Issuu

Aristokratka pod palbou lásky – evžen boček –

Druhé město / Brno 2022

Jmenuji se Marie Kostková z Kostky. V rodové historii jsem v pořadí třetí. Marii I. pochovali v roce 1450 do rodinné hrobky, aniž se přesvědčili, že je dostatečně mrtvá. Když o pár let později hrobku otevřeli, seděla na schodech. Od té doby jsme pohřbíváni v zatlučených rakvích. Zatlučená je i rakev Marie II., která při jednom z po kusů o výrobu kamene mudrců vynalezla zřejmě dyna mit. Do rakve zatloukli pouze část jejího šatníku a paru ku, protože tělo zmizelo spolu s věží, kde měla laboratoř. Obě jsou naše strašidla. Ani jedna se nedožila dvace ti. Mně je devatenáct. Když nepočítám desítky levobočků, jež během svého misijního působení v rovníkové Africe zplodil Karel Vác lav, jsem jediný příslušník rodu narozený mimo evrop ský kontinent. Narodila jsem se v New Yorku. Byla jsem

Američanka. Pro ostatní Američany jsem byla Mary Kostka. Můj otec byl taky Američan. Chtěl být nenápadným učitelem literatury, kterým taky byl. Kolegové a studen ti mu říkali Franku. Nikdo z nich neměl ani ponětí, že je český aristokrat. Nikdo z nich neměl určitě ponětí ani o tom, že existují nějaké Čechy. Dnes jsme pochopitelně oba Češi. Můj otec je Franti šek Antonín Kostka z Kostky, ochránce Božího hrobu, člen řádu maltézských rytířů a patron kostela Nanebe vzetí Panny Marie v Kostce. Přestože používání šlechtických titulů bylo v Čechách zakázáno už v roce 1919, všichni mu říkají pane hrabě. Franku mu říká jedině moje matka. Matka je pořád Američanka. Jmenuje se Vivien. Kostka je naše rodové sídlo. Původně to byl hrad, kte rý ve třináctém století postavil rytíř Mikuláš Kostka a nazval ho Kostka. Od té doby jsme Kostkové z Kostky. Dva měsíce po dokončení dobyli Kostku rytíři z řádu německých rytířů. Potom už dobyl Kostku v podstatě každý, kdo šel zrovna kolem. V osmnáctém století moji předkové Kostku přestavěli na barokní zámek. Z hradu se zachovaly jenom kata komby a hrobka.

O Kostku jsme pětkrát přišli a pětkrát jsme ji dostali zpátky. Poprvé nám ji zabavil řád německých rytířů. Podru hé husité. Potřetí Ferdinand II. Habsburský, který ji daroval řádu německých rytířů. Počtvrté nám Kostku zabavil Adolf Hitler, který ji daroval Heinrichu Himmlerovi, který ji daroval SS. Popáté nám Kostku pochopitelně zabavili komunisté v roce 1948. V roce 1996 jsme Kostku dostali popáté zpátky.

4. 10. 1997 Paní Tichá, matka a já jsme se po týdnu vrátily z nizozemského „královského“ výletu.1) Z Kostky jsme odjížděly s poloprázdnou igelitovou taškou a teď nám kufry musel přivézt z Prahy náklaďák. Vypadalo to, jako bychom ve slevové akci vybílily velkosklad kožené galanterie. Podle Josefa neměli tolik zavazadel ani

Viz Aristokratka u královského dvora.

filmaři, když tady před dvaceti lety točili historický velkofilm o slovenském zbojníkovi Juraji Jánošíkovi. Při „vyloďování“ na čestném nádvoří se v otcově ložnici rozsvítilo, v okně se objevila jeho rozcu chaná hlava a zakřičela: „Doufám, že jste vykradly úschovnu na hlavním nádraží. Pokud se mně totiž chystáte oznámit, že jsem tu hromadu haraburdí zaplatil, tak z toho okna okamžitě vyskočím.“ Jelikož křičel česky, matka mu pochopitelně nerozuměla — ta se česky nenaučí, i kdyby v dlouhověkosti překonala Metuzaléma — takže na něj zamávala a s rozzářeným obličejem zvedla nad hlavu kabelku, která původně bývala aligátorem. Celý výjev dělal dojem lovkyně vracející se ze safari a vítězoslavně se chlubící jedním z úlovků. Skok z druhého patra se nekonal, ačkoliv paní Tichá prohlásila, že zlomené nohy a přeražená pánev by mému otci prospěly. Na moji otázku „Jak?“ odpověděla: „Přišel by na jiné myšlenky.“ Tak to je nekompromisní psychoterapie. Nicméně ji možná brzo vyzkouším. Kromě dechberoucích šatů, bot, kabelek a fotky s Jejím Veličenstvem Beatrix jsem si totiž z Nizozemského království „přivezla“ i nápadníka. Vlastně dva.

Z Kostky jsem odjížděla jak holka na ocet a vracím se jako bigamistka. Max se svým faxovým vyznáním zaslaným do našeho apartmá v haagském hotelu Marriot vrátil do hry ve chvíli, kdy jsem si na ruku připínala briliantové hodinky od Marka, poručíka nizozemského královského letectva a dědice miliardářského impéria. To je jak z Melrose Place. Celou cestu z Prahy jsem se modlila, aby na mě některý z nich, nebo dokonce oba dva, nečekali na Kostce s žádostí o ruku. Co není, může být.