Jak se ztratily dřeváky
S
něžilo tak, že v husté chumelenici byla Tomšovic chalupa sotva vidět. Od rána se blýskalo na časy. Oblohou proletěl blesk a vzápětí uhodil hrom. Za oknem chalupy hořelo světýlko. To Mařenka zapálila svíčku hromničku na ochranu před bleskem. Konečně se únorové počasí vybouřilo, najednou přestalo chumelit a na dvorek dopadly paprsky zimního slunce. Ze dveří chalupy vyběhl pejsek Ňafík. Ohlédl se a radostí si poskočil, když uviděl, že děti už jdou také. Honzík si nesl pekáč a Andulka táhla na provázku velký kastrol. „Martínku!“ zavolal Honzík, když dorazili na dvůr u Vojtových. Martínek se ukázal v okně, zeširoka se usmál a za chvilku vyběhl ze dveří a namířil si to rovnou do stáje. Za ním vyšla z chalupy Apolenka zachumlaná ve vlněném šátku. Překvapeně se dívala za bratrem.
6
chaloupka_3_blok.indd 6
07.03.2022 13:50
„Kam běžíš? Počkej!“ křičel Honzík za Martínkem. „Kam jde?“ Děti se po sobě tázavě podívaly. Martínek vykoukl ze stáje, zda je vzduch čistý, a přidal se ke kamarádům. Za zády něco držel a nad hlavou mu vyčuhovalo divné, křivé prkno. „Cheche, co to táhneš?“ posmíval se Honzík. Martínek odsekl: „Na stráni uvidíš, budeš čubrnět!“
Když děti došly na zasněženou stráň, Martínek tu prazvláštní věc, prkno ze sudu s připevněným dřevákem, hodil na sníh, strčil do dřeváku pravou nohu a levou se odrazil. A už frčel z kopce dolů. Páni! To teda čubrním.
7
chaloupka_3_blok.indd 7
07.03.2022 13:50
Tak jo. Budeme se střídat.
„Páni! To teda čubrním,“ zamrzl Honzíkovi smích na tváři a holčičky údivem otevřely pusu. Martínek dojel na rovinku pod strání a elegantně zastavil v gejzíru sněhu. „Pozóór! Jedůů!“ zakřičel Honzík a v pekáči se řítil za Martínkem. „A teď pojedu já!“ hlásila Andulka, která se snažila ve všem staršího bratra honem napodobit. „Ale já nemám na čem jet,“ postěžovala si nešťastně Apolenka. „Neboj! Budeme se střídat,“ uklidňovala ji Andulka a usadila se do kastrolu. „Tak jo,“ přikývla Apolenka a nadšeně kamarádku odstrčila z kopce dolů. Honzík právě dojel k Martínkovi a zabrzdil tak prudce, až se s ním pekáč převrátil a kluci se váleli ve sněhu. Jen co se zase postavili na nohy, Honzík se hned zajímal o ten samohyb, který pohotově pojmenoval: „Kdo ti ten klouzák dal?“ „Nikdo! Sám jsem si ho udělal. Prkno je ze sudu a na něj jsem přibil dřevák,“ chlubil se Martínek a ukazoval detaily svého vynálezu. „Máš ještě jedno prkno? Pro mě?“ nedočkavě vyhrkl Honzík, ale vzápětí hekl a padl k zemi jako podťatý. To do něj v sněhové spršce vletěla Andulka ve svém kastrolu. 8
chaloupka_3_blok.indd 8
07.03.2022 13:50
Martínek jí rytířsky pomohl vstát a Kdo ti ten obrátil se zase k Honzíkovi: „To mám! klouzák dal? Schovaný v seně u Ferdy.“ Honzík se zaradoval a zavolal nahoru: „Apolenko, půjč si můj pekáč!“ „Juchůůů!“ zavýskla Apolenka a radostně si poskočila. Kluci rázně vykročili k Vojtovým. Když se přihrnuli do stáje, kůň Ferda je přivítal zařehtáním. „Ferdo, uhni, mám tu něco schovanýho,“ odstrčil koníka Martínek a vyhrabal prkno od sudu. Vítězně ho podal Honzíkovi. „Já ale nemám žádnej takovej dřevák,“ posmutněl Honzík. „Sim sala bim!“ Martínek vykouzlil ze sena i dřevák. „Chytej!“ Honzík chytil letící dřevák a radostně vykřikl: „Kde jsi ho vzal?“
Ferdo, uhni mám tu něco schovanýho.
9
chaloupka_3_blok.indd 9
07.03.2022 13:50
„Buď ticho!“ zašeptal Martínek a bděle se ohlédl ke dveřím, aby je nikdo nepřistihl. Vtom se na dvoře ozval šramot a kluci strnuli. Martínek se připlížil ke dveřím a opatrně je pootevřel. Pátravě vykoukl ven. Na lavici, na hrnci opřeném o zeď seděla straka a ta se teď lekla, prudce vzlétla a hrnec s rámusem spadl na dlažbu. Martínek si oddychl. Zabouchl dveře a potichu oznámil: „Je to dobrý, to straka! Shodila hrnec!“ Honzík sundal z police kladivo a nedočkavě zašeptal: „Tak jdeme na to!“ Martínek si už přisunul lavičku, položil na ni prkno ze sudu a doprostřed postavil dřevák. Honzík mu podal kladivo a z poličky plechovku s hřebíky. Martínek začal s vervou zatloukat velký hřebík do paty dřeváku. Úplně zapomněl, že mají být potichu. Honzík si pro jistotu zacpal uši, aby ten rámus nikdo neuslyšel. Martínek usilovně tloukl kladivem, div si jazyk nepřekousl. Ale ouha! Hřebík se ohnul! Honzík se zaškaredil a vyjekl: „Ty jsi nemehlo!“
BUCH, BUCH, BUCH,
BUCH
10
chaloupka_3_blok.indd 10
07.03.2022 13:50
Kdo je asi nemehlo? To ten hřebík!
Vyskočil, sundal kleště visící vysoko na zdi a s výrazem převahy Martínka odstrčil. Vypáčil hřebík kleštěmi a koukl po kladivu. Martínek mu ho zklamaně předal. Honzík šikovně zatloukal druhý hřebík. Jenže… ten byl moc dlouhý, a tak přibil dřevák i s prknem k lavici. Pokoušel se prkno odtrhnout od lavice, ale marně. Martínek škodolibě podotkl: „Kdo je asi nemehlo?“ „To ten hřebík!“ bránil se Honzík, on za nic nemůže. Nastalo zápolení s přibitým prknem. Martínek držel lavici a Honzík páčil prkno.
11
chaloupka_3_blok.indd 11
07.03.2022 13:50
„Uf! Nejde to…,“ ulevil si Honzík, dal ruce v bok a usilovně se zamyslel. A najednou se ťukl do čela. „Už vím! Musíme to obrátit!“ Kluci otočili prkno i s lavicí a Honzík ho přišlápl. Pak vypáčili lavici nahoru a postavili na všechny čtyři. Honzík kladivem vytloukl hřebík ven z prkna a Martínek ho vytáhl kleštěmi. Kůň Ferda zařehtal z radosti, že to dokázali. Honzík ho polekaně uklidňoval: „Ferdo, tiše, nebo nás někdo uslyší.“ Chopil se kladiva a vzal si od Martínka další hřebík. Napřed si ho ale poměřil, jestli není moc dlouhý, a pustil se do zatloukání. Poté zvedl prkno, dřevák držel. A je to. Dílo se podařilo. Honzík třímal nový klouzák a nedočkavě spěchal ke dveřím. Martínek napřed vykoukl: „Vzduch je čistej! Jde se na stráň!“ Mávl rukou a vyrazili ven. Jak kluci šplhali do kopce, prosvištěly kolem nich Andulka s Apolenkou v plecháčích. Ňafík jim nadšeně pádil v patách. Holčičky vesele pokřikovaly: „Plechový sáně sviští ze stráně. Vítr nás honí, a nedohoníííí!“
Vítr nás honí a nedohoní!
12
chaloupka_3_blok.indd 12
07.03.2022 13:50
Na kopci kluci hodili své klouzáky na sníh. Honzík pyšně zavolal dolů: „Apolenko! Koukej, co umím!“ Vrazil jednu nohu do dřeváku, odrazil se a už jel. Martínek rozzlobeně zakřičel: „Je to můj vynález! Andulko! Sledůůj!“ Skočil na prkno a sjížděl v ladných obloucích za kamarádem. Holčičky i s Ňafíkem stály v půli kopce a kluky obdivně sledovaly. Když Honzík projížděl bravurně okolo nich, Ňafík naskočil na prkno za něj. „Juchůů!“ Společně se řítili ze svahu, až pejskovi vlály uši. „Sákryš, ze stáje se mi ztratily dřeváky,“ hartusil pantáta Vojta večer, když vešel do světnice. Paňmáma Vojtová se obrátila od vaření a shovívavě prohodila: „Jak by se mohly ztratit, tos je někde zapomněl.“ Pantáta popuzeně odsekl: „To teda nezapomněl, to bych musel vědět!“ A výhružně dodal: „Až najdu toho zloděje, tak ho přetrhnu.“ Apolenka se chytla za pusu, už už by žalovala. Ale Martínek se na ni varovně zadíval, tak se udržela.
Ze stáje se mi ztratily dřeváky.
13
chaloupka_3_blok.indd 13
07.03.2022 13:50
Haf, haf,
haf!
Na druhý den kluci sjížděli na klouzácích ze svahu k chalupě truhláře Petra. Když přistáli na dvorku, líčil Martínek s obavami: „Tatínek se moc zlobil. Jestli nám kmotr ty dřeváky nedá, tak mě přetrhne.“ „Nech to na mně!“ kasal se Honzík sebevědomě. Ve světnici seděl truhlář Petr u stolu a obědval i se svým pejskem, fenkou Ťapkou. Najednou Ťapka našpicovala uši a zaštěkala směrem ke dveřím. Martínek s Honzíkem vpadli dovnitř a snaživě unisono pozdravili: „Dobrý den.“ Mrzoutský kmotr zabručel na pozdrav a podezřívavě se zeptal: „Dobrej. Co potřebujete?“ Honzík odvážně spustil: „Nový dřeváky pro pantátu Vojtu, protože ty starý už byly hodně starý.“ Truhlář Petr povytáhl udiveně obočí a rozhořčeně protestoval: „Jaký starý, vždyť jsem je Vojtovi dělal nedávno.“ Kluci se na sebe nejistě podívali. Ale Honzík se nedal odradit. 14
chaloupka_3_blok.indd 14
07.03.2022 13:50
Přistoupil směle ke stolu a lhal dál: „Ale byly hodně rozpraskaný…“ „Nemohly rozpraskat, byly z vyschlýho topolovýho dřeva,“ rozčiloval se pantáta Petr, za svojí prací si stojí. Sklonil se k fenečce a podrbal ji za ušima. „Viď, Ťapko?“ Martínek to nevydržel a šel s pravdou ven: „Oni se nám… ty dřeváky hodily na klouzáky.“ To kmotra zaujalo: „Jaký klouzáky?“ Honzík vybídl Martínka pohledem. Martínek sáhl za dveře a hrdě ukázal kmotrovi svůj samohyb. „Tyhle,“ a pohotově na podlaze předvedl, jak se klouzák používá. Starý truhlář si odborně prohlížel klouzák a uznale pokýval hlavou. „No, podívejme se! To je ale vynález! Šikulové.“ Honzík ukázal na Martínka a poctivě přiznal: „To vymyslel Martínek, ale já mu pomáhal.“ „Kluci sakramentský.“ Petr se najednou otočil a popošel k truhle, na které měl vyskládány nové dřeváky. „Tak já vám taky pomůžu a jedny vám dám.“ Vzal jeden pár a obrátil se na kluky. „Ale tátovi se přiznej!“ pohrozil Martínkovi prstem a podal malým vynálezcům dřeváky zářící novotou. Kluci se šťastně usmívali a Martínek horlivě přikyvoval, že se určitě přizná. „Děkujeme nastotisíckrát!“ Popadli každý jeden dřevák a o překot se hrnuli ven. Kmotr Petr zabručel omluvně k Ťapce: „To víš, Ťapko, vynálezci se musí podporovat.“ Děkujeme nastotisíckrát!
15
chaloupka_3_blok.indd 15
07.03.2022 13:50
Postavíme kmotrovi sněhuláka, aby nebyl tak sám.
Před chalupou se Martínek zarazil a zamyslel se. Podíval se na Honzíka a vyhrkl: „Hele, postavíme kmotrovi sněhuláka, aby nebyl tak sám.“ Odložili dřeváky a hned se pustili do díla. Přikouleli před dveře dvě sněhové koule a Honzík vzápětí třetí, tu na hlavu. Martínek ji ozdobil dlouhými větvičkami, z šípků udělal oči a z kousku větvičky pusu. A to Honzíka přivedlo ještě na jeden nápad. Připlácl sněhulákovi dvě koule na hruď a rázem to byla sněhulačka. Kluci popadli klouzáky a dřeváky a radostně se rozběhli z místa činu. Dostali dřeváky a ještě udělali dobrý skutek. To bude pro kmotra překvapení, až paní Sněhulákovou uvidí! Na stráni pak Honzík s Martínkem sjížděli na klouzácích z kopce dolů, běhali nahoru a zase jeli dolů, a tak dokola, a kreslili ve sněhu krásné oblouky. 16
chaloupka_3_blok.indd 16
07.03.2022 13:50
Nachýlilo se k večeru. U Vojtů ve světnici krájela paňmáma zeleninu na polévku. Malá Apolenka stála na židli a ze zeleniny skládala na stole panáčka. „Maminko, prosím, dejte mi ještě petržel na ruce,“ požádala. Panáček už měl z cibule hlavu, z velké brambory tělo a červené nohy ze dvou mrkví. Maminka přisunula Apolence dvě bílé petržele. A hned panáček dostal ruce. „Tumáš. To je hezká panenka,“ pochválila dcerušku. Apolenka ji poučila: „To je přeci panáček, nemá sukni.“ V tu chvíli se hlučně otevřely a práskly dveře, až se obě lekly. To dorazil Martínek. Paňmáma se na synka trochu zamračila a káravě se zeptala: „Martínku, kde jsi byl tak dlouho?“ Kluk u dveří odhodil čepici a šálu a hnal se ke stolu. „S Honzíkem, na stráni. A co bude k večeři?“ Paňmáma Vojtová od plotny opáčila: „Houbová polívka.“ „Mňam!“ Martínek se spokojeně olízl, houbovou polívku má rád. 17
chaloupka_3_blok.indd 17
07.03.2022 13:50
Zadíval se na stůl s cibulovým panáčkem a spustil na sestřičku: „Apolenko, co je to? „Přišel k nám panáček, měl červený fráček, když jsme ho svlíkali, nad ním jsme plakali.“ Na konci hádanky si ten filuta utíral slzy. Apolenka marně přemýšlela a nakonec přiznala: „Já nevím.“ „No přece cibule!“ chechtal se Martínek vítězně a zamával sestřičce před obličejem cibulovou hlavou panáčka. Ve stáji si pantáta Vojta stěžoval svému koníkovi: „Safra, Ferdo, už jsem prohledal celou stáj, a dřeváky nikde.“ Kůň zařehtal, sehnul hlavu ke žlabu a hubou odstrčil seno. Vojta s úžasem vytáhl ze žlabu dřeváky jako nové. Kroutil hlavou: „A helemese, tady jsou!“ A mudroval: „Že si ani nepamatuju, že bych je tam dal?“
A heleme se, tady jsou!
18
chaloupka_3_blok.indd 18
07.03.2022 13:50
Jen co vrazil Vojta do světnice, halasil: „Podívej, ty dřeváky se našly!“ Paňmáma Vojtová se od plotny krátce ohlédla a spokojeně podotkla: „Vidíš, co jsem říkala!“ Martínek popošel blíž a tvářil se nadmíru napjatě. Vojta nevěřícně pronesl: „Ale jako by omládly. No, podívej!“ strčil Vojtové dřeváky pod nos. Paňmáma si dřeváky pozorně prohlédla a zavrtěla hlavou: „To se ti jenom zdá.“ Její muž se prudce ohradil: „No to se mi teda nezdá, koukni se pořádně!“ A rozčileně zašermoval dřeváky ženě před očima. Martínek sklesle přistoupil k rozdurděnému otci a soukal ze sebe přiznání. „Tatínku, my jsme s Honzíkem potřebovali dřeváky na můj vynález.“ Paňmáma odstavila pánev s jíškou a popošla k synkovi, kdyby snad potřeboval ochranu. Vojta se podíval na ženu a pokývl hlavou: „Vidíš?“ Martínek rychle dodal: „Ale kmotr Petr vám poslal úplně nový.“ Rodiče se na dřeváky překvapeně zahleděli, načež pantáta Vojta pobaveně řekl: „To mi ten vynález musíš ukázat. “ Vlastně byl rád, že se to vysvětlilo. Martínek celý šťastný vyběhl ke dveřím a jeho otec vyšel rozvážně za ním. Bylo poznat, že už se nezlobí. Paňmáma se usmívala. „To abych kmotrovi upekla pekáč buchet!“ volala za nimi.
To mi ten vynález musíš ukázat!
19
chaloupka_3_blok.indd 19
07.03.2022 13:50
Pojď ty ušáčku, v chalupě je tepleji.
Už se docela setmělo a Honzík se vracel domů. Klouzák strčil za dveře kůlny, zabouchl je, když tu objevil zajíčka, který se krčil u složeného dříví. Zajíček seděl jako přimražený. Honzík vzal zmrzlého tvorečka do náruče. „Pojď, ty ušáčku, v chalupě je tepleji.“ Ve světnici bylo krásně teplo. Mařenka vařila večeři, táta Tomeš seděl u stolu a kreslil si návrh sochy a Andulka si hrála s panenkou Nanynkou. Vozila ji ve vozíčku a prozpěvovala jí ukolébavku. „Halí belí, koně v zelí a hříbátka v petrželi a kravěnky jak panenky šly se koupat do voděnky.“
20
chaloupka_3_blok.indd 20
07.03.2022 13:50
Vrzly dveře a do světnice vešel pozadu Honzík, protože v rukách nesl zajíčka. Zabouchl dveře nohou a vykročil ke stolu. Táta přísně spustil: „Kde lítáš, ty kluku ušatá?“ Honzík se otočil a s rozzářeným obličejem ukázal svůj objev. „Podívejte! Našel jsem malýho zajíčka ušáčka. Venku by umrznul.“ Mařenka přistoupila k bratříčkovi, sundala mu čepici a starostlivě poznamenala: „Ještě že jsi neumrznul ty!“ „Jé, ten je krásnej. Uděláme mu postýlku,“ volala Andulka a hned se zajíčka mateřsky ujala. Tatínek přinesl malou bedýnku, Mařenka ji vystlala kouskem deky a Andulka ušáčka pozorně uložila. Pejsek Ňafík je celou dobu žárlivě sledoval. Pomyslel si: Ti s tím zajícem nadělají. Ale pak si k drobečkovi přičichl a tu k němu pocítil téměř rodičovskou náklonnost. Něžně ho olízl a lehl si vedle bedýnky. A tak zajíčkovi udělali parádní pelíšek a Ňafík ho starostlivě zahřál. Však tady zima nebude napořád. Pakli o Hromnicích jasno bývá, zima ještě dodržívá, jestli ale bouřlivo a sněžení, daleko již jaro není.
Uděláme mu postýlku.
21
chaloupka_3_blok.indd 21
07.03.2022 19:12