Lenka Chalupová – Páté jablko UKÁZKY: Svou ženu Teo zbožňuje a uvědomuje si, že kdyby se mu tehdy nestal průšvih s prsty, jejich životy by se minuly, on by si vzal na přání rodičů Valinku a Irena možná doktora, se kterým měla v té době poměr. Nikdy by se nepotkali. A přitom jejich první setkání nebylo vůbec voňavé, ba právě naopak, smrdělo špitálem, dezinfekcí a karbolovým mýdlem. Byla první, kdo ho viděl, když se doplazil na chirurgii, kam ho z vrátnice – téměř už umdleného bolestí – poslali. Stalo se to v létě dvaačtyřicátého. Tehdy našel ve schránce pozvání na pracovní úřad a vyděsil se, že bude muset na práci do Říše… Na zlost si dal kalíšek ořechovice a pak se pustil do rutinní práce kolem stromů. Kdyby nebyl tak umrtvený strachem, všiml by si padající ostré větve, včas by uskočil, dal ruce do obranné pozice. Ale nestihl to, první šleha vystřelila z dlaně a měla sílu ohnivých paprsků, které zasáhly všech pět prstů, tři z nich byly rozdrcené a visely dolů jako otrávené rybky. Valinka, která to odpoledne pracovala v sadě s ním, byla sice v šoku, ale jinak si počínala prakticky. Hned ruku svázala do šátku, ze kterého crčela krev, sehnala povozníka Jurečku a už s ním chvátala do špitálu. Kňučel jí v klíně a ona ho oddaně hladila, protože ona oddaná být uměla. A v nemocnici si ho na chirurgii převzala Irena! Drobná ošetřovatelka s vlasy jako měď, téměř až rezavě červenými… skoro v barvě šarlatových jablek, chlouby jejich ovocnářství. To bylo první, co ho probralo z mdlob – pohled na zakroucený pramínek rudých vlasů, který se mu míhal před očima, když ho vezli na operační sál. Prosil ji, ať mu prsty zachrání, že je sadař a bez zdravých rukou se neobejde, jako plačtivé dítě žadonil, ať mu je přišijí zpět. Cítil v postižené levé dlani chlad přiloženého ledu, zatímco pravou mu zahřívala žena, jejíž jméno si přečetl vyšité na bílém plášti a klouzalo mu před očima, než dostal éterovou narkózu a upadl do spánku. Když se probudil, byla tam zase ona, trpělivě mu ruku převazovala, a byla taky první, od koho slyšel, že mu tři prsty doktor Šantovský – ani přes všechnu snahu – prostě nezachránil. Dlouho svou ránu nechtěl vidět, při převazech otáčel hlavu… a když přišel čas, aby se s postižením smířil i pohledem, vyžádal si, aby u toho byla Irena. Uvědomoval si, co s ním dělá její přítomnost. Bylo to úplně jiné než s Valjou, která pro něho byla i po zasnoubení nedotknutelná. Pořád nachystaná na „ty věci“ až po svatbě. A najednou tu byla Irena. Když přisedla k jeho posteli, pod bílou nemocniční peřinou pocítil tlak v podbřišku a raději zvedal kolena, aby si nevšimla jeho vzrušení. Pohled na Valinku s ním nedělal nic, však ji taky znal odmala, pohled na Irenu mu odkrvoval i mozek. Pochopil ze šeptandy ostatních sester, že rudovlasá ošetřovatelka je milenkou primáře, což ho od ní odpuzovalo silou, kterou v něm vypěstovala máma. O Ireně by určitě řekla, že je to povětrná dorota anebo lehčí šustka, která dovolila cizímu muži, aby ji využil ke svému chtíči. Měl by jí opovrhovat, být k ní přezíravý. A místo toho jí jednou – sám pro sebe úplně nečekaně – zavedl ruku pod peřinu. Byli tehdy v pokoji sami, cukla horkou dlaní a on si všiml, že i zrudla. Napadlo ho, že možná není tak zkažená, jak si tady o ní šuškají. Večer ale nad její mravností znovu zaváhal. V noci, která se překlápěla do svátku svatého Benedikta, si pro něj přišla a vedla ho dlouhou chodbou až do skladiště železných postelí. Bylo jich tam asi
padesát, ale jim stačila jedna – a bývali by se obešli i bez ní. Teo si myslel, že mu šedá kůra vystřelí z hlavy, když Irena před ním postupně sundala ošetřovatelský čepec, dlouhé šaty s výšivkou, podvazky, punčochy, kalhotky a nakonec i podprsenku. Cítil v tu chvíli vyrůst i tři chybějící prsty. Věděl, že je v pasti, ze které vyjde pro Valinku už beze cti, ale chytil se do ní rychle a rád. Irenin rezavý klín byl jako zámek, ke kterému měl správný klíč… ani radit mu nemusela. Ve svitu měsíce, prodírajícího se skrz úzké špitální okno, hladil její drobná prsa, která nastavila jeho zdravé dlani, a to do něj zase vlívalo mízu. Mohl nekonečně dlouho, a kdyby na ně kdosi netrpělivě neklepal, zdrželi by se mnohem déle. Nasoukal se do bílé nemocniční košile a vrátil se do pokoje číslo devět, kde se až do rána neskonale styděl. Ne kvůli sobě, ale kvůli Valje. Když přišla druhý den na návštěvu, uhýbal jí očima – a když přišel domů, neuměl se dívat, jak pečlivým stehem vyšívá jejich monogramy na ubrusy do výbavy. Jako mrzáka ho do armády ani na nucené práce nechtěli a rodiče začali chystat svatbu, která se měla udát v říjnu toho roku. Jenže v tu dobu už byl na rusovlásce Ireně Nedomové tak závislý, že pro něj neexistovala cesta zpět.
Domem se rozezvučel zvonek, který ji vylekal. Koho to k nim čerti nesou? Že by nějací žebráci přišli pro nadílku, nebo potulní cikáni chtějí trochu jídla a domácího tepla? Srdce jí tluče úlekem, ale pak se jeho křivka zklidní. Za dveřmi stojí Francovi. Přišli dřív, ale nevadí, ryba se peče a salát je hotový, polévku má pěkně odleželou od včerejška, cukroví naskládané na talíři. Venku už je tma a Rudynek byl tak nedočkavý, že se prý museli na cestu z Předmostí vydat dřív. Usedají ke stolu a ani si nevšimnou, že v jeho čele chybí Julius Nedoma… až po chvilce se na něj Fabián zeptá a Irena neurčitě zavrčí, že mu odpoledne nebylo dobře a šel si lehnout. Všichni sice tuší, jak to s ním je, ale nikdo nic nenamítá, kvůli Rudovi do sebe rychle hodí první i druhý chod, rozkrojí jablka, která Anděla přinesla v košíku… a už jdou ke stromečku, ozářenému dvanácti bílými svíčkami. Malý Rudolf hrká balíčky a jako první si vybalí lokomotivu, skoro ani štěstím nedýchá, když se jeho prstíčky dotknou chladného červeného plechu. A pak tam má sáňky, obrázkovou knížku, počítadlo a od Valinky vlastnoručně upletený bledě modrý svetr s vločkami, který mu vydrží až do dalších Vánoc, pokud se špatným praním nescvrkne. Zatímco Rudynek překlápí kuličky počítadla sem a tam, Irena otevírá víno, co Teodor dostal jako pozornost od předsedy Místního národního výboru Ludvíka Vízka, který prý má s jejím mužem velké politické plány, protože je pracant a navrch mu to pálí. Víno je sladké a silné, všem moc chutná, i když každý má z té litrovky jen po skleničce. Cinknou si potichu, aby nepřilákali pána domu. Celou dobu se Irena obává, aby se otec nevzbudil a neudělal tu rambajs – nepokazil jim krásný večer, který je snad předzvěstí toho, že to v rodině bude konečně klapat. Její obavy se nakonec neukázaly jako liché. Ale to už se naštěstí Francovi chystali k odchodu, dokonce stáli venku a loučili se, když se před nimi zjevil vrávoravý Julius Nedoma a řval: „Všechny vás jednou popravíme! Černoprdelníci půjdou jako první, hned po vás ti brkouni – národní socialisti, pak si vychutnáme zasrané socany. A ten váš sad i s krámem vám vezmeme, všechno má patřit státu, ne vykořisťovatelům. Však my vám s Teodorem ještě ukážeme!“ Sváteční atmosféra tak trochu ochladla, ale noc, do které Francovi po tom výstupu chvatně vešli, byla zcela jistě mrazivější. Domů do Předmostí je táhla severka, toho večera
neobyčejně zářivá. Ve Fabiánovi ale až do Božího hodu doznívala Nedomova zlá slova: „Však my vám s Teodorem ještě ukážeme!“ Začíná se obávat, že si jeho starší syn ukusuje velké sousto z koláče, které mu nakonec v žaludku jen zhořkne.
Koneckonců, Eduard je na trachtě taky, může se ho zeptat. Jako jediný z rodiny se tu zdržel a zrovna bouřlivě diskutuje u vedlejšího stolu s radními, rozumuje o dvouletém plánu hospodářské výstavby, kterému Eda beztak nerozumí, mudruje bez znalostí a předkládá argumenty tak chatrné, až se Teodor stydí. Vytáhne ho z Městského domu a venku mu vyčítá, že se hloupě montuje do politických debat, pak se ale uvolí, že s ním vykouří jednu sváteční cigaretu… a na to Eduard ochotně slyší. Nutí bratra, aby mu pochválil jeho čerstvě nadrcený tabák, ale uznání se nedočká. „Poslouchej, ty chodíš za Betty do jejího bytu?“ Eduard se nad otázkou rozkucká, a silou kuřiva to není. Zase si připomene den, kdy ho obstarožní Greta vykopla s doutníkem na ulici, a pak už jen kašle a kašle, utíká zpět do restaurace a hltavě chlemtá vodu přímo z kohoutku, aby se neudusil. V uších mu přitom pořád zní: „Poslouchej, ty chodíš za Betty do jejího bytu?“ Nechodí, samozřejmě, že nechodí. Co by tam dělal? Byl tam jen jednou, pozvala ho na schlaftrunk. Poslední skleničku. To se snad nesmí? Zpátky za starším bráchou se mu ale nechce, je za jeho dotěrnost naštvaný, vrací se do sálu pro sako a pak zadním vchodem odchází pryč. Neodchází, běží. Utíká jako splašený kůň přes náměstí, zadýchaný se vrhá k Tyršovu mostu, který ho převede přes Bečvu, mete přes Brabansko, míjí klášter sester dominikánek, a nakonec dorazí ke statkům na Velké Dlážce… a až tam se uklidní, usadí se na lavičku pod lípou a vydýchává se. Je zchvácený, i když horko určitě není, košili má mokrou, puky na kalhotách se mu vlhkem vyrovnaly. Domů už to má jen deset minut, ale teď se mu tam sakramentsky nechce. A on ví proč. Prý schlaftrunk. Pche! Myslel si, že Betty jen šprýmuje, když ji doprovázel 6. dubna o Velikonoční neděli domů, a ona ho místo rozloučení přitáhla k sobě a roztomilou češtinou řekla: „Počkej před domem. Jak rozsvítím, stoupni si pod okno, hodím dolů klíče, deset minut vyčkej a pak přijď nahoru, ale tak pomalu a potichu, abys pana domácího nevyrušil od rádia. Dáme si spolu schlaftrunk, skleničku na rozloučenou.“ Stál před domem celý zkoprnělý a nervózní… a najednou cink – pár centimetrů od podrážky pravé nohy přistál klíč na kroužku. Podíval se na hodinky, poctivě odpočítal šest set vteřin a pak po špičkách stoupal do třetího patra. Odemkl si a zůstal nesměle stát v chodbě, kde už netrpělivě přešlapovala Betty. „Domácí má uši všude,“ špitala a už ho táhla do svého pokoje, který tu na náklady Přádelny devátým rokem obývala. Měla na sobě jen lehký župan a na holých částech těla ještě kapičky vody, koupelnu tu měli společnou a teplou vodu prý brzy vycmrndanou, takže se umývala ve studené… a ten chlad vody i pokoje jí zvedl bradavky, které se rýsovaly pod saténovou látkou. Eduard ztěžka polkl a Betty se tomu zasmála, asi už odhadla, jakého nedouka má před sebou. Mohl se v tu chvíli sbalit a odporoučet s omluvou, že se asi vzájemně nepochopili – on přece přišel jen na skleničku –, ale nakonec to neudělal. Když si Betty stoupla před zrcadlo s masivní mosaznou obrubou a nechala župan sklouznout po ramenou dolů… vzpomněl si na Teodora a na jeho
řeči, jak ho Irena před lety v nemocniční špeluňce obdobně svedla. Stál tam jak solný sloup, i když si Betty asi myslela, že ze sebe rychle shodí kalhoty i košili… ale toho on nebyl schopen, jen zcepeněl a koukal na ni. Probral se, až když se smíchem řekla: „Nechci tě, Eduarde. Vždyť já v říjnu nebo v listopadu odtud odjedu, a my dva se už nikdy neuvidíme. Ale to neznamená, že si nemůžeme užít, ne? V září se budeš ženit a do manželství bys měl jít zkušený… nebo chceš, aby Valinka protrpěla první noc s nemotorným chlapem? Máš ji přece rád a přeješ si pro ni to nejlepší, nebo ne?“ Znovu ztěžka polkl a kývl, dolů už si roloval všechno, co na sobě měl. Betty voněla šeříkovým mýdlem a v posteli byla obratná, nemohl se jí nasytit, vklíněn do ní lehce zapomněl na Valju… a nechutnost s Gretou byla rychle přebita novým zážitkem. Ani neví, jak se od ní vypotácel, ale zcela jistě ví, že když přišel domů, nemohl se tři dny dívat, kterak Valja vyšívá fialky na dětskou košilku, protože věci do výbavy si už nachystala před svatbou s Teodorem. Obvykle rád přihlížel, když chystala výbavičku pro jejich budoucí děti… ale po zážitku s Betty se mu bavlnka v rukou Valinky příčila. Pak se ale obhájil, že to bylo jen jednou a šlo o jakousi zkoušku před svatbou, aby novomanželka netrpěla s nešikou. Na schlaftrunk tehdy nedošlo, ale návštěva stála za to. Nelitoval. „Ale copak? Nedošel jsi domů?“ Hlas, který nad ním zazněl, nepatřil nikomu jinému než Teodorovi. Vracel se z trachty, spěchal za Irenou, a narazil tu na mladšího bratra, zavrtaného do svých myšlenek. Už když Eduard zmizel z Městského domu, bylo to pro něj potvrzením toho, co Ludvík Vízek říkal, ale rýpat se mu v ráně fakt nechtěl. Sám měl máslo na hlavě. „Pojď k nám na kávu, Edouši, máme delikatesního Meinla. A neboj, nikomu to vyprávět nebudu. Vždyť já ti rozumím! Ale musíš to típnout, tohle už by naši nepřežili.“
Prostřela dnes v sadu, pod jednou z nejkošatějších jabloní, nosí na stůl pohoštění a zdá se, že jako jediná nepochopila účel Vízkovy návštěvy. Vyptává se ho – až Fabián úpí –, jestli se přišel podívat na jejich hospodářství, nabízí mu prohlídku stromů i jejich zázemí, skladu a obchodu s ovocem, jemuž se výtečně daří… jak právě říká. Eduard při těch slovech trne, aby matka nevzala předsedu ke stodole, kde má letos ještě větší lán tabáku než vloni, a Valinka se děsí, že si k prohlídce přizve i ji. Vidí, jak se na ni mlsně dívá, až jí hanba vnese do tváře ruměnec. Ludvík vrtí hlavou, nechce vidět sad, stačí, co má kolem sebe – však dlouho je zdržovat nebude, jen se vyfotí se soudruhy sadaři, povypráví a půjde po svých. Ulizuje rum a po očku se dívá po Valje. Stala se ztělesněním toho, co by si přál a co by mu vyhovovalo. Už na pohřbu starého Nedomy si říkal, jakou štramandu si Eduard bude brát… a byl to shodou náhod i okolností právě on, kdo musel faráři žalovat, že má Eda Franc závazky jinde. Nemyslí si, že to od něj byla zákeřnost, ale vrozený smysl pro spravedlnost, který by měl patřit ke každému komunistovi. A proto je tu dnes, aby si ozřejmil své šance, případně nemarnil čas a porozhlédl se jinde. Přesně ví, co od návštěvy očekává a kterak bude naplňovat vlastní scénář. Žíly se mu napínají vzrušením, když vidí Valjino útlé předloktí, po očku pozoruje výstřih, pod nímž tuší hezčí jablíčka než ta, která má nad hlavou… Ujišťuje se, že přesně takovou ženou by se mohl pyšnit, choť nejvýše postaveného přerovského muže má být mladá a hezká, spíše mlčenlivá než řečná, bez politických ambicí – a taky určitě počestná. Až ho zasvědilo v rozkroku, když si uvědomil, že je Valja asi ještě panna. Je pro něj nanejvýš lákavé zasvětit ji,
dostat to, co zatím nikdo. I když se v tomto ohledu cítí pořád plný síly, pro jistotu se nechal zlákat nabídkou firmy Juno, která nabízí mužům vrátit mládí, takže už druhý týden živí své nervy přípravkem zakoupeným za pětadvacet korun, po němž by měla zmizet i případná ochablost. A nebyl to jeho jediný vklad do tohoto plánu. Položí na stůl dva lístky na dnešní podvečerní kino a významně se podívá po Valje. Ona zamžiká očima, pochopí a lekne se. Vyděšenou ji ale mít nechce. „Berte to nezávazně, jen jako přátelské gesto. Sluší se, aby se muž mého postavení občas nechal vidět mezi lidmi se ženou.“ Anděla ztuhne, až teď pochopí Ludvíkův záměr, překvapením převrhne vázu s kosatci a pak je ráda, že může čas věnovat likvidování pohromy, sundává talíře s potrnčeným koláčem, hrníčky s kávou, sklenice se šťávou, tácy s ovocem… nakonec sejme promočený ubrus a jde s ním do světnice, aby v truhle vyhrabala jiný. Voda z kosatců šplíchla tak trochu nešťastně Valje na košili, naštěstí prosvítá jen nevinná kůže, přesto si před Vízkem připadá jako nahá, místo si přidržuje rukou a doufá, že horká dlaň je brzy vysuší. Ludvík z toho těží, tváří se, že je nad věcí, nabízí Valje svůj kapesníček a do toho tak trochu ledabyle říká: „Kino Jas začíná promítat v šest, času máme dost. Sehnal jsem lístky na Předtuchu od Otakara Vávry, hraje tam Rudolf Hrušínský a Nataša Tanská… Určitě se vám film bude líbit, je to příběh od Marie Pujmanové o první lásce dívky, která…“ I Fabián už začíná mít závratě, chřípí se mu třepe, a rumem to určitě není. Vůbec se mu nelíbí, jak přede všemi Vízek Valju láká na jakýsi film. Má pocit, že ten chlap úplně ztratil zábrany, že mu funkce vlezla do hlavy a myslí si, že smí všechno. A to teda ne! První přece musí požádat jeho – a když Valinka kývne, pustí ji. Není přece zdvořilé vynechat otce rodiny… a ještě mluvit před ním, jako by byl vzduch. Vízek se ale nenechává přerušit, přidává na hlase, má všechna ta hnusná gesta papalášů, rozkládá rukama a je oslněn sám sebou. Fabián ale tuší, že tady mu pšenka nepokvete, i kdyby si nakrásně řekl o Valjinu ruku, i kdyby tu poklekl a navlékl jí prstýnek. Valinka o něj nestojí a dává to najevo otočenou hlavou, pitvoří se do kočárku na děti a pak oznámí jejich matce, že se s nimi projde po Předmostí. Je to dozajista první vyřčená věta, kterou směrem k Betty od loňského října řekla – vždyť ty dvě se k sobě normálně chovají jako hluchoněmé. Ludvík je jako opařený, když se Valja zapře do chromových madel košatiny a opouští sad. Všichni jsou rozpačití, Anděla tak trochu bezradně cukruje koláč z trnek, Irena hubuje Rudynka, provokujícího vosy. Eduard z rozpaků nabízí Vízkovi vlastní tabák a bůhvíproč si pouští pusu na špacír, když mu vypráví, že bude část své úrody dodávat Československému spolku holubářů, který vyrábí pyratho-tabákové přípravky, jež chrání chovy před cizopasníky. Betty zvedá oči a netuší, proč se její muž návštěvě tak nešikovně otevírá… nač vykládá na stůl vlastní trumfy. Propálil si snad mozek rumem? Naštvaně se zvedne a jde za Valjou. Mlčky kráčejí přes sad, a když se Betty pokusí o symbiózu kroku, Valinka ji schválně naruší – rozhodně si nebude se svou sokyní hrát na kamarádku, přátelství je zradou zapomenuto a nikdy nemůže být obnoveno. I kdyby si to Betty milionkrát přála! Její děvčátka Valja nade vše miluje, ale s ní si falešné city pěstovat nebude. Na prsteníčku Betty svítí prstýnek, který měl být její, veze děti, které měly být její, míří spolu k přílepku, kde měla žít ona. Ačkoli se Valja tváří, že je nad věcí, doopravdy Betty nenávidí. Vzala jí všechno, úplně všechno, je prachsprostá zlodějka a lhářka. A na ni má teď zbýt starý Vízek, který si na ni
brousí zuby? Oblbuje ji psaníčky a počítá politické body, které by sňatkem získal? Vždyť ten člověk se jí neštítil napsat, že by pro něj, milovníka Sovětského svazu, bylo příhodné mít za manželku ženu, v níž koluje čtvrtina ruské krve! Valja se oddělí od Betty, nechce vedle ní ani jít. Drncá s kočárkem a obchází náves, zastaví se až kvůli autu, které jede krokem vedle ní. Řidič se jí ptá na Francovy – a když se ona podívá na zadní sedadla, vidí tam pohozený fotoaparát a nějaké složky. Není složité se dovtípit, že je to redaktor, na něhož dnes všichni čekají. Rukou mu naznačí cestu a vydává se za ním, musí si přiznat, že je moc zvědavá. Se žádným novinářem se nikdy nesetkala, neumí si jeho práci představit. Kočárek se spícími dětmi zabrzdí v předzahrádce a spěchá do sadu. Zdálky už vidí, že si redaktor rovná Fabiána a Ludvíka Vízka, chce mít na fotce jablka, takže je staví blízko k větvím, žádá si po nich srdečnou debatu a široký úsměv do objektivu. Na snímku má být i zachráněný pes s obrysem hákového kříže na hřbetě – hmatatelný důkaz statečnosti Francových. Když Valja přijde blíž, není na pochybách, jak se to Fabiánovi příčí. Jeho rty jsou křečovité, ztuhlé… a ona tuší, že tuhle komediální roli vzal jen kvůli Teodorovi, ale v krku se mu hromadí zvratky. Dokonce to vypadá, že se nadavuje – a když pak všichni usednou ke stolu, ujasní si, že její postřeh nebyl mylný. Fabián je zelený jako listy jeho stromů a podle vrávoravého posedu je pravděpodobné, že to dnes s ulizováním rumu přehnal. Všimli si toho asi už všichni – i Hak je odtažitý, jenom redaktor ne. Odložil svůj foťáček do stínu, nechal si nalít malinovou šťávu, dal nohu přes nohu a na stehno položil blok, do papíru zabodl hrot pera. A hned se začal Fabiána naostro vyptávat, co říká na to, že rozhodnutím přerovských zastupitelů se Předmostí stane od podzimu součástí města… prostě okrajovou částí. Je rád? Vítá to? Co to vesnici přinese? Fabián skřípe zuby, ani na jednu otázku neodpovídá. To ale redaktora nevaruje. Spustí další kolo a tentokrát se zajímá, jak hospodář hodnotí poslední vládní kroky. To už je Teodor vyvrácený, žádný politický rozhovor nedomlouval ani neschvaloval, ale novinář jeho posunky ignoruje. Má od šéfredaktora za úkol sbírat názory obyčejných vesničanů, a ty pak umně sesmolit. Chce z něj manipulativně nastavenými otázkami dostat, že souzní s Ústavou 9. května, která zaručuje vlastnit soukromý podnik do padesáti zaměstnanců, a hlavně půdu do padesáti hektarů. Franc je přece ten, kdo spadá do tabulek, měl by proto chválit stranu a pochlebovat jí. Místo toho ohrne rty a řekne: „Nesouhlasím s podřízením soukromníků jednotnému státnímu plánování. Je to zhovadilost nenažraných komunistů! Vykonavatelem moci budou národní výbory, které vezmou půdu mým sousedům statkářům, znárodní velkoobchod i bankovní sektor. A tomu já mám tleskat jen proto, že nemám tolik pracovníků a půdy?! Pche! Soucítím s nimi a vyhlašuji válku bolševickým zlodějům!“ Redaktor otevřel pusu a zavřel blok, takhle informovaného a napruženého sadaře nečekal… Rozpačitě vstane a nešťastně se podívá po Vízkovi. Ten mlčí, neví, co říct – jeho soukromé faux pas s odmítnutými lístky do kina se po tomhle vystoupení zdá nicotné. Teodorovi jeho nemocné oko zaškubalo a pokleslo mu ještě blíže k líci, němá je i Anděla, která si myslela, že největší nepříjemností dnešního odpoledne je pokydaný ubrus. Jen Fabián se zdá spokojený. Vrávoravě vstane a odporoučí se do domu. Odchází i Vízek s redaktorem. Teodor za nimi běží, oba už sedí v autě, okýnka stažená, pokuřují. „Omlouvám se za tátu. Přehnal to. Nemyslel to zle. Není zvyklý na alkohol a dnes upíjel víc, než snese. Je mi to líto, on je hodný člověk, ale…“
Auto, do něhož se opřel, se v půli jeho věty odlepilo od kočičích hlav, takže mu mírně podseklo nohy, a pak už stál na ulici sám a zahanbený. Byla to jeho akce, která nevyšla, a on za ni ponese politickou odpovědnost i důsledky. Oko mu ještě o pár milimetrů kleslo a z jeho koutku vytryskla hořkoslaná slza, chybějící prsty zabolely.