0528859

Zoufalá vol ba

Praha 2021

Přeložila: Kristina Volná

Barbara Cartland: Zoufalá volba Vydání první Copyright © 1977 by Cartland Promotions All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2021 jako svou 2473. publikaci Přeloženo z anglického originálu This Time It’s Love vydaného nakladatelstvím Barbara Cartland Ebooks Ltd v roce 2016 Český překlad © 2021 Kristina Volná Odpovědná redaktorka Jana Markusová Korektorka Zdeňka Grigarová Ilustrace na přebalu © 2021 Martina Černá Přebal a vazba © 2021 Martina Černá Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1706-9 BARONET Praha 2021

Barbara

Cartland Zoufa l á vol ba

POZNÁMKA AUTORKY: Tuto knihu jsem napsala v roce 1944. Téměř všechny postavy byly inspirovány skutečnými lidmi a událostmi, které se za války staly. Znala jsem hodně umělců, kteří žili ve dvacátých a třicátých letech v Chelsea, a jejich chování nás všechny na jednu stranu šokovalo, ale také přitahovalo. Dnes by výstřední umělec Simon Prentis nevzbudil žádné pohoršení, ale tehdy to byla senzace. Kolem víří temný proud vášně, mohutní a vlní se, aby vytvořil bouřlivý příliv, vášeň halící sebe sama, vášeň tak hlubokou, tak temnou, že se jí nedá rozumět. Však hle! Zářivý paprsek slunce nalezne ozvěnu světla, zlatý vrchol vlny prodírající se skrz pochmurné hlubiny. Pro lásku! Pro lásku, již všichni hledáme, neboť pochází od Boha.

7

Kapitola 1. 1943

V

chodbě se hlasitě rozezněl staromódní zvonek. „Jeden hrnek mouky – unce másla –“ Fenella si opakovala pro sebe. Zvonek se rozezněl znovu. „Ach, k čertu.“ Přistoupila ke kuchyňským dveřím, utřela si ruce do ručníku, který za nimi visel, a zamířila k hlavnímu vchodu. Když došla do haly, na vrcholku schodiště se objevila chůva. „To jsi ty, drahoušku?“ zeptala se. „Měla jsem strach, že to nikdo neslyšel.“ „To je v pořádku, chůvo,“ zavolala na ni Fenella. „Nemusíš chodit dolů.“ „Dobrý den. Mohl bych mluvit s majitelem?“ Slunce Fenelle zasvítilo přímo do očí a na okamžik ji oslepilo, takže jí chvíli trvalo, než rozeznala, kdo za dveřmi stojí. Měl hluboký a příjemný hlas a bylo znát, že je zvyklý udílet rozkazy. Fenella zamrkala a spatřila vysokého muže v uniformě a za ním na cestě vojenské auto s řidičem rovněž oděným ve stejnokroji. „Půjdete dál?“ vybídla ho po chvilkovém váhání. 9

„Děkuji vám.“ Důstojník ji obešel a zastavil se ve stínu v hale. Trochu netrpělivě, jak Fenelle připadalo, pak čekal, až mu ukáže cestu. Usmála se na něj, a teprve když si všimla jeho výrazu, pochopila, že si ji spletl se služebnou. Vlastně to nebylo nijak překvapivé, usoudila. Celé dopoledne vařila a měla na sobě velkou bílou zástěru, která byla zmačkaná a zamazaná, a rukávy si vyhrnula až nad lokty. „Tudy,“ řekla mu ostýchavě. Zavedla ho do malého salonu, kde sice hořel oheň, zapálila ho však před malou chvilkou a místnost stále působila temně a nevlídně. „Řeknu slečně Prentisové, že jste zde,“ slíbila Fenella hlasem, o němž doufala, že je tak uctivý, jako by opravdu byla služebná. S těmi slovy za ním zavřela dveře. Zajímalo by mne, co chce, pomyslela si. V každém případě nebude na škodu, když trochu počká, než se na něj připravím. V ložnici si Fenella přepudrovala nos a uhladila vlny tmavých vlasů na obou stranách čela. Stáhla si rukávy žluté halenky a navlékla si trávově zelený svetřík, který jí ladil s kostkovanou sukní. Nyní vypadám mnohem více jako paní domu, řekla si pro sebe, když pomalu a důstojně kráčela dolů do salonu. Otevřela dveře a všimla si, že jejich host je k ní otočený zády. Stál a hleděl do ohně, rukama se ­držel krbové římsy. Kabát a čapku měl úhledně složené na židli vedle okna. Fenella si všimla, že uniforma nese hodnost majora. 10

Hezká ramena, pomyslela si uznale. A když se otočil, dodala pro sebe: Je pohledný, ale má tvrdý výraz, tvrdý a neústupný. „Dobrý den,“ řekla nahlas. „Jsem Fenella Prentisová. Myslím, že jste se mnou chtěl mluvit.“ Chvilku na ni zíral a pak se usmál, pomalým a hezkým úsměvem, který mu rozzářil tvář. „Musím se omluvit,“ zamířil k ní a podal jí ruku, „zmátla mě ta zástěra.“ „To je zcela pochopitelné,“ usmála se Fenella. „A jestli jste mne považoval za služebnou, měl jste vlastně pravdu. Sama si tak teď připadám.“ „Doufám, že mi odpustíte,“ omlouval se a pustil její ruku. „Nyní bych se rád představil. Jmenuji se Ransome a chtěl bych se zeptat, zda bych tu nemohl ubytovat některé ze svých důstojníků.“ Fenella na něj nevěřícně zírala. „Ale to je nemožné,“ zvolala. „Kdo by se o ně staral?“ „Chtěl jsem o to požádat vás,“ odvětil. „Doufám, že by to bylo pouze nakrátko. Jak jste možná zaslechla, budujeme na druhé straně vesnice tábor. Očekávali jsme, že až se tam budeme přemisťovat, bude už hotov, ale bohužel se to nestihlo. Většinu mužů se mi podařilo ubytovat u sedláků, ale zdá se, že ve vesnici není příliš domů, které by vyhovovaly důstojníkům.“ „To je pravda,“ kývla Fenella. „Co Wetherby Court?“ „Dům sira Nicholase Colebyho?“ zeptal se major Ransome. „Obávám se, že je příliš daleko. Chápejte, musíme být zde a v současnosti máme jen velmi málo benzinu.“ „Ale já si nedovedu představit, že bychom tu někoho ubytovali,“ bránila se Fenella. „Dům je malič11

ký a otec sem celkem pravidelně jezdí, když má služební volno, a tak vám nemohu dát k dispozici jeho pokoj.“ „Otec je v armádě?“ zeptal se major Ransome. Fenella přikývla. „Ano, je součástí R. A. F., i když nechodí do akce. Vede oddělení kamufláže na ministerstvu letectví.“ „Prentis,“ opakoval zamyšleně major Ransome. „Není váš otec náhodou Simon Prentis?“ Fenella se usmála. „Ano, je.“ „Dobré nebe! To je velmi slavný člověk. Netušil jsem, že pochází odtud. Myslel jsem, že má ateliér v Londýně.“ „Ne, ten přestal obývat už před mnoha lety,“ poznamenala Fenella. „Nesnášel hluk dopravy a stísněný pocit, a tak koupil tento dům. Tehdy to byl jen statek a on si v bývalé stodole zařídil ateliér. Zvenčí se dům zdá velký, ale to je právě díky té stodole. Zbytek domu je opravdu stísněný. Ale ráda vás tu provedu, pokud máte zájem.“ „To je od vás laskavé,“ řekl major Ransome. „Pochopte, slečno Prentisová, že mne moc mrzí, když musím k ubytování vojáků využívat služeb civilistů, ale nemám na výběr. Někde spát musíme.“ „Ale to je samozřejmé.“ Fenella ho vedla ze salonu do malé haly s dubovými trámy a otevřela dveře napravo. Právě zde byl ateliér Simona Prentise, který si umně zřídil ze stodoly staré tři sta let. I zde využil dubové trámy všude, kde se dalo. Okna z obou stran zajišťovala v místnosti dost světla, aniž by to rušilo. Podlaha byla naleštěná a pokrytá koberečky v pastelových barvách, u stěny stál otevřený krb a všude 12

pohodlně vyhlížející křesílka a pohovky. Jak se dalo čekat, byl tu také trůn pro modelky a malířský stojan, jinak ale místnost nevypadala jako klasický ateliér. „Velmi útulné,“ zvolal major Ransome. „Můj otec se v mnoha ohledech liší od ostatních malířů,“ poznamenala Fenella. „Rád pracuje obklopen lidmi.“ „Je to v každém případě úžasné místo,“ řekl major Ransome pochvalně. „A já vskutku doufám, že se mi dostane potěšení s vaším otcem se setkat. Patřím k velkým obdivovatelům jeho práce a jsem hrdým majitelem jednoho jeho obrazu.“ „Kterého?“ zeptala se Fenella zvědavě. „Smějící se dívka. Byl to obraz roku z 1936.“ „Na ten si pamatuji,“ řekla Fenella. „Modelem mu byla Inez a tatínek ho namaloval jen chvíli předtím, než se vzali.“ Mluvila chladně a bez nadšení a major Ransome na ni po očku mrkl, než poznamenal: „Je krásná. Nikdy jsem neviděl vlasy tak úžasné barvy.“ „Ano. Tatínek si vybírá pouze rusovlasé modelky – ale to jistě víte.“ „Slyšel jsem to,“ kývl major Ransome, „ale nevěděl jsem, jestli se to jen tak neříká.“ „Ach ne, je to pravda,“ potvrdila mu Fenella. „Líbí se mu pouze rusovlásky. Moo a já jsme pro něj velkým zklamáním.“ „Moo?“ zeptal se major. „Moje sestra. Je ve škole, vrátí se domů na svačinu.“ „Neměl jsem ani ponětí, že má Simon Prentis rodinu, proto mě to tak překvapilo.“ „Je nás docela dost. Chtěl byste si teď prohlédnout ložnice?“ 13

Fenella ho zavedla do patra. Jak řekla, dům byl malý, i když velmi útulný. Téměř všechny stropy v ložnicích byly zkosené a malá okénka se otvírala ven pod štíty, které byly uspořádány do kříže. Vpředu byl pokoj Simona Prentise, zdaleka největší a nejluxusnější ze všech ložnic a s vlastní koupelnou. Další dva menší a skromně zařízené pokoje obývala Fenella a její sestra. Vzadu byly dva dětské pokoje a malinká ložnička vyzdobená fotografiemi fotbalových a kriketových mužstev. „To je pokoj mého bratra Raymonda,“ řekla Fenel­ la. „Slouží u námořnictva, a tak se mi zdá, že pokud tu opravdu musíte někoho ubytovat, byl by to nejvhodnější pokoj.“ „Zajímalo by mne, jestli by Raymondovi vadilo, kdybych tu bydlel já osobně.“ „Chcete říci, že se sem nastěhujete přímo vy?“ „Pokud mi to dovolíte.“ „Nebudete mít pohodlí. Nemáme žádné služebnictvo. Všechno děláme já a chůva.“ „Nemůžete sehnat pomoc?“ Fenella zavrtěla hlavou. „Nikoho místního. Nemají nás tu v oblibě. Pokud chcete slyšet pravdu,“ dodala, „vaší pověsti neprospěje, když v tomto domě zůstanete.“ „Myslím, že to má pověst přežije,“ prohlásil tónem stejně vážným jako ona. „Ale děkuji vám, že na to myslíte. Vážím si toho.“ „Jen vás varuji. Zdá se mi, že nevíte, jak to chodí u nás v Creepers.“ „To ne, ale nebude se to patrně lišit od jiných částí anglického venkova. Lidé tam bývají poněkud úzkoprsí.“ 14

Fenella se zasmála. „Možná trochu. Ale rodina Simona Prentise vyžaduje značnou toleranci.“ „Měl jsem za to, že umělci si mohou dovolit téměř cokoli.“ „Ne v Creepers.“ Potřásli si rukama a Rex Ransome řekl, že se vrátí později. „K ničemu to není, chůvo,“ řekla Fenella unaveně. „Kdyby chtěli, mohli by zabrat celý dům. Ale major Ransome vypadá jako příjemný muž. Bude tu pouze na snídani a na večeři a slíbil, že pošle svého sluhu, aby mu připravil pokoj.“ „Tohle bývala svobodná země,“ stěžovala si chůva. „Za války není žádná země svobodná,“ odtušila Fenella. „To je přece jasné,“ utrhla se na ni chůva, popadla talíře a zamířila s nimi do jídelny. Fenella se smutně usmála a pak se otočila k troubě a vytáhla dozlatova upečený pastýřský koláč. Jen málo lidí vědělo, že Simon Prentis má šest dětí. Nejstarší dcera a jediný potomek jeho první ženy Flavie, Kay, vytěžila z příbuzenského svazku se Simonem nejvíce. Stala se herečkou, nejprve hrála v divadlech a pak pronikla i do filmu. Druhou ženu, Arline, si Simon vzal roku 1920. Její potomci byli méně nápadní, což nebylo překvapivé, neboť ona sama pohrdala těmi, kteří živili svou marnivost výstřižky z novin a fotografiemi v bulvárních časopisech. Pocházela z respektované a bohaté skotské rodiny, když jí však bylo devatenáct, nepohodla se s rodiči, protože jí zakazovali provdat se za muže známého svým prostopášným životem. 15

K překvapení všech však spolu byli velice šťastní. I když byla Arline mladá a nezkušená, byla velmi empatická a skromná. Byla ochotná přijmout Simona takového, jaký doopravdy byl, a nesnažila se ho předělat podle svého. Pokud jí byl během dvanáctiletého manželství nevěrný, nedala ani slůvkem najevo, že by o něčem takovém věděla. Arline měla málo přátel a žádné důvěrnice, moudří lidé však pochopili, za kolik ze svého úspěchu vděčí Simon právě jí. Arline totiž měla praktické myšlení, takže si navykla prodávat hotové obrazy a dokázala Simona seznámit se správnými kritiky a zařizovat mu výstavy na správných místech. Když zemřela, obdivovatelé Simonova díla, kteří s nadšením hltali každý detail jeho prostopášného života, jí sotva věnovali rozloučení. Arline zemřela, když se narodila Moo. Byla to zbytečná smrt zaviněná pouhou nezodpovědností. Simon totiž trval na tom, že odloží návrat z Francie na poslední chvíli. Neobtěžoval se ani rezervovat kajutu, a tak pluli přes Lamanšský průliv v ošklivé bouři zcela bez ochrany. Když Arline dorazila zpět do londýnského domu, překročila už hranici mezi životem a smrtí. Simon ji předal chůvě, ale Arline už v té době trpěla zápalem plic, a náročný a bolestivý porod jí vzal zbytky už tak podlomeného zdraví. Simon si v první chvíli neuvědomil, co se vlastně stalo. Byl zasažen bolestí, kterou dával najevo zbytečně teatrálně. Byla to sobecká bolest, jak se ukázalo, když se zčistajasna vyjevilo, že by se měl začít starat o čty16

ři děti, z nichž snad pouze nejstarší se dokázalo starat samo o sebe. Kay v té době zrovna končila školu, většinu dětství ale strávila s příbuznými své matky, poněkud snob­ skými maloměšťáky, které si Arline nikdy neoblíbila. Ji Simon za problém nepovažoval, ale Raymondovi bylo jedenáct, Fenelle sedm a kromě toho tu bylo ještě novorozeně. Tehdy vzala věci do rukou chůva a řekla Simonovi, že Londýn není místo pro tyto „ubohé siroty“, které potřebují dýchat čerstvý vzduch, pokud tedy mají být zdravé a silné. V Křížovém domě se děti téměř nedoslechly novinky ze světa kolem. Jejich otec se čas od času zjevil jako tajfun, vtrhl do domu a vnesl do něj svou neutuchající energii. Stejně náhle, jako přijel, pak odjížděl a za sebou nechával zvláštní ticho a děti si nebyly jisté, jestli se jim stýská, a nebo se jim v jeho nepřítomnosti ulevilo. Bylo pro ně složité vytvořit si nezávislý názor, protože chůva nenechala nikoho na pochybách, co si o celé situaci myslí. Jednou ji napůl v žertu, napůl vážně Simon obvinil, že obrací děti proti jejich otci. Chůva se mu neohroženě postavila. „Žádné dítě, o něž pečuji, nepošlu na cestu k ďáblu,“ vpálila mu. „Takže to si o mně myslíš,“ řekl jí Simon vyzývavě. „Neumím lhát,“ opáčila chůva pevně. Když Fenella vyrostla, začala velice připomínat svou zemřelou matku. Simon často cítil zvláštní bodnutí, když ji náhodou potkal nebo ji sledoval, jak vchází do místnosti. 17

Jenom jediná věcí jí chyběla. Vlasy měla tmavé, nikoli rusé, a Simon nedokázal vidět krásu v jiné ženě než rusovlásce. Moo měla také tmavé vlasy, ale vypadala úplně jinak než její starší sestra. Od chvíle, kdy se narodila, byla Moo, jak jí říkala chůva, dítě jako z obrázkové knížky. Raymond jednou poznamenal: „Moo je jako bonboniéra. Velká, plná citu, s měkkým jádrem a převázaná tou nejtlustší a nejzářivější saténovou stužkou.“ Moo měli všichni rádi a ona byla jako štěňátko, vděčná za všechnu pozornost, které se jí dostávalo. Narození Timothyho a Susan, poté co si Simon vzal roku 1936 jejich matku Inez, nic nezměnilo. Manželství Simona Prentise pro jeho děti nic neznamenalo. Po Arlinině smrti se v životě Simona Prentise objevilo tolik žen, že je jedna další nemohla vůbec překvapit, i když jí na prsteníček navlékl prsten. V hrabství historky o Simonu Prentisovi samozřejmě vyvolávaly jisté pohoršení, jako malíř měl však rovněž určitou reputaci a lidé mu byli ochotní značnou část věcí odpustit s odkazem na to, že je génius. Jejich opatrné nabídky přátelství však ustaly v okamžiku, kdy definitivně začal v Křížovém domě bydlet. Historky, které se po jeho příjezdu začaly vyprávět, byly neuvěřitelné, fantastické a zlomyslné. Mnoho jich bylo zcela vybájených, ale stejné množství jich, bohužel, bylo pravdivých. Jedna z nich, kterou se se zatajeným dechem dozvídali všichni nově se přistěhovavší, kteří ji dosud neslyšeli, vyprávěla o místní významné dámě, lady Colebyové. Ta vlastnila sousední panství a byla bezesporu jednou z nejdůležitějších osob v hrabství. Jednoho dne přišla k Simonovi na návštěvu a nezku18

šená služebná ji zavedla rovnou do stodoly, kde Simon pracoval. Jako obvykle s ním byla celá rodina. Raymond a Fenella hráli v rohu velké místnosti stolní tenis, Moo zpívala panenkám a doprovázela se brnkáním na dětské piano. Když návštěva vkročila dovnitř, Simon právě poodstoupil od stojanu. Služebná cosi zamumlala a nechala lady Colebyovou stát ve dveřích. Simon se k návštěvě otočil a lady Colebyová i přes svůj věk bezpochyby musela cítit obdiv a snad i touhu si zaflirtovat. V každém případě k němu přistoupila s mnohem sladším úsměvem, než jaký obvykle na jejích rtech vídávali všichni ostatní. Když pak k němu napřáhla ruku, stala se nevídaná věc. Simon k ní přiskočil, popadl ji za ruku a odtáhl ji několik kroků doprava. „Řekněte,“ zvolal, „řekněte mi, co si myslíte. Je ten stín pod levým ňadrem zelený, nebo fialový? Namaloval jsem ho zelený, ale neostýchejte se říci, že nemám pravdu.“ Překvapená návštěva zjistila, že ji kdosi kamsi táhne po kluzké podlaze, a zároveň palčivě vnímala sevření tohoto mohutného Adonise, když tu náhle s široce rozevřenýma očima pohlédla na trůn, na kterém seděla modelem Inez. Lady Colebyová nevěděla, že je to Simonova manželka, i když by to pro ni nejspíš nebyl velký rozdíl. V ten jediný zničující moment si byla vědoma pouze toho, že zírá na nahou ženu ležící na divanu z purpurového plyše, přes nějž byl přehozený španělský šátek. 19

Když pak obraz uviděla odborná veřejnost, všichni se shodovali, že je troufalý – nepopsatelná směsice barev, jakou zatím žádný malíř na obraze s rusovlasou dívkou nepoužil. O obraze se mluvilo hodně, ale na rozdíl od kritiků, kteří řešili, jestli je v pořádku umístit rusovlásku na purpurový divan, místní obyvatele zajímal obraz výlučně z pohledu morálky. Tento incident bohužel přesvědčil mnoho lidí, aby do Křížového domu nechodili, a těch několik, které to neodradilo, zjistilo, že je pro ně ještě horší přijmout, že Simonovi je úplně jedno, co si o něm myslí. I když lidé byli ochotní za nějaký čas začít tolerovat Simona, nikdy by – jak Raymond řekl „ani za milion let“ – nepřijali Inez. Byla překrásná, to se nedalo popřít, ale jakmile otevřela pusu, zradil ji přízvuk a její slova zase prozradila, že je uvnitř prázdná a banální, takže překvapila i ty, kteří doufali, že je alespoň zábavná. Proč si ji Simon vzal, zůstávalo záhadou, dokud se pět měsíců po obřadu nenarodil Timothy. Řada lidí pak Simona litovala, protože „udělal správnou věc“. Jejich manželství bylo odsouzeno k záhubě od samého začátku. Po Timothyho narození vedli každý vlastní život, až strach z války přiměl Inez opustit Londýn a usadit se v Křížovém domě. Simon se pak rozhodl vstoupit do služby a přispět svým dílem a díky tomu se vídali jen málo. Roku 1940 se narodila Susan a krátce poté jim Inez oznámila, že dostala roli v Holywoodu. O rok později Simonovi napsala, že se s ním v Reno rozvádí, protože potkala někoho, za koho se chce provdat. Rozvod nebyl v Británii platný, ale Inez nečekala, že se někdy vrátí. 20