0547618

JEFFE KENNEDY

Kroniky Dasnarie 2

Copyright © 2018 by Jeffe Kennedy Translation © Petra Kubašková Cover © Zuzi Maat ISBN 978-80-7594-102-2 www.fantomprint.cz www.facebook.com/fantomprint www.instagram.com/fantom.print #fantomprint @fantom.print

~1~

Z

a šera před svítáním jsem se vyplížila vzhůru na palubu Valerie, abych se podívala na východ slunce. Bylo sice bezpečnější a moudřejší držet se v ústraní kajuty, ale tento malý výlet se pro mne stal jakýmsi zvykem. Chytala jsem se drobných rituálů, nejjednodušších návyků, které jsem si byla schopná vytvořit. Jinak bych se cítila stejně neukotvená a k ničemu nepřipoutaná jako Valeria na její dlouhé oceánské cestě, plující nad nepochopitelnými hlubinami do zemí, jež jsem si neuměla představit. Možná to už takhle u psanců chodilo: že jediné, co je pohání, je útěk, cesta pryč. Co by jinak člověku zbylo? Jestli mám posloužit jako příklad – a já neměla jiný příklad než samu sebe – pak není odpověď nikterak valná. Měla jsem však své návyky. Valeria se pyšnila silou, jakou jsem já neměla a zřejmě nikdy mít nebudu. Dokonale se hodila do prostředí, v němž se pohybovala, jako by vyrostla z vln a zároveň byla jejich pánem, měla jasný směr i cíl. Přesně to, co jsem já postrádala. Proto jsem k té lodi pociťovala prazvláštní vděk a cítila jsem k ní pouto, přestože to byla neživá věc. Dokud jsem byla na palubě Valerie, dávala mi účel i směr. Tíhla jsem k ní stejně, jako se nemluvně tiskne k mámině hrudi,

JEFFE KENNEDY a mumlala jsem vroucí modlitby díků, že mě neshodila do studeného, lhostejného moře. Většinou jsem zůstávala v kajutě. Služky a sluhové mi nosili jídlo a čerstvou vodu, vynášeli mi odpad, ale jinak mě nechávali na pokoji. Bylo velmi snadné zvyknout si na to, že mě někdo obsluhuje, jak tomu ostatně bylo po celý můj život, a já bych si stejně sama dokázala ukuchtit jenom to nejjednodušší jídlo. Jinak jsem je nepouštěla dovnitř, což byla pro mě nová svoboda a moc, kterou jsem si užívala stále víc. Za stěnou tu nebylo žádné služebnictvo, které by slyšelo každý můj pohyb. A s dveřmi zavřenými na petlici jsem se cítila ještě lépe, i když to byla jenom jedna tenká dřevěná věc proti celému světu. Světu lodi plavící se na širém a nedozírném oceánu. Hodně jsem spala. Což bylo dobré, protože mé tělo se začalo lépe hojit. A tančila jsem, abych zabila nudu a procvičila svou pružnost a byla silná, až se uzdravím. Tanec byl další povědomou věcí. Bylo to něco, co jsem mohla dělat o samotě v potemnělé kajutě, a taky jedna z mála připomínek toho, kým jsem byla. Avšak bez ohledu na to, jak moc jsem spala, jsem se vždycky budila brzy ráno, hodně dlouho předtím, než mi přinesli při sedmém zazvonění snídani. Ve tmě mé kajuty jsem si v duchu značila čas podle zvonění hlídky, cvičila jsem se v jednoduchých počtech od nejdelšího vyzvánění o půlnoci až do ranního pokřiku. Vzbudila jsem se. Poslouchala, až se ozve šesté zazvonění. Potom jsem sundala z dveří petlici, ujistila se, že chodba je prázdná, a vyklouzla ven. A to bylo mé každodenní cvičení, když jsem teď byla na útěku. Tiše jsem se pohybovala chodbou plnou zavřených dveří 6

VYHNANKYNĚ MOŘÍ a dovolila si jásat nad schopností, u které bych nikdy nečekala, že mi zachrání život. Všechny ty roky dřiny při nácviku tradičních tanců, zvláště ducerse, které vyžadovalo maximální dovednost, aby všechna ta spousta zvonečků zůstala zticha až do přesně načasovaného okamžiku. Myslela jsem, že se připravuju na to, jak okouzlím svého manžela, a císař na mě bude pyšný. Netušila jsem, že se vlastně učím kradmému pohybu. Dovednost pohybovat se absolutně tiše se ukázala jako daleko užitečnější. Dovolila zůstat ve stínech, bez povšimnutí. V oblečení mého bratra Harlana, které na mně plandalo, s vlasy ošmikanými na krátké mikádo jsem ničím nepřipomínala Její císařské Veličenstvo Jennu z Dasnarie. Jestli někdo na této cizí lodi vůbec o té zatracené dívce slyšel. Stejně jsem se však zahalila do silného vlněného pláště a kapuci si stáhla těsně kolem obličeje. I když to nemělo rozumný důvod, dodávala mi pocit bezpečí, a taky mě chránila před chladem. Po životě stráveném v teple uzavřeného seraglia se zdálo, že se mi už nikdy nepodaří zahřát se. Na palubě už oblohu prozařoval nadcházející den. Předtím mi připadalo nepochopitelné, že se nebe na okamžik, než vyjde slunce, rozzáří barvami. Obrazy, co jsem znala, to nikdy neznázorňovaly. Zobrazují den či noc, někdy východ nebo západ slunce, ale nikdy tyhle okamžiky předtím a potom. Před svítáním to však vypadá jinak než v noci a v tlumeném světle okamžiků mezi nocí a dnem jsem viděla docela dobře. Držela jsem se při krajích jako kočka, vyhýbala jsem se hlavním cestám, kterými chodili námořníci, když se věnovali své práci. Znamenalo to, že jsem se proplétala mezi lany, sudy a dalším nákladem přivázaným k palubě, ale 7

JEFFE KENNEDY brala jsem to jako další způsob, jak vylepšit svou obratnost, zvláště v těžkopádných botách, na které jsem si, zdá se, pořád nemohla zvyknout. Ve své kajutě jsem chodila naboso, což mi připadalo přirozené a správné, ale na palubě jsem nosila boty, stejně jako plášť. Čím důkladnější maskování, tím lépe. Uplynul téměř týden, ale nedělala jsem si žádné iluze o své absolutní nevědomosti, pokud šlo o velký svět. Neměla jsem zdání, jak dlouho budu muset utíkat nebo jak daleko budu muset cestovat, abych unikla svým pronásledovatelům. V minulosti jsem byla v tomto neodpustitelně hloupá, takže jedinou moudrou volbou se nyní zdálo předpokládat, že nikdy nebudu utíkat dost dlouho ani dost daleko. Alespoň tohle mi dalo nějaký směr. „Nikdy“ a „nikam“ sice neměly hranice, ale přinejmenším jsem ta slova chápala. Ze svých ohrádek vedle kuřat na mě mečely kozy, když jsem kolem nich procházela, a jejich hlas se podivně podobal novorozeným koťatům v seragliu císařského paláce, kde jsem vyrostla. Zastavila jsem se a podrbala ty malé rohatce na hlavách; jejich srst byla na dotek měkká a ježatá. Na téhle cestě jsme se skamarádili. Kozy a Valeria mě držely při životě a chránily moje tajemství. Našla jsem si své místo u zábradlí za kozí ohradou, kde jsem nikomu nepřekážela a nikdo si mě moc nevšímal, a otočila jsem se obličejem tam, kde jsem předpokládala vycházející slunce. Ukázalo se, že tohle není nikdy jisté, navzdory tomu, co se říká. Věděla jsem, že východ slunce mění pozici kvůli tomu, že Valeria se na vodě mírně natáčela podle větru a dalších vlivů, ale začala jsem si s oblibou pohrávat s představou, že mi slunce chystá překvapení. Že ví, jak moc se raduju z toho, že se každý den objeví, a že hraju tu 8

VYHNANKYNĚ MOŘÍ hru, při níž hádám, kde by mohlo vyjít. Samozřejmě že v určitém okamžiku už jej prozradí záře, ale někdy ho oblaka nebo mlha zakrývají o něco déle. Kouzlo spočívalo v tom, že jsem se chtěla přesvědčit, jak dobře dokážu předpovědět, odkud se vyloupne, když se rozprostřené světlo shlukne do jednoho neohraničeného kruhu jasné barvy a potom do ohnivé koule. Vybrala jsem si místo, kde jsem odhadovala východ slunce – jakmile se odhalí, už nebudu moci podvádět a upravovat – a třela jsem si prsty o zábradlí. Lodní plachty se nadouvaly a skřípěly, jak zachytávaly a podržely v sobě vítr, v němž kolem mě povlával i můj plášť a kapuce, která mi pleskala po větrem ošlehané tváři. Jak jsem čekala, tiše jsem promlouvala s Valerií. Prsty mi klouzaly po zábradlí, zvlhlého mořskou tříští, a pod nohama jsem měla uklidňující, mohutné tělo té lodi, která byla neustále v pohybu. Poděkovala jsem jí za to, že mě chrání, dává mi směr, a za to, že zpívá s větrem a vlnami. To byla moje ranní litanie, jelikož už jsem se nemodlila k Sólovi, jedinému bohu – jakkoli jsem to kdy dělala – ani jsem nevěnovala myšlenku svému otci, císaři, ať už je bohem vyvolený či ne. Nikdo z nich se o mne nepostaral tak jako Valeria. Nechápejte mě špatně – možná jsem byla bláhová a nevzdělaná, ale bylo mi moc dobře jasné, že Valeria je jenom výtvor člověka, plavidlo vyrobené lidmi a žádná bohyně. Přesto mě poslouchala a nic ode mě nečekala. Jitřní záře sílila a modř na obloze byla sytější, a tak jsem zakončila to, co jsem si sama stvořila jako modlitbu tím, že jsem vyslala do vln několik vroucích přání. Modlila jsem se za svého bratra Harlana, aby i on utekl a přežil. A také za své sestry, Ingu a Helvu, aby nalezly štěstí, ačkoli jsem 9

JEFFE KENNEDY v sobě nedokázala najít tolik naděje a představit si, jak by to jejich štěstí mělo konkrétně vypadat, a ony byly pořád ještě zavřené ve stěnách seraglia. Ukázalo se, že vydolovat ze sebe naději rovněž vyžaduje cvik a praxi. Jako mladá dívka, která se učí své první tanečky, jsem začala pěstovat několik jednoduchých nadějí. Jakmile se budu cítit jistá v kramflecích, možná se pokusím doufat v něco víc. Slunce se posunulo nad horizont, rostlo a vypadalo, jako by vyrůstalo z vody, a pálilo mě do očí. Vždycky jsem se dívala tak dlouho, jak to jenom šlo, potom jsem sklopila zrak k mořským vlnám, než jsem opět vzhlédla. Dokonce se mi líbily i svítivé rudozlaté bublinky, které mi slunce vypálilo do očí a které jsem pořád viděla, i když jsem pohlédla jinam. Někdy vydržely i celé hodiny, poskytovaly mi útěchu a připomínaly mi, že můžu slunce vidět, kdykoli budu chtít. Musela jsem dohnat všechny ty roky, po které jsem ho neviděla. Mou pozornost upoutala tichá píseň. Hrdelní hlas si broukal něco táhlého a krásného a cizokrajného, sotva slyšitelného přes vlny a Valeriino měkké šepotání v její osobité řeči dřeva a plátna. Tiše jsem se kradla pryč a v cestě mi stála bedna, kterou od předchozího rána někdo přesunul. Kromě ní, kozí ohrady a oceánu jsem měla jenom jednu snadnou únikovou cestu. A v té už někdo stál. Prohlížela jsem si tu osobu, aniž bych se dívala přímo na ni. Usoudila jsem, že je to žena. To mi pomohlo zabrzdit paniku, která se mě instinktivně zmocňovala. Ženy mi jsou přirozeně lépe známy a na rozdíl od mužů nemají ta velká těla ani svaly, které s takovou radostí používají proti fyzicky 10

VYHNANKYNĚ MOŘÍ slabším. Chvíli mi však trvalo, než jsem určila její pohlaví, vypadala totiž hrozně zvláštně. Měla na sobě mužské oblečení, které těsně přiléhalo k jejímu tělu, a to se zdálo na ženu neuvěřitelně svalnaté. Přiléhavost oděvu odhalovala křivky boků a nezaměnitelné obliny ňader, a tak jsem si navzdory jejímu oděvu byla jistá, že musí jít o ženu. Její oblečení vypadalo, jako by bylo určené pro boj, ušité z kůže a s kovovými výztužemi na zranitelných místech – ale nijak to nepřipomínalo dasnarijskou zbroj. Zdálo se, že muž ve zbroji a s mečem by mohl takovou ženu zabít jedinou ranou, takže ten oděv možná znamenal něco jiného, něco obřadného, jelikož žena vypadala, že je zabraná do modlitby. Nejprve se klaněla, pak poklekla na jedno koleno, zase vstala, narovnala se a kreslila kolem vycházejícího slunce ve vzduchu kruhy a celou dobu to doprovázela zpěvem. Přikrčila jsem se ve svém koutě a sklonila jsem tvář, abych ji nerušila při rituálu, jemuž se nejspíš věnovala. Třeba odejde a ani si mě nevšimne a nechá mě na pokoji. Mohla jsem utéct, kdybych přelezla tu bednu nebo chatrnou zídku ohrady pro kozy, ale tím bych na sebe upozornila. Bude lepší zjistit, jestli to zvládnu i bez nějakých krkolomností, a zítra si prostě najdu jiné místo, odkud budu sledovat východ slunce. Zpěv ztichl a já jsem dlouho opatrně vyčkávala a ujistila se, že mi rukávy zakrývají ruce. Nedávno jsem dostala radu, že nemám před nikým ukazovat ruce, a i když jsem vlastně netušila, co je prozrazuje, dobře míněných rad jsem zase nedostala tolik, abych ji neuposlechla. Neslyšela jsem teď nic než pokřikování námořníků a další obvyklé zvuky Valerie, a tak jsem vykoukla a střihla jsem tam kradmým pohledem. 11

JEFFE KENNEDY Toto byla další z mých schopností, jejichž užitečnost byla trochu pochybná, ale v umění periferního vidění mě učili mistryně špehování. Ta žena se opírala o zábradlí, čelem ke mně, a s vážným zájmem si mě prohlížela. Ucukla jsem pohledem a v duchu se profackovala za to, že jsem nepřelezla tu bednu, když to šlo. Srdce mi bušilo do žeber, jako by mohlo něco změnit na tom, že jsem se příliš dlouho odhodlávala k útěku. Přesto by si stále neměla všimnout, že jsem se na ni podívala, a tak jsem předstírala, že ji ignoruji. Mám přelézt bednu, nebo mám kolem ní jen tak drze projít, jako bych ji neviděla? To druhé by se dalo snáze vysvětlit. Až na to, že přidrzlé chování mi zatím nebylo vlastní. Inu, ale i to bude platit jenom do chvíle, než udělám na celou Dasnarijskou říši dlouhý nos. Neměla jsem štěstí. Žena na mě promluvila a říkala něco v jazyce, kterému jsem nerozuměla. Tak jsem prostě zakroutila hlavou a dál jsem zůstávala schovaná pod kapucí. Vypadalo to, že nikdo ze služebnictva na lodi neumí dasnarijsky. Kapitán ano, když jsem u něj platila za cestu a potom jsem se vplížila na palubu, ale mluvil dost lámaně. Domluvil se jen tak tak. Žena opět promluvila, a tentokrát to zase znělo jako jiná řeč. Znovu jsem zakroutila hlavou. Doufala jsem, že jí brzy dojde zásoba jazyků, vzdá to a nechá mě na pokoji. Kolik řečí lidé znají v širém světě? Já znala jenom jeden, a to ještě nevalně. Dasnarijští muži používali slova, která jsem nikdy neslyšela, a mluvili o počítání a kalkulacích. A uměli číst a psát, což byla pro mě záhada. Měla jsem toho k ruce tak 12

VYHNANKYNĚ MOŘÍ málo. Po zádech mi stékal studený pot. Chtěla jsem se vrátit do své kajuty. Žena už zase něco řekla, zase v jiném jazyce, tenhle zněl méně plynule, pichlavěji. Zakroutila jsem hlavou trochu důrazněji. Potom, když už jsem nemohla v té pasti vydržet ani o minutu déle, jsem se rozhodla, že se osmělím. Bylo tu dost místa. Tohle zvládnu. S hlavou skloněnou, ale pořád ještě roztřesená, jsem se kolem ní protáhla. Popadla mě skrz plášť za paži. S hlesnutím plným hrozného strachu, který mnou projel, jsem se jí vytrhla. Otočila jsem se, skočila a začala se škrábat na velkou bednu, ale v těch botách jsem byla neohrabaná. Tlusté špičky marně ťukaly o dřevo, nemohly se o nic zachytit a moje paže začaly slábnout. Žena pořád mluvila, říkala jedno slovo za druhým, jako by mi do zad střílela šípy. A potom vykřikla: „Klid!“ Když jsem uslyšela dasnarijské slovo, ztuhla jsem a chvíli visela jako idiot na bedně, do které jsem kopala špičkami bot jako dítě, které se teprve učí šplhat na datlovou palmu. „Mluvíš dasnarijsky?“ zeptala se se silným přízvukem. „Nechci ublížit. Neboj.“ Do rukou jsem měla zapíchané třísky a svaly na pažích hrozně bolely. Měla jsem to vzít přes tu kozí ohradu. „Prosím,“ řekla. „Už se tě nedotknu.“ Mohla lhát. Zjistila jsem, že lidé, kteří mají v úmyslu někomu ublížit, rádi napřed dávají záruky, že vám neublíží. Já však nemohla přes tu bednu přelézt. A bohužel docela pozdě mi došlo, že mou paži přece pustila. Z jejího lehkého sevření jsem se hravě vymanila. Schválně jsem spadla zpátky na palubu Valerie, mé nohy opět našly pevnou podporu a rychle jsem ruce ukryla v ru13

JEFFE KENNEDY kávech. Měla jsem sice rukavice, ale ty by byly ještě nápadnější, jelikož byly pošité perlami a diamanty. Už jsem je z nich začala sundávat, ale v neosvětlené kajutě a bez věcí na šití jsem riskovala, že do nich udělám díry, které nebudu umět opravit. „Nemám slova,“ řekla ta žena. „Jsem nešťastná, že se mě bojíš.“ Kývla jsem, nechávala hlavu skloněnou. Tahle jednostranná konverzace ji určitě brzy omrzí. „Jsem Kaja,“ řekla. V hlase měla příchuť očekávání. Dokonce i v širém světě, kde se nedodržovaly přesné a složité dvorské manýry, s nimiž jsem vyrůstala, lidé dodržovali jisté zásady chování. Sdělit své jméno a čekat totéž na oplátku. Až na to, že já své pravé jméno prozradit nemohla. A tak jsem použila to, které Harlan vybral jako přezdívku, to, které jsem řekla kapitánovi. „Jsem Brian,“ odvětila jsem hlubším hlasem, abych zněla jako muž, nebo přinejmenším jako mladý muž. Třeba Harlanovi bylo teprve čtrnáct, ale mluvil už hlubokým basem. „Brian?“ opakovala po mně Kaja. „Ty nejsi z Dasnarie? Myslela jsem, že jsem tě viděla nastupovat ve Sjøru.“ „Ano,“ odpověděla jsem a doufala, že tím zodpovím všechny její otázky. Mohla jsem lhát, ale kapitán a námořníci věděli, že jsem nastoupila tam. Po všechny ty dny, kdy jsem ve své kajutě dřímala nebo tančila, jsem měla raději vymýšlet nějakou věrohodnou historku o tom, kdo jsem. Byl v tom ale jeden veliký háček, a sice, že jsem dokázala jen velmi těžko odhadnout, jak by mohla taková uvěřitelná historka podobného mladíka – nebo hůř, ženy! –, který cestuje sám do velkého světa, vlastně znít. Znala jsem jenom 14

VYHNANKYNĚ MOŘÍ svůj vlastní příběh a životní příběhy, o nichž se zpívalo v baladách. Věděla jsem ovšem něco o tom, co si v konverzaci počít se zvědavostí. V seragliu znamenaly informace sílu. Pátrat po tajemstvích a tahat je z ostatních byly dovednosti, které jsem se naučila velmi záhy a často je používala. Tahle zvláštní žena ze mě žádná tajemství nedostane. Zaútočila jsem přímo. „Modlila jste se?“ Kývla hlavou k vycházejícímu slunci. Její vlasy – na ženu krátké, ale já v tomto ohledu neměla co říkat – jí spadaly ve vlnách na ramena, černé jako půlnoc, prameny na spáncích byly sčesány z tváře a spleteny do copů, v nichž se blyštil zlatý kov, stejný, jaký měla na oblečení. „Já jsem… říkala modlitby, ano, ke Glorianně, i když uctívám Danu. Znáš ta jména?“ Ačkoli jméno bohyně lásky, rodinného krbu a domova znělo v ústech cizinky divně, zpěvavě, tak jsem Gloriannu znala. I když jsem netušila, co má společného s vycházejícím sluncem. O té Danu jsem však nikdy neslyšela. „Vyprávějte mi o Glorianně a proč se k ní modlíte při východu slunce. A kdo je Danu?“ Kaja naklonila hlavu a jeden cop sklouzl dopředu, takže jí teď visel nad ňadry. Tyhle vlasy musely být mnohem delší než zbytek. Velmi divné. Možná se jí přihodila nějaká nehoda – nebo dostala nějaký trest –, když jí většinu vlasů ostříhali a ona si je teď nechala znovu narůst. „Moje dasnarijština není moc dobrá,“ řekla. „Takže příště, prosím, pomaleji. Myslím, že se ptáš, proč Glorianna a východ slunce?“ Když jsem kývla, pokračovala. „Východ slunce patří Glorianně. Západ také.“ Zvedla obě ruce, jednu východním směrem, jednu západním. „Začátek a konec. Zrození a smrt. Matka.“ 15

JEFFE KENNEDY Kousla jsem se do rtu a z takového kacířství jsem v sobě musela přemáhat silnou zvědavost. Bohyně, které patří slunce? To nebylo možné. „Danu je válečnice,“ řekla Kaja, když jsem neodpovídala. Ukázala vzhůru. „Pravé poledne, jasné hvězdy patří jí.“ Vytáhla ostrou dýku, otočila s ní a čepel se zaleskla ve slunci a ona se usmála skoro stejně ostře, jako byl břit toho smrtícího nástroj. „Také čepel a…“ Zamračila se a přemýšlela. „Ne hlyti,“ řekla a použila přitom dasnarijské slovo pro ‚osud‘, „spíš jako moje oko za tvoje oko?“ „Spravedlnost,“ nadhodila jsem a cítila, i když se sebezapřením, že mě to zajímá. „Zákon.“ „Ano.“ Její úsměv se rozšířil. Podala mi střenku dýky. „Síla.“ Nepřijala jsem ji, i když mi cukaly prsty. Harlan mi ukázal, jak uchopit nůž do pěsti a vrazit jej do oka. A já jsem pořád měla malý příborový nůž, který jsem si vzala z hostince, když jsem prchala z Dasnarie. Nebylo to nic závratného, ale pro vražení do oka to možná stačilo. I s hlavou skloněnou a zahalenou jsem měla nůž přímo před očima a mohla jsem si ho v klidu prohlédnout. Byl velký, tvarovaný jako dlouhý list, s ostrými okraji na obou stranách, jednou zubatou, druhou hladkou jako žiletka. Středem se táhla hluboká rýha, od střenky ke špičce čepele. „Krásná čepel,“ chválila jsem a doufala, že se s tím spokojí. „Vyzkoušej si ji,“ pobídla mě Kaja a přiblížila se. Couvla jsem a patou narazila do kozí ohrady. Karamelově hnědá koza na mě zamečela a šťouchla mě do boku, abych ji pohladila. „Ne, děkuji vám,“ odvětila jsem a trochu jsem se ohnula 16

VYHNANKYNĚ MOŘÍ v pase, abych ji uchlácholila. „Je to krásná zbraň a dělá čest vaší kráse, ale já se obávám, že nedokážu přijmout vaši laskavou nabídku.“ Kaja se zakřenila. Opět otočila čepelí a já ten pohyb fascinovaně sledovala. Strčila ji do pochvy u opasku, pak zvedla opět ruce v onom smířlivém gestu. „Rozumím málo, ale ‚ne‘ slyším velmi dobře.“ Kývla jsem a chystala jsem se odsud pláchnout. Kaja díky bohu uhnula a mávnutím ruky naznačila, že mám cestu volnou. „Promluvíme si víc u oběda?“ zeptala se. Zakroutila jsem hlavou a šla jsem dál. Ke své hrůze jsem koutkem oka zahlédla, že jde vedle mě a její kolébavá chůze se snadno přizpůsobovala Valeriinu pohupování. „Můžeš mě učit dasnarijsky,“ řekla, jako bych souhlasila. „A já tě budu učit používat nůž.“ Zastavila jsem se, zlákaná i nejistá, a prohlížela si její boty. Na rozdíl od mých neohrabaných ty její dokonale sedly na nohu a měly špičaté, okované špičky. „Žena potřebuje nůž, když je sama na lodi,“ řekla Kaja tišším tónem, takovým, který slyší jenom ten nejhorlivější naslouchač, skrývající se za zdí. Jenže tohle se dělo v seragliu, připomněla jsem si. Ve Valeriině náruči mohli poslouchat jenom námořníci a moře, a námořníci nám nerozuměli ani slovo. „Svět je neklidné místo. Všichni nejsou špatní, ale někteří ano. Potřebuješ čepel a kamarádku.“ Asi měla pravdu, ale děsilo mě, že mě odhalila. Přesto jsem opět zakroutila hlavou a prchla jsem. Tentokrát už za mnou nešla.

17

~2~

T

oho dne jsem si ve své malé kajutě zkoušela na příborovém noži Kajin trik. Úchopem, který mě učil Harlan, nešlo docílit točení. Ten úchop byl stejně neohrabaný jako moje boty – tlusté a bez elegance, i když pěkně pevné. Pravděpodobně, stejně jako boty, které pro mne ukradl, byl tento úchop nože pouze nouzovým východiskem. Dočasným řešením problému příliš velkého na to, aby byl vyřešen rychle. Neměla jsem kde sehnat podobné boty, jaké měla Kaja, ale možná jsem se mohla naučit držet čepel tak, jako ona. Když to mohla umět jiná žena, pak bych se to mohla naučit také. Ledaže by dasnarijské ženy byly nějakým zvláštním plemenem, odlišným od jiných žen na světě. Kaja byla první žena nepocházející z Dasnarie, se kterou jsem mluvila, a odlišovala se od všech žen, které jsem dosud znala, takže by skutečně mohlo být možné, že se nějakým výrazným způsobem lišíme. Pociťovala jsem trýznivý neklid a nedařilo se mi ukonejšit jej ani tancem. Jako bych tím, že jsem si s někým promluvila, zlomila nějaké kouzlo, protože už jsem se zavřená ve své temné kajutě necítila spokojeně. Celý život, až donedávna, jsem strávila v místnostech bez oken. Když už jsem se vzdala svého dědického práva, postavení a majetku – ba

VYHNANKYNĚ MOŘÍ dokonce i samotného jména a identity – měla bych si alespoň užívat věci, za něž jsem to vše vyměnila. Těmi věcmi byly v tomto okamžiku chvíle strávené na slunci a svěžím větru. Ještě pořád jsem se však neosmělila vystrčit nos tam, kde by mě ostatní mohli vidět, a místo toho jsem trénovala s příborovým nožem a zkoušela různé úchopy. Žena, která je sama na lodi, potřebuje čepel. Snažila jsem se v hlavě vybavit, jak Kaja držela prsty. A nožík mi padal, znovu a znovu, a já jsem lezla a šátrala v šeru a hledala jej. Jakkoli jsem se snažila být opatrná, přesto mi ostrá hrana několikrát poranila měkká bříška prstů. Řezné ranky trochu štípaly – s bolestí, kterou jsem musela vydržet v minulosti, se to však nedalo srovnávat – ale ta poslední krvácela docela dlouho, a tak jsem se zamyslela, jestli bych toho raději neměla nechat, než si ublížím tak, že se to nezahojí samo. V poledne jsem snědla jídlo, které mi přinesli. Pak jsem se prospala. Když jsem se vzbudila, chvíli jsem tančila. Experimentovala jsem, zkusila jsem ducerse, ale místo abych se na dlaních snažila udržet perly – což je na tomto tanci právě to těžké – položila jsem na jednu dlaň nožík. Cvičení bylo o to zajímavější a takhle jsem malý nůž neupustila. I já jsem však věděla, že abych mohla čepel doopravdy použít, budu potřebovat víc než jen udržet ji na dlani při půvabném tanci. Poprvé od chvíle, co jsem nastoupila na Valerii, jsem se začala nudit. Nebyla to ale ona rozvláčná nuda jako v seragliu. Tam bych si bývala šla zaplavat do laguny nebo si šla poklábosit se sestrami. Tohle byl jiný druh nudy, takový, jaký jsem nikdy dříve nepoznala. Uvědomila jsem si, že je to osamělost. Poté, co jsem mlu19

JEFFE KENNEDY vila s Kajou, se mi chtělo s někým si popovídat. Myslím, že to o něčem svědčilo. Vyspala jsem se, jak to jen šlo, ale teď už jsem myslela i na jiné věci než jen na neustálé skrývání se. Avšak tyto pohnutky by mohly vést k mému odhalení. Na lodi sice žádný z mých pronásledovatelů nebyl – nebo jsem si to nemyslela – ale mohla tu být fůra těch, kteří by později ochotně prodali informaci o tom, kam pláchla dasnarijská princezna. Zazněl šestý zvon. Jestli večer zrcadlí ráno, mělo by slunce brzy zapadat. A Kaja by mohla uctívat Gloriannu. Moje zvědavost a nuda potlačily dotírající strach a ostražitost, což také o něčem vypovídalo. Nazula jsem si boty a oblékla plášť, strčila příborový nůž do vnitřní kapsy a vyšla ven. Na rozdíl od časného rána byly dveře na chodbě otevřené a nepochybně jimi bylo vidět na osazenstvo kajut, kdybych se odvážila nakouknout tam o vteřinku déle. Takto jsem však zachytila alespoň kousíčky periferním viděním. Mladý sluha, kterého už jsem znala, v jedné z nich vytíral podlahu. V další leželo na posteli několik rozprostřených šatů, jako by je někdo třídil a uprostřed práce odešel. V obou kajutách visela svítilna, která je ozařovala, a v další byla kulatá okna s výhledem ven. Zajímavé. Měla bych se také podívat, zda mám totéž. Trocha světla by přišla vhod. V tuto opačnou část dne se Valeria zdála jako jiná loď. Lidé se tu pohybovali, hráli různé hry, hovořili ve skupinkách, námořníci toho dělali víc, než že jenom upravovali plachty, zabývali se všemožnými opravami a jinými činnostmi. Ani moje kozí společnice nebyly samy, ale mačkaly se k muži, který byl s nimi v ohradě. Toto vše jsem pozorovala zpod okraje kapuce a dávala si 20

VYHNANKYNĚ MOŘÍ pozor, abych neodhalila tvář. Slunce se sice sklánělo k obzoru, ale světlo se nyní zdálo mnohem jasnější – a více pálilo – než když bylo ve stejné výšce na opačné straně oblohy. Začala jsem se pod vlněným pláštěm potit. Aspoň to ale nebyl studený pot strachu. Kaja stála u zábradlí, tam, kde byla i ráno. Opírala se zády k moři, tváří otočená ke mně a povídala si s mužem v kozí ohradě. Na modlitby k západu slunce by měla správně jít na opačný konec paluby. Místo toho však… Možná čekala na mě. Zatím jsem se nerozhodla, ale zvažovala jsem, že uteču do podpalubí, zpátky do své dusné kajuty. Kaja mávla, švihla rukou po obloze, a potom to gesto stočila tak, že to vypadalo, jako by si mě k sobě přitahovala. Řekla jsem si, že když odmítnu, bude to podezřelé, a tak jsem vykročila směrem k ní. „Ahoj,“ řekla a trochu poodešla od muže a koz. „Jdeš na modlitbu při západu slunce?“ „Ne, já neuctívám Gloriannu,“ řekla jsem jí a pamatovala na to, že mám mluvit pomalu. „Mám na vás otázku, jestli byste dovolila.“ „Ptej se.“ Odpověděla stručně, ale doprovodila to přívětivým kývnutím a bylo vidět, že před otázkou neuhýbá. „Ukázala byste mi, jak držíte čepel? Zkoušela jsem to s mým nožem, ale nějak mi to pořád nejde.“ „Můj nůž?“ Vytáhla ho a podala mi ho střenkou napřed, tak jako předtím. Nechávala jsem ruce zastrčené. „Chytněte ho tak, jako byste chtěla bojovat,“ vysvětlila jsem. „Aha! Rozumím.“ Uchopila nůž opačně a otočila jím. Znovu jej chytila. 21

JEFFE KENNEDY „Tady to zastavte, prosím,“ požádala jsem a ona znehybněla. Šla jsem k ní – ne moc blízko – a zaujala jsem stejnou pozici jako ona. Pod pláštěm jsem vytáhla z kapsy příborový nůž a několikrát jej zkusila uchopit stejným způsobem. „Děkuji za vaši laskavost.“ Kaja po mně sklouzla pohledem a trochu se sklonila, jako by se pokoušela nahlédnout mi pod kapuci. Odtáhla jsem se tak, abych jí to znemožnila. „Tohle nepoběží,“ řekla. Chtěla říct „nepůjde“, použila nesprávné slovo, ale pochopila jsem. „Proč ne? Pouhým pozorováním jsem se naučila i jiné věci. Teď půjdu procvičovat.“ „Jaké věci?“ zajímala se Kaja. „Rvaní, nebo bojová umění?“ Přemýšlela jsem. Mohla jsem lhát, ale čemu by pár detailů mohlo uškodit? A dlužila jsem jí za to, že mi pomohla. „Tanec.“ „Ty tančíš?“ Kaja zněla zaujatě a ledabyle protáčela čepel mezi prsty. „Netušila jsem, že Dasnarijci tančí. Myslela jsem, že muži a ženy jsou… zvlášť. Ne, že tančí spolu.“ „My tancujeme u zvláštních příležitostí,“ řekla jsem jí. „Ale každý zvlášť, ano. Jen málokdy společně. Jsou tance pro muže a tance pro ženy.“ „Které z toho děláš?“ zeptala se. Její hlas byl stejně uvolněný jako póza, v níž stála, a se stejnou lehkostí otáčela čepelí, ale já znám ženy. Její nůž byl sice krásný a vinuly se po něm fascinující vzory, které se zdály být neškodné, ale to smrtící ostří tam bylo stále, připravené prolít krev. „Není žádná zvláštní příležitost, takže netančím vůbec.“ „Ale trénuješ.“ Druhé slovo řekla trochu neobratně. „Je to to, co znamená ‚trénovat‘, ne? Dělat dlouhý pochod, který ti dá zručnost.“ 22

VYHNANKYNĚ MOŘÍ „To není správné slovo,“ řekla jsem jí a snažila se to vysvětlit. Kývla. „Děkuji ti za laskavost,“ řekla a téměř slovo od slova opakovala má předchozí slova. Pozoruhodná schopnost. Napadalo mě, zda bych se tak rychle dokázala naučit cizí jazyk. „Mohly bychom uzavřít obchod. Ty mě budeš učit dasnarijsky. Já tě naučím, jak používat nůž.“ „Tohle už jste mi nabídla předtím.“ A přesto mě pobavila. „Proč se chcete učit dasnarijsky?“ Pokrčila rameny a pohyb jejího těla byl velmi zřetelný. „Hodně cestuji. A na lodi nuda. Proč nevyužít čas dobře?“ „Promyslím si to,“ řekla jsem jí. Slunce už zapadalo. „Není už čas, abyste začala s modlitbami?“ „Glorianna to chápe. Potřebuješ půjčit nůž – na trénink?“ „Jeden už mám, děkuji.“ „Ukaž ho,“ žádala Kaja. Určitě se základy dasnarijštiny učila od mužů, protože měla tendenci používat rozkazovací způsob. To dávalo smysl, protože dasnarijské ženy jen vzácně opouštěly bezpečí svých domovů. Přesto se mi zdálo divné, když ten rozkaz přišel z ženských úst a probudil poslušnost, jež byla ve mně hluboko zakořeněna. Než jsem tu myšlenku stihla dokončit, zjistila jsem, že už jí svůj příborový nůž podávám. Jestli chci přežít ve velkém světě, budu se toho hrozného zlozvyku muset zbavit. Jakmile si Kaja vzala nůž, cukla jsem rukou zpátky do bezpečného úkrytu pod pláštěm. V jedné ruce podržela můj nožík, v druhé svou velkou čepel. V prudkém kontrastu s ní vypadal můj jídelní nožík směšně malý a zbytečný. Ostatně tak nějak jsem se cítila i já, když jsem stála vedle zručné Kaji s velkými svaly. 23

JEFFE KENNEDY „Tenhle?“ zeptala se. Její hlas zněl přitom tak nevěřícně, že jsem se zarděla studem. „Vezmu si ho zase zpátky, prosím,“ řekla jsem. Rychle mi nůž vrátila, ale podržela ho tak, že jsem se pro něj musela natáhnout. Držela jsem si okraj pláště těsně u rukou, takže vykoukly jenom konečky prstů. „Musíš pochopit… Briane,“ řekla pomalu, „že tenhle nůž je na jídlo. Ne na boj.“ „Stačilo by vrazit ho muži do oka,“ řekla jsem jí, „abych mohla utéct.“ „Hmm.“ Zastrčila svůj nůž do pochvy. „Tohle tě někdo učoval?“ „Učil,“ opravila jsem ji, protože se mi zdálo, že to tak chce. „Ano.“ „Učil tě muž,“ udělala si v tom jasno. „Myslím, že hlupák.“ Naježila jsem se a sevřela kolem malého nožíku pěst. Možná jsem byla k smíchu, ale vlastnictví toho nože ze mě činilo jinou osobu, než jakou jsem byla. Harlan mi zachránil život, riskoval svůj vlastní, a taky mě naučil to, o čem by se jiným ženám ani nesnilo. Tahle Kaja neměla vůbec potuchy, koho tu nazývá hlupákem. „Vy jste hlupačka,“ vyplivla jsem. V zápalu hněvu jsem se jí podívala přímo do očí a úplně jsem se zapomněla. Pohlédla mi zpříma do obličeje a její bystré tmavé oči toho viděly příliš. Aha – tak já jsem tady ta hloupá. „Už musím jít.“ „Počkej.“ Stejně jako předtím mě Kaja chňapla přes plášť za paži a její úchop měl jasný cíl. Tentokrát mě však nepustila, když jsem se snažila vytrhnout. „Ukaž mi to.“ „Pusťte mě!“ vyjekla jsem až příliš vysoko. 24

VYHNANKYNĚ MOŘÍ „Ukaž mi to,“ odvětila s klidem. „Bodni mě do oka a uteč.“ „Udělám to!“ Srdce mi tlouklo do žeber a jeho údery mě zevnitř šlehaly jako rány bičem. Zalil mě ledový pot. Nemohla jsem se nadechnout. Škubala jsem ze všech sil, ale bez cizí pomoci jsem se Kaje dokázala vytrhnout asi stejně úspěšně, jako jsem se dokázala vyprostit ze snubních náramků svého bývalého chotě. „Pusťte mě. Nechci vám ublížit.“ „Nemyslím, že bys mohla, myško,“ ušklíbla se a její prsty se zaryly do mé paže. „Tvé myší zoubky jsou příliš maličké.“ S nožem v pěsti jsem zaútočila vzhůru, na Kajino oko. Chytila mě za zápěstí. Zkroutila jej. Ztratila jsem cit v prstech a malý nožík upadl na palubu. Kaja mě pustila, zvedla můj nůž a s vlídným úsměvem mi jej podala. „To nebylo dobré. Chceš to zkusit znovu?“ Byla jsem jako zmražená. Ochromená hrůzou z toho, jak snadno tato cizinka odhadla, v čem tkví má zásadní slabost, a odhalila ji. Zděsila jsem se nad tím, jak jsem bezmocná a osamocená. V tomhle velkém světě nemohu nikdy přežít. Nikdy jsem neměla opouštět svou kajutu. Pokoušel se o mě pláč, všechno se mi svíralo a dala jsem se na útěk. Utíkala jsem tak rychle, jak mě moje nohy tanečnice, nyní téměř nepoužitelné, dokázaly nést, a svůj bezcenný nožík jsem tam nechala. Slezla jsem po žebříku, a jak jsem utíkala po chodbě, spadla mi kapuce, ale mně to bylo jedno. Taky jsem už mohla být mrtvá. Za mnou dusaly boty a přibližovaly se. Stihla jsem to ke kajutě a otočila se, abych přibouchla 25

JEFFE KENNEDY dveře, ale Kaja tam byla dřív, zarazila dveře ramenem a násilím je otevřela. „Počkej!“ Byl to rozkaz a zároveň prosba. Až teď jsem si uvědomila, že za mnou to jediné slovo volala celou dobu, co jsem utíkala. Zacouvala jsem do šera. Neměla jsem žádné zbraně, jimiž bych mohla ubránit své malé hnízdo. Kdyby se mě rozhodla zbít, neměla jsem ji jak zastavit. Kaja však za mnou nešla dovnitř. Prohrábla si rukou volné vlasy na temeni, podrbala se a říkala něco v jedné z cizích řečí. Potom frustrovaně zahučela. „Neznám pro to slova,“ zavrčela na mě. „Chci učit. Ne strašit.“ Přitiskla jsem se zády ke stěně, byla jsem v pasti. Dlouhé ticho se protahovalo. V tomto mrtvém bodě se ani jedna z nás nepohnula. Došlo mi, že nemám zakrytou hlavu, a už jsem zvedala ruku, abych si přes hlavu přetáhla kapuci. Kaja však zakroutila hlavou. „Bezpečí,“ řekla mi. „Vidíš? Nechci ti ublížit.“ Pronesla ta slova stejně, jako já k ní, což bylo úplně špatně, protože já jsem je z naučeného reflexu vyslovila, jako bych hovořila ke služebné, jako bych jí hrozila trestem za špatné chování. Nad tou absurdností jsem se musela pousmát. Kaja mi ten úsměv nesměle oplatila. Zdálo se, že dospěla k rozhodnutí. Vešla dovnitř, zavřela dveře a zamkla na petlici. Ozvalo se nějaké škrtnutí, potom její profil ozářilo jasné světlo, které se rozlilo kolem, jak rozsvítila lucernu. Nevěřícně jsem na ni hleděla. Stála tu celou dobu. Byla jsem takové trdlo, že jsem tu seděla po tmě a nic lepšího mě nenapadlo. Natáhla ke mně malý příborový nůž. Když jsem si ho nevzala, položila jej na stůl, kde jsem obvykle jedla. Kde jsem seděla potmě jako bezmocný idiot. 26

VYHNANKYNĚ MOŘÍ „Můžete si ho nechat,“ řekla jsem. „Už ho nechci. Máte pravdu, jsem malá myš a ten nožík je mrňavý, pitomý zub.“ Zoufalství mě přišláplo jako podrážka, což se mi nestalo od chvíle, kdy jsem za sebou nechala svého bývalého manžela. Odmítla jsem o něm smýšlet jako o svém manželovi, nebo ho třeba jen v mysli nazývat jménem. Unikla jsem ze svého manželství plného krutosti a utekla jsem ze všech luxusních vězení své minulosti, ale od té doby jsem žila jako v nějakém snu. Spala jsem. A tančila. Byla jsem hlupačka a hlyti se mnou tak zacházeli. Nemyslela jsem na nic, než jak se dostat pryč. To Harlan spřádal všechny plány. To on by nám zařídil život v nové zemi, v novém domově. Já byla jen o něco málo lepší než myš, kterou mě Kaja nazvala, plachá, bez drápů, bez možnosti se bránit. Jakmile mě Valeria vyloží tam, kam míří, nikdo mi nepřinese jídlo a nenechá mě bydlet v temné kajutě. Uvědomila jsem si, že tiše pláču. „Prosím, odejděte a nechte mě na pokoji,“ žadonila jsem, ale vůbec jsem nečekala, že mi vyhoví. Bylo by moc fajn, kdybych jí mohla z titulu svého urozeného původu nařídit, ať odejde, jak by tomu bylo u dvora, ale v tomto novém životě jsem neměla žádnou autoritu. Nemohla jsem nikoho povolat, aby dal výchovnou lekci všem neposlušným a vzdorujícím. Kaja byla silnější než já a měla tudíž v rukou veškerou moc. Pomalu šla k židli, přikované k podlaze, a posadila se. Položila ruce na stůl, dlaněmi vzhůru, jako by mi ukazovala, že v nich nic nemá, a zvolna promluvila. „Neznám všechna slova. Slyším jenom něco, co ty řekneš. Vím ale, že se bojíš. Chci pomoct.“ „Proč?“ Můj hlas nebezpečně stoupl, ale nezáleželo na 27

JEFFE KENNEDY tom. Už viděla mou tvář a věděla, že jsem žena. Nejspíš se nenechala nikdy ošálit. „Protože…“ Zamračila se. Řekla něco v jiném jazyce. „Jak to slovo zní v dasnarijštině? Udělat to není… spravedlnost. Není to zákon.“ Pomalu zvedla ruku a poklepala si na prsa nad srdcem, potom na spánek. „Je dobré to udělat.“ „Dobré pro tebe, nebo pro mě?“ „Pro obě.“ Na krátkou chvíli se zasmála, ale hned zase zvážněla. „Potřebuješ pomoc. Já…“ Rozzářila se. „Bohyně mě odmění!“ „Glorianna tě odmění za to, že mi pomůžeš?“ Tomu jsem moc nevěřila. Sólovo učení nikdy nemluvilo o pomoci bezmocným. A z toho mála, co jsem věděla o bohyni domácího krbu Glorianně, o které Kaja zřejmě věřila, že vládne mocným věcem, platilo totéž i pro ni. „Danu.“ Kaja mluvila velice vážně. Poklepávala na nůž. „Danu učí síle. Spravedlnosti. Nutnosti chránit ty, kteří to potřebují.“ Shledala jsem, že jsem se trochu uvolnila. A spolu s tím přišla i roztřesená slabost v nohou. Zjistila jsem, že to přichází z vyděšení a paniky a odchází poté, co se uklidním. Toužebně jsem se podívala na druhou židli, ale zdála se příliš blízko ke Kaje. Možná bych si mohla sednout na podlahu. Někdo hlasitě zabouchal na dveře a já strachy vyjekla. Kaja zvedla ruce, aby mě uklidnila. „Večeře, ano?“ Samozřejmě. Sedmé vyzvánění jsem sice slyšela, ale neregistrovala ho. Kaja vstala a otevřela dveře. Když byla otočená zády, došourala jsem se na své úzké lůžko a sedla jsem si. Kaja vzala od sluhy podnos a nějakou dobu s ním v dobré náladě mluvila a jednou se dokonce zasmála. Potom zavřela 28

VYHNANKYNĚ MOŘÍ dveře a položila podnos na stůl. Když zachytila můj upřený pohled, otočila se zpátky a zavřela dveře na petlici. „Lodní sluha přinese i moji večeři. A víno, na uvolnění.“ Zakývala na mě prstem. „Pojď. Sedni si. Budeme mluvit a více si rozumět.“ Jídlo vonělo lahodně a pomůže mi nabrat sílu. Nepochybně jsem vypadala směšně, jak jsem se krčila na svém kavalci, když u mě Kaja mohla být dvěma kroky. Zvedla jsem bradu, přinutila jsem se dojít ke stolu a vznešeně se posadila na druhou židli. „Dobře.“ Kaja s úsměvem kývla. „Začneme znova. Já jsem Kaja. Jak se jmenuješ ty?“

29

~3~

Z

tuhla jsem a zkoumala její tvář. „Brian.“ Kaja se nepřestala usmívat, ale pomalu zakroutila hlavou. „Ne. Tohle je mužské jméno. V Dasnarii se ženám nikdy mužská jména nedávají. Aspoň co vím.“ „Byla jsi v Dasnarii?“ zeptala jsem se. Kdyby mě někdo vyslýchal, raději bych měla otázky a odpovědi pod kontrolou. „Nastoupila jsi na palubu Valerie ve Sjøru?“ „Jez.“ Ukázala na můj talíř. „Dasnarie není dobré místo pro ženu, jako jsem já, že?“ Zvedla paži a na ukázku napnula své úctyhodné svaly a já se musela chtě nechtě usmát. Byla to pravda, neuměla jsem si představit, co by z ní moji lidé udělali. Určitě jsem to nevěděla. „Trochu se toulám po Sjøru. A plavím se s Dasnarijci,“ vysvětlila a vypadala potěšeně, že mě rozveselila. „V minulosti. Vždycky muži.“ „A naučila jste se jazyk, protože plavby na lodích jsou dlouhé a nudné.“ Dala jsem se do jídla. Večer bylo jídlo vždycky stejné, maso ve vlastní šťávě, a pokaždé neuspokojivé. V uplynulých týdnech jsem zhubla, nedokázala jsem se přinutit k jídlu. Potom jsem se ztratila v opojném kouři oposu, který zabíjel nejen bolest, ale také zájem o cokoli jiného.

VYHNANKYNĚ MOŘÍ „Ano.“ Zakřenila se. „A dasnarijští muži jsou dobří na šoustání.“ Zbledla jsem, málem jsem se zadusila soustem, které mi uvízlo v krku, a zvedl se mi žaludek. Nemysli na to. „Hej.“ Kajin hlas změkl. „Počkat. Pomalu. Nejsem ráda, že –“ Další zaklepání na dveře. Lokla jsem si vody ze džbánu a snažila se uklidnit. Co jsem to za poděs. Kaja vzala od lodního sluhy další podnos a položila ho na stůl. Bylo na něm daleko víc jídla než na mém. Vylovila z kapsy minci a dala ji sluhovi, a já jsem se zastyděla, když jsem to viděla. Čekalo se ode mě, že dám sluhům něco k dobru? Myslela jsem, že patří ke kapitánovi. Kaja opět zavřela dveře na petlici, znepokojeně se na mě podívala, potom mi nalila do poháru něco, co vypadalo a vonělo jako tmavé ovocné víno, a podala mi ho. „Pij. Uvolni se,“ vybídla mě. Nejistě jsem zírala do poháru. Vzato kolem a kolem bylo asi jedno, jestli mě zdroguje nebo otráví, ale aspoň jsem se mohla chovat tak, jako bych měla šanci na přežití. „Víno,“ vysvětlila. „Je dobré.“ Podala jsem jí plný pohár, vypila zbylou vodu z toho svého, pak jsem si nalila trochu vína z poháru. Se svým vínem v ruce jsem ji pozorovala přes okraj číše a četla v její výmluvné tváři. Uznale zamručela, vypila svůj pohár a odložila jej. „O seragliosu v Dasnarii se vypráví, že jsou tam jedy. Je to pravda, ano?“ Kývla jsem, napila se a zjistila, že je víno docela chutné. „O seragliu,“ opravila jsem ji, jelikož to vyslovila špatně. Její bystré oči se setkaly s mýma. Tahle Kaja nikdy ne31

JEFFE KENNEDY odvracela pohled, jednala stejně přímo, jak jednají muži. S její krásnou, ženskou tváří s vysokými a širokými lícními kostmi, plnými rty a hustými řasami to působilo znepokojivě. Ty husté řasy zřejmě patřily k jejím tmavým vlasům, její oči díky nim vypadaly smyslně hluboké, jako by použila líčidla určená pro tanec. „Seraglio,“ opakovala a trefila správné skloňování tak dokonale, až mě napadlo, jestli na mě nenastražila past. „Tam jsi žila.“ Nebyla to otázka, a tak jsem jenom kývla. Víno mě hřálo v žaludku a pomohlo jej uklidnit. „Tohle.“ Zatahala si za pramen vlasů a ukázala na mou hlavu. „Nemáš je jako dasnarijské ženy.“ Málem jsem se zasmála tomu, jak slabý byl ten výraz. Dasnarijské ženy si pyšně zakládaly na délce svých vlasů, soupeřily spolu, které se podaří nechat si narůst delší. Až donedávna platilo, že jsem si vlasy nestříhala od sedmi let, a i to samo o sobě bylo součástí příšerné lekce. První a nejbrutálnější, jakou mi moje matka udělila. Svým způsobem mě těšilo, že je mám krátké, už jenom proto, že jsem si je uřezala sama a ona by z toho šílela. „Uřezala jsem si je,“ řekla jsem Kaje a přejela prsty po nakrátko ošmikaných světlých vlasech. Když je netáhla dolů jejich váha, ve vlhkém mořském vzduchu se mi vlasy zvlnily. Má stará chůva by zešílela, jak by se je snažila zkrotit. „Ach.“ Kaja kývla, jako by sama sobě něco potvrzovala. Jedla hodně rychle a nenechávala zbytky, neměla ony lenivé manýry žen, mezi nimiž jsem vyrostla. „Takže to není za trest.“ Věnovala mi pronikavý pohled. „Schováváš se. Utíkáš.“ Zatajil se mi dech, protože ona na to přišla. Proč bych jinak měla na sobě mužské oblečení a předstírala – očividně 32

VYHNANKYNĚ MOŘÍ bez úspěchu – že jsem kluk? Co vím vůbec o tom, jak se kluci chovají? V Dasnarii to bylo snazší, protože nikdo nečekal, že žena bude sama venku a potloukat se kolem, natož aby měla na sobě mužské oblečení. Ve větším světě ale lidé takové věci prokoukli. „Naučíš mě, jak se chovat jako muž? Nebo kluk?“ zeptala jsem se jí se špetkou výzvy v hlase. Uvidíme, jak moc chce doopravdy pomoci. Kaja si mě prohlížela, sjížděla mě očima odshora dolů. „Odložit plášť?“ Vyslovila to jako otázku, ačkoli to pořád ještě formulovala jako rozkaz. Ti muži ji očividně nic jiného nenaučili. Což znamenalo, že ji nebrali moc jako ženu. A přesto s ní jako se ženou spali. Taky to vypadalo, že ji to těšilo, a naznačila, že do toho šla dobrovolně. Já jsem samozřejmě věděla, že některým ženám postelové povinnosti nevadí a některé z konkubín a rekjabrel si tu možnost dokonce užívaly. Proč by se ale svobodná žena jako Kaja něčemu takovému podrobovala? Stejně mi v těsné kajutě bylo dost teplo a z bot mě bolely nohy. Kaja kromě toho už věděla, že jsem žena, takže jsem před ní neměla co skrývat, i kdybych chtěla. Zula jsem boty a s povděkem jsem si protáhla prsty na nohou. Odhodila jsem ty zpropadené věci, pak jsem sundala plášť a pověsila ho na háček u dveří. Pod ním jsem měla Harlanovy kalhoty a košili. Kalhoty mi byly na holeních krátké, protože ve svých čtrnácti letech ještě nedorostl do plné mužské výšky, ale v mém vosím pase mi plavaly, a tak jsem je přepásala jedním ze šátků z mého klútu. Košile sahala hodně přes pas kalhot. Kaja si mě prohlédla a zakroutila hlavou. „Nikdo by ti neuvěřil, že jsi kluk.“ Položila si ruce na prsa. „Moc velká,“ 33

JEFFE KENNEDY vysvětlila. Potom si přejela rukou před obličejem. „Moc krásná. Nezvyklá, víš? Neobvyklá krása. Takové věci si lidi pamatují.“ Zdrceně jsem se posadila. Napila jsem se vína, které mi rychle stoupalo do hlavy, a tak jsem ještě něco snědla. Kaja se ke mně natáhla a dotkla se hřbetu mé ruky. „Nebuď smutná. Utíkej a schovávej se jako žena. Chci pomoct.“ Potom se zarazila. Vyhrnula mi lem košile, který mi při jídle sklouzl dolů po zápěstí. Začala jsem se odtahovat, ale ona mě chytila za ruku, přitáhla ji k sobě a otočila ji tak, že se zarudlé, hrbolaté jizvy se jasně ukázaly ve světle lucerny. Hojily se, ale pořád ještě byly hodně znatelné, neboť rudá poraněná místa na mých zápěstích, způsobená snubními náramky, prudce kontrastovala s mou bledou kůží. Když ke mně zvedla pohled, skoro jsem se lekla tvrdosti v její tváři. Prudkého, chladného vzteku v jejích očích. „Kdo ti tohle udělal?“ zeptala se zostra. „Tyhle jizvy dělají okovy. Bylas otrokyně?“ Její domněnce jsem se musela zasmát, ale bez humoru. A rozhodla jsem se, že jí vše řeknu. Ne že by to nedokázala uhodnout, pokud už se ovšem nedovtípila. A taky jsem potřebovala pomoc, kterou mi nabízela. „Byla jsem vdaná,“ řekla jsem. Což bylo skoro totéž. „Poranily mě snubní náramky. Můj bývalý manžel…“ Nadechla jsem se. Nedokázala jsem to vyslovit. Pustila mě a její tvář se začínala rozjasňovat, protože pochopila. Pronesla něco tónem modlitby a zmínila svou bohyni, Danu. „Já vím, kdo jsi,“ zašeptala. Prudce vstala, čímž mě zaskočila, a hluboce se poklonila. „Slyšela jsem, co se povídalo ve Sjøru. Princezno, má uctivá poklona.“ 34

~4~

A

potom už moje lekce začaly doopravdy. Časem jsem zjistila – a jak Kaja mluvila dasnarijsky čím dál plynněji a já jsem se pomalu prokousávala společnou řečí, kterou mě učila – že upřímně věří, že její válečnická bohyně Danu vedla její kroky na palubu Valerie, aby mi mohla pomoci. Nebyla jsem si jistá, jestli na takové věci věřím. Už jenom samotná představa bohyně-válečnice byla těžko uvěřitelná. A potom tu byly Kajiny báchorky o tom, jak následovala sny, které s jistotou považovala za vidění seslaná od bohyně, a všechno to znělo jako vymyšlený příběh, který mě měl v něčem utvrdit. Možná jsem předtím byla důležitá – jakožto dcera císaře a potom manželka krále a budoucí matka králů a císařů – ale přišla jsem o to spolu se svými vlasy a titulem. A také s mým jménem, které už jsem nemohla používat. Nebyl důvod, aby bohyně vedla něčí kroky tak, aby mi mohl pomoci. Nebyl k tomu jiný důvod než ten, že mě Kaja našla a nabídla tu pomoc. Ujišťovala mě, a jak dny plynuly, začala jsem jí věřit, že na Valerii by nezvěstnou císařskou dceru neměl nikdo hledat. Ve Sjøru se údajně rozkřiklo, že se asi někde schovávám a nemám peníze na cestu lodí. Čemuž jsem také

JEFFE KENNEDY zcela věřila, protože můj císařský otec, můj bývalý manžel a dokonce i Kral, další z mých bratrů, který mě dopadl – ti všichni byli především a v první řadě pyšní mužové. Neuvěřili by, že bych se jim mohla úspěšně vzepřít a utéct z území Dasnarie. Kromě toho nevěděli, že jsem opravdu pláchla, když Valeria se mnou na palubě vyplula. Pořád ještě hledali na březích, byli si jistí, že dokážou předvídat mé jednání, a netušili, že mě jeden ochotný kapitán poslal na správnou loď a že bych jinak ani nevěděla, kterou vybrat. Že jsem cestu zaplatila drahokamy vyloupanými ze snubních náramků. I kdyby odhodili pýchu a vyslali poplašnou zprávu, musela by nás jejich loď napřed dohonit. Kromě jiných prvotřídních kvalit měla Valeria ještě jednu vlastnost, a to, že plula rychleji než většina ostatních lodí. Tohle mi vysvětlila Kaja. Ačkoli jsme obě věděly, že kdyby po mně někdo šel – což se určitě stane, a dokonce ani Kaja se svým optimismem a sebejistotou by tomu nezabránila – přišel by osobně a s dostatečnou silou za zády, aby mě mohl odvést zpátky. Takže i když mě Kaja přesvědčila, že mi nikdy nikdo neskočí na to, že jsem chlapec, souhlasila, že budeme mou pravou identitu skrývat, jak to jen půjde. Nemohly jsme však ze mě udělat neviditelnou. „Tvé oči mají tak výjimečný tmavomodrý odstín,“ vysvětlila jednou večer nad jídlem, zatímco se během několika dní pozoruhodně rychle naučila mluvit daleko plynněji. „Nezapomenutelný. A vlasy máš skoro jako slonovinu. Existuje sice spousta blond ras, ale nikdy jsem neviděla ženu s takovou barvou vlasů, leda by jí zbělaly věkem – ale i potom jsou spíš jako popel nebo čistě bílé. I tvůj obličej je jako z nějakého obrazu. Neříkám to proto, abych ti li36

VYHNANKYNĚ MOŘÍ chotila, ale abys to věděla. Nemyslím, že ti vůbec dochází, jak jsi neskutečně krásná. Další věc, která tě odlišuje, jsou tvé ladné pohyby. Až se někam vypravíš bez krytí, což nakonec budeš muset, jinak tě lidé okamžitě začnou podezírat, pak budeš muset mít připravený nějaký uvěřitelný příběh, kterým vysvětlíš, kdo jsi. A musíš se připravit na to, že se ti budou dvořit.“ „Dvořit?“ zopakovala jsem trochu překvapeně. Možná použila špatné slovo. „Dvoření znamená řadu setkání, než se žena provdá za muže.“ Energicky kývla, přežvykovala a namířila na mě vidličku. Někdy jsem přemýšlela, že bych jí poradila, aby do sebe necpala tak velká sousta, ale to patřilo ke zvyklostem v seragliu a možná to ve velkém světě neplatilo. „Skoro. Nemyslím si, že Dasnaria má pro tohle slovo.“ Zarazila se, kousla si a zase přežvykovala a prohlížela si mě, a mně připadalo, že ani tak nehledá správná slova, jako spíš způsob, jak ve mně vyvolat znepokojení. Napadlo mě, že by mohla patřit k ženám, které mají rády ženy – občas měla něco takového v očích, když se na mě dívala – ale byla vůči mně velmi opatrná. Po té první noci už se mě nikdy nezeptala na jizvy na mých zápěstích, ale cosi mi napovídalo, že rozpoznala příčinu a zřejmě tušila, čím jsem si prošla. Možná i jiní muži než můj bývalý manžel věšeli při sexu své manželky za zápěstí. Kolem těchto témat chodila po špičkách. Stejně jako teď. „Mimo Dasnarii,“ vysvětlovala mi opatrně a udělala z prstů stříšku, „se takové věci nedějí jenom kvůli manželství. Muži a ženy za tebou budou chodit a doufat, že si s te37

JEFFE KENNEDY bou budou moct… ach, já pro to znám pouze jedno dasnarijské slovo a vím, že ti vadí.“ „Zašoustat,“ vynutila jsem ze sebe. „Nejde jenom o to slovo.“ Držela jsem sice záda zpříma, ale jak jsem zírala do svého vína, všude po těle mi vyrazil pot a já měla pocit, že se mi snad póry otevírají jen proto, aby ze sebe vypudily ten lepkavý strach, který se začal drát na povrch, když jsem na to pomyslela. Kaja mi poklepala na hřbet ruky. Tohle se mi stávalo, když mne příliš silně zasáhly vzpomínky, a ona se naučila, jak mě z toho dostat zase ven, aniž by mě rozrušila. „Myslím,“ řekla pomalu, „že si zatím nepřeješ se do takových věcí pouštět. Ještě ne. Možná už nikdy.“ Možná už nikdy. Při tom pomyšlení jsem se zachvěla. Vždycky jsem myslela, že v mé budoucnosti jsou děti. Silní synové, kteří by mi dělali čest, a krásné dcery, které mi budou dělat společnost. Samozřejmě, že jsem dříve myslela, že moje budoucnost je v Dasnarii a že budu královnou, možná císařovnou. Kaja kývla, jako bych snad promluvila. „Mám nápad. Tohle je jeden důvod, proč si myslím, že Danu vedla mé kroky k tobě. Můžu ti nabídnout toto. Některé z Jejích následovnic praktikují… Hmm.“ Řekla nějaké slovo, které jsem neznala, a pak další. Tohle byly její hříčky s jazyky, vždycky prošla všechny výrazy označující nějakou věc ve všech jazycích, které ovládala, a hledala mezi nimi takové slovo, které bych mohla znát. A já neznala nikdy žádné. Vzdala to. „Dělají modlitbu a slib?“ „Skládají přísahu,“ snažila jsem se poradit. „Ano! Přísahu. Naše slovo je tomu velmi blízko. Skládají 38

VYHNANKYNĚ MOŘÍ přísahu Danu, že si svá těla nechají pro sebe, rozumíš? Žádné šoustání.“ „Nikdy?“ Užasla jsem. Něco takového mě nikdy nenapadlo. Kaja pokrčila rameny a zašklebila se. „Není to moje cesta. Ale pro jiné někdy ano – navždycky. Pro jiné jenom po čas výcviku, přemýšlení a modliteb. Všechno je jenom o Danu. Žádné jiné lásky.“ „Mohla bych i já?“ chytila jsem se té možnosti. Znělo to neskutečně dokonale. Nechat si své tělo pro sebe. Dokázat říct ne. „Ano. Je to pro tebe dobrá odpověď. Musíš to ale mít v srdci i v hlavě. Doopravdy. Žádné předstírání. Naučím tě Danuiným způsobům a ty jí dáš slib.“ Horlivě jsem přikyvovala. „Cokoli. Udělám, co mi řekneš,“ slibovala jsem stejně, jako o první noci, kdy mi řekla, že mě naučí bojovat. „Nebude to snadné,“ varovala mě, než mi věnovala ten úsměv, který mi vždycky připomněl kočky ze seraglia, plížící se kolem lagun a číhající na ryby. „Jsem velmi tvrdá učitelka.“ Zasmála jsem se tomu. Horší než moje matka a její bolestivé metody, jimiž si zajišťovala mou poslušnost, být nemohla. Pomyslela jsem si, že Kaja mě nezbičuje. „Možná jsem ve srovnání s tebou měkká a nevzdělaná žena,“ vysvětlovala jsem, „ale o tvrdých lekcích vím svoje.“ „To věřím.“ Kaja zamyšleně pokývala hlavou a kouskem chleba vytřela poslední zbytky šťávy ze svého talíře. „Takže mi pro začátek zatancuj.“ Z šoku a nejistoty jsem znehybněla. Ona na mě však hle39

JEFFE KENNEDY děla s klidem, v jejím pohledu nebyl žádný chtíč a vráska, která se jí udělala mezi obočím, svědčila o mírném zmatení. „Můžu ti zaplatit jinak,“ řekla jsem a vstala, abych z vaku, který jsem předtím zastrčila pod postel, vytáhla rukavice. Položila jsem je na stůl a Kajiny oči se rozšířily a zčernaly. „Danu!“ vydechla. „Jsou to skutečné perly? A diamanty!“ „Na zaplacení mé cesty,“ vysvětlila jsem. Teď, když jsem věděla, jak rozsvítit svítilny, jsem trávila dny tím, že jsem vytrhávala nitky, dloubala lepidlo a kovové svorky, které držely ozdobné drahokamy na místě. Potrvá to ještě mnoho dní, ale už se mi povedlo osvobodit několik, které jsem si schovala dovnitř do rukavice – jakmile jsem zavázala konce na uzel, aby drahokamy nevypadly. Vysypala jsem si je teď do dlaně a nabídla je Kaje. „Pro tebe. Za to, že mi předáš Danuino učení. Abych si mohla koupit kněžství.“ Zvedla ruce, ale nedotkla se mých, jenom mě chtěla zarazit. „Tak především je Danuino poslání darem. Není na prodej. Co nám předá, o to se dělíme s jinými. Tato nabídka je pro mne urážkou.“ „Ach.“ Bylo mi hrozně. Hloupá holka, která neví, jak věci chodí. „Omlouvám se za tuto hroznou urážku.“ „Jak zní ta fráze?“ Zopakovala jsem jí to. Rozzářila se. „Tahle slova jsem hledala. Omlouvám se za to, že jsem tě poprvé vylekala. Věděla jsem, že se to nějak říct musí.“ Musela jsem se zasmát. „Asi jsi to neslyšela, protože muži se neomlouvají.“ „Nikdy?“ zamrkala na mě. „A co dělají, když někoho urazí?“ „No, neomlouvají se ženě. Možná jinému muži, ale vy40

VYHNANKYNĚ MOŘÍ jadřují se trochu odlišně. Jinak se vyzývají na souboj a zabíjejí se, asi.“ „Ach, Dasnarie.“ Zakroutila hlavou a připadala mi přitom smutná a znechucená. „Její muži jsou takoví pitomci. A teď ty drahokamy schovej. Nepotřebuješ je.“ „Dala jsi sluhovi peníze,“ odvětila jsem zatvrzele. Nebudu nezodpovědná. „Řekni mi, kolik se za takovou službu sluší a patří.“ „Obsluha kajut?“ Složila hlavu do dlaní a promnula si obličej. „Copak vůbec nemáš páru, jakou hodnotu má to, co s sebou nosíš?“ „Ne.“ Snažila jsem se zachovat si důstojnost, ale začaly mě hřát tváře a věděla jsem, že se kvůli své neznalosti červenám. „V Dasnarii ženy vůbec nemanipulují s penězi a nedělají žádnou směnu. Je to protizákonné. Věší na nás šperky – proto také mám tyhle, které mám – ale nemáme jak tu hodnotu směnit za nezbytnosti, jako je jídlo a střecha nad hlavou. Takže ne, vůbec nemám páru,“ – opakovala jsem její formulaci, která byla poněkud neuctivým mužským způsobem, jak označit hrubou hloupost, i když ona si to určitě neuvědomovala – „jakou hodnotu má to, co s sebou nosím. Byla bych ti zavázána, kdybys mi v tom udělala jasno.“ Vrhla po mně trpkým pohledem. „Budeme muset zapracovat na tom, jak reaguješ jako princezna, když se cítíš uražená. Prozrazuješ tím svůj urozený původ.“ „Ach.“ Sice jsem se omluvila, ale nemohla jsem nic udělat s tím, jak jsem byla vychována. „Na druhou stranu,“ řekla, a byl to doslovný překlad, a já pochopila, i když tohle nebyla dasnarijská fráze, „že to je na tobě ta dobrá věc. Uvnitř jsi silná.“ Sevřela ruku v pěst a poklepala si na srdce. „Vidíš?“ 41

JEFFE KENNEDY „Necítím se silná.“ Vlastně se mi chtělo brečet z toho, co řekla. Byly hodiny, kdy bych nejraději zalezla na kavalec a přetáhla si deku přes hlavu. „Kolik dasnarijských žen uteklo ze své domoviny?“ zeptala se. Zamrkala jsem na ni. „Nikdo nechce.“ Zasmála se a byl to silný hýkavý zvuk, při kterém plácla dlaní do stolu. „Nesmysl. Tvrdíš, že jsi byla jediná nešťastná žena v Dasnarii.“ No, to ne, ale… „I když je žena nešťastná, nechce odejít, protože samy ve světě jsme bezmocné. Kam asi tak dojdeme bez peněz? Bez ochrany si s námi může kterýkoli muž dělat, co se mu zachce. Samotná žena na světě je v beznadějné situaci.“ „Jako třeba já?“ zeptala se Kaja, hlas i pohled měla klidný, ale přesto v nich byla nepatrná výzva. „Ty nejsi Dasnarijka.“ „Jsem žena. Ty jsi žena. Jediný rozdíl mezi námi je ten, jak jsme vyrostly.“ Když jsem zaváhala, pokračovala. „Všechno z toho jsi už udělala. Jsi sama žena ve světě a jsi naživu.“ „Měla jsem pomoc.“ „A máš pomoc i teď. Řekni mi – čím jsi zaplatila za cestu na Valerii?“ Ukázala jsem na jednu z největších perel, které byly pořád ještě připevněné k rukavici, na tu, která tvořila střed květiny ve složitém obrazci. Vzácná perla rodu mé matky, jedna z těch, které jsem dostala ke svatbě. Kaja zavrčela. „Ten kapitán je ale podvraťák. Ta perla má cenu téhle lodi, a to bych ještě musela přidat. Promluvím si s ním.“ Neřekla tohle všechno v dasnarijštině, ale pobrala jsem smysl. 42

VYHNANKYNĚ MOŘÍ „Ne, prosím! Taky jsem si tím koupila jeho mlčení, a to má pro mě daleko větší cenu než tyhle šperky.“ Kaja si mě prohlížela, pak rozhodila rukama tak, jak to dělala, když něco považovala za vyřízené. „Fajn. Aspoň ti dal největší kajutu. Ale dáme si i lekce o penězích.“ „Děkuju ti. Byla bych za ně vděčná.“ Vzala to v potaz. „Teď zpátky k lekcím služby Danu. Musíš se naučit bojovat. Chci, abys mi zatančila, ne abys mi poskytla potěšení.“ Použila ten obrat s povytaženým obočím a testovala tak, zda je vhodný. Nebyl vůbec vhodný jinde než v ložnici, ale kývla jsem a nechtělo se mi to moc vysvětlovat. „Boj je jako tanec,“ pokračovala. Vyprskla jsem smíchy. „Ale ne můj tanec.“ Usmála se spolu se mnou, ale ukázala na mě. „Já jsem učitelka. Ty uděláš, co řeknu. Tancuj.“ „Tak dobře.“ Vstala jsem a pérovala na špičkách. „Nejsem řádně oblečená.“ „To není důležité. Uvidím, jak se hýbeš.“ „Který tanec?“ „Kolik jich znáš?“ Přemýšlela jsem, jak to vysvětlit. Potom jsem zakroutila hlavou. „Já nevím, jak to vyjádřit číslem.“ „Takže přidáme i lekce počítání,“ řekla pochmurným tónem. Napadlo mě však, že se na mě nezlobí za mou nevzdělanost. „Předveď ten nejtěžší. Ten nejvíc…“ Napnula sval na paži. „Nejnáročnější na sílu?“ zeptala jsem se. „Nebo ten, který mi trvalo nejdéle se naučit?“ „Ten.“ Rozvalila se na židli, zahákla propletené prsty za koleno nohy, kterou si hodila přes druhou nohu. „Jestli tady není moc málo místa.“ 43

JEFFE KENNEDY „Je to tu malé, ale můžu tancovat v jakémkoli prostoru,“ řekla jsem jí a uvědomila si, že to zní pyšně a trochu panovačně, ale bylo mi to fuk. V téhle věci jsem byla expert. Jakožto tanečnici se mi v seragliu císařského paláce nikdo nevyrovnal. Možná jsem ve většině věcí, které se týkaly života ve zbytku světa, byla ubohé budižkničemu, ale tohle jsem uměla. Také, ačkoli jsem původně neměla v plánu předvést zrovna ducerse, to byl nejnáročnější tanec a zároveň takový, který trvalo nejdéle se naučit. Chystala jsem se porušit pravidla a přímo jsem se tou energií tetelila. Porušila jsem jich už tolik, že jsem neváhala – ne teď, když jsem chápala Kajiny důvody – ale byl to škodolibý a rebelský pocit. Zatančím ducerse pro Kaju. Sice to bude pevně kontrolovaná verze, ale ducerse začíná v tichosti, malými pohyby, a potom se začne stupňovat. Neměla jsem přirozeně žádné zvonky, ale tolikrát jsem to nacvičovala bez nich a zdokonalovala ladnost a kontrolu potřebnou k tomu, aby zvonky při pohybu nezazněly. Takový tanec mi připomínal časy v seragliu, kdy jsem musela tančit, zatímco ostatní ženy – služky, konkubíny, rekjabrely, mé sestry a dokonce někdy i jiné manželky – přihlížely, zpívaly doprovodné písně a udržovaly rytmus. To bývaly ještě dobré dny, kdy jsem neměla potuchy o své budoucnosti a užívala si to, kdy jsem si myslela, že svého manžela oslním dovedností a grácií. Že budu milovat a budu milována, že se konečně vymaním z matčina dohledu a budu silná sama za sebe. Teď budu tančit z jiných důvodů: abych ukázala svou dovednost, předvedla alespoň v tomhle, že nejsem nešikovný idiot. A taky jako akt vzdoru. Ducerse neviděl nikdo, kdo nepatřil k císařovu blízkému 44

VYHNANKYNĚ MOŘÍ okolí, a určitě jej neviděl tančit říšskou princeznu, natož ještě takovou, která upadla v nemilost a stal se z ní psanec. Moje matka ten tanec předvedla mému otci a její matka zase před ní jejímu otci. Po celé generace byl tento tanec předáván po mé mateřské linii. Tančily jsme ho před publikem jenom jednou jedinkrát – pro naše nadcházející manžely, které nám vybrali naši otcové, a pro zúčastněné dvořany. Poté jsme jej už tančily jenom pro naše manžely a byl to akt stejně intimní jako sdílení manželského lože. Můj bývalý manžel už po mně ten tanec nikdy nežádal. Tohle ode mě nechtěl. Samozřejmě že naše intimita měla zcela jinou podobu. Na to ale myslet nebudu. Vybrala jsem si dvě perly z hrstky těch, které jsem osvobodila, položila do každé dlaně jednu a jejich hladký, kulatý těžký povrch mi poskytoval útěchu, připomínku všech těch časů. Soustředila jsem se na tanec a přála si jediné – abych měla vhodný šat. Přesto to šlo i v kalhotách, které mi byly krátké, protože když jsem zvedla nohu, odhalila jsem nahé kotníky, prsty u nohou bez jakýchkoli ozdob, nedotčená chodidla. Prozpěvovala jsem dávné verše sama pro sebe jako jediný doprovod a zrychlovala jsem. Zvedala jsem kolena, napínala stehna, nohy vytahovala ke stropu a potom s pokrčeným kolenem dělala otočku. Zvedla jsem ruce, rozevřela je jako květiny a ukázala dlaně s dokonale uvelebenými perlami. Neskutálejí se. Už několik let jsem žádnou neupustila. Pohybovala jsem se rychleji, komíhala pozvednutými dlaněmi, na nichž jsem držela perly tak, jako bych je nabízela. Vytáhla jsem se na špičku jedné nohy, druhou jsem 45

JEFFE KENNEDY zvedla, pokrčila a otočila se. Stále jsem se držela ve svém ohraničeném prostoru. Točila jsem se a představovala si, že toto je má první oběť Danu a že by mě mohla přijmout. Jsem poničená, ale tančit ještě umím, Danu válečnice. Ochraň mě a já ti budu celý život věrně sloužit. Moje krev zpívala a energie ve mně přímo vřela, mé nohy se dotýkaly podlahy jenom proto, abych se mohla opět vznést. Kdybych měla více prostoru, přidala bych velké skoky s otočkami ve vzduchu. Avšak i toto mělo v sobě zvláštní půvab a sílu, když jsem se musela omezit na prostor ohraničený délkou mých nohou. Když tanec vrcholil, snesla jsem se ladně na podlahu s dlaněmi zvednutými a perly zůstaly perfektně na svém místě. Naprosté ticho. Vzhlédla jsem a nalezla tam Kaju, ustrnulou úžasem. To bylo jedinkrát, kdy jsem ji viděla překvapenou. „Jsi nejlepší ze všech atletů,“ řekla nakonec. „Udělám z tebe válečnici.“

46