0528861

Chaos v míru

Praha 2021

Přeložila: Renata Heitelová

Amo Jones: Chaos v míru Vydání první Copyright © 2019 by Amo Jones Published by arrangement with Bookcase Literary Agency. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2021 jako svou 2478. publikaci Přeloženo z anglického originálu In Peace Lies Havoc vydaného v roce 2019 Český překlad © 2021 Renata Heitelová Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Book Cover: Hang Le Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1721-2 BARONET Praha 2021

s o a h C v míru

Amo Jones

První díl série Půlnoční běsnění

Korovi, o nějž jsem letos přišla. Když mi bylo devět, vzal mě mámě a koupil nám letenky do Christchurche na Novém Zélandu, kde mě poprvé zavedl do cirkusu. Rebelka jsem částečně po něm.

„Vítejte v Půlnočním běsnění. Nejsme cirkus, nejsme lunapark. Nemusíte se však ničeho bát – jen toho, že vás připravíme o rozum.“

Představení Před třinácti lety jsem poprvé pocítila zlo. Proniklo do mého těla a otisklo mi do duše svůj pach, aby vytvořilo děsivý jedovatý odvar, jinak známý jako Stín. Dál jsem ten pach využívala, abych vylákala další zlo, protože Stín byl ten nejhorší z nejhorších. Nebyl jen temný a zlý, byl vyšinutý. V jeho duši nebyl kousíček dobra, ani kapka světla. Trýznil mě. Kamkoli jsem se otočila, byl všude, aby se ujistil, že nikdy nebudu volná. Byl v každém temném koutě. Pozoroval mě a čekal. Na co? To jsem netušila. Ale měla jsem to brzy zjistit…

9

Prolog

J

menuju se Dove Noctem Hendryová. Byla jsem kapitánka roztleskávaček a podle všeho nejoblíbenější holka na Charlstonské akademii. Lidi ohromilo, že jsem se v arkansaském Eureka Springs už jako malá holka tak rychle stala populární. Přistěhovali jsme se sem, když mi bylo skoro jedenáct, nedlouho po tom… incidentu. O tom incidentu jsme ovšem nemluvili. Moji rodiče a velice dobře placení cvokaři to svedli na to, že trpím posttraumatickou stresovou poruchou a potlačenými vzpomínkami. To je všechno, co vím, což moc není. Ale podle téhle ročenky jsem byla nejoblíbenější holka ve škole a novodobá baletka. Ročenky jsou zvláštní. Jen si to vezměte. Jsou připomínkou toho, co mohly být nejhorší roky vašeho života. Ty moje nebyly tak špatné – vlastně docela ušly. Jen prostě obecně nemám ráda připomínky. Z nostalgické chvíle mě vytrhlo zaklepání na dveře. „Dále!“ zakřičela jsem a ročenku zavřela. Ve dveřích stál táta, límeček měl u krku rozepnutý a usmíval se. „Napadlo nás, že si objednáme a vyzvedneme něco k večeři. Co bys chtěla?“ 11

Zamávala jsem řasami. „Thajsko!“ Táta kývl hlavou do chodby. „Fajn, takže něco thajského. Pojď, než máma začne vyvádět, že jsi nechala ležet v hale baletní střevíčky.“ Máma si stěžovala na všechno, ale ještě víc hubovala mě. Už jsem si na to zvykla. Když vaši výchovu zanedbává vlastní matka, snadno se přizpůsobíte bezcitnosti světa. To, že mě emocionálně opustila, mě svým způsobem stabilizovalo – stala jsem se silnější – a stejně jsem byla na sto procent tátova holčička. Vylezla jsem z postele a vrhla se do skříně, abych si nazula teplé boty. Máma nedělala nic. Byla v domácnosti a pracovala jenom na záhoncích na zahradě. Táta se věnoval politice. Jednoho dne chtěl kandidovat ve volbách, spíš dřív než později. Scházela jsem dolů pro mramorových schodech a poskakovala při tom. Předříkávala jsem si pokřik, se kterým bezpochyby uspějeme na mistrovství, takže každý můj krok byl taneční. „Pojď, holčičko.“ Táta si mě přitáhl pod paži a dal mi pusu na temeno. Máma se na mě usmála a otevřela dveře. Stalo se to rychle. Prásk! Prásk! Prásk! Vzpomínám si, že mě táta strčil za sebe a že máma zoufale ječela. Všichni jsme dopadli na zem, otec ležel zády na mně a chránil mě před nebezpečím. „Musíš utéct, Dove. Uteč.“ Slova mi uvízla v krku a hrozila, že mě zadusí. Dveře se prudce rozevřely a v nich klidně stáli čtyři muži, všichni se zvednutými zbraněmi. Na obličejích měli černé šátky. Kdykoli jindy bych si myslela, že jsou to pouliční grázlové, že jdou možná po peně12

zích. Jenže pak jsem si všimla, že někteří na sobě mají oblek. Ten vpředu naklonil hlavu, a zrovna když jsem si myslela, že něco řekne, táta otevřel ústa: „Než něco uděláš, nech Dove odejít.“ Zdálo se, že si rozmýšlí další krok. Jako by se mezi sebou mlčky domlouvali. „Dove…“ Táta se opřel o loket a zadíval se na mě tmavě modrýma očima. Ty hluboké tůně vypadaly, že mu přetečou na tváře. „Odejdi.“ Mluvil pomalu. Tlumeně, ale rázně. Zavrtěla jsem hlavou, nechtěla jsem tátu opustit. Ne takhle. Nikdy. „Ptáče,“ zaprosil a slzy konečně přetekly přes okraj. „Prosím.“ Strčil do mě. Nejdřív jsem ucítila, jak mi do oblečení vsáklo cosi teplého a přilepilo se mi to k břichu. Pak mi pronikl do nosu silný kovový pach krve. Slyšela jsem křik umírající matky. Než však kolem mě všechno zčernalo, uslyšela jsem ještě jeho hlas. „Vrátíme se, Holubičko. Uslyším tě, když promluvíš. Uvidím tě, když budeš tančit. Budu tě pořád sledovat…“ Jeho hlas zněl mladě. Ne tak staře, jak bych si vzhledem k jejich mohutným postavám a stínům myslela. Mezi skupinu vstoupil další muž. Tenhle mi připadal starší. Na hlavě měl klobouk, který mu stínil ústa, z nichž mu visel doutník. „Odejdi.“ Vnímala jsem ho na místech, kde bych ho cítit neměla. Stěhovala jsem se od jedněch pěstounů ke druhým, ale on byl pořád tam, existoval mezi nábytkem a kyslíkem. Cítila jsem ho, když jsem si myslela, že jsem úplně sama. Stín byl všude tam, kde jsem byla já. Existoval mezi světem skutečným a tím, co jsem 13

měla v hlavě. Trápil mě celý život, aspoň mi to tak připadalo. A když vás trýzní něco, o čem nevíte, co to přesně je, nejhorší je, že pak ani nevíte, kdy ta muka skončí.

14

1. kapitola Dove Současnost

B

ylo mi čtrnáct, když jsem přestala očekávat, že svět kolem mě zbrousí své hrany, a místo toho nabrousila ty vlastní. Naučila jsem se, že když se ocitnete v temnotě, znamená to jenom to, že brzy vyjde slunce. Byla to mantra, které jsem během dospívání přivykla. Musela jsem to zkrátit na tuto jednoduchou větu, abych posílila svou mysl a připomněla si, že přežiju. Stěhovat se od jedněch pěstounů ke druhým, než je vám osmnáct, není ideální, jsem však optimistka, takže z mého pohledu jsem aspoň nemusela být nikdy na nikom závislá. Vůbec ne. A kromě toho jsem si navzdory okolnostem dokázala udržet celkem pozitivní náhled na život. Jakmile mi bylo osmnáct, vyprázdnila jsem bankovní konto a vzala to stopem daleko od místa, kde mě každý znal, daleko od Miami Beach. Sice to není to nejhorší místo k životu a je nejspíš jedním z mých oblíbených, 15

nakonec jsem však chtěla odtamtud zmizet. Možná se usadit na severozápadě nebo někde, kde je chladnější vzduch. Mám radši zimu než teplo. „Dove!“ zavolá na mě Richard zpoza baru. Pracuju ve večerním podniku na okraji města. Přitahuje ty správné lidi, kteří dávají pěkná dýška. Boháče, kteří se rádi plácnou přes kapsu. Tázavě na něj povytáhnu obočí, a tak ke mně doklusá a strčí si ruce do kapes. „Promiň. Zapomněl jsem na to s mluvením.“ Každý si myslí, že protože moc nemluvím, nejsem toho schopná. Lidé si tak rychle někoho onálepkují, když jim nezapadá do normy. Umím mluvit, ale tady to moc nedělám, protože se bojím a protože vím, že mě pořád někdo sleduje. Vím, že to tu není bezpečné, že tu jsem v ohrožení. „Uslyším tě, když promluvíš.“ Zachvěju se, zapnu si koženou bundu až ke krku a zastrčím ruce do kapes, abych je měla v teple. „Mohla bys zítra obsluhovat za barem? Jules volala, že jí není dobře, a obvykle máme záskok, nemůžu se ale s ani jednou brigádnicí spojit.“ Pokrčím rameny a přikývnu. „Jasně!“ „Skvělý!“ zamumlá Richard. „Cením si toho, Dove.“ Dívám se za jeho zády, jak mizí v tmavé místnosti. Stroboskopy blýskají a blikají, prořezávají temnotu jako světelné meče ze Star Wars. Rychle proklouznu menším davem lidí a zamířím do zákulisí. „Dove! Čau, holka!“ zamává na mě ze své kosmetické kabinky Nataša. Kývnu na ni a svléknu se do spodního prádla. „Dneska jdeš jako druhá, bú!“ dodá Taša a přetře si měkké rty krvavě červenou rtěnkou. Usměju se, posbírám svoje věci a dám si je do kó16

je. Začnu se malovat a upravovat si vlasy, na obojím si dám záležet. Zadívám se na sebe do zrcadla a stisknu rty mezi zuby. Pokožku mám hedvábně hladkou a přirozeně opálenou, vlasy tmavě zrzavé. Holky mi vždycky pokožku záviděly, protože nikdy nepoznala pihu nebo vadu na kráse, a na rozdíl od jiných zrzek se na slunci nespálím, ale opálím. Vyčešu si vlasy na temeno a nanesu si make-up. Černou tužkou orámuju tmavě zelené oči a zasměju se, když Taša vedle mě začne rapovat. Dělá to každý večer, aby se rozehřála. Mám Tašu ráda, ale je mi jí líto. Má pětiletou dceru a hrozného manžela. Vím, že kdyby mohla, nepracovala by tady. Párkrát jsem se jí zeptala, proč to dělá, ale vždycky jenom pokrčí rameny, jako by se smířila s osudem. Je mi to nepříjemné, nejsme si však tak blízké, proto to nechávám být. O půl hodiny později jsem připravená. Vystoupím na pódium, všechna světla zhasnou a zasvítí na mě jediný reflektor. Když začne hrát „Voyeur Girl“ od Stephena, sevřu v ruce tyč. Pokaždé startuju s tímhle songem. Teď mám pocit, jako bych ten rytmus a slova měla skoro vyryté do kostí a ony tak při tanci na pódiu vedly mé ladné pohyby. Ztratím se v melodii a nechám své tělo tomu podmanivému zvuku propadnout. Nemusím se rozhlížet kolem, abych věděla, že mě lidé pozorují. Taša tvrdí, že muži přicházejí každý večer, když vědí, že tancuju. Nevím, nakolik je to pravda, protože tomu nevěnuju pozornost. Vím, že jsem nadprůměrná. Máma s tátou za celý můj život vynaložili dost peněz na to, aby moje kroky, můj temperament a mé tělo byly v synchronii s jakoukoli hudbou, která hraje, a kromě toho jsem vždycky měla na tanec talent od přírody. 17

Dál se vznáším, moje tělo se otáčí kolem tyče. Sjíždím si rukou po břiše až na horní část stehen. Ohnu se, roztáhnu kolena doširoka a zase je přitáhnu zpátky k sobě. Pomalu otevřu oči, nevím však proč, protože je nikdy neotvírám. Oči mívám vždycky zavřené, soustředím se na umění, jež vytvářím na temném plátně tím, jak se mi vlní tělo. Dnes však oči otevřu a spočinu jimi na muži sedícím u baru. Nedokážu rozpoznat jeho obličej, protože má na sobě tmavou mikinu s kapucí, která mu zakrývá většinu tváře. Kolena má roztažená a opírá se zády o bar. Nevidím jeho oči, ale cítím je na sobě. S každým pohybem boků vnímám, jak hladí křivky mého těla. Po zádech mi přeběhne mráz a rozdrtím myšlenky, které se mi vtírají do mysli. Píseň se vine a pot se ze mě řine, když pohodím dlouhými zrzavými vlasy. Zadívám se zpátky na toho muže. Pořád tam sedí a pozorně mě sleduje. Jak ve vzduchu kolem nás praská energie, všichni ostatní ustupují do pozadí. Dívám se, jak špička jeho cigarety hoří jako zapálená sirka a s každým vdechnutím mě k němu volá. Při výdechu se kolem něj shromažďují obláčky kouře. Proč od něj nedokážu odvrátit zrak? Přestože vidím pouze obrysy jeho tváře, cítím na sobě jeho oči. Oční kontakt je jazyk, kterým nikdo nemluví, ale chemie ho zvládá plynně. Je to jazyk osudu. Je jako dvě duše, které chytnou plamenem, aniž by prohodily jediné slovo. Dál tancuju na tu píseň, až do posledního tónu, než se odeberu do zákulisí. Chci zjistit, jestli se na něj můžu podívat víc zblízka. Jeho tělo mi připadá zvláštně povědomé, vábí mě. Nebo je to tím jazykem, kterým nikdo nemluví, já se ho však najednou chci naučit. „Hej, Dove!“ přeruší Rich mé myšlenky a kývne na mě, když přicházím k baru. „Jako obvykle?“ Ri18

chard je muž ve středním věku a nosí vousy. Vychovává sám dvě holčičky, protože jeho manželka zahynula při autonehodě, když byly ještě miminka. Richardovi také patří tenhle bar. Většina lidí si myslí, že chlap, který vlastní striptýzový podnik, musí být zoufalý a nechutný, Rich však není ten případ. Má tu tři holky, které si drží od chvíle, kdy tohle místo před pár lety koupil od předešlého majitele. A nebylo to z jeho rozhodnutí, protože všechny ostatní holky vyhodil a chtěl to tu spíš proměnit v bar pro motorkáře – sám mezi ně patří. Jenže věděl, že já i Taša tu práci a dýška potřebujeme. Mohly bychom obsluhovat za barem, tu práci však slíbil ponechat stávajícím barmankám. Takže si tu nechal Tašu, Vane a mě, což je skvělé, protože my tři spolu docela dobře vycházíme. „Jo, prosím,“ odpovím a rozhlédnu se po místnosti, jestli tu ten tajemný chlap pořád je. Není. Srdce mi maličko poklesne, a tak si vezmu svou vodku, citron a sodu a hodím to do sebe. Palcem si otřu kapku ze rtu. „Tak ahoj zítra.“ Posunu prázdnou skleničku k Richovi, který si přejede rukou po dlouhých zanedbaných vousech. „Jo, jasně, holčičko.“ Zamířím dozadu, do šatny pro zaměstnance, popadnu dlouhý kabát, který mi končí až u kolen, a zapnu si ho. Vytáhnu z kapsy mobil a sluchátka, projedu Spotify a snažím se najít nový song. Něco, u čeho bych se možná mohla cestou do svého ošuntělého bytu zapotit. Miluju tanec. Udržuje mou duši při životě a moje údy zahřáté. Hudba je lékem na všechny moje potíže přesně po tu dobu, co hraje. Nakonec si nějakou píseň pustím a vyjdu zadními dveřmi ven z baru. 19

Dveře se zabouchnou. Hraju si s telefonem, připravená vydat se k autobusové zastávce. Na ústech mi náhle přistane ruka. Mou okamžitou reakcí je utéct nebo bojovat. Vytrhnu si sluchátka, kopu a křičím. Snažím se otočit, ale silné tělo za mnou mě pevně drží a nepouští mě. Na ušním lalůčku ucítím měkké rty a kůži mi ovane teplý dech. „Jestli se chceš osvobodit, Holubičko, radil bych ti nekřičet.“ Druhou rukou mě chytí za krk a sevře. „Tvrdne mi z toho péro, a to fakt nechceš.“

20