IVAN R. ČERNÝ
Text © Ivan R. Černý Zakázané ovoce © Nakladatelství Olympia, s.r.o., 2022 Vydání první ISBN 978-80-7376-643-6
Takzvané soudničky byl již za tzv. první republiky oblíbený žurnalistický žánr. Těmto reportům ze soudních síní v hojném počtu dávaly prostor noviny a časopisy ještě do začátku tohoto století. Zkraje prvního desetiletí je však prakticky nahradily krimipříběhy, zpracovávané literární formou. To už je však vyšší laťka této novinářské disciplíny, a především se jí věnují publicisté a spisovatelé. Na rozdíl od detektivek se ale vždy jedná o skutečné, autentické příběhy z takzvané odvrácené tváře společnosti. Za náměty se autoři krimipříběhů vydávají různými směry. Někdo jde do archivů Policejního muzea či Kriminalistického ústavu, jiný má známé u mordparty nebo soudů, další po hrabalovsku lapá nejrůznější historky v hospodách a vůbec, kde se dá. Autor sborníku Zakázané ovoce, který právě držíte v ruce, je zkušený novinář, a reportér, který se v tématice zločinu pohybuje autorsky téměř půl století. Psával soudničky pro řadu periodik, včetně Večerní Prahy, magazínu Pražské příběhy kriminální, mimo jiné i do tenkrát velmi populárního Signálu či policejní Stopadesátosmičky. S krimi příběhy začínal Ivan Černý v Československém vojákovi koncem osmdesátých let minulého století, zde si mimochodem odnesl palmu vítězství z hojně autorsky obsazené literární soutěže Ministerstva vnitra seriálem skutečných příběhů, které byly doplněny odborným slovem z hlediska práva a paragrafů, čímž se staly jakousi osvětovou učebnicí
pro neznalého čtenáře v duchu sloganu, že neznalost zákona se neomlouvá. Knižně mu vyšlo na téma zločinu několik publikací, nyní čtenářům nabízí sborník příběhů, které se během posledního desetiletí skutečně staly. Společným jmenovatelem jsou sexuální delikty, někdy končící i vraždou. Jiné mají tragikomický náboj, ale vždy jsou velkým poučením, jak na sebe někdy lidé dokáží být suroví a zlí a že opatrnosti není nikdy dost. Jak říká autor, soudní spisy, které měl možnost při své práci prostudovat, byly někdy tak děsivé, že je téměř až nemohl dočíst. Čtenář se však nemusí obávat, kniha je napsána živým, leč decentním literárním jazykem a vyhýbá se potokům krve, bolesti a slz, jak jen to jde. Jiří Kolečko, editor knihy
Vrahova zpověď
P
sací stůl v pracovně příslušného tiskového tajemníka se na to odpoledne změnil v kulatý. Jedinému novináři se věnoval lékař zastupující obory psychologie, psychiatrie i sexuologie, mluvčí policie i důstojník kriminální služby, který na onom případu pracoval od samého začátku. Reportér jednoho z předních pražských magazínů vyrukoval s unikátním textem, deníkem těžkého zločince, který se mu náhodou dostal do ruky. Četl nahlas: „Výpověď muže, který se rozhodl zemřít. A to proto, že život bez lásky pro něj není životem. Je mu třicet osm let, a ač zdráv, života mu už mnoho nezbývá. Dnes má svátek jeho milá, na kterou vzpomíná a kterou stále miluje. Tak, že se rozhodl raději zemří než žít bez ní ve vězení. Chtěl bych několika popsanými papíry vylíčit strastiplnou cestu vraha jeho vlastními slovy…“ Lékař, tiskový mluvčí policie i kriminalisté si udělali pohodlí a tiše srkali kávu. Novinář pokračoval v četbě té jedinečně zpovědi: „… brzy zrána mne vzbudilo usilovné zvonění a bušení na dveře našeho bytu. Zprvu jsem nechápal, co se děje, ale jen do té chvíle, než se ke mně vrhla moje milá a plačíc mi řekla, že mě hledá policie. Ano, v tu chvíli jsem pochopil, že kvůli svému prohřešku půjdu nyní opět do vězení, kde jsem již strávil osm let, ač jsem byl nevinný. A v té chvíli jsem se rozhodl, že splatím svůj dluh společnosti a pak zemřu vlastní rukou. Rozloučil jsem se se svou milou, a aniž jsem jí řekl, kam jdu Vrahova zpověď
9
a co budu dělat, jem vyskočil ze zadního pokoje ven a odešel pryč – páchat zlo! Mým jediným společníkem byl krásný, dlouhý a ostrý lovecký nůž. Začal jsem v Havířově, kde jsem v kočárkárně domu zaskočil mladou dívenku a přikázal jí, ať se svlékne. Pak jsem vytáhl nůž a přiložil ho k její útlé postavičce. Neplakala, nebránila se, jen se na mě žalostně dívala krásnýma pomněnkovýma očima, a já v tu chvíli jako bych uslyšel něčí zoufalý hlas. Táto, děti ne! Nechal jsem ji být a prchal pryč. Usedám do prvního vlaku a jedu, po čase vystupuji. Je tu plno chat, venku prší a je zima, musím někde přespat. Ale je sezóna a chatky jsou obsazené, a tak nocuji na lavičce pod stromem. Kdesi na protější straně kopce se ozývá ženský smích a nesou se až ke mně opilecké písničky. Proč se smějí a je jim dobře, když moje milá pláče a já mrznu v té vlhké slotě? Znovu obcházím chatky a sruby. Bylo už nad ránem, když jsem si všiml, že směrem, odkud se neslo celou dobu bujaré veselí, vešla na silnici mladá žena, spíše dívka. Rychlou chůzí jí doháním…a pak už jen pár slov, výkřik, rána nožem a další. Jsem vrah! Odvlékám ji ze silnice, drásám na ní oděv a vyhladověle si beru její teplé tělo, aniž bych se ovládal, jakoby někým shůry řízen. Po chvíli vystřízlivím. Je to hnusné. Chce se mi zvracet. Boty od krve, střenka nože, kterou stále svírám v dlaní, je celá ulepená krví ženy, která chtěla svým posledním zoufalým výkřikem říct snad celému světu, že by chtěla žít, smát se, jako před chvílí, že by chtěla milovat a mít děti…Ano, chtěl bych totéž, chtěl bych řvát, jenomže by to bylo zbytečné… Obrací se mi žaludek, ale nemám co zvracet, jak jsem vyhladovělý. Snažím se umýt v potoce a pak usedám na autobus a odjíždím do Frenštátu a odtud do Kopřivnice, kde jsem přenocoval v hotelu. Ráno, puzen neovladatelnou touhou, jsem se vydal opět na lov. V jednom domě jsem se vetřel do bytu,
kde byla dívka se svým otcem, který spal ve vedlejší místnosti. A opět totéž. Slovo, výkřik, rána nožem, kolikrát, ani nevím. Z pokoje vyběhl muž a několika skoky je u mě. Najednou vidím údiv na jeho tváři, když zjistil, že ostří dlouhého loveckého nože, napitého krví jeho dcerky, mu vězí až po rukojeť v jeho břiše… Jako šílený utíkám z domu, zjišťuji, že jsem celý od krve. Lidé se na mne s hrůzou dívají, strhávám ze sebe zkrvavené tričko, utírám si jím tvář i ruce a v běhu ho odhazuji. Slyším vytí sirén policejních vozů i houkání sanitek. Vbíhám mezi domy, kde se na šňůře suší prádlo, strhávám jednu barevnou košili a džíny. V běhu se oblékám do čistého, jen pryč, pryč co nejdál… Podařilo se mi odjet do Frenštátu. Zde jsem se seznámil s dívkou, která má si čtyřletého chlapečka. Jdeme spolu na procházku. Dozvídám se o těžkém životě této mladé paní, která žije sama. Mám najednou pocit, že slyším vyprávět svou milou, stejný osud. I chlapeček připomíná synka mé milé. Ne, nedokázal bych jí ublížit, ba naopak, zaplatil jsem jim oběd, pohostil je. Je na ní vidět, že by se se mnou ráda ještě setkala, jen netuší, že sedí s vrahem a psancem, který neví, co bude zítra. Přenocoval jsem na horské boudě, kam jsem se vloupal, a odkud ráno odjíždím do Hulína, na Kroměřížsko. Tady to na mě znovu přišlo. Příšerné hučení v hlavě. Nemohu se tomu ubránit. Jedinou úlevou je vtáhnout mladou dívenku do křoví, a provést jí totéž co v Havířově. Jenže to už mě nezadržel vzdálený hlas, mě, vraha ulepeného od krve, zhnuseného sám sebou a o to více pomstychtivému. Proto se má ruka ani trochu nezachvěla, když vedla ostří přímo na její bílé hrdlo. Je to šílené, kde se to ve mně vzalo, tak chladnokrevně vrážet nůž do lidí?! Kdo mě řídí, čí jsem loutka? To přece nemohu být já! Pak usedám na vlak a jedu zpět, ale nevysedávám tam, kde sem původně chtěl, jdu dál, jdu domů. Musím ještě vidět a políbit syna, říct nevyřčené, co mě dusí, co jsem zatajil o svém
10
Vrahova zpověď
Zakázané ovoce
11
špatném já. Nebo alespoň na dálku je pohladit očima. Říct: Sbohem moji milí. Jenomže to mi nebylo dopřáno. Dveře našeho bytu zůstaly přede mnou zavřené, nikdo neotevřel a já neměl klíče. Tak odjíždím do Frenštátu a odtud lanovkou na Radhošť. Tam sem chodil od stánku ke stánku a dával si kolu s rumem, a byl jsem už tak otupělý a vyčerpaný, že jsem ani nepostřehl, když k mně přistoupili muži v uniformách… Ano, toto je smutná cesta člověka, který chtěl milovat a být milován, ale nyní sedí v kobce pankrácké věznice a má jediné přání. Vidět svou milou a říct jí, jak moc ji miloval. Bylo mi vyhověno, a pak už si přeju zemřít, ať už rukou svou, či cizí. Jen ať už je to brzy, ať se to neprotahuje. Život pro mě ztratil smysl. Vím, že na počátku všeho byla křivda, kterou se na mně lidé dopustili, ale také vím, že mohu říkat cokoliv, stejně mi nikdo neuvěří. Mé činy byly jen výkřikem mé zraněné duše. Toť vše, marný pokus obhájit neobhajitelné…“ Novinář dočetl. Major kriminální služby pokrčil obočí: „Kde jste přišel k tomuto textu, pane redaktore?“ „Tisk není povinen zveřejňovat prameny svých informací…“ pousmál se reportér. „Mě by naopak zajímalo, co to bylo za člověka. Leccos naznačuje forma jeho písemného vyjádření, zajímavá je i zmínka, že mu společnost ublížila. I přes to, z čeho je obžalován. Je zřejmé, že dokáže milovat. Ta pasáž věnovaná jeho milé a chlapci…pak, čteme-li mezi řádky, jeho duševní potíže…nebylo tedy skutečně prvně ublíženo jemu?“ „Neukvapujte se, pane redaktore,“ zavrtěl hlavou tiskový mluvčí policie. „Ten dopis, připusťme, může na první pohled působit emotivně. Zvláště pak na nezasvěceného čtenáře. Autor jeho obsah nastylizoval velmi šikovně. Lehce se přenesl přes činy, které spáchal a zdařile načrtl vlastní obhajobu.“ „My to psaní,“ přikývl lékař, „lépe řečeno vrahovu zpověď, samozřejmě všichni dobře známe. Napsal ji v Bohnicích, kde byl na pozorování duševního stavu. Adresoval ji své družce,
aby ji nechala zveřejnit. Jinými slovy, aby mu to pomohlo při obhajobě. Vy jste to ale získal již poněkud pozdě.“ „Tento případ byl uzavřen loňského roku…“ věděl major přesně. „Víceméně jsem se k tomu dostal náhodou…“ přiznával žurnalista. „A měl jsem dojem, že to zavání možným justičním omylem. Poprvé si prý odseděl pár let nespravedlivě?““ „To tvrdili samozřejmě on a jeho družka dodnes. I to víme, když už to chcete znát takříkajíc od Adama, máme tady celý jeho spis…“ Major kriminální služby sáhl do trezoru pro objemný svazek. Po chvíli listování v jedné ze složek začal citovat: „Dne 11.6. kolem 8:00 hod byla nezjištěným pachatelem vlákána do sklepa jednoho domu v Havířově devítiletá dívenka a bitím donucena, aby se svlékla. Pak ji pachatel ohmatával, nutil k orálnímu sexu a nakonec znásilnil. Poškozená, žákyně výtvarného kroužku, podala velmi přesný popis násilníka, a dokonce ho zdařile nakreslila. Na místě ale nezůstaly žádné použitelné stopy a případ zůstal neobjasněn. Po roce byl náhodou zadržen jejím otcem, když pachatele znásilnění potkali ve městě. Obviněný vše zapíral a tvrdil, že se musí jednat o záměnu osob. Vzhledem k popisu oblečení, které měl v době činu na sobě, a které byly i po roce v jeho šatníku při domovní prohlídce zajištěny, i celkového popisu a nakreslenému portrétu poškozenou, získaným vyšetřovateli prakticky ihned po činu, byl krajským soudem odsouzen k sedmi a půl rokům. Jeho odvolání bylo zamítnuto.“ „Tolik za znásilnění? Není to moc?“ divil se novinář. „On to totiž byl už jeho pátý trest! Třeba v předposledním případě vnikl ve vlaku násilně za neznámou dívkou na toaletu, zde ji napadl, ztrhal z ní oděv i spodní prádlo. Znásilnění zabránili cestující, přivolaní křikem o pomoc!“ „Ano, byl to člověk těžce násilnické povahy. Jeho pravá tvář
12
Vrahova zpověď
Zakázané ovoce
13
se ukázala dva roky po předčasném propuštění z vězení, v sérii znásilnění a vražd, které on tak poeticky vylíčil ve zpovědi, kterou jste nám tady četl, pane redaktore…“ listoval dál major ve spisových dokumentech. „Jen pro ilustraci k případu Hulín. Realita činu byla úplně jiná než jak ji popisuje on. Bylo zjištěno, že děvče vlákal na staveniště, kde byly složeny obrovské betonové roury. Do jedné z nich ji zatáhl na starý slamník po bezdomovcích, přelepil ji ústa širokou náplastí, aby nemohla křičet a svlékl. Ohmatával ji po celém těle…“ citoval kriminalista ze složky, „…do pochvy ji zasunoval mrkev a pak na ní vykonal soulož. Po ukojení ji před odchodem podřízl hrdlo, jako řezník jehněti. Jen mimořádná shoda náhod včetně tři hodiny trvající operace zabránila smrti nezletilé. Ale i tak dívka utrpěla zranění rodidel s celoživotními následky a oněměla kvůli přerušení hlasivek, které již nešly zachránit ani plastickou operací…“ „To je tedy hrůza!“ nevěřil redaktor vlastním uším. „Jak si ale potom vysvětlujete ty dva roky, kdy po návratu z vězení nic neprovedl? Proč potom najednou tolik sadismu?“ „Všechny jeho činy měly sexuální motivaci. Dívku, kterou usmrtil na svém útěku z domova, potkal náhodou. Dostal na ni chuť a proto ji napadl dýkou, pobodal a odvlekl do škarpy, kde s umírající, prakticky již v komatu, souložil. Dívku z Kopřivnice pak viděl vyhlížet z okna. I na ni dostal chuť, proto vnikl lstí do bytu a protože se bránila, zabil ji i jejího otce, který jí přispěchal na pomoc. Proč to ale říkám. Jak jsme zjistili, ty dva roky, co na první pohled nic neprovedl, vedl turistický oddíl, kde po celou dobu jeho trvání pohlavně zneužíval děvčata…“ odkašlal si major. „Celkem došlo k pohlavnímu zneužití sedmi nezletilých dívek. A teď jsme u toho, proč ty dva roky nikoho nenapadl se zbraní v ruce. Ta děvčata mu byla povolná a on se na nich ukájel dle potřeby a podle erotických fantazií. Nemusel tedy znásilňovat…“
„Chcete mi říct, že dva roky zneužíval členky oddílu a ani jedna z těch dvanáctiletých až patnáctiletých holek si nikomu nepostěžovala?“ „Bohužel, pane redaktore. Je to tak. S tím se v naší praxi setkáváme poměrně často. Dívky takové jednání snášejí a nepřiznají to ani učitelům, ani školnímu lékaři, a dokonce ani ne vlastním rodičům. Roli v tom hraje stud, strach i obavy, že by se jim nemuselo věřit.“ „V tomto případě,“ vzal si slovo soudní lékař, „děvčata všechno snášela bez protestů, i když očekávala s odporem, kterou z nich si večer zase vybere do svého stanu. Důvodem jejich mlčení též bylo, že jim vedoucí dokázal připravit zajímavý program, a také určitá, byť pochybná hrdost, že jsou členkami výběrového turistického oddílu, kam se hned tak někdo nedostal.“ „Jak je možné, že mohl takovou funkci dostat a vykonávat, když byl pětkrát trestaný?“ zavrtěl nechápavě hlavou novinář. „To je logická otázka. Ale odpověď vám může dát pouze ředitel školy, kde ten povedený turistický kroužek existoval. Tam se také nastartovala jeho série vražedných útoků. Jedno z děvčat si totiž nakonec přece jen postěžovalo matce, co s ní vědoucí dělal na výletě, k čemu ji nutil, a jak mu musela být po vůli. A ta neváhala a ihned vše ohlásila. Naše hlídka, která ho šla zajistit, se ale do bytu nedostala. Jeho družka ji dovnitř nepustila a on zatím utekl. A protože si nedovedl svůj život bez pohlavního styku s dívenkami v ‚rozpuku‘, jak se později přiznal našemu psychologovi, představit, a když už to nešlo po dobrém, začal vraždit…“ Z verze „justičního omylu“ tedy sešlo. Reportér si začal rozpačitě čistit brýle. Jak jen se mohl nechat nachytat tím dopisem. Taková blamáž! Psycholog a psychiatr v jedné osobě jako by četl žurnalistovy myšlenky:
14
Vrahova zpověď
Zakázané ovoce
15
„To jeho dojemné psaní, pane redaktore, byla jen finta, aby mohl doufat ve zmírnění trestu, o kterém věděl, že bude co nejpřísnější. Také jeho slova o křivdě od společnosti byla účelová – jen těžko mohl u soudu přiznat svou pravou tvář: Ano, vraždil jsem a znásilňoval, protože mi to dělalo dobře! Ty jeho stesky na nesmírné dunění v hlavě a že má pocit, jako by byl někým řízen… Chtěl to zahrát na hlavu. Demonstrativní byl také jeho pokus o sebevraždu, když se chtěl ve vazbě probodnout náplní z propisovačky. Ale sečteme-li to, tak by mohly tyto argumenty znamenat pro dobrého a výmluvného obhájce slušnou šanci na úspěch… Pravda je, že to byla psychopatická osobnost, která se zvláště v sexuálním ohledu upínala především na sebe, na vlastní bezprostřední upokojení, bez ohledu na možné následky. Ačkoliv měl obžalovaný již od dvaceti let uspokojivý a pravidelný pohlavní styk zprvu s manželkou, potom s milenkami a naposledy s mladou družkou, zpestřoval si jej ještě pohlavním neužíváním nezralých dívenek. Jeho nezdrženlivost, amorálnost a agresivita se v plné míře projevila po jeho útěku z domova před policií, kdy odhodil všechny dosavadní, byť slabé zábrany, se záměrem užít si, než bude zadržen. Užít si ve smyslu nijak nebrzděného násilného pohlavního uspokojení, bez ohledu na útrapy oběti. To vše činil s naprosto jasnou hlavou a záměrně…“ „Až se člověk začíná stydět, že jsem se ho chtěl zastat…“ sklapl novinář s omluvou notes, kam si průběžně dělal poznámky. „Jestli vám mohu pomoci sestavit jeho morální portrét,“ sáhl doktor po krabičce cigaret s otázkou, zda to někomu nebude vadit, „tak ještě pár maličkostí z jeho rodinného života. Svou družku, o které tak dojemně píše, velmi často bil řemínkem na psa, a to nikoli přes sukni a kalhotky, ale takříkajíc na holou až do krvavých jelit. Po výprasku pak byl na ni ‚vždy hodný‘, jak
přiznal psychiatrům, a bral si ji, plačící a rozbolavělou, zezadu. Jindy zase svého dvouletého syna, na kterého tak vroucně vzpomíná ve své výpovědi, potupně ostříhal dohola za trest, že jeho družka proti zákazu doma kouřila… Již od dětství měl zálibu ve zbraních a byl v celém okolí známý jako necitlivý odstřelovač ptáků, koček a potulných psů. I tyhle poznatky mají svou váhu v určování jeho psychiky!“ „Teď jsem si uvědomil, že o něm všichni mluvíme v minulém čase,“ zeptal se závěrem reportér. „Jak vlastně dopadl? Dostal doživotí?“ Tiskový mluvčí policie odpověděl: „Víte, pane redaktore, v žargonu vězňů se také říká prznitelům nezletilých děvčátek a chlapců prasečkáři. I galérka má své vlastní zákony. Spoluvězni je nemívají rádi, zvláště poté, co byl zrušen trest smrti. Dokonce se jich straní a štítí. Jak jsem řekl, i galérka má svá pravidla a morálku, třebaže z našeho pohledu značně pokřivenou a třeba i nepochopitelnou. Čas od času se stane, že vezme zákon do svých rukou. Pravda je, že byl v cele ještě před ukončením procesu uškrcen spoluvězni ručníkem. Prý na vlastní žádost…“
16
Vrahova zpověď
Zakázané ovoce
17