0541920

Sandy

Praha 2022

Přeložil: Martin König

Melanie Moreland: Sandy Vydání první Copyright © 2020. Sandy by Melanie Moreland. Published by arrangement with Bookcase Literary Agency. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2022 jako svou 2488. publikaci Přeloženo z anglického originálu Sandy vydaného v roce 2020 Český překlad © 2022 Martin König Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová Korektorka Daniela Čermáková Cover design by Melissa Ringuette, Monark Design Services Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1750-2 BARONET Praha 2022

Melanie Moreland

Sandy

Věnování Rodina se často nerodí z krve, ale spíše z těch zvláštních lidí, kteří vstupují do našich životů a stávají se součástí našich srdcí. Těmto lidem v mém životě děkuji. Tahle je pro vás. A jako vždy pro Matthewa, který je mým srdcem.

Vážení čtenáři, děkuji vám, že jste si vybrali poslední knihu ze ­série Vested Interest. Několik posledních let jsme spolu podnikali krásnou cestu. Doufám, že jste se do těchto postav zamilovali stejně jako já. Chcete-li dostávat aktuální informace o novinkách, exkluzivním obsahu a prodeji, nezapomeňte se přihlásit k odběru mého newsletteru. Nebo navštivte stránku www.subscribepage.com/melaniemoreland. Vždycky zábava – nikdy spam! Objímá vás a líbá Melanie

Kapitola 1 SANDY

H

rom zaburácel tak silně, až to otřáslo stěnami

mého pokoje. Následoval blesk a místnost se zaplnila živými bílými záblesky, které na stěny vrhaly tajemné stíny. Bouře byla tak divoká, až jsem se otřásla a ještě pevněji sevřela polštář. Povzdechla jsem si, ale to už se kolem mě ovinuly silné a teplé paže a byla jsem vtažena do láskyplného objetí svého manžela. Ve tmě jsem slyšela jeho tichý a uklidňující hlas. „Je to dobrý, moje holčičko. Jsem u tebe.“ Té zdrobnělině jsem se musela usmát. Jeho holčičkou jsem byla už ode dne, kdy jsme se setkali. Max byl rozvedený, uznávaný a zavedený lékař, o dvaadvacet let starší než já. Jeho syn Aaron byl jedním z mých nejlepších přátel. S Aaronem jsme si celkem rozuměli, ale po jednom rande jsme se shodli na tom, že to mezi námi nejiskří a že raději zůstaneme přáteli. S otcem si byli blízcí a často o něm mluvil. Na jedné akci, kterou pořádala univerzita, jsem je zahlédla na druhé straně místnosti a šla jsem pozdravit Aarona a seznámit se s jeho otcem. Zajiskřilo to mezi námi v okamžiku, kdy se naše pohledy setkaly. Bylo 9

to, jako kdyby nás k sobě někdo táhl neviditelným lanem, jehož síle ani jeden z nás nemohl odolat. Ten večer jsem se na kolej vůbec nevrátila, ani na chvilku jsme se od sebe s Maxem neodloučili. Po krátké době jsme se při malém a tichém obřadu vzali a spolu jsme čelili všem těm pohledům, pomluvám a urážkám, které nás kvůli věkovému rozdílu provázely. Nakonec je to ale přešlo a naše láska zůstala silná, čímž jsme jim vlastně dokázali, jak moc se mýlili. V lásce nezáleží na věku, ale na srdci, na lásce v něm a na tom, jak se jí necháte vést. Uvolnila jsem se a přitulila se k Maxovi, aby mi jeho síla dodala klidu. „Nenávidím bouřky,“ zamumlala jsem. S tichým uchechtnutím mě políbil na citlivé místečko za uchem. „Já vím. Proto jsem tady.“ „Ale tahle je zlá.“ „To je,“ souhlasil tišším hlasem, „ale tobě se nic nestane. Jsi silná a statečná žena, Sandy. To je jeden z důvodů, proč jsem tě tolik miloval. Byla jsi moje skála.“ Zamračila jsem se a náhle jsem v hrudi ucítila děsivé sevření. „Maxi, proč mluvíš tak divně? Proč mluvíš v minulém čase?“ „Vždyť víš proč. Je čas, moje holčičko. Je čas jít dál.“ Celá jsem se zachvěla. „Maxi, ne, prosím…“ Ucítila jsem na rameni lehký dotek jeho úst. „Jsi v pořádku, Sandy. Věděl jsem, že budeš. Oba jsme věděli, že budeš v pořádku. Jinak bysme spolu nebyli tak dlouho.“ Po tváři mi stékala slza. „Zůstaň, prosím!“ „Nemůžu, Sandy.“ „Proč?“ zafňukala jsem. „Protože já tady ve skutečnosti nejsem. Musíš si své štěstí najít znovu.“ Jeho hlas se vzdaloval. „Potřebuješ 10

to. Chci to pro tebe. Ale miluju tě, Sandy. Vždycky tě budu milovat.“ Prudce jsem otevřela oči. Bouře venku ustávala, teď už jen tiše hřmělo v dáli. Ležela jsem schoulená v naší posteli a pevně zabalená do přikrývky jsem svírala Maxův polštář. Byla jsem v pokoji sama a postel mi připadala chladnější než obvykle. Posadila jsem se, rozsvítila jedno světlo a s přimhouřenýma očima se rozhlédla po místnosti. Věděla jsem, že je prázdná. Věděla jsem, že Max je pryč. Nikdy tam nebyl – byla to prostě jenom další vzpomínka na mnoho okamžiků, kdy mě při bouřce držel v náručí. Odešel víc než před rokem. Abych byla přesná, tak před patnácti měsíci. Byly však chvíle jako třeba tato, kdy bych přísahala, že je nablízku, i když jsem věděla, že se mi to jenom zdálo. Takto jsem ve skutečnosti byla ještě mnohem osamělejší. Zaútočil na mě smutek, už zase mě sevřel v pěsti a tvrdě zmáčkl. Zabořila jsem obličej do dlaní a rozplakala se.

11

Kapitola 2 SANDY

M

á k tomu někdo co dodat?“ zeptal se Aiden

a rozhlížel se kolem stolu. S tužkou v pohotovosti jsem vzhlédla od bloku. Lidem z firmy připadalo zábavné, že ještě pořád používám těsnopis. Bentleymu to přišlo neocenitelné. Byla jsem rychlá. Nikdy jsem na schůzkách nevynechala jediný řádek a mé poznámky mu byly užitečné. Všichni vrtěli hlavami nebo mlčeli. Jako obvykle to byla rychlá informativní schůzka, na níž každý z partnerů sdělil své myšlenky nebo cíle a podal dostatek informací, takže snad ani nebylo nutno se na cokoli ptát. Přesně tak, jak to má Bentley rád. Vstal a tleskl na znamení, že schůzka skončila. „Fajn. Přeju vám produktivní den.“ Poznamenala jsem si čas a zavřela desky zápisníku. Chtěla jsem vstát, ale Bentley zvedl ruku. „Chviličku, Sandy.“ Počkal, až všichni odejdou z místnosti, abychom tam zůstali jenom on, Aiden, Maddox, Reid a já. Aiden zavřel dveře a vrátil se ke stolu. Chvíli bylo ticho, zatímco se všichni chlapci dívali jeden na druhého a potom zase na mě, načež vždyc12

ky uhnuli pohledem. Když jsem ve vzduchu ucítila napětí, zamračila jsem se a pod stolem si otřela ruce o sukni, protože jsem najednou cítila, jak mi zvlhly dlaně. Něco se dělo, ale mně se to nelíbilo. „Chate mě snad vyrazit, chlapci?“ zeptala jsem se ve snaze odlehčit atmosféru. Ta slova je překvapila, protože začali mluvit všichni najednou. „O tom ani nežertuj, Sandy,“ zamumlal Maddox. „To se nikdy nestane,“ namítl Aiden. „To si tedy vážně nemyslím,“ přisadil si Bentley. Reid se mi vážně zahleděl do očí, což se u něj stávalo jen vzácně. „Máme o tebe strach, Sandy. Chceme ti pomoct.“ Jeho slova mě ochromila tak, že jsem nedokázala nic říct. Mít strach o ně byla moje práce, ne naopak. „Jsem v pohodě,“ protestovala jsem. „Není důvod k obavám.“ Bentley si odkašlal. „Sandy, zapomínáš, jak dobře tě známe. Nejsi v pohodě a my ti chceme pomoct.“ „Nedělám snad svou práci?“ odsekla jsem, protože jsem nestála o tenhle rozhovor. Věděla jsem, že je k němu vedly jejich obavy a láska, ale i tak jsem se mu chtěla vyhnout. „Samozřejmě že ano. My všichni, hlavně já, bysme bez tebe byli ztracení. Jsi takový tmel, který tohle místo drží pohromadě.“ „Tak potom by možná bylo vhodnější poděkování, a ne taková inkvizice.“ Bentleymu ztuhla ramena a přimhouril oči. „Nechte nás o samotě,“ řekl a jeho tón nepřipouštěl žádné námitky. 13

O chvíli později jsme osaměli. Naklonil se ke mně blíž a vytáhl mi z rukou zápisník. „Mluv se mnou, Sandy.“ Obavy v jeho modrých očích jsem nemohla ignorovat. Povzdechla jsem si a ten zvuk byl plný smutku. „Promiň, Bentley. Dnes zrovna nemám nejlepší den.“ „Máme o tebe strach, Sandy, my všichni. Chceme ti pomoct, ale nevíme, co máme dělat. Řekni mi, co potřebuješ.“ Zabalil mi ruce do svých dlaní, strohý podnikatel náhle zmizel a na jeho místo nastoupil vřelý a láskyplný člověk, o němž jsem věděla, že se za jeho osobností skrývá. „Všichni tě máme moc rádi a chceme něco udělat. Cokoli.“ Usmála jsem se na něj a zavrtěla hlavou. „Říká se tomu truchlení, Bentley. Není nic, co bys s tím mohl udělat – nebo co by mohl udělat kdokoli z vás. Je to už víc než rok, ale někdy mi připadá, jako by to bylo včera. Jindy to zvládám dobře. Musím prostě každý den brát tak, jak přijde.“ Frustrovaně jsem vydechla. „Neuvědomila jsem si, že by si toho někdo všiml. Myslela jsem, že svou práci dělám dobře.“ „To jo. Ale zapomínáš, jak dobře tě známe, Sandy. Chybí ti jiskra, usmíváš se nuceně. Všichni víme, jak moc ti Max chybí, a chceme něco udělat. Cokoli. Jenom nám musíš říct co.“ „Přiveďte ho zpátky.“ Bentley se při mých slovech zatvářil ohromeně. „To nemůžu,“ pronesl zvolna. Vzala jsem mu tváře do dlaní. „Přesně tak, Bentley – nikdo mi nemůže pomoct. Musím se s každým dnem vypořádat, jak nejlíp dokážu. Práce mi pomáhá – protože se tady nějak zaměstnám a jsem produktivní. Jsem součástí vašich životů – pomáhá mi, když vás vidím se zamilovávat a zakládat rodiny. Jenom to musím 14

dělat podle sebe. Co se týče zármutku, na ten neexistuje žádný manuál ani žádná kouzelná hůlka.“ Prohrábl si vlasy. „To říkala i Emmy, abych tě nechal být, aby sis mohla truchlit, jak ti to vyhovuje, a jenom jsem byl připravený, kdybys něco potřebovala.“ Usmála jsem se. „Emmy je chytrá žena.“ „Ale uděláš to, Sandy? Přijdeš za námi, když ti budeme moct pomoct?“ V tom, co řekl, zněla naprosto vážná upřímnost, až jsem se musela usmát. Pro okolní svět byl Bentley strohý, přísný a vyrovnaný. Pod tím byl laskavý, milý, a vždycky se staral o ty, které měl rád. Byla jsem jednou z těch mála šťastných, kteří do této kategorie spadali. „Ano, Bentley, pokud budu potřebovat pomoc, tak řeknu.“ Odmlčela jsem se. „Jedna věc by tu byla.“ „Cokoli.“ „Vyjděte si s Emmy někam ven a nechte u mě Addi přes noc. Jsem s tou maličkou moc ráda.“ Na rtech mu zacukal úsměv, který zjemnil jeho přísný výraz. Manželka a dcera byly největšími slabinami jeho brnění a on je obě zbožňoval. „Myslím, že mi to pomáhá stejně, jako to pomáhá tobě,“ prohlásil suše. Pokrčila jsem rameny. „Ale mně se to líbí.“ „Tak to zařídím.“ „Takže jsme skončili?“ Naklonil se ke mně a vážným hlasem řekl: „Jsme tady, Sandy. Jsi rodina – všichni tě máme moc rádi. Nezapomeň na to a jediné, co musíš udělat, je říct si. Budeme tady, ano?“ V hrdle jsem ucítila velký knedlík a dokázala jsem jenom přikývnout.

15

Zbytek dne utekl rychle. Každý z mých chlapců se u mého stolu zastavil na objetí, pár tichých slov, nebo – v Reidově případě – na delší návštěvu. Přitáhl si židli k mému „trůnu“, jak mu říkal, otevřel si notebook a začal pracovat. „Máš nějaký problém s kanceláří?“ zeptala jsem se, i když jsem věděla, proč tam je. „Ne. Jenom se mi to tady víc líbí. Přišel jsem za tebou.“ Stiskla jsem mu ruku a dovolila mu zůstat. Tohoto nejmladšího člena rodiny BAM jsem zbožňovala. Jako ztracená duše to místo potřeboval stejně, jako ono potřebovalo jeho. Má za sebou příšerné dětství, ale ve výrazu má něco, co mě k němu přitahovalo už od prvního dne, kdy jsem se s ním setkala. Zažehl ve mně mateřský instinkt a byla jsem to já, kdo trval na tom, aby mu Aiden dal šanci. Čím víc jsem Reida poznávala, tím víc mé city k němu rostly. Měla jsem ráda všechny své chlapce, ale Reid byl zvláštní. Všichni to věděli, ale cítili k němu v podstatě totéž. Pro ostatní chlapce byl jako mladší bratr, takže na něj tak trochu dohlíželi – vlastně my všichni. Na oplátku jsme dostávali jeho divokou loajalitu a náklonnost. Pracovali jsme v družném tichu, přerušovaném jen občasnými telefonáty. Když Max onemocněl, mé povinnosti se změnily. Všechny ty každodenní záležitosti jako zvedání telefonů nebo vyřizování pošty a další menší úkoly v kanceláři přešly na někoho na nižší pozici, já jsem ale řešila všechno, co mělo co do činění s partnery. Měla jsem ovšem dost práce i jen s tímhle. U stolu se zastavila Reidova přítelkyně Becca. Zeširoka se na ni usmál a zadíval se na ni pohledem plným obdivu. „Hoj, B! Hledáš mě?“

16

Zavrtěla hlavou a jeho našpulené rty ignorovala. „Hledám Sandy.“ „Co pro tebe můžu udělat?“ zeptala jsem se s laskavým úsměvem. Byla na Reida hodná, takže jsem ji měla moc ráda. Byla silná, schopná a naprosto do něj zblázněná. Byli skvělý pár a trávili se mnou spoustu času. „Máš něco v sobotu?“ „Ne.“ „Skvělé. Pořádáme holčičí odpoledne a Emmy rezervovala apartmá v hotelu Four Seasons. Wellness den!“ usmívala se. „Aha,“ zamumlala jsem a zamyslela se, jestli to nemá něco společného s rozhovorem, který jsem předtím měla s Bentleym. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby požádal Emmy, aby udělala něco, co by mě rozveselilo. Přesto mě však představa času stráveného se všemi těmi děvčaty potěšila. Alespoň to bude změna oproti tomu neustálému tichu doma. „To zní báječně!“ řekla jsem. Rozzářila se a evidentně se jí ulevilo. „Úžasné. Vyjedeme odsud. Emmy to všechno zařídila. Řidiče, oběd, lázeňské procedury a rozmazlování. Potom večeře u nich doma a později filmy. Jídlo zařídí Bentley.“ „Úžasné. Díky, že mě berete s sebou.“ „Ale samozřejmě,“ mávla rukou. „Jsi jedna z nás!“ Po cestě poslala Reidovi přes rameno pusu. Naklonil se ke mně. „Víš, ony tě tam chtějí.“ „Vím,“ souhlasila jsem. „Je to krásná myšlenka.“ Zasmál se. „Nezapomněl jsem na menu přidat tvé oblíbené červené víno.“ „A ví Bentley, žes to udělal?“ zeptala jsem se a otázku podtrhla pozdvižením obočí; má teorie se teď potvrdila. 17

Usmál se. „Pomohl jsem vybrat menu. Máme oblíbená jídla všech. Když vy holky budete mít tolik práce, my si u Bentleyho uděláme klučičí den. Teda my a Addi.“ Zasmála jsem se. Všichni strýčkové Addi zbožňovali. Byla to šťastná holčička. „Nemyslím, že je Addi tak úplně připravená na pizzu a křidýlka.“ „Máme pro ni kuřecí nugety a hranolky,“ zamrkal. „Zkusíme změnit tu její stravu jenom ze sklenic, kterou má doteď. Ať si zkusí něco nového. Omáčku jsem objednal jenom mírně pálivou.“ Tomu hloupému komentáři jsem se zasmála. „Tak hodně štěstí.“ „Chci, aby ses bavila,“ zvážněl. „Odpočiň si a bav se.“ Vstala jsem a sklonila se, abych ho políbila na tvář. „Pokusím se.“ „Užij si to, prosím,“ zašeptal. „Max by chtěl, aby ses smála a bavila se.“ Přikývla jsem, protože slov jsem nebyla ­schopná. Měl pravdu. Když jsme s Maxem začínali, mluvili jsme o jeho smrti opravdu hodně. To, že jednoho dne zůstanu bez něj, se vzhledem k našemu věkovému rozdílu zdálo jako přirozený závěr, ale tehdy nám to přišlo hodně daleko a nemožné. Bylo snadné se tomu smát a vtipkovat. Říkat mu, že si příště vyberu nějakého mladíčka na hraní. „Všechny tvoje peníze utratíme za sex a chlast,“ přísahala jsem. Max se při tomto prohlášení smál. „To udělej, holčičko. Najdi si někoho, kdo má rád starší sexy ženy. Hlavně aby se k tobě choval hezky, když bude utrácet moje peníze. Ať si je zaslouží.“ „O to se postarám,“ zamrkala jsem na něj. 18

Když mu diagnostikovali roztroušenou sklerózu s pozdním nástupem, i nadále jsme si hodně povídali, ale rozhovory už nebyly tak vtipné. Ale i tehdy jsem popírala možnost, že by mě někdy mohl opustit. Život bez něj jsem si vůbec nedokázala představit. Teď jsem měla problém vybavit si, jaký byl život s ním. Zdálo se, že štěstí se těžko hledá, a ještě těžší je udržet si je. Život byl těžší. Vzala jsem Reidovy tváře do dlaní a věnovala mu sevřený úsměv. „Vynasnažím se.“ Apartmá rezonovalo smíchem. Měly jsme tam

připravené tři různé typy procedur a já jsem je využila všechny. Kůže mi zářila, nehty jsem měla naleštěné a prsty na nohou se třpytily čerstvým lakem. Protáhla jsem se v ramenou a mimoděk jsem vzdychla; ta masáž mi s bolavými svaly provedla naprostý zázrak. Max si mě vždycky dobíral s tím, že si své napětí nosím v ramenou. „Jako beton,“ mumlal, když se mi je bez úspěchu snažil masírovat. Oproti jeho objetím a slovům, která byla dokonalost sama, měl masážní techniku děsnou. Po několika váhavých a nemotorných pokusech namasírovat mi ramena hned na začátku našeho vztahu mi každé dva měsíce masáž zaplatil. Když umřel, přestala jsem chodit. Přestala jsem dělat spoustu věcí. Rozhlédla jsem se po místnosti a usmála se na všechny dívky. Byly mladé, šťastné a zamilované, a i když mě srdce bolelo při vzpomínce na to, jak jsem stejné období prožívala já, musela jsem se usmívat. Byla jsem moc ráda, že do své holčičí chvil19

ky zahrnuly i mě. Pro mě všechny představovaly další příbuzné – adoptivní dcery – a všechny jsem je milovala. Becca vyšla z koupelny, zabalená v silném bílém froté županu. Pleť jí přímo zářila – nebyla jsem si jistá, jestli z obličejové masáže nebo z vína, které při ní vypila, ale vypadala přenádherně. Ráno měla zpoždění, zadýchaná a rudá ve tváři pospíchala k autu, ale Reid běžel za ní a chytil ji těsně předtím, než stačila nastoupit, a dlouze a láskyplně ji políbil. Podle výrazu její tváře nebylo pochyb o tom, proč jsme na ni musely čekat, a také se z toho ihned stalo celodenní téma, jímž jsme ji neustále škádlily a popichovaly. S úsměvem dosedla vedle mě. „Jak se máš?“ zamrkala a zeptala se škrobeně. „Vypadáš dobře, Sandy.“ „To ty taky,“ usmála jsem se. Zazvonil jí telefon a já se rozesmála. „Myslím, že dneska Reidovi chybíš.“ Obrátila oči v sloup, ale přidala i široký úsměv. „Taky si myslím. Telefon mi vříská celý den.“ Poplácala jsem ji po ruce. „To je dobře, Becco. Užívej si to.“ S očima na displeji přikývla. „Taky že jo. Ty jeho hloupé zprávy a obrázky miluju.“ „Zbožňuje tě,“ sdělila jsem jí. Zrudla a tentokrát jsem věděla, že to není vínem. „Je to vzájemné.“ „Já vím.“ Do prostoru pro posezení přišly Cami a Dee a schoulily se na pohovce naproti nám. Stejně jako já, i ony byly uvolněné ze všeho toho rozmazlování. Za chvíli skončí s masážemi i Liv a Emmy a přidají se k nám. Bentley zařídil, aby se v pokoji nepodával jen lehký oběd, ale také plná odpolední svačina. Věděl, jak moc 20