2
Portrétista maorských náčelníků
Portrétista maorských náčelníků
B
ezesporu nejznámější českým rodákem na Novém Zélandu dodnes zůstává Bohumír Lindauer (1839-1926).1 Pocházel z Plzně, vyučil se řemeslu zahradníka po otci, avšak projevoval nadání pro výtvarné umění a s oblibou kreslil rostliny a stromky. Jako šestnáctiletý se rozhodl studoval malířství na akademii ve Vídni, kde strávil příštích sedm let jako chráněnec význačných akademických malířů Leopolda Kupelwiesera a Josepha von Führicha. Věnoval se především portrétům a malbám fresek a náboženských předmětů. Po návratu do Čech maloval výzdobu oltářů moravských kostelů, Bohumír Lindauer cestoval také po Haliči. Náhodou se potkal s jakýmsi dobrodruhem, jenž se zrovna vrátil z Nového Zélandu a poutavě popisoval okouzlující panenskou přírodu a tajemné maorské domorodce. Lindauer se nechal zlákat a zároveň v odjezdu do dálav viděl příležitost, jak se vyhnout službě v nenáviděné c. k. armádě. V Hamburku se nalodil na loď Reichstag směřující do Wellingtonu, s úmyslem strávit zde jen krátký čas. Dorazil 6. srpna 1874, země mu zcela učarovala a stala se jeho trvalým domovem.
1 V křestním listě měl uvedeno německé křestní jméno Gottfried, které po většinu života také používal.
Portrétista maorských náčelníků
3
Pobýval nejprve v Nelsonu na Jižním ostrově, kde se naučil anglicky, účastnil se loveckých výprav a zkoumal i život již tehdy ohrožených ptáků kiwi v jejich přirozeném prostředí. Živil se také jako potulný malíř a fotograf a z naspořených prostředků si mohl otevřít malé studio, kde portrétoval zákazníky. Na konci roku 1875 se přestěhoval do Aucklandu a fascinovaně studoval Maory, zejména obličejová tetování (tā moko), v nichž byl znázorněn celý život, osobní a kmenová identita dotyčného. Rozhodl se zachycovat je na malířském plátně, nejen coby umělecká díla, ale zejména jako dokumentární etnografické nosiče, zachycující nevratně mizející dobu a éru původního obyvatelstva, jež se vinou nemocí, válek s Angličany a nízké porodnosti rychle vytrácelo. Do konce 19. století pokleslo o závratných 40%. Lindauer používal vrstevnou techniku malby a do tvorby zakomponovával také fotografie. Zhotovil si totiž přístroj, jímž fotografie promítal na plátno, odraz zafixoval kresbou a s tímto základem poté vytvořil konečnou malbu. Každý jediný obraz byl osobitým dílem a především dokázal uchvátit samotné Maory, jinak obecně nedůvěřivé vůči bílým umělcům, snažícím se porozumět jejich kultuře, pro svou živost a realističnost. V roce 1877 poBohumír tkal na ulici Maorku s dítětem zabaLindauer leným v dece na zádech. Namaloval ji a obraz byl vystaven ve výkladní skříni knihkupectví ve Wellingtonu. Zámožný advokát, obhájce práv Maorů a nadšený ornitolog Walter Buller dílo zakoupil a s úspěchem prezentoval v nejvyšších kruzích, což de facto znamenalo počátek Lindauerovy slávy. Malíř začal na plátno zachycovat Maory, od mocných náčelníků po stařeny, s detailním vyobrazením oděvů, účesů, ozdob a ornamentů, stejně jako unikátní novozélandskou faunu a flóru. O díla se strhl značný zájem a o tři roky později se autor mohl pochlubit první samostatnou
2
Portrétista maorských náčelníků
Portrétista maorských náčelníků
B
ezesporu nejznámější českým rodákem na Novém Zélandu dodnes zůstává Bohumír Lindauer (1839-1926).1 Pocházel z Plzně, vyučil se řemeslu zahradníka po otci, avšak projevoval nadání pro výtvarné umění a s oblibou kreslil rostliny a stromky. Jako šestnáctiletý se rozhodl studoval malířství na akademii ve Vídni, kde strávil příštích sedm let jako chráněnec význačných akademických malířů Leopolda Kupelwiesera a Josepha von Führicha. Věnoval se především portrétům a malbám fresek a náboženských předmětů. Po návratu do Čech maloval výzdobu oltářů moravských kostelů, Bohumír Lindauer cestoval také po Haliči. Náhodou se potkal s jakýmsi dobrodruhem, jenž se zrovna vrátil z Nového Zélandu a poutavě popisoval okouzlující panenskou přírodu a tajemné maorské domorodce. Lindauer se nechal zlákat a zároveň v odjezdu do dálav viděl příležitost, jak se vyhnout službě v nenáviděné c. k. armádě. V Hamburku se nalodil na loď Reichstag směřující do Wellingtonu, s úmyslem strávit zde jen krátký čas. Dorazil 6. srpna 1874, země mu zcela učarovala a stala se jeho trvalým domovem.
1 V křestním listě měl uvedeno německé křestní jméno Gottfried, které po většinu života také používal.
Portrétista maorských náčelníků
3
Pobýval nejprve v Nelsonu na Jižním ostrově, kde se naučil anglicky, účastnil se loveckých výprav a zkoumal i život již tehdy ohrožených ptáků kiwi v jejich přirozeném prostředí. Živil se také jako potulný malíř a fotograf a z naspořených prostředků si mohl otevřít malé studio, kde portrétoval zákazníky. Na konci roku 1875 se přestěhoval do Aucklandu a fascinovaně studoval Maory, zejména obličejová tetování (tā moko), v nichž byl znázorněn celý život, osobní a kmenová identita dotyčného. Rozhodl se zachycovat je na malířském plátně, nejen coby umělecká díla, ale zejména jako dokumentární etnografické nosiče, zachycující nevratně mizející dobu a éru původního obyvatelstva, jež se vinou nemocí, válek s Angličany a nízké porodnosti rychle vytrácelo. Do konce 19. století pokleslo o závratných 40%. Lindauer používal vrstevnou techniku malby a do tvorby zakomponovával také fotografie. Zhotovil si totiž přístroj, jímž fotografie promítal na plátno, odraz zafixoval kresbou a s tímto základem poté vytvořil konečnou malbu. Každý jediný obraz byl osobitým dílem a především dokázal uchvátit samotné Maory, jinak obecně nedůvěřivé vůči bílým umělcům, snažícím se porozumět jejich kultuře, pro svou živost a realističnost. V roce 1877 poBohumír tkal na ulici Maorku s dítětem zabaLindauer leným v dece na zádech. Namaloval ji a obraz byl vystaven ve výkladní skříni knihkupectví ve Wellingtonu. Zámožný advokát, obhájce práv Maorů a nadšený ornitolog Walter Buller dílo zakoupil a s úspěchem prezentoval v nejvyšších kruzích, což de facto znamenalo počátek Lindauerovy slávy. Malíř začal na plátno zachycovat Maory, od mocných náčelníků po stařeny, s detailním vyobrazením oděvů, účesů, ozdob a ornamentů, stejně jako unikátní novozélandskou faunu a flóru. O díla se strhl značný zájem a o tři roky později se autor mohl pochlubit první samostatnou
4
Portrétista maorských náčelníků
Maorská žena na původní fotografii...
Obraz Maorů při sklizni
...a známá malba, kterou Lindauer unikátní technikou vyhotovil
Portrétista maorských náčelníků
5
veřejnou výstavou. Navázal spolupráci s podnikatelem a štědrým mecenášem Henrym Partridgem, který si uvědomoval historickou hodnotu obrazů. Postupně skoupil přes sedm desítek portrétů z Lindauerova štětce a roku 1915 je věnoval městu Auckland. Vedle o generaci mladšího Charlese Fredericka Goldieho (1870–1942) je Lindauer považován za předního malíře Maorů. Jejich prastaré tradice a zvyky včetně nápadných tetování byly vinou postupující kristianizace nevratně na ústupu. Lindauer pochopil, že je třeba rychle zaznamenat, co dosud zbývalo ze starých dob. V roce 1886 vykonal velmi úspěšné turné po Evropě, během něhož o jeho obrazy na výstavě v Londýně dokonce vyjádřila zájem britská královská rodina. Komunikoval i s přáteli v Čechách, zejména s Vojtou Náprstkem a jeho chotí Josefě, které dokonce věnoval dva maorské obrazy a řadu artefaktů z cest.2 O tři roky později zakoupil s druhou chotí Rebeccou (první žena Emilia zemřela krátce po svatbě) pozemek ve Woodville na severovýchod od Wellingtonu. Postavil zde dům s ateliérem, sám pečoval o rozlehlou zahradu a vychoval dva syny, Hectora a Victora. Starší proslul jako houslista, mladší nejprve působil jako pedagog, načež se vrhl na vědeckou dráhu, zabýval se studiem řas a sinic a účastnil se řady mezinárodních vědeckých expedic.3 Cestoval Josef Kořenský malíře navštívil a představil blíže veřejnosti v Čechách v článku „U pohlavárů maorských. Krajan podobiznář“, publikovaném 15. května 1901 v pražských Národních listech: „K neuvěření, že by osud měl zaváti právě malíře Čecha do odlehlých končin našich protinožců, aby uprostřed horské přírody novozélandské maloval tetované pohlaváry vymírajících Maorů a zachoval tak po nich trvalou památku v obrazárnách soukromých i veřejných.Vyslovte jméno Lindauer a každý maorský náčelník bude kývat hlavou, aby dal najevo, že svého podobiznáře zná. Jděte na pohřeb do domu kteréhokoliv náčelníka a co spatříte nad vstavenou mrtvolou? Olejomalbu a věrnou podobu zesnulého, vyzdobenou fábory. (...) Lindauer často doprovázíval svého příznivce a přítele Sira Buttlera na loveckých výpravách. Proto umí vypravovat také pěkné věci o novozélandské přírodě a mohl by svými zkušenostmi rozšířit obzor po životozpytě památného ptáka kiwi, jehož často choval v zajetí, krmě ho masem. Hlas chuuuji 2 Blíže JUNGOVÁ, Gabriela: Gottfried Lindauer and the Náprstek Museum: Ethnographic Collection; In: Annals of the Náprstek Museum 40/1, Náprstkovo muzeum, Praha 2019, s. 25-42. 3 Blíže CASSIE, Vivienne: Contributions of Victor Lindauer (1888-1964) to New Zealand Phycology; In: Journal of the Royal Society of New Zealand, Vol. 1, No.2, Wellington 1971, s. 89-98.
4
Portrétista maorských náčelníků
Maorská žena na původní fotografii...
Obraz Maorů při sklizni
...a známá malba, kterou Lindauer unikátní technikou vyhotovil
Portrétista maorských náčelníků
5
veřejnou výstavou. Navázal spolupráci s podnikatelem a štědrým mecenášem Henrym Partridgem, který si uvědomoval historickou hodnotu obrazů. Postupně skoupil přes sedm desítek portrétů z Lindauerova štětce a roku 1915 je věnoval městu Auckland. Vedle o generaci mladšího Charlese Fredericka Goldieho (1870–1942) je Lindauer považován za předního malíře Maorů. Jejich prastaré tradice a zvyky včetně nápadných tetování byly vinou postupující kristianizace nevratně na ústupu. Lindauer pochopil, že je třeba rychle zaznamenat, co dosud zbývalo ze starých dob. V roce 1886 vykonal velmi úspěšné turné po Evropě, během něhož o jeho obrazy na výstavě v Londýně dokonce vyjádřila zájem britská královská rodina. Komunikoval i s přáteli v Čechách, zejména s Vojtou Náprstkem a jeho chotí Josefě, které dokonce věnoval dva maorské obrazy a řadu artefaktů z cest.2 O tři roky později zakoupil s druhou chotí Rebeccou (první žena Emilia zemřela krátce po svatbě) pozemek ve Woodville na severovýchod od Wellingtonu. Postavil zde dům s ateliérem, sám pečoval o rozlehlou zahradu a vychoval dva syny, Hectora a Victora. Starší proslul jako houslista, mladší nejprve působil jako pedagog, načež se vrhl na vědeckou dráhu, zabýval se studiem řas a sinic a účastnil se řady mezinárodních vědeckých expedic.3 Cestoval Josef Kořenský malíře navštívil a představil blíže veřejnosti v Čechách v článku „U pohlavárů maorských. Krajan podobiznář“, publikovaném 15. května 1901 v pražských Národních listech: „K neuvěření, že by osud měl zaváti právě malíře Čecha do odlehlých končin našich protinožců, aby uprostřed horské přírody novozélandské maloval tetované pohlaváry vymírajících Maorů a zachoval tak po nich trvalou památku v obrazárnách soukromých i veřejných.Vyslovte jméno Lindauer a každý maorský náčelník bude kývat hlavou, aby dal najevo, že svého podobiznáře zná. Jděte na pohřeb do domu kteréhokoliv náčelníka a co spatříte nad vstavenou mrtvolou? Olejomalbu a věrnou podobu zesnulého, vyzdobenou fábory. (...) Lindauer často doprovázíval svého příznivce a přítele Sira Buttlera na loveckých výpravách. Proto umí vypravovat také pěkné věci o novozélandské přírodě a mohl by svými zkušenostmi rozšířit obzor po životozpytě památného ptáka kiwi, jehož často choval v zajetí, krmě ho masem. Hlas chuuuji 2 Blíže JUNGOVÁ, Gabriela: Gottfried Lindauer and the Náprstek Museum: Ethnographic Collection; In: Annals of the Náprstek Museum 40/1, Náprstkovo muzeum, Praha 2019, s. 25-42. 3 Blíže CASSIE, Vivienne: Contributions of Victor Lindauer (1888-1964) to New Zealand Phycology; In: Journal of the Royal Society of New Zealand, Vol. 1, No.2, Wellington 1971, s. 89-98.
6
Portrétista maorských náčelníků
7
Portrétista maorských náčelníků
chuuuji často budil našeho krajana ze spaní. Odtud snad jméno kiwi (...) Že jsem hned po svém příchodu na Nový Zéland pana Lindauera vyhledal, rozumí se samo sebou. Slzel rozkoší, když jsem počal s jeho synem hráti na housle české národní písně Jakkoliv nemluvil česky již po celých patnáct let, přece hovořil plynně mateřským jazykem a nové a nové písně rojily se mu v hlavě, čím více jsme spolu prozpěvovali (...).“4 V roce 1904 zaznamenal Bohumír Lindauer pronikavý úspěch také na Světové výstavě v St. Louis v USA, kde obdržel několik ocenění. Posledních deset let života kvůli zhoršujícímu se zraku již téměř nemaloval. Přesto má na svém kontě přes tisíc podobizen, z toho zhruba pětina zachycovala Maory. Zemřel doma ve Woodville, kde se dnes nachází věrná replika jeho ateliéru. Lindauerovy obrazy jsou dnes na Novém Zélandu považovány za národní poklad a zdobí přední galerie. Naprostou většinu nalezneme v Auckland Art Gallery Toi o Tamaki.5
Vycpaný exemplář ptáka kiwi
Lindauerovy obrazy v National Art Gallery ve Wellingtonu
Obraz kmenového vůdce Rewi Manga Maniapoto (vlevo)
4 KOŘENSKÝ, Josef: U pohlavárů maorských. Krajan podobiznář; In: Národní listy, 15. května 1901, s. 1. 5 Blíže k tvorbě Lindauera viz BELL, Leonard: Crossing boundaries: Gottfried Lindauer, a Czech artist in New Zealand and his paintings of Maori; In: Umění. Časopis Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky 48, č. 4, Praha 2000, s. 218-223. Novozélandská Māori TV poprvé v roce 2011 odvysílala dvě série hraných dokumentárních filmů Behind the Brush, mapujících všechny kapitoly Lindauerova života, přičemž filmaři natáčeli i v Plzni a jinde v Čechách.
6
Portrétista maorských náčelníků
7
Portrétista maorských náčelníků
chuuuji často budil našeho krajana ze spaní. Odtud snad jméno kiwi (...) Že jsem hned po svém příchodu na Nový Zéland pana Lindauera vyhledal, rozumí se samo sebou. Slzel rozkoší, když jsem počal s jeho synem hráti na housle české národní písně Jakkoliv nemluvil česky již po celých patnáct let, přece hovořil plynně mateřským jazykem a nové a nové písně rojily se mu v hlavě, čím více jsme spolu prozpěvovali (...).“4 V roce 1904 zaznamenal Bohumír Lindauer pronikavý úspěch také na Světové výstavě v St. Louis v USA, kde obdržel několik ocenění. Posledních deset let života kvůli zhoršujícímu se zraku již téměř nemaloval. Přesto má na svém kontě přes tisíc podobizen, z toho zhruba pětina zachycovala Maory. Zemřel doma ve Woodville, kde se dnes nachází věrná replika jeho ateliéru. Lindauerovy obrazy jsou dnes na Novém Zélandu považovány za národní poklad a zdobí přední galerie. Naprostou většinu nalezneme v Auckland Art Gallery Toi o Tamaki.5
Vycpaný exemplář ptáka kiwi
Lindauerovy obrazy v National Art Gallery ve Wellingtonu
Obraz kmenového vůdce Rewi Manga Maniapoto (vlevo)
4 KOŘENSKÝ, Josef: U pohlavárů maorských. Krajan podobiznář; In: Národní listy, 15. května 1901, s. 1. 5 Blíže k tvorbě Lindauera viz BELL, Leonard: Crossing boundaries: Gottfried Lindauer, a Czech artist in New Zealand and his paintings of Maori; In: Umění. Časopis Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky 48, č. 4, Praha 2000, s. 218-223. Novozélandská Māori TV poprvé v roce 2011 odvysílala dvě série hraných dokumentárních filmů Behind the Brush, mapujících všechny kapitoly Lindauerova života, přičemž filmaři natáčeli i v Plzni a jinde v Čechách.
8
Ti první
Ti první
V
ůbec prvním našincem, který již koncem 18. století zřel divoké břehy Nového Zélandu, byl pravděpodobně Tadeáš Haenke (1761-1817) ze severočeské Chřibské, který se vypracoval na uznávaného přírodovědce, botanika, cestovatele a hodnostáře španělského krále v jihoamerických koloniích. Jako mladík obdržel hudební vzdělání, na jezuitské koleji studoval také filozofii a medicínu, ale největší vášeň projevoval pro rostlinnou říši. Působil v Praze a ve Vídni, v roce 1789 odplul se španělskou průzkumnou výpravou do Jižní Ameriky. Později podnikl i náročnou cestu na Filipíny, Tahiti, Novou Kaledonii a Nový Zéland a odtud do Austrálie, kam jeho noha vstoupila v březnu 1793. Nakonec se usadil v dnešní Bolívii, kde v zapadTadeáš Haenke lém městečku otevřel lékařskou ordinaci, farmařil a žil mezi indiány, kteří mu odhalili tajemství pralesa, zejména lekníny, jež ho fascinovaly do konce života. Také legendární dobrodruh Čeněk Paclt (1813–1887), jehož noha jako historicky prvního Čecha spočinula na všech obydlených světadílech, na přelomu let 1865-66 trávil několik měsíců na obou hlavních novozélandských ostrovech. To měl za sebou již službu u dělostřelectva v americké armádě, pátrání po diamantech v džungli v srdci Brazílie a těžbu zlata v australské pustině. Paclt procestoval Nový Zéland křížem krážem a po měsících tvrdé
Ti první
9
dřiny v dolech v provinciích Otago a Canterbury na Jižním ostrově zjistil, že možnosti zázračného zbohatnutí jsou zde značně omezené. Putování v nehostinné krajině kolem řeky Waimakariri a marné dobývání cenného kovu s několika společníky popsal ve svém deníku: „Potulovali jsme se touto krajinou, opatřeni jsouce lopatou, dlabákem a plechovou mísou, prokopávajíce naplavenou zem na různých místech, abychom se přesvědčili, mnoho-li zlata v sobě chová. Zlato nalezli jsme sice všude, ale v tak nepatrném množství, že se nám namáhavá práce jen málo vyplácela. (...) Nedostatek potravy, především masa, ustavičné deště, nezdraČeněk Paclt při dobývání zlata vé podnebí, obtížná práce a dlouhá řada jiných útrap a svízelí přivádí mnohé kovkopy téměř k malomyslnosti. I samo dobývání náplavu je spojeno s mnohými obtížemi. Doliny a hory jsou všude pokryty houštinami, jež třeba pracně vysekat, než se počne hledat zlato. Asi na stopnu výšky leží černá země a pod ní místy až na tři stopy žlutý nebo bledě šedivý jíl. Pak teprve následuje nános, skládající se z hladkých zakulacených kaménků, které jako stavivo jsou spojeny a pískem tak pevně zality, že nemožno mnohdy ani dlabákem kus té hmoty urazit. Z nánosu vyhází se velké kamení a zbylý jemnější písek, který bývá promíšen drobným zlatem, pere se pak v dlouhých, šikmo položených korytech z prken...“1 Paclt se po novozélandském těžařském neúspěchu vrátil na čas do rodného Trutnov, ale nakonec spojil své další divoké osudy s Jižní Afrikou.2
1 SVOBODA, Jaroslav: Čeňka Paclta Cesty po světě: příhody a zkušenosti jeho na cestách po Americe, Australii, Novém Zealandě a jižní Africe, Nakl. Karel Vačlena, Mladá Boleslav 1888, s. 140-141. 2 Blíže PACLT, Čeněk: Cesty světem, Orbis, Praha 1954.
8
Ti první
Ti první
V
ůbec prvním našincem, který již koncem 18. století zřel divoké břehy Nového Zélandu, byl pravděpodobně Tadeáš Haenke (1761-1817) ze severočeské Chřibské, který se vypracoval na uznávaného přírodovědce, botanika, cestovatele a hodnostáře španělského krále v jihoamerických koloniích. Jako mladík obdržel hudební vzdělání, na jezuitské koleji studoval také filozofii a medicínu, ale největší vášeň projevoval pro rostlinnou říši. Působil v Praze a ve Vídni, v roce 1789 odplul se španělskou průzkumnou výpravou do Jižní Ameriky. Později podnikl i náročnou cestu na Filipíny, Tahiti, Novou Kaledonii a Nový Zéland a odtud do Austrálie, kam jeho noha vstoupila v březnu 1793. Nakonec se usadil v dnešní Bolívii, kde v zapadTadeáš Haenke lém městečku otevřel lékařskou ordinaci, farmařil a žil mezi indiány, kteří mu odhalili tajemství pralesa, zejména lekníny, jež ho fascinovaly do konce života. Také legendární dobrodruh Čeněk Paclt (1813–1887), jehož noha jako historicky prvního Čecha spočinula na všech obydlených světadílech, na přelomu let 1865-66 trávil několik měsíců na obou hlavních novozélandských ostrovech. To měl za sebou již službu u dělostřelectva v americké armádě, pátrání po diamantech v džungli v srdci Brazílie a těžbu zlata v australské pustině. Paclt procestoval Nový Zéland křížem krážem a po měsících tvrdé
Ti první
9
dřiny v dolech v provinciích Otago a Canterbury na Jižním ostrově zjistil, že možnosti zázračného zbohatnutí jsou zde značně omezené. Putování v nehostinné krajině kolem řeky Waimakariri a marné dobývání cenného kovu s několika společníky popsal ve svém deníku: „Potulovali jsme se touto krajinou, opatřeni jsouce lopatou, dlabákem a plechovou mísou, prokopávajíce naplavenou zem na různých místech, abychom se přesvědčili, mnoho-li zlata v sobě chová. Zlato nalezli jsme sice všude, ale v tak nepatrném množství, že se nám namáhavá práce jen málo vyplácela. (...) Nedostatek potravy, především masa, ustavičné deště, nezdraČeněk Paclt při dobývání zlata vé podnebí, obtížná práce a dlouhá řada jiných útrap a svízelí přivádí mnohé kovkopy téměř k malomyslnosti. I samo dobývání náplavu je spojeno s mnohými obtížemi. Doliny a hory jsou všude pokryty houštinami, jež třeba pracně vysekat, než se počne hledat zlato. Asi na stopnu výšky leží černá země a pod ní místy až na tři stopy žlutý nebo bledě šedivý jíl. Pak teprve následuje nános, skládající se z hladkých zakulacených kaménků, které jako stavivo jsou spojeny a pískem tak pevně zality, že nemožno mnohdy ani dlabákem kus té hmoty urazit. Z nánosu vyhází se velké kamení a zbylý jemnější písek, který bývá promíšen drobným zlatem, pere se pak v dlouhých, šikmo položených korytech z prken...“1 Paclt se po novozélandském těžařském neúspěchu vrátil na čas do rodného Trutnov, ale nakonec spojil své další divoké osudy s Jižní Afrikou.2
1 SVOBODA, Jaroslav: Čeňka Paclta Cesty po světě: příhody a zkušenosti jeho na cestách po Americe, Australii, Novém Zealandě a jižní Africe, Nakl. Karel Vačlena, Mladá Boleslav 1888, s. 140-141. 2 Blíže PACLT, Čeněk: Cesty světem, Orbis, Praha 1954.