Přpersáh Aneta Kollerová Mašková
Kapitola první Škrábání se ozvalo znovu. Filip Galvan seděl ve svém oblíbeném ušáku, ve kterém sedávaly tři výhradně mužské generace jeho rodiny, a on v této tradici od svých manželských let, kdy křeslo dostal coby svatební dar od rodičů, milerád pokračoval. I přes nachytaný čas, jenž se zažral do oblýskané látky i prosezeného sedáku, bylo nejen elegantní, ale i nesmírně pohodlné, zvlášť pro staré kosti vyžadující měkkost a jemné zacházení. Bylo modré jako obloha těsně po tom, co se rozloučí s nocí a přivítá nový den, a na starých tlustých černých nožičkách se drželo pevně. Stálo v kuchyni u topení – ačkoli bylo určené do obývacího pokoje –, aby si Filip mohl nahřívat věčně ledové nohy, které dokázaly být ledové i ve chvílích, kdy venku sálalo léto, z oken se stala skleněná láva a ze studených zdí panelákové peklo. Dlouhé prsty křečovitě zarýval do tlustých opěrek a svíral je tak pevně, až mu na nich zbělely klouby a pod bledou kůží prosvítaly žíly. Nad topením bylo okno zírající do dopolednem téměř vylidněné ulice, z níž se občas ozvalo pisklavé zaštěknutí psa čekajícího na paničku před samoobsluhou (přestože bylo jisté, že by raději čekal 5
uvnitř samoobsluhy, zvlášť v oddělení uzenin) nebo klábosení sousedek, které se sice viděly předešlý den, ale podle mohutného toku slov to spíš působilo tak, že se viděly naposledy v minulém století. Avšak Filip nikoho neodposlouchával. Ani se nekochal nudnou panelákovou krajinou, sedmipatrovými, křiklavě barevnými paneláky, které vypadaly, jako kdyby se natěrači nemohli rozhodnout, jakou barvu použijí, proto použili od každé trochu. Mezi nimi občas vyrašil ubohý keř ozdobený odpadky jako vánoční stromeček či pohnojený psími výkaly anebo neduživý strom, vzbuzující dojem, že na takovém místě vyrostl spíš omylem. Filip měl pevně zavřené modré oči, víčka mu neklidně cukala, vraštil vysoké čelo, které i když ho zrovna nevraštil, vypadalo, jako kdyby ho vraštil, a měl pevně semknuté rty, jež se mírně vlnily. Snažil se onen otravný zvuk drápů zarývajících se do jeho vchodových dveří nevnímat. Snažil se o to již deset minut. Ale bylo jasné, že se snaží marně, poněvadž Filip nebyl člověkem trpělivým a klidným, nýbrž rtuťovitým, a tak při jedenácté minutě vyletěl z modrého křesla, jako by se chystal na skok do dálky, a s prudkým trhnutím otevřel dveře. „Co zase chceš?!“ zařval na kocoura uvelebeného na zadku před jeho dveřmi. Kocour k němu vzhlédl a Filipovým zvýšeným hlasem, k němuž podle něj neměl důvod (ba naopak on by k táhlému zamňouknutí jeden našel, vlastně by těch důvodů bylo víc, ale Filip byl jeho přítel – třebaže Filip by ho přítelem nenazval –, 6
a proto vždy na všechny zapomněl), se nedal zastrašit a díval se na něj poněkud vyčítavě, jako by se ho tázal, proč mu trvalo tak dlouho, než přišel otevřít, přitom on si mohl drápky uškrábat! „Tak co chceš?!“ zakřičel Filip znovu na chlupatou černou kouli připomínající obrovskou inkoustovou kaňku, ale kocour stále zarytě mlčel a ostentativně si lízal levou packu, aby ukázal, jak se při škrábání nadřel. Zatímco Filip zvažoval, kolik minut má na to, aby s kocourem zatočil podle svého a zavřel ho kupříkladu do výtahu a nechal ho jezdit mezi prvním a sedmým patrem (on bydlel v prvním), objevila se holčička jménem Amálie, sousedka z bytu přímo nad ním, která mu jeho plány překazila. Filip v duchu stále probíral všechny možnosti, aby si kocour taky užil, ačkoli bylo jisté, že ať by vymyslel cokoli, kocour by si to rozhodně neužíval a získal by leda další důvod k táhlému zamňouknutí. „Jé! Vy jste našel Ollyho!“ zajásala Amálie, když Ollyho spatřila, sehnula se k němu a vzala ho do náruče. Olly se jí stulil na hrudi, aby Filipovi ukázal, jak s ním měl naložit. „Spíš on neustále hledá mě!“ zabručel Filip nevrle a po kocourovi vrhl nepřátelský pohled. „To teda netuším proč,“ odvětila Amálie upřímně a Ollymu vlepila mlaskavou pusu na mokrý čumáček. Filip se ve dveřích napřímil, až vyplňoval celý volný prostor jako brankář branku. 7
„Už jsem ti řekl, že jsi drzá?“ zeptal se a zamhouřil na Amálii oči, jako kdyby se mu rozostřila do rozmazané šmouhy. „Jo. Včera ráno,“ odvětila Amálie jakoby nic a podrbala Ollyho po hlavičce kulaté jako tenisák. Ten zavrněl a slastí zavřel oči, jak to bylo příjemné. Konečně se mu někdo patřičně věnoval. „Jenom ráno?“ zapochyboval Filip a přemýšlel, co po zbytek dne dělal. Musel být velmi zaměstnaný. „Jo. Divila jsem se, že jste to vydržel až do dnešního rána.“ Filip cosi nesrozumitelného, co bylo lepší považovat za nesrozumitelné, zamumlal a přísně se na Amálii podíval. Jako obvykle byla vyparáděná, jako kdyby vyšla z cirkusu. Nohy, krátké a buclaté jako barokní andílek, měla navlečené v punčochách s černými a žlutými proužky, až připomínaly včelu a dělaly její nohy ještě buclatější. K tomu si oblékla žlutou baletní sukýnku trčící do stran jako okvětní lístky slunečnice a červené tričko s kostrbatým žlutým nápisem Nejsem včelka, ale vypadám tak!, který si na něj sama napsala. Kdyby se Filipa někdo zeptal na názor, řekl by, že horší už to být nemůže (zatím netušil, že si Amálie před týdnem jako dárek k narozeninám u maminky vyprosila žlutou mikinu s kapucí s vyšitými včeličkami), ale Filipa se na názory nikdo nikdy neptal, protože všichni jaksi podvědomě vytušili, že je nebudou chtít slyšet. To však Filipovi nezabránilo v tom, aby je vyslovoval, a někdy pěkně nahlas, aby je slyšeli i ti, pro které nebyly určeny. „Vezmi si toho vypelichaného kocoura a zmizni!“ rozkázal rázně Amálii. 8
Olly, jenž podle Filipova zvýšeného hlasu a bouřlivého pohledu vytušil, že se mluví o něm, se ublíženě přikrčil. „Olly nepelichá!“ zastala se ho Amálie a pohladila kocoura po hřbetu. Olly byl rozhodnutý ještě chvíli trucovat, ale potom Filipovi jeho hrubé chování odpustit. Jako vždy. A zaškrábat u něj znovu. „Jestli se mi dostane do rukou, tak začne! Podívej se, jak mi zničil dveře!“ Filip namířil svůj obviňující ukazovák na rozdrásané dřevo. „Ty dveře nejsou vaše! Patří paní Světlé, které patří i váš byt, protože jí patří celý tento dům,“ mudrovala Amálie. Filip, muž vysoký tak, jak má muž vysoký být, a svalnatý tak, jak muži v jeho věku nebývají, se nad Amálii, jež mu ve svých devíti letech sahala sotva do pasu, napřímil, a působil tak ještě vyšším dojmem. (Filip oslavil už šedesát pět let – třebaže se žádná oslava nekonala a svůj narozeninový den strávil jako kterýkoli jiný, nenarozeninový –, ale nikdo kromě něj a jeho ženy to nevěděl, poněvadž vypadal o deset let mladší, kůže na jeho tváři a těle byla decentně zmuchlaná, kolem očí se rozvětvovaly drobné vrásky, ty se prohlubovaly, když se Filip smál, a to se nestávalo moc často, břicho se nabranými kily nenafouklo a nepřetékalo přes okraje kalhot, protože žádná kila během svého života nenabral, celé jeho tělo bylo udržované a drželo dosud nezvykle pohromadě.) „Drž toho svého kocoura od mých dveří!“ zasyčel Filip rozhorleně a ocitl se Ollymu tak blízko, až ten měl chuť Filipa olíznout podobně, jako ho olízla jeho panička. Ale nakonec si to rozmyslel. 9
Byl by dost nerad, kdyby mu Filip pocuchal jeho hustý kožíšek. Teď na podzim a v zimě ho bude potřebovat. „Není to žádný kocour. Jmenuje se Olly!“ zaprotestovala Amálie a málem by si dupla jako nějaká panička. „Pro mě je to kocour,“ zamručel Filip. Tím považoval celou záležitost za uzavřenou a před Amálií i jejím mazlíčkem zabouchl dveře s takovou silou, aby bylo oběma jasné, že je už nemíní otevírat. „To byl zase ten kocour od sousedů,“ zahlásil, když vstoupil do kuchyně, „ale už jsem to vyřídil. Nebude nás rušit,“ oznámil Filip své ženě, pustil rozhlas a zavrtal se v modrém křesle u vlažného topení. Nohy chráněné modrými teplými ponožkami ho stále pořádně zábly.
10
Kapitola druhá Druhý den brzy ráno, kdy se většina obyvatel Olomouce, historického velkoměsta, které připomínalo spíš maloměsto, neochotně probouzela do pracovního dne, drápala se z vyhřátých postelí a s otrávenými výrazy se pouštěla do studených ulic, se místo škrábání ozvalo ode dveří decentní zaťukání. Tak jemné, až si Filip mohl myslet, že se mu to jen zdálo, ale větřil, že by pouze marně doufal. Jemu však bylo jedno, jestli mu na dveře někdo škrábe nebo ťuká nebo se rozdrnčí zvonek, nesnášel jak otravné škrábání, tak dotěrné klepání i neposlouchatelný zvuk zvonku (u kterého plánoval přestřihnout drát, aby ho ten zmetek přestal upozorňovat na to, že je někdo za dveřmi). Nesnášel zkrátka cokoli, co znamenalo, že za jeho dveřmi stojí člověk nebo zvíře nebo oba. Jediný člověk, kterému by byl Filip ochotný otevřít, dokonce ho řádně pozdravit a rozloučit se s ním, jako se běžní lidé zdraví a loučí, tedy „dobrý den“ a „na shledanou“ (Filip dával přednost slovu „sbohem“), byl pošťák (své dvě děti nepočítal, ty tvořily samostatnou kategorii), ale zrovna tihle, co by měli klepat nebo zvonit, se mnohdy ani s jedním neobtěžovali a rovnou do schránek házeli výzvy k vyzvednutí dopisu či balíčku bez 11
předchozího doručení. Člověku zřejmě přisuzovali schopnosti starověkých sibyl, a měl tedy správně vytušit, že mu na poště leží dopis nebo zásilka. Jakmile se něčí ruka dotkla Filipových dveří, aby vzbudila jeho pozornost, Filip hovící si v modrém křesle přestal mluvit se svou ženou, jíž vyprávěl jednu historku, kterou jí vyprávěl už nejméně po sté (jednou za čas ji oprášil, aby ji pak nechal zapadat prachem a později ji znovu oprášil, přestože jeho žena by z ní ten prach již nestírala – byla ale natolik dobrou ženou, že to nikdy neřekla nahlas, a pouze si to myslela –, navíc byla obdařena velkou trpělivostí, takže si ji vyslechla i po sto prvé s jistotou, že si ji někdy v budoucnu vyslechne i po sto druhé). Přihnal se ke dveřím, aby ten někdo nezaťukal znovu. „Co je?“ vybafl místo pozdravu. Před očima měl prázdno, proto sjel pohledem dolů. Stála tam Amálie, jak jinak, a usmívala se tak široce, jak se může usmívat jenom bezstarostné dítě, které nemusí do školy. Ona byla tou jedinou z celého domu, kdo se odvážil bez důvodu klepat na jeho dveře, i když Amálie by samozřejmě nesouhlasila s tím, že klepe bez důvodu. Dokonce ani paní Světlá obývající byt v přízemí neklepala, zato se mírně klepala, když se s Filipem náhodou potkala na chodbě nebo u schránek. Pokud s ním musela něco vyřídit, své návštěvy ohlašovala telefonicky a snažila se je omezovat na minuty, třebaže vteřiny by byly ještě lepší. „Ten chlap vypadá tak hezky, ale má tak nehezké chování,“ špitala o něm, když si byla jistá, že není nikde v dohledu ani doslechu. 12
Filip několik měsíců koketoval s myšlenkou, že kromě cedulky Nevhazovat letáky! přilepené na schránce, jež nebyla účinná, poněvadž třikrát do týdne vyvrhla schránka kupu letáků, přilepí cedulku i na dveře, a to Neklepat! Nezvonit! (kvůli kocourovi by tam měl připsat ještě Neškrábat!, ale pochyboval o tom, že by ji kocour respektoval). Jednou to už dokonce udělal, avšak cedulka se dožila pouze dvou hodin. Někdo ji strhl a odhodil bůhví kam, ovšem ještě předtím nebojácně zabušil na dveře a zbaběle utekl dřív, než se otevřely. „Už jsi někdy slyšela o zvonku?“ sklonil se k Amálii a pravou rukou namířil k plastovým tlačítkům. „Jo,“ přitakala. „Tak proč ho nepoužíváš?“ „Protože na něj nedosáhnu!“ zamračila se, opřela si ruce o bok a trochu se u toho naklonila, až málem na Filipa upadla. Filip si v duchu říkal, jestli bylo tohle dítě někdy normálně oblečené, protože Amálie měla na sobě navlečené své oblíbené včelí punčochy, žlutou baletní sukýnku a místo rudého trička měla bílé, poseté včeličkami, což byla tak nepatrná změna, že ji bylo zbytečné komentovat. Na krku jí visela žlutá šňůrka s klíčem od bytu. Díkybohu nebyl žlutý, ale měl alespoň žlutou čepičku. „Tak si stoupni na špičky!“ zahučel Filip, jelikož nevěděl, co jiného by měl říct. „To mi nepomůže!“ bránila se Amálie, a aby mu to dokázala, vyšvihla se na špičky a pravou ruku natáhla ke zvonkům. Konečky prstů jí končily dvě desítky centimetrů od nich. 13
„Tak si vezmi stoličku!“ poradil jí. „Vy máte radu na všechno, že?“ „Kdybych měl radu na všechno a se vším si dokázal poradit, už bys tu nikdy nezazvonila!“ zahučel a zabouchl dveře tak prudce, až se obraz z předsíně v klidu visící na zdi pětadvacet let poroučel k zemi. Byly to Monetovy Lekníny, samozřejmě kopie, nikoli originál, protože kdyby to byl originál, jen těžko by Filip dobrovolně bydlel v paneláku, kde s ním bydlely desítky hlučných lidí, kteří mu klepali na dveře a v deseti z deseti případů zbytečně. Filip kolem obrazu nejprve netečně prošel do kuchyně, zesílil rozhlas, jako kdyby jeho zvuk dokázal přehlušit klepání, ale hned se k němu vrátil, zvedl ho ze země, zkontroloval jako zázrakem nepotlučený modrý rám i neporušené sklo a opřel ho o zeď. Došel do komory a začal se prohrabovat nářadím. Amálie nelenila, vyběhla schody do druhého patra, odemkla, chňapla stoličku, kterou měla nachystanou v předsíni pro případy, kdy bývala doma sama a kdy s její pomocí mohla nahlédnout do kukátka. Zamkla za sebou, spolu se stoličkou seběhla k Filipovu bytu, stoupnula si na ni a položila prst na Filipův zvonek. A nechala ho na něm dlouho ležet, jako kdyby to byl kus jemné látky, kterou člověk nemůže přestat hladit. Filip s řinkotem upustil nářadí a rozběhl se do předsíně. S rozčileným mumláním otevřel dveře a zůstal zírat na Amálii stojící na stoličce. „Už jste spokojený?“ seskočila ze stoličky a bojácně se dívala do jeho tváře, po níž se šířil vztek jako stáří, krabatil mu 14