Strážce mrtvých Pouť mrtvého IV
Pavel Korněv
O
Jestli chcete nahlédnout do propasti, prostě se zadívejte do hlavně pistole. Ne, ne při čištění za porušení všech bezpečnostních pravidel, ale když ji v ruce pevně svírá cizinec a míří vám s ní na… no, řekněme na kořen nosu. Právě tam mi ta věcička zrovna teď víceméně mířila. Uvnitř byla docela tmavá; za ní jsem vnímal rozplizlou mužskou siluetu. Moje oči nějak nedokázaly na samotného darebáka zaostřit, tak smrtelně byly fixované na špatný konec tlumiče. Ano, slovo „smrtelně“ zcela odpovídalo, o tom vás můžu ujistit. Vnitřnosti se mi stáhly do uzlíčku. Teprve když hlaveň mírně klesla, podařilo se mi přemoct paralýzu. Poslušně jsem stiskl tlačítko, abych spustil okýnko. Moje vlastní elektrické auto stálo na mém vlastním parkovacím místě v obslužné části věžáku, ve kterém jsem měl pronajatou svoji vlastní kancelář. Okýnko začalo se šelestěním sjíždět dolů. Moje vlastní, to určitě. Jestli teď zmáčkne spoušť, nezbude už vůbec nic, co bych mohl považovat za vlastní. A to včetně mého vlastního já – protože neživé tělo už nebudu já. Ale jenom hrouda masa, kostí a trocha rozcáknuté mozkového hmoty. Okno zajelo do dveří. Motorek přestal bzučet. Rozhostilo se ticho. „Zdraví tě Kogan,“ řekl rozmazaný kamenný obličej. Prostě jsem se nedokázal donutit pohlédnout na něj. Záblesk. Jako když vybuchne granát – jako by mi explodoval přímo v hlavě. Všechny barvy zmizely a zůstala jenom bílá; svět se proměnil v bílé nic. Následně jsem byl vytažen z auta a odvlečen do nicoty. Ne, nevyrvali mi duši z těla. Vůbec jsem neměl pocit, jako by mě zaživa odnášeli do nebe. Třebaže jsem nic neslyšel a viděl jen
8
PAVEL KORNĚV
útržky toho, co se kolem dělo. Nejasně jsem cítil, že mě drapli pod pažemi a teď mě vlečou po betonové podlaze. Rozmazané stíny před mýma očima musela být černá bagančata. Aha. Vypadalo to, že se mi vrací zrak. To už mě museli hodit do dodávky nebo minibusu a zabouchnout za mnou dveře, alespoň takový dojem ve mně slabá vibrace vyvolala. Zvonilo mi v uších; před očima mi pluly bílé kruhy. Zdálo se, že hmat je jediný vjem, který se mi plně vrátil, pod prsty jsem totiž cítil hrubý koberec. A já na něm ležel v na míru šitém obleku, který mě stál majlant. Ne, počkat. K čertu s oblekem. To mě právě unesli? A jestli ano, bylo to lepší než kulka do hlavy – nebo přesně naopak? To skutečně záleželo na tom, co se mnou ti grázlové plánovali provést. Zmínili se o Koganovi, takže jim zjevně nešlo o výkupné. A jelikož nešlo o mé věřitele, nespokojí se s příslovečnou librou masa. Do prdele! Proč se to muselo stát zrovna teď? Po tolika letech! Mysleli byste si, že jsem se o všechno postaral. Přestěhoval jsem se na druhý konec země, změnil práci, vyhýbal se sociálním médiím, a dokonce si zařídil nové pojištění. Tak o co teď šlo? Co ode mě Kogan chce? Tak jo, skončil na osm roků v chládku, a to hlavně díky mému svědectví u soudu. No a co? Za dobré chování už byl venku na podmínku a vyrazil do příslovečné Země zaslíbené! Tak proč se teď, k čertu, začal šťourat v minulosti? Byl si tak jistý, že ho nedokážou vyslídit – nebo si myslel, že mu to projde? Na druhou stranu, záleželo na tom? Měnilo se tím pro mě něco? Bylo by lepší, kdybych rovnou na místě dostal kulku do hlavy… Přes zuřivé zvonění v uších jsem zaslechl, jak se otvírají dveře od auta. Tentokrát jsem víceméně rozeznal jednoho z únosců. Na sobě měl městské maskáče, taktický opasek s pistolí a helmu s plynovou maskou a tónovaným hledím. Vůbec nepřipomínal obyčejného gaunera. Pochyboval jsem o tom, že by si Kogan najal na můj
STRÁŽCE MRTVÝCH
9
únos soukromou bezpečnostní firmu. To by bylo trochu přes čáru. Prostě jsem za to nestál. Takže zbývala jen ruka zákona. Což by bylo naprosto šílené! Chytili mě v podpaží, zvedli a posadili na sedadlo. Potom sklopili skládací stolek a položili na něj notebook. „Až budeš připravený, prostě ho otevři,“ řekl muž v maskáčích. „Chápeš?“ Moje chabé kývnutí mu asi nestačilo, protože zopakoval: „Rozumíš tomu, co říkám?“ Ačkoli mi po zásahu omračujícím granátem pořád zvonilo v uších, jeho slovům jsem rozuměl docela dobře. „Jo,“ zachroptěl jsem, protože jsem ho nechtěl dál dráždit. Přiznávám, že moje odpověď zněla dost uboze. Přesto na mě už dál nedorážel. Jednoduše vylezl ven z dodávky bez oken a zasunul za sebou dveře. S otevřením notebooku jsem nijak nepospíchal. Místo toho jsem se opřel a několikrát pevně zavřel oči ve snaze zbavit se bílých skvrn, které mi před nimi stále poletovaly. Postupně se mi začal vracet zrak. Váhavě jsem přejel prsty po pogumované hraně notebooku. Poznal jsem, že byl vyrobený na zakázku. Po chvíli váhání jsem sebral odvahu. Bylo zbytečné sebe sama dál napínat. Otevřel jsem ho. Netuším, co jsem čekal – třeba i zubící se ksicht svého bývalého šéfa – spatřil jsem však herní logo Věží moci, pomalu rotující na černém pozadí. Co to má být za sračky? Už poněkolikáté za posledních pět minut mi ohromením spadla čelist. Potom se spustil komunikační kanál a objevil se obličej. Ne skutečná osoba, nýbrž animovaná postavička. A navíc ne lidská. Avatar měl ostře řezané rysy, našedlou kůži, popelavě šedé vlasy a špičaté uši. V černých očích s vertikálními zorničkami byly vidět karmínově rudé skvrny. Aha. Takže mě svojí návštěvou obšťastnil temný elf.
10
PAVEL KORNĚV
Nebo spíše elfka. Isabella Ash-Rizt. Nebo někdo, kdo se za ni vydával. Veškeré moje styky s touto ne právě milou dámou skončily před čtyřmi lety. Ale ne, nebyla to léčka. Skutečně to byla ona. „Ahoj, kotě,“ pozdravila mě svým obvyklým způsobem. „Už je to dlouho!“ Pokud jsem věděl, pracovala pro informační oddělení jedné z institucí bezpečnostních složek. Netušil jsem, které. „Jdi někam!“ vyjel jsem na ni. Elfka (rozhodně žádnou elfkou nebyla, nějak jsem ji ale označit musel, ne?) se krátce zasmála. „A to po tom, co jsme ti právě zachránili život?“ To už se mi natolik pročistila hlava, abych vytušil nějaký háček. „Jo, jasně,“ řekl jsem. „Chceš mi namluvit, že to všechno nebylo narafičené?“ Isabella zakroutila hlavou. „Popírání, hněv, smlouvání,“ začala odpočítávat na dlouhých prstech s černými nehty. „Nic z toho ti nepomůže. A to samé platí o depresi. Raději bys měl rovnou přikročit k akceptaci. Bohužel se ukázalo, že tvůj bývalý šéf je pomstychtivý hajzl, kotě. Máš štěstí, že chlápek, kterého si najal, aby mu našel zabijáka, je ukecaný. Neměli jsme čas podstrčit mu našeho člověka, takže jsme museli improvizovat, jestli mě chápeš.“ „Co s tím ale máš společného ty?“ zeptal jsem se. „Tohle nemáš v popisu práce.“ „Máme pro tebe obchodní nabídku.“ V uších mi pořád příšerně zvonilo a v hlavě tepalo, proto jsem se neobtěžoval kontrolovat své emoce. „Ach, nepovídej? Tušíš, kam bych ti ty vaše nabídky nejradši narval? Anebo bych mohl zajít ještě dál!“ „Co kdybychom tě zařadili do programu ochrany svědků? Dostal bys nové jméno, novou minulost, a dokonce i nový obličej, pokud bys chtěl. Pokryli bychom i cestovní výlohy. Vím, že na tom
STRÁŽCE MRTVÝCH
11
nejsi po finanční stránce špatně, ale peněz není nikdy dost. Co na to říkáš?“ Tahle příslovečná mísa punče byla tak velká, že v ní muselo plavat aspoň pár much. Přesto jsem věděl, že by nebylo moudré rovnou odmítnout. Musel jsem si to promyslet. „Je to fakt prosté, kotě,“ pokračovala Isabella ve snaze přemluvit mě. „Můžeš odmítnout, svědčit u soudu a žít si šťastně až do dalšího pokusu o vraždu…“ „Pokud k němu dojde.“ „Nejsem v pozici, abych rozebírala tvrdošíjnost pana Kogana,“ řekla a nad mojí poznámkou mávla rukou. „Znáš ho líp než já. Nebo můžeš přijmout naši nabídku, a pak přímo tady a teď oficiálně zemřeš. My zařídíme technickou stránku věci.“ To mě donutilo přemýšlet. Veškerý můj kapitál byl uložený na digitálních bankovních účtech, takže si k němu zachovám přístup. Za posledních několik let jsem si nepořídil rodinu a ani jsem se s nikým nijak zvlášť nesblížil, jako bych podvědomě tušil, že se něco stane. Musel jsem uznat, že žít v permanentním strachu není zrovna příjemné. Taky jsem věděl, že Kogan toho jen tak nenechá. Když se jednou rozhodl zničit mě, od svého plánu neustoupí. Ani na vteřinu jsem nepochyboval o jeho odhodlání – přesně z toho důvodu jsem se zahrabal v tomhle zapadákově na opačném konci země. Program ochrany svědků by mohl představovat cestu ven. Jenže za jakou cenu? „A co za to?“ zeptal jsem se zdráhavě a zanechal svých úvah. „Dva měsíce tvého života. Nebo i míň, když se ti podaří dokončit úkol dřív. V ideálním světě bychom to potřebovali uzavřít do měsíce.“ „Uzavřít co?“ „Někoho pro nás budeš muset najít…“ Zarazila se, neboť si očividně všimla mého úžasu. Zvedla proto ruku, aby mě uklidnila. „Myslím online, kotě! Potřebujeme ho napřed najít online! Slyšel jsi někdy o multiplatformě Hluboký spánek?“
12
PAVEL KORNĚV
„To nedává smysl,“ zabrblal jsem, protože mě její nečekaná nabídka dokonale vyvedla z míry. „K čemu potřebujete mě?“ „Ujišťuju tě, kotě, že bez tebe to prostě nezvládneme. Teď bych chtěla, aby sis přečetl dohodu a přitiskl palec na skener…“
O
Tma. Ticho. Blaho. Potom kolem mě, skoro ihned, začala pomateně poblikávat sekvence oslepujících záblesků, po níž následovalo skřípění a škrábání a mravenčení elektrošoků. Strhl bych si helmu z hlavy, kdybych mezitím úplně neztratil kontrolu nad svým tělem. Nemohl jsem dokonce ani křičet. Což bylo jen dobře, neboť blýskání i kakofonie zvuků po několika okamžicích ustaly a moje mysl se ponořila do bezbřehé temnoty. „Prosím o pozornost,“ ozval se mi v hlavě bezpohlavní hlas. „Připravuji zařízení na kalibraci. Pokus se vybavit si bílý čtverec.“ Poslechl jsem, pak jsem překvapeně sledoval, jak se v hluboké černotě rozzářil řečený geometrický tvar, vyvolaný mou představivostí. Jakmile se stabilizoval, obdržel jsem další příkaz. „Pokus se změnit čtverec v kruh.“ Opět se ukázalo, že je to velmi snadné. Stejné to bylo i se změnou jeho barvy na zelenou. Následně jsem musel změnit kruh na kosočtverec a jednu stranu vybarvit modře, druhou červeně. Tím kalibrace skončila. Zařízení je připraveno k použití. Tma se zvlnila, dvoubarevný kosočtverec zmizel a nahradilo ho autorské logo. Roztočil jsem se jako větvička ve vodním víru. Moje mysl propadla planoucím portálem. Volný pád se ovšem brzy proměnil v plachtění, jak se králičí nora rozšířila a proměnila v nekonečný prostor. Ve tmě se postupně začaly objevovat hvězdy, blížily se a byly stále jasnější, až se změnily v přehršel portálů vedoucích do různých virtuálních světů.
14
PAVEL KORNĚV
Prosím zvol si výchozí bod. Později se můžeš vrátit a změnit ho. Zrakem jsem zběsile pátral po tom správném okně. Nakonec jsem se vzchopil a vyslal mentální rozkaz. „Nekonečná říše.“ A fungovalo to. Jedna z virtuálních ikon začala narůstat. Vrhl jsem se do ní a letěl tunelem směrem k neuvěřitelně vzdáleným skvrnkám světla. Pak jsem si všiml, že tunel je přehrazený ocelovou mříží. Zahájena kontrola zakázaných účtů… Systémové hlášení vyskočilo nečekaně a donutilo mě skrčit se v očekávání nárazu na trnité mříže brány, olepené zaschlou krví. Nebyl jsem si úplně jistý tím, že to takhle naprogramovali vývojáři; spíše šlo o nějaký krutý trik mojí přetažené představivosti. Ať už to bylo cokoli, vyděsilo mě to. Objeven nový trvalý ban: Věže moci Uvědomil jsem si, že se mě chystají vyhodit zpátky do skutečného světa jako neposlušné kotě. Představa, že by mě vykopli z programu ochrany svědků, mě naplnila takovou hrůzou, že nevyhnutelný náraz do rychle se přibližujících trnitých mříží mi rázem přestal připadat děsivý, a dokonce i nepříjemný. Multiplatforma Hluboký spánek: žádné globální zákazy neobjeveny Nekonečná říše: žádné zákazy neobjeveny Přístup povolen!
O
Ne, neskočil jsem po nabídce na „spolupráci“ hned. Napřed jsem požádal o všechny detaily, v nich obvykle bývá zakopaný pes. Neměl jsem v úmyslu prodat sám sebe do virtuálního otroctví – pokud ovšem bylo virtuální. Ukázalo se ovšem, že dohoda je zcela stručná a jasná, bez postranních úmyslů, dvojsmyslů a drobného písma. Co si koupíte, to dostanete, jestli mě dobře chápete. Žádalo se ode mě, abych si vytvořil herní postavu ve světě Nekonečné říše a následně strávil dva měsíce poskytováním poradních služeb našemu ministerstvu spravedlnosti, zastoupenému anonymním „vyšetřovacím týmem“. Po vypršení určené doby získám novou identitu a dostatek prostředků na to, abych se zařídil po svém kdekoli v zemi. Nikdo přirozeně neměl v úmyslu zapsat mě do programu ochrany svědků automaticky. Napřed jsem pro ně musel najít jistou osobu, jejíž identitu jsem měl zjistit později. Selhání pro mě sice nemělo mít žádné důsledky, obdržel bych však pouze skromnou finanční náhradu, načež by se mě zbavili jako pytle sraček, žádnou novou identitu bych nedostal. „Proč já, proboha?“ opakoval jsem donekonečna stejnou otázku. „Co víš o Hlubokém spánku?“ odpověděl mi otázkou Isabellin avatar na obrazovce notebooku. Pokrčil jsem rameny. Vůbec nic. „Jedná se o rodinu virtuálních projektů. Jejich autoři udělali díru do světa před několika lety, když se jim během pandemie neuroviru podařilo certifikovat jejich herní konzole jako lékařské vybavení. Pořádně si nahrabali – očividně ale šlo pouze o jednu implementaci jistého dvouúčelového projektu, odtajněného armádou. Počáteční výbava stojí jen zlomek toho, co jsme platili za VR moduly předchozí generace – navíc hráčům nabízí možnost nočního připojení,
16
PAVEL KORNĚV
které jim kompenzuje čas, kdy jsou vzhůru. A mají i jisté pokročilé možnosti, které poskytují neomezené online zážitky.“ Žádná taková věc jako „neurovirus“ přirozeně neexistovala. Bylo to prostě hovorové označení viru se složitou vědeckou zkratkou, který se přenášel vzduchem, mutoval rychleji než virus chřipky a působil na centrální nervový systém obětí, takže upadaly do téměř vegetativního stavu, aniž by došlo k nějakému skutečnému poškození mozku. Objevil se teprve před několika lety, počet obětí ale překročil 200 milionů. Ve třetím světě vyřešili problém prostě tak, že legalizovali eutanazii. Na Západě to ovšem tak snadné nebylo, značný počet nemocných totiž patřil k zámožným, nebo dokonce k odporně bohatým lidem – nemluvě o těch, kteří se chvástali skvělým zdravotním pojištěním. Když se k tomu přidaly země se státem financovaným zdravotnictvím, vysvětlovalo to, proč se z virtuální reality stal přelomový objev, který vyřešil problémy lidstva. Spousta obětí byla i nadále schopna normálních mentálních aktivit, což velké řadě společností umožnilo udržet si nemocné zaměstnance tak, že celá oddělení přenesly do virtuálního prostředí. Všichni ostatní získali virtuální připojení zdarma od svých vlád a pojišťoven, jelikož vstupní náklady na vybavení byly vskutku minimální. Hodně lidem – a to nejen těm ochromeným neurovirem – to umožnilo pracovat a společensky se stýkat ve svém vlastním soukromí, a třeba i procestovat svět a poznat historickou architekturu, monumenty, a dokonce celá města v digitální podobě. O samotném hraní samozřejmě nemluvě. Vzhledem k riziku nákazy tajemnou nevyléčitelnou nemocí už nemuseli lidé vůbec nikam chodit. Víc a víc zcela zdravých jedinců se rozhodovalo zůstat v oblastech bez nákazy. Proč platit za letenky nebo hotely, když si stačí pořídit digitální předplatné? Někteří používali VR k tomu, aby se až na osm hodin připojili ke kolegům v kanceláři, jiní si pořídili pokročilejší vybavení, které umožňovalo zůstat online celé týdny i měsíce – a nejen ti, na které dolehla nemoc. Média pro ně dokonce vymyslela nový termín: „digitální vyvrhelové“.
STRÁŽCE MRTVÝCH
17
Isabella neřekla ani slovo, jako by čekala, až budu pokračovat, proto jsem dodal: „U téhle nové technologie jde o to, že lidský mozek se do zpracování dat vůbec nezapojí. Přijímá předpřipravený signál, který mu umožňuje filtrovat vjemy, což zajistí, že ani po měsících plného ponoření nikdo nezemře na šok z bolesti.“ Isabella kývla. „Trefils do černého, kotě. Jen jsi přehlédl jeden drobný detail. Multiplatforma Hluboký spánek patří VRL, Inc., a je umístěná na stejných serverech jako Věže moci, takže jsou jistým způsobem propojené. Ať už se ti to líbí nebo ne, nadešel čas, aby si John Doe zahrál druhou rundu. Budeš si muset vytvořit novou postavu, která bude tvému starému pytli kostí podobná natolik, nakolik to jen bude lidsky možné. Prosím, snaž se to nepodělat.“ „Ale proč?“ „To zjistíš v pravý čas, kotě. A teď mi prokaž laskavost a přitiskni palec na skener…“
O
Přístup povolen! Systémové hlášení zmizelo. Rezavé mříže se rozestoupily. Takže jsem do nich přece jen nevrazil. Místo toho jsem jimi prosvištěl, v duchu klel a koupal se ve virtuálním potu. Což byl patrně ten nejmenší z mých problémů vzhledem k tomu, že moje fyzické tělo nyní leželo na běžné nemocniční posteli – ne v plně automatizovaném modulu pro dlouhodobé ponoření – takže jsem mohl jen doufat, že jsem se nervozitou nepodělal. To by byl trapas. Můj let postupně zpomalil. Vyskočilo mi nové hlášení: Zahájena kontrola genderové identity… Před mým mentálním okem se míhaly další zprávy, které mě informovaly o přístupu k mým lékařským záznamům, složce sociálního pojištění a účtům sociálních médií. Než jsem se mohl náležitě vyděsit, objevilo se nové hlášení: Existuje vysoká pravděpodobnost, že jsi cisgender muž. Pohlaví ve hře: Muž* Přijmout/Změnit * Multiplatforma Hluboký spánek netoleruje žádnou diskriminaci, a to ani vůči pohlaví. Pokud se budou naši uživatelé držet svých pravých identit, mohou na své zvolené cestě dosáhnout vynikajících výsledků, a to bez ohledu na svoji rasu či pohlaví. Po zprávě následoval dlouhatánský drobně psaný text s omluvami za možné chyby v identifikaci uživatelů. Byl plný poznámek
STRÁŽCE MRTVÝCH
19
pod čarou, koncových poznámek a anotací, které sloužily jedinému účelu, a to ochraně zadnic vývojářů pro případ soudních sporů. Ignoroval jsem je, mentálně přijal výsledky kontroly své identity a letěl dál. Zvol si rasu. Tato nová žádost mi připomněla Isabelliny pokyny. Musel jsem vytvořit postavu co nejpodobnější mému starému dobrému mrtvému odpadlíkovi Johnu Doeovi. Když jsem si však prohlédl seznam ras, které byly k dispozici, „nemrtvého“ jsem mezi nimi nenašel. Přiznávám, že mě to až tak nerozházelo. Opravdu jsem se netěšil na to, až se ze mě znovu stane oživlá mrtvola. Už jen při tom pomyšlení jsem se otřásl. Znovu jsem si začal procházet seznam, obdržel jsem ale stejné varování, navíc doplněné poznámkou, že moje zvolené pohlaví dále omezuje můj výběr ras, načež byla část odstraněna. Dodatek však říkal, že v této fázi utváření postavy se mi stále naskýtá možnost změnit pohlaví „za podmínky, že nebudu vinit herní vývojáře z nepohodlí, které by mi z takové volby mohlo při hraní případně vzniknout“. Nic jsem ovšem nezměnil a ani jsem nepokračoval v pročítání nekonečného seznamu ras. Místo toho jsem si prostě zvolil „člověka“. Jo, jsem rasista. Taky jsem ignoroval nabídku na VIP předplatné, které by mi umožnilo přístup k řadě dalších možností, a to včetně širšího výběru ras. Jo, navíc jsem hamoun. Systém mi jako přednastavenou volbu nabídl jméno mé staré postavy z Věží moci. Zachechtal jsem se a přijal. Jo, chtěl jsem se přihlásit jako „John Doe“. Následující fáze utváření postavy si ale vyžádá víc pozornosti. Zvol si třídu. To mě donutilo přemýšlet. Kým bych byl radši? Která z nabíze-
20
PAVEL KORNĚV
ných možností se nejvíc blížila mému mrtvému nekromantskému odpadlíkovi? Následující drobně psaný text popravdě představoval dobrou zprávu, poněvadž mě informoval o tom, že současná volba ovlivní jen moje počáteční schopnosti, neboť herní pravidla umožňují hráčům rozvíjet postavy tak, jak považují za vhodné. Přesto mě to úplně neuklidnilo. Některé chyby může být obtížné napravit, což jsem věděl líp, než kdokoli jiný. Proto jsem se rozhodl nespěchat a doopravdy si projít celý seznam, který nebyl nijak dlouhý, třídy totiž byly seskupeny do několika bloků… Válečníci, barbaři, berserci… ne. Lučištníci, hraničáři, lovci… ne. Odpadlíci, zloději, nájemní vrazi… ne. Poslední skupina mě přiměla zauvažovat. Koneckonců byla moje postava ve Věžích moci původně odpadlík. Přesto jsem si tuto třídu nezvolil. Jelikož moje postava ovládala i magii smrti, nebylo by moudré vzdát se jí. Klerici, mniši, paladini… to taky nebylo úplně ono. Čarodějové, kouzelníci, zaklínači… ano! Našel jsem to! Jakmile jsem volbu aktivoval, objevil se v černé prázdnotě hry plamenný kruh, kterému ohnivé jazyky propůjčily podobu ciferníku. Místa, kde by se nacházely číslice 3, 6, 9 a 12, spojovaly rovné čáry vytvářející čtverec, jehož rohy byly označené symboly čtyř živlů, a to Země, Vody, Vzduchu a Ohně. Další čtverec spojoval následující číslice, které nahradily symboly Alchymie, Mentalismu, Krvavé magie a Golemů. Poslední pak propojoval značky Léčení, Exorcismu, Nekromancie a Démonologie.
STRÁŽCE MRTVÝCH
21
Abych si mohl zvolit nějakou konkrétní tajnou školu vědění, musel jsem zatočit kolem. Jakmile jsem si jednu vybral, ostatní v komplexním vzorci začaly pohasínat. Zvolené odvětví rozvoje se naopak rozzářilo; odvětví hned vedle byla skoro stejně jasná, čím dál jste však postupovali, tím tmavší byla a ta na opačném konci pak nebyla vidět vůbec. Přiznávám, že jsem umíral touhou stát se pyromantem, který by nepřátele na bojišti dokázal spálit proudy ohně. Znamenalo by to ovšem příliš velký odklon od mé staré postavy, proto jsem se nakonec rozhodl neriskovat a zvolil si nekromancii. Neživé bílé plameny rázem proměnily kolo se seznamem škol v kostěné. Uprostřed se nacházela lebka, která na mě v tichém očekávání upírala své prázdné oční důlky. Objevila se nová zpráva: Potvrď volbu. Rozhodl jsem se však nic neuspěchat. Místo toho jsem otevřel popis profese. Nekromant se očividně neomezoval pouze na magii
22
PAVEL KORNĚV
smrti – popravdě mohl použít skoro všechna zaklínadla sousedních škol země a krve, tedy až na ta nejmocnější. Ta byla spojena s menším postihem. Čím dál jsem ale šel, tím horší to bylo: byl mi zamítnut přístup ke třem nejvyšším úrovním školy vody a umění stavby Golemů. U Exorcismu a Démonologie se počet omezení zvýšil na šest a postih náležitě narůstal. Na pyromancii a telepatii jsem mohl rovnou zapomenout, v tomto směru byli nekromanti omezeni na ta nejzákladnější zaklínadla; a co se týkalo magie Vzduchu, Léčení a Alchymie, ty mi byly úplně uzavřeny. Škoda, ale nevadí. Byl jsem nekromant. Nekrouš! Jakmile jsem volbu potvrdil, vyskočilo mi nové systémové varování v podobě svitku psaného krví, který se přede mnou rozvinul: Nekromanti jsou ve velkých částech Nekonečné říše postaveni mimo zákon. Kromě strážců zákona budeš pronásledován i členy různých organizací stejně jako stoupenci jistých náboženství. Najít učitele může být obtížné, neboť škola smrti je jen pro vyvolené, ostatním je uzavřena. Varování! Výběr této specializace může negativně ovlivnit herní zážitek pro ty uživatele, kteří nejsou připraveni sehrát roli sociopatického samotáře, obklopeného hnijícími mrtvolami. Přijmout/Změnit Přijmout. Samozřejmě. Jako bych měl na vybranou!
O
Isabellin požadavek, abych si vytvořil postavu, která by se co nejvíc podobala mému starému mrtvému nekromantskému odpadlíkovi, mě omráčil hůř než jejich granát. „Co jsou to za sračky?“ vyštěkl jsem podrážděně. „Myslel jsem, že…“ „Ve Věžích moci jsi dostal ban, ale ne v Hlubokém spánku,“ řekla Isabella, jako by mi četla myšlenky. „A stalo se to z lékařských důvodů. Obávám se, že jsi jedinečný, kotě. Existující uživatelé jsou převedeni i se svými profily. Jenže ten tvůj byl zmražen a nedá se editovat, protože má experimentální status. Už jsme to prověřili. Je to tak. Teoreticky tak máš přístup k jistým neveřejným herním prvkům. Můžeš je hacknout, jestli mě dobře chápeš.“ „To mi nepřipadá zrovna atraktivní. A ani legální.“ „Stačí, když pro nás vystopuješ jednoho darebáka. Dokud budeš v naší jurisdikci, nemůže se ti nic stát.“ „A jak ho mám najít?“ „Copak neumíš číst? Všechno je to uvedeno v textu,“ řekla Isabella netrpělivě. „Další instrukce obdržíš, až dosáhneš 20. úrovně a splníš tak naše očekávání. Z toho důvodu začneš se standardním lékařským vybavením, a ne s modulem pro dlouhodobé ponoření. Ostatní bude záviset na tom, jak dlouho ti to potrvá. A teď přestaň dělat drahoty a podepiš tu zatracenou věc!“ Mlčky jsem přitiskl palec na skener a přijal jejich podmínky. Téměř ihned se dveře odsunuly stranou. Chlápek v maskáčích – nepoznal jsem, jestli to byl stejný muž nebo někdo jiný – podal notebook někomu venku a řekl: „Můžeš prosím sklonit hlavu? Kvůli odstranění lékařského čipu.“ Poslušně jsem přitiskl bradu na hruď. Píchli mi analgetikum, přesto mi aparát, který mi přitiskli na kůži, způsobil ostrou bolest.
24
PAVEL KORNĚV
Potom mi hodili dvě brašny – jedna byla prázdná, druhá obsahovala oranžovou kombinézu a boty s měkkými podrážkami. „Dej nám svoje oblečení a osobní věci.“ S těžkým povzdychem, jako bych šel na popravu, jsem se svlékl a osobní majetek naházel do brašen. Měl jsem pocit, jako bych opouštěl svůj starý život. Všechno jsem podal tajemnému chlápkovi ze zvláštních operací. Jakmile se dveře zavřely a minibus se rozjel, beze spěchu jsem se převlékl do nového oděvu. Nebyl bych to já, abych se nedostal do dalšího maléru… Každopádně to bylo lepší než kulka do hlavy. Jen kvůli té představě jsem se nezhroutil a nezačal bulit jako děcko. Kvůli ní a taky díky šoku. A možná byla na vině i injekce: měl jsem divný pocit, že v ní bylo něco víc než jenom prášky proti bolesti, najednou se mi totiž začalo chtít strašně spát. Ouha…
O
V další fázi jsem dal svolení k vytvoření postavy na základě mých lékařských záznamů a fotoarchivů sociálních sítí. Udělal jsem to prostě proto, abych se vyhnul otravné manuální úpravě vzhledu postavy. Doplnil jsem jenom poslední detaily, kupříkladu jsem se zbavil vlasů a udělal se brutálnějším. Jinak byl výsledek přinejlepším nezajímavý. Až na bílé plameny, které mi tančily kolem zápěstí, vypadala moje nahá postava naprosto nevýrazně. Byl to prostě chlap průměrné výšky, průměrné váhy a průměrné kondice. Všechno na mě bylo průměrné – prostě standardní verze. Přesně tak to v mých statistikách stálo: „standardní“. Rozdíl mezi standardními a maximálními hodnotami statistik odpovídá rozdílu mezi průměrnou osobou a světovým šampionem. Každá nová úroveň ti vynese čtyři vlastnostní body, z nichž dva budou rozděleny automaticky v závislosti na tvých herních aktivitách. Zbývající dva můžeš rozdělit podle svého přání. Zmateně jsem se zachechtal, rozhodl jsem se ale prozatím herními pravidly dlouze nezabývat. Místo toho jsem obrátil pozornost ke svým statistikám, které byly vcelku normální: Síla: standardní Hbitost: standardní Konstituce: standardní Inteligence: standardní Smysly: standardní Vůle: standardní
26
PAVEL KORNĚV
Jelikož neexistoval způsob, jak hodnoty v tuto chvíli změnit, ignoroval jsem prozatím jejich popis, přijal jsem ovšem nabídku systému a podíval se, jak by ovlivnily vzhled mé postavy. Přesunul jsem posuvník síly doprava – a ihned jsem se proměnil v napumpovaného kulturistu ve vrcholné soutěžní formě. Zmizela každičká unce tuku, a dokonce i přebytečné maso, takže jsem přímo nabobtnal žílami a svaly. Otřásl jsem se a rychle vrátil posuvník na původní hodnotu, pak jsem vyzkoušel konstituci. Ta mě proměnila v obra s gigantickým břichem a masitými pažemi, tlustými jako stehna běžného avataru. Ačkoli jsem byl s výsledkem stejně nespokojený, nechal jsem ho být, pak jsem znovu zvýšil sílu, takže jsem najednou připomínal Arnolda Schwarzeneggera v nejlepších letech. A když jsem navíc přidal trochu hbitosti, stal se ze mě těžkotonážní wrestler. Kontrast se standardním balíčkem byl neuvěřitelný. Kdybych byl regulérní hráč, skočil bych po tom. Ve své situaci však ne. Potlačil jsem teskné povzdychnutí a přesunul se k další fázi utváření postavy. Dostal jsem nabídku zvolit si jedno ze tří základních zaklínadel magie smrti. Po tom, co jsem si prošel jejich stručné popisy, jsem ihned zamítl Hrobový prach, který obklopil oběť oblakem prachu a snížil její vnímání, aniž by jí způsobil jakékoli poškození. Místo toho jsem se pokusil srovnat pro a proti Hrobových červů a Kostěného úlomku. První zaklínadlo vrhalo na protivníka až tři červy, zatímco druhé pouze jediný kus kosti, který sice působil menší poškození, zato měl delší dosah, větší přesnost a průraznou sílu. Přesto jsem zvolil červy. Ze zkušenosti jsem věděl, že v počátečních fázích hry se nestřetnu s mnoha obrněnými protivníky – a i kdyby ano, můj ubohý nekromant by si je neudržel od těla dost daleko na to, aby se vyhnul přímému souboji. Stejné to bylo i se střelci z luku či kuše, i s těmi se budu muset střetnout v boji zblízka, abych nebyl odstřelen zdálky.