Ukázka Vystoupila na větrné temeno kopce; nebohé stádečko se jí tísnilo u nohou a Klárka putovala k severu, bosá v šedém dešti, nepřítomná duchem jako náměsíčník, vedený niterným nutkáním, či spíše podobna jakési věčné touze osamělých vrchů. Kdo by ji viděl, uvěřil by, že ona vždycky takhle putovala v dešti a na horském hřebeni k severu, obklopena ovečkami. Jen chvílemi, toužíc po světlejším okamžiku v šedivém lijavci, se zastavovala a letmo líbala některé z mokrých ovčích čel. Ale hned zas popoběhla, jako by jí zdržením hrozilo nebezpečí. Každý by se byl nad ní ustrnul. Nad Mescalským potokem vysoko v kopcích došla ke stružce ve skalním jícnu, netvořícím však kaňon; a lehká závrať z hladu a chlad i samota propůjčily slova její utýrané mysli a ona začala promlouvat sama k sobě i prozpěvovat si do kroku: „Nemůžu studenou potočnici, ale být žaludy tady, mé hořké žaludy. Ai chinita que si, si que tu dami tu amor. Pročpak jen muselas žíznit, když bylo nejhůř, Fanko? Chudinko,
nevadí. Que venga con migo chinita a donde vivo yo. Dala jsem jim všechen svůj chléb, nešťastným trosečníkům, a oni chtěli ještě víc.“ Zachvěla se a dodala: „Byli krutí, ale byli hladoví. Už nikdy nás nedohoní, doufám. Oh pospěšme si!“ – S písněmi, kterým se naučila od ovčáka, došla k místu, kde cesta spadala do kaňonu Mlýnského potoka. Dvě ovečky byly churavé a pokašlávaly. Klárka se zadívala dolů: poletující mlžné útvary, nekonečné flotily beztvárných šedivých korábů prchaly obrovským kaňonem a rozdíraly si kýly o sekvoje. Dívka se na ně dívala a prozpěvovala si: „Oh golondrino, ty střemhlavá vlaštovičko!“ a oceán jí hučel v uších jako krev. Na západě zmizelé slunce vrhalo ještě bledý přísvit nahoru do kaňonu proti peřejím drobných mráčků. Obě pokašlávající ovečky ji přiměly k zastavení; otevřela jim tlamičky a shledala, že mají v hrdlech plno štiplavých osin od špatného sena,
hltavě požíraného; i dásně kolem zubů byly opeřeny ošemetnými osinkami; když je Klárka vytrhala, stékaly ovečkám z tlamy tenké stružky krve. Na sliznici v hrdle jim nedosáhla, ani jim nedovedla jinak ulevit. Když ovečky nadále pokašlávaly, chvěla se bezmocným soucitem, což ji podlamovalo a bralo všechnu sílu. Nešťastná pastýřko, ty se zkřehlýma nohama a rukama i s tváří zastřenou horečkou: ty miluješ, což není nejhorší úděl, ale miluješ nikoli jedince, nýbrž všechny, může tě to zahřát v tomto tvém mrazivém chladu? Putuješ zkřehlýma a zraněnýma nohama po posledním hřebenu osídlených končin na nejzazším pobřeží oceánu, který nelze osídlit, a podškrtáváš sloupce lidských zástupů přímkou své únavné pouti, když se tak plahočíš, jako bys táhla svými kroky na konci světa čáru pod kolonami, plnými bytostí od prapředků až podnes – těch nesčetných pokolení v Asii a neméně mnohých v Evropě i v Americe – jako bys hodlala sečíst celkový počet. Ubohá Klárka Poutnice, Toulavá Klárka, Klárka Walkerová, už si v duchu představuje, jaké cifry se dopočítá v dubnu!
She gained the blasty hill-top, The unhappy sheep huddling against her thighs, And so went northward barefoot in the gray rain, Abstractedly, like a sleepwalker on the ridge Of his inner necessity, or like Some random immortal wish of the solitary hills. If you had seen her you'd have thought that she always Walked north in the rain on the ridge with the sheep about her. Yet sometimes in the need of a little pleasure To star the gray, she'd stop in the road and kiss One of the wet foreheads: but then run quickly A few steps on, as if loitering were dangerous, You'd have pitied her to see her.
Over Mescal Creek High on the hill, a brook in a rocky gulch, with no canyon, Light-headed hunger and cold and the loneliness unlocked Her troubled mind, she talked and sang as she went. "I can't eat the cold cress, but if there were acorns,
Bitter acorns. Ai chinita que si, Ai que tu dami tu amor. Why did you Have to go dry at the pinch, Frannie? Poor thing, no matter. Que venga con migo chinita A donde vivo yo. I gave them all my bread, the poor shipwrecked people, and they wanted more." She trembled and said, "They're cruel, But they were hungry. They'll never catch us I think. Oh, hurry, hurry." With songs learned from the shepherd she came to the fall of the road into Mill Creek Canyon. Two of the sheep were sick and coughing, and Clare looked down. Flying bodies of fog, an unending fleet Of formless gray ships in a file fled down the great canyon Tearing their keels over the redwoods; Clare watched them and sang, "Oh golondrina, Oh darting swallow," And heard the ocean like the blood in her ears. The west-covered sun stared a wan light up-canyon Against the cataract of little clouds.
The two coughing sheep Brought her to a stand; then she opened their mouths and found Their throats full of barbed seeds from the bad hay Greedily eaten; and the gums about their teeth Were quilled with the wicked spikes; which drawn, thin blood Dripped from the jaw. The folds of the throat her fingers Could not reach nor relieve; thereafter, when they coughed, Clare shook with pain. Her pity poisoned her strength.
Unhappy shepherdess, Numbed feet and hands and the face Turbid with fever: You love, and that is no unhappy fate. Not one person but all, does it warm your winter? Walking with numbed and cut feet Along the last ridge of migration On the last coast above the not-to-be-colonized Ocean, across the streams of the people Drawing a faint pilgrimage As if you were drawing a line at the end of the world
Under the columns of ancestral figures: So many generations in Asia, So many in Europe, so many in America: To sum the whole. Poor Clare Walker, she already Imagines what sum she will cast in April.