Zdivočelá dědička
Praha 2021
Přeložila: Jana Pacnerová
Laura Lee Guhrke: Zdivočelá dědička Vydání první Copyright © 2019 by Laura Lee Borio Published by arrangement with Avon Books, an imprint of HarperCollinsPublishers. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2021 jako svou 2484. publikaci Přeloženo z anglického originálu Heiress Gone Wild vydaného nakladatelstvím Avon Books, an imprint of HarperCollinsPublishers, New York v roce 2019 Český překlad © 2021 Jana Pacnerová Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Ilustrace na přebalu © 2021 Martina Černá Přebal a vazba © 2021 Martina Černá Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1739-7 BARONET Praha 2021
Laura Lee Guhrke
Zdivočelá dědička Milá lady Věrnolásková (4)
Věnováno mé editorce Erice Tsangové, která vždycky udělá víc, než je její povinnost, aby mi pomohla vytvořit co nejlepší knihy. Děkuju.
Kapitola 1
P
restižní dívčí škola ve White Plains, ve státě New York, byla to poslední místo na světě, kde by kdy Jonathan Deverill čekal, že se ocitne. Samozřejmě, žil na americkém kontinentě už skoro deset let, ale většinu té doby strávil na západní hranici mezi lidmi, kteří měli se vznešenou společností pramálo společného. Kancelář ředitelky Forsyteovy akademie byla nehezká místnost s nevlídně šedými stěnami a prostým nábytkem, a i když byla daleko méně okázalá než domácnost britské vyšší střední vrstvy, kde vyrůstal, akvarely na stěnách a vázy z mléčného skla naplněné fialovými šeříky mu sdělovaly, že se nalézá v pokoji dámy. Vzhledem k tomu, jaký člověk se z něj stal a jak žil, měl jen zřídkakdy důvod takové pokoje navštěvovat. „Tak, pane Deverille,“ vyrušil ho z úvah rázný hlas paní Forsyteové, „konečně jste dorazil.“ 7
Její tón naznačoval, že jelikož nedorazil dřív, jaksi nedostál očekávání. No dobře. Nebylo by to poprvé. „Omlouvám se za zdržení, madam,“ opáčil zdvořile. Ředitelka s ocelově šedými vlasy a pevnými ústy sice působila nezdolně, nicméně kývnutím hlavy milostivě přijala jeho omluvu. „Předpokládám, že se chcete hned sejít se slečnou McGannovou?“ „To chci, ano.“ Navzdory pokárání za nepříliš neprodlený příjezd zjevně nijak nespěchala, aby vyhověla důvodu jeho příchodu. Odložila navštívenku, kterou od něj dostala, usedla za psací stůl a pokynula mu, aby zaujal místo v protějším křesle. „Sdělila jsem jí zprávu o smrti jejího otce. Mě to ovšem nijak nepřekvapilo, neboť jsem věděla o jeho nemoci už od té doby, co před osmnácti měsíci nastoupil do toho sanatoria v Coloradu, ale pan McGann trval na tom, aby jeho dcera nebyla informována. Pochopitelný postoj, soudím. Souchotiny jsou strašlivý neduh.“ „Ano.“ Strohá odpověď, nechtělo se mu však mluvit o těch posledních dnech v Denveru, kdy bezmocně stál a přihlížel, jak jeho nejlepší přítel umírá. Ani na to myslet. „A vy jste teď zákonným poručníkem slečny McGannové.“ Přejela ho pohledem, obočí nesouhlasně svraštělé. „Jste mladší, než jsem čekala.“ Bylo jasné, že ho považuje za neschopného starat se o dítě, a kdo by jí to mohl mít za zlé? On a Billy McGann trávili čas a vydělávali peníze v drsném prostředí amerického důlního trhu. Ze všech lidí, které si uměl představit v roli pečovatele o malou holčičku, si připadal jako nejnevhodnější možná volba. „Určitě chápete, pane Deverille, že v jistém smyslu jsem roli, kterou nyní máte v úmyslu převzít, plnila 8
já. Její otec mi tuto povinnost uložil, když sem dívku umístil.“ „Samozřejmě.“ Chytré modré oči ředitelky se přimhouřily, takže rázem pochopil, proč mají ona a její škola tak výtečnou pověst. Těm očím, odhadoval, toho moc neunikne. „Dělala jsem, co bylo v mých silách, abych ji střežila před darebáky, lumpy a podvodníky.“ Navzdory tragickým okolnostem, které ho sem přivedly, Jonathanovi trochu zacukaly rty. „Chápu.“ „Pan McGann byl velice bohatý a zpráva o jeho smrti už se objevila v novinách. Jak mám uvěřit, že jste tím, za koho se vydáváte? Navštívenku si může nechat vytisknout každý.“ „Přesně tak.“ Sáhl do náprsní kapsy saka a vyndal svazek papírů, které byly mezi Billyho věcmi, přesné faksimile závěti, již jeho přítel zkoncipoval před osmnácti měsíci v newyorské advokátní kanceláři Jessop, Gainsborough a Smythe. „Uspokojilo by vás tohle?“ Paní Forsyteová převzala dokument z jeho natažené ruky a přečetla si ho do posledního slůvka. „Tímto se ověřuje, kdo jste, a potvrzuje, co mi pověděl pan Jes sop,“ vrátila mu závěť, „ale přiznávám, že nepřestávám žasnout.“ Nebyla jediná. Ještě před měsícem Jonathan ani nevěděl, že jeho přítel a po dobu sedmi let i partner v podnikání má nějakou dceru, natožpak že mu to dítě v závěti svěří. „Nežasnete o nic víc než já, madam,“ odtušil procítěně. „Odpusťte mi mou smělost, ale mladý, neženatý muž mi pro tuto roli připadá nanejvýš nevhodný. A také,“ dodala dřív, než mohl s jejím názorem ze srdce souhlasit, „by mě nenapadlo, že dívka potřebuje, aby se jí ujal poručník. Ne v této chvíli.“ 9
To, jak to slovo zdůraznila, naznačovalo možnost obav, že se snad Billy domníval, že Forsyteova akademie o jeho dceru jaksepatří nepečuje a že Jonathan je tady, aby ji odvedl. Pospíšil si, aby ředitelku uklidnil. „Nemám pochyb, že pan McGann měl naprostou důvěru ve vás a vaši školu, stejně jako já. Po pravdě řečeno,“ dodal, znovu složil závěť a vrátil ji do kapsy saka, „má dnešní návštěva je sotva víc než formalita…“ „Formalita?“ přerušila ho a překvapeně zvedla šedé obočí. „Jsem na cestě do Londýna na krátkou návštěvu u sester, pak pokračuju v cestě do Johannesburgu. Pan McGann měl v Jižní Africe obchodní zájmy, na které musím dohlédnout. Očekávám, že tam nějakou dobu pobudu.“ „Aha.“ Umlkla a zamyslela se nad tou informací. „Nemáte v úmyslu vzít tu dívku s sebou, doufám?“ Zavrtěl hlavou. „Jsem pro ni cizí člověk. Vytrhnout ji z kořenů, odvést z jediného domova, jaký kdy poznala, na základě jednoho setkání, to by bylo traumatizující, ba kruté. A co bych s ní dělal? Nemůže mě doprovázet po jihoafrických hornických městech.“ „To zajisté ne,“ souhlasila ředitelka upjatě. „Tudíž by asi bylo nejlepší, kdyby prozatím zůstala tady. Pokud je to přijatelné?“ Otázka paní Forsyteovou zřejmě pobavila, neboť její tenké, sevřené rty se uvolnily v náznaku úsměvu. „Obávám se, že by to nemuselo být přijatelné pro slečnu McGannovou. Ať je to, jak chce,“ pokračovala dřív, než stihl namítnout, že její žačka je dítě, a tudíž do toho nemá mnoho co mluvit, „vaše povinnost vůči ní není jen pouhá formalita, pane Deverille.“ „Myslel jsem to jen tak, že mým dnešním cílem je seznámit se s ní a ujistit se, že je o ni postaráno a je 10
spokojená. Neumím si představit, že by se ode mě v současnosti mohlo požadovat něco víc.“ „Ne? Podle ustanovení závěti zdědila značné jmění, jmění, na které máte dohlížet vy.“ Mohl namítnout, že jeho finanční situace je stejná jako u jeho zesnulého partnera a že má pramálo důvodů a vůbec žádnou touhu šidit o dědictví dítě, ale tušil, že takové ujišťování by na paní Forsyteovou dojem neudělalo. „Jak jste si přečetla,“ řekl místo toho, „peníze jsou ve svěřeneckém fondu. Na kapitál nesmí nikdo sáhnout, včetně mě. A ačkoliv mám spravovat její investice tak, jako jsem spravoval investice jejího otce, je toho jen málo, co můžu dělat bez souhlasu pana Jessopa, neboť ten je také správcem fondu. Jmění slečny McGannové bude dál pod ochranou.“ „Neměla jsem na mysli samotné peníze, ale to, jak ji ovlivní.“ „Nejsem si jist, jestli vám rozumím.“ Paní Forsyteová se předklonila a sepjala ruce na desce stolu. „Jsem ředitelkou akademie už mnoho let, pane Deverille. Některé dívky, které sem přijdou, jsou zvyklé na peníze a na to, co znamenají, protože s nimi vyrůstají. Jiné takové povědomí nemají. Slečna McGannová spadá do té druhé kategorie. Neřekla bych, že je naivní; nicméně její otec ji chtěl co možná nejlépe zaštítit před pokušením a zlem tohoto světa a já se snažila vyhovět jeho přáním podle svých nejlepších schopností. Ona už nějakou dobu ví, že jednoho krásného dne bude velice bohatá, ale její život zde ji nepřipravil na realitu života bohaté dědičky, obávám se.“ „Jako její poručník si také nejsem jistý, jestli jsem na takovou realitu připravený, madam. Ale vynasnažím se.“ „Pomůžou vám přitom vaše sestry, předpokládám?“ 11
Jonathan nechápal, jaké místo v tom všem zaujímají jeho sestry, ani si nebyl jistý, jak velkou roli nakonec sehrají, ale neviděl důvod to říkat. „Víte o mých sestrách?“ „Pan Jessop mě informoval. Vaše nejstarší sestra je vévodkyně, mám za to, a druhá sestra je vikomtesa?“ „Ano, a ujišťuju vás, že během svého pobytu v Anglii dívčinu budoucnost proberu s oběma sestrami. Smím ji už vidět?“ Konečně vstala, zjevně uspokojena, a tím ho přimě la rovněž se zvednout. „Kdybyste laskavě počkal zde,“ obešla stůl a zamířila ke dveřím, „pošlu slečnu McGannovou za vámi.“ Odešla. Jonathan zůstal sám a přistoupil k oknu. Bylo krásné květnové dopoledne, a jak upíral zrak do upraveného parku a pozoroval dívky v zástěrkách, procházející se spolu s učitelkami, chápal, proč Billy vybral k ubytování své dcery a péči o ni právě toto místo. Vzhledem k odlehlé lokalitě, vysokým kamenným zdem a vážné, rozumné ředitelce to byl stejnou měrou klášter jako škola a pro dívenku bez matky daleko vhodnější prostředí než cokoli, co by jí mohl poskytnout její otec. Jonathan však nechápal, proč Billy vybral za dívčina poručníka právě jeho. Sedm let, po která byli přáteli a partnery, naplňovala spousta popíjení, hazardu, prohánění sukní a těžkého, přetěžkého života. Ani jeden z nich nikdy nevyjádřil touhu usadit se. Billy si zřejmě rodinný život vyzkoušel a selhal. Jonathan sám upustil od všech představ usedlého života toho dne, kdy opustil Anglii, a za uplynulé desetiletí představovaly ty tři roky, strávené dolováním stříbra, nejdelší dobu pobytu na jednom místě. 12
Na druhé straně si s Billym navzájem důvěřovali jako bratři. Vlastně neměli na vybranou. Když dvojice mužů natrefila na největší ložisko stříbrné rudy od nálezu Comstock Lode, jeho ochrana před jinými prospektory a nemilosrdnými důlními konglomeráty vyžadovala oboustrannou a naprostou důvěru. Pak bylo také třeba brát do úvahy peníze. Z toho dolu v Idahu vytěžili stříbrnou rudu v ceně milionů dolarů, a protože Billy to s penězi neuměl, Jonathan byl tím, kdo výnosy investoval. Dařilo se mu to dost slušně, takže rozhodnutí svěřit mu dívčin svěřenecký fond nejspíš dávalo smysl. A Jonathan věděl, že významnou roli sehrál i jeho původ a vychování. Billy to aspoň řekl, vyjádřil naději, že jeho dceři by jednoho dne mohly prospět Jonathanovy styky v řadách britské společnosti. Ale jak moc cenné ty styky jsou? Byl deset let pryč, propána. A neměl v úmyslu se do toho světa ještě někdy vrátit. Pozoroval dívky a jejich učitelky pod oknem a mohl být jen vděčný, že se nemusí ujmout dítěte hned. Děvčátko bude ve zdejší škole ještě několik let, což mu poskytne hojnost času k plánování, zařizování… „Pan Deverill?“ Jonathan se otočil od okna, ale místo copaté školačky, kterou očekával, spatřil ve dveřích asi dvacetiletou ženu, ženu tak pozoruhodně krásnou, až polekaně nasál vzduch. Pleť měla perleťově jasnou, její struktura se zdála jemná jako hedvábí. Vlasy, navršené do bohatých kučer na temeni hlavy, měly jasnou, nádherně rudou barvu, jež v prosluněné místnosti planula jako oheň. Oči měla velké a tmavé a orámované hustými hnědými řasami a její štědrá ústa byla široká, plná a růžová. V asketické strohosti ředitelny působila jako ztělesněná životní energie. 13
Nepřiváděla však s sebou žádnou žákyni, a když se podíval za ni, žádné dítě plaše nevykukovalo zpoza jejích sukní ani nečekalo venku na chodbě. „Pan Deverill?“ Její hlas ho přiměl vrátit se pohledem k její tváři a zpátky do současnosti. „Jsem Jonathan Deverill,“ odpověděl s nechápavě svraštělým čelem. „Ale myslím, že došlo k omylu. Přišel jsem za slečnou Marjorií McGannovou.“ „To ano,“ souhlasila se smíchem. „A tady jsem.“ Zaraženě zamžikal. Její slova mohla znamenat jen jediné, a přesto nedávala smysl. Když ale znovu zaznamenal sytě rudou barvu jejích vlasů a tmavě hnědé oči, náhle ho dívčina podoba s Billym zasáhla jako rána pěstí do břicha. Na smrtelném loži pověděl Billy Jonathanovi poprvé o Marjoriině existenci a poprosil partnera, aby holčičku chránil a staral se o ni. Jak ale Jonathan putoval pohledem po bujných křivkách její postavy, vztekle mu docházelo, že Marjorie McGannová není v žádném ohledu, formě ani podobě malá holčička. „Sakra,“ zabručel, zapomněl na vznešené dámské prostředí a sklouzl do hrubého výraziva hornických městeček a hospod na Západě, odkud sem přijel. „Zatraceně a do horoucích pekel.“
14
Kapitola 2
N
ebyl vůbec takový, jak si představovala. Při nedostatku informací, kterým trpěla, si Marjorie po léta pohrávala s dvěma představami otcova britského partnera – podle jedné šlo o stříbrovlasého pána v tvídovém obleku s bledýma očima, koňským obličejem a zapadlou bradou, podle druhé to byl chlap jako hora s prošedivělými vlasy a prošedivělým plnovousem, který odhodil veškeré stopy svého původu, nosil flanelové košile, levisky a klel jako horník, jímž se stal. Tento muž nesplňoval ani jednu z jejích představ. Nebo možná byl od obojího kousek? Klel jako horník, jak jasně vyplynulo z toho, co před chvilkou pronesl, ačkoliv s jeho britským akcentem zněla ta slova Marjoriiným uším spíš elegantně než vulgárně. Byl statný, dost vysoký, se širokými rameny a mohutnou hrudí muže z hor, ale byl také spíš šlachovitý než rozložitý, s trupem zužujícím se k útlým bo15
kům a s dlouhýma nohama. Neměl na sobě flanel a denim ani tvíd, nýbrž dokonale střižený, dost obnošený oblek z antracitově šedé vlny. Jeho vlasy nebyly světlé ani tmavé, nýbrž něco mezi tím, barvou podobné tabáku – husté, krátké tmavohnědé pramínky protkané zlatem a bez náznaku šedi. Sklouzla pohledem k jeho tváři, mladší, než čekala, ale ani v nejmenším koňské. Místo toho byl překvapivě hezký, s výraznými rysy, řeckým nosem, opálenou pletí a hnědozelenýma očima. Hladce oholený obličej se honosil výraznou, zarputilou čelistí a bradou, která byla všechno, jen ne ustupující. To, uvažovala, když si ho prohlížela, by mohl být problém. „Vy jste Billyho dcera? Vy?“ Marjorie zamrkala, polekal ji jeho nevěřícný tón. „Ano, samozřejmě. Co se děje?“ dodala, když se zasmál, neboť nechápala, co ho pobavilo. „Nejste…“ Zarazil se, potřásl hlavou a promnul si čtyřmi prsty čelo, jako by byl zmatený. „Nejste tak docela to, co jsem čekal.“ „Mohla bych říct totéž,“ opáčila upřímně. „To věřím,“ zvedl hlavu a veškeré stopy humoru zmizely. „Protože jsem ten poslední, koho měl váš otec vybrat, aby se o vás staral.“ Dokud se s ním nesetkala, Marjorie by nesouhlasila, neboť skutečnost, že její poručník pochází z vyšší britské společnosti, pozoruhodně dobře zapadala do jejích plánů. Když se teď ale setkala s panem Deverillem z masa a kostí, ptala se v duchu, zda snad nemá pravdu. Dost zlé bylo už mít vůbec nějakého poručníka, ale doufala, že toho jejího snad bude aspoň snadné zvládnout. Bohužel, když bloumala pohledem po výrazné, úzké tváři pana Deverilla a znovu dorazila až k pevné 16
linii čelisti, obávala se, že tenhle člověk bude asi tak zvládnutelný jako tvrdohlavá mula. „Nenapadlo mě, že dívky vašeho věku smějí zůstávat ve škole,“ vytrhl ji z úvah. „Nejsem žádná dívka,“ opravila ho příkře a vstoupila dál do místnosti. „Jsem žena.“ „Ano,“ souhlasil zasmušilým hlasem a spustil zatočené hnědé řasy, aby ji přejel pohledem. „To jste. Naneštěstí se nikdo neobtěžoval mi to sdělit.“ „Aha, chápu,“ svitlo jí. „Čekal jste copánky a zástěrku?“ „Něco takového. Proč jste ještě ve škole? Copak mladé dámy v určité chvíli neabsolvují?“ „Absolvovala jsem skoro před třemi roky. Od té doby jsem tu učitelkou.“ „Praktická volba.“ „Velmi praktická,“ souhlasila trpce. „Ačkoliv ne zrovna volba, protože jsem neměla kam jinam odejít. Otec, víte, mě u sebe nechtěl.“ „Pochybuju, že šlo o to, co chtěl, ale spíš o to, co bylo nutné. Život, jaký váš otec vedl, nebyl pro mladou dívku vhodný.“ Ve svých zřídkavých dopisech jí otec uváděl tutéž výmluvu a víc než deset let tomu věřila a byla si jistá, že jakmile dospěje, všechno se změní. Bude ji pak chtít mít u sebe, říkala si. Budou zase spolu, jako skutečná rodina. Po absolvování školy jí však na dotazy ohledně toho, kdy se k němu připojí, odpovídal toutéž únavnou výmluvou zahalenou v novém kabátě. Život, který vedl, už nebyl nevhodný pro mladou dívku – ne, začal být nevhodný pro mladou ženu, a s tímto novým označením Marjorie konečně pochopila brutální pravdu. Otec o ni nestojí a nikdy stát nebude a všechny ty jeho 17
řeči o tom, jak jednoho krásného dne budou spolu, nebyly nic než konejšivá lež. Veškeré její iluze o životě s rodičem se zbortily a pochopila, že si bude muset vytvořit vlastní život bez něj. Přijala návrh paní Forsyteové, aby zůstala ve škole jako učitelka, ale zanedlouho jí dopisy od přítelkyň ze školy nabídly novou, mnohem zajímavější alternativu, která by jí mohla poskytnout domov a rodinu, po nichž prahla, a nenutila by ji požadovat od pomýleného rodiče nic kromě věna. Jako ona sama bylo i mnoho dalších absolventek Forsyteovy akademie dcerami nově zbohatlých milionářů. Jelikož je newyorská vyšší společnost nepřijímala a zoufale toužily najít si místo v životě, některé odjely po absolutoriu do Anglie, aby tam hledaly manžela se šlechtickým titulem a nový život. Inspirována jejich příkladem a nadšená tím, jak popisovaly britskou vyšší společnost, vybrala si Marjorie nový osud, přičemž se jí ani nesnilo, že jí otcova smrt a jeho britský partner poskytnou dokonalé prostředky k jeho dosažení. „Možná máte pravdu,“ zabručela. „Ale co bude teď? Než mě za vámi poslala,“ pokračovala spěšně, „sdělila mi paní Forsyteová, že odjíždíte do Londýna?“ Když přikývl, zaplavila ji úleva. „Ideální. Přesně v to jsem doufala.“ Jeden koutek úst se mu zvedl v sardonickém úsměvu. „Velice dychtíte zbavit se nového poručníka, jak vidím. No, nemůžu tvrdit, že bych vám to měl za zlé.“ „Zbavit se vás?“ opakovala nechápavě. „To sotva, protože pojedu s vámi.“ Zíral na ni, jako by se zbláznila. „To není možné.“ „Ale…“ Zarazila se, náhle nesvá. „To nechápu. Když pan Jessop říkal, že přijedete, myslela jsem, že proto, abyste mě odvezl s sebou do Londýna.“ 18
Vzdychl. „Je jasné, že máme oba mylné představy. V Londýně jen krátce navštívím sestry, pak musím odjet do Jižní Afriky.“ „Jižní Afriky?“ Marjorie nemohla uvěřit vlastnímu sluchu. „Váš svěřenecký fond má velmi mnoho peněz v jihoafrických investicích a mluví se o tom, že do konce roku vypukne válka mezi Brity a Búry. Kdyby k tomu došlo, mohly by ty investice ztratit veškerou cenu. Musím prošetřit situaci a rozhodnout, co s těmi investicemi udělám, než k tomu dojde.“ Marjorie si nechtěla nechat ideální plán pokazit mezinárodními potyčkami. Anglie byla to pravé místo pro dívky jako ona, dívky s hromadou peněz, ale bez společenského postavení či kořenů. A věděla, že Deverill má sestry s aristokratickými styky. Paní Forsyteová jí to pověděla. Určitě by jí pomohly vstoupit do britské vyšší společnosti. Skutečnost, že její poručník osobně bude na jiném kontinentu, byla podle jejího názoru jen třešnička na dortu. „No, jestli chcete odjet do Afriky, zatímco budu v Londýně,“ obdařila ho svým nejkouzelnějším úsměvem, „nebudu proti tomu nic namítat.“ „Jak jsem řekl, není možné, abyste mě doprovázela. Musíte zůstat prozatím tady.“ „Tady?“ Ihned vystřízlivěla. „Žertujete. Určitě.“ „Bohužel ne. Neženatý muž a mladá neprovdaná žena spolu nemůžou cestovat sami, a jelikož moje loď odplouvá dnes večer, nemám čas hledat vám vhodnou gardedámu. Když je řeč o čase…“ Umlkl, vytáhl z kapsičky u vesty hodinky a odklopil víčko. „Musím jít, jestli mám stihnout vlak.“ „Odcházíte?“ To není možné. „Už?“ „Musím,“ odpověděl a jeho úleva nad touto skuteč19
ností byla bolestně zřejmá, když zastrkoval hodinky zpátky do kapsy. „Musím se sejít s panem Jessopem kvůli vašemu majetku, než loď vypluje. Přivezl jsem vám otcovy věci. Moc osobních věcí neměl, ale…“ „Nestojím o jeho věci.“ Slyšela ostrý tón svého hlasu, už když to říkala, a stejně tak on, neboť trochu svraštil čelo. Zda její odpověď nechápal, nebo neschvaloval, to jí bylo jedno. „Nemám pro ně upotřebení.“ „Jak je libo, nicméně nechám je tady pro případ, že byste si to rozmyslela.“ Nerozmyslí, ale byla příliš zaneprázdněná skutečným problémem, než aby se hádala kvůli malichernostem. Vůbec ji nenapadlo, že účel jeho návštěvy by mohl být jiný než odvést ji odtud, a nevěděla, co si dál počít. „Budu vám psát, samozřejmě,“ pokračoval, zatímco zvažovala své možnosti, „a kdybyste v mé nepřítomnosti něco potřebovala, kontaktujte pana Jessopa. A žádné strachy. Až se vrátím, všechno jaksepatří zařídíme. Velice mě těšilo setkat se s vámi, slečno McGan nová.“ „Počkejte,“ vykřikla, když se uklonil a chystal se odejít. „Nemůžete mě tady jen tak nechat.“ „Bohužel musím. Ovšem je to jen dočasné,“ dodal přes rameno, když se zastavil u stojacího věšáku, aby si vzal klobouk. „Dnes odpoledne s panem Jessopem probereme, jak nejlépe postupovat, a o detailech naší diskuse vás budu informovat hned v prvním dopise.“ „Jenže já už vím, co je pro mě nejlepší,“ opáčila a vykročila k němu, zatímco si nasazoval klobouk a obracel se čelem k ní. „To, že jste přijel v domnění, že jsem dítě, ještě neznamená, že se mnou musíte jako s dítětem zacházet.“ „Odpusťte mi,“ pronesl vážně a pak svou omluvu 20