Issuu

Hra s ohněm

Praha 2021

Přeložila: Eva Brožová

L. J. Shen: Hra s ohněm Vydání první Copyright © 2020. PLAYING WITH FIRE by L. J. Shen Published by arrangement with Brower Literary & Management. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2021 jako svou 2481. publikaci Přeloženo z anglického originálu Playing With Fire vydaného v roce 2020 Český překlad © 2021 Eva Brožová Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Dana Chodilová Cover by RBA Designs Motiv předělů Pixabay.com Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1730-4 BARONET Praha 2021

L. J. Shen

Hra s ohněm

Pro Chele a Lulu.

Hra s ohněm Zlomený mladík na cestě do záhuby. Zjizvená dívka bez jasného cíle. Milostný příběh vytesaný do tajemství, poznamenaný bolestí a zpečetěný lží. Grace Shawová a West St. Claire jsou naprosté protiklady. Ona je divná holka z food trucku. On je tajemný rváč nelegálních zápasů, který jednoho dne vtrhl na motorce do jejího ospalého texaského univerzitního městečka a od té doby za sebou nechává spoušť. Ona je pro svět neviditelná. On je městem milovaný „zlý hoch“. Ona je vadné zboží. On je potížista. Když West vpadne do jejího poklidného života, Grace se snaží zjistit, jestli jí přinese štěstí, nebo zklamání. Ale čím víc ho odhání, tím víc ji West vytahuje z její ulity. Grace toho moc neví o životě za hranicemi svého města, ale ví tohle: Je zamilovaná do nejpřitažlivějšího kluka na Sheridanské univerzitě. A když si člověk hraje s ohněm – zřejmě se popálí.

„Nikdy není pozdě stát se tím, kým byste mohli být.“ G eorge E liot

Playlist My Chemical Romance – „Helena“ Bikini Kill – „Rebel Girl“ Blondie – „Atomic“ Sufjan Stevens – „Mystery of Love“ Rag’n’Bone Man – „Human“ Healy – „Reckless“ Powfu – „Death Bed“

Úvod Grace

ediná věc, které se plameny nedotkly, byl ohnivý prsten mojí mrtvé mámy. Vypadal lacině. Ten druh, který dostanete v plastovém vajíčku, když strčíte dolar do automatu v obchoďáku. Babča Savvy tvrdila, že máma vždycky chtěla, abych ho dostala. Oheň symbolizuje krásu, divokost a znovuzrození, vysvětlila. V mém případě nesymbolizuje nic než zánik. Babča mi vyprávěla pohádky o fénixech vstávajících z vlastního popela. Po tomhle prý toužila moje máma – povznést se nad své poměry a zvítězit. Moje máma chtěla umřít a začít znovu. Podařilo se jí jenom jedno z toho. Ale mně? Mně se podařilo obojí.

17. listopadu 2015 Šestnáct let

Když jsem se na nemocniční posteli probrala poprvé, poprosila jsem sestru, aby mi navlékla ten prstýnek zpátky na prst. Přitiskla jsem si ho na rty a zašeptala přání, jak mě to naučila babča. Nepřála jsem si, aby co nejdřív dorazily peníze z pojistky nebo aby na světě skončila chudoba. Chtěla jsem zpátky svoji krásu. Krátce potom jsem omdlela, vyčerpaná svojí pouhou existencí. Ve spánku jsem vnímala útržky hovorů, jak se v mém pokoji střídali návštěvníci. „… nejhezčí holka v Sheridanu. Elegantní nosík. Smyslné rty. Blondýnka s modrýma očima. Je to neštěstí, Heather.“ „Klidně z ní mohla být modelka.“ „Chuděra neví, co ji čeká.“ „Bude to mít těžké.“ Pomalu jsem se probírala z kómatu navozeného léky, nejistá, co mě čeká na druhé straně. Měla jsem pocit, jako bych plavala v rozdrceném sklu. Sebemenší pohyb mě příšerně bolel. Návštěvníci – spolužáci, moje nejlepší kamarádka Karlie a můj kluk Tucker – přicházeli a odcházeli, hladili mě, chlácholili a vzdychali, ale já nechávala oči zavřené. Slyšela jsem, jak brečí, zajíkají se a koktají, protože netušili, že jsem při vědomí. Můj starý život – školní představení, tréninky roztleskávaček a chvatně ukradené polibky s Tuckerem pod tribunami – mi připadal nedosažitelný, neskutečný. Moje sladce kruté prokletí vyprchalo. Nechtěla jsem čelit realitě, a tak jsem oči neotevřela, i když jsem mohla. 12

Do posledního okamžiku. Do chvíle, než do mého pokoje vešel Tucker a mezi ochablé prsty spočívající na přikrývce mi zastrčil dopis. „Promiň,“ zamumlal. Poprvé v životě byl rozpačitý, nejistý. „Už dál nemůžu a nevím, kdy se probudíš. Není to vůči mně fér. Jsem moc mladej na to, abych…“ Odmlčel se, a když vstal, jeho židle zaskřípala po podlaze. „Prostě promiň, jo?“ Chtěla jsem mu říct, aby přestal. Přiznat se, že jsem při vědomí. Živá. V pořádku. Tak trochu. Že se snažím získat čas, protože nechci čelit svému novému já. Nakonec jsem nechala oči zavřené a slyšela ho, jak odchází. Cvakly dveře a já teprve po několika minutách otevřela oči a rozbrečela se.

Den potom, co se se mnou Tucker prostřednictvím dopisu rozešel, jsem se rozhodla postavit situaci čelem. Sestra vklouzla do mého pokoje jako myška, chvatně a efektivně. Zadívala se na mě se směsicí ostražitosti a zvědavosti, jako bych byla zrůda připoutaná k posteli. Ale podle rychlosti, s níž se objevila, jsem pochopila, že čekali, až otevřu oči. „Dobré ráno, Grace. Čekáme na tebe. Vyspala ses dobře?“ Pokusila jsem se přikývnout a okamžitě jsem toho 13

náročného pohybu zalitovala. Zatočila se mi hlava. Připadala mi oteklá a rozpálená. Celé tělo jsem měla zafačované, všimla jsem si toho, hned jak jsem se poprvé probrala. V obvazech byly maličké škvírky pro nosní dírky, oči a pusu. Pravděpodobně jsem vypadala jako mumie. „Páni, beru to přikývnutí jako souhlas! Nemáš náhodou hlad? Rádi bychom ti vytáhli sondu a nakrmili tě. Můžu sem někoho poslat, aby ti přinesl pořádné jídlo. Myslím, že dneska máme placky s hovězím masem a rýží a banánový chlebíček. Dala by sis, zlato?“ Odhodlaná zvednout se z vlastního popela jsem sebrala všechny své fyzické i psychické síly a odpověděla: „To by bylo skvělý, sestři.“ „Hned ti to přinesou. A mám pro tebe další dobré zprávy. Dneska je ten den. Doktor Sheffield ti konečně sundá obvazy!“ Snažila se do těch slov vložit falešné nadšení. Nepřítomně jsem zatočila prstýnkem na prstě. Ani zdaleka jsem nebyla připravená spatřit svoje nové já. Nicméně nastal čas. Byla jsem při vědomí, při smyslech a musela jsem čelit realitě. Sestra si vyplnila formulář a zmizela. O hodinu později přišel doktor Sheffield s babčou. Babča vypadala příšerně dokonce i ve svátečních šatech. Vyzáblá, vrásčitá, nevyspalá. Věděla jsem, že od požáru bydlí v hotelu a vede lítý boj s naší pojišťovnou. Mrzelo mě, že jí s tím nemůžu pomoct. Obvykle jsem všechny úřední záležitosti vyřizovala já. Babča mě vzala za ruku a přitiskla si ji na prsa. Srdce jí divoce naráželo do žeber. „Ať se stalo cokoli –,“ kožovitými, roztřesenými prsty si otřela slzy, „– jsem tady pro tebe. Slyšíš mě, Gracie-Mae?“ 14

Když se dotkla mého prstýnku, ztuhla. „Zase sis ho navlékla.“ Ohromeně otevřela pusu. Přikývla jsem. Bála jsem se, že když otevřu pusu já, rozbrečím se. „Proč?“ „Znovuzrození,“ odpověděla jsem prostě. Neumřela jsem jako máma, ale musím povstat ze svého popela. Doktor Sheffield si odkašlal a přistoupil k posteli. „Připravená?“ vrhl na mě omluvný úsměv. Zvedla jsem palce nahoru. Tohle je začátek zbytku mého života… Pomalu mi sundal obvazy. Metodicky. Jeho dech, který mi vanul do obličeje, byl cítit kafem, slaninou, mátou a tím aseptickým nemocničním odérem gumových rukavic a dezinfekce. Z jeho výrazu se nedaly odhadnout jeho pocity, i když jsem pochybovala, že nějaké má. Pro něj jsem byla prostě další pacient. Zatímco jsem sledovala, jak se mi před očima odvíjí dlouhý smetanový pruh látky a pořád se prodlužuje, neřekl jediné povzbudivé slovo. Doktor Sheffield mě spolu s obvazem zbavoval mých nadějí a snů. Cítila jsem, jak mi s každou otočkou jeho ruky slábne dech. Snažila jsem se spolknout knedlík v krku, zadívala jsem se na babču a hledala u ní útěchu. Stála vedle mě, záda jako pravítko, bradu zvednutou, a držela mě za ruku. Pátrala jsem v jejích očích po vodítkách. Jak se obvazy stáčely na podlaze na hromádku, tvář se jí zkřivila hrůzou, bolestí a lítostí. V okamžiku, kdy se objevil celý můj obličej, vypadala, jako by se chtěla scvrknout a zmizet. Chtěla jsem udělat totéž. V očích mě pálily slzy. Instinktivně jsem s nimi bojovala, ří15

kala si, že na tom nezáleží. Krása je dočasná; nakonec o ni člověk vždycky přijde – a nikdy se nevrátí, když ji skutečně potřebujete. „Řekni něco.“ Hlas jsem měla zastřený, tichý a nesnesitelně skřípavý. „Babi, prosím. Mluv.“ Od narození jsem si uvědomovala výhody svého vzhledu. Celá sheridanská střední škola se točila kolem Grace Shawové. Když jsme s babčou jely do Austinu, zastavovali nás skauti modelingových agentur. Byla jsem nejobsazovanější herečkou ve školních představeních a členkou týmu roztleskávaček. Všichni předpokládali, dokonce očekávali, že díky své kráse budu mít před sebou zářnou kariéru. Věděla jsem, že husté vlasy, zlaté jako toskánské slunce, drzý nosík a smyslné rty jsou mojí jednosměrnou jízdenkou z tohohle města. „Její máma nestála za nic, ale Grace po ní naštěstí zdědila její krásu,“ slyšela jsem, jak jednou řekla paní Phillipsová v krámě s potravinami paní Contrerasové. „Snad dopadne líp než ta malá coura.“ Babča se podívala jinam. Je to vážně tak strašné? Všechny obvazy už byly dole. Doktor Sheffield zaklonil hlavu a studoval můj obličej. „Chtěl bych vám připomenout, že jste měla obrovské štěstí, slečno Shawová. To, co se vám stalo před dvěma týdny… Mnoho lidí by zemřelo. Vlastně žasnu, že jste pořád tady.“ Před dvěma týdny? Strávila jsem v týhle posteli čtrnáct dní? Bezvýrazně jsem se na něj dívala, protože jsem netušila, co vidí. „Infikované oblasti jsou stále živé. Nezapomeňte, že po zhojení se vám pokožka zklidní a že existuje celá řada možností, které můžeme zvážit, pokud jde o plas16

tickou chirurgii, takže nepropadejte prosím zoufalství. Chtěla byste se tedy na sebe podívat?“ Lehce jsem přikývla. Toužila jsem to mít za sebou. Zjistit, s čím se budu potýkat. Když vstal, došel na protější stranu pokoje a vytáhl ze skříňky zrcátko, babča se na mě svezla a ramena se jí otřásla vzlykem, který jí projel vychrtlým tělem. Lepkavou dlaní mi křečovitě sevřela ruku. „Co si počnu, Gracie-Mae? Panebože.“ Poprvé od mého narození do mě vjel vztek. Tohle je moje tragédie, můj život. Můj obličej. Já potřebuju utěšit. Ne ona. S každým dalším krokem, který doktor Sheffield udělal, se mi propadlo srdce o něco níž. Než došel zpátky k mojí posteli, bylo někde u mých nohou a jen slabě tlouklo. Podal mi zrcátko. Zvedla jsem ho k obličeji, zavřela oči, napočítala do tří a pak je otevřela. Nezajíkla jsem se. Nevykřikla jsem. Ve skutečnosti jsem ani nehlesla. Jen jsem zírala na tu osobu před sebou – cizince, kterého jsem neznala, a na rovinu, s nímž se asi nikdy nespřátelím – a sledovala, jak se mi osud směje do obličeje. Tohle byla ta ohavná, nepříjemná pravda: když mi byly tři, máma umřela na předávkování. Nepotkalo ji znovuzrození, po němž toužila. Nikdy nepovstala z vlastního popela. A já jsem při pohledu na svoji novou tvář pochopila, že se to nepodaří ani mně.

West 17. listopadu 2015 Sedmnáct let

Nejlepší příležitost se zabít se naskytla na té temné silnici. Byla tma jako v pytli. Vozovku pokrývala tenká vrst va ledu. Vracel jsem se od tety Carrie a cucal zelené lízátko. Teta Carrie posílala našim každý týden jídlo, potraviny a modlitby. Bylo mi trapné to přijímat, ale oba mí rodiče se nedokázali zvednout z postele – ať už s jejím zbožným modlením, nebo bez něj. Klikatou silnici k naší farmě lemovaly borovice a vedla do strmého kopce, kde motor skučel námahou. Věděl jsem, že by to vypadalo jako dokonalá nehoda. Nikdo by o tom nepochyboval. Jen strašná shoda okolností, tak brzo po jiné tragédii, která postihla domácnost St. Clairových. Skoro jsem si představil zítřejší titulek v místních novinách. Chlapec, 17, srazil na Willow Pass Road jelena. Na místě zemřel. Ten jelen stál přímo přede mnou, uprostřed silnice, a jak jsem se k němu stále větší rychlostí blížil, prázdně zíral na moje auto. Nebliknul jsem předními světly. Nedupnul jsem na brzdu. Když jsem sešlápl plyn až na podlahu, klouby bílé, jak jsem křečovitě svíral volant, jelen na mě dál zíral. Auto se řítilo po ledu tak rychle, až se otřásalo, letělo smykem. Už jsem ho nedokázal ovládat. Kola nereagovala na volant. 18

Dělej, dělej, dělej. Pevně jsem zavřel oči, zatnul zuby a nechal tomu volný průběh. Auto začalo pokašlávat a zpomalilo, i když jsem znovu dupnul na plyn. Otevřel jsem oči. Ne. Vůz ztrácel rychlost, každý další metr urazil pomaleji než ten předchozí. Ne, ne, ne, ne, ne. Pick-up zhasnul půl metru od jelena a úplně se zastavil. To tupé zvíře se konečně rozhodlo mrknout a opustit silnici, jeho kopýtka dopadala na led s tichým ťukáním. Pitomej jelen. Pitomý auto. Já jsem pitomec, protože jsem z toho zatracenýho pick-upu nevyskočil, dokud to ještě šlo, rovnou dolů z útesu. Několik minut bylo ticho. Jen já, ten chcíplý pick-up a moje bušící srdce – potom jsem zařval. „Kurvaaaaa!“ Praštil jsem do volantu. Jednou, dvakrát… třikrát, až mi začaly krvácet klouby. Zapřel jsem se nohama o palubní desku, vytrhnul volant z pick-upu, hodil ho na vedlejší sedadlo a přejel si prsty po obličeji. Jak jsem ničil vnitřek auta, pálily mě plíce a na sedadla kapala krev. Vyrval jsem rádio a mrštil ho z okna. Nohou jsem rozmlátil čelní sklo. Roztřískal jsem kastlík. Zdemoloval jsem auto tak, jak by jelen nedokázal. A přesto jsem byl pořád naživu. Srdce mi stále tlouklo. Zazvonil mi telefon, jeho veselá melodie se mi vysmívala. Zvonil pořád dál a dál a dál. 19

Prudce jsem ho vytáhl z kapsy a zkontroloval, kdo volá. Zázrak? Zásah nebes? Nepravděpodobný zachránce, kterému to není u prdele? Kdo to může být? Scam Likely. Rizikový číslo. Jasně. Každýmu to bylo u prdele, i když tvrdili opak. Odhodil jsem mobil do lesa, potom jsem vylezl z auta a vyrazil na deset mil dlouhý pochod zpátky na naši farmu. Fakt jsem kurva doufal, že narazím na medvěda a nechám ho tu podělanou práci dokončit.