ABY PO NÁS NĚCO ZŮSTALO ANNA NOVOTNÁ KATEŘINA SÝSOVÁ
ZPOVĚĎ NOVODOBÝCH ZÁMECKÝCH PÁNŮ PRÁH
lan Vyk tice l Lišk e v a Pa
8–28
8–28
8–28
J
Zbenice í Češka Jiř
Horní h Libc ava iánovi Kil
Úsobí mír Pol o ák ar
8–28
Luhov mcovi ě N
tin Mar ice vel Kuře a P
Rtišovice vínkovi a K
8–28
8–28
8–28
lan Vyk tice l Lišk e v a Pa
8–28
8–28
8–28
J
Zbenice í Češka Jiř
Horní h Libc ava iánovi Kil
Úsobí mír Pol o ák ar
8–28
Luhov mcovi ě N
tin Mar ice vel Kuře a P
Rtišovice vínkovi a K
8–28
8–28
8–28
P
o celý svůj aktivní život, skoro padesát let, jsem spravoval několik zámků a hradů. Musím říct, že je to zajímavá, ale často i velmi frustrující práce, ale na konci to byla vždy veliká radost. Já se ovšem staral o zděděné rodové majetky a považoval jsem to za svou povinnost. Vždy ale měli můj obdiv lidé, kteří se do této nekonečné práce pustí, i když nemusí. Ujímají se rozpadlých budov, poznamenaných nešťastnými padesáti lety v období mezi 1939 a 1989, během kterých bylo poškozeno mnoho nejkrásnějších staveb, zámků, hradů, ale i menších sídel v České republice. Nyní se objevuje kniha, která právě o těchto lidech pojednává. Musím říci, že za prvé ty objekty stojí za to a za druhé je opravdu obdivuhodná odvaha lidí, kteří se jim takto věnují. Já vím, co to znamená, vím, jak je to nákladné a kolik práce
to obnáší. I jen nastudovat historii každé stavby stojí ohromné úsilí. Tudíž mám k těmto lidem hluboký respekt a jsem velice vděčný za knihu, která právě toto oceňuje. Zaplať Pánbůh za ní. Karel Schwarzenberg únor 2021
P
o celý svůj aktivní život, skoro padesát let, jsem spravoval několik zámků a hradů. Musím říct, že je to zajímavá, ale často i velmi frustrující práce, ale na konci to byla vždy veliká radost. Já se ovšem staral o zděděné rodové majetky a považoval jsem to za svou povinnost. Vždy ale měli můj obdiv lidé, kteří se do této nekonečné práce pustí, i když nemusí. Ujímají se rozpadlých budov, poznamenaných nešťastnými padesáti lety v období mezi 1939 a 1989, během kterých bylo poškozeno mnoho nejkrásnějších staveb, zámků, hradů, ale i menších sídel v České republice. Nyní se objevuje kniha, která právě o těchto lidech pojednává. Musím říci, že za prvé ty objekty stojí za to a za druhé je opravdu obdivuhodná odvaha lidí, kteří se jim takto věnují. Já vím, co to znamená, vím, jak je to nákladné a kolik práce
to obnáší. I jen nastudovat historii každé stavby stojí ohromné úsilí. Tudíž mám k těmto lidem hluboký respekt a jsem velice vděčný za knihu, která právě toto oceňuje. Zaplať Pánbůh za ní. Karel Schwarzenberg únor 2021
O
čekáváte uměleckohistorickou studii o podobách zámků PŘED a PO? Kdepak, v tomhle rozmlouvání jde o lidi, o odvahu a nadšení, s nimiž se bez horentních finančních prostředků pustili do obnovy zdevastovaných památek, zpustošených předchozími majiteli, povětšinou jézédé či jinými pohrobky doby, kdy všechno patřilo všem, a proto o majetek nepečoval nikdo. V rozhovorech s novodobými majiteli zámků vyprávíme jejich osobní příběhy, jejich šťastné chvíle i boj s úředním šimlem, s památkáři, ale i s duchy zámku.
Proč to nevzdali a bez přestání čelí větrným mlýnům. Když si představíte, že takový malý zámeček má padesát místností, nutně si uvědomíte, že jde vlastně skoro o perpetuum mobile. Začnete mýt okna v levém křídle, a jakmile skončíte s okny v pravém, můžete začít znovu v levém. Nekonečný příběh. Ale ti, které jsme oslovili a kteří byli ochotní se s námi o své osobní zážitky podělit, to nevzdali a přejí si, aby po nich něco zůstalo. I díky nim mohou být další budoucí zámecké paní a zámečtí páni připraveni na šechno. Jedno je ale jisté: bez lásky, silného odhodlání a trochy snílkovství a bláznovstí to nejde. Autorky
O
čekáváte uměleckohistorickou studii o podobách zámků PŘED a PO? Kdepak, v tomhle rozmlouvání jde o lidi, o odvahu a nadšení, s nimiž se bez horentních finančních prostředků pustili do obnovy zdevastovaných památek, zpustošených předchozími majiteli, povětšinou jézédé či jinými pohrobky doby, kdy všechno patřilo všem, a proto o majetek nepečoval nikdo. V rozhovorech s novodobými majiteli zámků vyprávíme jejich osobní příběhy, jejich šťastné chvíle i boj s úředním šimlem, s památkáři, ale i s duchy zámku.
Proč to nevzdali a bez přestání čelí větrným mlýnům. Když si představíte, že takový malý zámeček má padesát místností, nutně si uvědomíte, že jde vlastně skoro o perpetuum mobile. Začnete mýt okna v levém křídle, a jakmile skončíte s okny v pravém, můžete začít znovu v levém. Nekonečný příběh. Ale ti, které jsme oslovili a kteří byli ochotní se s námi o své osobní zážitky podělit, to nevzdali a přejí si, aby po nich něco zůstalo. I díky nim mohou být další budoucí zámecké paní a zámečtí páni připraveni na šechno. Jedno je ale jisté: bez lásky, silného odhodlání a trochy snílkovství a bláznovstí to nejde. Autorky
Už mě nebavilo platit nájem, tak jsem si koupil zámek Zbenice Jiří Češka 30. března 2019
Už mě nebavilo platit nájem, tak jsem si koupil zámek Zbenice Jiří Češka 30. března 2019
U Ž M Ě N E BAV I L O P L AT I T NÁ J E M , TA K J S E M S I KO U P I L Z Á M E K ZBENICE U PŘÍBRAMI JIŘÍ ČEŠKA
K hlavní bráně zámku Zbenice se jde přes krátký mostek. Hlídá ji oranžový chřtán otevřené kapoty auta na čtyřech špalcích po boku obtloustlého, lehce pod prachem schovaného mixéru pro závodní kuchyně. Popraskané zdi, obnažené cihly a kameny s tesknými zbytky paměti na renesanční štukaturu. Suť, prach, chlad. U jezírka vedle mostku loví černobílý kocour uměle nasazené barevné rybičky. Sekne drápkem, ponoří celou hlavu do vody a má ji. Pochutná si a líně se přesune na zahradu na číhanou, tentokrát to bude myší lahůdka. „To je náš Rybařík,“ s klidným úsměvem komentuje vyvražďování zámeckých rybiček pan Jiří Češka, majitel zámku. „Jednu kočku, teda vlastně takového Tutanchamona, jsem objevil v zámeckém komíně. Mám tu kostru schovanou, ukážu vám ji,“ směje se pan Jiří a provází nás po svém milovaném království. Co pamatují zdi tohohle zámku? Třeba že se tady za Schwarzenberga vařilo pivo. Že za komunistů tady měli jézéďáci zasázenou zeleninu – karfiol a tak. Zámek je přece ideální skleník, není-liž pravda. Taky kuřata tu chovali. A když všechno zrušili, odvezli i původní kamennou podlahu. Nezbylo nic. Podle čeho se pak orientujete, když chcete obnovit původní stěny – jak vypadaly a kudy vedly? Pomohla mi moje životní cesta. Řadu let jsem pracoval ve staveb-
nictví. Jsem vyučený elektromechanik a pak jsem vystudoval uměleckou průmyslovku obor restaurátorství a konzervátorství. Jako mladý jsem pracoval v Klenotech v údržbě, kde jsem prošel spoustou historických objektů a viděl jsem různé přestavby a zástavby, takže když tady chodím po zámku, jasně vidím, co kde je jinak. Nic moc se nedochovalo. Možná nějaké fotky z doby Rakousko-Uherska, ale původní stavba pochází z roku 1293 – aspoň o ní existují první zmínky, ale vypadá to, že základy jsou ještě starší. To je
12
„Zámek ten vás vychová! Ten z vás udělá úplně jinýho člověka.“
U Ž M Ě N E BAV I L O P L AT I T NÁ J E M , TA K J S E M S I KO U P I L Z Á M E K ZBENICE U PŘÍBRAMI JIŘÍ ČEŠKA
K hlavní bráně zámku Zbenice se jde přes krátký mostek. Hlídá ji oranžový chřtán otevřené kapoty auta na čtyřech špalcích po boku obtloustlého, lehce pod prachem schovaného mixéru pro závodní kuchyně. Popraskané zdi, obnažené cihly a kameny s tesknými zbytky paměti na renesanční štukaturu. Suť, prach, chlad. U jezírka vedle mostku loví černobílý kocour uměle nasazené barevné rybičky. Sekne drápkem, ponoří celou hlavu do vody a má ji. Pochutná si a líně se přesune na zahradu na číhanou, tentokrát to bude myší lahůdka. „To je náš Rybařík,“ s klidným úsměvem komentuje vyvražďování zámeckých rybiček pan Jiří Češka, majitel zámku. „Jednu kočku, teda vlastně takového Tutanchamona, jsem objevil v zámeckém komíně. Mám tu kostru schovanou, ukážu vám ji,“ směje se pan Jiří a provází nás po svém milovaném království. Co pamatují zdi tohohle zámku? Třeba že se tady za Schwarzenberga vařilo pivo. Že za komunistů tady měli jézéďáci zasázenou zeleninu – karfiol a tak. Zámek je přece ideální skleník, není-liž pravda. Taky kuřata tu chovali. A když všechno zrušili, odvezli i původní kamennou podlahu. Nezbylo nic. Podle čeho se pak orientujete, když chcete obnovit původní stěny – jak vypadaly a kudy vedly? Pomohla mi moje životní cesta. Řadu let jsem pracoval ve staveb-
nictví. Jsem vyučený elektromechanik a pak jsem vystudoval uměleckou průmyslovku obor restaurátorství a konzervátorství. Jako mladý jsem pracoval v Klenotech v údržbě, kde jsem prošel spoustou historických objektů a viděl jsem různé přestavby a zástavby, takže když tady chodím po zámku, jasně vidím, co kde je jinak. Nic moc se nedochovalo. Možná nějaké fotky z doby Rakousko-Uherska, ale původní stavba pochází z roku 1293 – aspoň o ní existují první zmínky, ale vypadá to, že základy jsou ještě starší. To je
12
„Zámek ten vás vychová! Ten z vás udělá úplně jinýho člověka.“
vidět hlavně ve sklepení, tam je část dokonce i gotická. Hlavní přestavba proběhla po roce 1626 Vilémem Šléglovským ze Sitzendorfu na tenhle zvláštní renesančně-barokní vodní zámek. Tehdy byl kolem něj dokola vodní příkop široký asi deset metrů, takže všechny rybníčky, co tady dnes jsou, tvořily jednu vodní plochu. Ještě ke všemu jsou ty rybníčky pramenný, takže nešly jen tak vypustit. Fasádu zámku do barokní podoby upravil Kilián Ignác Dientzenhofer a podle všeho hlavním stavitelem byl Carlo Lurago.
v Dobré Vodě, to je doložené, v březnickém zámku kaple a později v Březnici přímo velký kostel. No a třetí: stavba zbenického zámku odpovídá i dispozičně, prostě italská vila s ochozem. A potom v roce 1740, jak se odhaduje, mohl tady Dientzenhofer předělat fasádu na barokní, protože ve stejné době tu předělával kapličku pro správce Pražského hradu.
Nejslavnější architekti té doby! Proč si myslíte, že by stavěli v malých a nevýznamných Zbenicích? Šléglovský byl ve své době velmi významným mužem. Nejdříve přívržencem českých a moravských stavů a takzvaného zimního krále Fridricha Falckého, který tady dokonce přespal, když dělal inspekci tažení vojsk v jižních Čechách. Nutno říci, že na svoji dobu byl právně vzdělán, a císař právníky potřeboval. Šléglovský se stal vrchním místopísařem Království českého. To je jedna věc. A druhá: Lurago tady v okolí hodně stavěl – kaplička nad pramenem
Kam až sahaly pozemky zbenického zámku? Bylo to dost veliké území – lesy, pole, vodní plochy. Jak už jsem říkal, za Schwarzenberga tu byl i pivovar, který vařil dobré pivo, protože voda je tu kvalitní. To by bylo dobré využít, ne? Rád bych založil tady u rybníku minipivovar s minipekárnou. Chcete snad i sám péct? To bych rád, ale musím začít od základu. Přikoupit pozemky a pěstovat speciální historické odrůdy pšenice a žita. Jejich výživová hodnota je potom někde úplně jinde a kvalitou nemůžete srovnávat s průměrnou produkcí. Když chci pořádný chleba, tak potřebuju pořádné obilí a pořádnou mouku. Sebelepší pec je mi houby platná, když nejsou
15
A BY P O NÁ S N Ě C O Z Ů S TA L O
„My vždycky vymýšlíme něco, co už někdo vymyslel.“
vidět hlavně ve sklepení, tam je část dokonce i gotická. Hlavní přestavba proběhla po roce 1626 Vilémem Šléglovským ze Sitzendorfu na tenhle zvláštní renesančně-barokní vodní zámek. Tehdy byl kolem něj dokola vodní příkop široký asi deset metrů, takže všechny rybníčky, co tady dnes jsou, tvořily jednu vodní plochu. Ještě ke všemu jsou ty rybníčky pramenný, takže nešly jen tak vypustit. Fasádu zámku do barokní podoby upravil Kilián Ignác Dientzenhofer a podle všeho hlavním stavitelem byl Carlo Lurago.
v Dobré Vodě, to je doložené, v březnickém zámku kaple a později v Březnici přímo velký kostel. No a třetí: stavba zbenického zámku odpovídá i dispozičně, prostě italská vila s ochozem. A potom v roce 1740, jak se odhaduje, mohl tady Dientzenhofer předělat fasádu na barokní, protože ve stejné době tu předělával kapličku pro správce Pražského hradu.
Nejslavnější architekti té doby! Proč si myslíte, že by stavěli v malých a nevýznamných Zbenicích? Šléglovský byl ve své době velmi významným mužem. Nejdříve přívržencem českých a moravských stavů a takzvaného zimního krále Fridricha Falckého, který tady dokonce přespal, když dělal inspekci tažení vojsk v jižních Čechách. Nutno říci, že na svoji dobu byl právně vzdělán, a císař právníky potřeboval. Šléglovský se stal vrchním místopísařem Království českého. To je jedna věc. A druhá: Lurago tady v okolí hodně stavěl – kaplička nad pramenem
Kam až sahaly pozemky zbenického zámku? Bylo to dost veliké území – lesy, pole, vodní plochy. Jak už jsem říkal, za Schwarzenberga tu byl i pivovar, který vařil dobré pivo, protože voda je tu kvalitní. To by bylo dobré využít, ne? Rád bych založil tady u rybníku minipivovar s minipekárnou. Chcete snad i sám péct? To bych rád, ale musím začít od základu. Přikoupit pozemky a pěstovat speciální historické odrůdy pšenice a žita. Jejich výživová hodnota je potom někde úplně jinde a kvalitou nemůžete srovnávat s průměrnou produkcí. Když chci pořádný chleba, tak potřebuju pořádné obilí a pořádnou mouku. Sebelepší pec je mi houby platná, když nejsou
15
A BY P O NÁ S N Ě C O Z Ů S TA L O
„My vždycky vymýšlíme něco, co už někdo vymyslel.“
mastnej, že když ořechy loupete, tak máte za chvíli mastný ruce. Nevídaný. A co padací most? Ten už tady byl. V místech tří přezděných vchodů vedl přes vodní příkop. Chodili po něm lidi zvenku, aby se necourali přes zámek. To bylo chytře vymyšlené. Rád bych padací most obnovil, včetně kašny uprostřed nádvoří. Víte, jak to bude hezké, až tady bude crčet voda? Vraťme se k vašemu restaurování. Čemu jste v poslední době zachránil život? Asi před rokem jsem restauroval hasičskou stříkačku pro město Čelákovice. To byla nádherná věc. Spojili jsme se s panem Krysteníkem z Nového Hrozenkova, který na ni dělal nový loukoťový kola, protože starý byly úplně shnilý. Já jsem je pak barevně vyzdobil. No prostě dali jsme ji dohromady a byla nádherná. Také restaurujete obrazy… Barokní, do kostelů. Třeba takové, na kterých už není vidět, co na nich původně bylo. Tak jsou zničené. Ale když vám pak na Vánoce zavolá babička, kterou jsem vůbec neznal, ale asi jí na mě dali z toho kostela číslo, že mi strašně děkuje, že ten obraz nikdy neviděla, ale že teď je krásnej. No a to vás potěší víc, než kolik vám zaplatí. To zachráníte něco, co už bylo odsouzený k zániku. Pak jsem třeba restauroval obraz na
kostel do Orlíku – třináct zastavení. Jeden z těch obrazů vypadal, jako když ho vytáhnete z popelnice: protržený, proražený, nic na něm už nebylo vidět, všechno úplně sežral červotoč. Takže jsem napnul nové plátno, opravil trhlinu, vyčistil, domaloval… mám na to svoji metodu, kterou jsem kdysi objevil. Takový chemický postup. Vynikající, ten se mi osvědčil. Obraz vypadá, jako když ho někdo znova namaloval. Minulý rok jsem dělal úžasný obraz svatého Martina na koni dělícího se o plášť s prosebníkem. Ten visí v kostele v Tochovicích. Máte někoho, komu byste své jedinečné řemeslné znalosti předával? To nemám, ale chtěl bych tady na zámku založit školu i s internátem pro lidi, kteří by se chtěli naučit řemeslné fígle, než se na ně úplně zapomene. Bez věkového omezení. Ale záleží na tom, jestli dnešní doba takové znalce ocení natolik, aby byli schopni přežít, aby i finanční efekt jejich práce pro ně byl zajímavý. Bohužel dnešní doba se dívá na řemeslníky jen jako na trouby, co dělají rukama. Úspěch se dnes bere spíše podle toho, co kdo kde stačil ukrást a jak se z toho má dobře. Ale to se určitě změní. I ti, s takovýmto pohledem, potřebují občas něco zrestaurovat. No ono jim nic jiného nezbyde. Mojí specialitou jsou hodiny,
25
A BY P O NÁ S N Ě C O Z Ů S TA L O
„Jsem rád, když můžu lidem udělat radost.“
mastnej, že když ořechy loupete, tak máte za chvíli mastný ruce. Nevídaný. A co padací most? Ten už tady byl. V místech tří přezděných vchodů vedl přes vodní příkop. Chodili po něm lidi zvenku, aby se necourali přes zámek. To bylo chytře vymyšlené. Rád bych padací most obnovil, včetně kašny uprostřed nádvoří. Víte, jak to bude hezké, až tady bude crčet voda? Vraťme se k vašemu restaurování. Čemu jste v poslední době zachránil život? Asi před rokem jsem restauroval hasičskou stříkačku pro město Čelákovice. To byla nádherná věc. Spojili jsme se s panem Krysteníkem z Nového Hrozenkova, který na ni dělal nový loukoťový kola, protože starý byly úplně shnilý. Já jsem je pak barevně vyzdobil. No prostě dali jsme ji dohromady a byla nádherná. Také restaurujete obrazy… Barokní, do kostelů. Třeba takové, na kterých už není vidět, co na nich původně bylo. Tak jsou zničené. Ale když vám pak na Vánoce zavolá babička, kterou jsem vůbec neznal, ale asi jí na mě dali z toho kostela číslo, že mi strašně děkuje, že ten obraz nikdy neviděla, ale že teď je krásnej. No a to vás potěší víc, než kolik vám zaplatí. To zachráníte něco, co už bylo odsouzený k zániku. Pak jsem třeba restauroval obraz na
kostel do Orlíku – třináct zastavení. Jeden z těch obrazů vypadal, jako když ho vytáhnete z popelnice: protržený, proražený, nic na něm už nebylo vidět, všechno úplně sežral červotoč. Takže jsem napnul nové plátno, opravil trhlinu, vyčistil, domaloval… mám na to svoji metodu, kterou jsem kdysi objevil. Takový chemický postup. Vynikající, ten se mi osvědčil. Obraz vypadá, jako když ho někdo znova namaloval. Minulý rok jsem dělal úžasný obraz svatého Martina na koni dělícího se o plášť s prosebníkem. Ten visí v kostele v Tochovicích. Máte někoho, komu byste své jedinečné řemeslné znalosti předával? To nemám, ale chtěl bych tady na zámku založit školu i s internátem pro lidi, kteří by se chtěli naučit řemeslné fígle, než se na ně úplně zapomene. Bez věkového omezení. Ale záleží na tom, jestli dnešní doba takové znalce ocení natolik, aby byli schopni přežít, aby i finanční efekt jejich práce pro ně byl zajímavý. Bohužel dnešní doba se dívá na řemeslníky jen jako na trouby, co dělají rukama. Úspěch se dnes bere spíše podle toho, co kdo kde stačil ukrást a jak se z toho má dobře. Ale to se určitě změní. I ti, s takovýmto pohledem, potřebují občas něco zrestaurovat. No ono jim nic jiného nezbyde. Mojí specialitou jsou hodiny,
25
A BY P O NÁ S N Ě C O Z Ů S TA L O
„Jsem rád, když můžu lidem udělat radost.“