UKÁZKY
Tajemný kříž Mé srdce dostalo ránu jak blesk z čistého nebe, mé oči ho viděly, má ústa šeptaly "chci jen tebe" potichu jsem ruce vztahovala a prosila "pojď blíž", chci ho mít, prostě chci ten tajemný krásný kříž. Ten jediný dodá mi sílu a mé tušení, to tajemno... zamilovala jsem se do něj jen pohledem a srdce bušení, bylo to víc... čarovné vzrušení přitahuje mě čím dál víc, já nastavím mu svoji líc, do rukou uchopím ho jemně, protože vím, že patří ke mně... on jediný. Končí trápení a šediny, počítám už jen hodiny, já musím tě mít křičí můj cit, ty patříš jen ke mně, s tebou vyléčím svou veškerou tíž... jen s tebou budu opět ta silná čarodějnice, která opět naplní tajů číš a ty budeš mi ku pomoci ve dne, ale i v noci... já a ty, můj tajemný kříž. A ten, kdo ubližoval ať má strach a ať se bojí, teď budu opět ta čarodějnice dvojí, budu mít opět čáry v moci a ty... ty tajemný kříž mi budeš ku pomoci. Vlasy hra Je opět ráno a já stojím v koupelně, pročesávám si své dlouhé vlasy, pohledem vpitá do zrcadlové krásy, stojím a přemýšlím co s dlouhým vlasy, které stékají jak prameny vody po ramenou, snad účes vymyslím takový,
abych byla ženou upravenou. Tak zkouším sepnout drdol, leč prameny ne a ne držet, ruce pospíchají, tak padá nepovedený... to je frmol, tak vytahuji z košíčku barevné gumičky, že zapletu si culíčky, ale ruce bolí a výtvor... je blud holý, ne není to pravé koření a nebaví mě před zrcadlem zdlouhavé dvoření. Končím a do vlasů spínám velkou černou sponku po níž vlasy spadají do úponků a nakonec i to splňuje normu krásy, tak ukončuji hru s mými vlasy. Úvaha myšlenek Co trápí mou hlavu... úvaha myšlenek uvnitř i navenek znavené, které jsou v právu, myšlenek o životě, kdy trápení jednoho je schoulené jak kotě v botě... kruté to myšlení, kdy život svinský s osudem udeří aniž by dal předem vědět a zazvonil u dveří, kdy jeden přežívá v bolesti a čeká, čeká na pomoc, ale bohužel o té se píše jen v bájích a pověsti... kdy úvaha myšlenek jsou dané a jsou v právu, kolují a zatěžkávají mou hlavu. Miluj bližního svého a jeho bolest ve svých měj rukách, jeho trápení kdy topí se v slzách a neměnných mukách, kdy jeho bolest píchá jak trní růže... tvé chápání, podání ruky pomocné tu bolest prolomit může, ale to by jeden musel chtít, chápat a přátelství ctít. Kdo si tady kdy uvědomí, že je to jak nechutný mok co přelévá se v úvaze myšlenek jak voda, jak bublající tok
a hlava to nebere... brát nechce, pravdivá úvaha myšlenek, že důvěra jde pozbýt lehce, ale nabýt bohužel těžce... kdy odchází zadními vrátky a ten kdo pochopil, tak může číst tuto báseň i mezi řádky. Zamyšlení Je to tu a nad to není, sobotní mám zamyšlení... přišlo samo, přišlo z rána, přilétlo jak černá vrána pomalé myšlenek kradení jako zvěře vábení... úvaha mi na leb sedá, ale mně to přeci nedá, k zamyšlení se vracím dál, v hlavě pusto... prázdný sál bez hudby a tanečníků, v hlavě plno vykřičníků zpoza rohu se mi smějí, hladový je ten, kdo nejí... Zapaluji si cigaretu bez zpěváků, bez sonetu, v dýmu šedém pokouření, vůně kafe k zamyšlení, lógr hnědý ve skle sedá, možná kouzlo, možná… leda, nedivím se, mám to v sobě, možná dojde mi to v hrobě, že tu je a možná není, tohle divné zamyšlení. Smutná obloha Šumava vstává je zataženo, co se to děje proboha, že smutná je zase obloha a nebe pláče... tvoří se kaluže v nichž každá kapička jak panenka skáče. Uplakaný vstal i nový den, potichu beze slov žaluje, že ani slunce nechce ven
a mraky ty šedivé nad celou Šumavou kralují, že na to je zákon přírody a oni ten déšť schvalují a přírodu smáčí, snad… že je zdravý a o to tu kráčí. Příroda ten slzný ron přijímá, dýchá a zlobu ani smutek nevnímá, snad, že je darem od Boha... posílá jasný vzkaz, že nemá být smutná obloha neboť v dešti je dar a síla, vše pučí snáz... jen nebe plač a zalívej, však i v dešti je plno krás. Nekonečné nekonečno Jak zvláštní je nekonečno a možná ho i znám, čtu ve svých dlaních jak ve slabikáři, podělím se a kousek Vám dám. Snad, že nekonečné je nebe, od nevidím do nevidím je ten nebeský chrám ať za dne či za tmy nikde nekončící rám… Jak nekonečné potůčky stékající do hlubokých vod tam v nekonečnu, kde je oceán... jak nekonečná je láska proudící ze srdce v cestičkách neúprosné touhy, snad zdá se, že život je nekonečno i když někdy... jen okamžik pouhý. Jak hluboký a nekonečný je vesmír, mléčná dráha a nekonečno hvězd je v něm, jak všechny cesty kolem světa opřádají celou Zem... jak nádherné je nekonečno, neutuchající panenství, vždy člověk v myšlenkách bude bádat v tom nekonečném tajemství.