0528857

Manažer

Praha 2021

Přeložila: Zuzana Ľalíková

Kristen Callihan: Manažer Vydání první Copyright © 2016 by Kristen Callihan Published by arrangement with Brower Literary & Management All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2021 jako svou 2472. publikaci Přeloženo z anglického originálu Managed vydaného v roce 2016 Český překlad © 2021 Zuzana Ľalíková Odpovědná redaktorka Renata Heitelová Korektorka Marie Kejvalová Cover design by Sarah Hansen, Okay Creations Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1703-8 BARONET Praha 2021

Kristen Callihan

Manažer VIP (2)

Poznámka autorky Před dávnou dobou jsem se zamilovala do mladého muže, jehož nejoblíbenější kapelou byla Soda Stereo, španělsky hrající rocková skupina z Argentiny. Většina z vás o ní nejspíš nikdy neslyšela, ale kdysi vyprodávala stadiony o víc než sto tisících místech, prodala víc než sedmnáct milionů alb, a dokonce vystupovala na MTV Unplugged – doporučuju, abyste se na to podívali. Svého nyní už manžela jsem viděla plakat jen několikrát. Jedním z těch případů byl den, kdy se dozvěděl, že zemřel Gustavo Cerati, frontman kapely Soda Stereo. Právě takovou moc hudba má – muzikanti jsou pro vás jako přátelé, někdo, kdo svým hlasem dokáže vyjádřit vaši bolest, radost, lásku i nenávist. Právě na tohle jsem při psaní těchto románů myslela. A na to, jak nádherné by bylo hrát při zrodu hudby i jen malou roli.

7

Láska je to, čemu se v životě věnujete. – Gabriel Scott Láska je ten, komu se v životě věnujete. – Sophie Darlingová

1. kapitola

Sophie Znáte ty lidi, jimž je paní Štěstěna snad vždycky

nakloněna? Ty, kteří se v zaměstnání dočkají povýšení jen díky tomu, že se v práci ukážou? Kteří v tombole vyhrají ty nejlepší ceny nebo na ulici najdou stodolarovou bankovku? Jo, tak já mezi ně nepatřím. Ani nejspíš většina z nás. Paní Štěstěna je totiž pěkně vybíravá potvora. Avšak dnes? Dnes na mě paní Štěstěna konečně upřela zrak. Chtěla bych se jí samou vděčností poklonit. Protože dnes mě během letu do Londýna přeřadili do první třídy. Možná to bylo tím, že prodali víc míst, než kolik lidí dorazilo, a kdo ví, proč si vybrali zrovna mě, ale stalo se. První třída, kotě! Jsem tak nadšená, až na sedadle skoro poskakuju radostí. A že je to ale krásné sedadlo, potažené měkoučkou smetanovou kůží a obložené dýhovaným dřevem – ačkoli tuším, že z bezpečnostních důvodů se jedná o napodobeninu dřeva. Ne že by na tom záleželo. Sedadlo tvoří samostatnou jednotku, v níž se nachází i místo 9

na tašku a boty, bar, skutečná lampa na čtení a širokoúhlá televizní obrazovka. S povzdechem se usadím na místo. Nachází se u okna a od mého souseda mě dělí panel z mléčného skla, které můžu jediným stiskem tlačítka stáhnout. Nebo můžou obě místa tvořit jednu uzavřenou kabinu, kterou od uličky dělí panel z mléčného skla. Připomíná mi to tu kupé ve starobylém luxusním vlaku. Jsem jedním z prvních lidí na palubě, proto neodolám nutkání a prozkoumám věci, které mi tu připravili: mentolky, měkké ponožky, masku na spaní a – aaach – maličkou taštičku s přípravky na péči o pleť. Pak si pohraju se sedadlem, zvednu a zase snížím panel skla – tedy do chvíle, než se ozve zlověstné cvak. Panel se zasekne asi pět centimetrů nad přepážkou a už se ani nehne. S podrážděným povzdechnutím si přestanu hrát s přepážkou, zuju si boty a otevřu menu pro první třídu. Je dlouhé a všechno v něm vypadá lahodně. Panečku, jak se po tomhle zážitku mám vrátit do pekla turistické třídy, v kterém vám dají na výběr leda to, jestli si dáte červené, nebo bílé maso? Právě zvažuju, jestli si dát před letem koktejl, šampaňské, nebo bílé víno, když uslyším mužský hlas. Je hluboký, britsky úsečný a velmi podrážděný. „Co dělá ta žena na mém místě?“ Krk mi ztuhne, avšak nevzhlédnu. Předpokládám, že mluví o mně. Jeho hlas ke mně doléhá odněkud nade mnou a kromě mě se v první třídě právě nacházejí jen mužští cestující. Navíc se ten chlap mýlí. Mýlí, mýlí. Je to moje místo. Kontrolovala jsem to dvakrát, ještě navíc jsem se štípla, znovu si to zkontrolovala a až poté se posadila. Vím, že sedím tam, kde mám – jen netuším, jak jsem 10

se sem dostala. Podívejte, když jsem si šla vyzvednout letenku, taky mě překvapilo, když mi bylo oznámeno, že mě šoupli do první třídy. Teď už se ani náhodou do turistické třídy nevrátím. Svírám menu a předstírám, že v něm listuju. Ve skutečnosti toho muže odposlouchávám. Letuška mu odpoví tiše, on se však tlumit hlas neobtěžuje. „Dvě místa v tomto letu jsem si koupil záměrně. Dvě! Právě proto, aby vedle mě nikdo neseděl.“ No, tak to je… dekadentní? Vyšinuté? Mám co dělat, abych se neušklíbla. Co za člověka tohle dělá? To se mu vážně tak moc příčí sedět vedle někoho dalšího? Viděl ten chlap, jak to vypadá v turistické třídě? Tam si navzájem klidně můžeme počítat chloupky v nosu. Tady mám sedadlo tak široké, že od toho jeho pitomého místa sedím dobrých třicet centimetrů. „Moc se omlouvám, pane,“ odpoví mu palubní asistentka. Skoro při tom vrní, což je docela divné. Měla by být podrážděná. Možná to bude ale tím, že vzhledem k tomu, kolik peněz za tahle místa lidé utrácejí, má v popisu práce lézt cestujícím v první třídě do zadku. „Bohužel se na let prodalo víc míst, než letadlo nabízí, a všechna místa jsou rozebraná.“ „Právě proto jsem koupil dvě místa,“ vyštěkne muž. Letuška znovu zavrní něco uklidňujícího. Neslyším ji, protože právě kolem mě procházejí ke svým místům dva muži, kteří spolu diskutují o akciích. Minou nás a já tak znovu pana Nafoukance slyším. „Tohle je nepřijatelné.“ Napravo od sebe zahlédnu pohyb a skoro nadskočím. Vidím červený kostýmek letušky, která se skloní k sedadlu a mačká tlačítko přepážky. Zrudnu, sotva žena začne vysvětlovat: „Místa v první třídě nabízejí přepážku pro zajištění soukromí…“ 11

Zarazí se, protože přepážka se ani nehne. Zabořím nos do menu. „Ono to proklatě nefunguje?“ To promluvil Nafoukanec. Dál to probíhá přesně tak, jak si asi dovedete představit. On si stěžuje, ona ho uklidňuje, já se schovávám mezi první a druhou stránkou menu. „Možná bych mohla někoho zkusit přemluvit, aby si s vámi vyměnil místo?“ navrhne nápomocně letuška. Ano, prosím. Šoupněte ho někam jinam. „K čemu by mi to bylo?“ vyštěkne Nafoukanec. „Šlo mi o to, abych měl místo vedle sebe prázdné.“ Moc ráda bych mu navrhla, aby si počkal na další let a ušetřil nás všechny bolesti hlavy, není mi to však přáno. Patová situace končí tím, že se ten blb s vyčerpaným zafuněním posadí na své místo. Je asi docela mohutný, protože mě přitom ovane závan vzduchu. Než se ode mě odvrátí, cítím na sobě jeho naštvaný pohled. Debil. Odložím menu a rozhodnu se: Kašlu na to, aspoň se dobře pobavím. Co by s tím mohli udělat? Cestující nastupují a já mám místo jisté. V kabelce najdu balíček žvýkaček a jednu si hodím do pusy. Stačí několik žvýknutí a guma povolí. Až pak se k muži otočím. A ztuhnu, omráčená pohledem na toho, kdo sedí vedle mě. Protože, panebože, nikdo nemá právo být takový kus a přitom být takový kretén. Ten chlap je na sto procent tím nejnádhernějším mužem, jakého jsem kdy spatřila. Což je trochu zvláštní, protože nemá dokonalé ani jemné rysy. Ne, má je výrazné a silné – čelist ostrou tak, že by jí mohl řezat ocel, pevnou bradu, vysoko posazené lícní kosti a výrazný nos, který je možná 12

o něco málo větší, přitom však k jeho obličeji dokonale ladí. Čekala jsem sešlého prošedivělého aristokrata, tento muž je však opálený a uhlově černé vlasy mu spadají přes obočí. Nádherně vymodelované rty tiskne podrážděním a mračí se na časopis ve své ruce. Můj pohled však vycítí – nebo přesněji fakt, že na něj zírám s otevřenou pusou jak ryba – a naštvaně se ke mně otočí. V tu chvíli mě jeho mužná krása zasáhne naplno. Oči má akvamarínově modré. Hustá tmavá obočí svraštěná a v obličeji rozběsněný výraz. Co nevidět vybuchne. Po té myšlence následuje další: Ať to kouká stát za to. „Panebože,“ vyhrknu a rukou si zakryju oči. „Jako bych se dívala do slunce.“ „Cože?“ vyštěkne a přimhouří oči jasné jako laser. Jo, tak tohle bude zábava. „Mohl byste s tím laskavě přestat?“ Zamžourám na něj. „Jste až moc nádherný. Nedá se to snést.“ Je to pravda, ačkoli za normálních okolností bych nic takového nikdy neřekla. „Je vám dobře?“ zeptá se, jako by si myslel pravý opak. „Ne, málem jste mě oslepil.“ Ovanu se rukou. „Máte někde vypínač? Nebo byste to aspoň mohl nastavit na nižší jas.“ Zafuní a zbrunátní. „Výborně. Sedím vedle bláznivky.“ „Netvrďte mi, že nevíte, jak svým vzhledem dokážete ostatní omráčit.“ Předstírám, že udiveně koulím očima. Nebo aspoň doufám, že přesně tohle dělám. Chytím se přepážky a nakloním se k němu. Ucouvne. Kruci, on nádherně i voní – jako drahá kolínská 13

a kvalitní vlna. „Ženy vám určitě padají k nohám jako mouchy.“ „Padlé mouchy jsou aspoň zticha,“ ucedí a zuřivě listuje časopisem. „Dámo, prokažte mi tu laskavost a po zbytek letu na mě nemluvte.“ „Jste vévoda? Mluvíte jako vévoda.“ Trhne hlavou, jako by se na mě chtěl podívat, podaří se mu však udržet oči upřené dopředu. Rty přitom tiskne tak, až mu na okrajích zbělají. Chudáček, jak se snaží! „Ach, nebo možná princ! Už vím!“ Lusknu prsty. „Jste princ Krasoň!“ Z úst mu vyletí oblak vzduchu, jako by se nemohl rozhodnout, jestli se smát, nebo začít vztekat, a vážně moc rád by se začal vztekat. Pak znehybní. Na chviličku se začnu bát, protože mu určitě došlo, že si z něj dělám legraci. Až doteď jsem si nevšimla, jak dobře je ten muž stavěný. Určitě musí mít přes metr osmdesát, nohy má dlouhé a silné, schované v tmavošedých kalhotách. Panebože, na sobě má pletenou vestu v barvě holubičí šedi, která mu lne ke štíhlému trupu. Měl by v tom vypadat jako naprostý blbec, ale ne… Ještě mu zdůrazňuje silné paže, jejichž svaly napínají látku bílé košile. Není to fér. Ramena má tak široká, že díky nim působí i obrovská sedadla první třídy jako maličká. Je vytáhlý a štíhlý. Kruci, vsadila bych se, že při pohledu na svaly schované pod tím elegantním oblečením by se mi seběhly všechny sliny. Celého si ho prohlédnu – včetně toho, jak zatíná velké ruce. Ne že bych se bála, že svoji sílu použije proti mně. Sálá z něj chování nabubřelého snoba, nepůsobí na mě však jako zlý člověk. Vůči letušce ani jedinkrát nezvýšil hlas. 14

I tak se mi rozbuší srdce, když se ke mně pomalu otočí. Na plných rtech se mu usadí ďábelský úsměv. Nedívej se na to. Vtáhne tě do víru své smyslnosti, odkud nebude návratu. „Prokoukla jste mě,“ svěří se mi hlasem tichým a jemným jako změklé máslo. „Princ Krasoň, k vašim službám. Odpusťte mi, má paní, že jsem k vám byl úsečný, stojí však přede mnou nanejvýš důležitý úkol.“ Nakloní se ještě blíž, rozhlédne se a pak na mě opět pohlédne. „Víte, hledám si nevěstu. Jelikož nemáte obutý skleněný střevíček, musím hledat jinde.“ Oba se zadíváme na moje bosé nohy a červené plátěnky na podlaze. Zavrtí hlavou. „Určitě pochopíte, že se musím nadále soustředit na hledání.“ Věnuje mi široký – i když falešný – úsměv, jenž odhalí dolíček v jedné tváři, a naprosto mi tím vezme dech. Kruci podruhé. „Páni.“ Zasněně povzdechnu. „Když se usmíváte, je to ještě horší. Vážně byste měl nosit před sebou ceduli s varováním, sluníčko.“ Úsměv mu z tváře rychlostí světla opadne. Otevře ústa, aby něco odsekl, objeví se však u něj letuška. „Pane Scotte, mohu vám před letem nabídnout něco k pití? Šampaňské? Nebo minerální vodu?“ Skoro mě překvapuje, že se mu nenabídla sama. Vzhledem k tomu, jak se k němu sklání, opírá se rukou o sedadlo vedle jeho ramene a klene záda, aby vystrčila prsa, je ovšem jasné, že by si dala říct. Nedivím se jí. Ten chlap je kus. Sotva na ni pohlédne. „Ne, děkuju.“ „Určitě? Nebo byste si třeba dal kávu? Čaj?“ Muž povytáhne obočí tak povýšeně, jak to umí jen praví Britové. „Pro mě nic.“ „Šampaňské bych si dala,“ ozvu se. 15

Letuška však od své oběti neodtrhne oči. „Velmi se vám za to nedorozumění omlouvám, pane Scotte. Už jsem o tom zpravila své nadřízené, kteří udělají vše, co bude v jejich silách, aby vám vyhověli.“ „To je teď už zbytečné, ale děkuju.“ Už zvedá časopis, na jehož obálce se skví elegantní sportovní vůz. Typické. „No, tak pokud byste přece jen něco potřeboval…“ „Nevím, jak on,“ skočím jí do řeči, „ale já bych ráda – Hej! Haló!“ Mávnu rukou, letuška však odejde. Při chůzi pohupuje boky o něco víc, než by bylo potřeba. „Jsem snad duch?“ Cítím na sobě jeho úšklebek a zpražím ho pohledem. „Aby bylo jasno, je to vaše vina.“ „Moje vina?“ Povytáhne obočí, ovšem ani nezvedne oči od časopisu. „Jak jste pro všechno na světě došla právě k takovémuto závěru?“ „Ta vaše neskutečně nádherná tvářička ji dočista oslepila. Neviděla nikoho než vás, sluníčko.“ Obličej má bez výrazu, rty mu však zaškubají. „Kéž by při pohledu na mě ženy oněměly.“ Nemůžu si pomoct a zazubím se. „Vsadím se, že by se vám to líbilo. Všechny bychom se dokázaly jen bezmocně usmívat a přikyvovat. Trochu se ale obávám, že na mě by to nikdy nefungovalo.“ „Jistě že ne,“ odpoví suše. „Musím sedět vedle té jediné ženy, která v mojí blízkosti trpí nevyléčitelným slovním průjmem.“ „Říká muž se slovní zácpou.“ Opět znehybní a jen vytřeští oči. A pak si nejdřív přidušeně odfrkne a poté už se tlumeně směje. „Kristepane.“ Stiskne si kořen nosu a snaží se ovládnout. „Tohle je peklo.“ Usmívám se. Taky bych se nejraději rozesmála, ale 16

potlačím to. „Nebojte.“ Poplácám ho po předloktí. „Za sedm hodin bude po všem.“ Zasténá a zvedne hlavu. V očích se mu zračí upřímné pobavení. O to nebezpečněji působí. „To nepřežiju…“ Letadlo se maličko zatřese, jak couváme od brány. Pan Sluníčko zbledne a nasadí krásný odstín zelené, která poté volně přejde v popelavou. Bojí se létání. Vsadím se, že by raději nechal letadlo spadnout, než aby to přiznal. Skvělé. Než se dostaneme na letovou hladinu, nejspíš začne hyperventilovat. Možná proto, že se i moje máma bojí létání nebo že chci možná jen věřit, že se pan Sluníčko choval tak hrozně právě kvůli strachu z létání, a ne kvůli tomu, že je obrovský kretén, rozhodnu se mu pomoct. A jasně že se při tom taky skvěle pobavím.

Gabriel Ocitl jsem se v pekle. To místo už znám – je to dlouhý úzký válec s třesoucími se křídly. Smrtící past s pěti stovkami sedaček, nehybným vzduchem a hučícími motory. Bývám tu často. Tentokrát však vedle mě sedí sám Ďábel. Pohybuju se v zábavním průmyslu dost dlouho a vím, že Ďábel si často nasazuje atraktivní masku. Lépe tak k sobě láká nic netušící duše. Tentokrát se Ďábel rozhodl vypadat jako žena z padesátých let – platinově blond vlasy jí spadají kolem sladké tvářičky, má obrovské hnědé oči, rudé rty a postavu ve tvaru přesýpacích hodin, kterou se usilovně snažím nebrat na vědomí.

17

Ta její prsa se dají ignorovat jen těžko. Kdykoli promluví, ňadra jí poskočí, jako by si žila vlastním životem. Vzhledem k tomu, že tahle zvláštní a drzá ženská nezavře pusu, bojím se, že mě její parádní prsa velikosti tak E naprosto uchvátí. Bože, pořád žvaní. Jako by se rozhodla zahrát si na Žvahlava a dohnat mě k šílenství. „Podívejte –“ Prsa jí znovu poskočí a opět našpulí rty. „Vím, o co vám jde, a na mě to nezabere.“ Zvednu oči. „Cože?“ „To vaše cooože tím nóbl britským přízvukem na mě nezabere.“ Před nosem mi zakývá štíhlým prstem. „Je mi jedno, jak sexy ten váš hlas zní. Prostě na mě nefunguje.“ Neusměju se. Ani náhodou. „Netuším, o čem to mluvíte, ale na vašem místě bych hned po přistání vyhledal lékařskou péči.“ „Pfff. Hrajete tu na mě, jak se děsně bojíte létání, protože doufáte, že se nad vámi slituju.“ Žaludek mi obalí nepříjemný pocit. Sevřu ruce v pěsti, abych nezačal křičet – ne že bych ze sebe ­mohl vyrazit slovo, protože ona ještě stále chrlí ty svoje nesmysly. „Myslíte si, že když tu budete sedět a tvářit se vyděšeně, nabídnu vám orál, abych vám odvedla myšlenky.“ Moje ponížení se při slově orál prudce zarazí. „Cože?“ „No, na to klidně zapomeňte.“ Penisu si nevšímej. Ignoruj ho. Je to idiot. Soustřeď se na aktuální problém. „Jste šílená. Jednoduše šílená.“ „A vy jste pohledný, ale pěkně prohnaný parchant. Naneštěstí pro vás příjemný vzhled nestačí. Neudělám to.“ 18

Nakloním se k ní a opáčím: „Podívejte, i kdybych na sobě chtěl cítit vaše ústa, proč bych po vás měl chtít orál právě tady?“ Mávnu k uličce. „Kde je na nás odevšad vidět? Něco takového by snad neudělal nikdo.“ „Já tedy rozhodně ne,“ odsekne znechuceně. „Ale pěkně jste se prozradil. Je vidět, že jste uvažoval, jak by to šlo udělat.“ Blázni se nesmí zabíjet. Zaskřípu zuby tak silně, až to zabolí. „Dámo, i kdyby se tahle smrtící past řítila k zemi v jednom plameni a vaše ústa na mém penisu byl ten poslední sexuální zážitek, jakého by se mi mělo ještě někdy dostat, rozepnul bych si pás a vrhl se do chřtánu smrti.“ Několikrát zamrká očima tak obrovskýma, jako mají sovy, avšak nic to s ní neudělá. „To je nějak moc slov najednou, sluníčko. Podle mě ale lžete. Chcete to.“ Zírám na ni s pusou dokořán jak ryba a stěží se dokážu nadechnout. Nenapadá mě žádná odpověď, což je u mě docela vzácnost. Většinou sice s lidmi nekonverzuju, pokud je to však nutné, jsem schopen vést rozhovor. Nad našimi hlavami se ozve zvonění. Vzhlédnu a všimnu si, že znamení, že máme mít zapnuté pásy, zhaslo. Jsme na letové hladině. Stočím zrak zpátky k té ďáblici. Nos má zabořený do magazínu a s domýšlivým úsměvem na rtech si spokojeně listuje časopisem. V tu chvíli mi to docvakne: zase si se mnou pohrávala. Odvedla moje myšlenky od vzletu. Povedlo se jí to tak dokonale, že jsem ani nevnímal, kdy se letadlo zvedlo ze země. Docela ji obdivuju a jsem jí vděčný, přestože je mi to nepříjemné, a zároveň se jí palčivě toužím pomstít. 19

Pomsta převládne. Kousnu se zevnitř do tváře, abych se nezačal usmívat. Nakloním se k ní a nevšímám si vůně citronového koláče, jež ji obklopuje. Ztuhne, zvedne hlavu a okamžitě se narovná. Líbí se mi to. „Dobře,“ zašeptám jí do ucha, až se celá zachvěje a pokusí se odtáhnout. „Dostala jste mě. Chci ten orál. Moc. Budete tak laskavá a dopřejete mi ho?“ Zalapá po dechu a sametová pokožka jí zbledne. „To myslíte vážně?“ „Tohle jsme snad už probrali.“ Natáhnu se po sponě svého bezpečnostního pásu a rozepnu ji. „Jsem rozpálený. Musíte to být vy.“ „Tak počkat, kamaráde.“ Zapře se mi dlaní o hruď a okamžitě ruku zase stáhne, jako by se při tom doteku spálila. Je to zvláštní, ale dlaň měla horkou a já otisk její ruky cítím i přes vrstvy oblečení. Raději si toho nevšímám a dramaticky zakmitám obočím. „Nebojte se, mám plán. Předstírejte, že vás bolí hlava a že si ji potřebujete položit na můj klín. Zakryju vás dekou, aby vám světlo nesvítilo do očí. Tak jim ani nepřijde divné, že sténáte.“ Rozepnu si pás, jako bych se vážně chystal vytáhnout péro. „Nebo ještě lepší bude, když vytáhnu vnější přepážky a budeme mít úplné soukromí. Pak se do mě budete moct pustit se vší parádou.“ Přidušeně zachraptí. „Vy… úchyle… Nemůžu tomu uvěřit…“ „No tak, zlato. Co takhle si zakouřit? Potrápit mě špičkou svého jazýčku?“ Kruci. To jsem neměl říkat. Penis se mi okamžitě postaví do pozoru, protože ta představa se mu velmi líbí. 20