UKÁZKY: Ale to už je pryč. Teď Dušan v sytě modré košili zpívá na zkoušce mládežnického svazáckého sboru pod dirigentským máváním ředitele hudební školy Kamnáře sólo v ukrajinské (či ruské?) písni Dněpre, Dněpre náš, širý, mohutný. A jeho Světla (přivlastňovací zájmeno jeho neberte doslova) cvičí v sousední místnosti při klavíru soudružky učitelky Lehké vlastní taneční improvizaci na Louisinu polku Bedřicha Smetany. Dušan o tom ví, vidí proto v duchu místo Dněpru, valícího vody rovinou, právě ji, dívku štíhlou jako proutek a podobně ohebnou. V bílých cvičkách a v sukni téže barvy, která jí v klidném stoji sahá do polou lýtek, ale při tanci vylétá výš, až necudně výš. Světla má pěkné rovné nohy. Jsou padesátá léta dvacátého století, modré košile se znakem Svazu české mládeže na prsou budou povinné i k Dušanově maturitě. Světle do ní ještě rok zbývá. Kravaty, frivolní šátečky a halenky s výstřihem zanechte doma, my jsme mládež nová, mládež Gottwaldova! Budoucnost národa..., pardon..., budoucnost pracujícího lidu dozkoušela v jednom i druhém sále. Dušan se Světlou jdou spolu k domovu, i když cestu společnou nemají. On ji bere za ruku a zdá se, že to není poprvé. Dívka mu ji bez protestů nechává, a teprve když se za zahradou vily doktora Opršala zastaví a on se naklání, aby ji políbil (zřejmě ani ten polibek by nebyl první), Světla ho jemně odstrčí. „Dnes ne. Mně ráno zavřeli tátu.“ „Cože?“ užasl zhrzený milovník. „Že prý porážel načerno.“ Světlin tatínek byl řezník. Přijeli pro něj brzy ráno, maminka se celý den utápěla v slzách a dcera se vztekala. „Svině, já se jim na jejich slavnostní akademii vykašlu, na zkoušku nejdu.“ Jenže zkušená starší žena řekla „jen jdi, teď si nemůžeme vyskakovat, to bysme to akorát všecko jen zhoršili“. A zhoršit by se to jistěže dalo. Naštěstí soudruh soudce míval od řeznického mistra Kroupy donedávna nejen krvavé kroupy, ale semtam zpodpultu i nějakou tu krkovičku nebo jatýrka, takže případ později spravily jen dva roky. I když bohužel nepodmíněně. Jenomže jen? Vyhodnoťte je tak před tím, kdo je postižen. Navíc, i v tomto případě bohužel, dostal lidově demokratický řád a stát jiného zastánce, byť jen v soukromí. Bývalý financ otec Řezníček doma v kuchyni komentoval po pár týdnech ortel, když na něj přišla řeč, nečekaně kriticky: „Vyváznul lacino. Mohli mu napařit víc.“ „Tati, proboha víš, co říkáš?“ zvolal pohoršeně starší syn, zatímco mladší Jenda, který věděl své, strouhal bráchovi tajně mrkvičku. Co ví nedochůdče ještě před pubertou, jaké je toužení po něžnostech s nejkrásnější krásou? „To víš, že vím,“ ťal ho pohoršený rodič. Jemu totiž stačilo, že ho už před lety dnešní odsouzenec odkázal jako zákazníka ke konkurenčnímu kolegovi Kolenatému, v jehož krámě to páchlo krví, umývanou asi jen ledabyle. Skutek proti všem zákonům obchodu, bůhvíproč. Asi mu nebyl sympatický kvůli svému povolání. Čistý rozumný postoj k nešťastnému případu zvládla proto jen dcera Světla
Kroupová, která po otcově zatčení řekla tvrdě a rozhodně: „Nehněvej se, Dušane, my se k sobě nehodíme. Já jsem dcera zavřeného řezníka a ty Řezníček, byli bysme lidem akorát pro smích. Nekaz si se mnou budoucnost.“ „Světlo, já odejdu z domova a dám se přejmenovat,“ sliboval a přísahal. Ach, to přitroublé mládí! Marně. Nebyla s ní řeč. Dala mu poslední pusu, docela žhavou, o to víc pak ve vzpomínkách bolela, a konec. Nepomohlo, že z domova skutečně odešel. Nejdřív jen do Prahy na studia, odkud v pošetilém vzdorném gestu jezdil k rodičům sotva na svátky. A odmítal připomínat si milostnou prohru. Světla byla neoblomná. Na dopisy neodpovídala a brzy se vdala. Za koho? Nevěděl, toho šťastlivce neznal. A z Blížejova (jejich městečko se jmenovalo Blížejov, pardon, že upřesnění přichází pozdě), z toho se novomanželé odstěhovali. Koneckonců v Praze bylo dobře. Pokud se i tam děly nespravedlivé nekalosti, ba zločiny, ve velkoměstě nebyly tak vidět a k Dušanovi a jeho kamarádům se dostávaly jen ozvěnou. Soudruzi je později nazývali nepravostmi a omyly, za které prý mohli spíše špatní jednotlivci než systém a logika třídního boje. Dušan byl nadaný, bystrý. Cifrcelnické geny po otci se nezapřely, titulem inženýra se po pěti letech ozdobil bez potíží. A třebaže na Světlu často, velmi často vzpomínal, potkal tam na studiích Jiřinku, budoucí baletku. Byla drobná, v obličeji s výrazným nosem, o kterém směl žertovat, že jí díky němu neunikne žádný smrad. Tohle slovo totiž chápali oba široce, vztažené i na lidi. Ukázalo se, že se znají od dětství, protože byla z téhož kouta Čech a jejich otcové stávali nejednou proti sobě. Jeho jako financ, její jako pašerák. V téhle pohraniční oblasti byl ilegální obchodní styk živý odedávna. Když ona už chodila do školy, zatímco Dušan ještě ne, táta ho někdy proti zákazu brával s sebou na výlety po chalupách, o nichž se vědělo, že tam může být ukrytý paš, nejčastěji alkohol, a tak si s ním prý ona, o dva roky starší, hrávala. Na to se nepamatoval. Vzpomínala teď, a řekla mu to do očí, že býval vzteklý, když nebylo po jeho. Často prý sebou praštil na zem a zuřivě kopal nožkama do vzduchu, jen se kmitaly. Teď ho zvala na představení, ve kterých hopsala. Většinou na ni hleděl odněkud zpod střechy z bidýlka, ale párkrát při zkouškách směl i do přízemí nebo výjimečně do služební lóže či do jedné z takzvaných kapes v rozích jeviště. To když jako končící studentka a potom absolventka ještě bez angažmá vypomáhala v baletním souboru karlínského divadla a párkrát dokonce v Národním nebo ve Smetanově, až zakotvila v Armádním uměleckém souboru. Tak přicházel do styku nejen s baleťáky, ale i s muzikanty, výtvarníky, novináři a spisovateli. To mu dělalo dobře. V tomhle světě si všichni navzájem tykali a volali na sebe Vašku a Jitko, Helenko atakdále, není divu, že si na to zvykl. Když se o tom zmiňoval u kolegů v kanceláři lokomotivního depa nebo v opravárenských dílnách, získával na vážnosti. Vždyť kdo z tamních mohl mluvit o operetním tenoru Kolaříkovi jako o Evženovi nebo o dirigentu Filmového symfonického orchestru Hřebačkovi jako o Davidovi? Vypadalo to na věčnou pohodu. Mezi těmihle dvěma už dávno nezůstalo u polibků, to byl vztah muže a ženy sevšímvšudy. Ona byla zkušenější než on, ale rychle to doháněl a veselým postelovým hrátkám přicházel na chuť. Pozítří v práci se vymluvil na zubaře. Chvíli šel, chvíli se ploužil do ulice s pověstí jámy lvové a brány pekelné. Za dveřmi předložil lístek s pozváním, potil se, jeho
obvyklá rozhalenka ho větrala jen nedostatečně, a čekal, až si pro něj přijdou. Předtím ovšem předložil občanský průkaz, jak žádáno, ten mu však strážný nevrátil. „Nebojte se o něj, tady se nic neztratí,“ oznámil mu s kamennou tváří. „Soudruh Řezníček. Dušan. Poslyšte, vy máte teď někdy v dubnu svátek, že? Kolikátého?“ „Devátého.“ „Pracujete kde?“ „V dílnách ČSD na nádraží. Opravna lokomotiv.“ „Vždyť já vím, soudruhu. My víme všechno. Napadá mě ale, že není v republice mnoho Dušanů. Kolik tak asi?“ „Nevím.“ „Původ má myslím v jihoslovanských jazycích.“ „Nevím, nezkoumal jsem to.“ „Slavíte ho? Dort, svíčky a tak, jak se sluší?“ „V dětských letech ano. Teď už ne.“ „Není s kým, že?“ Na to neřekl nic. Úlisná zvědavost úředního orgánu byla nečekaná, podezřelá, nepatřičná. To oni prý tak dělají. Had oběť ukolíbá, než vyprskne jed. „Baletka Jiřinka vám ovšem utekla do Německa, ne do Jugoslávie.“ Zmohl se na obranu: „To už je dávno.“ „Bezmála dvacet roků. Ale pořád jste mladý. Žijete sám?“ „Sám.“ „Proč?“ Pokrčil rameny. „Republika potřebuje děti, pane Řezníčku.“ Zvláštní, a jistě svévolné: jednou soudruhu, jednou pane. „Když budete chodit jen na pivo s básníky a překladateli anebo psát po večerech divadelní hry, děti nepřijdou! Takový už je zákon matky přírody. To koneckonců není naše věc, věc ochránců státu. To si teď říkáte v duchu, že?“ „Ne. Neříkám si nic.“ „Ale říkáte, neříkejte. Já jsem vás naschvál trochu dezorientoval, promiňte mi to. Jste tady kvůli jiné věci. Vy máte bratra, viďte?“ „Jana, ano.“ „Žije v Brně, viďte?“ „Co vím, tak v Brně. Když jsem ho viděl naposled, říkal, že v Brně.“ „Kdy to bylo?“ „Asi před měsícem. Možná je to déle.“ „Co dělá?“ „Popravdě ani nevím.“ „Ale my víme!“ Orgán zvýšil hlas. „Je to příživník! Vekslák! Rozumíte pojmu veslák?“ „Ano, jistě. Ale o tom nevím.“ „Když tady u vás byl, jak říkáte asi před měsícem, dal vám peníze? Valuty?“ „Proč by mi dával peníze? Vydělávám si, žiju sám, nepotřebuju pomoc od nikoho. Ani od bratra.“ „My totiž víme, že přišel ke značné částce v cizích měnách. A že ji někam ukryl.
Třeba ji u vás v Břevnově nechal, a ani to nevíte.“ „Nenechal u mě nic, spíš vypadal, že smrdí i jen korunou,“ pochlapil se vyslýchaný k rozhodnému odporu, až se sám překvapil. „Neradím vám, abyste nám lhal.“ „Nelžu.“ „To by pro vás mohlo mít ošklivé následky.“ „Nelžu,“ zopakoval. A v hlavě se mu točilo kolo kolo mlýnský, tys mi ukrad rýnský. A zastavilo se dalším šokem, když k němu vyšetřovatel napřáhl pravici: „Dáte mi na to svou poctivou ruku, pane inženýre?“ „Prosím,“ stiskl ji Dušan, úplně vyvedený z míry. „Věřím vám. Ale kdyby se v tomto směru cokoli změnilo, dejte nám vědět. Mimochodem, je mi líto, ale bratr je ve vyšetřovací vazbě. Kdybyste ho chtěl vyhledat, nenamáhejte se, zatím je to zbytečné. Řekl jsem vám víc, než jsem měl. V dobré vůli. Přemýšlejte o těch dětech. Chtělo by to usadit se, založit rodinu. Na shledanou. Nebo snad ve vašem zájmu raději sbohem. Kolega vás doprovodí, tady máte svůj občanský průkaz.“ A bylo to. Ani nevěděl, jak se octl venku. Po pár krocích ulicí Karoliny Světlé byl na Národní, sedl na tramvaj a vezl se zpátky do práce. V hlavě měl guláš. Celý jídelní lístek gulášů, které však vůbec netoužil jíst. Sraz na Pohořelci byl žhavější. Skoro se nemohl dočkat, i když se za to peskoval. Její ford (nebo patří bráchovi?) nebyl nový, ale svítil čistotou, a značka je značka. Za volantem byla jako doma, žádná nervozita, ztělesněná samozřejmost a sebejistota. „Chcete vědět, co bude k obědu?“ „Nejsem vybíravý. A jídlo není důvod, proč s vámi jedu.“ „Troubu hlídá Eda. Potřebuje rozptýlit, protože z vás má trému.“ „On ze mě? Prosím vás!“ Měla na sobě džíny z tuzexu a zelenkavé něco. Zkusil se zavděčit: „Promiňte, nechci vypadat jako buran, ale tohle je, ten přehoz na ramenou, tomu se říká paleto?“ „Pončo. Indiánská móda. Těší mě, že jste si všiml.“ Právě minuli odbočku na Hrad a sjížděli kolem Belvederu a Chotkových sadů. Dole na Klárově řekl: „Je mi to trapné, měl jsem vám říct včas, že jsem nikdy nezpíval žádný větší part. Jen obyčejné písničky.“ A ona: „Všecko musí být někdy poprvé.“ Slyšel v tom celé hejno spikleneckých významů. Právem? Pak jeli Valdštejnskou ulicí a přes Malostranské náměstí na Smíchov. Tam se zeptala: „Byl jste někdy tady v Národním domě?“ „Bohužel, neměl jsem příležitost.“ „Když se to všecko povede, tady by mohla být premiéra. Zpíval byste vzhůru k soše dobroděje Krakonoše.“ „K soše?“ „Představuju si, že by byl na pódiu Krakonoš v nadživotní velikosti, třeba jen kašírovanej, z papundeklu, a sbor hladových odrbaných chudáků pod ním, vedených osvíceným panem učitelem. Učitel jste vy.“ A byli za Prahou. Vlevo Vltava, vpravo zlíchovský kostelík, Barrandov, chuchelské závodiště. Do čeho to zase lezeš, pošetilý Řezníčku? Kam jsi dal svou
pověstnou ostražitost? Na zbraslavském náměstí zanotovala: „Škódá láský, kterou jsem tobě dala ...“. A vysvětlila: „Jaromír Vejvoda je odsud.“ „Á, rozumím.“ Tajně se podivil, že byla dost pod tónem, ale pochopitelně ani nemukl. „Nemusíte se žinýrovat, inženýre. Vím, že jsem falešná.“ „Jen krapítek. Slušnost by mi velela to popřít, ale to bych si u vás jako možný budoucí sólista zrovna nešplhl. Chápete, v jak těžké jsem pozici?“ „Jste o to žádoucnější.“ Zahnula do kopce doleva, pak jeli rovně, zas někam doprava, a zastavila před velkou prvorepublikovou vilou, ne-li pocházející ještě z monarchie. Hleděl užasle a neskrýval to. „No ne!“ řekl nahlas. A ona: „No ano. Vítejte u nás. Ten barák máme po dědečkovi. Byl místním stavitelem a národní výbor se nám ho neodvážil vzít. Jen do druhého patra nasadili nájemníky. Ani jim to nezazlívám. V zimě musí nosit uhlí až z kůlny. Přes šedesát schodů. My máme jen patnáct.“ Vtom se odkudsi přihnala obrovská doga, haf haf! „Dej pokoj, Kláro,“ domlouvala jí něžně, a tele si dalo říct a zklidnilo se. „Jsem rád, že jste přijel,“ podával mu ruku Eduard Lesák v pestrých domácích kalhotách překrytých zástěrou. „Omluvte mě, že jsem si zjednal parlamentářku, aby vás přesvědčila. Sám jsem trochu...“ „...plachý, už jsem to panu Dušanovi vysvětlila. Nejdřív se najíme,“ ujala se vedení domácí paní. „Koupelna je tady, druhé dveře vlevo, toaleta vedle, čistý ručník pro vás je ten modrý. Jestli nesnášíte polévku s játrovou rýží, je mi líto. Ale proti pečené kachně s bramborovým knedlíkem, zelím a brusinkovým kompotem nemůže nic mít žádný pravověrný Čech.“ Oba se snažili, aby se uvolnil. Aby mu připadalo, že tady není poprvé, že je v prostředí domácím, a ne muzeálním. Jenže host je host, ten je povinen být jako na trní. Trochu nedůvěřivý, ovšem skrývající to a upřímně naplněný studem, že tady je, ačkoli sem nepatří. Po obědě otázka: kávu hned, nebo později? Odložil ji na později a nabízel se, že pomůže s nádobím. I doma je myje a utírá, nikdo jiný není k mání. Když tady s ničím nepomůže, bude si připadat jako zbůhdarmý vetřelec, ale vyloučili to a jemu nezbylo než přiznat, že už stěží potlačuje zvědavost na slíbené hudební dílo. Vždyť se dal pozvat kvůli němu. Přece! „Jdem navštívit Krakonoše, poklonit se jeho soše,“ zadeklamovala Alena. Eduard sedl ke klavíru, hostu dal do ruky noty, hrábl do klaviatury a přehrával a přebroukával všecko, sbor i orchestr, ovšemže kromě sól. Na ty si někdejší blížejovský baryton troufal přímo z listu. Zprvu opatrně polohlasem, později stále odvážněji a také užasleji, protože se mu to na první dojem a poslech líbilo a líbilo. Jeho skepse byla tatam a oběma domácím za to padaly od srdcí takové balvany, že, ač slyšet nebyly, kolem rozesety byly hustě a ještě houšť. Dobrých dvacet, možná pětadvacet minut to trvalo a všichni tři pak chvíli jen dýchali, až Dušan Řezníček, hudbou i sám sebou zbalamutělý, řekl jen „moc vám děkuju, neměl jsem se do toho opírat hned tak divoce, ale přemohl jste mě, pane sbormistře“. „Dnes je nejkrásnější sobota mého života,“ stvrdil jeho uznání autor a klavírista.
„Věděl jsem, že jste ten pravý. A, je mi líto, nechci se vás dotknout, myslím, že vám prospěly ty cigarety. Všecko zlé je k něčemu dobré. Teď ještě aby se nadchl celý sbor. Z klavíru to není tak patrné, ale jsou tam choulostivá místa. Zvlášť pro tenory.“ „Hned v pondělí se na Smíchově zastavím a bloknu nám tam jednu z nedělí v adventním čase,“ slibovala Alena, rozběhla se přes celý pokoj a vlepila zkoprnělému vítěznému barytonovi pusu někam pod nos. „To bude premiéra jako řemen.“ A: „Kafe, to chce kafe!“ vykřikla a odřítila se do kuchyně. Kdo by usoudil, že po takové grandiózní zkoušce se už od přítomné soboty nedalo nic očekávat, mýlil by se. A dost zásadně. Obluzený host Řezníček ani nevěděl, jak se tam dostal, ale zničehonic byl s Alenou v ložnici a venku za okny se pomalu stmívalo. Ona ani on na sobě náhle neměli ani plátýnko, ani kapesník. Tiskla mu ruku do svého klína a ptala se rozmile rozpustile: „Už víš, proč jsem tak pyšná na příjmení Hustohájová?“ Věděl. Byl ten hustoháj černý jako sám čert a voněl skořicí. Možná zázvorem. Přemítal, má-li se stydět a mít výčitky kvůli Světle, ale Alena mu nedovolila problém rozhodnout, protože se zapyšnila: „Šlo to s tebou docela lehce.“ Opožděně se polekal: „Co na to poví Eduard, až se vrátí?“ Ten se totiž po kávě rozloučil, že musí do kostela na kopci k varhanám na požehnání. „Nic mu do toho není. Kromě toho, copak jsem neohlásila předem, že tady přespíš?“ „Já se ale bránil, že ne! A bráním se dál.“ „Obrana marná, tvrz byla ztečena, jsi v zajetí.“ „Musím domů, mám práci.“ „Práce nikomu neuteče. Píšeš novou hru?“ „Ještě ne.“ Vyděšeně se odtáhl. „Jak víš, že chci psát?“ „Tuším to. Jsem čarodějnice. Jestli je to tajné, neboj, nikomu nic neřeknu. Jenom kdyby se ptali, potvrdím, že píšeš opravdu sám. Že to v tobě najednou vzkypělo, a hurá do literatury! To se přece stává.“ Vymrštil se, ale stáhla ho k sobě zpátky. „Klid, můj barytone. Podezření na jistých místech padlo, ale bude spolehlivě rozptylováno. Chtěla jsem, abys to věděl.“ „Ty jsi...?“ „Cenou je tahle vila. Ta mi za to stojí, protože jsem tátovi u jeho smrtelné postele slíbila, že ji nedám. Nemrač se, vím, že to byl troufalý slib.“ Jenže Dušan se mračil hodně. Jsem já to vůl, říkal si a věděl, že by měl jít. Proč nešel? „Budu tě chránit jako oko v hlavě. Namouduši na psí uši. Nechci tě vlastnit, nechci ti ublížit, vím ale, že jsi tak trochu slaboch a potřebuješ záštitu. Nemusela jsem ti nic prozrazovat. Chtěla jsem. Můj podpis mají, ale moji duši ne. Řekli ,koukni na něj‘, tak jsem na tebe koukla. A jsem spokojená. Jsem ráda. Nedám tě. Jsi v bezpečí a dělej, co chceš. Jsi nejsvobodnější člověk v celém tomhle prohnilém státě. Můj Krakonoš. Polib mě. Hodně! Dlouze!“ Udělal to. A potom zašeptal: „Připadám si jako ve špionážním románu.“ „To je skoro správně. Ale je to skutečnost. Trochu jsme popíjeli, tak tě nemůžu odvézt. Až ráno, smiř se s tím. Jinak jsi volný, volnější než já. Splnila jsem úkol, bylo to víc než příjemné, a děkuju ti. Můžeme si to kdykoli zopakovat. A nemusíme. To je na
tobě. Máš jen jedinou povinnost. Zpívat tu Edovu kantátu. Z toho se nevyvlečeš. Ale ty se nechceš vyvlíkat, že ne? Řekni že ne!“ Poslední větu vykřikla. „Ne,“ odpověděl. „Nevím proč, ale věřím ti. Žijeme v šíleném světě.“ „Blázinec ve všech poschodích. Nepopírám. Ale i v něm se dají zabíjet dvě mouchy jednou ranou. Přinejmenším dvě. Nemám je ráda stejně jako ty.“ „Mouchy?“ zašpičkoval si. „Můžeme jim tak říkat, to je bezva šifra. A teď mě obejmi a pojď do mě. Hluboko! Navztek! A pro radost.“