Vánoční intriky lady Osbaldestoneové
Praha 2021
Přeložila: Petra Klůfová
Stephanie Laurens: Vánoční intriky lady Osbaldestoneové Vydání první Copyright © 2020 by Savdek Management Proprietary Limited All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2021 jako svou 2469. publikaci Přeloženo z anglického originálu Lady Osbaldestone’s Christmas Intrigue Český překlad © 2021 Petra Klůfová Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová Korektorka Zdeňka Grigarová Ilustrace na přebalu © 2021 Martina Černá Přebal a vazba © 2021 Martina Černá Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1694-9 BARONET Praha 2021
S tephanie L aurens
Vánoční intriky lady Osbaldestoneové Cyklus Lady Osbaldestoneová (4)
Tohle dílo je románová fikce. Jména, postavy, místa i události jsou buď výplodem autorčiny fantazie, či jsou užity ve fiktivním kontextu a s realitou nemají nic společného. Veškerá podobnost se skutečnými událostmi, místy, organizacemi i osobami, ať žijícími, či zesnulými, je ryze náhodná.
Little Moseley, Hampshire
Obyvatelé vesnice Little Moseley
Sídlo Hartington Manor lady Therese Osbaldestoneová – matka, babička, ženská hlava rodu Osbaldestoneových, uznávaná společenská autorita lord James Skelton – Theresin vnuk, nejstarší syn lorda Ruperta Skeltona, hraběte z Winslow, a Celie, rozené Osbaldestoneové ctihodný George Skelton – Theresin vnuk, druhý syn lorda Ruperta Skeltona, hraběte z Winslow, a Celie, rozené Osbaldestoneové lady Charlotte Skeltonová (Lottie) – Theresina vnučka, nejstarší dcera lorda Ruperta Skeltona, hraběte z Winslow, a Celie, rozené Osbaldestoneové ctihodný Christopher Osbaldestone – Theresin třetí syn a čtvrtý potomek, vysoký úředník tajné služby ministerstva zahraničí Služebnictvo ubytované v sídle Hartington Manor pan George Crimmins – komorník paní Edwina Crimminsová – hospodyně, manželka pana Crimminse paní Rose Haggertyová – kuchařka, vdova 9
slečna Harriet Ornebyová – velice schopná komorná lady Osbaldestoneové pan John Simms – podkoní a kočí pan Charles Drummond – předstírá, že je Christopherovým komorníkem a podkoním, ve skutečnosti strážce pracující pro ministerstvo zahraničí Služebnictvo docházející do sídla Hartington Manor pan Ned Foley – zahradník, mladší bratr Johna Foleyho, majitele farmy Crossley slečna Tilly Johnsonová – kuchyňská pomocnice paní Haggertyové, dcera Johnsonových z farmy Witcherly slečna Dulcie Wigginsová – služebná podřízená paní Crimminsové, osiřelá neteř Marthy Tooksové, manželky majitele Tooksovy farmy Sídlo Dutton Grange lord Christian Longfellow – majitel, major ve výslužbě, působil v pluku Královniných dragounů lady Eugenia Longfellowová – rozená Fitzgibbonová, starší nevlastní sestra Henryho Fitzgibbona Cedric Christopher Longfellow – starší syn Cristiana a Eugenie Edgar Harold Longfellow – druhý syn Christiana a Eugenie pan Hendricks – majordom, seržant ve výslužbě, který sloužil s majorem Longfellowem pan Jiggs – sluha, podkoní, bývalý vojenský sluha majora Longfellowa paní Wrightová – hospodyně, vdova kuchařka pan Jeffers – lokaj 10
pan Johnson – stájník, bratranec Thada Johnsona z farmy Witcherly Sídlo Fulsom Hall sir Henry Fitzgibbon – majitel, mladší bratr Eugenie Longfellowové paní Ermintrude Woolseyová – sestřenice otce Hen ryho a Eugenie, vdova pan Mountjoy – komorník, bratranec Cyrila Mount joye, majitele místního obchodu paní Fittsová – hospodyně Phipps – Henryho osobní sluha pan Billings – Henryho podkoní pan Hillgate – stájník Terry – pomocník stájníka James – sluha Hosté v sídle Fulsom Hall vikomt Julian Dagenham (Dags) – nejstarší syn hraběte z Carsely, Henryho přítel z Oxfordu Thomas Kilburn – Henryho přítel z Oxfordu ctihodný George Wiley – dědic vikomta Worthe, Henryho přítel z Oxfordu Roger Carnaby – Henryho přítel z Oxfordu Sídlo Swindon Hall pan Horace Swindon (major) – majitel, manžel Sarah, major ve výslužbě paní Sarah Swindonová (Sally) – manželka Horace pan Colton – komorník paní Coltonová – hospodyně paní Higginsová – kuchařka ostatní služebnictvo
11
Vikářství u kostela svatého Ignáce na kopci reverend Jeremy Colebatch – kněz paní Henrietta Colebatchová – reverendova manželka pan Alfred Filbert – jáhen a vrchní zvoník pan Moody – sbormistr paní Moodyová – manželka pana Moodyho, varhanistka paní Hatchettová – hospodyně a kuchařka Buttsovo pekařství na Hlavní ulici paní Peggy Buttsová – pekařka, Fredova manželka pan Fred Butts – Peggyin manžel, vesnický všeuměl Fiona Buttsová – Peggyina a Fredova dcera Ben Butts – Peggyin a Fredův syn Bilsonovo řeznictví na Hlavní ulici pan Donald Bilson – řezník paní Freda Bilsonová – Donaldova manželka pan Daniel Bilson – nejstarší syn Donalda a Fredy Bilsonových paní Greta Bilsonová – Danielova manželka William Bilson (Billy) – syn Daniela a Grety, dvojče malé Annie Annie Bilsonová – dcerka Daniela a Grety, Billyho dvojče Poštovní úřad a Mountjův obchod na Hlavní ulici pan Cyril Mountjoy – majitel, bratranec Mountjoye, komorníka z Fulsom Hall paní Gloria Mountjoyová – Cyrilova žena pan Richard Mountjoy (Dick) – nejstarší syn Cyrila a Glorie paní Cynthia Mountjoyová – Dickova manželka Gordon Mountjoy – syn Dicka a Cynthie 12
Martin Mountjoy – druhý syn Dicka a Cynthie Hostinec U Kohoutí ostruhy na Hlavní ulici pan Gordon Whitesheaf – majitel paní Gladys Whitesheafová – Gordonova žena pan Rory Whitesheaf – nejstarší syn Gordona a Gladys Cameron Whitesheaf (Cam) – mladší syn Gordona a Gladys Enid (Ginger) Whitesheafová – dcera Gordona a Gladys Tooksova farma Edward Tooks – farmář, který má na starosti vesnické hejno husí Martha Tooksová – Edwardova žena a teta Dulcie, služebné lady Osbaldestoneové Mirabelle Tooksová – starší dcera Edwarda a Marthy Johnny Tooks – nejstarší syn Edwarda a Marthy Georgina Tooksová – mladší dcera Edwarda a Marthy Charlie Tooks – mladší syn Edwarda a Marthy Milsomova farma pan George Milsom – farmář paní Flora Milsomová – Georgeova manželka, občas pomáhá v pekařství své sestře Peggy Buttsové Robert Milsom – nejstarší syn George a Flory William Milsom (Willie) – mladší syn George a Flory Farma Crossley pan John Foley – farmář, bratr Neda, zahradníka lady Osbaldestoneové paní Sissy Foleyová – Johnova manželka William Foley (Willy) – syn Johna a Sissy hejno Foleyovic dětí, synovců a neteří 13
Farma Witcherly pan Thaddeus Johnson (Thad) – farmář, otec Tilly, kuchyňské pomocnice lady Osbaldestoneové a bratranec kuchařky paní Haggertyové a také stájníka Johnsona ze sídla Dutton Grange paní Millicent Johnsonová (Millie) – Thadova manželka, matka Tilly Jessie Johnsonová – dcera Thada a Millie, Tillyina mladší sestra hejno dalších Johnsonovic dětí Lidé odjinud než z vesnice Robert Stewart, vikomt z Castlereagh – ministr zahraničí, Whitehall lord Jerome Powell – vysoký státní úředník na ministerstvu zahraničí, zástupce Castlereagha pan Gordon Carter – první tajemník ministra zahraničí lady Selkirková – manželka diplomata, londýnská hostitelka lady Henrietta Northová – nejstarší Theresina dcera a manželka lorda Northa, dalšího vysokého úředníka na ministerstvu zahraničí slečna Marion Sewellová – dcera sira Nathaniela a Emily Sewellových paní Glennis Camdenová – Marionina komorná, vdova pan John Foggarty – Marionin kočí pan Simon Griffiths – Marionin podkoní hrabě Gregor Leonski – osobní vyslanec ruského cara Alexandra I. kapitán Sergej Solzonik – vojenský atašé doprovázející hraběte Coles – majordom v Parteger Hall pan Stephen Kincaid – zpravodajec ministerstva zahraničí 14
1. kapitola
g 3. prosince 1813 Soukromá pracovna ministra zahraničí, Whitehall, Londýn
J
e nezbytné, abyste odjel z Londýna a držel se stranou tak dlouho, dokud té záhadě nepřijdeme na kloub.“ Ministr zahraničí lord Castlereagh se přes stůl přísně zadíval na ctihodného Christophera Osbaldestonea. „Pochopte, pane, že jste pro vládu a její válečné cíle příliš cenný, než abyste se vystavil sebemenšímu riziku ze strany Napoleonových agentů.“ Blahobytně tělnatý lord Powell, Christopherův přímý nadřízený, usazený v jednom z křesel u ministrova psacího stolu, souhlasně dodal. „Obzvlášť to platí pro současnou rozhodující fázi tažení. Kdyby si byl té hrozby vědom, sám Wellington by jistě trval na vašem dočasném zmizení ze scény.“ Christopher, jenž elegantně seděl v křesle naproti němu, kupodivu neskřípal zuby. Naopak, nasadil ne15
proniknutelný výraz, v němž vynikali všichni spolupracovníci mocenské kliky na ministerstvu zahraničí ve Whitehallu. „Víme určitě, že se jedná o francouzského agenta?“ Powell si odfrkl. „Fredericks ho nachytal, jak hlídá váš dům, a potom vás ten mizera sledoval celou cestu z Hill Street do Whitehallu. Na metaře promluvil nejdřív francouzsky, pak se vzpamatoval a přešel do angličtiny se silným přízvukem. Jaký další důkaz ještě chcete?“ Castlereagh při pohledu na Christopherovo váhání jen chladně povytáhl obočí. „Máte nějaké jiné vysvětlení zmíněných událostí, Osbaldestone?“ Christopher se v duchu ušklíbl. Vlastnil městský dům na Hill Street a jeho nájemníkem byl Fredericks – starý přítel a stále aktivní agent ministerstva zahraničí. Když ráno Christopher odcházel z domu, Fredericks náhodou vyhlédl z okna a spatřil slídila, jak znuděně přešlapuje ve výklenku dveří na opačné straně ulice. Okamžitě zpozorněl – zřejmě podle rčení Svůj pozná svého – a sledoval, jak muž strnul ve stejném okamžiku, kdy Christopher vyšel na ulici a zavřel za sebou domovní dveře. Když muž poté rádoby nenápadně zamířil směrem, kterým nutně musel jít i Christopher, vydal se Fredericks špehovat špeha. Muž šel za Christopherem ven z Hill Street, kolem Berkeley Square, na konec Berkeley Street, přes Pic cadilly a na jih přes St James do Pall Mall. Odtud pokračoval do Cockspur Street a kolem Charing Cross až do Whitehallu. Sotva Christopher zmizel v budově ministerstva zahraničí, muž se zastavil. Po chvíli váhání přistoupil k metaři, prohodil s ním pár slov a obrátil se zpátky a pak se začal vracet k Trafalgarské16
mu náměstí. Zřejmě netušil, že Fredericks se ho drží jako stín. Ušli pár ulic, ale pak, bohužel, Frederickse zdržel projíždějící kočár, takže neznámý se mu ztratil v houstnoucím davu na Pall Mall. „Ten proklatý slídil prý taky vypadal na Francouze,“ prohlásil Powell, jako by tím byla celá věc vyřešena. Fredericks se k Powellovi ohlásil na stejnou hodinu jako jeho přítel. Sotva za sebou zavřel dveře, kývl na zachmuřeného Christophera a podal hlášení: Christopherova zvěda popsal jako štíhlého, tmavovlasého, ramenatého muže s vojenským držením těla a oděvem v kontinentálním stylu. Všichni rázem pojali podezření, že Napoleon se dozvěděl o celoevropské síti informátorů, kterou Christopher vybudoval v předchozích letech, kdy působil jako tajný agent. Zmíněná síť nyní Christopherovi a jeho nadřízeným zajišťovala stálý přísun tajných informací nejen z vedení francouzského státu a jeho současných dominií, ale také z horních vrstev všemožných šlechtických a bankéřských kruhů po celé Evropě. Špehování nevynechalo ani spojence Británie, kteří po jejím boku v takzvané šesté koalici bojovali s korsickým drzounem, aby dospěli k definitivnímu vítězství. Další teorie předpokládala, že Napoleonovi agenti se rozhodli Christophera unést nebo ho jinak vyřadit ze hry. Christopher se odvážil s Castlereaghem nesouhlasit. „Měl byste vzít v úvahu, můj lorde, že vzhledem ke kritické fázi našeho vojenského tažení…“ Nedořekl, protože Castlereagh rázně zavrtěl hlavou. „Uznávám, že je to velmi nevhodná doba, abych ze hry odstavil zrovna vás, Osbaldestone.“ Castlereagh upřel na Christophera vážný pohled. 17
„Vy sám však nejlíp chápete, že mnohaletá investice vložená do vybudování sítě informátorů, kterou máte pod kontrolou především vy, je pro nás životně důležitá. Pro Británii jsou zmíněné kontakty zásadní nejen v současném válečném konfliktu, ale především v budoucnosti. Z toho důvodu musíme podniknout všechny kroky nezbytné pro ochranu vás jako osoby a naší celoevropské špionážní sítě jako celku.“ Castlereagh se obrátil k Powellovi, jenž stroze přikývl, a pak nesmlouvavě dodal: „Souhlasím s Powellovým názorem, že v dané situaci byste se měl prostě stáhnout do ústraní, vypařit se z veřejné sféry. Ministerstvo se zatím soustředí na identifikaci a dopadení francouzského agenta i jeho kumpánů. Jakmile se vyčistí vzduch, okamžitě se vrátíte do Londýna a ke své práci.“ Christopher nehnul brvou, jen zdráhavě pronesl: „Jak si přejete, můj lorde.“ Nedokázal skrýt v hlase zklamání nad nevítaným rozkazem. Castlereagh zaváhal a pak se ho vlídněji zeptal: „Vzhledem k ročnímu období si snad najdete nějaké vhodné místo, které neposlouží jen k úkrytu, ale i k příjemnému odpočinku.“ Christopher si domyslel, že jde o smířlivé gesto. Powell si poposedl a vytasil se s návrhem. „Co kdybychom vás prostě na čas převeleli někam severněji od Londýna, třeba do Midlands? Tam by vás agenti vysledovali jen obtížně.“ „Vyloučeno,“ nesouhlasil Castlereagh zachmuřeně a poklepal prstem na psací podložku. „Nesmí jít o nic oficiálního – vy prostě musíte zmizet. Dneska jste tady, ale zítra už o vás nebude nikdo vědět. Dal bych však přednost tomu, kdybyste zůstal v dosahu hlavního města. Může se vyskytnout naléhavá zále18
žitost a pak bude nezbytné, aby se Powell mohl s vámi rychle spojit a vy jste se případně stihl vrátit během jediného dne.“ Christopher rychle v duchu prošel všechna místa, jež by přicházela v úvahu. Posledních pět let pracoval výhradně v kanceláři, ale teď cítil, jak se v něm začínají probouzet instinkty aktivního agenta. „Hlavně to musí být místo, kde by nikoho z vašich přátel či známých nenapadlo vás hledat,“ doporučil Powell. Christopher zamyšleně přimhouřil oči a po chvíli rozjímání sdělil: „Moje matka vlastní malé panství v zastrčeném koutku Hampshiru, nedaleko New Forest. Je to její věnný majetek, který zdědila po staré tetě už před desítkami let. To znamená, že dnes už jen málokdo tuší, že má podobné sídlo. K stáru se tam uchyluje vždy na podzim a do Londýna se vracívá až na společenskou sezonu. A proto je na sídle i nyní, až na Vánoce se rozjede do Winslow Abbey na rodinné vánoční setkání.“ Christopher se podíval na Powella a pak zpátky na Castlereagha. „Kromě toho, že Hartington Manor leží jeden den jízdy od Londýna, mám jistotu, že máti i její služebnictvo situaci pochopí a budou vědět, jak reagovat a před čím se mít na pozoru, kdyby mě tam snad někdo hledal.“ Castlereagh i Powell znali Osbaldestoneovu matku a dobře a věděli, že má hluboké zkušenosti s chodem ministerstva zahraničí. Když jeho otec řídil oddělení tajné služby, oba tam nastoupili jako mladší úředníci. „Nu, a co je k nezaplacení,“ pokračoval Christopher, „je prostý fakt, že v malé poklidně vesničce se s cizími lidmi nikdo důvěrně nebaví. Já jsem syn majitelky tamního sídla, takže návštěva matky je nor19
mální věc, ale každý jiný cizinec by v místních lidech vybudil podezření.“ Zamyšleně dodal. „Nikdo z mých přátel o matčině zimním sídle neví, a hlavně je ani ve snu nenapadne, že bych utekl skrýt se pod její sukně.“ „Vy jste sídlo ještě nenavštívil?“ podivil se Powell. „Ne. Máti tam začala trávit zimu teprve před čtyřmi lety, nu, vesničanům bude připadat zcela přirozené, že jsem přijel za matkou.“ „Little Moseley, ano?“ Castlereagh potřásl hlavou. „Ten název jsem v životě neslyšel, takže nejspíš máte pravdu, že se jedná o prvotřídní úkryt. Nikomu se o svém odjezdu nezmiňujte, a pokud se vám neozvu, spojte se v novém roce se mnou sám.“ „Rozumím, můj lorde.“ Christopher se zvedl, kývl na Powella a uklonil se Castlereaghovi. „Můj lorde.“ Cestou ke dveřím si v hlavě chvatně sestavoval seznam toho, co před odjezdem z Londýna musí stihnout a zařídit.
Q Večírek lady Selkirkové, jenž se toho večera konal v Selkirk House, nemohl Christopher za nic na světě vynechat, aby ve společenských kruzích zachoval iluzi, že všechno v jeho životě probíhá jako obvykle. Navíc mu Její Jasnost osobně napsala pozlacenou pozvánku, takže jeho nepřítomnosti by si rychle všimla. Její dýchánky patřily ke kultivovaným akcím, kde spolu diskutovaly vysoce postavené osobnosti všemožných oborů a měly neopakovatelnou šanci navázat kontakty či si nenápadně vyměnit pár spikleneckých slov. Byl to ráj pro agenty špionážní služby. 20
Christopher u vchodu pozdravil Její Jasnost a zamíchal se do davu. Přecházel mezi skupinkami, zdvořile se usmíval a většinu přítomných oslovoval křestním jménem. Automaticky – coby rozený agent – si do paměti vkládal vše, co zaslechl, třídil to podle významu a ukládal na později – protože časem se hodí naprosto každá informace. Například fakt, že na velvyslanectví Španělska nedávno nastoupil synovec vysokého španělského generála, nebo že Londýn navštívil lichtenštejnský hrabě, který se však na večírku neukázal. Christopher si v duchu udělal poznámku, že pověří někoho z podřízených, aby o hraběti i účelu jeho návštěvy zjistil podrobnosti. „Zdravím tě, Osbaldestone!“ Harry Plummer z ministerstva války se na zlomek vteřiny zastavil u Christopherova lokte. Když se míjeli, nenápadně šeptem utrousil: „Jistě jsi slyšel, že Schwarzenbergovy oddíly táhnou Švýcarskem, ale jeden zlobivý ptáček mi pošeptal, že mají potíže se sháněním zásob. Mohli by vypomoci naši obchodníci, když se Wellington utábořil na zimu?“ „Netuším, ale dotaz předám někomu z nadřízených,“ kývl Christopher svým navenek lhostejným stylem. Harry přikývl a pokračoval v chůzi. I Christopher šel sálem dál a jen v duchu si poznamenal, že tím úkolem musí ihned pověřit jednoho z podřízených, je třeba žádost předat ministerstvům obchodu a války. Wellington se zakopal na úpatí Pyrenejí, kde právě čelil sněhovým vichřicím. A kdo ví, třeba britský kupec zvládne při dodávce zboží najít příležitost zdůraznit, že vítězství nad Napoleonem je cílem a záchranou celé Evropy. 21
Nyní však Christopher přecházel od jednoho hloučku hostů k druhému a už nejméně patnáct minut měl nepříjemný pocit, že ho někdo sleduje. Rázem se mu zrychlil tep. Souvisí to nějak s tím špehem, který ráno číhal u domu? Jako zkušený agent se nezačal hned rozhlížet, protože zvlášť zde by rázem upozornil všímavé okolí, že se děje něco neobvyklého. Pořád s vlídným úsměvem se bavil s hosty, střídal skupinky diskutérů a koutkem oka ostražitě sledoval všechny osoby, které mu věnovaly i tu sebemenší pozornost. Konečně zaměřil svého špeha a, bohužel, nebylo pochyb, že co nevidět se stane jeho bezmocnou obětí. K čertu! Stiskl podrážděně rty, ale vzápětí je opět ukázněně uvolnil do zdvořilého úsměvu. Proč ho ta proklatá slečna Marion Sewellová pronásleduje? Pravda, mohl si to snadno domyslet. Vzhledem k jeho nedávnému zážitku se Christophera náhle zmocnil zneklidňující pocit, že na zádech nosí na odiv celému světu terč s nápisem: Šestatřicet let, vynikající původ, značný majetek a skvělá kariérní budoucnost. Právě minulé úterý večer se totiž přesvědčil, jak nebezpečné mohou být dámy, které o něm tohle vědí. Neprozřetelně se zúčastnil elitního plesu a jako obvykle se snažil získat informace – už dávno se poučil, že matky a sestry mladých mužů vyslaných do zámoří často znají víc vojenských a diplomatických informací, než si většina agentů vůbec dokáže představit –, když tu se vedle něho objevila mladá dáma a se sklopenýma očima špitla, že by mu chtěla sdělit informaci značně citlivé povahy. Když Christopher projevil zájem, dáma navrhla, aby se sešli v altánku uprostřed rozlehlé zahrady. 22
Souhlasil, protože mu na tom nepřipadalo nic podezřelého, stejný postup používala řada jeho kontaktů. Zkrátka a dobře, chytil se na vějičku. V domluvenou dobu se vydal od terasy směrem k altánku, ale protože cestou potkal několik dvojic zahleděných k hvězdné obloze, rozhodl se přiblížit na místo nenápadně zezadu. Než se však vynořil na volné prostranství u altánu, ze zvyku se pozorně rozhlédl – a spatřil v houští za zábradlím tři číhající starší dámy – tetičku zmíněné dámy, jinak proslulou dohazovačku, a její dvě tělnaté družky. Očima provrtávaly okna altánku. Christopher se obrátil na patě a vytratil se ze zahrady stejně tiše, jako tam přišel. Uvědomil si, že chybělo málo a spadl by do pasti jen vinou svého zanícení pro práci. Pod slovem tajemství si představil ze všeho nejdřív informaci související s výkonem jeho povolání. Sám sobě přísahal, že podobnou chybu už nezopakuje. A teď, o pouhý den později, ho na večírku ze všech přítomných mladých dam pronásleduje Marion Sewellová. Vážně je tolik odhodlaná ho ulovit? Marion se do Londýna vrátila i s rodinou už před několika měsíci, ovšem Christopher ji zahlédl vždy jen velmi zběžně. Znali se nejméně deset let už od toho roku, kdy jako osmnáctiletá vstoupila do společnosti. To znamenalo, že teď jí je osmadvacet a zřejmě se dosud nevdala. Ve stejném roce vyslala vláda jejího otce, sira Nathaniela Sewella, jako velvyslance k ruskému carskému dvoru, kam Marion rodiče doprovodila i se svým dvojčetem Robertem. Odtud se časem přesunuli na habsburský císařský dvůr, ale stejně jako v Rusku i tam bylo vhodných partií poskrovnu. 23
Po návratu do Londýna sir Nathaniel zastával na ministerstvu zahraničí podobné postavení jako Powellův a Christopherův švagr North a podléhal tedy přímo Castlereaghovi. Christopher se rozhodl vyhnout se všem příležitostem, jichž by Marion mohla zneužít, a vnořil se hluboko do diskutující skupiny hned u východu ze sálu. Koutkem oka zahlédl Marion, jež se dosud nenápadně držela za ním, ale teď se zastavila u stěny. Na ženu byla vysoká a maličko víc než průměrně hezká, zpod lesklých zlatohnědých kadeří vyčesaných do elegantního uzlu zářila alabastrově krémová pleť. Hleděla jinam, ale Christopher věděl, že velké oči ve zvláštním odstínu modře odrážejí všechny její emoce, že z výrazných a přesto ženských rysů vyzařuje nezlomná odhodlanost. Tak nějak si Christopher představoval štíhlou elegantní Amazonku z řeckého bájesloví. Dosud nezapomněl, že před těmi deseti lety ho zaujala svým křehkým a přitom nepopiratelným půvabem. Dokonce si kladl otázku, zda si i ona všimla jeho. Připadala mu zajímavější než ostatní ženy, originální a oduševnělá. Nu ano, od té doby uběhla již řada let a dnes jsou z nich úplně jiní lidé. Pravda, nějaký šťoural mohl poukázat, že Marion v osmadvaceti je na lovu vhodné partie, protože zanedlouho už na vdavky bude příliš stará. Nezapíral, že ho Marionin zájem udivuje… a baví. Nikdy by neřekl, že to je její styl, ale zřejmě si coby dcera sira Nathaniela Sewella řekla, že si nenechá ujít šanci na původem i kariérou bezchybného manžela. Zrovna v téhle chvíli k němu stočila výmluvný pohled, jímž sdělovala svou touhu si promluvit, ovšem Nathaniel té nabídce hrdinně odolával. 24
Krůček po krůčku, host po hostu se Christopher nenápadně sunul k východu, kde se pak s typickou nonšalancí rozloučil s hostitelkou. Lady Selkirková ho jemně klepla vějířem přes ruku. „Vyřiďte ode mě pozdrav matce, až ji zase uvidíte, drahý Christophere!“ Christopher to dámě slíbil s lišáckým vědomím, že k tomu dojde dřív, než kdokoliv tuší. Bez ohlédnutí – jelikož věděl, že Marion z něho nespouští oči – vyšel do chodby a po schodišti seběhl k hlavnímu východu. Až nyní si přiznal, že povinný pobyt mimo Londýn bude mít i svou světlou stránku, a sice svatý klid před neustálými nástrahami dohazovačů a Marion Sewellové osobně. Pravda, na okamžik mu hlavou kmitl nápad, že se poradí s matkou, ale vzápětí mu po zádech přejel mráz. Jakmile by totiž matka zjistila, že terčem dohazovačů se stal její nejmladší syn, mohla by kampaň převzít do vlastních rukou – a pak by Christopher neměl šanci na únik. Ne bezdůvodně ji urozená elita považovala nejen za vzor pro všechny dámy, ale rovněž za společenského diktátora. Zkrátka a dobře, matka se o snaze urozených dohazovačů nesměla dozvědět za nic na světě. Christopher si vzal od lokaje klobouk a plášť a prchnul.
Q Marion Sewellová zdráhavě zavrhla myšlenku, že by Christophera pronásledovala po ztemnělé ulici. Zhluboka se nadechla a snažila se uklidnit, ale marně, vztek v ní doutnal dál. K jejímu zoufalství se tak přidal i pocit vzteku. Ne25