Čekat na slunce
Praha 2021
Přeložila: Zuzana Ľalíková
Krista & Becca Ritchie: Čekat na slunce Vydání první Copyright © 2014 by Krista & Becca Ritchie All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2021 jako svou 2480. publikaci Přeloženo z anglického originálu Hothouse Flower vydaného v roce 2014 Český překlad © 2021 Zuzana Ľalíková Odpovědná redaktorka Renata Heitelová Korektorka Marie Kejvalová Cover Image © Shutterstock Cover Design by Twin Cove Designs Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1727-4 BARONET Praha 2021
Krista & Becca Ritchie
Čekat na slunce Calloway Sisters (2)
Vzkaz od autorek Všem našim laskavým a milovaným fanouškům: Odteď patří tato kniha vám. Je to pořádný macek, v kterém najdete víc než jen romantický příběh. Nebylo by od nás fér, kdybychom vám nedaly vše, o čem naše knihy jsou – jsou příběhem o rodině, bratrech a sestrách, přátelích i nepřátelích, kteří se je snaží zničit. Čekat na slunce měla být původně pouhá romance, kdybyste se však o postavách nedozvěděli úplně vše, nepřipadaly by vám ani nám skutečné. Chceme vám ukázat všechny jejich vztahy. Všechny překážky. Všechna protivenství. A lásku. Chtěly jsme vám to dát všechno a o nic vás neochudit. A tak až dojdete na poslední stránku, doufáme, že pochopíte, proč se toho stalo tolik a proč jsme vám nechtěly nic z toho odepřít. Tak tady to máte. Tahle kniha je už jen a pouze vaše. Ať se vám líbí! S láskou Krista a Becca
7
Vzkaz od Rykea Můj život je plný nezvyklostí, abnormalit a kurevsky nepříjemných situací. Pokud vás uráží vulgární nadávky a nevhodný řeči, koukejte vypadnout a najděte si něco jinýho. Jestli mě nechcete přijmout takovýho, jakej jsem, nikdy mě nepochopíte a já vám nehodlám nic vysvětlovat. Jsem drsňák. Jsem tvrďák. Jsem přesně tím, před čím utíkáte. Takže vás teď varuju. Vycouvejte. Protože jakmile mi vstoupíte do života, už nikdy vám nedovolím odejít.
8
[ Prolog ] Ryke Meadows
V
šechny pondělky jsou kurevsky stejný. Je jedno, jestli je mi deset, nebo dvanáct. Patnáct, nebo šestnáct. V poledne přijel k mýmu domu na předměstí Filadelfie šofér jménem Anderson. O deset minut později mě vysadil ve společenským klubu, kde jsme se s otcem posadili jako vždycky k tomu samýmu zkurvenýmu stolu v rohu, u toho samýho zkurvenýho okna s výhledem na dva červený a zelený tenisový kurty. Objednal si to samý zkurvený jídlo (filet mignon se stoletou skotskou) a položil mi ty samý zkurvený otázky. „Jak se ti vede ve škole?“ „Fajn,“ odpověděl jsem. Měl jsem samý jedničky. Bylo mi teprve šestnáct a zástupci univerzit si mě vyhlíželi pro svá běžecká družstva a atletické týmy. Kdykoli jsem měl chvíli volno, lezl jsem po skalách a snažil se věnovat oběma sportům. Už od střední jsem měl v hlavě plán. Na vysoký budu běhat. Z jeho podělaných peněz jsem nechtěl vidět ani cent. Ať si můj svěřenskej fond klidně shnije. Chtěl jsem se dostat od otce i matky co nejdál. Konečně budu mít klid a zapomenu na lži, které mi navykládali. 9
Táta se napil skotské. „Tvoje matka mi nikdy neřekne, jak se ti vede, a ty ani neotevřeš tu svoji zatracenou pusu, abys mi řekl slova o více slabikách. Tak co mám dělat? Volat cizím lidem a ptát se na tebe? Mám volat tvým učitelům? Budou si myslet, že jsem do prdele špatnej rodič.“ Zíral jsem na stůl a sendviče s kuřecím se ani nedotkl. Když mi bylo deset, jídlo jsem přijal. V jedenácti jsem si vždycky dával burger. V patnácti jsem se ale jednoho dne probudil a konečně se smířil s tím, že jím s podělaným netvorem. „Nemám, co bych ti řekl,“ odpověděl jsem. „Jsi snad hluchý? Jaký jsi měl týden? Co jsi do prde le dělal? To snad není žádná těžká otázka.“ Dopil skotskou. „Neskutečné,“ zamumlal a ukázal na mě prstem ruky, v níž svíral sklenku. „Přece máš být z vás dvou ten inteligentnější.“ Poté gestem číšníkovi naznačil, že chce další rundu. Při zmínce o Lorenovi jsem ztuhl. Zvedla se ve mně taková vlna nenávisti, až mi z toho hořelo celý tělo. Nedokázal jsem ten vztek ovládnout. Stravoval mě jak podělanej lesní požár. „Můžeme to tu zkrátit?“ zeptal jsem se. „Musím si něco vyřídit.“ Přišel číšník a dolil otci sklenku do čtvrtiny. Ten ho pobídl, aby pokračoval, dokud nebyla sklenice ze tří čtvrtin plná. „On si dá taky,“ oznámil otec. Jonathan Hale se topil v miliardách z Hale Co., společnosti, která vyrábí potřeby pro děti. Podplácel zaměstnance tohohle klubu, aby o tom, že jim tu pije nezletilej, pomlčeli. Teď už jim to připadalo naprosto normální. Při pohledu na alkohol se mi sevřel žaludek. Tepr10
ve před čtyřmi dny jsem se rozhodl, že s pitím nadobro končím. Věděl jsem, že mě k tomu bude otec každý pondělí nutit. Nehodlal jsem mu říct, že jsem s tím praštil. Nechtěl jsem o tom mluvit. Prostě se toho zkurvenýho alkoholu ani nedotknu. Nebudu si ho všímat. Číšník mi nalil sklenici a láhev z křišťálu opět zazátkoval. Beze slova odešel. „Pij,“ nařídil mi táta. „Skotská mi nechutná.“ Otec naklonil hlavu. „Odkdy?“ „Od chvíle, kdy sis ji oblíbil ty.“ Potřásl hlavou. „Ty i tvůj bratr mi moc rádi vzdorujete jak dva malí podělaní zmetci.“ Zpražil jsem ho pohledem. „Nejsem jako ten blb.“ „Jak to víš?“ opáčil klidně. „Nikdy ses s ním nesetkal.“ „Prostě to sakra vím.“ Chytil jsem se za koleno, které mi začalo poskakovat. Chtěl jsem odtud vypadnout. Mluvit o Lorenovi jsem nesnesl. Vždycky jsem věděl, že mám polovičního bratra. Nebylo vůbec těžký pochopit, že syn Jonathana Halea je i můj příbuznej. Máme stejnýho otce. Táta a máma to ale naplno přiznali, až když mi bylo patnáct. Máma si jednoho dne zase stěžovala na toho „bastarda“, tak jsem se na to táty zeptal. Sdělil mi tři fakta, která mi objasnila obrázek, který jsem si už tehdy začal tvořit. Za prvý: Bylo mi jen několik měsíců, když byl Jonathan mojí mámě Saře nevěrnej s jinou ženskou. Za druhý: Ta „druhá“ žena otěhotněla. Loren se narodil rok po mně a ta žena nechala svýho syna Jonathanovi. Zdrhla. Zmizela. Za třetí: Bydlel jsem u Sary. Můj poloviční bratr vyrůstal s naším otcem. A celej zkurvenej svět věřil, že 11
Sařiným synem je Loren Hale. Ne já. Já jsem Meadows. Nosím příjmení máminy rodiny budižkničemů z New Jersey, kteří se mnou do jednoho nechtějí mít nic společnýho. Mojí matkou je Sara Haleová. Mým otcem je Jonathan Hale. Nejsem ničí syn. Když pravda vyšla bolestně najevo, táta pokaždý Lorena vytáhl. Pokaždý mi položil tu samou podělanou otázku, na kterou jsem dneska neměl náladu. Zakroužil sklenkou. „Co že seš dneska taková padavka?“ Ostře jsem se nadechl. Nechtělo se mi věřit, že jsem si ještě v devíti letech myslel, že je táta super. Tehdy se choval, jako by si se mnou chtěl vytvořit pouto, a dával mi napít svojí whisky. Otec a syn. Choval se, jako by mě miloval natolik, že mi dovolil porušit pár podělaných pravidel. Pak jsem začal přemýšlet, jestli to není jen součástí jeho plánu na to, abych skončil stejně nešťastnej jako on. „Měl jsem autonehodu,“ vyhrkl jsem. Začal se dusit skotskou a odkašlal si. „Cože?“ vyhrkl. „Proč o tom slyším až teď?“ Pokrčil jsem rameny. „Zeptej se mámy.“ „Ta čubka –“ „Hej!“ zastavil jsem ho rozčíleně. Už jsem měl po krk toho, jak ji v jednom kuse uráží. Měl jsem po krk toho, jak ho máma očerňuje. Chtěl jsem, aby s tím oba přestali. Rozvedli se, když jsem byl ještě malej, nebyl mi ani rok. Kdy ty jejich věčný hádky skončí? Obrátil oči v sloup, avšak zvážněl, jako by měl o mě starost. Pokud měl Jonathan Hale v hrudi srdce, utopilo se ve zkurveným oceánu chlastu. 12
„Co se stalo?“ „Najel jsem do sousedovy poštovní schránky.“ Vůbec si nevzpomínám, jak jsem se dostal domů. Prý jsem projel čtyři červený. Srazil jsem plot. V podstatě jsem za volantem omdlel a probudil se až při nárazu. Nevracel jsem se z nějaký párty. Pil jsem sám na fotbalovém hřišti Lorenovy střední školy. Daltonovu akademii jsem kurevsky nenáviděl. Donutili mě nastoupit do Maybelwoodský přípravný akademie asi hodinu od našeho domu, protože máma nechtěla, abych se musel celý podělaný dny koukat na Lorena. A protože se nikdo nesměl dozvědět, že jsem její syn. A tak Loren studoval na škole, která byla blíž a kam jsem měl chodit já, zatímco mě vyštvali pryč. Jak já ho do prdele nesnášel. Jak já ho do prdele nenáviděl až do morku svých zkurvených kostí. Máma s nadšením přikládala pod kotel mýho hněvu. Neustále pronášela poznámky jako: „Tvůj bratr je namyšlený, topí se v našich penězích. Kdyby ses dostal do jedné bandy s tím spratkem Jonathana Halea, nedopadne to s tebou dobře.“ Vždycky jsem přikývl a pomyslel si: Jo, hajzl jeden. Dny plynuly a já začal všechno zpochybňovat. Možná bych se s ním měl sejít. Možná bych si s ním měl promluvit. Je to ale rozmazlenej zazobanec. Jako já. Není jako ty. Je to sobec, kterýmu záleží jen na sobě. Jako já. Není jako ty. Je to ubohej ožrala. Jako já. 13
Včera mě napadlo, že bych zašel za mámou a něco jí řekl. Přemýšlel jsem, že bych jí poradil, ať už na ten jejich debilní spor zapomene, ať si přestane stěžovat, že jí byl Jonathan Hale nevěrnej, a ať skončí se sledováním každýho kroku jeho nemanželskýho syna. „Lorena Halea dočasně vyloučili za to, že zameškal příliš vyučovacích hodin, věděl jsi to?“ zeptala se mě se zlomyslným leskem v očích. Lorenovo selhání znamenalo i Jonathanovo selhání. A to se u ní rovnalo podělanýmu úspěchu. Nic jsem na to neřekl. Kdo jsem, abych jakýkoli ženě říkal, že má na něco takovýho zapomenout? Byl jí nevěrnej. Měla na vztek právo, jenže já se musel skoro dvě desítky let dívat, jak ji ta nenávist užírá. Její bolest jí nepřinášela zadostiučinění. Jen osamění. Hluboko ve svém zatraceném srdci jsem si přál jen to, aby to hodila za hlavu, ať se na to můžu vykašlat i já. Takže tak to je. Můj otec moji matku zničil. A možná kdyby byla silnější, dokázala by se přes to přenést. Možná kdybych byl lepší syn, pomohl bych jí s tím. Minul jsem Dalton a najednou mě přepadl obrovskej vztek. Protože v Maybelwoodu nikdo neznal moje skutečný já. Znali jenom toho zatracenýho Rykea Meadowse, hvězdu běžeckýho týmu, studenta s vynikajícím prospěchem, kluka, kterej skoro každej druhej den zůstával kvůli vulgaritám po škole. Loren měl v rodným listě oba moje rodiče. Nosil moje příjmení. Čekalo na něj dědictví v hodnotě miliard dolarů. Ani jsem nevěděl, kolik mu toho řekli – jestli o mně ví, nebo ne. Nezajímalo mě to. Myslel jsem jenom na to, že mi všechno vzal. Neměl jsem nic, jen jsem musel poslouchat řev a nadávky kvůli složitýmu roz14
vodu. To já jsem do prdele skutečnej syn Jonathana a Sary Haleových. Tak proč jsem musel do prdele předstírat, že to já jsem nemanželský dítě? Proč mohl Loren vést život, kterej měl patřit mně? Na hřišti jsem do sebe nalil flašku whisky. Vůbec jsem pálení alkoholu nevnímal. Láhev jsem rozbil o sloupek branky a doufal, že Loren hraje kopanou, že na tom hřišti trénuje, že si pořeže zkurvený haksny, a těšilo mě vědomí, že za jeho bolest budu moct já. A pak jsem se ráno probudil – potom co jsem málem zabil sebe i všechny, kteří museli uhnout z cesty mýmu autu, jež jsem nedokázal udržet na silnici, protože jsem toho vypil proklatě moc. Připadal jsem si otupělej. Kurevsky mrtvej. Takovej jsem být nechtěl. Dal jsem si slib. Nedovolím, aby mě otec zničil, a už vůbec ne můj poloviční bratr. Ani moje matka. Rozhodl jsem se, že se dám do kupy. Budu běhat. Nastoupím na vysokou. Najdu klid a mír. A do prdele se všema. Táta se uklidnil. „Poštovní schránka není nic vážnýho. Tvůj bratr udělal horší věci.“ Při té představě potřásl hlavou. A pak ke mně zvedl oči a já jsem věděl, že se chystal vyslovit tu otázku. „Chceš se s ním setkat?“ Otevřel jsem ústa, avšak nenechal mě promluvit. „Než odmítneš, vyslechni mě. Má za sebou jiný život než ty –“ „Je mi to u prdele.“ Už jsem nechtěl plýtvat na Lorena Halea energií. S tím jsem skončil. „Vyrůstat s příjmením Hale není snadné. Naše bohatství pochází z prodeje zboží pro děti. Hodně ho kvůli tomu šikanovali –“ 15
„Je mi to u prdele,“ ucedil jsem. Oba jsme žili ve lži, ta moje však byla horší. „Nikdy jsem nesměl nikomu říct, kdo jsi. A co on? Máma říkala, že kdyby lidi věděli, že mým otcem je generální ředitel miliardové společnosti, chovali by se ke mně docela jinak, ale ve skutečnosti jste se jenom oba snažili do prdele utajit, kdo jsem já.“ Opřu se v židli a složím paže na hrudi. Vždyť si kurva musela nechat příjmení Hale, protože jí to tak přikazovala dohoda o rozvodu, zatímco mně zůstalo příjmení Meadows. „To není tak docela pravda,“ opáčil. „Snažili jsme se zatajit fakt, že Loren není Sařin syn. Byla těhotná jenom jednou. Nemohli jsme ospravedlnit existenci vás obou, zničilo by mi to pověst.“ Proto máma o jeho nevěře mlčela – aby ochránila Jonathana. A každej den, kdy musela tomuhle hajzlovi s černou duší pomáhat, ji užíral zaživa. Udělala to pro peníze. Raději jsem ani nechtěl vědět, jaká suma jí za bolest ze všech těch lží stála. A to všechno jenom proto, aby zachovali zdání. „Proč sis vybral jeho?“ zeptal jsem se. „Proč jste se nerozhodli zatajit Lorena?“ Máš ho rád víc než mě. Jeho obličej zůstal bez výrazu, ostré rysy jeho tváře mi nic neprozrazovaly. Měl na sobě elegantní oblek, v němž vypadal přesně tak bohatej, jak je. „Prostě to tak vyšlo. Ty jsi měl možnost převzít příjmení svojí matky za svobodna. Loren ne, mohl dostat jen moje příjmení.“ Zaskřípu zuby. „Víš, sem tam kámošům vykládám, že táta umřel. Někdy si i k tomu vymyslím, jak jsi zhebnul. Jo táta, ten se utopil při nehodě na podělaný lodi, chcípl na tý svý zkurvený zlatý jachtě, když byl zrovna na hajzlu.“ 16
Začal jsem v něm vidět jenom ducha nebo démona, s kterým se o pondělcích scházím. Nic víc. Olízl si rty a zakroužil skotskou, aniž by ode mě odtrhl oči. Málem se i zasmál. Fakt mu to připadalo k smíchu, kurva. „Podívej, Jonathane,“ oslovil mě. „Jsem Ryke,“ odsekl jsem. „Kolikrát ti to mám do prdele připomínat?“ Nestál jsem o jeho jméno o nic víc než o jeho geny. Hodlal jsem navěky používat jenom svoje prostřední jméno. Obrátil oči v sloup a povzdechl si. „Loren není jako ty. Sporty mu nejdou. Mám pocit, že snad v životě nedostal z nějakého testu jedničku. Svůj potenciál marní na večírcích. Kdyby ses s ním setkal, mohl bys mu pomoct –“ „Ne,“ ucedil jsem. Položil jsem předloktí na stůl a naklonil se k němu. „Nechci mít s tvým synem nic společnýho, tak mi ho do prdele přestaň předhazovat.“ Vytáhl peněženku a podal mi fotku, kterou mi ukázal už několikrát. Loren na ní sedí na schodech otcova sídla, v němž vyrostl. Pokaždý jsem v jeho tváři hledal nějakou podobnost se mnou. Bylo jich tolik, až mi z toho bylo zle. Máme stejnou barvu očí, jen ty jeho jsou víc do jantarova, kdežto moje do hněda. Já mám obličej výrazněji řezanej, stavění jsme ale podobně, jsme štíhlí, ne mohutní. Na fotce má na sobě námořnicky modrou kravatu a bílou košili, uniformu Daltonovy akademie. Nedívá se do čočky fotoaparátu, čelist má však tak ostrou jako nikdo, koho znám. Na té fotce na mě působil jako podělanej kretén, jako by si dal raději pivo s kámošema, než aby tam seděl. „Je to tvůj bratr –“ Vrátil jsem mu fotku. „Nic pro mě neznamená.“ 17
Jonathan dopil druhou sklenku skotské a fotku schoval. Tiše si pro sebe něco zamručel o mojí „čubčí“ matce. Máma si nepřála, abych se s Lorenem někdy setkal, a odmítala s ním přijít do styku. Pokud vím, Loren považoval Saru za svoji matku stejně, jako tomu věřil celej svět. Nebo mu možná někdo konečně pověděl pravdu. Že to on je zkurvenej bastard. Nevěděl jsem to. A po pravdě řečeno mi to bylo u prdele. Byl by v tom snad nějakej rozdíl?
18
O DEVĚT LET POZDĚJI
[1] Ryke Meadows
U
tíkám. Ne od něčeho. Mám před sebou cíl: konec dlouhé předměstské ulice lemované čtyřmi domy v koloniálním stylu a lány svěží trávy. Je tu takové soukromí, jak to jenom jde. Šest hodin ráno. Ještě není pořádně světlo na to, abych viděl na svoje nohy dunící o asfalt. Brzká rána fakt kurevsky miluju. Mnohem raději se dívám na východ slunce než na soumrak. Běžím dál. Dýchám pravidelně, jak to mám natrénováno. Díky běžeckému stipendiu na univerzitě a díky horolezectví – sportu, který fakt zatraceně miluju – nemusím na pravidelný dech ani myslet. Prostě to dělám. Soustředím se na konec ulice a jdu si za ním. Ani na chvíli nezpomalím. Nezastavím se. Vidím, co musím udělat, a taky to do prdele udělám. Za zády slyším běžet svého bratra, nohy mu uhání stejně rychle jako mně. Snaží se se mnou udržet tempo. Neběží k cíli. Můj bratr – ten vždycky utíká jen před něčím. Poslouchám jeho těžký krok. Nejradši bych ho sakra chytil za zápěstí a přetáhl ho před se21
be. Chci, aby se cítil lehce a vzdušně. Aby cítil rauš z běhu. Tíží ho však moc problémů na to, aby to něčemu prospělo. Nezpomalím, aby mě dohnal. Snažím se ho vždycky tlačit k lepším výsledkům. Vím, že na ně má. Jenom se musí kurva snažit. O minutu později doběhneme na konec ulice, kam jsme měli namířeno, k rozložitému dubu. Lo lapá po dechu, ne vyčerpáním, spíš vztekem. Prudce dýchá a lícní kosti má řezané ostřeji než obvykle. Vzpomenu si, jak jsem se s ním setkal poprvé. Jsou to už tři roky. Tehdy se na mě díval těma samýma nasranýma jantarovýma očima i s tím samým výrazem, který vysílal jasný vzkaz: Kurevsky nenávidím celý svět. Bylo mu dvacet jedna let. Náš vztah balancuje mezi vratkým a stabilním, nikdy však nebude dokonalý. „Fakt mi to nemůžeš aspoň jednou trochu usnadnit?“ zeptá se Lo a odhrne si delší prameny světle hnědých vlasů z čela. Po stranách je má sestřižené nakrátko. „Kdybych zpomalil, místo běhu bysme šli.“ Lo obrátí oči v sloup a zamračí se. Posledních několik měsíců na tom není dobře. Doufal jsem, že po dnešním běhu z něj trocha napětí opadne. Moc to nepomohlo. Vidím na něm, jak se mu svírá hruď a jak se sakra nemůže pořádně nadechnout. Dřepne si a promne si oči. „Co potřebuješ?“ zeptám se ho vážným hlasem. „Zkurvenou sklenku whisky. S jednou kostkou ledu. Mohl bys mi nalít, brácho?“ Zpražím ho pohledem. Nesnáším, když mi říká brácho. V tom slově se ozývá podělaný opovržení. Spočítal bych na prstech jedné ruky, kolikrát mě oslovil 22
„bratře“ s láskou nebo obdivem. Obvykle se chová, jako bych si ten titul zatím nezasloužil. Možná že nezasloužím. Věděl jsem o Lorenu Haleovi prakticky celý svůj život, a ani jednou ho nepozdravil. Často vzpomínám na dobu, kdy mi bylo patnáct, šestnáct, sedmnáct a otec se mě každý zatracený týden ptal: „Chceš se seznámit se svým bratrem?“ Pokaždé jsem jeho nabídku odmítl. Když jsem nastoupil na vysokou, smířil jsem se s tím, že ho nikdy nepoznám. Myslel jsem, že jsem se s tím vyrovnal. Přestal jsem Lorena Halea nenávidět za to, že vůbec žije. Přestal jsem poslouchat mámu, která toho kluka proklínala, přestože za to, že se narodil, nemohl. Postupně jsem přestal mluvit s otcem a omezoval kontakt, protože jsem ho nepotřeboval. Svěřenský fond využívám. Beru ho jako platbu za všechny ty lži, které jsem musel kvůli tomu podělanýmu hajzlovi vykládat. Jeden den. Stačilo tak málo, aby se můj idealistický svět, v němž jsem strkal hlavu do písku, od základů změnil. Venku před domem, v němž se konal vysokoškolský halloweenský večírek, se strhla rvačka. Díval jsem se, jak se čtyři kluci z běžeckého týmu – týmu, jehož jsem byl na Pensylvánské univerzitě kapitánem právě já – pustili do štíhlého kluka. Poznal jsem ho ze všech těch fotek, které mi otec během let ukazoval. Nebyl takový, jak jsem si představoval. Neobklopovali ho kámoši z bratrstev a nerozbíjeli si flašky piva o hlavu. Byl sám. Do rvačky se připletla jeho přítelkyně, chtěla ho bránit, bylo však příliš pozdě. Nevěděla, že ho můj spoluhráč obvinil, že vypil drahý alkohol ze zamčeného ba23
ru. Nevěděla, že ho Loren provokoval, jenom aby se po něm ten kluk ohnal. Udeřil mého bratra. Stál jsem tam a díval se, jak Lo schytal ránu do obličeje. Právě v tu chvíli jsem si uvědomil, jak kurevsky jsem se mýlil. Neviděl jsem před sebou kreténa se stovkou kámošů a s penězi až po bradu. Viděl jsem jenom zlomeného, raněného a nemocného kluka. Čtyři proti jednomu. V té době jsem chtěl život, jaký měl on. Bylo mi odporné, že musím předstírat, že jsem nemanželský odvržený syn, přitom ve skutečnosti jsem byl zplozený v manželství. Pokud by se ale naše role obrátily a já vyrůstal s otcem alkoholikem, byl bych na Lorenově místě já. Byl bych jako Loren: rozervaný, opilý, slabý a sám. Táta se mi snažil povědět, že Lo není nejpopulárnější kluk ve škole, jak jsem si ho vysnil. Byl stejný vyvrhel jako já. Rozdíl mezi námi: Já měl sílu se bránit. Náš otec mě neničil jako Lorena. Nikdy mě ani nenapadlo, jak kurevsky děsivý muselo být bydlet celé roky s Jonathanem a dennodenně poslouchat proč jsi taková padavka? Měl jsem na očích klapky. Vnímal jsem jenom to, co je špatně se mnou. Ani mě nenapadlo, že i Loren se potýká s podělaně velkými problémy. Toho večera na halloweenské párty jsem ze sebe shodil falešný pocit míru, který jsem v sobě budoval. Nebyla to instinktivní reakce. Stál jsem tam a díval se, jak ti kluci Lorena mlátí, a až po chvíli jsem se rozhodl do toho vložit. A když jsem to udělal, už nikdy jsem se k němu neobrátil zády. „Chceš sklenku whisky?“ Zadívám se na něj. „Co kdybych tě místo toho strčil před zkurvenej rychlík? Prašť jako uhoď.“ 24
Narovná se a podrážděně se zasměje. „Víš vůbec, jaký to je?“ Rozhodí paže. Oči má podlité krví. „Mám pocit, jako bych měl každou chvíli přijít o rozum, Rykeu. Řekni mi, co mám dělat. Hm? Tu bolest nic neodežene. Ani běh, ani sex s holkou, kterou miluju. Nic.“ Nikdy jsem na jeho místě nebyl, ne do takovéhle míry. „Párkrát ses k pití vrátil,“ připomenu mu. „Vždycky se ale k tomu dokážeš obrátit zády.“ Zavrtí hlavou. „Tak co?“ Přimhouřím oči. „Napiješ se piva? Vychlastáš flašku whisky? Co to bude? Zničíš si tím vztah s Lily. Ráno ti bude kurva mizerně. Budeš si přát, abys býval radši umřel –“ „A co si jako myslíš, že si přeju právě teď?!“ zařve, tvář rudou bolestí. Stáhnou se mi plíce. „Nenávidím se za to, že jsem se znovu napil. Nenávidím se za to, že jsem zas tam, kde předtím.“ „Jsi pod velkým tlakem,“ vycouvám, protože mi dojde, že právě teď by nebylo dobře, kdybych do něj tvrdě ryl, což mívám ve zvyku. Občas na lidi moc tlačím. „Ty jsi pod stejným tlakem jako já a neviděl jsem, že by ses napil.“ „To je něco jinýho.“ Nenapil jsem se devět let. „Novináři o tobě psali pár fakt pěkně hnusných věcí, Lo. Snažil ses s tím vyrovnat tím jediným způsobem, co jsi znal. Nikdo ti to za vinu nedává. Chceme ti jenom sakra pomoct.“ Všichni jsme kvůli Callowayovým holkám, dcerám limonádového magnáta, neustále na očích veřejnosti a v patách máme nonstop fotografy. Tím, že jsme se sblížili s Callowayovými, jsme se ocitli ve světlech reflektorů. Fakt to není kurva žádná sranda. Na hlavě mám kšiltovku, jenom abych se tro25