Přeložil Adam Pumpr
2021
KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Matousek, Mark, 1957[Sex death enlightenment.] Sex, smrt, osvícení : pravdivý příběh / Mark Matousek ; přeložil: Adam Pumpr. -První vydání v českém jazyce. -- Praha : Maitrea, 2021. -- 272 stran Přeloženo z angličtiny ISBN 978-80-7500-623-3 (brožováno) * 070.42 * 316.7:7.011.26 * 316.648.4 * 165.322 * 24-1/-9 * 17.02 * 929 * (73) * (0:82-322.6) – Matousek, Mark, 1957– novináři -- Spojené státy americké -- 20.-21. století – masová kultura – změna postoje – duchovní poznání – učení buddhismu – smysl života – autobiografické příběhy 070 - Noviny. Tisk. Žurnalistika [12] 929 - Biografie [8]
Mark Matousek Sex, smrt, osvícení Sex Death Enlightenment Copyright © 1996 by Mark Matousek By arrangement with the author. All rights reserved. Translation © Adam Pumpr, 2021 Czech edition © MAITREA inspirace srdcem, s.r.o., Praha 2021 ISBN 978-80-7500-623-3
Věnováno Louisi Morhaimovi a Matce Meeře, milenci a milované.
Milí čtenáři, snažíme se, aby naše knihy byly perfektní. Pokud i přesto objevíte v textu nějakou chybu, napište nám na nakladatelstvi@maitrea.cz a my ji rádi opravíme. Díky, Vaše nakladatelství
Ty temný soku, jenž vyzýváš nás k boji dopřej mi v těch posledních života mého dnech odevzdat světlu sílu i slabost svoji abych sám proměnil se v záři, až ustane můj dech – Phillippe Jaccottete
OBSA H
Č Á S T PRV N Í
Zahrň mě svou láskou,Andy Warhole
jedna ................................................................................................................ 3 dva ................................................................................................................... 15 tři .................................................................................................................... 29 čtyři ................................................................................................................ 35 pět ................................................................................................................... 53 šest ................................................................................................................... 67 Č Á S T DRU H Á
Na pokraji šílenství
sedm ................................................................................................................. 79 osm ................................................................................................................... 87 devět ............................................................................................................... 99 deset ............................................................................................................... 107 jedenáct ...................................................................................................... 119
ČÁST TŘ ETÍ
Divoká krása
dvanáct ....................................................................................................... 131 třináct ......................................................................................................... 141 čtrnáct ......................................................................................................... 153 patnáct ........................................................................................................ 167 šestnáct ........................................................................................................ 177 sedmnáct ..................................................................................................... 187 osmnáct ....................................................................................................... 205 devatenáct .................................................................................................. 215 dvacet ......................................................................................................... 231 Č Á S T Č T V RTÁ
Člověk míní, Pánbůh mění
dvacet jedna
........................................................................................... 247
Poděkování .............................................................................................................. 267 O autorovi ............................................................................................................... 269 Ohlasy na knihu Sex, smrt, osvícení ........................................................................ 271
Č Á S T PRV N Í
Z ahrň mě svou láskou, Andy Warhole
jedna Když žijete v New Yorku, je těžké rozpoznat, že jste na pokraji zhroucení. Projevy běžného života, úspěchu či ztráty soudnosti jsou tu téměř k nerozeznání. Bylo půl desáté večer, den mých osmadvacátých narozenin, a já seděl za svým stolem v redakci magazínu Interview a horečně přepisoval záznam rozhovoru Nancy Reaganové s jednou z washingtonských paniček – proškrtával jsem, překrucoval a přepisoval – dělal jsem vše pro to, aby první dáma vyznívala v tištěné verzi inteligentně a já si nemusel tak úplně vymýšlet. Měli jsme tři dny zpoždění s měsíční uzávěrkou a před kanceláří pobíhali kolegové propadající hysterii: korektoři, plné ruce textů, chvátali nahoru a dolů po schodech, grafičky láteřily nad stoly a nůžky se jim v rukou jen míhaly, módní asistentky vláčely po chodbách stojany ověšené poslední módou a umělecký vedoucí se snažil na poslední chvíli uspořádat fotku ležících mužů v kožených maskách a se závažím přivázaným na šourek. Vrchní velitelka Doris, přilepená k telefonu, právě z plna hrdla posílala jednoho z novinářů k čertu, k čemuž jí souhlasně přikyvovala naše dvousetkilová šéfka prodeje Sheila. Mezi vším tím zmatkem pobíhal sem a tam šéfredaktor Glenn a snažil se celý ten cirkus nějak dirigovat. Já seděl zašitý sám jako obvykle, v uších místo špuntů kousky toaletního papíru, a k smrti unavený nekonečným přepisováním 3
Sex, smrt, osvícení větiček po dalším sedmdesátihodinovém pracovním týdnu jsem se nemohl dočkat, až konečně vypadnu.
* Že jsem na pokraji kolapsu, jsem si neuvědomoval ze tří zjevných důvodů. Zaprvé jsem byl vždy trochu blázen, ne přímo klinicky, ale zkrátka dosti citově založený, kompulzivní, se sklonem k různým erotickým závislostem a narcistickým výkyvům nálad – od euforie k naprostému zoufalství během tří vteřin. Zadruhé dějištěm mého zhroucení byl New York osmdesátých let, a ten byl šílený sám o sobě. Třetí a nejdůležitější příčinou bylo, že jsem žil přímo v epicentru tohoto šílenství, jelikož jsem pracoval pro Andyho Warhola, krále marnivosti a nejslavnějšího umělce světa. Během těch tří let, kdy jsem pracoval pro Interview, se stal Andy symbolem všech poklesků tohoto světa – okázalost a chytrost bez duše, technicolorové barvy bez hloubky, třpytivé masky honosící se slávou, jménem a penězi. Byl to svět naruby, kde se všichni a všechno scvrkávají na obchodní artikl, kde má každý svých patnáct minut – znám se s celebritami, tedy jsem – kde jsou vážné věci považovány za NUDNÉ a marnivé za BOŽÍ, a za tou velkou šarádou lesku a povrchnosti není nic než prázdnota.
* Byly doby, kdy jsem to celé vnímal jinak. Dlouho mě tenhle svět vzrušoval. Kdykoli mi mí šéfové přizvedli laťku, vyskočil jsem o kousek výš. Nic mě nemohlo zastavit. Dařilo se mi, žil jsem svůj sen, byl jsem schopen prorazit v tom nejdrsnějším městě na světě. New York byl tou nejvyšší metou a já ho zbožňoval. 4
jedna Poprvé jsem se do toho města zamiloval o deset let dřív, když jsme v patnácti letech utekli s mou tehdejší dívkou Tammi z Los Angeles, abychom si protančili cestu až na Broadway. Právě mě tehdy podruhé propustili z vězení, kde jsem si odpykával trest za menší incident, v němž hrálo hlavní roli několik pilulek Metakvalonu, dvě rozmlácená zaparkovaná auta a pokus o napadení strážníka, který mě našel s hlavou proraženou skrz čelní okno. Z toho, co následovalo, si pamatuji jen útržky – jak mě policajti připoutali k židli a pak ji i se mnou skopli na zem, výraz mé matky Idy, která za mě přijela zaplatit kauci a viděla mě tam stát bosého v mundůru, obličej celý od krve, odbarvené vlasy trčící jako rasta copánky. Když jsme odcházeli ze stanice, Ida se ke mně otočila a řekla: „Ty jednou skončíš za katrem.“ Měla pravdu. Kdybych se sebou tehdy něco rychle neudělal, dopadl bych neblaze. Šílel jsem z života na předměstí, zuřivě a zoufale jsem se snažil vymanit se z něj. Zbytek toho roku jsem proseděl ve svém pokoji jako vězeň, kouřil jointy a všude po zdech psal šílené básně a obscénnosti. Zachránila mě moje přítelkyně nymfomanka Tammi. Jednou jsme takhle seděli po sexu na zadních sedačkách matčina auta, Tammi se ke mně otočila, a že má prý překvapení. Kamarádka z Brooklynu jí nabídla, že pro nás sežene angažmá. Následujícího dne jsem si nechal proplatit šek v hodnotě 500 dolarů, který jsem dostal při bar micva, a koupil dvě jednosměrné letenky směr New York. Můj ruský dědeček, který dřel v továrně na knoflíky, aby dostal rodinu z Bronxu do San Fernando Valley, země zaslíbené, vyhrožoval, že mě vydědí. Matka mi v posledním zoufalém pokusu zvládnout svého nezdárného syna vyhrožovala, že nás nechá na letišti zatknout. Sbalil jsem si kufr, políbil ji na rozloučenou a odjel. Věděl jsem, že by to nikdy neudělala. Nikdy nezapomenu na okamžik, když jsme poprvé vystoupili z metra na Christopher Street. Vynořili jsme se přímo naproti baru 5
Sex, smrt, osvícení Stonewall, zírali na náměstí Sheridan, které se jen hemžilo turisty, dětmi ulice a queery všech barev a tvarů, a já věděl, že jsem našel domov. Konečně jsem našel místo, které bylo stejně hlučné, zářivé, roztříštěné a překypující jako můj vnitřní svět. Stál jsem tam v jednom z Tamminých modelů à la Bowie – kostkovaných kalhotách a bundě s límcem z falešné kožešiny, na nohou zelené boty na vysokém podpatku – a zíral na ten úžasný mumraj okolo. New York přesně odpovídal mé představě o tom, jak obrovský a pobuřující by mohl můj život být. Měli jsme stejná měřítka. Tady mohu zapadnout a začít od začátku, tři tisíce mil od své matky, těch starých vzpomínek a vší té zlé krve. Vydrželi jsme tam týden. Jednoho večera jsme s Tammi vynášeli z baru Ninth Circle na desáté ulici předávkovaného narkomana, když kolem právě projíždělo policejní auto. Nechali jsme ho tam ležet a pádili až k řece Hudson ve strachu, že nás zatknou za vraždu. Schovali jsme se v telefonní budce a zavolali mé matce s prosíkem o peníze na cestu domů. Když jsme následujícího dne odlétali, rozhlédl jsem se dolů po všech těch mrakodrapech a přísahal si, že se vrátím hned, jak to jen bude možné.
* Vrátil jsem se až o deset let později. V mezidobí jsem se polepšil, a to především díky svému milenci Bobovi (který mě přesvědčil, že mrhám životem, a přiměl mě přihlásit se na univerzitu v Berkley). Získal jsem titul z anglické literatury a přestěhoval se na východní pobřeží v naději, že se stanu spisovatelem. V zoufalé snaze dostat své jméno do tisku jsem tehdy bral každou novinářskou práci, která se naskytla. Recenzoval jsem za pár drobných představení z malých divadel. Psal jsem aktuální zprávičky pro Reuters za 75 dolarů 6
jedna za článek, donekonečna přepisoval svá nudná vyprávění (která vždy nemilosrdně rozcupovali) a představoval se jako poslední novinář, který hovořil s producentem hry Oh! Kalkata! předtím, než vyskočil z okna hotelu Edison. Strávil jsem léto jako stálý redaktor magazínu Newsweek v sekci čtenářských dopisů, kde jsem utěšoval jejich rozzlobené autory, aby mě nakonec vyrazili s tím, že nejsem ve firmě dostatečně proaktivní, jak tehdy řekl můj poněkud upjatý šéf. Po půl roce stráveném v New Yorku jsem se začínal obávat, že si tady žádnou stálou práci nikdy nenajdu, když tu se zmínil jeden známý, že trénuje nějakého redaktora časopisu Interview aerobic a že by se mohl pokusit zařídit mi tam pohovor. Když jsem toho podzimního odpoledne přecházel Union Square směrem k Factory Andyho Warhola, na sobě polobotky a trojdílný manšestrový oblek, říkal jsem si, že tohle je má velká chvíle. Andyho Warhola znal každý. Byl to ten albín s plechovkami od polévky, ten, který na jeden den namířil kameru na Empire State Building a nazval to uměním, kdo nám představil mladičkou pornohvězdu Joea Dallesandra zcela nahého na obřím plátně, kdo se obklopil vyfetovanými hvězdami a transvestity – jako byli Viva, Candy, Darling či Edie Sedqwicková –, byl to onen režisér, který přiměl celé obecenstvo zvracet, když jim při promítání Frankensteina mával nad hlavami zavěšenými kusy odkapávajících lidských jater. To byl Andy Warhol, s nímž jsem se měl právě seznámit, a byl jsem odhodlán přimět ho, aby mě miloval. Když jsem ve Factory vystoupil z výtahu, obklíčili mě gaučoví psíci. Nadutá blonďatá recepční s cigaretou v ústech na mě krátce pohlédla a dál si četla časopis. Stál jsem tam a prohlížel si to úžasné podkroví, obří portréty v technicolorových barvách, kumbály plné harampádí, starožitnosti, vycpaná zvířata a hromady nepořádku. Pohledné chlapce v upnutých džínách postávající po skupinkách. 7
Sex, smrt, osvícení Recepční mě nadále ignorovala. Ve snaze působit vyklidněným dojmem jsem se sklonil k jednomu z pejsků, abych ho pohladil. Tím jsem konečně upoutal její pozornost. „Nedotýkejte se jich!“ vyštěkla. „Kdo jste?“ Vysvětlil jsem jí, že mám schůzku s redaktorem Robertem Hayesem. Nasměrovala mě ke stolu, za nímž seděl drobný proplešatělý muž s šálou okolo krku a skláněl se s lupou nad kontaktní kopií filmu. Stěny jeho kóje byly pokryty módními snímky Liziných očních řas, Halstona v roláku a zátiším Roberta Mapplethorpea – liliemi kalami a olbřímími černými penisy. „Vy jste ten Dickův kamarád?“ zeptal se a podíval se na mě, jak zírám na ty snímky. Přikývl jsem a podal mu svůj životopis a hodnocení. Přejel je očima a zase mi je vrátil. „Vy jste spisovatel?“ „Chtěl bych být.“ „Pak tu žádné štěstí nenajdete. Tady nikdo nic nepíše. Tady dokonce nikdo nic ani nečte.“ Hayes si všiml mého rozčarování. „My kreslíme obrázky. Tady slova nikoho nezajímají. A už vůbec ne Andyho.“ „Opravdu?“ „V životě nepřečetl jedinou knihu. Snad krom své vkladní knížky. Jednou se mě zeptal, proč nemůžou být v časopise jen reklamy, stránky by okupovaly jen reklamy s překrásnými modelkami a symboly dolaru. Zdá se vám to nějak literární? Naplňuje vás to inspirací?“ „Ani ne.“ „Co takhle oběd s The Bangles? Nebo co strávit dvě hodiny na telefonu s něčí agentkou, protože se jí nelíbí, jak vypadají její vlasy na titulní straně? Takhle nějak si představujete umění?“ 8
jedna „No to ani ne, ale někde pracovat musím.“ „Jděte dělat číšníka. Prodávejte svoje tělo. Dělejte cokoli, ale nebuďte ťulpas. Taky jsem kdysi chtěl být umělcem. Proto jsem se přestěhoval do města – abych se stal uměleckým fotografem jako Cartier-Bresson. Pak jsem potkal Andyho a nechal se těma sračkama semlít.“ „Lidi by vraždili, jen aby se dostali na vaše místo.“ „Taky to zkoušeli, zlatíčko, ale věřte mi, nic tady není takové, jaké se jeví zvenčí. A nejméně ze všeho on,“ řekl a ukázal na snímek Andyho držícího foťák před obličejem. „Mistr přetvářky. Chvíli ten a hned zas onen.“ V půlce věty dostal Robert Hayes záchvat kašle a já si až teď všiml, jak nezdravě vypadá. Byl celý pobledlý a příšerně pohublý. „Promiňte,“ sípal a snažil se popadnout se dech. „Jen se vám snažím naznačit, že trávím čas vyplácením mizerných mezd fotografům za práci, kterou bych měl dělat sám. Pokud opravdu chcete být umělcem, nesnažte se být úspěšný. Je to polibek smrti.“ Hayes vytáhl kapesník a otřel si čelo. „Je tu takové horko?“ zeptal se. „To musí být ten přechod. Stanu se nejmladší královnou v New Yorku, která má menopauzu. Možná se mi konečně vyrýsuje čelist.“ Hayes vstal, aby mi naznačil, že schůzka je u konce. Obrátil jsem se k odchodu, ale vtom kolem mě prošla plnoštíhlá bruneta se sametovou čelenkou na hlavě a s velkým kusem kartonu v rukou. „Tady máme Dr. Mengeleovou,“ špitl Hayes. „Doris, pojď sem na moment, někoho ti představím.“ „Nemám čas.“ „Je to fešák.“ Žena se zastavila. „Zdravíčko, jak se vede?“ zahuhňala a podala mi ruku, na níž se třpytil ohromný diamantový zásnubní prsten. „Vy jste Andyho kamarád?“ 9