Halton
Praha 2021
Přeložil: Martin König
Melanie Moreland: Halton Vydání první Copyright © 2019. Halton by Melanie Moreland. Published by arrangement with Bookcase Literary Agency. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2021 jako svou 2466. publikaci Přeloženo z anglického originálu Halton vydaného v roce 2019 Český překlad © 2021 Martin König Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová Korektorka Daniela Čermáková Cover design by Melissa Ringuette, Monark Design Services Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1685-7 BARONET Praha 2021
Melanie Moreland
Halton
Věnování Mým čtenářům, kteří se ptali, a pro Melissu. Tahle je pro vás. Díky.
Kapitola 1 Halton
Ř
ekněte svému klientovi, že má na rozhodnu-
tí dvanáct hodin.“ V telefonu bylo chvíli ticho. „Slyšíte mě?“ vyštěkl jsem. „Je devět hodin, Hale. Fakt čekáte, že se rozhodne ještě večer?“ „Je to jeho dítě, kurva! Jestli je fakt takový rodič, jak pořád tvrdí, tak mu rozhodování potrvá pět minut.“ Praštil jsem telefonem a otočil se v židli směrem k oknu. Zhluboka jsem se nadechl tolik potřebného kyslíku. Dlouhé a pravidelné nádechy, které mě měly uklidnit. Nepomohlo to. Natáhl jsem se ke stolku a do křišťálové whiskovky jsem si nalil trochu skotské. Krátce jsem sklenici podržel proti světlu a obdivoval zlatavý odstín tekutiny, kterou jsem pak do sebe hodil. Pálení v krku mi dělalo dobře, bohatě hladká chuť skotské mi zaplnila chuťové pohárky a zahřála v hrudi. Nalil jsem si dalšího panáka, opřel se a hleděl jsem do noci. Časně podzimní večer byl jasný. Všude kolem zářila světla města. Tady nahoře v rohové kanceláři ve čtyři9
cátém patře jsem měl krásný výhled na torontský přístav i centrum. Často se mi stávalo, že jsem při pohledu z okna přemýšlel o svém dni nebo se snažil vymyslet nejlepší řešení nějakého problému. Nebo jsem proklínal mizerné rodiče, kteří si mysleli, že si zaslouží být součástí života svých dětí, protože to prostě chtějí. S povzdechem jsem si opřel hlavu o podhlavník kancelářského křesla ze silné kůže a napil se skotské. Současně jsem zatáhl za uzel kravaty a povolil ho. Tenhle případ mě nekonečně štval. Rozvedený pár – matka dostala plné opatrovnictví, otec měl typický kaž dý druhý víkend a občasnou večerní návštěvu. Když se mu to hodilo – což nebylo často. Jak jeho exmanželka, má klientka, prokázala, na návštěvy chodil asi tak často, jako držel slovo. Dokud nepotkala někoho jiného, kdo vstoupil do děje a stal se jejím partnerem a otcovskou autoritou pro dceru. A ten kretén teď najednou chtěl být součástí dceřina života, požadoval víc návštěv a tvrdil, že před ním exmanželka dceru zapírá a že ji navádí a podněcuje proti němu. Klientka naštěstí pečlivě zaznamenává veškeré zmeškané návštěvy, všechny SMS a e-maily, které mu poslala, aby mu připomněla nadcházející narozeniny, důležitá data a časy návštěv. Všechno to, co ignoroval, dokud nezjistil, že ho někdo nahradil. Nejlepší na tom byla velkorysost mé klientky. Místo toho, aby svou dceru zapojila do boje o opatrovnictví, který se mohl ošklivě zvrtnout, se snažila najít řešení. Její nabídka stálých návštěv byla víc než férová – hlavně proto, že on to celé dělal jen z čirého sobectví. Jeho ego mu nechtělo dovolit, aby se nechal nahradit. A i když to Janet věděla, přesto mu dopřávala výhodu pochybnosti. 10
„Nechci, aby Kimberly tátu neznala,“ vysvětlovala mi. „Když jsme byli spolu, byl to dobrý otec a ona ho zbožňovala.“ „Ale to bylo tehdy,“ namítl jsem. Chtěl jsem jít po něm, nebrat si vůbec žádné servítky a nechat ho z jejich životů úplně vymazat. „Jeho dosavadní činy mluví samy za sebe.“ Zatvářila se smutně. „Já vím, ale doufám, že když mu to nabídnu, bude se snažit a fakt to zkusí. Abych mohla Kimmy, kdyby se mě někdy zeptala proč, upřímně říct, jak moc jsem se snažila, aby byl součástí jejího života.“ Vzdychla a podívala se k oknu za mnou. „George ji má taky rád, ale otcem je Hank.“ Rezignovaně pokrčila rameny. „Jak říká George, žádné dítě nemůže mít lásky přebytek. Kdyby je mohla mít oba, bylo by to jenom dobře.“ Její slova mi stále zněla v hlavě. Žádné dítě nemůže mít lásky přebytek. Některé děti nemají lásku žádnou. Někdy jsou z nich obyčejní pěšáci lapení ve hře, kterou nikdy hrát nechtěli. Ve hře, v níž jsou v roli poražených – pokaždé. Potřásl jsem hlavou, abych si pročistil myšlenky, uzamkl ty vzpomínky a své pocity zastrčil tam, kam patří. Do minulosti. Polekal jsem se dveří, které se za mnou otevřely, ale vzápětí jsem promluvil, aniž bych se otočil. „Proč jsi ještě tady?“ První část odpovědi tvořil dlouhý povzdech, následovaný slovy: „Protože je tady pořád můj tyranský šéf, takže tady jako dobrý voják zůstávám taky.“ Otočil jsem se a setkal se s upřeným pohledem svého asistenta. „Takže teď jsi voják?“ 11
René se zasmál a kolem očí se mu zavlnily vrásky. I když byl o dvacet let starší než já, většinou míval víc energie. Oženil se hodně brzy, takže má syna v mém věku – ten je ženatý a má dvě děti, které René slepě miluje. Manželka mu před deseti lety zemřela a od té doby je samozvaným sukničkářem. Je vysoký a hubený, má pleť v barvě bílé kávy a naleštěnou holou hlavu; ten den byl oblečený ve svém obvyklém okázalém stylu. Nějakou dobu mi trvalo si na jeho šatník zvyknout. Kdybychom byli v nějaké velké advokátní kanceláři, trčel by tam jako pěst na oko, ale protože se jedná o mou soukromou praxi, toleroval jsem to. Jeho představu o firemní uniformě zřejmě naplňovaly tmavé kalhoty od obleku, jasně modrá košile, divoká vesta a pestrobarevná kravata. Jindy zase míval saka s veselými vzory a kapesníčky v živých a jasných barvách. Na nohou měl vždycky ty nejmódnější boty. V uchu se třpytila zlatá náušnice. Podle šatníku byste nejspíš řekli, že tak docela normální nebude, ale výsledky jeho práce říkaly něco úplně jiného a byl bych bez něj úplně ztracený. Kancelář mi vedl bezchybně a s mou vyčerpávající pracovní dobou se smířil bez jediné stížnosti. „Určitě na to mám oblečení.“ „To rozhodně,“ ušklíbl jsem se. Položil mi na stůl hromadu složek. „Aktualizoval jsem ti kalendář, zkontroloval, jestli máš všechny rešerše, odepsal jsem na všechny tvé zprávy a odpověděl na e-maily, na které jsem mohl. Taky jsem tu večeři se specialitou měsíce odložil na čtvrtek. Ve středu večer máš totiž novou klientku a vím, jak naštvaná slečna Molly bývá, když ji necháváš čekat.“ „Dobrý nápad,“ zvlnily se mi rty úsměvem. „Dělá mi starosti.“ 12
„Ale ne?“ snažil jsem se nesmát. „A jakým způsobem?“ „Svým chováním. Přijde mi jako rozmazlený spratek. A nechtěj, abych začal o tom jejím hlase. Zní, jako když škrábeš nehtama po tabuli.“ „Díky za komentář.“ „Říkám ti, že až to s ní skončíš – a my oba víme, že to uděláš –, ponese to těžce. Nenechá se odkopnout jenom tak.“ „Beru na vědomí.“ „Musíš si najít nějakou milou holku. Usadit se. Přestat s těmahle náhodnýma známostma.“ „Díky, nemám zájem.“ Zkřížil ruce na prsou a prohlížel si mě. „Ale ty máš co nabídnout, Haltone. Jenom najít tu pravou.“ „Leda tak na sex,“ odfrkl jsem si. „To je tak všechno, co mě zajímá.“ „To je všechno, co sám sobě dovolíš, aby tě zajímalo.“ Mávl jsem rukou, čímž jsem jeho slova zamítl. „Do tohohle ti prostě nic není, René. Nepleť se do toho.“ „Kdybych si nemusel pamatovat, kdo je kdo a s kým spíš tenhle týden, měl bych život mnohem jednodušší.“ „Platím ti dost dobře na to, abys sledoval i tyhle detaily. Tak dělej svou práci.“ „Dělám ji dobře, díky moc.“ Zvedl jsem jedno rameno. „No jo. Teda asi.“ „No, ne že mě někdy přechválíš,“ odsekl René. „Chtěl bych vidět, jak ti někdo ten tvůj vznešený zadek kryje jako já.“ Měl pravdu a oba jsme to věděli, ale já jsem si ho prostě moc rád takhle dobíral. Rozhodně mi k tomu dával všemožné příležitosti. Rozvalil jsem se v židli a našpulil rty. „Tak proč pro mě pracuješ, jestli jsem takový mizerný parchant?“ 13
„Protože nosíš oblek jako nikdo jiný v téhle branži, a když tě vidím producírovat se po kanceláři, mé spodní partie jenom zpívají,“ pronesl se smrtelně vážnou tváří. Zamrkal jsem. „Netuším, jak na to reagovat.“ René obrátil oči v sloup a zvážněl. „Pracuju pro tebe kvůli tomu, co děláš, Haltone.“ „Přestaň mi tak říkat,“ přerušil jsem ho netrpělivým mávnutím ruky. „Víš, že dávám přednost Halovi.“ Zavrtěl hlavou. „Hal je tvé druhé já. Je to ten kretén, s nímž se musí ostatní právníci a soudci každodenně potýkat, chlap, který v hádce odmítá ustoupit. Ten, který se světu ukazuje jako lhostejný člověk. Ale já znám skutečného Haltona, muže, který bojuje za děti. Za ženu, která se snaží opustit svého násilnického manžela. Za otce, který by byl svému dítěti lepším rodičem. Bojuješ za slabší.“ „Ty srdcervoucí kecy si nech pro sebe. Já jenom rád vidím, když vítězí spravedlnost, to je všechno. Je to jednoduché. A rád vyhrávám.“ René se otočil na podpatku a zamířil ke dveřím. „Říkej si, co chceš. Pod vším tím pozérstvím a nabručeným postojem se skrývá dobrý člověk.“ „Vypadni z mé kanceláře!“ René se s úšklebkem zastavil. „Neboj se, šéfíčku. Mám svou práci až moc rád, tak si tuhle část nechám pro sebe.“ „Prosím tě.“ Zavřel dveře a mně zazvonil telefon. Při pohledu na číslo jsem se ušklíbl. „Hal Smithers,“ vyštěkl jsem do telefonu. „Přijmeme dohodu.“ „Dám své klientce vědět.“ Zavěsil jsem a pozvedl skotskou. Vítězství! 14
Kapitola 2 Halton
N
edáváš pozor,“ vyštěkla Molly.
Zamračeně jsem zvedl hlavu od telefonu. „Říkal jsem ti, že jsem uprostřed důležitého případu. Moje práce má přednost, to jsme si přece vyjasnili hned na začátku tohohle… jakkoli chceš nazývat to, co spolu máme.“ „Myslela jsem si, že to byl vztah,“ popotáhla. S povzdechem jsem odložil telefon a zvedl skotskou. S uznáním jsem se zlatavé tekutiny napil. V šeru restaurace jsem si Molly prohlížel. Byla krásná – jestli jste na vysoké a štíhlé brunety s velkýma kozama. Což já jsem. Její výraz však vyjadřoval nespokojenost. Dlouhými nehty ťukala na skleničku a pozorovala mě se zamračeně našpulenými ústy, ty její tmavé oči se přitom zúžily. Byl jsem v pokušení jí připomenout, že z mračení vznikají vrásky, ale ovládl jsem se. „Já vztahy nemívám, Molly, to jsem ti řekl naprosto otevřeně. Moc rád tě vezmu na večeři nebo na nějakou divnou společenskou akci, nebo s tebou i někam zajedu na víkend, ale to je tak všechno, co ti můžu nabídnout.“ 15
„A sex,“ dodala. „Sex máš rád.“ „Jo. To jsem říkal taky. Nikdy předtím sis na to nestěžovala.“ Odmlčel jsem se a pečlivě volil slova. „Nejsem tvůj šťastně až do smrti, Molly. Tyhle kraviny já nedělám, to přece víš.“ „Jsi ten citově nejnedostupnější chlap, jakého jsem kdy potkala.“ Úplně se mi chtělo protočit panenky. Tohle nebylo nic nového. Na emoce jsem nevěřil – pokud to nebyl vztek, který jsem mohl nasměrovat tak, aby mi pomohl vyhrát případ. Nebo zlost, frustrace, nenávist – tyto emoce pro mě byly užitečné, na nich jsem postavil své podnikání a také jsou pravdivější než přesně ty emoce, kterým jsem se vyhýbal. Láska. Ta z nich všech byla nejnebezpečnější. Těch pět malých písmen, která mají moc zničit všechno, co jim stojí v cestě. Potřásl jsem hlavou, abych si pročistil myšlenky. Molly se zase mračila a byla evidentně naštvaná, že jsem na její slova nereagoval. Znovu jsem vzal do ruky drink. Měl jsem pocit, že se mi dnes večer bude hodit. „Myslím, že když se podíváš dost pozorně, tak do toho city netahá žádný chlap, Molly. Aspoň ne ten typ chlapů, které máš tak ráda ty.“ „Co to má znamenat?“ Založila paže na hrudi a už tak vyčnívající ňadra zatlačila k sobě, takže vynikla ještě víc. „Máš ráda bohaté chlapy, jako jsem já, kteří ti kupují věci a berou tě na večeře.“ „A co?“ Pohodila vlasy. Pokrčil jsem rameny. „Nic, jenom že ten typ mužů, kteří si můžou dovolit tebe, obvykle nehledá nějaké vážnější vztahy.“ „Jsi tak sprostý!“ 16
„Říkám ti, jak to vidím já. Kromě toho jsi věděla, jak to všechno je. Brávám tě na večeře, máme sex, občas ti koupím dárek. Jestli to fungovalo doteď, tak v čem je problém?“ Opřela se, zkřížila nohy a odhalila lýtka v krátké sukni. Všiml jsem si, jak jí stehny cuká nervózní tik. „Neviděla jsem tě skoro dva týdny. A proč vypadáš tak unaveně? Ty pytle pod očima jsou horší než obvykle. Nevypadají hezky, Hale.“ Nechtělo se mi jí vykládat, jak tvrdě jsem pracoval – pro ni to byl příliš vzdálený koncept na to, aby ho chápala. Nebo mou přetrvávající nespavost, o které nevěděla, protože jsem s ní nikdy nestrávil noc – ani s nikým jiným. Tuhle záležitost jsem uchovával v soukromí. Místo toho jsem zvedl telefon. „Práce. Momentálně žongluju s pěti případama a všechny jsou ošklivé. Ale dneska večer jsem všechno zrušil, abych s tebou mohl na večeři.“ „Ale celou dobu visíš na telefonu,“ fňukala. Její hlas mi brnkal na nervy, až jsem si vzpomněl na ten Reného komentář. Měl pravdu – hlas měla nosový a vysoký, ale já jsem si toho až doteď nikdy nevšiml. Zahleděl jsem se na ni o něco pozorněji. Taky jsem si nikdy nevšiml, jaké vrstvy make-upu obvykle používá nebo jejích poněkud pochybných voleb v oblékání. Byl jsem si jistý, že kdyby se nad stolem sklonila, restaurace by si užila docela pěknou show. Výstřih měla tak hluboký, že jí prsa prakticky visela ven. Tohle i nevhodná délka sukně přímo křičely: „Koukejte na mě!“ Na co jsem myslel? V duchu jsem nad sebou zakroutil hlavou. Asi jsem jako obvykle, když došlo na ženy, nemyslel tou správnou hlavou. Ty obrovské kozy mi ovlivnily soudnost a znovu mě dostaly na scestí. 17
„Ale já potřebuju víc pozornosti,“ dodala. „Chci jet tenhle víkend pryč.“ Zvedla bradu. „A chci dárek, který by mi vynahradil čas, kdy si mě nevšímáš.“ Měl jsem toho dost. S povzdechem jsem odložil sklenici. Škoda že jsme se ještě nenajedli – tak jsem se na ten biftek těšil. Ztišil jsem hlas a nasadil tón, který jsem si vypracoval za ta léta, kdy mluvím se soudci, porotami a klienty – vemlouvavý a konejšivý, který lidi navede směrem, jakým potřebuju. „Myslím, že bysme tuhle večeři měli pojmenovat podle toho, čím doopravdy je, srdíčko. Naše poslední společné jídlo na rozloučenou.“ Všem ženám, se kterými jsem chodil, jsem říkal srdíčko. Byla to taková pojistka pro případ, že bych při sexu chtěl vykřikovat jména. „Cože?“ obočí jí vylétlo až k vlasům. „Každý z nás chce něco jiného,“ řekl jsem a spustil naučené shrnutí při rozchodu. „Jsi skvělá, Molly, a zasloužíš si chlapa, který dokáže ocenit všechno, co nabízíš. Někoho, kdo ti může věnovat veškerý čas a pozornost. Já to nejsem. Myslím, že bychom se už neměli vídat.“ „Ty se se mnou rozcházíš?“ „Ano.“ Prsty sevřela sklenici s vínem a já jsem jí úplně dokázal číst myšlenky. „Já bych to nedělal.“ Ukázal jsem na skleničku, kterou pomalu zvedala. „Moje skotská by pálila mnohem víc, kdyby letěla tvým směrem.“ „To bys neudělal,“ vydechla tiše. Obezřetně si mě prohlížela a nebyla si jistá, zda věří vlastním slovům. Měla pravdu. Ať už by udělala cokoli, nikdy bych ženě alkohol do tváře nechrstl. Jsem vychovaný a mám dobré způsoby. 18
A také bych nechtěl plýtvat skotskou. „Zkus to,“ popichoval jsem ji. „Jsi idiot.“ „Vinen v plném rozsahu.“ Její prsty se znovu pohnuly a já jsem čekal a proklínal skutečnost, že jsem si ten den vzal svůj oblíbený šedý oblek. Červené víno na něm zcela jistě zanechá flek. Sakra! A potom, pohybem, který jsem nečekal, zvedla sklenici vody a vychrstla na mě její obsah. Uhnul jsem hlavou a ona naštěstí špatně mířila, takže mi většina té studené tekutiny přeletěla přes rameno a dopadla na stěnu za mnou. V tiché restauraci to způsobilo hodně hlasitý zvuk, načež ještě na podlahu spadl led a na koberec stékaly potůčky. Vstala a zaječela: „Se mnou se nikdo nerozchází!“ Zvedl jsem ubrousek a otřel si tvář. „Myslím, že v tom se pleteš, srdíčko. Právě jsem to udělal.“ Dupla si nožkou jako malá holka a naštvaně z restaurace odkráčela, přičemž velmi nedámským způsobem používala mé jméno k nadávkám. Musel jsem uznat, že takto to pro mě bylo poprvé. Obvykle jsem se s nimi rozcházel v soukromí a druhý den jim posílal květiny s přáním všeho dobrého. Molly ale byla výjimečná od chvíle, kdy jsem ji poznal. Byla to chyba – obrovská chyba v úsudku z mé strany. Objevil se číšník, aby ze stolu odnesl její prostírání. Další číšník se rychle postaral o nepořádek, který nadělala za mnou. „Ještě skotskou, pane?“ Chtěl jsem odmítnout a požádat o účet, ale překvapeně jsem si uvědomil, že se všichni kolem po počátečním zírání vrátili ke svému jídlu a ani v nejmenším je to nerozhodilo. 19
Byl jsem si jistý, že bych se měl cítit mnohem trapněji, ale vnímal jsem jenom úlevu. Ta scéna vlastně představovala jen malou cenu, kterou jsem zaplatil, abych se jí zbavil. Jakmile mi ta slova vylétla z úst, uvědomil jsem si, že jsem na její odchod připravený. Byla únavná a náročná. Neustále mi vyprávěla o každičkém detailu svého života – z nichž většina mě vůbec nezajímala. Vyžadovala dárky – a to jak toho druhu, který se dodává v krabicích, tak i v podobě mého času. S těmi, které se daly koupit, to bylo jednodušší, ale čas jsem měl omezený a už jsem jí měl dost. A vůbec všeho. Potřeboval jsem si od žen úplně odpočinout a soustředit se na kariéru. „Ano, prosím. Rád bych povečeřel co nejdřív, mám hlad. Přineste mi i její salát. Sním to všechno.“ „Velmi dobře, pane,“ přikývl moudře. Zvedl jsem telefon a potěšilo mě, že ho voda nezasáhla. Bez něj bych byl ztracený. Poslední dobou pro mě byl stejně nezbytný jako třeba dýchání. Suše jsem se ušklíbl a byl jsem rád, že zvolila vodu. Měl jsem pocit, že i to červené víno by štípalo, kdyby měla dost štěstí a trefila mě. Vrátil jsem se k e-mailům a byl jsem za to rozptýlení vděčný. Aspoň jí nebudu muset posílat kytky. Musel jsem ale zablokovat její číslo a říct Renému, že už nechci přijímat její hovory a že v kanceláři není vítána. Až mu to povím, bude se dlouho a radostně smát. Parchant.
20