiznají svůj strach a vnitřní zranění, jež do té doby skrývali. Ponaučení, která si odnášejí, jim pomohou stát se efektivnějšími manažery na pracovišti a lepšími rodiči svých dětí. Některým pomohou překonat trauma či závislost, odpustit svým blízkým, s nimiž se odcizili, čelit strachu, posílit sebedůvěru nebo najít zápal pro život. Během desítek let, kdy tuto práci dělám, pozoruju stále znovu, jak se lidé mění – a pokaždé k lepšímu. Byl jsem svědkem toho, jak se z tvrdých a necitlivých lidí stali lidé jemnější a empatičtější. Ze zakřiknutých a bojácných lidé pevnější a sebejistější. Z pyšných a arogantních lidé pokornější a zranitelnější. K žádné z vyjmenovaných změn nedošlo proto, že bych těm lidem řekl, co je s nimi v nepořádku. Jen zkrátka uviděli svůj obraz v koňském zrcadle a začali na něm pracovat. *
Ezechiel, 17:2
20
Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil od koně
Z každé lekce, kterou lidem přijíždějícím na ranč předávám, si něco odnáším i já sám. Bylo mi ctí pracovat s některými z nejvýznamnějších osobností světa obchodu a politiky a z našich rozhovorů, korespondence i z pouhého pozorování, jak komunikují se svými týmy na ranči, jsem načerpal mnoho zrnek moudrosti. Stále znovu mne udivuje podobnost mezi postupy, jež uplatňují ve vedení svých společností, a zásadami, které jsem si osvojil při výcviku koní. Zásady, jež uvádím na stránkách této knihy, vycházejí z příkladů všech velkých lídrů, které znám, ať už dvounohých nebo čtyřnohých.
Kázání pro oči Pokud si kladete otázku, nakolik je rozumné aplikovat metody výcviku koní na lidi, dovolte mi, abych se vyjádřil jasně: lidé nejsou stejní jako koně a to, co platí na koně, nemusí vždy platit na lidi. Krom toho nejde o metodu, ale o filozofii. O soubor hlavních zásad utváření zdravějších vztahů – s koňmi, s lidmi, i sami se sebou. Každý kůň je jiný, stejně jako každý člověk, a tak co platí na jednoho jedince v jednom okamžiku, nemusí platit na jiného v jinou chvíli. Pokud „moudrost koní“ omezíte na metodu, čehož se mnoho lidí dopouští, rychle se stane nepružnou a omezující. Pokud ale pochopíte filozofii skrytou v jejím jádru a budete se k ní vracet, povede vás ke správným řešením bez ohledu na situaci. Než se do toho pustíme, chci se s vámi podělit o jednu báseň. Miluju tradici kovbojské poezie. Na konci ukázky své práce se často postavím vedle koně na obrácené vědro a opřu se mu 21
Grant Golliher „Žádný filozof nám nerozumí tak důkladně jako pes nebo kůň. Prokouknou nás na první pohled.“
Herman Melville „Golliher podává krásný obraz vnitřního klidu, jenž se utváří v důsledku dobrého a laskavého chování, popisuje důležitost zřetelně nastavených hranic ve vztazích a ukazuje, jak velkou individuální sílu mohou uvolnit vztahy založené na důvěře.“
Grant Golliher
Library Journal
je zaříkávačem koní a zároveň koučem a mentorem, který ukazuje zájemcům z celého světa dovednosti nezbytné k tréninku koní, ale také k naplněnějšímu a lepšímu lidskému životu. Na jeho ranč ve Wyomingu se každoročně sjíždějí celebrity, vrcholoví manažeři, profesionální koučové, soudci nejvyššího soudu i běžné rodiny z celého světa a účastní se toho, co jeden z manažerů nazval zkušeností, která má velkou moc změnit člověku život.
„Golliher do své nové knihy vtělil veškerou moudrost, kterou nasbíral během bezmála padesátileté práce s koňmi.“
New York Post
P O P U L Á R N Ě N A U ČN Á
9 788076 890398 W W W. J O TA . C Z
Grant Golliher
„Před koňmi nic neskryjete, mají vůči nám takovou úroveň citlivosti, jakou nemáme ani jeden pro druhého.“
MOUDROST KONÍ
JOTA
Grant Golliher
MOUDROST KONÍ Všechno, co v životě opravdu potřebujete znát, se můžete naučit od koní. J O TA
Během své dlouholeté zkušenosti s prací s koňmi získal Grant Golliher velké množství poznatků o komunikaci, nastavení hranic, férovosti, důvěře a respektu, které se týkají nejen koní, ale i lidí. K tomu, abychom druhým věnovali pozornost a chovali se k nim s citem, nepotřebujeme žádnou speciální dovednost ani kvalifikaci. Potřebujeme pokoru a ochotu učit se. Máme sklon nechat se snadno rozptýlit nebo se ponořit do vlastních myšlenek a pocitů. Unikají nám nápovědy, které máme přímo před očima. Nebo pokud si jich všimneme, vyložíme si je špatně, protože se na ně díváme filtrem vlastních emocí. Naladit se na druhé a věnovat jim dostatek pozornosti, abychom dokázali vycítit, co se děje pod povrchem, je stejně přirozené a odvěké jako soulad mezi koňmi, lidmi na jejich hřbetech a přírodou. Zaříkávání koní není magie. Jde jen o rozvíjení dobrovolného partnerství založeného na vzájemné důvěře a respektu. Jde o přístup, jehož osvojení bude k užitku každému, kdo chce lépe porozumět lidem a lidství, překonat trauma, zažívat plnohodnotnější vztahy a uvolnit nevyužitý potenciál svého života. Nejde o žádná kouzla. Stačí se nechat inspirovat moudrostí koní.