Praha 2021
Přeložila: Ivana Dresia
Ilsa Madden-Mills: Ty nejsi moje spřízněná duše Vydání první Copyright © 2021 by Ilsa Madden-Mills This edition is made possible under a license arrangement originating with Amazon Publishing, www.apub.com, in collaboration with Kristin Olson Agency s. r. o. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2021 jako svou 2474. publikaci Přeloženo z anglického originálu Not My Match vydaného nakladatelstvím Montlake, Seattle v roce 2021 Český překlad © 2021 Ivana Dresia Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Dana Chodilová Cover design by Hang Le Cover Photography by Daniel Jaems Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1709-0 BARONET Praha 2021
1. kapitola GISELLE Úterý, 4. srpna Tenhle večer se z mého pohledu podobá rozsudku smrti. Už brzy mě kat stáhne z téhle barové stoličky a odtáhne mě rovnou ke gilotině. A já jsem tak znechucená a unavená, že se ani nebudu bránit. Jen ať je to rychlý a bezbolestný, řeknu mu. A mohl bys mi na poslední cestu věnovat doušek ze svý placatky? Na dnešek mám totiž naplánovanou schůzku s Charliem, ale trval na tom, abych mu říkala Rodeo. Malej chlap, možná sto pětašedesát centimetrů, když se do toho započítá i stetson. Na přezce opasku má vzpínajícího se koně, a když ostrá světla v baru osvětlí tu zlatou sponu, její odraz mě málem oslepí. V podstatě nemám nic proti zaprclým chlápkům ani country stylu, ale ten kovboj svýma očima svlíká snad každou holku v Razoru. Už jenom další hřebíček do rakve ve dni jako korálek. Ráno jsem zjistila, že se mi někdo vloupal do auta, načež mi můj studijní poradce radostně oznámil, že by mi rozhodně nedoporučoval studium v zahraničí. Jsem tak otrávená a zklamaná, že už to víc snad ani nejde. Kašlu 7
na rozbitý okýnko u auta a ubohej pokus nějakýho zlodějíčka amatéra – ale už dlouho si nepřeju nic jinýho než studovat ve Švýcarsku. Všechno, o čem jsem snila a k čemu jsem upínala svoje touhy, bylo stipendium v CERNu, Evropské organizaci pro jaderný výzkum. Takže, nový začátek se nekoná. Sbohem, urychlovače částic. Nečeká mě nic jinýho než zkáza a spoušť. Rozbolí mě z toho na prsou, zvednu ruku a přitisknu si ji na hruď. Posledních několik zlých dní dávám za vinu narozeninové kletbě. Kolem mých narozenin se většinou dějí špatné věci, a za pět dní mi bude čtyřiadvacet, takže je logické, že se mi osud jako obvykle vysmívá. „Líbí se ti?“ Rodeo se svým silným jižanským přízvukem převaluje slova v ústech a naparuje se, když mi vystavuje na odiv svoje olivově zelené kovbojské boty. „Aligátor. Schválně jsem letěl až do Miami, abych si je mohl koupit. Je to zakázková práce a vyrobil je skutečnej návrhář. A hodí se úplně ke všemu, jsou elegantní a současně i ležérní.“ „Ehm, moc pěkný.“ On je vlastně taky docela hezkej chlap, to se musí nechat. Má hezký obličej, zuby, vlasy, svalnaté paže… Zaráží mě však ten záludný, zlý pohled v jeho tmavých očích. Už brzy posbírám zbytky zdravého rozumu, který jsem zdědila po své mámě, a vypadnu z tohohle katastrofálního rande, ale právě teď si potřebuju dopít svoji whisky. „Kůže pochází z mladejch aligátorů, protože jejich břicha jsou měkčí. Během procesu zpracování je tenhle materiál mnohem tvárnější. Chovají je na farmě, pak je zabíjejí a vyrábějí z nich boty. Fascinující proces. Abych byl upřímnej, moc rád bych to jednou viděl 8
na vlastní oči. Myslíš, že je napřed uspí, nebo je rovnou zabijou úderem do hlavy?“ Uplyne vteřina. Nebo minuta. Zhluboka se nadechnu. „Já to nechci vědět.“ „Aha, máš měkký srdce, zlato.“ Mávne nad tím rukou a drží nohu pár centimetrů nad zemí a já si pohrávám s myšlenkou, že bych ho shodila z barové židličky. „Tak se nestyď a šáhni si. Může bejt, že takovou kvalitu jsi ještě pod rukama neměla.“ Kvalitu? Jak hluboko jsem dneska večer klesla! Evidentně přitahuju chlápky, kteří touží na vlastní oči vidět vraždění malých aligátorů. „Raději ne,“ pronesu ledovým hlasem – ne že by si toho všiml. „Je to jako hedvábí.“ Hltá očima moje nohy a přisune se o kousek blíž. Z druhé strany vedle něj se objeví nějaká dívka, která si přišla objednat pití. Když vidím, jak ji svlíká očima, mimoděk se nadechnu. Ten chlap si sem přišel vrznout. Konečně mi to definitivně došlo. Dala jsem mu lajk na seznamce jen proto, že vedle něj na fotce stál emu a já jsem pocítila nostalgii. Emu australský je majestátní, velmi zvláštní pták, jehož výška u dospělých jedinců může dosahovat až sto devadesát centimetrů. Tatínek se kdysi ujal staršího páru a staral se o ně na naší farmě poté, co se uzavřel místní safari park a nechal je bezcílně bloudit po okolí. Krmila jsem je, hladila a láskyplně žasla nad tím, jak rychle umí běhat (až padesát kilometrů za hodinu). Měla jsem pocit, že si mě zamilovali, protože jsem byla stejně divná jako oni: vysoká vytáhlá dívka s velkými brýlemi, rovnátky a bez kamarádů. Táta brzy pochopil, jak velkou k nim chovám náklonnost, a postavil jim dvouakrový 9
výběh včetně jezírka. Když si vzpomenu, jak dováděli ve vodě… zaplaví mě zármutek nad jejich ztrátou, ale především nad ztrátou tatínka. Takhle s odstupem času si uvědomuju, že Rodeo musel na něčem stát – buď na nějaké bedně nebo na žebříku – když se fotil se zvířaty. Napiju se whisky, přimhouřím oči a snažím se představit si nás při sexu. Já měřím sto pětasedmdesát centimetrů, takže jak by to vůbec mohlo fungovat? Rozhodně potřebuju oční kontakt, a kdybychom souložili v misionářské poloze, pak by jeho hlava spočívala někde mezi mými prsy a břichem. Musel by hodně natahovat krk, aby se mi mohl podívat do očí. Možná si koupím panenky Barbie a Kena a uříznu Kenovi nohy ve správném poměru, abych to mohla vyzkoušet. Trapný, ale věda občas vyžaduje oběti. Když nemáte o něčem ponětí, testování je důležité. Nikdy nechci být nepřipravená. Nejsem zvědavá proto, že bych snad plánovala sex s Rodeem – bože, chraň – jen miluju výzkumy. „Chodíš do Razoru často, zlato?“ ptá se Rodeo a zaměří se znovu na mě, protože dívka po jeho levici zmizela. Provrtává mě očima přes orosený půllitr točeného piva. Alespoň už mi nezírá na prsa, vzdal to, když jsem si navlékla svoje námořnicky modré sako a zapnula si knoflíky až ke krku. Cítím, jak mi po zádech stékají pramínky potu. Máme srpen, žijeme na jihu a venku je skoro čtyřicet stupňů ve stínu. Pokud co nevidět nevypadnu z tohohle baru, nejspíš omdlím. „Ne. Ještě nikdy jsem tu nebyla. Vlastně ani moc nechodím ven, jsem postgraduální studentka a přivydělávám si doučováním…“ Netrpělivě přikývne, asi ho to vůbec nezajímá. „Je to blízko mýho bytu, proto jsem chtěl jít sem.“ Na chvíli se odmlčí. „Seznamování přes internet je náročný.“ 10
Při té poznámce se trochu uvolním. Možná nakonec není takovej blb, jak se zdálo. Možná to nemyslel vážně, když říkal, že se chce dívat, jak umírají mláďata aligátorů. Snažím se projevit zájem a pokládám otázku číslo jedna, kterou mi máma odjakživa kladla na srdce. „Copak děláš za práci?“ Pohrává si se zlatou přezkou na opasku a potlačuje smích. „Nejsem žádnej uhlazenej kravaťák z kanceláře. V posledních třech letech jsem držitelem titulu Rajtuj jako o život. Minulej rok jsem na okruhu vydělal milion dolarů. Máš ráda kovboje?“ „Mám ráda koně,“ odpovím vyhýbavě. Nikdo mi nemůže upřít, že se nesnažím najít společnou řeč. „Vyrůstala jsem kousek od Nashvillu, v malým městečku jménem Daisy…“ „Biče, sedla, ostruhy, uzdy… to všechno mám doma, pokud bys měla zájem,“ přeruší mě poťouchlým tónem. Ještě před chvílí mi připadal docela milý, ale už se z něj zase stává slizoun. Potutelně se uchechtne. „Vypadáš upjatě, ale klidně bych se vsadil, že tichá voda břehy mele, kotě.“ Upjatě. Tak to se náhodou trefil, můj bývalý snoubenec Preston by s ním dozajista souhlasil. Mluví dál a svým způsobem jsem mu vděčná, že mi tím nedovolí oddávat se pochmurným myšlenkám. „Moc dobře vím, co si myslíš – že jsem moc malej. Většina holek si mě předem zaškatulkuje, ale jen počkej, až uvidíš, co mám v kalhotách. Protože to je dar od Boha. Ještě žádná si nikdy nestěžovala. Takový klisničky, jako jsi ty, jsou moje specialita a všecky se ke mně pravidelně vracejí a škemrají o přídavek.“ Přimhouří oči a vrhne na mě chlípný pohled. Tak to bychom měli. 11
Můj první instinkt byl naprosto správný. Rozsudek smrti. Musím co nejrychleji zdrhnout. Když se od něho odvrátím a podívám se do zrcadla na druhé straně baru, vidím, jak moje tváře zrudly. Vlasy mám rozcuchané, blonďaté prameny, které jsem si předtím upravila do elegantního drdolu, se mi teď plazí po krku a lepí se na zpocené čelo. Moje růžová rtěnka vybledla a pod očima mám šmouhy od řasenky, protože je tady fakt hrozné vedro. Posunu si černé brýle na nose a otřu si kapky potu z čela. Proč mám na sobě to blbý sako uprostřed toho nejparnějšího léta, jaký pamatuju? Moje prsty si pohrávají s horním knoflíkem, až ho nakonec rozepnou. Rodeo si bohužel všimne, jak si rozepínám sako, a rozzáří se mu oči. Přisune se zase o něco blíž, jeho kostkovaná košile se mi teď otírá o prsa a já vidím jeho chlupy v nose. Kolem mě se vznáší Rodeova vůně: kořenitá a mužná, trochu je cítit po kůži – a taky po koních. Mimoděk se odtáhnu a narazím přitom do osoby, která sedí po mé pravici. Aniž bych se ohlédla, zamumlám omluvu a znovu se na barové židli napřímím. Rodeo ukáže na moji prázdnou skleničku, tón jeho hlasu je teď tichý a chraplavý. „Dáš si ještě panáka? Už jsi dávno dopila.“ Odstrčím se nohou od barového pultu. Zkontroluju mobil a zamračím se. „Vlastně už je docela pozdě, budu muset jít…“ „Hej! Tady slečna by chtěla další whisky!“ volá a mává kloboukem na zaneprázdněnou dívku za barem. Drobná barmanka přejde k nám. Na jmenovce má napsáno SELENA, má sytě rudé rty a já jí okamžitě závidím, jak sebevědomě pohupuje svými boky v úzkých džínách. Má slušivý účes z tmavých krátkých 12
vlasů a oči má podmalované tmavými očními linkami. Se svým nenápadným líčením, béžovou pouzdrovou sukní a v botách na nízkých podpatcích vypadám jako její přesný opak. Selena upře oči na mě a Rodea zcela ignoruje. „Víte to jistě, že chcete další drink?“ Suchý tón jejího hlasu mi naznačuje: Holka, proč jsi tady s ním? Zhluboka si povzdechnu. Měla bych se ho co nejrychleji zbavit, ale ještě zatoužím vychutnat si nahořklou chuť dobré whisky. Rychle na ni kývnu, ale nespouštím přitom oči z Rodea. „To stejný jako předtím? Woodford na ledu?“ „Ano, prosím,“ přikývnu. Selena se otočí zpátky, a když natáhne ruku k horní polici, Rodeo hltá očima její smyslnou postavu a tiše hvízdne. Když se dívka vrátí k nám, nalije nápoj a přisune ho ke mně. Tvář má klidnou a bezvýraznou. Musela Rodea slyšet, ale nedává to na sobě znát. Je klidná a vyrovnaná. Chci být taky tak v pohodě a možná pak potkám toho pravého. „Díky,“ usrknu si, zatímco mě Rodeo propaluje žhavým pohledem. Pak natáhne ruku a dotkne se mého náhrdelníku. „Takže, chemie mezi náma očividně funguje. Ty jsi sexy, já jsem sexy. Úplně cítím, jak to mezi náma jiskří. A už si v duchu představuju, jak na mně rajtuješ. Už jsi někdy slyšela o poloze obráceně na koníčka?“ Hněv se ve mně zvedá jako přílivová vlna a definitivně přebíjí moji přirozenou zdvořilost. Odstrčím jeho ruku ze svých perel a odtáhnu se od něho. Jakmile jsem v bezpečné vzdálenosti, napiju se a praštím poloprázdnou skleničkou o pult. Chvíli se přehrabuju v ka13
belce, než najdu peněženku. Vytáhnu pár dvacetidolarovek a hodím je na bar. „Ty už odcházíš, zlato?“ Jeho hlas mi připomíná žalostné zakňučení. Otočím se k němu a zaskřípu zuby. „Přesně tak. A vím, co je to poloha obráceně na koníčka.“ Musela jsem mu to říct, protože je to pravda. „A z mý strany se rozhodně nekoná žádný jiskření. Moje protony nejsou přitahovaný tvýma elektronama.“ „Protony? Co to…“ „A navíc je od tebe neuvěřitelně neslušný navrhovat sexuální akt, když jsme se teprve seznámili…“ „Sakra, ty máš teda kuráž. Ale musím se přiznat, že divokej sex mám ze všeho nejradši. Co bys řekla na to, kdybychom teď odsud spolu vypadli…“ „Klidně můžeš snít dál…“ „Možná bys u mě dokonce mohla přespat, a ráno bych ti udělal lívance s kouskama čokolády nebo bio borůvkama. Vypadáš jako ten typ, co ujíždí na zdravý výživě.“ Skutečně mám ráda organické borůvky, ale… „Dohodli jsme se, že se dneska sejdeme jenom na drink. A pro lásku boží, přestaň mi říkat zlato, nebo přísahám, že ti vyleju na hlavu zbytek svýho pití.“ Zvedá se mi hruď, protože jsem právě vyhrožovala jinému člověku fyzickým násilím. Vůbec se nepoznávám. Nikdy nebývám vzteklá, a naopak jiným lidem až moc často dovoluju, aby si na mně vylívali svůj vztek… Když vyskočím na nohy a znovu zavadím loktem o člověka sedícího vedle mě, Rodeo nevěřícně zamrká. Nevšímám si ho a omlouvám se sousedovi po své pravici, přičemž se přidržuju okraje baru jako záchranného lana. Vrhnu kritický pohled na svou sklenici. 14
Vlastně jsem měla jeden drink už předtím, než se objevil Rodeo, a vzhledem k tomu, že jsem ještě nevečeřela… No jo, mám ji jako z praku. „Giselle?“ ozve se hluboký svůdný hlas. I přes hlasitou hudbu bezpečně poznávám, komu patří. Ale ne, to není možný! Srdce mi zběsile buší a cítím, jak rudnu, když se podívám na vysokého muže po své pravici. Vypadá jako filmová hvězda a ve tváři má tázavý výraz. Sevřu ruce do pěstí. Měla jsem to předpokládat, že bych ho tady mohla potkat. Naivně jsem doufala, že bude posilovat nebo dělat něco, co profesionální sportovci dělají brzy večer. Moje sestra Elena se zmínila, že sem obvykle během víkendu zaskočí, ale to je tak všechno. Devon Walsh, profesionální fotbalista a známá superstar, povytáhne obočí se stříbrným piercingem. V duchu si promítám, co o něm vím. V Nashvillu byl zvolen nejvíc sexy mužem roku, v posledních třech letech byl vyhlášen nejlepším hráčem amerického fotbalu. Je to nejlepší kamarád mého švagra Jacka. Je majitelem Razoru. Má hříšný rty a krásný potetovaný tělo. Je neuvěřitelně sexy. „Je všechno v pořádku?“ zeptá se a prohlíží si mě od hlavy k patě. Přimhouřím oči, a i když to v temném baru není možné, mám pocit, jako by si na mě svítil reflektorem, když přejíždí očima každý centimetr mého těla. „No jasně,“ zvolám a mávnu rukou. „Skvěle se bavím. Ráda tě vidím!“ Vypadni. Nechci žádný svědky tohoto svýho totálního debaklu. „Aha.“ Jeho bystré oči přejedou Rodea. Pak nevěřícně zvedne obočí. „Máš tady rande?“ 15
Když slyším jeho ironický tón, celé moje tělo se nervózně napne. Myslí si, že Rodeo je můj kluk. Domluvila jsem si s ním tady schůzku, ale… „Jo, jsme tady na rande,“ zvolá Rodeo a obejme mě kolem ramen, zatímco já se mu nenápadně snažím vykroutit. Devon zastrčí ruce do kapes svých nízkých značkových džínsů a nepatrně se zamračí. Možná má pocit, že už brzy omdlím kvůli přehřátí organismu nebo že se chystám zavraždit jednoho z jeho hostů. Moje vnitřnosti jsou jako ze želé a má to málo společného s whisky a hodně s Devonem, i když mě jako muž samozřejmě nezajímá – jen jsem zvědavá. Ano, je to neskutečně sexy chlap, ale jsme přátelé – no, ne opravdoví přátelé. Dobře, to teď stejně není důležitý. Až moc nad tím přemýšlím a můj mozek v tom horku nefunguje příliš dobře. Jsme jenom známí – moje sestra Elena se nedávno provdala za jeho nejlepšího přítele. To mi však nebrání obdivovat jeho vysoce postavené lícní kosti, ostře řezanou čelist a sytě zelené oči orámované hustými černými řasami. Musí měřit téměř sto devadesát centimetrů, jeho tělo je dokonale zpevněno posilováním v tělocvičně, ramena v těsném černém tričku svalnatá, mohutný hrudník zužující se ke štíhlému pasu, dlouhé nohy ve vybledlých converskách. Na jednom zápěstí má rolexky a na tom druhém černý kožený náramek. Jako by jedna jeho část byla civilizovaná a tou druhou dával na odiv, že je taky zlobivej chlapec. Jeho pokožka má krásně opálený tón od slunce, což ostře kontrastuje s mojí mléčně bílou pletí. Vlasy má tmavě hnědé a husté, s melírem v barvě královské modři, po stranách vyholené. Musí používat daleko 16
víc vlasových přípravků než já. Když jsme se v únoru seznámili, měl nefalšované číro s fialovými konečky, ale mění účesy mnohem častěji než kterákoliv žena, kterou znám. Z jeho ušních lalůčků na mě mrkají diamantové pecky a tím se taky lišíme. Já jsem si v osmnácti svoje dírky nechala zarůst a už nikdy jsem se neodhodlala nechat si je znovu propíchnout. Celá jeho předloktí pokrývají vytetované růže se zlato-modrými motýly. To se mi líbí. Moc. Nervózně si pohrávám s perlovým náhrdelníkem na krku. „Giselle?“ opáčí. Poleje mě ruměnec, když si uvědomím, že na něj už nějakou dobu nepokrytě zírám. Něco vykoktám a lámu si hlavu, abych vymyslela nějakou inteligentní odpověď – No tak, Giselle! Pracuješ na doktorátu z fyziky! Máš skvělou slovní zásobu. Řekni mu, že s Rodeem nemáš nic společnýho! Momentálně však dokážu myslet jenom na to, jaký to bylo, když jsem ho viděla naposledy – v sobotu na svatbě Eleny a Jacka, kde jsme jim šli oba za svědky. Měl na sobě šedý oblek ušitý na míru, který mu samozřejmě přímo dokonale padnul. Když mě chytil pod paží a já jsem ucítila měkkou látku, musela jsem se kousnout do rtu. Zůstaly jeho prsty na těch mých o něco déle, než bylo nezbytně nutné? Nejspíš ano, ale on si to pravděpodobně vůbec neuvědomil. Prostě se soustředil na důležitý úkol být Jackovým svědkem a mě si skoro nevšímal. Jen jednou se na mě asi na deset vteřin intenzivně zadíval a propaloval mě očima, což muselo znamenat, že buď se mi na nose začal klubat obrovskej beďar, anebo jsem se mu doopravdy líbila. Když jsme spolu kráčeli uličkou k Jackovi a Eleně, zeptala jsem se ho – no, spíš jsem to jen zašeptala – jestli 17
mu není dobře. Řekl, že je v pořádku – trochu úsečně – což mi připadalo zvláštní, protože Devon je pravým opakem mrzouta. Později, když už jsem byla zpátky doma, donekonečna jsem naše setkání v duchu rozpitvávala a došla jsem k závěru, že na mě tak zíral jen proto, že jsem v těch stříbrných šatech bez ramínek, které mi Elena vybrala, vypadala ošklivě. Snažila jsem se jí vysvětlit, že do nich nemám prsa, ale ona si trvala na svým. Ovšem tenkrát v tom kostele, když jsem stála za svojí sestrou, se moje myšlenky znovu zatoulaly k Devonovi. Přitahovala jsem ho? Já? Zdálo se mi to nemožný. Pravda byla okamžitě zřejmá, jakmile se na oslavě objevila jeho přítelkyně supermodelka. Už se na mě ani nepodíval. „Panebože, vy jste… vy jste… Devon Walsh? Jsem váš velkej fanoušek! Mám doma na zdi váš dres!“ vříská nadšeně Rodeo a nakloní se přese mě, aby dosáhl na fotbalovou hvězdu. Vrazí mi přitom do ramene a já na barové stoličce nebezpečně zakolísám a narazím do souseda po své pravici – už zase. On podvědomě ucukne a zakaboní se – a pak mě jeho pivní lahev praští do tváře. „Ježíši! Jsi v pořádku?“ vyskočí a snaží se mě zachytit, ale už je pozdě. „Nic se neděje,“ stačím ještě zamumlat, ovšem v tom okamžiku už padám dozadu. Zdá se, že se zastavil čas, zatímco já zápasím s rovnováhou. Moje tělo se řídí zákony gravitace – díky, Newtone – a řítí se k zemi. Spadnu na kolena a rozplácnu se… Přímo před zraky toho nejvíc sexy muže v Nash villu. K čertu s tebou, narozeninový prokletí. 18
2. kapitola GISELLE
„Jak se cítíš?“ ptá se mě Devon, zatímco mi tiskne led na pravou lícní kost. Svraštím obličej a zvednu ruku ke své tváři. Naše prsty se dotknou a on ucukne a nechává mě držet balení ledu na místě. Mám pocit, jako by mě pálily prsty, a okamžitě mi začnou tančit motýli v břiše, ale silou vůle to potlačím. Je to prostě zdvořilý a milý chlap, který byl náhodou nablízku a snaží se mi pomoct. Nic víc, nic míň. Nepřitahuju ho. Vůbec. „Fajn,“ snažím se znít lehce, abych dala najevo, že jsem v pohodě. Hlava mi sice třeští, ale nejsem si jistá, jestli to má co dělat s tím pádem ze židle, nebo spíš s prázdným žaludkem. Sedím na stole ve VIP salonku baru Razor, což je místnost v zadních prostorách ohraničená lanem, jenom pro vyvolené. Místo je téměř prázdné, až na pár chlápků, kteří se v rohu dívají na nějaký zápas. Dokážu si představit, že tady bude narváno až mnohem později. Naštěstí sem neproniká hlasitá hudba z klubu. Devon se krčí nade mnou a dívá se mi do očí, jako by se chtěl ujistit, že jsem při smyslech. Ucítím muž19
nou a opojnou vůni s nádechem moře a léta. Nějaká drahá kolínská. „Docela tvrdě jsi dopadla na zem. Co tvoje ruce a kolena?“ Takhle zblízka vidím v jeho duhovkách zlatavé odlesky, jako by se mu tam mihotaly světlušky, což se sametově lesní zelení jeho očí tvoří úchvatnou kombinaci. Jeho pohled je tak hypnotizující a hluboký… Přestaň s těmi superlativy o jeho očích, Giselle! Okamžitě! „Dobrý, ani to moc nebolí.“ „Možná budeš mít zítra modřiny. Chceš na to víc ledu?“ „Ne, díky.“ Chci zapomenout, že se to stalo. Bolest je druhořadá, teď se především utápím v rozpacích. Jeho prsty se dotknou mého kolena. „Promiň. Když ses na mě vrhla, lekl jsem se,“ zamumlá. „Hej. Ten chlap do mě vrazil, neudělala jsem to schválně.“ Vzpomenu si, jak jsem klečela na kolenou s dlaněmi na podlaze. Devon mi pomohl na nohy – velice opatrně, vybavím si jemný stisk jeho silných rukou na mých loktech – a pak vyštěkl na svého spoluhráče Aidena, aby mi přinesl z kuchyně pytlík s ledem. Pak se se mnou proplétal mezi tančícími lidmi a odvedl mě dozadu do VIP salonku. Napůl jsem doufala, že mě vezme do náručí jako v jednom z těch milostných románů. „Neboj, nechtěla jsem na tebe spáchat atentát,“ usmívám se. „Kdybych tě chtěla složit, potřebovala bych využít nějaké lsti. Schovala bych se ve tmě do tvé skříně a vyskočila bych, až bys to nejmíň čekal. Otevřel bys dveře a já bych na tebe vybafla z tvých nóbl košilí v nějaké odporné masce.“ Usmívám se a snažím se ignorovat bolest hlavy. „Čeho se bojíš? Vetřelce? Freddyho Kruegera? Michaela Myerse?“ 20