UKÁZKY: Rudolf II. bývá také často podezírán z duševního onemocnění. A pokud ne, charakterizují ho dějepisci jako přinejmenším podivína. Určitě se to neprojevovalo jen jeho sběratelskou mánií a mimořádným zaujetím pro alchymii, astrologii a okultní vědy. Všechny zmíněné zájmy patřily mezi oblíbené koníčky bohatých renesančních velmožů, a pokud jde o rozsáhlé sbírky obrazů, soch, hodin, hracích strojků a nejrůznějších kuriozit, určitě se Rudolfovi vyrovnal jeho strýc, španělský král Filip II. V Rudolfově povaze a chování však bylo cosi podivného, co vzbuzovalo obavy a podezření u jeho současníků a v nemalé míře ovlivnilo závěr jeho života. První známky psychických potíží, navenek se projevujících zádumčivostí a apatií, se u něho objevily už v letech 1580 a 1581, kdy se jednalo o jeho neuskutečněném sňatku s dcerou Filipa II. Isabelou. O dva roky později přenesl uměnímilovný císař natrvalo své sídlo z Vídně do Prahy a nastává slavné období české metropole, která se na tři desítky let stala kulturním centrem Evropy a získala přívlastek „zlatá“. Na Rudolfově dvoře působili například malíři Bartolomeo Spranger, Giuseppe Arcimboldo či Hans von Aachen, sochaři Adrian de Vries a Alessandro Abondio, astronomové a zároveň také astrologové Tycho Brahe, Johannes Kepler a Tadeáš Hájek z Hájku, lékař a anatom Jan Jesenius, krátce tu pobýval i matematik a mystik John Dee a samozřejmě jeho druh, alchymista Edward Kelley. O přízeň a podporu „filosofa na trůně“, jak býval Rudolf současníky nazýván, se ucházel jeden z nejodvážnějších myslitelů té doby, zběhlý dominikánský mnich Giordano Bruno, který nakonec skončil na inkviziční hranici. Asi těžko by se v Praze objevovala plejáda tak slavných osobností, kdyby byl císař považován za pomatence či dokonce za blázna. Nicméně jisté náznaky podivínství či nenormálnosti zaznamenali už Rudolfovi současníci. Člen toskánského poselstva Daniel Eremita o něm napsal: „Císaře proslavila jeho ohromující znalost všech věcí, zralý úsudek a zkušenost, svou přátelskostí pak, pevností ve víře a mravní bezúhonností dosáhl obliby. Na těchto pilířích se zakládala jeho vynikající a podivuhodná vláda, která mu získala obdiv celého světa.“ Podle tohoto svědka však Rudolf všechno zničil, když se zcela oddal svým zájmům o umění a tajemství přírody, přestal se starat o státní záležitosti a celé dny trávil v alchymistických laboratořích, malířských ateliérech a hodinářských dílnách. Pro tyto činnosti uvolnil svůj pražský palác a vynaložil na ně všechny své příjmy. „S myslí narušenou onemocněním melancholií začal nacházet zalíbení v samotě a ve svém paláci se uzavíral jako za mřížemi vězení,“ ukončil svůj úsudek Daniel Eremita. Dlužno dodat, že toto svědectví pochází až z roku 1609, tedy ze sklonku Rudolfova života. Někteří historikové spojují nápory eventuální duševní choroby s nevydařenými sňatky. Výrazně se to projevilo v roce 1599, kdy se císař dozvěděl, že si jeho bývalá snoubenka Isabela má brát jeho mladšího bratra Albrechta řečeného Zbožný, který se tehdy stal místodržitelem Španělského Nizozemí. Rudolf na to reagoval výbuchem nepříčetného vzteku, střídaného návaly deprese. Podobně na něj o rok později zapůsobila zpráva o chystaném sňatku jeho další bývalé potenciální nevěsty Marie Medicejské s francouzským králem Jindřichem IV. Císař zuřil a prý se dokonce pokusil o sebevraždu kordem. Rudolfova značná psychická labilita se v roce 1600 promítla i v jeho politickém rozhodování. Například zprvu souhlasil s tím, aby byli do Prahy povoláni kapucíni v čele s energickým misionářem a bojovníkem s náboženskou herezí Vavřincem z Brindisi. Jakmile však dorazili, odmítl se s nimi setkat a nařídil jim, aby město opustili. Za změnou císařova názoru tehdy stáli jeho komorník a vyznavač kalvinismu Jeroným Makovský a dvorní astronom Tycho Brahe. Jenže brzy nato Rudolf zase otočil a dovolil kapucínům, aby v Čechách zůstali. Podivné císařovo chování si někteří horliví katolíci vysvětlovali jeho zájmy o okultní nauky a mysticismus, což byly podle nich výplody samotného pekla. Proto se domnívali, že za panovníkovy zvláštní stavy a hnutí mysli může jeho posedlost ďáblem a navrhovali, aby
podstoupil exorcismus, tedy vymítání satana. V této souvislosti podal cenné svědectví o Rudolfově zdravotním stavu jeho zpovědník Johann Pistorius, původně luterán, později kalvinista a nakonec katolík, který s exorcismem nesouhlasil a ve svém dopise papežské stolici do Říma o vladaři uváděl: „Není posedlý, jak se někteří domnívají, ale trpí melancholií, která během dlouhé doby příliš vyhnala kořeny.“ Rozhodně nemůžeme souhlasit s tvrzeními, že se císař Rudolf II. ochotně nechával napálit různými šejdíři a že alchymisté a astrologové na jeho dvoře byli jen podvodníky. Takový názor vyplývá z nepochopení lidského pohledu na svět v pozdním středověku a raném novověku. Mystika a věda byly tehdy úzce propojeny, dávní badatelé se pídili po jakémsi „vyšším záměru“ či „harmonii sfér“, které by jim pomohly odhalit tajemství přírody. Jen náhodou, a ještě oklikou, při tom dospívali k reálným poznatkům. I geniální polský astronom a duchovní Mikuláš Koperník, který první vyřkl fantastickou pravdu, že Země krouží kolem Slunce, a ne naopak, doprovodil svůj popis Sluneční soustavy ve své době obvyklým závěrem: „V tomto seřazení nacházíme obdivuhodnou harmonii světa.“ Za samotné slovo „alchymie“ vděčíme Arabům, kteří jím označovali souhrn poznatků starověkých řeckých učenců působících v egyptské Alexandrii. Od svých počátku byla alchymie tvořena dvěma vzájemně se ovlivňujícími složkami – technickou (experimentální), která dala vzniknout moderní chemii, a filozofickou, postavenou na tehdy převládajícím názoru, že celý svět má svůj počátek v jedinečné prahmotě. Právě údajná existence této prahmoty umožňovala tvrdit, že napodobováním přírodních procesů je možné dosahovat dokonalosti. Tedy získávat z olova či rtuti dokonalejší kov – zlato – prostřednictvím kamene mudrců či dosáhnout lidské dlouhověkosti prostřednictvím elixíru života neboli „pitného zlata“. Nikoliv náhodou se alchymií zabývali největší středověcí myslitelé jako německý dominikánský teolog Albertus Magnus (svatý Albert Veliký, 1193-1280), anglický františkánský filozof Roger Bacon (1214-1294) nebo německý lékař a filozof Paracelsus z Hohenheimu, řečený též Theophrastus Bombastus (1493-1541). Usilování alchymistů však vzbuzovalo podezření a obavy v ortodoxních kruzích katolické církve. Už papež Jan XXII. odsoudil všechny alchymisty jako podvodníky. Když však v roce 1334 v Avignonu zemřel, zanechal po sobě takové bohatství, že se o něm začaly šířit pověsti, že byl sám alchymistou a zlato si vyráběl. Z korunovaných hlav byl velkým příznivcem alchymie předek Rudolfa II., císař Fridrich III. (1415-1493). Právě tomuto mimořádně vzdělanému, ale jinak slabému panovníkovi je mimo jiné připisován pověstný samohláskový rébus A E I OU, jenž bývá vykládán latinskou větou: „Austriae est imperare orbi universo.“ („Rakousko nechť vládne celému světu.“). Alchymii se věnovala také záletná manželka císaře Zikmunda Lucemburského Barbora Celská (1395-1451), která měla ve svém vdovském sídle v Mělníku vlastní laboratoř. V 16. a v 17. století zájem o alchymii vrcholil, ať už byl motivován snahou po objasnění tajemství přírody, nebo přízemnějším úsilím o snadné zbohatnutí. Rudolf II. rozhodně nebyl žádnou výjimkou. Vždyť velkorysým příznivcem alchymistů byl například jinak pragmaticky založený jihočeský velmož a nejvyšší purkrabí pražský Vilém z Rožmberka. Nicméně Rudolf všechny překonával, a tak není divu, že býval označován jako nový Hermes Trismegistos, tedy Hermes Trojmocný, bájný zakladatel alchymie a také astrologie.
Podle dalších pověstí měla být kdesi v podzemí Pražského hradu velká alchymistická laboratoř, jakási „akademie alchymická“. Americký badatel H. C. Bolton dokonce uvádí, že „císařská laboratoř na Hradčanech zabírala dvě propojené místnosti v přízemí staré jednopatrové budovy, dříve používané jako přístřešek pro královské kočáry. Místnosti byly
nahrubo vydlážděny, nerovná podlaha zůstala jako za starých časů, ale na jedné straně větší místnosti bylo postaveno několik komínů, v nichž se cihlové pece zbavovaly kouře a sazí.“ Taková laboratoř se objevila ve Fričově a Werichově filmu Císařův pekař a pekařův císař, ale na Pražském hradě bychom ji hledali marně. V podezření je Vikářská ulička, kde měl v tajné laboratoři pomáhat samotnému císaři v jeho experimentech pokřtěný Žid Mordechaeus de Delle. Podle jiných pramenů se jmenoval de Nelle a je mu připisována nenávratně ztracená kniha a jakýsi rukopisný komentář k Paracelsovu dílu. Z Vikářské uličky je to blízko do věže Mihulky, kde snad nějaká císařská alchymistická laboratoř opravdu byla. V záznamu stavebního písaře Pražského hradu z roku 1609 v souvislosti s ní čteme, že „byla zbudována nová dřevěná chodbička k novému laboratoriu Jeho Císařské Milosti“. Jinak však sami alchymisté dbali na pravidla zformulovaná pro ně už ve 13. století Albertem Magnem. Tedy že mistr alchymistického umění musí být mlčenlivý a musí umět zachovávat tajemství, a za druhé, že musí mít místo a oddělený dům, skrytý před lidskými zraky, ve kterém je třeba disponovat dvěma nebo třemi komnatami pro provádění nezbytných operací s látkami. Proto pokud bychom se chtěli vydat Prahou po stopách rudolfinských alchymistů, museli bychom na Nový svět na Hradčanech, kde jich bydlelo povícero, k Faustovu domu, někdejšímu obydlí Edwarda Kelleyho, nebo na Ovocný trh, kde v domě měšťana Korálka bádal Michal Sendivogius. O výsledcích jejich pokusů se však můžeme jen dohadovat. V duchu pravidel Alberta Magna a patrně také ze strachu z konkurence (a ještě více ze Svaté inkvizice) se žádný z mistrů hermetických nauk příliš nešířil o výsledcích svých bádání. Například John Dee dával přednost tajnému písmu, které se zatím nikomu nepodařilo rozluštit. Můžeme-li důvěřovat ne zcela ověřeným zprávám, něco se přece jen našlo. Po smrti Rudolfa II. objevili v jeho sbírkách „popelavě šedou tinkturu, osmdesát čtyři centýře zlata a šedesát centýřů stříbra, slitých ve formě cihel“. Byl to snad výsledek alchymistických pokusů, nebo je celá tato informace vymyšlena? Vždyť rudolfinská doba je natolik opředena pověstmi, že už jen těžko rozlišujeme pravdu od fantazie a výmyslů. Jisté je, že Rudolfův mladší bratr a následník Matyáš neměl pro alchymii valné pochopení. Věž Mihulka se z „laboratoria“ stala za jeho panování skladem střelného prachu.
Heřman Kryštof Russworm se narodil v protestantské hraběcí rodině v Hellingenu na pomezí Frank a Durynska v srpnu 1565. Už ve dvaceti letech sloužil jako kornet (nižší důstojnická hodnost u jezdectva, odpovídající dnešní hodnosti poručíka) ve vojsku hraběte Adolfa z Moersu a zúčastnil se dobývání města Neuss. V roce 1586 vstoupil do služeb lotrinského vévody a konvertoval ke katolické víře. Brzy proslul svou odvahou na bojišti, ale také vznětlivou a násilnickou povahou. Kvůli vraždě důstojníka a znásilnění mladé šlechtičny málem skončil na popravišti. Z vězení se mu však podařilo utéci a z vojska francouzské katolické ligy přeběhl do císařské armády Rudolfa II. V habsburských službách bojoval s Turky v Uhrách a díky své statečnosti udělal rychlou kariéru. Vyznamenal se při dobývání Ostřihomi a byl jmenován generálvachmajstrem. V září 1596 se významně podílel na dobytí turecké pevnosti Hatvan, ale v průběhu následného tažení proti Budínu se dostal do vážného sporu se svým nadřízeným, polním maršálkem Adolfem ze Schwarzenbergu. Konflikt vyvrcholil Russwormovým uvězněním v Ostřihomi, Komárně a Rábu. Vzpurnému generálovi se odtud podařilo poslat stížnost samotnému císaři Rudolfovi II. a nakonec s pomocí přátel uprchnout do Prahy, kde hodlal panovníka přesvědčit o své nevinně. Omilostnění dosáhl teprve poté, co byl Adolf ze Schwarzenbergu v roce 1600 při dobývání Budína zastřelen vlastními vzbouřenými vojáky.
O rok později byl Russworm jmenován polním maršálkem a zúčastnil se dalšího uherského tažení proti Turkům. Podílel se na dobytí Stoličného Bělehradu (dnes Székesfehervár) a také se osvědčil při dobytí Pešti. V té době střídavě pobýval u vojska v Uhrách a u císařského dvora v Praze, kde se stal oblíbencem císaře Rudolfa II. Jenže tím proti sobě přivolával nenávist mnohých dvořanů, především nejvyššího komorníka Filipa Langa z Langenfelsu. Na Russworma měli spadeno také dva italští generálové v císařských službách: bratři Giovanni a Francesco Belgioisové. Žárlili na něj, protože mu Rudolf II. údajně hodlal svěřit vrchní velení habsburského vojska v Uhrách. Francesco Belgioiso se svými druhy si v červenci 1605 počíhal na Russworma ve Vlašské ulici na Malé Straně, v bitce však byl sám jeho sluhy zabit. Protože však císař předtím souboje zakázal, byl polní maršálek zatčen a uvězněn. Russworm spoléhal na to, že on a jeho sluhové jednali v sebeobraně a Rudolf II. jim jistě dá milost. Té se však přičiněním vlivného intrikána Filipa Langa nedočkal a byl císařem odsouzen k smrti. Popravu stětím vykonal časně ráno 29. listopadu 1605 ve velké síni Staroměstské radnice v Praze kat Jan Mydlář. Údajně hodinu poté dorazil na radnici posel s císařovou milostí. Pro Russworma však už bylo pozdě. Maršálkův pestrý a bouřlivý život inspiroval např. spisovatele Miloše V. Kratochvíla, který o něm v roce 1941 vydal román Osamělý rváč.
Renesanční bouřlivák, hrdina nevázaných pitek, milostných avantýr, rvaček a skandálů, tím je v obecném povědomí erbovní měšťan Mikuláš Dačický z Heslova. Narodil se 23. prosince 1555 v Kutné Hoře jako jedno ze čtrnácti dětí rychtáře a později horního hofmistra Ondřeje Křivoláčka a jeho druhé manželky Doroty z Práchňan. Ondřej Křivoláček získal v červnu 1571 od císaře Maxmiliána II. erb a směl se psát „Dačický z Heslova“ – snad proto, že jeho předkové z Dačic pocházeli. Titulu si příliš neužil, protože o tři měsíce později zemřel. Mikuláš navštěvoval městskou školu v Kutné Hoře, ale vyššího vzdělání, včetně znalostí latiny a základu práva, se mu dostalo až v kladrubském klášteře, kde se o jeho výchovu staral opat Josef Wron. Po smrti svého otce žil z dědictví, choval se nespoutaně a stal se vyhlášenou postavou kutnohorských krčem. Dne 10. května 1582 došlo k tragédii, když se v hostinci U Svobodů nedaleko Kouřimské brány dostal do hádky se šlechticem Felixem Novohradským z Kolovrat a v následném šermířském souboji ho zabil. Okamžitě po činu byl zatčen a uvězněn. Soudní proces se protáhl na téměř tři roky a po odvolání císař rozhodl, že se Mikuláš nedopustil vraždy, a měl proto pouze na deset let opustit České království. Dačickému se podařilo vyváznout i z tohoto relativně mírného trestu a po propuštění z vězení se vrátil k dřívějšímu způsobu života. Dokonce se prý choval ještě prostopášněji než před svým uvězněním. Kutnohorští měšťané si na něho stěžovali a v roce 1587 znovu dosáhli jeho uvěznění jako nebezpečného výtržníka. Jenže Dačickému se i tentokrát podařilo uniknout z vězení na kauci. V roce 1590 se konečně oženil, a to s dcerou zlatníka Jiřího Mládka Alžbětou. Jeho nevěsta sice nevynikala půvabem, zdědila však slušné jmění, na čemž Dačickému, který peníze po otci utratil v soudních procesech, záleželo nejvíce. Ani manželství, které zůstalo bezdětné, bouřliváka Mikuláše nezklidnilo, protože byl v roce 1599 obžalován kutnohorským rychtářem za to, že vede zhýralý život v místních hostincích a svádí k nemravnostem cizí ženy. V té době už Dačický pokračoval v sepisování rodinné kroniky, s níž začal jeho praděd z matčiny strany Bartoš z Práchňan. Při psaní těchto Pamětí projevil nemalý literární a pozorovací talent a poutavě zachycoval události mezi léty 1575 až 1626 nejen v Kutné Hoře, ale i v Čechách a celé Evropě. Projevil se přitom jako ryzí vlastenec, ba český šovinista, když například veršoval: „Kutná Hora jest zajistě/všech poběhlců stanoviště/nuzných Němců outočiště.“ Souběžně se sepisováním Pamětí vytvořil sbírku satirických básní Prostopravda. V roce 1613 dosáhla dcera zabitého Felixe Novohradského z Kolovrat obnovení procesu s Dačickým a bývalý bouřlivák se posléze zavázal vyplatit žalující straně odškodné ve výši
125 kop českých grošů. Za smrt šlechtice to sice byla malá částka, nicméně Dačický musel prodat svůj dům a odstěhovat se do pronajatého bytu. Ve svých pamětech si v té době smutně povzdechl: „Juž jest po mé mladosti a čerstvosti veta.“ Ještě mu bylo přisouzeno zažít truchlivé události po bitvě na Bílé hoře, kdy si smutně zaveršoval: „Ale pozdě už jest honit bycha, Česká země naříká a vzdychá.“ Bouřlivák a básník Mikuláš Dačický z Heslova zemřel 25. září 1626 v rodné Kutné Hoře.