Zrádná říše
Praha 2021
Přeložila: Klára Žemličková
Julie Johnson: Zrádná říše Vydání první Copyright © 2020. Sordid Empire by Julie Johnson. Published by arrangement with Bookcase Literary Agency. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2021 jako svou 2464. publikaci Přeloženo z anglického originálu Sordid Empire Český překlad © 2021 Klára Žemličková Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Cover design by: ONE CLICK COVERS Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1679-6 BARONET Praha 2021
Julie Johnson
Zrádná říše Zapovězená královna (3)
Non sibi sed patriae (Nikoliv pro sebe, ale pro vlast)
Věnováno T. S.
„Ty zdi, které jsme prorazili, ať žijí a jen pro nás všechna světla království září.“ Long Live – Taylor Swift
Drazí čtenáři, všechno hezké jednou končí. (Aspoň se to tak říká.) Radši bych věřila tomu, že vlastně nikdy nic úplně nekončí. Ne doslova. Můžeme otočit na novou kapitolu, můžeme knihu zavřít, ale samotný příběh žije dál. Tím chci říct… doufám, že i po přečtení posledního dílu Emiliiny epické cesty si kousek odnesete s sebou. Tahle série se mi otiskla hluboko do srdce. Vždy se budu za jejím vznikem ohlížet s radostí a nesmírným vděkem. Není žádným velkým tajemstvím, že asi před rokem se mi tenhle nápad zrodil v hlavě a už se mi ho nepodařilo setřást, i když jsem se snažila zaměřit na jiné projekty nebo na knihy, které jsem plánovala napsat původně. Nějakou dobu jsem s tím bojovala v obavě, že tahle temná pohádka se příliš liší od mé takzvané značky; velký skok mimo můj obvyklý žánr. Po mnoha úvahách – publikovat pod pseudonymem? napsat ty knihy, ale nevydat je? – jsem se rozhodla napodobit svou novou oblíbenou postavu. Usmyslela jsem si, že budu jako Emilia: budu čelit nejistotě, budu statečná tváří v tvář nejasné budoucnosti. A tu trilogii jsem napsala. Teď, když stojím na opačné straně toho strachu, můžu s jistotou říct, že jsem za své rozhodnutí šťastná. A především jsem vděčná, že jste se na tenhle neočekávaný výlet do Germanie vydali se mnou. Než se ponoříme do poslední části, chci vám poděkovat. Děkuju, že jste podporovali mé sny, umožnili mi vydělávat si tím, co opravdu miluju, že píšete krásné recenze a doporučujete mé knihy přátelům. 13
Svět je velký a život je krátký, takže se asi nikdy osobně nepotkáme… ale pevně doufám, že víte, jak si vás všech nesmírně vážím. Změnili jste mi život. (Možná ne tak drasticky, jako se změnil Emiliin život…) Aha. Ještě jsem se o tom nezmínila? Za tu novou korunu, kterou nosí na hlavě, platí vysokou cenu. Drama a nebezpečí neskončilo. Právě začíná. Non sibi sed patriae, Julie
14
PROLOG
Civím na tu imitaci sedící na trůnu. Kotníky překřížené do nacvičené pózy. Ruce elegantně semknuté. Hluboko uvnitř bije zrazené srdce. Hluboko uvnitř blednou poskvrněné naděje. Neohlíží se za špatnou minulostí. Neochvějně hledí do nekompromisní budoucnosti. Ukradený osud. Zrádná říše.
Ve čtvrtém ročníku základní školy jsme se třídou podnikli výlet na středověkou zříceninu v Easterly. Nachází se tam hrad – teda to, co z něj zbylo po chátrání trvajícím tisíc pět set let. Mým devítiletým očím připadalo, že se dívají na hromadu mechem porostlých kamenů. Jedna zeď pořád stála; zbytek už se dávno zřítil, hrubé kusy skládačky ze hry, kterou hráli duchové germanianské minulosti. 15
Zklamání, přinejmenším. Možná kdybych po cestě, při hodinové přednášce naší učitelky historie, dávala větší pozor, byla bych líp připravená na to, co nás čeká. Jenže místo toho, abych paní Fierovou poslouchala, vymýšleli jsme s Owenem plány na víkend v jeho stromovém domě. Nesmírně důležité téma: vývoj tajného klepání, abychom zabránili nežádoucímu vstupu padacími dvířky. (Jmenovitě Owenovým všetečným sestřičkám, které za námi lezly každé sobotní odpoledne, ať jsme je tam chtěli, nebo ne.) Naše třída se vyvalila z autobusu na štěrkovou cestu a vydala se na pomalý výšlap k historické stavbě. Ovšem když jsem se podívala před sebe… moje nadšení se vypařilo a odnesl ho štiplavý horský vítr. Koneckonců paní Fierová nám slibovala pevnost. Očekávala jsem majestátnost. Královský šmrnc. Opravdový hrad, sály obložené zlatem a vitrážová okna blýskající se ve světle brzkého jarního rána. Očekávala jsem… prostě… … pohádku. Jaké zklamání, že jsme jeli až sem, abychom viděli zblízka trochu skutečné historie, a nakonec se ocitli před bezvýznamnou ruinou. V učebnici mi to připadalo zajímavější, pomyslela jsem si a naleštěnými mokasíny jsem otráveně kopala do pampelišek. To je všechno, co z toho zbylo? Když se zbytek třídy oddělil, aby posvačil u piknikových stolů, zůstala jsem před zříceninou stát podivně přikovaná. Jako kdyby se ty balvany snad měly proměnit, kdybych na ně civěla dostatečně dlouho. „Nech mě hádat,“ prohodila paní Fierová, když ke mně přišla a potměšile se usmála. „Asi jsi čekala něco působivějšího?“ 16
Zčervenala jsem, zahanbená, že mě přistihla, jak se mračím. „Jen jsem si myslela…“ Povytáhla obočí. „Myslela jsem, že tady toho bude víc.“ „Proč? Protože lidé, co tady žili, byli urození?“ Přikývla jsem. „Nic netrvá věčně, Emilie. Ani hrady. Ani dělníci, co je stavěli kámen po kameni. Ani vojáci, kteří jejich zdi bránili kopími a šípy. Ani králové a královny, kteří v nich žili. Čas nás nakonec všechny vymaže.“ „To je smutné.“ „Myslíš?“ Paní Fierová zkroutila rty. „Já si myslím, že je to svým způsobem hezké. Nezáleží na tom, kdo jsi, nezáleží na tom, jaké dědictví tady necháš, když opouštíš planetu… Záleží jen na tom, co děláš, když jsi tady. Když odejdeš, už to nemůžeš změnit. Už nemůžeš ovlivňovat historky, jež o tobě budou kolovat v tvé nepřítomnosti. Historie patří živým; mrtví už s ní nic nezmůžou.“ Svraštila jsem obočí. „Takže… říkáte, že na tom nezáleží?“ „Na čem?“ „Na všem.“ Pokrčila jsem rameny. „Kdo jsme, co děláme. Ze všeho je nakonec hromada kamenů pokrytá mechem.“ „Právě naopak, Emilie. Na tom, jak naložíme se svými životy, záleží hodně. Mnohem víc než na čemkoliv jiném. Ať už na tomhle světě necháš velký otisk, nebo zmizíš beze stopy, plynutí času je skvělý proměňovač. Dokáže přeměnit celé říše v popel, dokáže smrštit ten největší odkaz na poznámku pod čarou v učebnici historie.“ Paní Fierová se tiše zasmála – ne mně, ne aby mě zesměšnila, ale naznačila mi tím, že ví o životě něco, co se teprve musím naučit. 17
„Když se obávám, že toho nedělám dost, že žiju bezvýznamný život a nikdo si na mě nevzpomene, protože jsem nedosáhla něčeho velkého… ráda si připomenu, že přece nemusím změnit celý svět. Každý život má hodnotu. Protože záleží na tom, jak žiješ a jak se chováš. Ne na věcech, které po sobě zanecháš. Ne na tom, co přijde po tobě.“ Ze všech informací, které mi paní Fierová předala o válkách a historických sporech, o starověkých městech a zaniklých říších… tahle přednáška, předaná šeptem za jarního odpoledne u hromady kamenů, se nakonec ukázala jako nejdůležitější. Bohužel pro mě… Životním lekcím totiž nevěnujete dostatečnou pozornost, dokud něco královsky nepoděláte. Zdůrazňuju královsky, v mém případě…
18
KAPITOLA JEDNA
„Vaše Veličenstvo?“ Nalevo ode mě si někdo tiše odkašle. Ani se za tím zvukem neotočím. Civím na strop hlavního sálu a přimhouřenýma očima si prohlížím fresky s anděly. Připadá mi, jako kdyby se mi ti cherubíni vysmívali zenovými úsměvy, zatímco buclatými prstíky brnkají na své harfičky. „Vaše Veličenstvo… Nerad vás ruším, ale je docela pozdě…“ Ani nemrknu. Zřetelně polkne. „Co to děláte?“ Chlapče, to je doslova otázka roku… Co to k sakru ta Emilia Lancasterová dělá? V tomhle podělaném zámku? V tomhle zatraceném životě? Tentokrát si odkašle hlasitěji. Jako kdyby se sám sebe snažil přesvědčit, že jsem ho prvně neslyšela, než aby si přiznal jasnou alternativu – že dělám, co můžu, abych ho ignorovala. 19
„Můžu vám s něčím pomoct, má královno?“ Ani neodpovím. Ani z té studené mramorové podlahy nezvednu hlavu a dál na ní ležím rozpláclá jako mořská hvězdice. S pohledem upřeným nahoru k těm andělským posměváčkům se ve slabém světle lustrů snažím rozeznat nejdrobnější detaily malby. V tuhle pozdní hodinu jsou světla nastavená na nejnižší úroveň; svícny na chodbách jsou zhasnuté úplně. Žádné překvapení. V tuhle dobu tu obvykle nikdo nebývá. V tuhle dobu není ani většina lidí vzhůru. Zaslechnu, jak sluha nervózně přešlapuje. Jsem si jistá, že vůbec netuší, co má v tomhle případě dělat. Nedávám mu to za vinu. Musí to být šok, když při jedné ze svých nočních pochůzek zatočí za roh a najde mě tady na podlaze ležet jen v legínách a tlustém kašmírovém svetru. Doslova královský pohled. Kdyby takovou nepřístojnost viděli mí poradci, byli by naprosto zděšení. Jenže už tady nejsou, aby mě peskovali, pomyslím si, když si vybavím tvář lady Morrel lové, své staré lektorky etikety, a Geralda Simmse, bývalého tiskového mluvčího. O to právo přišli, když mi vrazili kudlu do zad. „Va-Vaše Veličenstvo? Sly-slyšíte mě? Jste v pořádku?“ Ten je ale neodbytný, co? Zavřu oči, jako kdybych ho tím mohla nechat zmizet. Teď nemám energii, abych se jím zabývala. Upřímně, nemám energii na nic. V těchto dnech považuju za zázrak, když vydržím do západu slunce, aniž bych se pod tíhou vlastního vyčerpání nescvrkla do klubíčka zoufalství. Kdy začala pouhá existence vyžadovat tolik síly? Jen zvednout každé ráno zadek z postele po další 20
probdělé noci je pro mě nadlidský výkon. A svět venku mě vysává ještě víc. Pokaždé, když vystrčím svůj urozený nos z bran paláce, na rtech zamrzlý úsměv a fotoaparáty cvakají s děsivou pravidelností, cítím, jak přicházím o další kousek osobnosti. Usmát se, zamávat, přikývnout. Neprojevovat slabost. Být královnou, jakou poddaní potřebují. Než se každou noc doplazím zpátky pod peřinu, jsem vyprázdněná jako skořápka – zbavena čehokoliv, co by připomínalo vyrovnanost, a bez dostatku vůle, abych udržela vzpomínky na uzdě. Ani spánek mi neposkytuje útěchu, protože děsy minulosti stále okupují moje sny. Krčí se v temných koutech mého podvědomí, a jakmile zavřu oči, čapnou mě do spárů. Když mě probudí vlastní křik, není tu nikdo, kdo by mě utěšil. Už ne. Ten člověk je dávno pryč. A vzal si s sebou i můj vnitřní klid. Najednou se mi sevře hrudník a zadrhne dech. Rameny se pořádně přitisknu ke studené podlaze v naději, že mě udrží na zemi a v přítomnosti. V naději, že zatlačí obraz blankytně modrých očí až na dno mé duše. „Vaše Veličenstvo…“ Sluha se přesune o pár kroků blíž. „Nemám vás doprovodit zpátky do vašich komnat? Nebo snad zavolat vaše bodyguardy?“ Prudce otevřu oči. Poslední, co potřebuju, je, aby mi Galiziová nebo Riggs vynadali za noční procházku. Zhluboka se nadechnu, přinutím se posadit a podívám se na mladého sluhu. Musí tu být nový; nikdy předtím jsem ho neviděla a jeho uniforma je tak naškrobená, že by pravděpodobně stála i sama. Jakmile se naše pohledy setkají, mám pocit, že si sluha načurá do kalhot. „Ne,“ zamumlám. „Nikoho nevolejte.“ 21
„Jistě, Vaše Veličenstvo,“ vyhrkne celý rudý. „Omlouvám se, jestli…“ „Nemusíte se za nic omlouvat. Jen jděte. Nechte mě být.“ Opravdu je tohle můj hlas? Tak prázdný a bez emocí? „A jestli se někdo zeptá… tak jste mě tady neviděl. Jasné?“ „A-ano, Vaše Veličenstvo. Slibuju. Já-já… to nikomu nepovím.“ Chvilku váhá jako srna oslněná světly aut. Povytáhnu obočí a trhnu bradou ke dveřím. „Běžte.“ Škubne sebou, pak se rychle ukloní a prakticky z hlavního sálu vystřelí. Poslouchám klapot jeho naleštěných bot, dokud není z doslechu. Když mě ticho znovu zahalí jako deka, lehnu si zpátky, abych pokračovala ve zkoumání stropu. Tohle je třetí noc v řadě, kdy jsem si přišla prohlížet fresku. Nevím, co v ní hledám. Odpovědi ne. Možná mi jen poskytuje dočasné rozptýlení v mém bezbarvém, monotónním životě. Minulý týden to byla knihovna – každou noc jsem procházela řadami polic a prsty přejížděla po hřbetech knih starších než většina demokracií. O týden dřív to byla zbrojnice. Předtím stáje. Obrazárna. Zaprášený archiv. Můj cíl není určen žádným důvodem. Postačí mi jakýkoliv zapadlý kout paláce, který se v noci nikdo neobtěžuje navštívit. Postačí mi místo, kde mě nebude pořád někdo obtěžovat všetečnými otázkami. Jedla jste něco, Vaše Veličenstvo? Kdy jste si naposledy pořádně odpočinula, Vaše Veličenstvo? Mám zavolat pomoc, Vaše Veličenstvo? Vaše Veličenstvo? 22
Vaše Veličenstvo? Vaše Veličenstvo? Od toho útoku na náměstí před třemi měsíci se noční výlety staly mojí pravidelnou kratochvílí. Místo spánku se procházím po prázdných chodbách, na což se všudypřítomná ochranka a služebnictvo dívá se značnými obavami. Nikdo neví, jak mě dostat z tohohle zombie stavu, do kterého jsem upadla sevřená smutkem, bolestí a zradou. Nikdo neví, jak mi pomoct. Ani si nejsem jistá, jestli mi někdo dokáže pomoct. Tak chodím sem a tam. Z pokojů pro hosty do skleníků. Po velkých schodištích a kolem brnění. Od soumraku do úsvitu zní moje kroky temnotou studené, kamenné cely. Neutichají. Jsou pravidelné. A nespěchají. Proč bych měla spěchat? Nemám kam jít. Říká se, že trestanci se bojí propuštění víc než představy, že by měli zůstat za mřížemi do konce života; že svět venku je děsí víc než vyhlídka, že do něj už nikdy nevstoupí. To znamená, že v izolaci existuje jistá útěcha. Bezpečí. V izolaci se nemusíte potýkat s nepředvídatelnými proměnnými a nic nečekaného vám nenabourá vaše plány. Žádné nákladní vozy explodující uprostřed davu nevinných lidí. Žádní kamarádi a milenci, kteří si umně upravují pravdu, aby vyhovovala jen jim. Žádní spojenci, ze kterých se stanou nepřátelé, jakmile nedáváte pozor. Žádní rodiče, kteří před vámi zavírají oči. V téhle zlaté kleci jsem zamčená tři dlouhé měsíce. Ovšem můj pobyt na samotce je dobrovolný. Nechci se nechat propustit. Nechci podmínku a ani zkrátit 23
trest. S tímhle novým způsobem života jsem spokojená – i když si nejsem jistá, jestli bych tomu měla takhle říkat. Život. Koneckonců většinu dní se cítím naživu jen z poloviny; přízrak holky, kterou jsem bývala. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem se naposledy usmála, zasmála nebo udělala cokoliv jiného kromě dýchání. Nádech, výdech. Dříve automatický projev mi teď začíná připomínat domácí práci; jako kdyby mi měly přestat fungovat plíce, když nebudu na dýchání myslet. Povinnosti plním jako indiferentní robot, protože vím, že neexistuje jiná možnost. Nemám na výběr. Pokračuju dál. Spoléhá na mě spousta lidí. Královna nesmí nikdy klopýtnout. Občas se zdá, že váha odpovědnosti na mých ramenou je to jediné, co mě k tomuhle novému životu poutá. Jinak bych mohla úplně zmizet – vypařit se do vzduchu, nechat se odnést větrem. „Opravdu musíte ty mladé sluhy děsit hned jejich první týden v práci?“ Ironický tón naruší moje snění. Sakra. Zase mě našla. Třetí noc za sebou. Ani neotočím hlavu, protože stejně vím, že bych po své pravici uviděla vysokou blondýnu v uniformě, která se na mě dívá s nesouhlasným pobavením. Moje bodyguardka – osobní osina v zadku – nadporučice B. Galiziová, velící důstojník královské gardy. Ani jsem ji neslyšela přicházet, což není takový šok. Je vycvičená ve všech formách lsti a sebeobrany. Přijde blíž, stoupne si nade mě a podívá se mi přímo do tváře. „Hodláte tady ležet celou noc?“ „Možná.“ 24
Natáhne ke mně ruku a zatřepotá prsty. „Ale no tak. Nahoru.“ Zhluboka si povzdechnu, ale nestávkuju. Když mě Galiziová vystopuje, aby mě odvedla zpátky do mých komnat jako zlobivé děcko po večerce, nemá cenu se s ní dohadovat. Její ruka je teplá a mozolnatá. „Jak dlouho v tomhle ještě budete pokračovat?“ Povytáhnu obočí. „Nevím, o čem mluvíte.“ „Se vší úctou, Vaše Veličenstvo… přestaňte s těmihle kravinami. Víte moc dobře, o čem mluvím. Nespíte, skoro nejíte. Ani nemluvíte, pokud nemusíte ven z paláce a přednést projev – a takových dnů je málo.“ „To není pravda.“ „Je to pravda. Kdy jste byla naposledy na čerstvém vzduchu? Projela se na koni? Šla se projít po zahradě?“ Paličatě mlčím. „Pokud si nemůžete vzpomenout, už je to dlouho.“ Zavrtí hlavou. „Nemůžete takhle pokračovat donekonečna. Není to zdravé. Jestli vynecháte ještě jednu událost, tu novou PR manažerku, co jste najala, raní mrtvice.“ „Odkud se tahle náhlá starost bere?“ „Není náhlá. Spíše je skoro promlčená. Už týdny jsem chtěla něco říct. Možná i měsíce. My všichni. Ale doufali jsme, že když vám dáme dost prostoru a času, tak…“ Když se odmlčím, povytáhne obočí. „Tak co? Tak se dám dohromady? Zapomenu na to, co se stalo na tom náměstí? Zapomenu na těch třicet devět rakví, které spouštěli do země tolik dní po sobě, že bych mohla vasgaardské hřbitovy projít se zavázanýma očima, protože už je znám nazpaměť?“ „To samozřejmě ne. Nezlehčuju, co jste zažila, Vaše Veličenstvo.“ 25