187.
JOSEF (Jakub) JUNGMANN (* 16. 7. 1773, Hudlice /okr. Be-
plnoprávného postavení ve své germanizované vlasti jen usilovnou kultivací mateřského jazyka, vědy a kultury. Jeho snaha po vzkříšení češtiny se zpočátku jevila současníkům spíše jako vrtoch kabinetního intelektuála, zajímajícího se dost neužitečně o skomírající jazyk. Jungmannovo sveřepé úsilí však nakonec vedlo k nečekaným a obdivuhodným výsledkům. Za všechny jmenujme jeho největší dílo, Slovník česko-německý, který ho stál mnoho sil i osobních obětí. Příprava Slovníku si vyžádala třicet let neúnavné a trpělivé práce, mnohdy nuceně a dlouhodobě přerušované ataky Jungmannovy vleklé plicní choroby a ztěžované jeho sílící krátkozrakostí. Jen několik dnů poté, co dokončil rukopis, mu na Štědrý den 1833 zemřel jeho nadějný dvaatřicetiletý syn Josef Josefovič. Slovník byl tištěn postupně po sešitech, od září 1834 do října 1839, a byl svázán do pěti silných svazků. Na 5696 stranách obsahuje přibližně 120 000 hesel (!). Krátce po vydání posledního sešitu Slovníku zemřela Jungmannovi jeho milovaná dcera Johanna († 16. 12. 1839). Monumentální Slovník byl vydáván s podporou Matice české, kterou Jungmann pomáhal při Českém muzeu zakládat, a za vlastní peníze manželů Jungmannových získávané pronájmem jejich pražského domu. Jungmann jím doložil srovnatelnost slovní zásoby češtiny a němčiny a položil pevné základy k dalšímu rozvoji moderního českého jazyka. Ferdinand Peroutka ocenil po sto letech epochální význam Jungmannova Slovníku pro české národní obrození, když jej přirovnal k vyhrané bitvě. Jungmannovo „opus magnum“ se nakonec stalo příčinou toho, že se autor Slovníku dal ve svých šedesáti letech poprvé v životě portrétovat. Důvod byl zcela pragmatický. Bylo totiž třeba zhotovit podobiznu, jejíž grafická reprodukce by posloužila jako frontispis zdobící první svazek. Podobizna měla přispět ke zvýšení atraktivity, a tím i k většímu odbytu drahého pětisvazkového díla. Jungmannovi se do sezení modelem nechtělo. Svému příteli a spolupracovníku, knězi a filozofu Antonínu Markovi, napsal 20. března 1832 do Libuně: „Někteří zdejší pp. vlastenci mně domlouvají, abych se dal malovati – tak velice nadsazují cenu Slovníka mého, že i obrazu spisovatelova u něho žádají. Běda mně, jestli se zmýlí v očekávání, jakož se v pravdě toho bojím, věda nejlépe, co chybí; a z druhé strany má-li býti portrait při něm toho, kdo v něm pracoval, musil bych tam celou galerii portraitů umístiti, tolik pomocníků jsem měl a mám, zvláště pak Váš obraz by mému po boku státi musil. – Nevím tedy, mám-li dáti se přemluviti k tomu marnému postupu. Učiním-li, již se napřed stydím za tu slabost […].“ (EMLER 1881–1884, roč. 57 /Praha 1883/, sv. 2, s. 341–342.) Marek mu na to odpověděl obratem, 9. dubna 1832: „Řeknu jenom toliko: Jste otec náš – učiňte radost vděčným synům – ať se těší i Vaším obrazem!“ (EMLER 1888– 1892, roč. 62 /Praha 1888/, sv. 3–4, s. 390.) Jungmann měl shodou okolností nejbližšího malíře portrétů doslova na dosah. V Široké ulici (dnešní Jungmannově), asi třicet kroků od domu U Tří hroznů (čp. 749/II), který manželům Jungmannovým patřil, bydlel v té době v nájmu v čp. 32/II Antonín Machek, nejvyhledávanější portrétista tehdejší Prahy. Přesto Jungmann požádal tohoto souseda o zhotovení podobizny až po několikaměsíčním odkladu. Chtěl nejprve dokončit rukopis Slovníku, takže vysedával nad úmornou každodenní prací od rána do večera a nechtěl být ničím rozptylován. Navíc ho v roce 1832 asi o tři měsíce zdržela vleklá nemoc, kvůli níž musel ulehnout. Ani roku 1833, kdy portrét konečně vznikal, nebyl Jungmann zcela zdráv. Koncem zimy prodělal chřipku a znovu ho nemoc
roun/ – † 14. 11. 1847, Praha) Antonín (Anton) Machek (* 31. 10. 1775, Podlažice /okr. Chrudim/ – † 18. 11. 1844, Praha), Praha, 1833 Olejomalba na plátně (od r. 1955 dublovaném) 77,5 × 62 cm, v původním zlaceném rámu s jednoduše profilovanými lištami bez ozdob, 86 × 70,5 cm. Sign.: „Anton: Machek pinxit / anno 1833“ (kopie původní signatury, provedená na rubu nového plátna, v jeho dolní části, horizontálně, štětcem, černou barvou; pod ní je přípis autora kopírované signatury, restaurátora V. V. Hlavy, též horizontálně, štětcem, černou barvou: „Faximile podpisu z původního plátna. Restaurováno 1955.“). Na rubu vnitřního rámu je několik přípisů, mj. papírová cedulka s tištěným textem „Maj. ..... / VÝSTAVA / PRAHY / 1750–1850“, označující exponát zapůjčený na výstavu konanou v Praze na Staroměstské radnici v r. 1916. Nad tečky tohoto štítku je připsáno tužkou: „Dr. Stretti“. Nad touto cedulkou je štítek s přípisem perem: „Dr. Stretti, Praha“ (tj. MUDr. Bohuš Stretti /1873–1940/, někdejší majitel obrazu).
Prov.: koupeno 20. 12. 2012 od sester PhDr. Olgy Pujmanové, CSc., bývalé vědecké pracovnice Národní galerie v Praze (* 1928), a Ing. Milady Zoufalé (* 1933 – † 30. 5. 2013), rozených Strettiových (z pátého pokolení přímé linie potomků Josefa Jungmanna), 150 00 Praha 5, Nad Santoškou 1813/6. Inv. čís.: H2-197 967 Lit.: ZELENÝ 1874, s. 312–313; EMLER 1881–1884, roč. 57 (Praha 1883), s. 341–342; EMLER 1888–1892, roč. 62 (Praha 1888), s. 390; MATĚJČEK 1911, čís. kat. 44; VÝSTAVA 1916, s. 146; MÁDL 1929, s. 29, 70, 78, 125; JIŘÍK 1930c, s. 29; NOVOTNÝ V. 1938, s. 105–106 (čís. kat. 80); NOVOTNÝ V. 1939, s. XIII, s. 55; STRETTIOVÁ 1940, s. 13; NOVÁK L. 1962, s. 88, 95, 96, 186 (čís. kat. 303), obr. 264; KLABAN 1974, s. 113–114, obr. čís. 2; BOUČKOVÁ 1985 [s. 29]; SAK 2007, s. 9–10, obr. za s. 112, s. 227, 251 (pozn. 2–8); SRŠEŇ 2008; SRŠEŇ 2016a; SRŠEŇ 2018b. Portrét Josefa Jungmanna, zakoupený v roce 2012 od Jungmannových potomků, je jednou z nejvýznamnějších akvizic Národního muzea v posledních desetiletích. Patří mezi nejcennější podobizny ikonografické sbírky OSČD, a byla mu již věnována náležitá a detailní publikační pozornost (SRŠEŇ 2008; SRŠEŇ 2016a). Zopakujme tedy alespoň podstatná fakta. Josef Jungmann, jazykovědec, literární historik, básník a vynikající překladatel, byl přední osobností rané fáze českého národního obrození. Byl typickým vzdělancem, který nevynikal bojovností, ale udivoval nezměrnou pracovitostí a houževnatostí. Stejně jako Palacký zastával názor, že se Češi mohou domoci 313
314
téměř jisté, že k této replice Jungmann modelem už sedět nemusel. Malovat se dal už jenom jednou, v roce 1845, kdy ho vyobrazil Taddeo Mayer (1812–1856). Mayerova malovaná tušová miniatura na papíře, dochovaná v Národní galerii v Praze (K 64 476). byla téhož roku reprodukována ocelorytinou, již zhotovil W. C. Wrankmore. Olej Antonína Machka získaný Národním muzeem je tedy jedním z pouhých dvou autentických portrétů, jež byly namalovány podle pózujícího Josefa Jungmanna. V roce 1873, kdy byl tento vzácný originál ještě ve vlastnictví rodiny, pořídil jeho malovanou kopii pro Muzeum Karel Javůrek (viz čís. kat. 317).
upoutala na lůžko na celé tři týdny v září. Není proto jisté, zda vůbec podmínky v Jungmannově domácnosti dovolovaly, aby malíř docházel portrétovat Jungmanna do jeho domu, jak by bylo za normálních okolností běžné. Portrétování pravděpodobně probíhalo spíše v Machkově bytě, kde měl malíř zřejmě i ateliér. Antonín Machek, známý svou družností a schopností empatie, jistě brzy pochopil, že před jeho malířským stojanem sedí typický intelektuál, uzavřený, tichý a na pohled nenápadný introvert, který se však dokáže i za nepříznivých okolností zarputile soustředit na svou práci a s pevným odhodláním jde za svým cílem. Proto pojal i jeho podobiznu záměrně tak, aby byla výtvarnou paralelou jeho osobnosti. Vidíme před sebou velmi standardní portrét, zachycující stárnoucího štíhlého muže s vyholenou tváří, orlím nosem a šedomodrýma očima, stále ještě bohatými, i když prošedivělými delšími vlasy, oděného do hnědého fraku s odsazenými, převýšenými a nabíranými rukávy, jaké se šily v době kolem roku 1830. V pravé ruce drží zavřenou, blíže nespecifikovanou knížku – standardní a obecně srozumitelný atribut vzdělance. Pozadí je neutrální, šedé, napravo za hlavou oživené typicky machkovským světlejším pruhem šikmo dopadajícího světla. Podobizna působí na první pohled tradičně, skromně a všedně, ale při pozornějším vnímání zjišťujeme, že je nabita silnou vnitřní energií, jež z osobnosti portrétovaného vyzařuje. Přestože Jungmann při portrétování jistě pohodlně seděl, malíř pojal jeho polopostavu tak, jako by stál. Pasivní pozice přemýšlejícího učence tak byla nahrazena pevným postojem cílevědomého vědce. Pražský rytec Jiří Döbler (1788–1845), který zhotovil během roku 1834 pro frontispis prvního dílu Slovníku Jungmannův portrét, nekopíroval přímo Machkovu olejomalbu, ale její kreslenou kopii, kterou pořídil jako „mezistupeň“ Josef Vojtěch Hellich (1807– 1880). Je to zřejmé z označení ocelorytu signaturami „Po Machkowi Hellich.“ (vlevo dole) a „w oceli Döbler“ (vpravo dole). Není známo, že by se Hellichova zprostředkující kresba dochovala, snad zanikla záhy po použití. Díky Döblerově rytině se stal Machkův portrét Josefa Jungmanna, přechovávaný pak po dobu 180 let v rodinách potomků, známým a hojně napodobovaným vzorem. Nejspíše krátce po namalování tohoto portrétu, snad ještě v roce 1833, pořídil Machek ještě jeho autorskou repliku, jež je zhruba polovičních rozměrů (36,5 × 27,5 cm) a působí díky pozměněnému oděvu a pozadí více romanticky (Národní galerie v Praze, O 2882). Hlava je tu shodná s hlavou na velkém portrétu, je tedy
Oceloryt Jiřího Döblera z r. 1834, který prostřednictvím kresby J. V. Hellicha reprodukoval Machkovu olejomalbu z r. 1833, byl použit jako frontispis prvního dílu Jungmannova Slovníku (OSČD, inv. čís. H2-28 537).
188. (obr. na s. 316)
ANTONÍN (Anton) PŘIBYSLAVSKÝ (Přibislawský; Přibislavsky;
† 11. 9. 1979, Praha), pravnuka obou portrétovaných, naposledy bytem Praha 3, Šrobárova 11, spolu s protějškovým portrétem čís. kat. 189. Inv. čís.: H2-182 514 Nepublikováno.
Přzibislawský; Pržibislawsky; Przibislawsky; Przibislavsky – * 14. 2. 1784, Boskovice /okr. Blansko/ – † 18. 10. 1863, Telč) Anton Johann Ferenz (Ferencz – * 3. 6. 1801, Žďár /Žďár nad Sázavou/ – † 18. 7. 1874, Brno), Morava (Telč?), 1833 Olejomalba na plátně (od r. 1985 dublovaném) 54,5 × 44,5 cm, v nepůvodním, mladším rámu asi z konce 19. století, profilovaném, tmavě hnědě lakovaném, se dvěma vloženými zlacenými reliéfními lištami z rámařské masy, s jemnými plastickými ornamenty, 72 × 62,4 cm. Nesignováno. Prov.: získáno 3. 12. 1979 z odkázané pozůstalosti po Ing. dr. Karlu Doubravském (* 17. 2. 1892, Řídelov /okr. Jihlava/ –
Antonín Přibyslavský byl vrchnostenským úředníkem, konkrétně důchodním písařem v Telči, ve službách osvíceného a hudbymilovného hraběte Leopolda Podstatského z Lichtensteinu (1801– 1848). Jako panský písař tedy patřil k městské honoraci a bydlel na telčském zámku. Ve funkci důchodního měl na starosti pokladnu a zaznamenával příjmy a výdaje panství. S manželkou Annou, roz. Meissnerovou, měl pět dcer, žádného syna. Všechny 315
Čís. kat. 188 316
Čís. kat. 189 317
Podle vyjádření testátora, Ing. dr. Karla Doubravského, byli jeho předkové ve službách hrabat Podstatských po dobu dvou staletí. Portrétista, moravský biedermeierský malíř Anton Johann Ferenz, signoval a datoval pouze protějškový portrét paní Přibyslavské (čís. kat. 189), není však pochyb, že je autorem i této podobizny.
dcery, jež se narodily a vyrůstaly na zámku, dostaly aristokratická jména: Theresia Maria Felix (* 17. 10. 1814), Josepha Antonia Felix (* 18. 10. 1815), Franziska de Pauli (* 12. 3. 1817), Mariana Felix (* 16. 7. 1818) a Amalia Anna Felicitas (* 5. 8. 1820). Nejmladší z dcer zdědila portréty svých rodičů a posléze je předala své dceři, rovněž Amalii. Syn této mladší Amalie, pravnuk portrétovaného páru, odkázal podobizny Národnímu muzeu.
189. (obr. na s. 317)
JOSEFINA (Josephine) PŘIBYSLAVSKÁ (Přibislawský; Přibislavsky; Přzibislawský; Pržibislawsky; Przibislawsky; Przibislavsky), roz. Meissnerová (Meissner; Meisner; Meiβner – * 26. 3. 1786, Studená /okr. Jindřichův Hradec/ – † 21. 6. 1847, Telč) Anton Johann Ferenz (Ferencz – * 3. 6. 1801, Žďár /Žďár nad Sázavou/ – † 18. 7. 1874, Brno), Morava (Telč?), 1833 Olejomalba na plátně (od r. 1985 dublovaném) 54,5 × 44,5 cm, v nepůvodním, mladším rámu asi z konce 19. století, profilovaném, tmavě hnědě lakovaném, se dvěma vloženými zlacenými reliéfními lištami z rámařské masy, s jemnými plastickými ornamenty, 72 × 62,4 cm. Sign.: „Ant: Joh: Ferenz. gemahlt. 833.“ (na rubu plátna, těsně nad polovinou, horizontálně, štětcem, černou barvou [při restaurování r. 1985 okopírována signatura na nové plátno]). Prov.: viz čís. kat. 188. Inv. čís.: H2-182 513 Nepublikováno.
a představám svých zákazníků, většinou zámožných moravských měšťanů. Stejně jako jiní portrétisté (i ti nejzdatnější) cestoval zřejmě i on občas za zakázkami po menších městech a nabízel své služby. Je dost pravděpodobné, že manžele Přibyslavských portrétoval přímo na zámku v Telči, kde bydleli. Pana důchodního představil jako velmi solidního, zdravě sebevědomého a důstojného panského úředníka, „předpisově“ oděného a učesaného podle diktátu nejnovější módy. Ještě dokonaleji vy-
Telčský důchodní Antonín Přibyslavský (čís. kat. 188) přežil svoji ženu Josefinu, jež zemřela (na „celkovou slabost“) už ve věku 61 let, celkem o 18 roků. Malíř Ferenz portrétoval oba manžele v roce 1833, tedy ještě v době, kdy byli na vrcholu svých sil. Zámeckému důchodnímu bylo 49 let, „paní důchodní“ měla 47 roků. Podobizny jsou skvělou ukázkou typických biedermeierských portrétů. Moravský portrétista pocházející ze Žďáru nad Sázavou, malířsky vyškolený ve Vídni a působící nejprve ve Znojmě a poté v Brně, dovedl dokonale vyhovět přáním
obrazil paní Josefinu, váženou měšťanku, jejímuž čepci, šátku, šatům i naondulovaným vlasům věnoval větší pozornost než samotnému obličeji. Její podobizna tak připomíná tehdejší ilustrace z módních vídeňských či pařížských žurnálů. Pečlivost, s jakou Anton Johann Ferenz, syn krejčího, maloval každý detail oděvu, je pro jeho styl příznačná, stejně jako jeho schopnost dát inkarnátu obličeje brilantnost porcelánu. Bylo možné to pozorovat už na portrétu neznámé ženy (čís. kat. 165), který Ferenzovi připisujeme.
190.
MARIE ANNA FIRBASOVÁ, roz. Buchmüllerová (Puchmüllerová; Buchmüller; Puchmüller – * 20. 3. 1774, Praha – † 15. 5. 1833, Sušice) Václav (Wenzl) Sekal (* 26. 7. 1802, Sušice – † 19. 2. 1853, Sušice), Sušice, (po 15. 5.) 1833 Olejomalba na plátně (od r. 1987 dublovaném) 77,5 × 59,5 cm, v nepůvodním, mladším rámu asi z r. 1853, profilovaném, hnědě lakovaném, se zlacenými linkami na vnitřním i vnějším okraji, 87,5 × 69,5 cm (stejné rámy mají portréty čís. kat. 274 a 275). Nesignováno. Na rubu plátna byl nalepen lístek z novější doby (v r. 1987 přemístěný na nový napínací rám) s psaným textem: „Maria Anna Puchmüller / geb 20. III. 1774 Prag / × / Ignatz Firbas / geb 12. Juli 1771 / Apotheker in Strakonitz“ (tj. Marie Anna Buchmüllerová, nar. 20. 3. 1774, Praha × Ignác Firbas, nar. 12. 7. 1771, lékárník ve Strakonicích [sic! správně: v Sušici]).
Prov.: koupeno 17. 10. 1983 od Hany Benešové, Velvary, Nabdínská 600 (viz čís. kat. 61). Inv. čís.: H2-185 416 Lit.: NOVÁK L. 1962, s. 102, 185 (čís. kat. 279; považuje za dílo Antonína Machka, datuje 1831–1832); STARÁ 1988, s. 108 (připsáno malíři Matěji Kunzelovi). Marie Buchmüllerová pocházela z rodiny pražského lékárníka a sama se stala „paní lékárníkovou“, když se v roce 1797 provdala za Ignáce Firbase, majitele lékárny „U Svatého kříže“ v Sušici (čís. kat. 176). Porodila deset dětí, mezi nimi v roce 1808 i Františka (čís. kat. 275), který sušickou lékárnu převzal po otci. Pravděpodobně v roce 1831, kdy bylo Ignáci Firbasovi šedesát let, se dal i s manželkou Marií portrétovat slavným pražským malířem Antonínem Machkem. Zatímco jeho podobizna se do318
telné posteli, signovanou Václavem Sekalem, dochovanou ve sbírkách Muzea Šumavy v Sušici. Zesnulá Marie Firbasová leží v černých šatech a v čepci na bíle povlečené posteli, s hlavou na polštáři zdobeném bohatě volánky. Její hubená bledá tvář, viděná z profilu, má zavřené oči. Složené ruce ovinuté růžencem drží na prsou krucifix. Textilní závěs nad ložem, namalovaný stejnou zelenou barvou, jakou mají šaty na portrétu v NM, poukazuje jednoznačně, že autorem obou posmrtných podobizen je tentýž malíř, místní portrétista Václav Sekal ze Sušice. Pořizování posmrtných podobizen mělo svůj vysvětlitelný důvod, pokud nedošlo k zobrazení významné nebo milované osoby zavčas během jejího života, a rodina toužila uchovat si vzpomínku na její tvář alespoň v této náhražkové formě fiktivního portrétu. Jestliže však v našem případě vlastnila rodina Firbasových nepochybně kvalitní autentický portrét paní lékárníkové, pořízený Machkem dva roky před její smrtí, svědčí snaha uchovat její podobu jako nebožky o silné fascinaci zážitkem smrti. Jako by se od malíře očekávalo, že dokáže tajemství přechodu z tohoto na onen svět nejen zachytit, ale i poodhalit.
chovala a byla zakoupena pro sbírky NM, ženský protějšek zmizel a je už delší dobu nezvěstný. Do muzejních sbírek se dostal jiný, výtvarně nepochybně mnohem slabší portrét Marie Firbasové, na němž je zřetelně vidět, že je portrétem posmrtným. Prozrazují to propadlé rysy vyzáblé bledé tváře, kde ani otevřené, jakoby živé oči nedokážou přehlušit dojem, že vlastně hledíme na mrtvolu. Pocit strojenosti zvýrazňují i zelené šaty s přehozem, jež působí, jako by byly naaranžovány na figuríně. Tento posmrtný portrét má i svoji variantu, která naši interpretaci jednoznačně podporuje. Jde o podobiznu téže ženy na smr-
Posmrtný portrét Marie Anny Firbasové od Václava Sekala z r. 1833 (Muzeum Šumavy v Sušici)
191.
FRANTIŠEK I. (II.) HABSBURSKO-LOTRINSKÝ (Franz I. /II./
lepená papírová cedulka s nápisem oranžovou pastelkou „Vrch. zem. /soud“. Prov.: darovalo r. 1921 (mezi 31. 5. a 9. 10.) Vrchní státní zastupitelství v Praze, Praha 3 – Malá Strana, Malostranské náměstí 25, v rámci souboru 16 portrétů představujících převážně
von Habsburg-Lothringen – * 12. 2. 1768, Florencie – † 2. 3. 1835, Vídeň) Eduard Klieber (* 1. 4. 1803, Vídeň – † 3. 12. 1879, Vídeň), Vídeň, 1834 Olejomalba na plátně (s dvojitou rentoaláží z r. 2001) 158,4 × 114,2 cm, v původním zlaceném profilovaném rámu, zdobeném jemnými rozvilinovými ornamenty z rámařské masy v rozích a ve středech lišt. Z původního nástavce se dochovalo jen torzo v podobě stylizované rakouské císařské koruny z pozlaceného dřeva, bez dalších doplňků (ratolestí, žezla a meče). Rozměry rámu (bez nástavce): 186 × 144,5 cm. Sign.: „E. Klieber. pinx. / 1834. in Wien.“ (vpravo v dolní čtvrtině, pod namalovanou poduškou, mírně šikmo nahoru, štětcem, černou barvou). Na zobrazené hvězdě Svatoštěpánského řádu (na levé straně prsou, uprostřed vlevo) je monogram zakladatelky řádu Marie Terezie „M T“ a na hvězdě Řádu železné koruny (zcela dole) je nesprávný a gramaticky mylný opis „AUSTRIAE ET IMPERATER“. Na rubu vnějšího rámu je na319
320
vanými objemy. Eduard Klieber měl přístup k členům vídeňského dvora, neboť mnohé z nich učil kreslit a malovat. Patrně znal dobře i tvář samotného císaře, neboť její výrazné rysy dokázal namalovat velmi dobře. V ostatních partiích portrétu ale najdeme až překvapivě mnoho závažných nedostatků. Nejde jen o neobratnosti při zobrazení anatomie (nasazení paží, velikost rukou) či perspektivy (konstrukce křesla vlevo), ale především o chyby v zachycení reálií. Například ornát velmistra Řádu zlatého rouna má plášť fialové barvy (nikoli karmínové, jak bylo závazné) a na jeho lemu chybí zlatě vyšité heslo „JE L’AI EMPRINS“. Řádové hvězdy na levé straně prsou nejsou namalovány správně. Vesměs nepřesně jsou zachyceny jejich paprsky, hvězda Leopoldova řádu (zcela vpravo) má opis na modrém, nikoli bílém mezikruží, na hvězdě Řádu železné koruny (zcela dole) je místo hesla „AVITA ET AUCTA“ (tj. Zděděné a rozšířené) nepochopitelný a gramaticky nesprávný opis „AUSTRIAE ET IMPERATER“. Obtížně obhajitelné a hodně zvláštní je, že má císař na podušce před rakouskou císařskou korunou i korunu Svaté říše římské národa německého, přestože se dne 6. srpna 1806 vzdal titulu císaře a existenci říše tím ukončil.
členy bývalé vládnoucí dynastie. Tento obraz pochází z původní výzdoby c. k. vrchního zemského soudu, který sídlil v bývalém jezuitském Profesním domě na Malostranském náměstí 25 (čp. 2/III). Do evidence byl obraz zapsán až 21. 6. 1941. Inv. čís.: H2-22 151 Prameny: ANM-RNM, kart. 92 (r. 1920), č. 1337, kart. 93 (r. 1921), č. 95, č. 560, č. 600, č. 969. Nepublikováno. Malovaných podobizen rakouského císaře Františka I. je dochováno poměrně hodně. Když započítáme i portréty miniaturní, je jich v OSČD celkem dvanáct. Tento formátem velký portrét, dodaný vídeňským malířem Eduardem Klieberem k výzdobě jedné z úřadoven vrchního zemského soudu na Malostranském náměstí v Praze, vypadá velmi reprezentativně, ale nepatří v naší kolekci k nejlepším. Vzhledem k tomu, že byl namalován roku 1834, krátce před císařovou smrtí, v době plného rozvoje biedermeierského životního stylu, má obraz ještě hodně empírový charakter. Konzervativně vyhlíží jeho zlacený rám, ale i malířský styl, charakteristický jasnými barvami a spíše sochařsky budo-
192. (obr. na s. 322)
KATEŘINA (Katharina) NÁDHERNÁ, roz. Handwerková
vení pozdní nevěsty svědčí její elegantní černé šaty se zlatou sponou v pase, jehlice s velkým čirým kamenem v šeříkově fialové mašli zdobící výstřih, tři prsteny na pravici a zlatý náramek navléknutý na pravém rukávu. Symetrický účes z havraních vlasů má podobu, která byla velice oblíbená hlavně později, ve čtyřicátých letech. Čekali bychom, že portrét nevěsty bude mít i svůj protějšek, který by zobrazoval ženicha. O jeho existenci ale nejsou žádné zprávy. Lze to pravděpodobně vysvětlit tím, že se šedesátiletý ženich už nechtěl dát malovat. Spokojil se s tím, že ho prezentoval už existující starší portrét, namalovaný Antonínem Machkem (NOVÁK L. 1962, obr. 65, 66). Tato Machkova olejomalba, pocházející ze zámku Chotoviny (a kdysi přemístěná do zámku Blatná), vznikla pravděpodobně ve stejné době, kdy Machek portrétoval dceru Jana Nádherného Annu, provdanou Elsenwangerovou, tedy roku 1819 (čís. kat. 128). Hypotézu o nahrazení chybějící podobizny starého ženicha jeho portrétem z mladších let podporuje fakt, že portrét nevěsty Kateřiny pořízený r. 1834 dostal v podstatě shodný formát (77,6 × 61,8 cm), jaký měl starší portrét Jana Nádherného z roku 1819 (78,4 × 61,9 cm). Obrazy tedy mohly takto druhotně vytvořit dvojici celkem snadno. Přestože není podobizna Kateřiny Nádherné autorsky signována, je zcela nepochybné, že i v tomto případě jde o malbu Antonína Machka. Rodina Nádherných se s tímto portrétistou znala už ve zmíněném roce 1819 a její příbuzní využívali jeho služeb i v pozdějších letech. Konkrétně v roce 1837, kdy Machek portrétoval manžela a dva syny Anny Elsenwangerové, roz. Nádherné, Antona, Johanna a Konstantina (obrazy z Vrchotových Janovic, nyní ve správě NPÚ, ÚOP středních Čech). Kromě těchto historických okolností svědčí o Machkově autorství v případě portrétu Kateřiny Nádherné i jeho charakteristický styl malby, který má těsné analogie v dalších jeho podobiznách z těchto let. Blízké jsou (i podobou šatů) například portréty Marie Caivasové a paní Neydhardové z roku 1834 (NOVÁK L. 1962, obr. 150, 152), podobný účes má dcera Brábkových na trojportrétu z r. 1832 (NOVÁK L. 1962, obr. 138), Eleonora Zeyerová z r. 1836 (NOVÁK L. 1962, s. 171) či Veronika Havlíková z téhož roku (čís. kat. 204).
(* 1788, Prešpurk /nyní Bratislava/ – † 6. 4. 1845, Praha) Antonín (Anton) Machek (* 31. 10. 1775, Podlažice /okr. Chrudim/ – † 18. 11. 1844, Praha), Praha, 1834 Olejomalba na plátně (dublovaném kolem r. 1983) 77,6 × 61,8 cm, v původním zlaceném hladkém profilovaném rámu 92 × 76,3 cm. Nesignováno. Na horních lištách vnitřního i vnějšího rámu je totožná poznámka tužkou: „VRCHOTOVY JANOVICE inv. č. 38“. Prov.: převedeno 16. 6. 2017 z Knihovny Národního muzea, kam předal hospodářskou smlouvou z r. 1983 SÚPPOP z původního vybavení zámku ve Vrchotových Janovicích. Inv. čís.: H2-198 522 Prameny: NA ČR-SPS, kart. 599, inv. čís. 229, sign. 30 VJ, dodatek SPS-D 149 VJ, Seznam předmětů vytříděných Národní kulturní komisí v Praze podle zák. 137/46 (býv. maj. Sidonie Nádherná) pro sběrnu NKK [Vrchotovy Janovice dne 12. května 1950]. Lit.: JANKA – TURKOVÁ 1985, s. 55; JANKA – TURKOVÁ 1986, s. 90–91. Paní Kateřina se narodila v Prešpurku (Bratislavě) jako dcera vojenského lékaře Josefa Handwerka a Františky, roz. Lachnerové. Provdala se až hodně pozdě, ve věku 46 let, za šedesátiletého vdovce Jana Nepomuka Nádherného (1772–1860), železáře a jednoho z nejbohatších statkářů tehdejších Čech (čís. kat. 104). Svatba se konala dne 8. května 1834 v Praze v kostele Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici, jedním ze svědků byl známý rytíř Jan Jeník z Bratřic, český vlastenec a sběratel písní. Kateřina se tak stala po Antonii Nádherné, roz. Johnové (1774–1816; čís. kat. 105), druhou ženou Jana Nádherného. Zatímco v jeho prvním manželství se narodily čtyři děti (Anna, Jan, Ludvík Karel a Terezie), druhé manželství už zůstalo bezdětné. Portrét ji zobrazuje jako zbožnou ženu, s rozevřenou knížkou (nejspíše modlitební) v rukách. Na její roli nevěsty decentně upozorňují drobná kvítka zdobící lehký čepec s průsvitným bílým závojíčkem odhrnutým na pravé rameno. O skvělém sociálním posta321
Čís. kat. 192 322
Čís. kat. 193 323
193. (obr. na s. 323)
JOHANN BIRNBAUM (Biernbaum; Bierbaum – * 29. 8. 1779, Dyjákovičky /okr. Znojmo/ – †? /post quem 1841/) Antonín (Anton) Machek (* 31. 10. 1775, Podlažice /okr. Chrudim/ – † 18. 11. 1844, Praha)? (připsáno), Praha, kolem r. 1835 Olejomalba na plátně (od r. 1986 dublovaném) 78 × 63 cm, v původním rámu z úzkých lišt zlacených waschgoldem, pod kterým je původní zlacení plátkovým zlatem, 82,4 × 67,7 cm. Nesignováno. Prov.: daroval 23. 12. 1920 Karel August Goldschmid (* 7. 11. 1858, Praha – † 11. 6. 1926), spolumajitel obchodního domu „U Města Paříže“ a majitel realit v Praze I, Celetná 15. Inv. čís.: H2-10 655 Prameny: ANM-RNM, kart. 93 (r. 1921), č. 53, č. 75. Nepublikováno.
neměl. Den třetí svatby je poslední datum ze života Johanna Birnbauma, které známe. Nezemřel ve Slupu, ale kde tedy, a kdy, se nepodařilo zjistit. Jedna z jeho dcer, druhorozená Barbara (* 2. 12. 1804, Slup – † 4. 11. 1867, Praha), se provdala ještě za života obou rodičů, dne 29. května 1833, do Prahy. Stala se chotí Karla Neumanna, zámožného kupce a obchodníka, jenž vlastnil výstavný dům čp. 596/I v Celetné ulici čís. 15 na Starém Městě, zvaný tehdy U Sv. Kateřiny. Jejich dcera Franziska Romana (Františka Římská) Neumannová (1839–1909) se v roce 1852 provdala za Augusta Sigmunda Goldschmida (1824–1896), jemuž přinesla věnem zmíněný dům v Celetné. Zřídili a vedli tam proslulý a na svou dobu velmi moderní obchodní dům „U Města Paříže“, zabývající se především prodejem galanterie a nejrůznějšího drobného spotřebního zboží. Jeden z jejich synů, Karl August Goldschmid (1858–1926), se r. 1883 ujal vedení obchodu, ale jako starý mládenec byl bez potomků a o podnikání ztratil postupně zájem. V roce 1917 změnil svůj podnik na společnost s ručením omezeným a stáhl se do ústraní. Šest let před smrtí věnoval portrét svého pradědečka Birnbauma Národnímu muzeu. Dům v Celetné ulici byl r. 1934 zbořen, na jeho místě stojí funkcionalistický dům firmy Baťa, postavený podle projektu Josefa Gočára. Díky tomu, že se Barbora Birnbaumová uchytila v roce 1833 v Praze, měl i její otec důvod Prahu navštěvovat. Nejen kvůli dceři, ale i kvůli synkovi Kasparovi, který u sestry v Praze od svých devíti let vyrůstal. Zde se pravděpodobně dal při jedné z návštěv portrétovat. Není známo, že by měla jeho podobizna dámský protějšek, pravděpodobně nešlo o párový manželský dvojportrét. Malovat se dal snad v roce 1835, v době osudových životních změn, kdy ovdověl a vzápětí začal novou etapu života s mladou manželkou Elisabethou. Důvodem mohly být eventuálně i jeho 55. narozeniny, jež připadly na rok 1834. Jako zámožný sedlák si mohl dovolit zakázku u dražšího portrétisty, jakým byl v Praze vyhlášený Antonín Machek. Machkovi lze skutečně s velkou jistotou jeho portrét připsat. Typicky machkovské je celkové mírně idealizované realistické pojetí, pro jeho pozdní tvorbu charakteristická trojúhelníková kompozice, jejíž základna je tvořena a zvýrazněna předloktím ohnuté paže s mírně naddimenzovanou rukou, malba má i charakteristický machkovský šikmý stín na neutrálním pozadí. Obdobné pojetí představují např. Machkovy portréty mydláře Vincence Havlíka z r. 1836 (čís. kat. 203), sládka Františka Smetany z r. 1832, tesaře Vojtěcha Jelínka z doby kolem r. 1836 či dr. Ondřeje Neureuthera z doby kolem r. 1837 (NOVÁK L. 1962, obr. 143, 160, 163).
Johann Birnbaum nepocházel z Velkého Jeníkova na Jindřichohradecku, jak uvedl jeho pravnuk Karl August Goldschmid, když jeho portrét v r. 1920 předával do Národního muzea. Do rodinné tradice se patrně vloudila chyba. Ve skutečnosti se narodil v malé jihomoravské vsi Dyjákovičky nedaleko Znojma, kde měli jeho rodiče, Andreas a Rosalia, selský statek. Johann v dospělosti hospodařil na vlastním statku v sousední vsi Slup (německy Zulp, česky až do r. 1949 Čule). Ve Slupu se dařilo vinné révě, ale on se věnoval klasickému polnímu hospodářství. Z označení „třičtvrtěláník“ lze odvodit, že vlastnil polnosti o rozloze asi 14 hektarů, patřil tedy k zámožným sedlákům. Až ve stáří, kdy pozemky zřejmě rozdělil potomkům, byl označován jen jako chalupník („Häusler“) či soused („Zuwohner“). Asi v třiadvaceti letech se oženil s Barborou, roz. Reinerovou. Měli spolu sedm dětí – pět dcer a dva syny. Zatímco starší syn Mathias, narozený až jako pátý v pořadí, žil v dospělosti se svou rodinou jako chalupník ve Slupu, druhý syn Kaspar, narozený jako poslední dítě (r. 1825), žil od chlapeckého věku v Praze a v dospělosti se živil jako bednář a obchodník s vínem. Jeho matka zemřela v roce 1835, kdy mu bylo teprve deset let. Otec Johann Birnbaum, jenž se stal v 56 letech vdovcem, se po necelých čtyřech měsících po smrti manželky znovu oženil. Dne 15. září 1835 si ve Slupu vzal zdejší dosud svobodnou osmatřicetiletou Elisabeth Schöberlovou, narozenou jako nemanželské dítě. Druhá žena však Johannu Birnbaumovi už po šesti letech zemřela. Vzápětí se oženil, ve věku 62 let, potřetí. Vzal si opět o generaci mladší ženu, dceru slupského vinaře, dosud svobodnou Julianou Fieglerovou, jíž bylo už 39 let. Svatba se konala ve Slupu 5. července 1841, dva měsíce po úmrtí Birnbaumovy druhé manželky. Z těchto dvou svazků již žádné děti
194. (obr. na s. 326)
MARIE ANNA (Karolina Pia) SAVOJSKÁ (Sardinsko-Piemontská – * 19. 9. 1803, Turín /It./ – † 4. 5. 1884, Praha) Johann Nepomuk Ender (* 4. 11. 1793, Vídeň – † 16. 3. 1854, Vídeň)? (připsáno), Vídeň, 1835 Olejomalba na plátně (od r. 2017 dublovaném) 177 × 102,8 cm, v nepůvodním rámu jednoduchého profilu zhotoveném v r. 2012 a v letech 2017–2018 pozlaceném, 187,5 × 113 cm (původní rám se nedochoval). Nesignováno.
Prov.: získáno 3. 8. 1956 prostřednictvím Okresního národního výboru v Říčanech, v rámci souboru předmětů konfiskovaných na zámku v Kolodějích (nyní Praha-Koloděje). Inv. čís.: H2-39 663 Prameny: ANM-RNM, kart. 93 (r. 1921), č. 119. Nepublikováno. Savojská princezna Marie Anna byla pravnučkou císařovny Marie Terezie. V únoru 1831 byla provdána za svého příbuz324
i dobu vzniku této malby, jež zobrazuje Marii Annu v roli čerstvé císařovny. Reprezentativnost jejího zjevu je dána především skvostným oděvem. Přes spodní bílé, zlatem vyšívané šaty s dlouhou sukní má karmínově červené vrchní šaty s dlouhou vlečkou lemovanou hermelínem. Ušlechtilost jejího zjevu podtrhuje lehký průsvitný závoj a aristokratickou vznešenost akcentuje zlatý diadém v podobě korunky, bohatě posetý diamanty, doplněný nad čelem zlatou obroučkou se zavěšenou kapkovitou perlou (tzv. ferroniére). Dekorace hlavy je završena třemi mohutnými pštrosími pery. Kromě šňůry perel a zlatých prstenů má císařovna ještě jednu výraznou ozdobu. Na široké stuze přehozené přes levé rameno a přes hruď má u pravého boku přivěšený bílý, zlatě lemovaný velkokříž Maltézského řádu. Byl udílen vznešeným dámám za předpokladu, že byl Maltézským křížem už vyznamenán i jejich manžel. Velkostuha měla podle předpisu černou barvu, zde ji ale malíř namaloval modře – nepochybně kvůli lepší barevné harmonii obrazu a pro dokonalejší ladění s protějškovým portrétem císaře, kde hraje stejná modř důležitou roli.
ného, rakouského arcivévodu Ferdinanda, syna a nástupce císaře Františka I. Ferdinand byl v té době již korunovaným uherským králem, ale skutečnou vládu v Uhrách si ponechal jeho otec. Sňatek proběhl nejprve v Turíně v zastoupení (per procurationem), takže snoubenci se osobně poznali až poté, při opakované, reálné svatbě. Princezna věděla, že její ženich, o deset let starší než ona, je vážně zdravotně postižený, ale jako hluboce věřící křesťanka přijala celoživotní roli obětavé pečovatelky. Když se její muž stal v roce 1835 císařem Ferdinandem I. (čís. kat. 195), povýšila tím na rakouskou císařovnu. Při Ferdinandově pražské korunovaci na českého krále Ferdinanda V. byla i ona korunována 12. září 1836 na českou královnu. Sdílela s ním i jeho další osudy, včetně stáří stráveného v Praze. Jejich manželství zůstalo bezdětné. Byla sice Italkou, ale mluvila převážně francouzsky. Německy (ani česky) se nikdy nenaučila. Celofigurální portrét ji představuje jako půvabnou štíhlou ženu jemné, podlouhlé tváře, s mírným pohledem smutných modrých očí. Datace protějškové podobizny manžela do roku 1835 určuje
195. (obr. na s. 327)
FERDINAND I. (V.) HABSBURSKO-LOTRINSKÝ, ZV. DOBRO-
nil tak z něho spoluvladaře (srv. čís. kat. 175). V únoru 1831 se arcivévoda a „mladší“ uherský král oženil s Marií Annou Savojskou (čís. kat. 194). Po smrti otce Františka I. († 2. 3. 1835) samočinně převzal titul rakouského císaře. Následovala pražská korunovace na českého krále dne 7. září 1836 a korunovace na krále lombardského v Miláně 6. září 1838. Panovnickou roli zvládal díky tomu, že ji v podstatě za něho převzala takzvaná státní konference, ustanovená pro ten účel ještě císařem Františkem I. Vedl ji arcivévoda Ludvík, členem byl i arcivévoda František Karel, ale o skutečnou moc se v ní dělili Klemens Lothar kníže Metternich a jeho soupeř František Antonín Libštejnský hrabě z Kolovrat (čís. kat. 210). Paradoxem tohoto uspořádání bylo, že absolutní monarcha neměl tehdy de facto téměř žádnou moc. Ferdinandova třináctiletá vláda skončila ozbrojenými revoltami obyvatel Vídně a jeho vynucenou abdikací dne 2. prosince 1848 v Olomouci. Vládu hodlal předat svému mladšímu bratru, arcivévodovi Františku Karlovi, ale po jeho odmítnutí nakonec na trůn usedl syn Františka Karla, císařův synovec František Josef, toho jména I., teprve osmnáctiletý mladík (čís. kat. 272 ad.). Ferdinand se svou ženou poté našli útočiště v Čechách. Obývali Pražský hrad a sídla na panství v Ploskovicích a Zákupech. Pražané měli penzionovaného mocnáře, posledního korunovaného českého krále, kterého znali z vycházek po Praze, rádi. V Čechách se stal jedním z nejoblíbenějších habsburských panovníků. Ferdinandův portrét byl určitě namalován pro Čechy, respektive pro Prahu. Svědčí o tom výhled na Pražský hrad zobrazený v levém horním rohu. Malíř ale sestavil krajinný výsek nesourodě, asi podle nějakých předloh, a evidentně tedy Prahu osobně neznal. Jinak by nemohl umístit pohled z ptačí perspektivy na zastavěné údolí Vltavy za přední frontu hradních paláců se zvonicí svatovítské katedrály. Velmi pravděpodobné tedy je, že obraz (a jeho protějšek, čís. kat. 194) byl do Prahy poslán z hlavního města monarchie, z Vídně. Vzhledem k tomu, že je tu namalována rakouská císařská koruna (již Ferdinand převzal po otcově smrti v březnu 1835), ale ještě tu není koruna česká (již získal až v roce 1836), vznikl obraz nejspíše ještě během roku 1835. Portréty císaře Ferdinanda a Marie Anny připomínají
TIVÝ (Ferdinand I.[V.] von Habsburg-Lothringen, der Gütige –
* 19. 4. 1793, Vídeň – † 29. 6. 1875, Praha) Johann Nepomuk Ender (* 4. 11. 1793, Vídeň – † 16. 3. 1854, Vídeň)? (připsáno), Vídeň, 1835 Olejomalba na plátně (od r. 2017 dublovaném) 177 × 102,5 cm, v nepůvodním rámu jednoduchého profilu zhotoveném v r. 2012 a v letech 2017–2018 pozlaceném, 187,5 × 113 cm (původní rám se nedochoval). Nesignováno. Prov.: získáno 3. 8. 1956 prostřednictvím Okresního národního výboru v Říčanech, v rámci souboru předmětů konfiskovaných na zámku v Kolodějích (nyní Praha-Koloděje). Inv. čís.: H2-39 662 Prameny: ANM-RNM, kart. 93 (r. 1921), č. 119. Nepublikováno. Rakouský císař Ferdinand I., označovaný v roli uherského a českého krále jako Ferdinand V., získal už jako mládenec díky své laskavé povaze přízvisko „Dobrotivý“. V důsledku příliš úzkých příbuzenských vztahů jeho předků byl postižen genetickou degenerací, takže od dětství trpěl epilepsií a dalšími chorobami, které mu znesnadňovaly plnohodnotně žít. Jeho dědičné zatížení se projevilo i na jeho vzhledu, konkrétně na nadměrně velké mozkovně. Zpočátku jeho rodiče, císař František I. a Marie Terezie Neapolsko-Sicilská, ani nepočítali s tím, že by mohl v dospělosti zvládnout náročnou roli panovníka. Časem se ale ukázalo, že v některých oblastech prokazuje nečekané schopnosti. Zvládl například pět jazyků – kromě němčiny i italštinu, francouzštinu, maďarštinu, latinu a údajně velmi plynně hovořil i česky. Měl hudební nadání a aktivně hudbu provozoval, s velkou zálibou pěstoval i náročné koníčky, rád měl botaniku, sbíral mince a různé technické modely. Jeho otec nakonec vyhověl Metternichovu naléhavému doporučení, aby zachoval princip legitimity a Ferdinanda následnického práva nezbavoval. V roce 1830, když bylo arcivévodovi 37 let, uznalo lékařské koncilium, že je schopen vlády a může uzavřít manželství. Téhož roku mu otec korunovací v Prešpurku (Bratislavě) zajistil uherský trůn, a uči325
Čís. kat. 194 326
Čís. kat. 195 327