DALŠÍCH
365 dní
Praha 2022
Přeložila: Jana Divišová
Blanka Lipińska: Dalších 365 dní Vydání první Copyright © 2019 Blanka Lipińska Copyright for the cover © 2019 Agora SA Fotografie na obálce: shutterstock, shiryutattoo All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2022 jako svou 2489. publikaci Přeloženo z polského originálu Kolejne 365 dni vydaného v roce 2019 Český překlad © Jana Divišová Odpovědná redaktorka Dana Chodilová Korektorka Marie Kejvalová Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1753-3 BARONET Praha 2022
Blanka Lipińska
DALŠÍCH
365 dní
Rakovina děložního čípku nebolí – ONA TĚ ZABIJE! Nech si udělat cytologii, abys mohla dál žít a těšit se ze sexu!
Kapitola I
Projížděla jsem kabrioletem podél pláže a horký vítr mi cuchal vlasy. Z reproduktorů se ozývala Ariana Grande a její píseň Break free, která vystihovala mou situaci tak jako žádná jiná na světě. If you want it, take it – zpívala a já přikyvovala každému slovu a otáčela knoflíkem, aby hudba ještě více zesílila. Dnes jsem měla narozeniny, dnes jsem se teoreticky stávala o rok starší, než jsem byla včera, měla bych být v depresi, ale pravda byla, že jsem se ještě nikdy předtím necítila tak živá. Když jsem na semaforu zastavila auto, zrovna začínal refrén. Kolem mě explodovaly basy a moje skvělá nálada mě přiměla zpívat také. „This is… the part… when I say I don’t want ya… I’m stronger than I’ve been before…,“ vyřvávala jsem společně s Arianou a rozhazovala rukama do všech stran. Mladík, jehož auto zastavilo vedle mě, se svůdně usmíval a pobavený mým chováním poklepával na volant v rytmu písně. Nejspíš ho kromě hudby upoutal také můj outfit a musím uznat, že jsem toho dnes na sobě zrovna moc neměla. Černé bikiny dokonale ladily k mému fialovému autu Plymouth Prowler, se kterým ladilo úplně všechno, protože bylo prostě fantastické. To auto, krásné a jedinečné, byl můj narozeninový dárek. Samozřejmě jsem 7
si byla vědoma toho, že s tím můj muž nikdy nepřestane, ale líbilo se mi pohrávat si s myšlenkou, že by s dárky mohl být konec. Začalo to před měsícem: každý den jsem u příležitosti blížících se narozenin dostávala něco nového. Třicáté narozeniny, takže třicet dnů obdarovávání – tak si to představoval. Protočila jsem panenky, a když se na semaforu rozsvítila zelená, vyrazila jsem kupředu. Zaparkovala jsem, popadla tašku a vydala se směrem k pláži. Byl horký den uprostřed léta a já jsem opravdu chtěla zjistit, jestli existuje nějaká hranice, kdy už budu nasycená sluncem. Usrkávala jsem brčkem ledový čaj a při chůzi nořila chodidla do rozpáleného písku. „Všechno nejlepší k narozeninám, stařenko!“ vykřikl můj muž, a jakmile jsem se k němu otočila, vytryskl mi gejzír růžového Moetu přímo do obličeje. „Co to vyvádíš?!“ vykřikla jsem se smíchem a snažila se dostat mimo proud tekutiny. Bohužel marně. Zmáčel mě celou od hlavy až k patě, jako kdyby mě polil hasičskou hadicí. Když byla lahev prázdná, vrhl se na mě a povalil mě do písku. „Všechno nejlepší k narozeninám,“ zašeptal. „Miluju tě.“ V ten moment vklouzl pomalu jazykem do mých úst a začal se v nich zvolna pohybovat. Zasténala jsem, ovinula mu ruce kolem krku, roztáhla nohy a on se vtiskl mezi ně. Pevně mě sevřel a položil mě na měkkou zem. Pak se ode mě odtáhl a díval se na mě veselýma očima. „Něco pro tebe mám,“ povytáhl rozjásaně obočí, vstal a táhl mě za sebou. „To zas bude něco,“ zamumlala jsem sarkasticky, 8
oči skryté za skly tmavých brýlí. Natáhl ke mně ruku, sundal mi je a jeho tvář zvážněla. „Chtěl bych…,“ zakoktal se a já se na něj pobaveně podívala. Zhluboka nabral vzduch do plic, poklekl na koleno a podával mi malou krabičku. „Vezmi si mě,“ řekl Nacho a vycenil na mě své nádherně bílé zuby. „Rád bych řekl něco chytrého, romantického, hlavně bych ale chtěl říct něco, co by tě přesvědčilo.“ Nadechla jsem se a on zvedl ruku, aby mě umlčel. „Než něco řekneš, Lauro, přemýšlej o tom. Zásnuby ještě nejsou svatba a svatba není věčnost,“ šťouchl mě zlehka krabičkou do břicha. „Nezapomeň, že tě nechci k ničemu nutit. Nic po tobě nechci. Pokud souhlasíš, řekni prostě ‚ano‘.“ Chvíli mlčel, čekal na mou odpověď, a když se mu jí nedostávalo, zavrtěl hlavou a pokračoval: „Jestli nesvolíš, pošlu za tebou Amelii a ta tě umučí k smrti.“ Podívala jsem se na něj, vzrušená a vyjukaná ale zároveň šťastná. Kdyby mi někdo na Silvestra řekl, že za pár měsíců budu tam, kde teď jsem, zaťukala bych si na čelo, pomyslela jsem si a v duchu se zasmála. A kdyby mi někdo v té době, kdy mě Massimo unesl, řekl, že za rok skončím na Tenerife a u nohou mi bude klečet potetovaný chlapík, dala bych ruku do ohně za to, že něco takového je zhola nemožné. Jenže teď bych vlastně neměla ruku… Pomyšlení na to, co se stalo před osmi měsíci, mě zabolelo, ale díkybohu, nebo spíš díky doktoru Mendozovi, se mi už spalo o hodně lépe. Ale po tak dlouhé době s takovým společníkem v posteli to těžko mohlo být jinak…
9
Kapitola II
Když jsem poprvé otevřela oči poté, co jsem je v rezidenci Fernanda Matose zavřela, spatřila jsem, že jsem obklopena kilometry hadiček zabudovaných ve svém těle a obklopená desítkami obrazovek zobrazujících stav mých životních funkcí. Všechno pípa lo a hučelo. Chtěla jsem spolknout slinu, ale ukázalo se, že mám v krku nějakou trubičku. Bála jsem se, že se každou chvíli pozvracím. Oči se mi zamžily a cítila jsem, jak začínám propadat panice. Pak začal jeden z přístrojů strašlivě pískat, dveře se rozlétly a do místnosti vpadl Massimo. Posadil se vedle mě a vzal mě za ruku. „Miláčku,“ zalesklo se mu v očích. „Díkybohu!“ Černý vypadal unaveně a zdálo se mi, že je o polovinu hubenější, než jsem si ho pamatovala. Zhluboka se nadechl, začal mě hladit po tváři a při pohledu na něj jsem docela zapomněla na trubici, která mě dusila. Z očí mi začaly stékat slzy a on každou z nich setřel, aniž by přitom odtrhl rty od mé dlaně. Najednou do pokoje vešly sestry a ztišily ten nesnesitelný přístroj. Za jejich zády se ve dveřích objevili lékaři. „Pane Torricelli, odejděte, prosím. My se o vaši paní postaráme,“ řekl starší muž v bílém plášti, a když Don nereagoval, zopakoval žádost hlasitěji. 10
Massimo se napřímil, vztyčil se nad ním, jeho výraz se změnil v ledově chladný, procedil skrz zaťaté zuby: „Moje žena poprvé po dvou týdnech otevřela oči, takže pokud se domníváte, že se chystám odejít, velmi se mýlíte,“ zavrčel anglicky a doktor jen mávl rukou. Z krku mi vytáhli trubici, která se podobala hadici od vysavače, a já si pomyslela, že by bylo lepší, kdyby tohle Černý neviděl. Ale co už se dalo dělat. Jen o chvíli později se začali v mém pokoji střídat lékaři nejrůznějších specializací a nekonečně dlouho mě prohlíželi a vyšetřovali. Massimo se ani na vteřinu nevzdálil, a dokonce ani na vteřinu nepustil moji ruku. Několikrát bych byla raději, aby tam nebyl, ale ani já jsem ho nepřiměla, aby se byť jen o centimetr pohnul a uvolnil místo lékařům. Nakonec všichni zmizeli, a i když se mi pořád ještě špatně mluvilo, chtěla jsem se ho zeptat, co se vlastně stalo. Snažila jsem se popadnout dech, kašlala a něco nesrozumitelně mumlala. „Nic neříkej,“ zasténal Černý a znovu přiložil mou dlaň ke svým nádherným rtům. „Dřív, než se začneš ptát…,“ povzdechl si a začal nervózně pomrkávat, jako by zadržoval slzy. „Zachránila jsi mě, Lauro. Stejně, jako to bylo v mém vidění. Zachránila jsi mi život, lásko.“ Zadíval se na moji dlaň. Nechápala jsem, kam tím míří. „Ale…“ Pokoušel se ze sebe něco dostat, ovšem nedařilo se mu to. Pak mě napadlo, o co mu nejspíš jde. Třesoucíma se rukama jsem začala stahovat pokrývku. Černý se mě snažil zadržet, ale cosi mu bránilo v tom, aby se mnou bojoval. Pustil moje zápěstí. 11
„Luca,“ zašeptala jsem, když jsem viděla, jak je mé tělo omotané obvazy. „Kde je náš syn?“ Můj hlas byl sotva slyšitelný, každé slovo mi působilo bolest. Chtělo se mi křičet, vstát z postele a vykřiknout TUHLE otázku, přinutit Černého, aby mi konečně řekl pravdu. Vstal, klidně popadl přikrývku a zakryl mé pošramocené tělo. Oči měl mrtvé, při pohledu na něj ve mně narůstala hrůza a zoufalství. „Nežije,“ povzdechl si a otočil se k oknu. „Střela prošla příliš blízko… byl příliš malý… neměl šanci.“ Hlas mého muže se zlomil a já nedokázala ani pojmenovat, co jsem pocítila. Pojem zoufalství na to nestačil. Bylo mi, jako kdyby mi právě někdo vyrval srdce z těla. Vlny pláče mě zalévaly každou vteřinou a bránily mi dýchat. Zavřela jsem oči a snažila se polknout hořkou žluč, která mi stoupala do krku. Moje dítě, štěstí, které mělo být součástí mě a milovaného muže. Je pryč. Najednou se zastavil celý svět. Massimo stál nehybně jako socha, pak si promnul oči a obrátil se ke mně. „Naštěstí jsi naživu,“ pokusil se o úsměv, ale moc se mu to nepodařilo. „Vyspi se, doktoři říkají, že teď musíš hodně odpočívat.“ Pohladil mě po vlasech a otřel mi mokré tváře. „Budeme mít kupu dětí, to ti slibuju.“ Po těch slovech jsem se rozplakala ještě víc. Stál rezignovaně, mělce dýchal a já cítila, jak ho ovládá bezmoc. Sevřel ruce v pěsti, a aniž by se na mě podíval, odešel z místnosti. Po chvíli se vrátil v doprovodu lékaře. „Paní Lauro, dám vám nějaká sedativa.“ Nemohla jsem mluvit, a tak jsem jen nesouhlasně zavrtěla hlavou. 12
„Ale ano, musíte se pomalu zotavit, pro dnešek už to stačí,“ vrhl na Černého přísný pohled. Připojil k jedné z kapaček injekční stříkačku a já ucítila, jak mi tělo podivně těžkne. „Budu tady.“ Massimo se posadil vedle lůžka a vzal mě za ruku. Začala jsem se vzdalovat. „Slibuju ti, že tu budu, až se probudíš.“ Byl tam, pokaždé, když jsem otevřela oči, pokaždé, když jsem usínala a pak se znovu probouzela. Ani na okamžik mě neopustil. Četl mi, pouštěl mi filmy, česal mě a myl. Ke svému překvapení jsem zjistila, že to poslední dělal i tehdy, když jsem byla v bezvědomí, sestry ke mně nepustil. Zajímalo by mě, jak se vypořádal s tím, že mě operovali muži. Z toho, co jsem pochytila z jeho lakonických prohlášení, jsem byla postřelena do ledviny. Nedala se už zachránit. Naštěstí má člověk dvě a žít jen s jednou není nic hrozného, pokud je zdravá. Během operace mi srdce vypovědělo službu, což mě nijak zvlášť nepřekvapilo. Překvapilo mě jen to, že se to lékařům ještě podařilo napravit. Něco odstranili, něco sešili, kousek něčeho vyřízli a mělo by to fungovat. Lékař, který operaci vedl, mi o tom vyprávěl dobrou hodinu, ukazoval mi na tabletu nákresy a schémata. Bohužel moje angličtina nestačila na to, abych pochopila do všech podrobností, co všechno mi říkal. Každopádně, v mém aktuálním rozpoložení mi to bylo úplně jedno. Podstatné bylo, že jsem měla už brzo opustit nemocnici. Zdálo se, že je můj stav den ode dne lepší, moje tělo se rychle zotavovalo… Tělo ano, ale duše byla stále mrtvá. Slovo „dítě“ zmizelo z našeho slovníku a jméno „Luca“ najednou přestalo existovat. Stačila jakákoli zmínka o dítěti, třeba jen v televizi nebo na internetu, a okamžitě jsem se rozplakala. 13
S Massimem jsme mluvili o všem, otevřel se mi víc než kdykoli předtím. Nechtěl ale ani za nic mluvit o Silvestru. To mě rozčilovalo čím dál víc. Dva dny předtím, než jsem měla opustit nemocnici, jsem to už nevydržela. Černý přede mě právě položil tác s jídlem a vyhrnul si rukávy. „Nesním ani gram,“ zavrčela jsem a sevřela rukama peřinu. „Hovoru na tohle téma se nevyhneš. Nemůžeš se už vymlouvat na moje zdraví, cítím se výborně.“ Ostentativně jsem zakoulela očima. „Massimo, sakra, mám právo vědět, co se stalo v sídle Fernanda Matose!“ Don upustil lžíci na talíř, zhluboka se nadechl a otráveně vstal ze svého místa. „Proč jsi tak tvrdohlavá?“ podíval se na mě rozzlobenýma očima. „Ježíši, Lauro.“ Zakryl si obličej a trochu se ke mně naklonil. „Dobře. Do jakého okamžiku si pamatuješ, co se dělo?“ V jeho hlase byla znát rezignace. Pátrala jsem v zákoutích svých vzpomínek, a když se přede mnou objevil Nacho, zastavilo se mi srdce. Hlasitě jsem polkla slinu a dlouze vydechla. „Pamatuju si, jak mě mlátil ten parchant Flavio.“ Massimovy čelisti se začaly rytmicky svírat. „Pak ses objevil ty.“ Zavřela jsem oči v domnění, že mi to pomůže lépe si vybavit, co se tehdy stalo. „Pak nastal rozruch, všichni odešli a nechali nás samotné.“ Zarazila jsem se, nebyla jsem si jistá, co by mělo následovat. „Šla jsem k tobě… Vzpomínám si, že mě bolela hlava… A pak už nic.“ Omluvně jsem pokrčila rameny a zadívala se na něj. Viděla jsem, jak to uvnitř Massima vře. Celá ta situace a vzpomínky na ni v něm pravděpodobně vzbu14
zovaly pocit viny, se kterým se nedokázal vyrovnat. Přecházel po místnosti, zatínal ruce v pěst a jeho hrudník se zběsile zdvíhal a pak znovu klesal. „Flavio, ten… Zastřelil Fernanda a pak vystřelil po Marcelovi.“ Když jsem to slyšela, zamrazilo mě. „Minul,“ dodal a já úlevně vydechla. Massimo na mě upřel překvapený pohled a já předstírala, že mě zabolelo na hrudi. Položila jsem si na ni ruku a pokynula mu, aby pokračoval. „Ten holohlavý hajzl ho zastřelil. Nebo si to přinejmenším myslel, když padl za stůl a začal krvácet. V tu chvíli se ti udělalo zle.“ Znovu se zastavil a svíral pěsti tak, až mu zbělely klouby. „Chtěl jsem tě podržet a v tu chvíli vystřelil znovu.“ Vytřeštila jsem oči, až byly velké jako talíře, dech se mi zadrhl v krku. Nebyla jsem schopna slova. Musela jsem vypadat strašně, protože Černý ke mně přistoupil, pohladil mě po tváři a po vlasech a zkontroloval ukazatele na monitorech. Byla jsem v šoku. Jak by na mě mohl Nacho vystřelit? Nerozuměla jsem tomu. „A proto jsem s tebou o tom nechtěl mluvit,“ zavrčel Černý, když jeden z přístrojů začal pípat. Do místnosti vběhla sestra a za ní lékař. Znovu kolem mě zavládl rozruch, ale za chvíli už mi zavedli do katétru další sedativa a ta se o všechno postarala. Tentokrát jsem ovšem neusnula, jen jsem se uklidnila. Připadala jsem si vzdálená. Viděla jsem a chápala všechno, ale přitom cítila zvláštní blaženost. Jsem lotosový květ na hladině jezera – tohle přirovnání mě napadlo, když jsem ležela na posteli a nezaujatě pozorovala Massima, jak vysvětluje doktorovi, co se stalo, a ten mu máchá rukama před nosem. Ach, doktůrku, kdybys jen věděl, kdo je 15
můj manžel, nikdy by ses k němu tak nepřiblížil, pomyslela jsem si a zlehka se usmála. Oba muži dále diskutovali, až mu nakonec Černý dal za pravdu a přikývl na souhlas. Za chvíli jsme už zase byli sami. „A co se stalo potom?“ zeptala jsem se a trochu špatně artikulovala, i když se mi zdálo, že mluvím už docela normálně. Na okamžik se zamyslel, pozorně si mě prohlížel, a když jsem mu věnovala poněkud omámený úsměv, zavrtěl hlavou. „Flavio se bohužel probral a vystřelil na tebe.“ Flavio – opakovala jsem po něm v duchu a na tváři se mi mimoděk objevil radostný výraz. Don to s největší pravděpodobností přičítal účinkům léků a pokračoval. „Marcelo ho zastřelil, nebo spíše zmasakroval, protože do něj vystřílel celý zásobník,“ odfrkl si posměšně Černý a zakroutil hlavou. „V té době jsem se já už staral o tebe. Domenico běžel pro pomoc, místnost byla bohužel zvukotěsná, takže nikdo nic neslyšel. Matos přinesl lékárničku. Pak přijela sanitka. Ztratila jsi hodně krve.“ Znovu se zvedl ze židle. „To je všechno.“ „A teď? Co bude teď?“ zeptala jsem se a přimhouřila oči, abych viděla ostřeji. „Vrátíme se domů.“ Na jeho tváři se za ten den poprvé objevil upřímný úsměv. „Ptám se na Španěly, na vaše obchody,“ zamumlala jsem a znovu se položila na lůžko. Massimo se na mě podezřívavě zahleděl a já jsem si už v duchu chystala nějakou dobrou záminku pro svou otázku. Když dlouho neodpovídal, podívala jsem se na něj. „Jsem v bezpečí, nebo mě někdo zase unese?“ prohodila jsem s předstíraným podrážděním. 16
„Řekněme, že jsem se s Marcelem dohodl. Celý ten dům, stejně jako náš, je nabitý elektronikou, kamerami a záznamovým systémem.“ Zavřel oči a sklonil hlavu. „Díval jsem se na záznam a vyslechl si, co říkal Flavio. Vím, že do toho byla Matosova rodina zatažena, že Fernando neměl ani tušení o Flaviových skutečných záměrech. Marcelo udělal obrovskou chybu, když tě unesl.“ Černé oči mu vzplanuly hněvem. „Ale vím, že ti zachránil život a postaral se o tebe.“ Začal se třást a z hrdla se mu vydralo temné zavrčení. „Nesnesu pomyšlení, že…“ odmlčel se a já na něj trochu omámeně zírala. „Nikdy nebude klid!“ Vstal ze židle a mrštil s ní o zeď. „Kvůli tomu chlapovi jsem přišel o syna a málem jsem ztratil i ženu.“ Krátce se nadechl. „Když jsem viděl video, na kterém tě ten hajzl mučí, přísahám, že kdybych mohl, zabil bych ho ještě milionkrát!“ Padl uprostřed místnosti na kolena. „Nesnesu pomyšlení, že jsem tě neochránil, že jsem nechal toho plešatého bastarda, aby tě unesl a odvezl na místo, kde tě dostal ten zvrhlík!“ „Nevěděl to,“ zašeptala jsem přes slzy. „Nacho neměl tušení, proč mě unesl.“ Massimův nenávistný pohled spočinul na mých rtech. „Obhajuješ ho?“ Vyskočil, udělal tři kroky a stanul těsně vedle mě. „Po tom všem, čím sis prošla, ho obhajuješ?“ Tyčil se nade mnou, ztěžka oddechoval a zorničky se mu rozšiřovaly tak, až mu oči úplně zčernaly. Podívala jsem se na něj a ke svému údivu jsem zjistila, že necítím vůbec nic. Ani hněv, ani nervozitu, ani slabost. Bylo to zvláštní. Léky, které jsem dostala, mě úplně otupily, a jedinou známkou citu byly slzy, které mi stékaly po tvářích. „Já jen nechci, abys měl nějaké nepřátele, protože to 17
má vliv i na mě,“ řekla jsem, ale okamžitě jsem svých slov zalitovala. Tohle prohlášení – nemyšleno úplně doslova – bylo obviněním. Aniž bych chtěla, naznačila jsem mu, že je zodpovědný za můj současný stav. Černý si povzdechl, zamyslel se a jeho okousaný spodní ret jako by prosil o milost. Vstal a pomalu přešel ke dveřím. „Jdu zařídit tvoje propuštění,“ zašeptal a tiše odešel z místnosti. Chtěla jsem ho zavolat a požádat ho, aby zůstal, omluvit se mu a vysvětlit, že jsem tím nemyslela nic špatného, ale slova mi uvízla v krku. Když se dveře zavřely, ležela jsem chvíli a civěla na ně, až jsem nakonec usnula. Probudil mě močový měchýř. Teprve nedávno jsem si začala vážit toho pocitu a skutečnosti, že už můžu jít sama na toaletu. Dokonce jsem si každou její návštěvu užívala. Konečně mi vyjmuli katétr a doktor mi řekl, že bych měla začít chodit, takže posledních pár dnů jsem se už vydávala na krátké procházky. Se svým věrným stojanem na kapačku. Chvíli mi trvalo, než jsem se dostala na záchod, protože jít tam s kapačkou není úplně nejjednodušší a vyžaduje to mimořádné úsilí. Zvlášť, když jsem to musela zvládnout sama, protože po mém probuzení Massimo kupodivu v pokoji nebyl. Od prvního dne mého pobytu v nemocnici měl v pokoji druhou postel a spal hned vedle mě – trochu jako na letním táboře. Peníze dokázaly zázraky. Pokud by tu chtěl mít starožitný nábytek a fontánu, i to by se dalo hravě zařídit. Jeho ložní prádlo bylo netknuté, což znamenalo, že měl toho večera na práci důležitější věci než mě sledovat. Nechtělo se mi spát, protože jsem prospala celý den, a tak jsem se rozhodla pro trochu dobrodružství 18
a vyšla sama na chodbu. Překročila jsem práh, chytila se stěny a hned se dobře pobavila, protože dva mohutní chlapi z ochranky se okamžitě vyřítili ze svých míst. Mávla jsem na ně, aby se zase posadili, vydala se chodbou a táhla přitom za sebou stojan na kapačku. Bohužel se oba pustili za mnou. Uvědomila jsem si, jak komicky to vypadá, a chtělo se mi smát. Já, ve světlém županu a s růžovými bačkorami na nohou, s rozcuchanými blonďatými vlasy, opřená o kovovou tyč, a hned za mnou klusají dvě gorily v černých oblecích a s vlasy nablýskanými brilantinou. Ploužila jsem se po chodbě pomalu jako želva, takže náš průvod působil velmi důstojně. Musela jsem si na chvíli sednout, moje tělo stále ještě nebylo připraveno na dlouhé výpravy. Moji společníci se zastavili pár metrů ode mě. Rozhlíželi se kolem sebe a hledali „nebezpečí“, nic ale nenašli, takže tam jen trčeli a povídali si. Byla sice noc, ale na nemocniční chodbě vládl docela čilý ruch. Přišla ke mně sestra a zeptala se, jestli je všechno v pořádku. Uklidnila jsem ji vysvětlením, že jen odpočívám, a tak zase odešla. Konečně jsem se zvedla a chtěla se vrátit do svého pokoje, když vtom jsem na konci chodby uviděla známou siluetu. Stála u velkého proskleného okna. „To není možné,“ zašeptala jsem a s oporou stojanu zamířila k oné ženě. „Amelie?“ Dívka se ke mně otočila a na její tváři se objevil plachý úsměv. „Co tady děláš?“ zeptala jsem se, překvapena její přítomností. „Čekám,“ odpověděla a kývla hlavou k něčemu za sklem. Podívala jsem se doleva a uviděla místnost, kde v inkubátorech ležely děti. Byly maličké, některé ne 19
větší než balíček cukru. Vypadaly jako panenky s trubičkami a kabely připojenými k tělíčkům. Ten pohled mě zabolel. Luca – pomyslela jsem si – byl tak droboučký. Do očí se mi draly slzy a v krku mě dusil knedlík. Sevřela jsem víčka, a než jsem je znovu otevřela, obrátila jsem hlavu k dívce. Znovu jsem se na ni podívala, tentokrát pozorněji. Stála tam v županu, takže byla pacientkou. „Pablo se narodil příliš brzy,“ řekla a otřela si nos rukávem. Na tvářích měla stopy slz. „Když jsem se dozvěděla, co se stalo tátovi a…“ Hlas se jí zadrhl, věděla jsem, co se mi snaží říct. Natáhla jsem se k ní a položila jí ruku na rameno, ani nevím, jestli jsem tím chtěla uklidnit ji, nebo sebe. Bodyguardi, dosud stojící vedle mě, o několik kroků ustoupili a dopřáli nám soukromí. Amelia mi položila hlavu na rameno. Vzlykala. Neměla jsem tušení, co ví, pravděpodobně ji bratr ušetřil zbytečných podrobností. „Je mi líto, co se stalo tvému manželovi.“ Tahle slova mi šla z úst opravdu těžko. Ve skutečnosti jsem ho nelitovala ani trochu. Byla jsem ráda, že ho Nacho zastřelil. „Nebyl to doopravdy můj manžel,“ zašeptala. „Ale mluvila jsem o něm tak. Chtěla jsem, aby byl.“ Potáhla nosem a znovu se napřímila. „A jak se cítíš ty?“ Její znepokojený pohled spočinul na mém břiše. „Lauro!“ zavrčení za mými zády nevěstilo nic dobrého. Otočila jsem se a uviděla rozzuřeného Massima, jak dlouhými kroky spěchá po chodbě. „Musím už jít, najdu si tě,“ zašeptala jsem, obrátila se k ní zády a vyšla vstříc svému muži. „Co to vyvádíš?“ zeptal se rozčileně a posadil mě 20
do invalidního vozíku, který stál u zdi. Pak skrz zaťaté zuby pokáral italsky oba zlobry a pomalu tlačil vozík směrem k mému pokoji. Vešli jsme dovnitř – přesněji řečeno, já jsem tam vjela. Položil mě na postel a zabalil do přikrývky. Samozřejmě by to nebyl on, kdyby celou cestu nevykládal litanie o mé nezodpovědnosti a lehkomyslném chování. „Kdo byla ta dívka?“ zeptal se a pověsil si sako na opěradlo židle. „Matka jednoho z nedonošených dětí,“ zašeptala jsem a odvrátila od něj tvář. „Není jisté, jestli její dítě přežije.“ Hlas se mi zlomil. Věděla jsem, že na téma dítěte Černý nebude chtít v hovoru pokračovat. „Vůbec nechápu, proč jsi na to oddělení šla,“ řekl vyčítavě. Nastalo trapné ticho, ve kterém bylo slyšet jen manželovo hluboké oddechování. „Měla bys odpočívat,“ změnil téma hovoru. „Zítra jedeme domů.“ Byla to těžká noc. Co chvíli jsem se probouzela ze snů, ve kterých se objevovaly děti, inkubátory a těhotné ženy. Doufala jsem, že doma se mi podaří zbavit se všech myšlenek, které mě trápily. Ráno jsem se už nemohla dočkat, až mě Massimo nechá o samotě a půjde obtěžovat lékařské konzilium, které se shromáždilo u příležitosti mého propuštění. Lékaři nebyli příliš nadšení z toho, že mě manžel bere z nemocnice. Podle jejich názoru nebyla léčba ještě ukončena. Souhlasili s tím pouze pod podmínkou přísného dodržování další terapie a všech jejich doporučení. Za tím účelem přivezl na Tenerife lékaře ze Sicílie, aby si spolu všichni sedli a poradili se. Rozhodla jsem se využít příležitosti a poohlédnout se po Amelii. Oblékla jsem se do teplákové sou21
pravy, kterou jsem si připravila, a vklouzla do bot. Opatrně jsem vykoukla ze dveří pokoje. Překvapilo mě a ulevilo se mi, když jsem zjistila, že venku nikdo není. V první chvíli mě ale ovládl strach. Byla jsem přesvědčena, že někdo odstranil mé bodyguardy a za okamžik si pro mě přijde, ale hned jsem si vzpomněla na to, že mi už žádné nebezpečí nehrozí. Přešla jsem chodbu. „Hledám svou sestru,“ řekla jsem, jakmile jsem stanula u dveří recepce na novorozeneckém oddělení. Starší zdravotní sestra, která seděla na otočné židli, řekla pár slov španělsky, vykulila oči a zmizela. Po chvíli ji vystřídala mladá usměvavá dívka. „Jak vám mohu pomoci?“ zeptala se plynulou angličtinou. „Hledám svou sestru Amelii Matosovou. Je na vašem oddělení, porodila předčasně.“ Dívka se chvíli dívala na monitor, pak mi řekla číslo pokoje a ukázala směr. Stanula jsem u dveří a ztuhla s rukou připravenou zaklepat. „Co to sakra dělám?“ pomyslela jsem si. „Chystám se navštívit přítelkyni placeného vraha, který mě nechal unést, a chci se jí zeptat, jak se cítí po smrti muže, který mě mučil a chtěl zabít?“ Bylo to tak neskutečné, že jsem sama nemohla uvěřit tomu, že to opravdu chci udělat. „Lauro?“ uslyšela jsem hlas za zády. Otočila jsem se. Vedle mě stála Amelia s lahví vody v podpaží. „Přišla jsem se podívat, jak ti je,“ zamumlala jsem a zhluboka se nadechla. Otevřela dveře, vešla dovnitř a vtáhla mě za ruku za sebou. Prostory byly ještě větší než ty moje, bylo tu i něco jako obývací pokoj a další ložnice. Všude voněly lilie, kterých muselo být v místnosti několik set. 22
„Bratr mi každý den nosí čerstvou kytici,“ povzdechla si, posadila se a já v ten moment strnula. V panice jsem se začala ohlížet a ustupovat k východu. „Neboj se, odešel, dnes už nepřijde,“ podívala se na mě, jako by mi četla myšlenky. „Všechno mi řekl.“ „A co přesně?“ zeptala jsem se a posadila se vedle ní do křesla. Sklonila hlavu a začala si pohrávat s nehty. Vypadala jen jako stín člověka, kterým ještě nedávno byla, po té krásné dívce najednou nebylo ani stopy. „Vím, že jste nebyli pár a že tě náš otec nechal unést, že Marcelo ti měl zajistit pohodlí a postarat se o tebe,“ přistoupila ke mně. „Lauro, já nejsem hloupá. Vím, co Fernando Matos dělal a v jaké rodině jsem se narodila,“ povzdechla si. „Ale to, že v tom všem měl prsty Flavio…“ Pohlédla na moje břicho a hlas se jí zlomil. „Jak je tvému…“ Odmlčela se, když viděla, jak lehce potřásám hlavou a do očí mi vstupují slzy. Sevřela víčka a za pár vteřin začaly po tvářích stékat první kapky i jí. „Je mi to moc líto,“ zašeptala. „Kvůli mé rodině jsi přišla o dítě.“ „Amelie, to není tvoje vina. Ty se nemáš za co omlouvat,“ řekla jsem tím nejpevnějším hlasem, jaký jsem ze sebe dokázala dostat. „Za to můžeme poděkovat mužům, se kterými jsme se rozhodly žít. Ty můžeš poděkovat tomu svému za to, že teď Pablo bojuje o život, a já tomu svému za to, že jsem se vůbec kdy ocitla na tomhle ostrově.“ Vyslovila jsem to poprvé nahlas a při těch slovech jsem pocítila palčivou bolest na hrudi. Poprvé jsem vyjádřila smutek z Massima. Ve skutečnosti jsem k Amelii nebyla úplně upřímná, protože za celý incident mohl pouze Flavio, ale nechtěla jsem ji ještě víc deprimovat. 23
„Jak se vede tvému synovi?“ zeptala jsem se a potlačovala přitom pláč. Jakkoli jsem tomu maličkému i jeho matce přála jen to nejlepší, neříkala se mi ta slova vůbec lehce. „Myslím, že už lépe,“ usmála se. „Jak vidíš, můj bratr se postaral o všechno.“ Ukázala rukou na pokoj. „Podplatil nebo zastrašil doktory, takže se tu ke mně chovají jako ke královně. Pablo má tu nejlepší péči a každým dnem je silnější.“ Povídaly jsme si ještě pár minut, než jsem si uvědomila, že nenajde-li mě Černý v mém pokoji, budu mít problém. „Amelie, musím už jít. Dnes se vracím na Sicílii.“ S tichým zasténáním jsem se zvedla a opřela se o křeslo. „Lauro, počkej. Je tu ještě jedna věc…“ Tázavě jsem na ni pohlédla. „Marcelo… Rád bych si promluvila o svém bratrovi.“ Když jsem to uslyšela, vytřeštila jsem oči a Amelia začala tiše a zdrženlivě hovořit. „Nechci, abys ho nenáviděla, zvlášť když to byl on, kdo…“ „Nic proti němu nemám,“ přerušila jsem ji v obavách z toho, co se chystá říct. „Vážně. Pozdravuj ho. Musím už jít,“ řekla jsem, a než jsem téměř vystřelila z pokoje, ještě jsem ji políbila a něžně objala. Vyšla jsem na chodbu, opřela se o zeď a snažila se popadnout dech. Bylo mi trochu špatně a pálilo mě na hrudní kosti, ale kupodivu jsem neslyšela své srdce, ani to strašné dunění v hlavě, které doprovázelo téměř každý záchvat paniky. Na okamžik jsem se chtěla vrátit k Amelii a požádat ji, aby to dokončila, ale pak jsem se vzpamatovala a vrátila se do svého pokoje.
24
Kapitola III
„No do prdele,“ vykřikla Olga, když vběhla do mé ložnice a viděla, že ležím zabořená v peřinách. „To sis dala pořádně na čas, ty potvoro.“ Chtěla mě obejmout, ale v půlce cesty si vzpomněla, že jsem byla potrhaná ze všech stran, a rozmyslela si to. Klekla si na mou postel a do očí se jí draly potoky slz, až nakonec explodovaly. „Tak strašně jsem se o tebe bála, Lari,“ vyhrkla, až mi jí v tu chvíli bylo líto. „Když tě unesli, chtěla jsem… Nevěděla jsem…,“ koktala a zalykala se v záchvatu hysterie. Vzala jsem ji za ruku a začala ji jemně hladit, ale Olga, s hlavou přitisknutou k mé šíji, stále brečela jako malé děcko. „Teď bych měla utěšovat já tebe, ne ty mě.“ Utřela si nos a podívala se na mě. „Jsi hrozně hubená,“ zasténala. „Cítíš se dobře?“ „Pokud pominu bolesti po operacích, fakt, že jsem tu nebyla skoro měsíc a že jsem přišla o dítě, jsem v pohodě,“ povzdechla jsem si. Musela slyšet sarkasmus v mém hlase, protože zmlkla a svěsila hlavu. Chvíli o něčem intenzivně přemýšlela, nakonec se zhluboka nadechla. „Massimo tvým rodičům nic neřekl.“ Zamračila se. 25