pan pracháč
Praha 2021
Přeložila: Antonie Králová
Vi Keeland a Penelope Ward: Pan Pracháč Vydání první Copyright © 2017. MISTER MONEYBAGS by Vi Keeland & Penelope Ward Published by arrangement with Brower Literary & Management All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2021 jako svou 2476. publikaci Přeloženo z anglického originálu Mister Moneybags Český překlad © 2021 Antonie Králová Odpovědná redaktorka Daniela Čermáková Korektorka Marie Kejvalová Cover model: Richeli Murari Cover designer: Letitia Hasser, r.b.a. designs Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1715-1 BARONET Praha 2021
Vi Keeland Penelope Ward
PAN PRACHÁČ
Pravda je málokdy čistá a nikdy prostá. O scar W ilde
Kapitola 1 Bianca Vypadá to, že firma toho pitomce zabírá celé nejvyšší podlaží. Stiskla jsem knoflík na ovládacím panelu výtahu a doťukala do telefonu zbytek otázek k rozhovoru. Moje editorka Sylvie nebude mít radost – měla jsem je odevzdat už před dvěma dny a teď nebude mít čas navrhnout změny. Navrhování změn pro ni bylo vším. Už nyní jsem měla na domluvenou schůzku pět minut zpoždění a ten zatracený výtah se příšerně ploužil. Několikrát jsem prstem píchla do tlačítka s číslem 34 a zavrčela, že příště to vezmu po schodech. Ale koho jsem chtěla obelhat? V těchhle botách? V upnuté sukni? Byl zázrak, že jsem dokázala zvednout nohu na chodník, když mě taxík vysadil před budovou. Hlasitě jsem vzdychla. Jedeme vůbec? Byl to rozhodně ten nejpomalejší výtah, jaký jsem poznala. Naštvaná, a snad trochu nervózní z nadcházejícího rozhovoru, jsem znovu píchla do ovládacího panelu. Mačkala jsem knoflík a úpěla. Dělej, jedu pozdě. Když se zdálo, že kabina konečně nabrala rychlost, ulehčeně jsem vydechla. Jenže najednou sebou výtah trhl a zastavil se a kolem se rozhostila tma. 7
„Tak a teď jste ten zatracenej krám rozbila,“ promluvil za mnou temný hlas. Nadskočila jsem a mobil mi vypadl z ruky. Podle zvuku, s jakým dopadl na podlahu, bylo jasné, že je po něm. „Do prdele! Koukněte, co jste mi provedl!“ Sehnula jsem se a šmátrala rukou po podlaze, ale nemohla telefon najít. „Můžete aspoň rozsvítit, abych našla svůj mobil?“ „Velmi rád.“ „Díky,“ zafuněla jsem. „Jenom kdybych měl u sebe telefon.“ „Děláte si srandu? Vy nenosíte mobil? Kdo dneska chodí bez něj?“ „Možná byste to měla zkusit. Kdybyste nebyla tak zabraná do toho svého, nebyli bychom teď tam, kde jsme.“ Narovnala jsem se a založila si ruce v bok. „Jak to?“ „Byla jste tak zaměstnaná s tím svým datlováním, že jste si ani nevšimla, že nejste v kabině sama.“ „No a?“ „Kdybyste o mně věděla, nenadskočila byste, když jsem promluvil, a nevypadl by vám telefon z ruky. Pak bychom měli světlo a vy byste viděla na ovládací panel, takže byste ještě dvacetkrát nebo třicetkrát mohla zmáčknout ten knoflík. To by určitě pomohlo.“ Ucítila jsem, že se muž za mnou pohnul. „Co to děláte?“ Když odpověděl, hlas přicházel odjinud než prve. Teď byl nalevo ode mě a víc dole. „Hledám váš telefon.“ Byla tam opravdu tma jako v pytli. Neviděla jsem zhola nic, ale cítila jsem pohyb vzduchu a věděla, že zase vstal. „Natáhněte ruku.“ 8
„A vy mi do ní dáte telefon?“ „Ne. Stáhnul jsem si kalhoty a strčím vám do ní svýho ptáka. Panebože, vy jste ale trubka, ach jo.“ Uvědomila jsem si, že mě nemůže vidět, a tak jsem se usmála a natáhla ruku. „Jenom mi vraťte můj mobil.“ Jednou rukou nahmatal tu moji a držel ji, než mi do dlaně vložil přístroj. „Máte hezký úsměv. Měla byste ho používat častěji.“ „Není vidět na krok. Jak můžete vědět, jaký mám úsměv?“ „Vidím vaše zuby.“ Pustil mi ruku a mě okamžitě přepadla panika. Sakra. Teď ne. Ne tady. Chňapla jsem po jeho ruce, než ji stihl odtáhnout. „Omlouvám se… já… ehm… můžete mě jenom chvíli držet za ruku?“ Beze slova udělal, oč jsem žádala. Jen tam stál a držel mě za ruku. Občas ji stiskl, jako by cítil, že potřebuju oporu. Pak ze mě vlna paniky začala opadat a postupně jsem uvolnila sevření. „Už mě můžete pustit. Promiňte. Jen mě přepadla panika.“ „Už je to pryč?“ „Občas se mi to stává. Bojím se, že čím déle tady takhle zůstaneme, tím větší je šance, že přijde další nával. Mluvte na mě, ať na to nemyslím.“ „Dobře. Jak se jmenujete?“ Přepadla mě nutkavá touha vykřiknout. „Aáááááááááááááááá!“ „Co bylo sakra tohle?“ zavrčel. Vykřikla jsem znovu a ještě hlasitěji. „Proč to děláte?“ Místo odpovědi jsem vydechla a řekla prostě: „Uf, to bylo fajn.“ „Úplně jste mě vyděsila.“ 9
„Pardon. Tímhle způsobem zaháním paniku – tím, že z plna hrdla křičím.“ „Nic lepšího tam nemáte?“ „Používám i další techniky. Například si můžu hrát s koulemi.“ „Prosím?“ „Hrát si s koulemi opravdu pomáhá.“ „S… koulemi? Připadáte mi jako ženská. Pěkně tvarovaná, aspoň zezadu.“ „Myslím baoding koule. Kovové meditační kuličky. Protáčím je v dlani. Pomáhá mi to se uklidnit.“ Zuřivě jsem se začala přehrabovat v kabelce. „Co je to za šustění?“ zeptal se. „Snažím se je najít. Měla jsem je někde v kabelce.“ Potmě se mi nedařilo je nahmatat. „Krucinál, kde jsou?“ „Jestli potřebujete, můžete si pohrát s mýma,“ uchechtl se. „Jste nechutnej. Svoje koule si laskavě nechte.“ „Ale no tak. Nemyslím to vážně. Vzpomeňte si. Vy jste přišla s koulemi. Zůstali jsme viset potmě ve výtahu. Byl to jen vtip, proboha.“ Konečně jsem své čínské koule našla. „Hurá, tady jsou.“ Zhluboka jsem se nadechla a začala je protáčet v ruce. Soustředila jsem se na uklidňující zvuk tření kovu o kov. „Cinkají. Jaká nádhera,“ utrousil sarkasticky. „Co přesně s nimi děláte?“ „Točím s nimi.“ „A pomáhá vám to?“ „Jo.“ Po několika minutách jsem se obrátila k němu. „Nastavte ruku.“ Položila jsem mu koule do dlaně. „Držte je ukazováčkem od sebe. Řekla jsem ukazováčkem, ne prostředníčkem,“ připomněla jsem mu, když jsem cítila, že používá nesprávný prst. 10
„Aha, dobře. Stejně bych ho měl radši nechat odpočinout. Jestli se ten výtah brzy nerozjede, asi ho budu muset opakovaně zvednout.“ „Vy si z toho děláte srandu. Vraťte mi to.“ Sebrala jsem mu koule z ruky. „Jednou jsem měl rande s holkou, která se ke mně naklonila přes stůl, aby mi řekla, že má v rozkroku zastrčený koule.“ „Venušiny kuličky.“ „Aha, takže je znáte.“ „Jistě.“ „Vida, odbornice na koule. Používáte Venušiny kuličky?“ „Ne. K orgasmu nepotřebuju žádný kuličky.“ „Vážně?“ I když nebylo nic vidět, bylo jasné, že se na mě usmívá. Potřásla jsem hlavou. „Tenhle rozhovor se stáčí nějakým divným směrem.“ „Myslíte, že až teď? Já bych řekl, že se tam stočil ve chvíli, kdy jste mi protrhla ušní bubínky.“ Celá situace byla směšná. Najednou jsem se rozesmála. Kovové kuličky mi vyklouzly z ruky a odkutálely se pryč. „A máte po koulích.“ Strohost, s jakou to vyslovil, ve mně vyvolala ještě bouřlivější záchvat smíchu. Smál se se mnou, jako bychom oba propadli hysterii. Z té situace jsme přišli o rozum. Nakonec jsme se usadili na podlaze se zády opřenými o stěnu. Minuty odbíhaly v tichu. Uvědomila jsem si, že zatraceně pěkně voní. Byla to směs parfému a vlastního tělesného pachu. Přemýšlela jsem, jestli i tak pěkně vypadá. Hlas měl tedy zatraceně sexy. „Jak vypadáte?“ zeptala jsem se nakonec. 11
„Brzy se to dozvíte.“ „Snažím se konverzovat.“ Když se ke mně naklonil, cítila jsem chvění jeho slov. „Jak si myslíte, že vypadám?“ Hlas měl vážně vzrušující. Odkašlala jsem si. „Máte moc hezkej hlas, takovej mužnej. Představuju si vás jako staršího noblesního muže. Možná vypadáte jako James Brolin.“ „To by šlo.“ „A co já?“ zeptala jsem se. „Víte, já jsem si vás prohlídnul – zezadu. Takže už vím najisto, že máte úžasnej zadek a krásný zuby, protože prakticky svítí ve tmě.“ Trochu se mi zadrhl dech. Musel cítit, že mi opět pracují nervy, protože dodal: „Jestli chcete zase řvát jako hyena, zkuste například volat o pomoc. Ať ten kravál aspoň k něčemu je.“ Náhle jsem vyskočila a začala bušit do dveří výtahu. „Pomóc! Pomóc!“ Moje volání nikdo nevyslyšel. „Fajn, můžete toho nechat.“ Vrátila jsem se k němu na zem a cítila, jak mě znovu přepadá panika. Potmě bylo opravdu těžké tyhle návaly zahnat. Zatím jsem s nimi nikdy nemusela bojovat v černočerné tmě. „Můžete mě zase chytit za ruku?“ „Jasně,“ řekl jen. Pevně sevřel mou dlaň ve své. Jelikož nebylo nic vidět, soustředila jsem se na ostatní smysly, především na čich a hmat. Zavřela jsem oči, vychutnávala si stisk jeho velké teplé dlaně a vdechovala jeho vůni, zatímco jsem se snažila uklidnit. Náhle mě pustil a vyskočil. „Světlo!“ 12
Zamrkala jsem a všimla si, že světla ve výtahové kabině se opět rozsvítila. „Světlo!“ vykřikla jsem. Když jsem se instinktivně otočila, abych se k němu přitiskla, strnula jsem a srdce se mi skoro zastavilo. Několik vteřin jsem si ho prohlížela. Ten chlap byl ještě hezčí, než jsem si představovala – až jsem se zastyděla za to, co se potmě událo. Vůbec nevypadal jako James Brolin. Byl mladší a živočišnější. Hádala jsem mu něco přes třicet. Měl tmavé vlasy barvy inkoustu, vyčnívající zpod obráceně nasazené baseballové čepice a spadající přes uši, ocelově modré oči a strniště té správné délky na krásně tvarované bradě. Nebyla jsem schopna slov. „Ahoj,“ řekla jsem omámeně, jako bychom se právě potkali. „Ahoj,“ mrkl a blýskl nebezpečně svůdným úsměvem.
13
Kapitola 2 Dex Páni. Moje malá kuličkářka je celkem kočka. Než zhaslo světlo, viděl jsem ji jen zezadu. Teď jsem hleděl do jejích nádherných, velkých hnědých očí a říkal si, že tahle porucha výtahu nakonec nebyla tak špatná. Odkašlala si. „Světlo svítí, ale pořád tu visíme.“ Zmáčkl jsem pár tlačítek. „Vypadá to tak. Ale posunuli jsme se správným směrem. Tahle věc se určitě za chvíli pohne.“ A tou věcí nemyslím svýho ptáka, i když bych přísahal, že sebou cuknul, když si olízla rty. Udělej to znova. Krucinál. Je nádherná. Přejel jsem ji očima odshora dolů a zpátky a líbilo se mi, jak malé knoflíčky její střídmé blůzy tvoří cestičku k jejímu úžasnému výstřihu. Hned bych se k té kůži přisál. Možná bych ji dokázal přemluvit k nějakým hrátkám. „Kam máte namířeno, až se odtud dostaneme?“ zeptal jsem se. 14
„Do třicet čtyřky,“ odpověděla. Cože? Ona jede do mého patra? Vím jistě, že pro mě nepracuje. Tenhle obličej, ty oči bych si pamatoval. „Co tam máte za práci?“ „Mám to potěšení vést rozhovor se samotným panem Pracháčem.“ Jako by mě kopla do břicha. Aúúú. To nevěstí nic dobrého. Polkl jsem, naklonil hlavu ke straně a dělal nechápavého. „S kým?“ „S nepolapitelným Dexterem Truittem. Výkonným ředitelem Montague Enterprises. Patří jim celé vrchní patro.“ Teď jsem nesměl ztratit dekorum. „Proč mu říkáte pan Pracháč?“ zajímal jsem se. „Představuju si ho jako nerudnýho, nenasytnýho skrblíka. To jméno mi k němu pasuje. Samozřejmě ho ale vůbec neznám.“ „A proč si ho tedy představujete takhle?“ „Mám svoje důvody.“ „Možná byste si neměla myslet o lidech to nejhorší dřív, než je potkáte.“ Přestože jsem znal odpověď, zeptal jsem se: „Proč s ním vlastně děláte rozhovor?“ „Pracuju pro obchodní časopis, Finance Times. Slíbil nám exkluzivní rozhovor a dali to mně. Má to být o jeho začátcích. Co převzal firmu od svého otce, držel se v ústraní, neposkytoval rozhovory, ani se nenechal fotografovat. Umí se dokonale skrývat. Když jsem se dozvěděla, že nám přislíbil svůj první rozhovor, skočila jsem po té příležitosti.“ „Ale proč? Když ho nemáte ráda…“ „Říkala jsem si, že bude legrace ho grilovat.“ „Nepřipadáte mi jako někdo, kdo dokáže někoho 15
grilovat, zvlášť když vezmu v úvahu vaše návaly paniky.“ „Můžete mi věřit, že na tohle se dokážu udržet pohromadě. To si nenechám ujít.“ „Vážně byste neměla soudit knihu podle obálky. Už jste se rozhodla, že ten chlap je padouch, a přitom jste ho v životě neviděla. Jenom to, že je někdo bohatý a mocný, z něj ještě nedělá zloducha.“ „Není to jenom tohle.“ „A co tedy?“ „Řekněme, že jsem se na tenhle rozhovor připravovala a mám informace z první ruky, že ten chlap je parchant. Nedá se to přejít jen tak.“ Do prdele. Začal se mi zrychlovat tep. Potřeboval jsem zjistit, proč je vůči mně tak předpojatá. Zřejmě nemá ani tušení, že já jsem Dexter Truitt. Nejspíš za to vděčím sportovnímu oblečení, co mám na sobě. Vypadám spíš jako poslíček než ředitel milionové korporace. Mám v kanceláři sprchu a šatnu a měl jsem v plánu se nahoře převléct po cvičení. Říkal jsem si, že rozhovor nestihnu včas. „Jak se jmenujete?“ zeptal jsem se. „Bianca.“ „A jak dál?“ „Bianca Georgeová.“ Přesně tak zní jméno reportérky, s níž jsem se měl setkat. „Rád vás poznávám, Bianco.“ „A vy jste?“ A já jsem? Mám jí říct, že rozhovor s panem Pracháčem začal ve chvíli, kdy nastoupila do výtahu, nebo mám dál předstírat, že jsem ten prostý hoch, kterému se otevřela? Druhá varianta slibovala daleko větší legraci. 16
Moje jméno. Moje jméno. Zíral jsem na obálky, které jsem si vyzvedl cestou z posilovny. Ležely na podlaze vedle jejích kovových kuliček. Obálka. Štos obálek. Louka. Rákosí. Podíval jsem se na dveře. The Doors. Jim Morrison. Jim. James. Jay. Reed. Jay Reed. „Jay Reed.“ „Teší mě, Jayi.“ „Nápodobně, Bianco.“ V interkomu promluvil hlas. „Tady Chuck Sansone ze správy budovy. Je tam někdo?“ „Ano!“ odpověděla Bianca. „Jsme tu! Uvízli jsme!“ „Rád bych vám oznámil, že během chvilky vás dostaneme ven. Nehrozí vám žádné nebezpečí a už pracujeme na vašem vyproštění.“ Bylo na ní vidět, jak se jí ulevilo. „Díky. Díky mockrát! Prosím, nepřestávejte nás informovat.“ „Samozřejmě.“ Já jsem si ovšem nepřál nic víc než zůstat s ní v tomto stísněném prostoru. Potřeboval jsem přijít na kloub tomu, proč mě nenávidí, ale svým způsobem jsem si užíval roli Jaye, obyčejného kluka, o kterém neměla žádné pitomé předsudky. 17
„Co děláte, Jayi?“ Díky svému oblečení jsem dokázal přijít na jedinou věc. „Provozuju vlastní cyklistickou kurýrní službu. Jedu do šestadvacátýho poschodí.“ „Aha, proto takovej balík.“ „To jako já?“ Trochu se zarděla. „Ne, ty obálky tamhle.“ Potěšilo mě, že se konečně naladila na můj styl humoru. „Já vím. Jenom jsem vtipkoval.“ Pořád se červenala. Rozsvícení světel jako by změnilo situaci. Určitě se jí líbím. Někdy to zkrátka víte. Když si všimla, že si ji prohlížím, zatřepetala řasami a sklopila zrak k podlaze. No jo, ta na mě letí. „Jak jste se dostala k té práci? Mluvit s lidmi, který nemáte ráda?“ „Pracovala jsem jako makléřka na Wall Street.“ „Jak se z makléřky stane novinářka?“ „Nijak. Vede to k nervovému zhroucení, při kterém vás napadne dělat novinařinu. Aspoň svým způsobem zůstávám v oboru, když pracuju pro obchodní časopis.“ „Kolik času myslíte, že vám rozhovor zabere?“ „No, už teď jdu pozdě. Takže kdoví, jestli k němu vůbec dojde.“ „Za těchto okolností to jistě pochopí.“ „Já bych spíš řekla, že věděl, že jedu nahoru, a zařídil celou tuhle nehodu. Možná dostal před svým prvním rozhovorem trému.“ „Řekl bych, že teď už malinko přeháníte. Asi by spíš zavolal a rozhovor zrušil, než by si hrál s výtahem. Nejste vy tak trochu paranoidní, Georgino? Ale máte štěstí, že vím, jak vás toho zbavit.“ „Má s tím co dělat váš pytel?“ 18
Zaklonil jsem hlavu a zasmál se. „Ani můj pytel, ani vaše koule.“ „Jak mě chcete vyléčit z paranoi?“ „Kroblihou.“ „Jaký hou?“ Zasmál jsem se. „Vy neznáte kroblihy? To jsou napůl croissanty a napůl koblihy.“ „Aha, myslím, že jsem je viděla v televizi. Z té pekárny na Spring Street?“ „Jo. Jsou výtečný. Máte chuť, až tam nahoře skončíte?“ Bianca přikývla. „To bych ráda.“ To bych prosil. „Jestli se odsud vůbec dostaneme.“ Jakmile to dořekla, kabina se trochu zhoupla a údržbář nám z interkomu oznámil, že výtah je opravený. Stiskl jsem tlačítka našich cílových poschodí a ejhle, vyjeli jsme. Zmocnily se mě smíšené pocity. Když jsme zastavili v mém předstíraném cíli, postavil jsem se do dveří a bránil jim v zavření. „Jak se s vámi spojím, až budete hotová?“ Bianca po mně blýskla očima. „Proč vlastně nenosíte telefon?“ „Dlouhá historie. Možná když mi prozradíte nějakou špínu na vašeho pana Pracháče, povím vám to.“ Pravda byla, že včera večer jsem si jako blbec zapomněl mobil u Caroline. Přece jí neřeknu, že telefon leží v bytě mojí dlouholeté nezávazné milenky. „Sejdeme se před domem,“ navrhl jsem. „Jak poznáte, že jsem skončila?“ „Prostě na vás počkám.“ „Myslíte to vážně?“ „Jistěže. Můžu si pročíst u stánku časopisy. Třeba se dozvím, co Bianca Georgeová píše v posledním čísle Finance Times.“ Mrkl jsem. 19
„Fajn,“ usmála se. „Brzy na shledanou.“ Když se dveře výtahu zavřely, srdce mi zběsile bušilo. Okamžitě jsem zamířil k recepci téhle náhodně zvolené společnosti a poklábosil s recepční, aby mi půjčila telefon. Zavolal jsem své sekretářce. „Zdravím, Josephine. Jak víte, dnes ráno má se mnou přijít na rozhovor Bianca Georgeová z Finance Times. Potřebuju, abyste ji nejdřív nechala asi tři čtvrtě hodiny čekat, a teprve pak, a ani o minutu dřív, jí sdělila, že dnes už nebudu pro rozhovor k dispozici. Nabídněte jí, že si po e-mailu domluvíme nový termín.“ „A proč ji tedy mám nechat čekat? Tomu nerozumím.“ „Nemusíte tomu rozumět. Stačí, když to uděláte, ano?“ „Ano, pane.“ Přestože jsem svůj soukromý mobil nechal u Caroline, v kanceláři jsem měl služební. „A můžete prosím někoho poslat s mým telefonem do dvacátého šestého patra, teď hned? Mám ho v nabíječce na stole. Budu čekat u výtahu.“ „Zařídím.“ Během těch pětačtyřiceti minut jsem potřeboval pořešit spoustu věcí a první z nich bylo opatřit si kolo. Jaký bych to byl kurýr bez kola? „Ještě jedna věc, Josephine. Můžete mi najít nejbližší obchod s jízdními koly od naší kanceláře?“ Dala mi jméno obchodu asi deset minut daleko. Můj řidič byl pryč, takže když mi přinesli telefon, chytil jsem si taxi a koupil si kolo, které podle prodavače bylo nanejvýš vhodné pro poslíčka, až na to, že ten by sotva potřeboval dvoumístnou verzi. Až přijde čas, nějaké vysvětlení určitě vymyslím. 20