0528860

Ten den

Praha 2021

Přeložila: Jana Divišová

Blanka Lipińska: Ten den Vydání první Copyright © 2018 Blanka Lipińska Copyright for the cover © Edipresse Polska All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2021 jako svou 2475. publikaci Přeloženo z polského originálu Ten dzień vydaného v roce 2018 Český překlad © Jana Divišová Odpovědná redaktorka Dana Chodilová Korektorka Marie Kejvalová Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1712-0 BARONET Praha 2021

Blanka Lipińska

Ten den

Jachta kotvila v přístavu Fiumicino. Dvojnice mé Dámy byla stále na palubě. Měla jednoduchý úkol – prostě být. „Posaď Lauru do auta a pošli ji za mnou,“ řekl jsem, když mi Domenico v Římě zvedl telefon. „Díky bohu,“ oddechl si Mladý. „Začínala už být nesnesitelná.“ Slyšel jsem, jak za sebou zavírá dveře. „Nevím, jestli tě to bude zajímat, ale vyptávala se na tebe.“ „Nejezdi s ní,“ pokračoval jsem a ignoroval jeho poznámku. „Uvidíme se v Benátkách. Odpočiň si.“ „Nezeptáš se, co říkala?“ nevzdával se Domenico. Jeho hlas zněl vesele. „A chci to vědět?“ zeptal jsem se co nejvážněji, i když uvnitř jsem byl zvědavý jako malé dítě, chtěl jsem vědět, o čem spolu mluvili. „Chybíš jí.“ Tím krátkým sdělením se mi sevřel žaludek. „Vsadím se, že ano.“ „Dohlédni na to, aby vyjela co nejdříve,“ ukončil jsem hovor a pohlédl na moře. Znovu mě kvůli té ženě zachvátila panika. Tenhle pocit mi byl příliš cizí na to, abych ho dokázal odhalit a zastavit. Odmítl jsem dívku, která se vydávala za Lauru, ale nařídil jsem jí, aby se držela poblíž. Nebyl jsem si jistý, jestli ji ještě někdy nebudu potřebovat. Podle Matose se Flavio s prostřelenými prackami vrátil na ostrov, ale nic jiného se zatím nestalo. Jako by k té záležitosti s Nostrou vůbec nedošlo. Tyhle povrchní informace mě neuspokojovaly, poslal jsem tam proto své muže a ti mi potvrdili, co jsem se předtím doslechl. 7

Kolem poledne jsem uspořádal telekonferenci s lidmi ze Států. Musel jsem si být jistý, že se zúčastní filmového festivalu v Benátkách. Potřeboval jsem se s nimi setkat tváří v tvář, objednat další zásilku zbraní, které jsem se chystal prodat na Blízký východ; to si vyžadovalo mou osobní přítomnost. „Done Torricelli?“ Ve dveřích mé kajuty se objevila Fabiova hlava. Přikývl jsem a ukončil hovor. „Slečna Bielová je na palubě.“ „Vyplouváme,“ oznámil jsem a vstal z křesla. Vyšel jsem na horní palubu a rozhlédl se kolem. Když jsem spatřil svou Dámu, oblečenou jako nějaká puberťačka, zatínal jsem zuby i pěsti. Krátké šortky a miniaturní tričko se nehodí ke snoubence hlavy sicilské rodiny, pomyslel jsem si. „Co to máš sakra na sobě? Vypadáš jako…“ Udržel jsem se a větu nedokončil, protože jsem si všiml téměř prázdné lahve od šampaňského. Dívka se otočila, strčila do mě, a jak se odrazila od zábradlí, dopadla přímo na pohovku. Už zase byla opilá. „Vypadám tak, jak chci vypadat, a tobě do toho nic není,“ zamumlala a mávala kolem sebe rukama, což mě rozesmálo. „Opustil jsi mě bez jediného slova a zacházíš se mnou jako s loutkou, se kterou si hraješ, když se ti zachce.“ Natáhla ke mně prst a zároveň se snažila nemotorným, ale přesto okouzlujícím způsobem zvednout z místa. „Dneska má loutka chuť hrát sólo.“ Přešla potácivým krokem k zádi a cestou ztratila boty. „Lauro,“ rozesmál jsem se, protože jsem se už nedokázal udržet. „Lauro, sakra!“ Můj smích se změnil ve výstražné vrčení, když jsem si všiml, že se nebezpečně blíží k okraji jachty. Vyrazil jsem za ní a křičel: „Zastav!“ 8

Neposlouchala mě, nebo mě neslyšela. Najednou uklouzla. Lahev jí vypadla z ruky, neudržela rovnováhu a svezla se přes palubu. „Do prdele!“ rozběhl jsem se na záď. Odkopl jsem z nohou boty a skočil do vody. Naštěstí Titán plul pomalu a dívka spadla z boku lodi. Za několik desítek sekund jsem ji už držel v náručí. Naštěstí pro mě to všechno viděl Fabio, a když jachta zastavila, hodil mi záchranný kruh, přivázaný na laně, a vytáhl mě na palubu. Dívka nedýchala. Začal jsem s oživováním. Nádechy a výdechy nepomáhaly. „Dýchej, do prdele!“ Propadal jsem zoufalství. Tlačil jsem na její hrudník stále silněji a silněji a stále urputněji jí vdechoval vzduch do plic. „Dýchej!“ vykřikl jsem anglicky, nesmyslně jsem předpokládal, že by mě mohla slyšet. Vtom se nadechla a začala zvracet. Pohladil jsem ji po tváři a díval se do jejích očí, které byly jen napůl při vědomí, ale snažily se na mě zaostřit. Vzal jsem ji do náruče a vydal se ke kajutě. „Mám zavolat lékaře?“ vykřikl Fabio. „Ano, pošli pro něj vrtulník.“ Musel jsem vzít Lauru dolů, zůstat s ní a ujistit se, že je v bezpečí. Uložil jsem ji na postel a sledoval její bledou tvář, pátral, jestli je v pořádku. „Co se stalo?“ zeptala se tiše. Měl jsem pocit, že každou chvíli omdlím. Hlava mi třeštila a srdce mi bušilo jako o závod. Klekl jsem si na podlahu vedle ní a snažil se uklidnit. „Spadla jsi z paluby. Díky bohu jsme nepluli moc rychle a ty jsi spadla z boku. To ale nic nemění na tom, že ses málem utopila. Sakra, Lauro, mám sto 9

chutí tě zabít, a zároveň jsem vděčný osudu, že jsi naživu.“ Sklonil jsem hlavu a stiskl čelisti. Nesnesitelná bolest hlavy mi bránila logicky myslet. Laura se jemně dotkla prsty mé tváře, tak, že jsem k ní musel obrátit zrak. „Tys mě zachránil?“ „Ještě že jsem byl tak blízko. Nechci ani pomyslet na to, co se ti mohlo stát. Proč jsi tak neposlušná a tvrdohlavá?“ Strach, s nímž jsem to vyslovil, pro mě byl něco úplně nového. Ještě nikdy jsem se o nikoho tolik nebál. „Chtěla bych se umýt,“ hlesla. Když jsem slyšel, co říká, málem jsem vybuchl smíchy. Skoro přišla o život, a myslí na to, že z ní kape slaná voda. Nemohl jsem uvěřit svým uším. Neměl jsem ale ani sílu, ani chuť se s ní dohadovat, chtěl jsem ji jen mít blízko u sebe, objímat ji a chránit před celým světem. Nemohl jsem se zbavit myšlenky na to, co by se stalo, kdybych byl někde dál a loď plula rychleji… Automaticky jsem se nabídl, že ji umyju, a když neprotestovala, pustil jsem v koupelně vodu a vrátil se, abych jí pomohl se svléknout. Soustředil jsem se na jiné věci a nepřemýšlel o tom, co za chvíli uvidím. Teprve pak mi došlo, že je přede mnou nahá. K mému překvapení to na mě nijak nepůsobilo; hlavně že je naživu. Vzal jsem ji do náruče a vstoupil s ní do vany s teplou vodou. Když se mi zády opřela o hruď, skryl jsem tvář do jejích vlasů. Byl jsem naštvaný, vyděšený… a zatraceně vděčný. Nechtěl jsem s ní mluvit, diskutovat, a už vůbec ne se s ní hádat. Opájel jsem se pouhou její přítomností. Neuvědomovala si to, když ke mně přitiskla tvář. Netušila, že všechno, co se stalo během uplynulých několika dnů, se sta10

lo kvůli ní. Pomalu mi docházelo, že se v mém životě všechno změní. Podnikání už nebude tak snadné, nepřátelé už vědí o mém slabém místě: o tom malém stvoření, které jsem teď držel v náručí. Nebyl jsem na to připraven a ani já, ani ona jsme neměli ponětí o tom, co nám přinese budoucnost. Pomalu, mlčky jsem umyl celé její tělo. K Lauřině údivu se to obešlo bez erekce, a dokonce i bez jakéhokoli pokusu dotknout se jí způsobem, který by zaváněl erotikou. Utřel jsem ji a uložil do postele, zlehka jsem ji přitom políbil na čelo. Než jsem stačil znovu odtáhnout rty, usnula. Zkontroloval jsem jí puls v obavě, jestli znovu neztratila vědomí. Naštěstí byl stabilní. Chvíli jsem tam jen tak stál a díval se na ni, když jsem uslyšel hukot vrtulníku. Překvapilo mě, jak rychle přiletěl, ale pak jsem si uvědomil, že nejsme až tak daleko od břehu. Po přečtení zdravotní dokumentace a prohlídce Laury, která tvrdě spala, lékař potvrdil, že není v ohrožení života. Poděkoval jsem mu za péči a vrátil se do své kajuty. Noc byla teplá a klidná. A klid byl právě to, co jsem teď potřeboval ze všeho nejvíc. Šňupl jsem si trochu kokainu a se sklenkou svého oblíbeného pití jsem se usadil ve vířivce. Poslal jsem pryč veškerý personál, nařídil mu, aby zůstal v prostorách pro zaměstnance, a vychutnával si samotu. Neměl jsem nejmenší chuť o něčem přemýšlet nebo uvažovat nad čímkoli jiným než právě nad tím klidem, který se přinejmenším kolem mě rozhostil. Za pár minut jsem spatřil Lauru, kráčela po palubě ve velkém bílém županu a rozhlížela se kolem. Potěšilo mě to. Pokud vstala, znamená to, že se cítí lépe. 11

„Už ses vyspala?“ zeptal jsem se. Při zaslechnutí mého hlasu se dívka lekla. „Vidím, že je ti už líp. Nechceš se ke mně přidat?“ Chvíli přemýšlela a klidně se na mě přitom dívala. Nevypadalo to, že by sváděla nějaký vnitřní boj, věděl jsem, že za okamžik nechá župan sklouznout na zem. Sedla si proti mně, nahá, a já si vychutnával pohled na ni i chuť lahodného nápoje. Mlčky jsem si prohlížel její krásnou, teď poněkud unavenou tvář. Vlasy měla rozcuchané a rty maličko oteklé. Najednou nečekaně změnila pozici. Posadila se mi na kolena a pevně se ke mně přitiskla, na což můj penis ve vteřině zareagoval. A když mě chytila zuby za spodní ret, byl jsem nadobro ztracený. Začala se na mně pohybovat a tlačit na mě svou kundičkou stále silněji a silněji. Nevěděl jsem, co tím sleduje, ale neměl jsem na její hry náladu. Ne dnes. Ne poté, co jsem ji málem ztratil. Vklouzla mi jazykem do úst a já bezděčně stiskl její zadek v dlaních. „Chyběl jsi mi,“ zašeptala. Při tomhle krátkém vyznání mě zamrazilo. Celé tělo mi ztuhlo a já zpanikařil, protože jsem neměl žádný důvod pro takovou reakci. Odtáhl jsem ji od sebe, abych se jí mohl podívat do tváře. Myslela to vážně. Nechtěl jsem, aby vycítila moji slabost, nebyl jsem připraven se jí svěřit, zvlášť když jsem ani nevěděl, co se to se mnou děje. „Takhle projevuješ svou touhu, maličká? Protože jestli tím chceš vyjádřit vděčnost za záchranu života, vybrala sis ten nejhorší možný způsob. Nebudu to s tebou dělat, dokud si nebudeš opravdu jistá, že to chceš.“ 12

Přál jsem si, aby co nejrychleji odešla, aby nepříjemné pocity zmizely. Vrhla po mně smutný a vyčítavý pohled, ale místo toho, aby ten pocit zmizel, stále ve mně narůstal. Co se to sakra děje, pomyslel jsem si, když téměř vyskočila z vířivky, rychle si oblékla župan a přeběhla po palubě. „Co to sakra děláš, ty idiote,“ zavrčel jsem sám pro sebe, když jsem vstával. „Dostaneš to, co chceš, a zahodíš to,“ zamumlal jsem a vydal se po jejích mokrých stopách. Srdce mi bušilo jako na poplach a já podvědomě tušil, co se stane, až ji najdu. Zahlédl jsem ji, jak vbíhá do mé kajuty, a usmál jsem se při pomyšlení, že to nemůže být náhoda. Šel jsem za ní a uviděl, jak stojí zády ke mně a snaží se ve tmě najít vypínač. Najednou místnost zalilo jasné světlo a ona strnula. Zabouchl jsem dveře, ta rána ji ochromila. Věděla, že jsem to já. Zhasl jsem světlo a přistoupil k ní, jediným pohybem jsem jí rozvázal župan a nechal ho spadnout na zem. Trpělivě jsem čekal. Chtěl jsem se ujistit, že vím, co dělám, i když jsem o tom poprvé v životě neměl ani tušení. Začal jsem ji líbat a ona mi polibek vášnivě opětovala. Vzal jsem ji do náruče a přenesl na postel. Ležela přede mnou, slabé světlo lampiček osvětlovalo její dokonalé tělo. Čekal jsem na nějaké znamení. A pak přišlo: založila ruce za hlavou a usmála se na mě, jako by mě zvala, abych šel k ní. „Víš, že když teď začneme, nebudu už moct přestat? Varuju tě. Pokud překročíme určitou hranici, ošukám tě, ať budeš chtít, nebo ne.“ „Tak si trhni.“ Posadila se na posteli a upřeně mě sledovala svýma velkýma očima. 13

„Teď jsi moje a nechám si tě pro sebe už navždy,“ zavrčel jsem italsky a postavil se jen pár centimetrů před ni. Její oči nepřirozeně potemněly, zdálo se, že za chvíli ovládne to drobné tělo touha. Bez zábran mě chytila za zadek a přitáhla si mě k sobě. Usmál jsem se. Bylo mi jasné, že už se nemůže dočkat okamžiku, kdy si mě vyzkouší. „Chyť mě za hlavu. A vyměř mi trest, jaký mi přísluší.“ Ta slova mě na okamžik úplně zbavila dechu. Žena, která měla být matkou mých budoucích dětí, se chová jako děvka. Nemohl jsem uvěřit, že se mi chce oddat tímhle způsobem. Byl jsem nadšený, ale zároveň zděšený její dokonalostí. „Prosíš mě, abych se k tobě zachoval jako k děvce, doopravdy to chceš?“ „Ano, done Massimo.“ Její tichý šepot a poddajnost ve mně probudily démona. Cítil jsem, jak se mi napínají všechny svaly v těle, a zaplavil mě známý pocit klidu a sebekontroly. Když mě požádala, abych byl sám sebou, všechny nepotřebné emoce ze mě rázem opadly. Pomalu a jistě jsem jí ho strčil do úst, prakticky ve stejném okamžiku, kdy se na mě zahleděla. Cítil jsem, jak se můj penis opírá o její hrdlo, zatlačil jsem víc a ucítil sevření, které jsem tak miloval. Byl jsem nadšený. A když Laura zvládla celou jeho délku, byl jsem na ni pyšný. Začal jsem pohybovat boky, abych zjistil, kolik toho vydrží. Byla úžasná. Přijímala všechno, co jsem jí nabízel. „Kdyby tě to snad přestalo bavit, řekni mi to,“ upozornil jsem ji, „ale tak, abych poznal, že si ze mě neděláš legraci.“ 14

Nekladla mi žádný odpor. Cele se mi oddávala. „To platí i pro tebe,“ řekla, když si ho na okamžik vytáhla z úst. Sotva ho znovu objala rty, viditelně zrychlila. Viděl jsem, že si to užívá, byla celá bez sebe a skutečně mi chtěla něco předvést. Šukal jsem ji do pusy a ona chtěla víc. To pomyšlení mě přivádělo až na samý pokraj rozkoše. Snažil jsem se, aby zpomalila, ale marně. Cítil jsem, jak se celé mé tělo připravuje na blížící se orgasmus. Nechtěl jsem to. Ne teď a ne tak brzy, pomyslel jsem si. Prudce jsem ji od sebe odstrčil, ztěžka dýchal a snažil se udržet vyvrcholení pod kontrolou. Laura se vítězoslavně usmívala. To už jsem nemohl vydržet. Hodil jsem ji na matraci a převrátil ji na břicho. Nechtěl jsem se na ni teď dívat, když to bylo poprvé. Nechtěl jsem se udělat tak rychle a bylo mi jasné, že by to přesně tak dopadlo, kdybych viděl na její tváři potěšení. Vsunul jsem do Laury dva prsty a potěšilo mě, když jsem zjistil, jak je mokrá. Sténala a svíjela se pode mnou, že mě znovu přestávaly opouštět smysly. Uchopil jsem svůj ocas a pomalu vklouzl do její úzké štěrbiny. Byla horká a mokrá a patřila mi. Cítil jsem každý centimetr její dychtivě šukající kundičky. Přirazil jsem až do konce a silně se k ní přitiskl. Zůstal jsem chvíli bez pohybu, abych se toho pocitu nasytil, pak jsem z ní vyklouzl a znovu silně přirazil a moje Dáma sténala a byla čím dál netrpělivější. Chtěla, abych ji ošukal, a potřebovala to pěkně tvrdě. Pohnul jsem boky a odtáhl se od ní. Šukal jsem ji, jak jsem mohl nejsilněji, ale přesto jsem stále cítil, že chce víc. Křičela tak, že po chvíli už sotva popadala dech. Zpomalil jsem, abych ji mohl zdvihnout výš, 15

chtěl jsem vidět v celé kráse to, co bylo dole. Když se prohnula v zádech, uviděl jsem krásnou tmavou dírku a nemohl jsem si pomoct. Olízl jsem si prst a začal ten úzký otvor hladit. „Done…,“ zašeptala nejistě, ale neodtáhla se ani o jediný centimetr. Pousmál jsem se. „Uvolni se, maličká. Taky se k tomu dostaneme, ale dnes ještě ne.“ Neoponovala a já byl rád, že mě teď nevidí, protože se mi po tváři rozléval široký úsměv. Moje Dáma má ráda anální sex, je to ideální žena. Zhluboka jsem se nadechl a pevně ji uchopil za boky, vnikal jsem do ní stále hlouběji a hlouběji, znovu a znovu. Šukal jsem ji tvrdě a nemilosrdně. Naklonil jsem se nad ni a začal jí prsty dráždit klitoris, cítil jsem, jak se začíná napínat. Ležela s tváří zabořenou v polštáři, křičela něco, čemu jsem nerozuměl, třel jsem ji stále silněji a cítil víc a víc, jak se blíží její vyvrcholení. Nemohl jsem ale snést pomyšlení, že bych jí neviděl do tváře, až bude mít orgasmus. Chtěl jsem to vidět, pozorovat v jejích očích úlevu a rozkoš, kterou jí dopřeju. Převrátil jsem ji na záda, pevně ji sevřel a znovu ji ošukal jako děvku. A pak jsem ucítil, jak se kolem mě rytmicky svírá. Oči se jí zakalily. Ústa měla otevřená dokořán, ale nevydávala žádný zvuk. Vyvrcholení trvalo dlouho, její kundička mého ptáka téměř drtila. Najednou se uvolnila a zabořila se hlouběji do matrace. Zpomalil jsem, zlehka se pohupoval v bocích a naklonil se k jejím ochablým zápěstím. Byla vyčerpaná. Zdvihl jsem jí ruce za hlavu a podržel je tam. Věděl jsem, že to, co se chystám udělat, vyvolá odpor. „Udělej se mi na břicho, chci to vidět,“ vydechla, napůl v bezvědomí. 16

„Ne,“ odpověděl jsem s úsměvem a začal jsem ji znovu šukat. A pak jsem explodoval. Cítil jsem, jak ji uvnitř zaplavují vlny mého semene. Byl to dokonalý den pro početí, jako by celý vesmír chtěl, aby otěhotněla. Bojovala a odstrkovala mě, ale byla příliš slabá na to, aby dokázala vzdorovat mé síle. Po chvíli jsem se na ni svalil, celý rozpálený a zpocený. „Massimo, co to sakra děláš?“ vykřikla. „Dobře víš, že neberu prášky.“ Stále se mnou zápasila a snažila se mě ze sebe svalit, a já nedokázal zakrýt své uspokojení. „Prášky možná ne,“ řekl jsem. „Těm se stejně nedá věřit. Máš antikoncepční implantát, podívej.“ Ukázal jsem prstem. Vysílačka, kterou jsem jí nechal implantovat, se příliš nelišila od antikoncepčního implantátu, jaký měla Anna. Proto jsem věděl, že té báchorce bez problémů uvěří. „Nechal jsem ti ho zavést hned první den, když jsi spala, nechtěl jsem nic riskovat. Fungovat bude tři roky, ale za rok si ho samozřejmě můžeš nechat odstranit.“ Nemohl jsem se přestat usmívat při pomyšlení, že v ní možná už dnes začne růst můj syn. „Slezeš ze mě?“ zavrčela a v hlase měla vztek, který jsem se rozhodl ignorovat. „Bohužel to ještě nějakou dobu nepůjde, maličká, těžko bych tě mohl šukat na dálku,“ odhrnul jsem jí vlasy z čela. „Když jsem poprvé viděl tvou tvář, netoužil jsem po tobě, byla jsi vidinou, která mě polekala. Ale jak čas plynul a tvoje portréty začaly zaplňovat můj dům, začal jsem vnímat každý detail tvé duše. Jsi mi tak podobná, Lauro.“ 17

Pokud jsem byl schopen lásky, v ten moment jsem se zamiloval do ženy, ležící pode mnou. Díval jsem se na ni a přímo fyzicky cítil, jak se ve mně něco mění. „Tu první noc jsem tě pozoroval, dokud se nerozednilo. Cítil jsem tvou vůni, teplo tvého těla, bylas živá, existovala jsi, ležela jsi vedle mě. Celý den jsem tě nedokázal opustit, šíleně jsem se bál, že až se vrátím, ty tam už nebudeš.“ Neměl jsem tušení, proč jí to všechno říkám, ale cítil jsem neodolatelnou potřebu, aby o mně věděla všechno. V mém hlase byl slyšet strach. Na jednu stranu jsem chtěl, aby se mě bála, ale na druhou stranu i to, aby znala celou pravdu o mně.

18

O několik dní později, možná ještě déle (nevím, přestala jsem to počítat)

KAPITOLA I

Nastalo ticho, a když jsem si uvědomila, co jsem právě udělala, zavřela jsem oči. Můj malý rozoumek chtěl zas jen o něčem popřemýšlet, a moje pusa to řekla nahlas. „Zopakuj to,“ řekl klidným hlasem, vzal mě za bradu a pozvedl ji. Pohlédla jsem na něj a cítila, jak se mi do očí derou slzy. „Jsem těhotná, Massimo, budeme mít dítě.“ Černý na mě zíral s očima doširoka ­otevřenýma a po chvíli přede mnou poklekl na zem. Vyhrnul mi triko, zlehka mě políbil na břicho a něco zamumlal italsky. Nevěděla jsem, co se děje, ale když jsem vzala jeho hlavu do dlaní, ucítila jsem, jak mu po tvářích stékají slzy. Tenhle silný, velitelský a nebezpečný muž teď přede mnou klečel a plakal. Když jsem to spatřila, nemohla jsem si pomoct a po chvíli jsem se taky rozplakala. Oba jsme několik minut zůstali nehnutě a dali si navzájem čas na zpracování emocí. Černý vstal a vtiskl mi na rty dlouhý, horoucí polibek. „Koupím ti tank,“ oznámil. „A pokud to bude nutné, vybuduju bunkr. Slibuju, že vás ochráním, i kdybych za to měl zaplatit životem.“ 19

Řekl „vás“. To slovo mě dojalo tak moc, že jsem se znovu rozplakala. „Hej, maličká, slz už bylo dost.“ Otřela jsem si tváře dlaní. „To je štěstím,“ zamumlala jsem cestou do koupelny. „Hned budu zpátky.“ Když jsem po chvíli vyšla ven, seděl na posteli jen v boxerkách, pak vstal, přešel ke mně a políbil mě na čelo. „Jdu se osprchovat, nikam neodcházej.“ Lehla jsem si, zabořila obličej do polštáře a snažila se analyzovat to, co se právě stalo. Nečekala jsem, že by Černý mohl plakat, a už vůbec ne to, že by mohl plakat radostí. Po několika minutách se dveře koupelny otevřely, stál v nich mokrý a nahý. Pomalu přešel k posteli, jako by mi dával čas, abych si užila pohled na něj, a pak si lehl vedle mě. „Jak dlouho to víš?“ zeptal se. „Zjistila jsem to náhodou v pondělí, když jsem si nechala udělat krevní test.“ „Proč jsi mi o tom neřekla hned?“ „Nechtěla jsem ti to říkat před tvým odjezdem, a kromě toho jsem to musela nejdřív nějak strávit.“ „Olga o tom ví?“ „Ano, a tvůj bratr taky.“ Massimo svraštil obočí a obrátil se zpátky na záda. „Proč jsi mi neřekl, že jste s Domenicem bratři?“ zeptala jsem se. Chvíli přemýšlel a kousal se přitom do rtů. „Chtěl jsem, abys měla přítele, blízkého člověka. Někoho, komu můžeš věřit. Kdybys věděla, že je to můj bratr, byla bys upjatější. Domenico věděl, jak moc pro mě znamenáš, nedokázal jsem si představit, že by se o tebe měl za mé nepřítomnosti starat někdo jiný.“ 20