INDIGO, DÍTĚ Z KŘIŠŤÁLU 1 Renata Wayana
UKÁZKY 1. Ahoj, jmenuji se Honza, je mi 10 let a budu ti vyprávět příběh o kouzelném setkání s mým přítelem, které mi doslova změnilo život. Ať je ti 8, 10 nebo 12 i víc, na tom nesejde… Určitě ti minimálně v něčem, co budeš číst, pomůže… Více chápat, více rozumět, cítit se líp… Už se ti někdy stalo, že ses cítil sám? Měl jsi pocit, že ti nikdo nerozumí? Nebo že ty nerozumíš dospělým? Nevěděl jsi, jak se s nějakými situacemi vypořádat? Jak něco řešit? Jak uklidnit nějakou hádku? Nikdo na tebe nemá čas a tobě vlastně zbývá jen ten mobil? Protože vlastně všichni na něm jsou a teď vyšla nová hra? Pokud sis na některou otázku odpověděl ANO, pak právě pro tebe je tento můj příběh. Do tohoto setkání jsem byl jen kluk, který plně žil tím, co teď frčí - moderní technologií, miloval hry na telefonu (byl to můj útěk od reality, jediná možnost, jak vyplnit čas, když jsem se nudil) a chodil do školy. Doma to nebylo vždy růžové, ale nevěděl jsem, co s tím, tak jsem si raději zalezl k mobilu, než abych něco řešil, viděl a slyšel něco, co nechci, nebo se vůbec do něčeho pletl. I mí kamarádi řešili různé své starosti, ale co mi bylo do toho, když jsem jim nemohl nijak pomoct. Jsem přece „jen“ dítě. Prostě ráno klasika škola, pak úkoly, odpolko telefon, televize, občas jít ven na vzduch, večer spát a víkend nějaký plán s rodiči. Víc jsem neznal. Tak to bylo do té doby, než se mi odhalilo něco, co budeš TEĎ TY se mnou odhalovat v tomto příběhu. Nemůžu dýchat. Slzy mi vyhrkly do očí a jediné, co chci, je být v tuhle chvíli někde hodně daleko. Daleko odsud! Zabouchávám za sebou dveře a utíkám! „Jendo, počkej!“ slyším, jak za mnou volá táta i máma. Ale já nechci čekat! Nechci zastavit! Utíkám, co nejrychleji to jde, bezmyšlenkovitě, přímo do lesa. Přes slzy nevidím. To přece nemůžou myslet vážně! A co já? Já chci přece oba rodiče! Nechci být jako Marťas ze třídy, kterému se rodiče rozvedli a teď je chvíli s mámou a pak zase s tátou. Já je chci mít oba! Docházejí mi síly, jak rychle běžím. Srdce mi buší jak o závod a už nemůžu… Klopýtám, padám do borůvčí, když v ten moment se za stromem něco MIHNE! Co to bylo? … o pár hodin dříve… 1
INDIGO, DÍTĚ Z KŘIŠŤÁLU 2 Renata Wayana
2. „A jak to vypadá u vás?“ vyzvídá hned Péťa. „No jo, to by mě taky zajímalo,“ přidávám se k Péťovi. „No… jak to jen nejlépe a stručně popsat… Je to u nás hodně podobné jako příroda vaše, jen u nás vidíš barvy ještě jasněji. Vše jasně září. Je to takový náš ráj, jak jen si ho umíš představit. Jen příroda a naše domky. Silnice a auta nemáme, nepotřebujeme je.“ „Jak to?“ „Umíme se přemísťovat, takzvaně se teleportujeme. Ani telefony nemáme, taky je nepotřebujeme. Umíme se spojit myšlenkou na dálku, a tak spolu mluvit. Jéňa to už viděl…“ „Páni!“ žasne Péťa. „A školu máte? Jak se rodíte? Co je u vás jinak?“ chrlí ze sebe nadšeně. „Dobře, povím vám to všechno…“ A Indigo si sedá před pařez, aby se o něj opřel. „Představ si přírodu tak krásnou, čistou, nezničenou, ve všech svých barvách, kde všechno kvete a voní, jako v pohádce. Tak to u nás vypadá…“ zasní se Indigo a na chvíli zase zavírá oči. „A víte co? Ukážu vám to, nelekejte se…“ A najednou, mávne kolem nás dokola rukou. Tam, kde už rukou mávl, se příroda kolem nás mění k nepoznání… Máme s Péťou pusu dokořán! Najednou jsme v jeho světě! „Příroda, zvířata a my tam žijeme v dokonalém celku, který se doplňuje. Komunikujeme spolu a pomáháme si. Máme tam i víly, skřítky a jiné kouzelné bytosti, vidíš?“ A opravdu, všechno vidíme! Víly a skřítci jsou hodně podobní, jako se vyobrazují v pohádkách, které znám, jen o trošku větší, řekl bych… Jsou roztomilí! Ale oni nás nevidí… Jedna víla ošetřuje květinu… Ale ta květina je tak veliká! Mnohem větší než ta víla! To je zajímavé… Skřítci kamsi nosí drobné kamínky, chichotají se něčemu, ale nerozumíme jim… Všechno má tak jasné barvy, jaké jsem ještě nikdy neviděl! Ani v sobotu při západu slunce! To se nedá, kamaráde, slovy pospat! Chceme se něčeho dotknout, pohladit si to, ale jak to zkusíme, projede naše ruka skrz… Nemůžeme si na to sáhnout. A taky… něco kolem všeho září i jakoby okolo… „U nás vidíš kolem každé bytosti, rostliny i zvířete barvu - jeho energii. Ta barva ti značí, jak se to stvoření cítí, zda září hodně nebo málo čili zda je zdravé či nemocné a něco potřebuje. A podle toho si právě můžeme pomáhat. Každý strom, každá květina i rostlina má také svoji duši, svoji energii, to existuje jak u nás, jak i teď tady vidíš, tak ale i u vás! Opravdu! Tento dar, vidět to, máte i vy lidé, ale nevyužíváte ho, zapomněli jste na něj, stejně jako na vzájemné souznění, a to jak mezi sebou navzájem, tak i mezi vámi a přírodou. Ale třeba Jenda už to ví, že to tak je, že souznění s přírodou funguje, pomáhá, léčí… A když se v lese na chvíli zastavíš, zavřeš oči, chvíli jen dýcháš a spojíš se tak s ním, najednou jeho nádherné barvy můžeš také vidět! Ale nestačí se tím lesem jen projít, to tě sice trochu uzdraví, ale nespojíš se s ním, dokud se nezastavíš… Ale ty to, Péťo, uvnitř sebe víš…“ pousměje se. A my jen stále s úžasem a nadšením, a asi i stále pusou dokořán, sledujeme tu nádheru, kterou najednou vidíme kolem sebe!
2
INDIGO, DÍTĚ Z KŘIŠŤÁLU 3 Renata Wayana
„Hodně dětí to ví a uvnitř sebe cítí, že je příroda kouzelná, ale nechtějí si připadat před ostatními hloupě, že se jim v přírodě líbí, je jim tam dobře, že by raději místo u počítače byli venku s kamarády. Tak to raději mezi sebou vzájemně tají a dokazují si svoji velikost jinak, povrchně - co dostaly nového, kdo má jaký mobil a tak,“ vysvětluje nám Indigo a pokračuje: „Máme lidskou podobu, jako vy, ale vidíme se i jinak, právě pomocí energie…“ Opět mávne rukou a najednou vidíme jejich vesničku. Opravdu vypadají skoro jako my… A také kolem nich září ty všechny úžasné barvy… Jako by kolem nich, kolem jejich těl, byl jakýsi obal… Nedokážu to úplně popsat… Jako by byl z vody. Průhledný, ale přitom zářící různými barvami… To je tak úžasné! Vesnička je celá úžasná. Úplný ráj… Sice skromná, domky jako by měli z hlíny, dřeva a kamenů, ale dokonale ozdobené, upravené, no nádherné… a všude tráva, květiny… U každého domku je ta veliká květina, jakou jsem viděl u té víly. Indigo opět mávne rukou a spouští nám film k tomu, co dál vypráví: „Když se potkají dva moudří a vyspělí křišťáloví lidé, kteří se už dostatečně vyvinuli na to, aby mohli životem vést nového křišťálka, jejich duše, energie se spojí. Na chvíli zmizí jejich lidská podoba, je to velký energetický vír dvou duší, průhledný, křišťálový, zářící duhovými barvami. Pak dojde k záblesku, ale ještě většímu, než byl ten můj, co jste viděli, a dva dospělí jsou zpět i s malým křišťálkem. Takhle se rodíme.“ Tak tohle bylo úžasný! Najednou se ti lidé změnili a celí byli právě tak, jak je popisoval jakoby z vody, průhlední… a pak byl takový celý i ten vír… Cítili jsme z něj i lehký vánek! To bylo super! „Každé dítě je úplně nová čistá bytost. Jak bych vám to jen popsal… U nás neexistují žádné geny od matky či otce. A to ostatně ani u vás. Teda existují, ale nemají až takový význam, jaký jim vaše věda udává. Předávají vám v podstatě jen to, jak vypadají vaše fyzická těla, že máte třeba vlasy po tátovi, oči po mamce a tak. V ostatním, jak se chováte, jací jste, zda jste zdraví či nemocní, v tom jste naprosto svobodní! To si určujete vy! Ale protože to neznáte, většinou přebíráte vzor a realitu svých rodičů, ve které vyrůstáte v průběhu života i před ním, když jste ještě v bříšku. Opravdu - každá nová bytost, u nás i u vás, je svobodná a sama si ve svém životě všechno určuje. Sama si volí, jak se bude chovat, jak se zachová v různých situacích… To nejsou žádné geny! To je, jak jsem říkal, většinou to, co vidíte u svých rodičů, co vám připadá normální, a tak se pak chováte i ve svém životě. Škoda, že na to vaši rodiče často zapomínají, že právě oni vám dávají vzor a hodně vás ovlivňují v tom, jací budete, až vyrostete! Ale zase... když to budete vědět, můžete se sami dobrovolně změnit a chovat se podle sebe. Být sami sebou, ne svými rodiči, pokud se vám třeba nelíbí, jak se někdy chovají. No, a protože u nás vládne láska, moudrost a souznění, nemáme u nás špatné vlastnosti. Ty k nám nepatří, teda přirozeně. Všichni jsme si rovni! U nás platí: JÁ JSEM TY, A TY JSI JÁ. Vzájemně se podporujeme a učíme se od sebe. Kdyby to takhle platilo všude, nebyl by žádný boj…“ 3. Přijíždíme k babičce. Zaparkovat musíme pod kopcem, protože k jejich domu nevede cesta pro auto. A babička nás už vyhlíží, jako vždycky. Má u domku lavičku, na které vždycky sedí 3
INDIGO, DÍTĚ Z KŘIŠŤÁLU 4 Renata Wayana
a čeká na nás. Děda stojí vedle ní a už nám oba mávají. Jo, to jsou rodiče mého taťky. K druhé babičce s dědou taky jezdíme, ale sem jezdím raději. Druhý děda je dost přísný a všechno tam musí fungovat přesně tak, jak řekne, teda spíš zavelí. Tam moc zábavy není. „Ahoooj!“ volám na ně natěšeně, když vylézám z auta. Naši je zdraví taky, ale ještě vyndávají nákup pro babičku. Nečekám na ně. Radostně se rozbíhám do kopce za babičkou a dědou. Mám je tak moc rád! Probíhám mezi slepicemi, které tím plaším a vbíhám babičce do náruče a vítám se s ní. Má taky radost, že mě vidí. Děda mě pohladí po hlavě a povídá: „Copak ty jsi jedl? Nebo tě snad pověsili za nohy do průvanu?“ ptá se mě s vážným výrazem. „Všechno možný, proč?“ odpovídám nechápavě. „No, že jsi tak o půl hlavy vyšší!“ směje se děda. „To ne, dědo,“ zakroutím hlavou. Děda je šprýmař. Vždycky mi položí nějakou otázku, kterou nechápu, a přitom se ptá na normální věc. Jako by se mě nemohl zeptat, jestli jsem nějak nevyrostl. Už přichází mamka s taťkou. Je zábavný sledovat mamku, jak opatrně našlapuje, aby nešlápla do slepičince. Na chvíli zvedne hlavu, aby babičku s dědou pozdravila, udělá krok, a je to! „Já to věděla, zase…“ konstatuje mamka a už si pucuje botu o trávu. Všichni se smějeme! Aby mamka i přes svoji pozornost do žádného slepičince nešlápla, to se snad ještě nikdy nestalo, co se pamatuji. „Tak pojďte, už jsme se na vás těšili,“ pobízí nás babička a vstává ze své lavičky za pomoci dřevěné hole, kterou má. Nemůže totiž kvůli své váze moc na nohy. Takhle si ji pamatuji už od dětství. Ale to její kolíbání při chůzi… to je tak roztomilé! Babička je celá roztomilá. Budu se opakovat, ale mám ji opravdu moc rád. 4. Teď je ta vhodná doba… „Ty tati, můžu se tě na něco zeptat?“ „No jasně,“ odpoví mi hned. „Co máš vlastně na mamce rád?“ zeptám se přímo. „Proč se ptáš?“ vykulí taťka zaskočeně oči. „No jen tak. Zajímalo by mě, proč sis vybral zrovna mamku? A ne někoho jinýho?“ lítá ze mě samo. „Teda, to jsi mě zaskočil.” přiznává taťka. „No, mamku mám rád tak nějak za všechno… jaká je a tak…” „A za co například?“ ptám se konkrétně, jak mi radil Indigo.
4
INDIGO, DÍTĚ Z KŘIŠŤÁLU 5 Renata Wayana
Taťka se opře zády do sena: „No, co bych ti k tomu tak řekl… Například se mi vždycky líbil její úsměv. Tím mě hnedka očarovala, když jsem ji poprvé uviděl tenkrát před školou. A ty její laskavý oči, hebký vlasy. To jsem hned věděl, že jinou už nechci. Byla krásná, chytrá, zábavná, vždycky si se vším uměla poradit…“ zasní se taťka. „A to už teďka není?“ „Jak jsi na to přišel?“ zarazí se taťka. „Jasně, že je…“ „No, že jsem tě dlouho neviděl se na ni usmát, jako se usmíváš teď, když o tom mluvíš…“ Taťka smutně povzdychne a povídá: „Asi máš pravdu. Nějak mi to všechno utíká pod rukama tou prací,“ přiznává taťka, a ještě silněji mě objímá. „Jsi chytrej kluk,“ podrbe mě u toho ve vlasech. „A máš pravdu… Vůbec už nejsi malej!“ A nastává chvíle ticha, kdy si jen tak vegetíme. Je ale vidět, že taťka přemýšlí. Po chvíli pronese: „No ale zaházet frisbee bysme si mohli…“ navrhuje. „Super! Tak jdeme!“ vstávám natěšeně, a tak rychle, že sebou škubne i kočka. Ještě ji pohladím, abych ji utišil, lehce pohladím i koťátka a odcházíme. „Miláčku, jdeme si zaházet frisbee, jdeš s námi?“ navrhuje k mému úžasu taťka mamce. Mamka je očividně taky zaskočená: „No já nevím…“ odpovídá zaraženě. „Jen pojď, mami, bude sranda,“ pobízím mamku i já a taťka mezitím na chodbě ve skříni hledá frisbee, se kterým jsme si tu kdysi už házeli. Ale jen já s taťkou, mamka většinou babičce s něčím pomáhá, jak nemůže na nohy. „Jen běž, holka…“ přidává se babička. Mamka pokrčí rameny: „Tak fajn, tak jdeme.“ A vydáváme se nad chalupu, kde je louka. Po cestě pozoruji taťku, jak sem tam pohladí mamku po zádech, zatímco si něco povídají. Jdu za nimi dál, aby měli soukromí. Mamka se směje, taťka taky. Je mi jedno čemu, tenhle pohled se mi fakt líbí. Asi to přece jen s taťkou trochu zapracovalo, ta moje otázka. Už jsme na louce. Nejprve stojíme do trojúhelníku a jen tak si házíme, na rozehřátí. Dál to hrajeme ale tak, že tam, kam spadne frisbee, odtamtud se musí házet. Je to sranda, kolikrát letí nebo se dokutálí pěkně daleko. Nějakou dobu si házíme, a je vidět, že už nám všem trochu chybí trénink. Ale hlavní je, že hrajeme všichni spolu, z toho mám RADOST.
5. „Páni… a jak se teda učíte? Máte školu?“ „Školu tak, jak ji znáte vy, nemáme… Zprvu, když se zrodí křišťálek, tak se svými rodiči objevuje svět kolem sebe, učí se vidět a rozpoznávat energie ostatních, učí se komunikovat se stromy, se zvířaty, všechno se postupně učí od rodičů.“ Celý děj zase pozorujeme. Malej prcek chodí s rodiči venku. Vždycky na něco ukáže, na rostliny, na barvu - teda to, co je kolem rostliny, a rodiče mu k tomu něco poví… Nechávají ho zkoumat svět - čichat ke kytkám, objímat stromy i lézt na ně… Hladí i zvíře podobné srnce, ptáčci mu sedají na natažený prst a asi si s nimi i povídá… „A když už plně rozumí tomu, jak fungují tyto základní zákonitosti našeho světa, dozví se něco málo o světech okolních. A nechává se to na něm, v čem se chce rozvíjet dál, co ho baví, co by chtěl tvořit a dál poznávat.“ „Ty jo!“ žasne Péťa. 5
INDIGO, DÍTĚ Z KŘIŠŤÁLU 6 Renata Wayana
„Nevyrušuj!“ zastavím ho hned. „Místo školy u nás funguje SNÍLNA a SDÍLNA…“ mávne rukou a vidíme několik různých, krásně vyzdobených domků. „Klidně nakoukněte oknem dovnitř,“ poznává naši zvědavost Indigo. Jsou to opravdu krásné domky. Krásně vyzdobené obrázky, obrazy a nádhernými výtvory ze dřeva a kamenů. Nakukujeme dovnitř… I tam je spousta barev a krásných výtvorů… Všude po zemi je spousta polštářků a děti na nich sedí nebo leží… No, úžasná „škola“! „SNÍLNA, jak vás asi napadne, slouží k tomu, aby každý křišťálek přišel na to, co by chtěl na sobě rozvíjet dál. Je to skupina, kterou vede několik „Starších“. S malými křišťálky se tam povídá o tom, co se do teď naučili od rodičů, a co je nejvíce zaujalo, čemu by se chtěli věnovat dál. A pokud to zatím neví, zkouší tam s nimi všechny možné oblasti rozvoje, dokud se neodhalí právě to, v čem má Křišťálek svůj talent. Říkáme tomu NALEZENÍ SVÉ CESTY. Chápeme, že pouze, když každý dělá to, co ho opravdu baví, dělá to s radostí, nadšením a na sto procent, pak všichni jsou spokojení a šťastní. Doplňujeme se. Jedině tak je možné fungovat v dokonalé souhře a harmonii. Některé baví více práce s energií, tak se z nich stanou LÉČITELÉ. Někoho baví tvořit, kreslit, vyrábět, tak rozvíjí svůj dar a jsou z nich TVŮRCI, dělají hezčí naše domky. Někoho zas baví pracovat s rostlinami, tak začne prohlubovat svoji schopnost pečovat o ně, lépe s nimi komunikovat, tak nám pak rostliny dávají své dary, plody, třeba ovoce a zeleninu, těm se říká ROSTLINÁŘI. Sice nepotřebujeme nutně jíst, nepotřebujeme to k životu, ale je to pro nás odměna, na chuť. Všichni se dělíme a neměříme, kdo komu dal víc, tahle vlastnost k nám nepatří. Víme, že vše je tak, jak má být. Každý je tam, kde má právě v tu chvíli být a také, kde si být přál. Každý dostane, co dostat má a také, co si dostat přál. Ale to pochopíte… No a někoho zaujmou okolní světy, těm se říká VESMÍRNÍCI, jako třeba mě, tak se učí od Starších a pokud je potřeba někde pomoct, tak tam jsou zasláni. Jako já sem na Zem.“ „Ty jo, to je neuvěřitelné! A co je ta Sdílna?“ „No, když už tedy Křišťálek zná SVOJI CESTU, kterou se chce dát, ve SDÍLNÁCH se pak scházejí ve skupinkách Křišťálci se stejně zvolenou cestou a tam si už říkají, co budou zkoušet, jak jim to šlo, co nového objevili a tak. Tam už sdílí své zkušenosti a podporují se na cestě dál. To už by se dalo trošku připodobnit k vaší škole. Jen tam nejsou žádné osnovy, co a jak přesně se učit. Každý si svoji oblast objevuje po svém, podle toho, co ho zrovna zajímá a jen když chce radu, Starší mu ji dá, nebo zodpoví jeho dotazy, případně ho nasměruje, o co by se měl zajímat dál, aby mu to vše dávalo smysl a zapadalo do sebe.“ Indigo se začne smát: „Teď jsem si vzpomněl, jak jeden můj kamarád, Hugo, který chtěl být léčitelem, chtěl dát energii zdraví jedné květince, která usychala. To bylo hned ze začátku, když to vůbec neuměl a nevěděl, co dělá… No tak to s tou péčí tak přehnal, až zajiskřila a spálila se úplně. To hnedka přiletěla víla, která ho nenápadně hlídala. Ta ti vám udělala humbuk! Pěkně se rozčílila a letěla rychle pro zkušeného léčitele, aby to co nejrychleji opravil. To byla sranda, to vám povím!“ chechtá se. „A je v pořádku?“ „Kdo? Ta květinka?“ „Jo.“
6
INDIGO, DÍTĚ Z KŘIŠŤÁLU 7 Renata Wayana
„Jasně, léčiteli se podařilo ji obnovit. A kdyby to nešlo jemu, víla by zaletěla pro někoho ze Starších, ti umí i vrátit čas. V podstatě u nás čas ani neexistuje, ale činy, které uděláme špatně, mohou vrátit jen Starší...“ „A ten kamarád? Hugo jsi říkal?“ „Jo, Hugo, ten už neléčí. Zjistil, že mnohem raději tvoří něco, čím nemůže ublížit. Tak teď kreslí energetické obrazy podle své fantazie, je z něj umělec, a fakt dobrej! Jeho obrazy zvyšují naši energii a radost, a léčí. Takže on vlastně léčí, ale už jinak, ne přímo dotykem a energií. Jen se mu od té doby neřekne jinak, než Pamprduch!“ začne se chechtat Indigo. „Cože? Pamprduch?“ smějeme se taky. „No jo… Už ani nevím, kdo to vymyslel. Ale prostě to na něj tak nějak sedí… Když nekreslí, tak kamkoliv se nachomýtne, tak vždycky něco pomotá,“ mávne s úsměvem rukou. „Prostě Pamprduch! Ale jinak je to skvělej, veselej kluk, jen trochu popleta…“
6. „Ano, Indigová planeta je naše nejbližší přátelská planeta spolu s Duhovou a mezi námi také funguje vzájemné sdílení a přátelství. Moje maminka Kristine z ní pochází, proto se tak jmenuji. Jednou, když byla Rada Indiga a Duhy na Křišťálové planetě, aby vymysleli plán ochrany před našimi nepřáteli, potkala tam taťku a bylo to,“ pozvedne vesele Indigo ramena. „Nepřáteli? Jakými nepřáteli?“ zajímá nás oba. „To je právě to horší. Existují i jiné světy, temné, zlé, sobecké. Všechny tyhle temné světy má ale pod nadvládou v moci jedna hlavní, říkáme jí Temná planeta. Je to pravý opak nás. Je to svět bez slunce, je tam tma, pustá, mrtvá krajina pokrytá jen černými, studenými a špičatými krápníky a bytosti tam jsou… to vám snad ani nebudu říkat! Těm bytostem říkáme Našeptávači. Žijí v podzemí a vylézají zpod krápníků. Temná planeta, které vládne temný vládce Ghmór, chce ovládnout všechny planety, jak ty naše, tak tu vaši.“ „Cože?“ vyděsím se. „Jak to chtějí udělat?“ ptám se s obavami Indiga. Indigo mé obavy okamžitě vycítí. „Hlavně se neboj! Právě strach je jedním z jejich Našeptávačů. Nemyslím tím ten přirozený strach, který tě chrání, abys neskočil z okna, aby ses nepral a podobně, ale ten, který v tobě vyvolává černé scénáře, ty nejhorší představy. Ten je od nich. Věř lásce v sobě, svému světlu, které v sobě máš! Co se týče nás, obyvatel Křišťálové, Indigové a Duhové planety, my máme v sobě lásku tak hluboko zakořeněnou, že na nás jejich Našeptávači nemůžou, ale pořád to občas zkouší a hledají cesty, jak nás oslabit. A když se jim k někomu z nás přece jen podaří poslat tu svoji temnou energii, aby někoho z nás ovládli a rozdělili nás tím, ale to je opravdu jen výjimečně, hned to poznáme právě na našich barvách, které vyzařujeme a můžeme včas zasáhnout. Už se taky párkrát pokusili napadnout naše planety osobně a ukrást nám naše kouzelné křišťály. V nich je totiž ukrytá naše vnitřní síla, naše láska, moudrost, naše bytí a existence. My máme čirý křišťál, průhledný, Indigová planeta tmavě modrý a Duhová planeta duhový. No naštěstí se jim to zatím nepodařilo, zatím je nás, co v sobě nosíme lásku, stále víc než jich a jak se u vás říká v pohádkách - láska vítězí!“ „Jak? Jak vás chtěli napadnout? A jak jste se ubránili?“ ptá se vystrašeně Péťa. 7
INDIGO, DÍTĚ Z KŘIŠŤÁLU 8 Renata Wayana
„Opravdu to chceš vědět?“ zeptá se Indigo a Péťa přikývne. „Nu dobrá… Když nás chtějí napadnout a přiblíží se k naší planetě, celá obloha se zatáhne. Slunce zmizí za temnou mlhou, která Temné světy provází. A to už víme, že je zle… Že se blíží… Rozsvítíme naše srdce a naši víru, že láska je stále mocnější…“ mávne rukou a my vidíme jejich úžasnou, nádhernou planetu najednou bez slunce… Všichni jejich lidé, i malí křišťálci se otáčí čelem k temnému nebi. Jejich těla se rozzáří… Barvy, které jsem předtím viděl jen okolo jejich těl, se najednou rozšiřují, stále víc a víc… květiny se mezitím zavinou, stromy na chvíli stáhnou svoji mohutnou korunu. „Proč to dělají ty květiny a stromy?“ nedá mi se nezeptat. „Vydrž, jen natahují energii naší planety do sebe, skrz stonky a kmeny,“ vysvětlí mi. Začínají zářit i zvířata, která se sbíhají na otevřenou pláň k jejich lidem. Všichni společně vytváří a vysílají obrovské světlo, které stoupá k nebi a tam se srazí s opačnou energií, která se chce prodrat k nim. Je to souboj světla a temnoty, jako když se míchá, teda spíše přetlačuje světlý duhový a temný mrak. Trvá to dlouho, souboj je téměř vyrovnaný. Najednou, všechny stromy, květiny a rostliny se rozvinou a vypustí ze sebe tak neuvěřitelně silnou, světelnou, energetickou vlnu, která temnou mlhu definitivně odrazí. „Pane jo… To byla síla!“ povzdechnu si. „A naše planeta?“ ptá se opatrně tišším hlasem Péťa. „No, jak bych vám to co nejlépe vysvětlil… Právě vaše planeta leží přesně uprostřed, mezi jejich a naším světem. Právě na vaší planetě se naše a jejich energie slučují. Cítíš se někdy dobře a někdy zle?“ „Jo, to jo.“ „A to je ono. Na vaší planetě už „boj“ probíhá, ale skrytě, přes vaše pocity. Boj mezi dobrým a zlým. Mezi Láskou, světlem a jejich Našeptávači. Oni na vás nezaútočí napřímo jako na nás, protože my k vám neustále vysíláme lásku a tím vás chráníme. Na lidech ale záleží, jaké energie přijmou! Jakým směrem se dají - zda k nám, nebo k nim. Proto jsem tady a se mnou tisíce dalších křišťálků. I u vás totiž, když se dítě narodí, je čisté jako křišťál, plné lásky a radosti… Ale Vaše planeta se začala měnit. Dospělí už celá staletí podléhají Našeptávačům, protože o nich nevědí. Nechávají se jimi ovládnout, touží po moci a síle, ale nešťastnou formou, skrze majetek a ovládání druhých lidí. Mylně si myslí, že štěstí je omezené a určené pouze pro někoho. Přitom všechno dobré je neomezené a může to mít kdokoliv. NIKDO NENÍ VÍC A NIKDO NENÍ MÍŇ! Další důležité pravidlo! Všichni jste se zrodili stejně, rostli stejně a stejně i zemřete. Jaký máte život mezitím, záleží jen na vás, na vašich myšlenkách, pocitech a na tom, čemu sami věříte, co si sami dovolíte. Svůj život tvoříte jen vy sami, nikdo jiný na to nemá vliv, jen vy! Ale tohle často nevědí ani dospělí, natož děti! Proto na vás Našeptávači působí víc a víc a i dítě, když vyroste a o Našeptávačích neví a neví, jak to funguje, jak se jim bránit a chránit si své světlo, může jim začít podléhat stejně, jako to dělají dospělí. Našeptávačů je spousta druhů. Určitě budete, kluci, znát třeba tyhle: Zlost, Vztek, Pýcha, Povýšenost, Strach, Úzkost, Agrese, Bezohlednost, Nedůvěra, Namyšlenost, Manipulace, Chamtivost…. Znáte některého z nich?“ Oba s Péťou jen přikyvujeme hlavou a Indigo pokračuje: A teď to nejdůležitější: 8
INDIGO, DÍTĚ Z KŘIŠŤÁLU 9 Renata Wayana PRÁVĚ VY DĚTI MÁTE BUDOUCNOST VAŠÍ PLANETY VE SVÝCH RUKÁCH!! VY URČÍTE, CO BUDE…
Proto jsme tu, abychom vám o nich řekli a pomohli vám zůstat v těch našich hezkých energiích…“ dopoví Indigo a všichni chvíli jen sedíme, beze slov. „Tak to je vážnější, než jsem si myslel,“ pronesu po chvíli. „Od vás dětí potřebujeme, abyste si v sobě chránili to, co vám bylo přirozeně dánoLÁSKU, RADOST, ŠTĚSTÍ, NADŠENÍ, VÍRU A NADĚJI… Tím můžete zachránit váš svět! 7. „Ještě jak jsem říkal, že lidi kolem sebe jen tak rychle nezměníš… To je sice pravda, ale můžeš změnit sebe, svůj přístup, své myšlenky, své chování. A ono se i to okolí postupně začne chovat jinak. Vždyť už sis to, Jéňo, sám zkusil, že DO KAŽDÉHO MRAKU MŮŽEŠ VNÉST KOUSEK SVÉHO PAPRSKU a změnit to, no ne?“ „Jo, máš pravdu. Funguje to…“ „Jak to myslíte?“ ptá se Péťa. „Jak můžu ovlivnit to okolí?“ Indigo se opět ujímá slova: „Když se cítíš dobře, vyzařuješ ze sebe něco jako slunce, můžeme to nazvat sluníčkovou energií, příjemnou, hřejivou… A co dělají lidé, když svítí slunce? Jak se cítí? Jsou veselejší a cítí se líp?“ Péťa přikyvuje. „A naopak, když je venku zataženo, šero, prší a je zima, jak se lidé cítí? Jak se cítíš ty?“ „No zataženo rád nemám. Jsem unavený, bez nálady a nic se mi nechce.“ „Tak, vidíš. A takovou energii temného mraku vyzařuješ, když jsi smutný, když se necháš ovládnout Našeptávači. A tu pak cítí i lidé okolo tebe a má to na ně vliv. Určitě i ty sám jsi raději v přítomnosti někoho, kdo se usmívá a je veselý než někoho, kdo si stěžuje, nadává a je bručoun. Pravidlo další: BUĎ jsi SLUNCE, nebo MRAK. TY SÁM SI VOLÍŠ, ČÍM BUDEŠ, ČÍM CHCEŠ BÝT. Čím víc budeš podporovat to sluníčko v sobě, budeš svítit i na ostatní… A brzy uvidíš jasnou změnu i na lidech okolo. Když nedáš prostor špatným myšlenkám, Našeptávačům, jejich mraky odplujou a vysvitne sluníčko.“ „To jde takhle jednoduše?“ „To je u každého jinak, podle toho, jak žije, v jakém prostředí a jak dlouho. Jsou děti jako ty, Péťo, kteří mají rodinu, která je má ráda, pomáhá si a směje se. Ty máš tím pádem v sobě více těch hezkých pocitů, sluníčka, a proto je lidem ve tvé blízkosti příjemně. Jsi takový, řekl bych, přirozený smíšek. Kdežto třeba Jéňa, kde na něj rodiče neměli čas, se cítil sám a doma řešili nějaké trable, tak ten se tím přirozeně trápil. Přemýšlel nad tím tak moc, až se v tom přímo utápěl, protože nevěděl, co s tím má dělat. Působili na něj Našeptávači strachu, obav, lítosti a hlavně bezmocnosti. Takže i když jste byli venku, kde jste si mohli hrát a blbnout, on na to neměl ani náladu. Pořád se v myšlenkách vracel k tomu, proč to tak je, čímž ale ty Našeptávače podporoval a dával jim svou sílu, protože o nich nevěděl. Teď už o nich ví, teď
9
INDIGO, DÍTĚ Z KŘIŠŤÁLU 10 Renata Wayana
už by se zachoval jinak, už by si řekl: Co s tím můžu udělat? Mám pravdu?“ otočí pozornost ke mně. Já mohu jen s naprostou jistotou přikyvovat. „Protože ať se děje cokoliv, vždycky se můžeš rozhodnout, jestli budeš OBĚŤ nebo TVŮRCE a něco s tím uděláš. To je další pravidlo, které byste si měli, kluci, pamatovat. V tom je právě ten rozdíl. V těch myšlenkách. Neříkám, že je špatné nad věcmi přemýšlet, to vůbec ne! Je i přirozené, že občas k nějakému smutku a stísněným pocitům sklouznete, když nad něčím přemýšlíte a než se naučíte to ovládat, ale důležité je, pohlídat si pocity, které u toho máte a v těch nepříjemných nebýt dlouho. Snažit se je odsunout a jak jsem už říkal, myslet na hezké věci, věřit, že bude zase dobře… 8. A jo, já zapomněl! Běžím dolů za rodiči se zeptat. Domluveno, prý tam můžeme zajet. Dneska zrovna taťka mluvil s dědou a koťátka jsou v pořádku. Jinak, naši jsou stále v poho, otevřeli si víno a sedí v objetí u filmu, prostě pohodička. Dokonce mamce zvonil mobil a nechala to být… J: Ahoj Eli jo, pojedeme tam, tak fotky udělám a pošlu E: Tak to je super, těším se A jak se máš? J: Jo, fajn. Byl jsem až do večera venku s kamarádem. A ty? E: Taky fajn my jsme byly s holkama ve městě na zmrzce J: To my byli v lese E: Ty se máš… To my tady nemáme. Jen město, auta a park. To ti docela závidím ten les. To mám ráda u babičky, ten klid, čerstvý vzduch, je tam na vesnici nádherně. Ráda tam jezdím na víkendy nebo na prázdniny J: Jo, to je asi pravda… Můžeme s kámošem vyběhnout kam chceme… Ale zase tady nemáme zmrzlinu E: Copak zmrzlina, ale krásný klid tam máte… J: To jo. Ale každý tady každého zná, co se kde šustne, je hned na druhém konci vesnice E: Tak ve městě zase nezná nikdo nikoho. Nikdo se nezdraví, všichni jen prochází okolo. Tak nevím, co je lepší J: To je fakt všechno má svoje pro a proti E: To jo. Ale stejně jsem ráda, když jedu k babičce Tak já si jdu ještě dodělat školu. J: Tak jo, tak se měj krásně, Eli E: Ty taky, pa To je hezké, že mi napsala… Tak ona má taky ráda vesnici a přírodu… To mě trochu překvapilo. Fajn holka to je. Není jen krásná, ale je i… prima prostě.
9. Usínám…. Zdá se mi sen: Jdu lesem… Lesem, který mám najednou tak rád… Slunce svítí mezi větvemi… Vítr pofukuje, listí šumí a já zaslechnu zase tu hudbu, tu nádhernou hudbu matky přírody… 10
INDIGO, DÍTĚ Z KŘIŠŤÁLU 11 Renata Wayana
Najednou ale, jako bych v tom větru zaslechl hlas… Ano, je to hlas, jasný hlas, který mi říká: „Napiš to, napiš to, napiš to… Předej své poznání dál… To je tvé poslání… To je tvůj dar…“ Ráno se vzbudím a myslím na svůj sen. To byla odpověď. Odpověď, o kterou jsem si včera žádal. No jasně… Vždyť i včera Míša byla ráda, že jsem ji povzbudil… že jsem jí dal jiný náhled. Mám to, co poznávám, protože jsem měl zrovna já to štěstí Indiga poznat a učit se od něj, předat dál! Aby více dětí poznalo, jak důležité je věřit! Jak důležité je pozitivně myslet a věřit sám v sebe! Jak důležité je, podívat se na všechny situace očima všech, kterých se to týká! Jak důležité je nepropadnout Našeptávačům, nedávat jim šanci nás ovládnout! Jak důležité je chránit světlo, radost, lásku, naději a víru v nás! Jak důležité je si uvědomit, že to my jsme Tvůrci, žádné oběti! Že máme tu moc spoustu věcí změnit k lepšímu, když budeme využívat Slunce v nás, když budeme ve spojení s přírodou, která nám může hodně pomoci… Když se budeme podporovat navzájem! No jasně! Plácnu se do čela… Ale zvládnu to? Jak napíšu knihu? Jak ji rozšířím mezi děti? 10. A takhle se s Indigem učím dál a dál…. Utíká den po dni, pravidelně se scházíme, pravidelně trénujeme hru na Intuitivní schovku, Pastelky a Posílání čísla. Někdy sami, někdy s Péťou, teda většinou i s Péťou, ale někdy taky nemůže, když pomáhá rodičům. Učím se o jednotlivých stromech, které ti sepíšu na konci knihy, o jejich síle a v čem nám pomáhají. S rodičema nakonec hrajeme všechny tyhle hry, protože i je to chytilo a baví je to a asi nás to i všechny ještě více sblížilo. S Eliškou si pravidelně, skoro každý večer, píšeme a povídáme si o velkých přestávkách. Koťátko jsem jí samozřejmě vyfotil a užil si perfektní den s babičkou a dědou, a už se oba s Eli těšíme, že si je budeme moct vzít domů, mrňata. Dokonce jsem o Elišce řekl našim, tak spolu někdy chodíme po škole na zmrzku a mamka mě vyzvedává později. Vlastně by se teda dalo říct, že už spolu oficiálně chodíme. Párkrát jsem ještě mluvil i s Míšou - ta nakonec dala na moje slova, ve kterých mě pak i Indigo utvrdil, a dala mamky novému partnerovi šanci. Nakonec zjišťuje, že je opravdu celkem fajn a nacházejí k sobě cestu. Také ji pomohlo, že na radu Indiga skrze mě si jeden večer s mamkou v klidu sedla, že si s ní chce promluvit a otevřeně jí řekla, z čeho má vlastně strach - z toho, aby na ní mamka nezapomínala a měla ji vždy na prvním místě, a hlavně zůstávala sama taková, jaká je a neměnila se kvůli novému příteli. Ale to nakonec ani nemusí, protože, jak to vypadá, zrovna tenhle partner jí má rád takovou, jaká je, a to i spolu s Míšou. Jednou jsem je cestou od autobusu potkal na kole a vypadali všichni fakt spokojeně! A Péťa? Společně jsme posílali záměr Míru na celou partu osmáků… ještě pár dní občas nějaká poznámka na Péťův účet přiletěla, ale postupně si ho úplně přestali všímat… A nejen jeho. Všem, kterým se posmívali, dali pokoj a já si myslím, že hlavní roli v tom hraje právě Robin… Nevíme, co se přesně stalo. Indigo říká, že i jemu třeba „náhodou“ přišly nějaké zprávy formou snů nebo myšlenek, ale každopádně je to už všechno fajn. Každé ráno se těším, co nový den přinese. Zjišťuji totiž, že opravdu každý den se stane něco fajn, že každý den je něčím krásný, a na radu Indiga si to každý večer připomínám, co hezkého ten den přinesl, co se mi podařilo, co nového jsem poznal, komu jsem pomohl. Každý den jsem vděčný za to, že se můžu učit a že můžu vlastně „růst“. Každý den si píšu 11
INDIGO, DÍTĚ Z KŘIŠŤÁLU 12 Renata Wayana
poznámky z toho, co jsem se naučil, abych je jednou mohl předat dál, až bude ten správný čas… Po nějaké době… Jednoho pátečního dne mi Indigo říká: „Je čas… Jsi připraven. „Na co?“ „Na to, abys mohl své učení předat dál. „Ne, to ne… Ještě všechno neumím přece. Nechci se s ním loučit. „Co neumíš?“ „Přece telepatii...“ pokrčím rameny. „Říkal jsi, že mě to naučíš, i tvoje mamka…“ připomínám. „A svůj slib také dodržím, a ještě se neloučím… Jen ti říkám, že už nastal čas, kdy můžeš to, co ses do teď naučil, poslat dál, protože už to umíš dokonale.“ „Aha! Uf… To se mi ulevilo. Už jsem si myslel, že odlétáš domů…“ „Ano. To ano. Odlétám… Ale abych splnil svůj slib a naučil tě všechno, co jsme ti slíbili, dávám ti možnost letět se mnou a poznat náš svět… Chceš?“ „Cože? To jako fakt?“ „Ano. „Ale… Jak to udělám? Jak to vysvětlím rodičům, že zmizím? Když jim to neřeknu, budou mít o mě hrozný strach, vylekám se. „Neboj se. U nás neexistuje čas… Ne tak, jak ho znáte vy. Jestli chceš letět se mnou k nám, můžeš tam být jakkoliv dlouho a tady u vás to nikdo nepozná. Až se vrátíš, vrátíš se ve stejný čas, jako jsi odletěl.“ „Fakt? Páni…! No tak… JO! Jo, moc rád! To je úžasný!“ zajásám! „A kdy?“ „Musíme v noci. Velmi brzo nad ránem, když tady všichni spí… Zvládneš to?“ „A kdy poletíme?“ „Dnes… teda ze dneška na zítřek. V noci…“ „Už?“ „Není už na co čekat. Moje mamka i moji přátelé se na tebe už moc a moc těší! Vlastně celý náš národ se těší na to, že tě, jakožto Vyvoleného, poznají a představí ti náš svět. Abys věděl, proč tohle děláš, proč se učíš, proč to máš předat dál… Jaké světy tím můžeš zachránit. Jakou nádheru máte, vy děti, ve svých rukách. „Tyy jo. A vrátím se?“ přepadají mě obavy, ale jen abych se vrátil k rodičům… Jinak uvnitř sebe cítím naprostý klid a bezpečí. „Ty jsi trdlo! Jasně, že vrátíš!“ směje se Indigo. Domlouváme přesný čas, v kolik se sejdeme. Jdu domů… Užiju si večeři a zbytek večera s našima. Nějak to všechno teď víc vnímám. Mamky úsměv… Tátův smích… Jsem šťastný, že je mám… Dám jim pusu na dobrou noc, obejmu je. Přece jen je chvíli neuvidím…
12