Španělský slib
Praha 2021
Přeložila: Eva Brožová
Karen Swan: Španělský slib Vydání první Copyright © Karen Swan 2019 All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2021 jako svou 2457. publikaci Přeloženo z anglického originálu The Spanish Promise vydaného nakladatelstvím Macmillan an imprint of Pan Macmillan, Londýn v roce 2019 Český překlad © 2021 Eva Brožová Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Zdeňka Grigarová Ilustrace na přebalu © 2021 Martina Černá Přebal a vazba © 2021 Martina Černá Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1658-1 BARONET Praha 2021
Karen Swan
Španělský slib
Pro Trish S láskou a vděčností, že poskytla autorce při psaní této knihy tak krásný výhled.
„Skutečný voják nebojuje proto, že nenávidí to, co je před ním, ale proto, že miluje to, co je za ním.“ G. K. Chesterton
Úvod Madrid, březen 1937 Opětoval její pohled, oči mu zářily jako černé hvězdy, jeho horké ruce na jejích, jak tam stáli spojení. Ve tmě poblikávala pouze jediná svíčka a na obličej jim dopadalo její bledé světlo; nic víc nemohli riskovat ze strachu, že je z ulice někdo zahlédne. „… mocí mi svěřenou vás teď prohlašuji za muže a ženu.“ Šťastně se usmála. Hotovo? On je její a ona jeho? Udělal krok dopředu, vzal její tvář do dlaní a díval se na ni, jako by mu ji seslalo samo nebe. „Budu tě vždycky milovat a chránit,“ pronesl s tichou naléhavostí. „A já tebe.“ Políbil ji, ten něžný dotek jeho rtů v ní zmáčkl tlačítko a probral ji. Už se nemusí bát. Strávili spolu pouhé tři dny a čtyři noci, ale už věděla, že s ním po boku dokáže všechno zvládnout. Jejich láska byla zuřivější než jakákoli válka, a když se teď podívala na oblohu, nebylo to ze strachu před bombami, ale aby pozorovala ptáky, spatřila duhu, vyhlížela padající hvězdu. Všechny vylekalo cinknutí kovu o kov, jako by se odsunula západka na dveřích. 9
„Co to bylo?“ zašeptal duchovní a chvatně se rozhlédl. Nikdo neodpověděl, místo toho zaslechli náhlý, typický zvuk běžících nohou; téměř nehlučný, přesto slyšitelný. Muži k ní instinktivně přistoupili, pátrali v oknech po známkách světel, lan, střel, oba sáhli do opasku pro pistoli a mířili odjištěnou zbraní do temných koutů kaple. V téhle době byl každý vojákem – hokynář, truhlář, kovář i kněz. Vyčkávali, ale všude panovalo ticho. Že by nebezpečí pominulo? Bylo tak nepravděpodobné uvěřit, že to mohlo být hrající si dítě? Ano. „Rychle, tudy,“ zašeptal její čerstvý manžel, popadl ji za zápěstí a vlekl ji k zadní části chrámové lodi tak rychle, že se nohama skoro nedotýkala země. „Schovej se za presbytář,“ nařídil jí a drsně ji strčil za obrovskou vyřezávanou konstrukci z mahagonového dřeva, něha předchozího okamžiku již zapomenutá kvůli válce. Přikrčila se za zástěnou a on se s namířenou pistolí plížil zpátky k oltáři. Nechtěla, aby ji opustil, ale připomněla si, že má vojenský výcvik, takže se dokáže pohybovat jako kočka, tiše a jistě. Ztěžka dýchala, jak jí proudil do žil adrenalin, a pokoušela se uklidnit. Zavřela oči a snažila se nemyslet na nebezpečí, které se krade po kapli a obkličuje je. Tamhle! Když to zaslechla, tiché, jediné cvaknutí natahovaného úderníku, prudce otevřela oči. Divoce se rozhlédla, a jakmile spatřila východní dveře, zbledla. Měly být zajištěné – cestou dovnitř se o to skutečně pokusili, ale v touze být co nejdřív svoji se konec jezdce stěží dotýkal zástrčky. Vynořila se z úkrytu a rozběhla se k nim, ani se nestačila přikrčit. S rychlostí rostla i její hrůza, když 10
spatřila, jak se tenká škvíra mezi dveřmi začíná rozšiřovat. Zvětšovat… „Ne!“ Její výkřik ji popohnal, už se jich skoro dotýkala, ale když se vrhla dopředu, najednou se dveře rozlétly. Cítila, jak letí vzduchem, a kolem uší jí hvízdaly výstřely. Ale než svět kolem ní potemněl, spatřila jeho tvář a v hlavě se jí zformovala jediná myšlenka. „Ty.“
11
Kapitola první Canary Wharf, Londýn, 9. července 2018 „Pánové. Paní Fairfaxová. Máme problém.“ Charlotta sledovala, jak se prezident banky tiše blíží po luxusním koberci. Posadil se do čela stolu a přes dlouhou desku z masivního ořechu si změřil členy svého vrcholového vedení. Blesklo jí hlavou, že mu to musí připadat jako zrcadlová síň v zábavním parku: řada stejných tmavomodrých obleků a krátkých sestřihů, které se táhnou až na konec, roztažená stehna a velké ruce na stole. Tohle schéma narušovala jen ona – dlouhé tmavé vlasy stažené stuhou od Chanelu do nízkého culíku, decentně naleštěné nehty, úzká ramena, hnědošedé šaty. „Carlos Mendoza.“ Tohle jméno znala dokonce i ona. Nemusela tu být zaměstnaná, aby věděla, že jde o jednoho z největších klientů firmy, což něco vypovídalo o privátní bance, která se věnovala pouze jednotlivcům s čistým jměním nejméně třicet milionů amerických dolarů. Rodina s jedním nebo dvěma vévodskými tituly patřila ke španělské aristokracii a vlastnila rozlehlé pozemky v Andalusii. Před mnoha generacemi vydělala spous13
tu peněz chovem bojových býků a během let diverzifikovala své podnikání do velkoplošného ovocnářství, investic do nemovitostí a v poslední době do zdravotnické technologie. Vzhledem k tomu, že před několika měsíci četla o Mendozových článek v odborném tisku, si vybavila, že se hodnota jejich majetku pohybuje kolem sedmi set padesáti milionů liber. „Právě mi volal jeho syn Mateo. Bohužel, Carlos Mendoza umírá. Čtvrté stadium rakoviny slinivky břišní.“ Mlaskl, aby naznačil lítost, ale Charlotta slyšela i podtext: jeho umírání se jim jistým způsobem nehodilo. Hugh Farrer se zabořil do křesla v čele stolu a zadíval se na ně. V pouhých čtyřiapadesáti letech byl nejmladším prezidentem v historii téhle banky a také nejnemilosrdnějším. Během těch dvaceti osmi měsíců, co banku řídil, se výnosy zvýšily o třetinu, ale mělo to nepříjemné důsledky: o jednadvacet procent snížil počet zaměstnanců, uzavřel čtyři pobočky v Evropě a soustředil činnost do jejich ústředí tady v Londýně. „Lékaři mu dávají měsíc života, nanejvýš šest týdnů, takže nemáme moc času.“ My? Charlotta si všimla, jak záda podél stolu při těch slovech lehce ztuhla, jako by je někdo ovládal najednou. Naklonila hlavu na stranu, pozorovala a čekala. Farrer se podrážděně nadechl. „V pátek večer utrpěl Carlos minimrtvici. Právě teď leží v nemocnici, a jak jsem pochopil, je stále v bezvědomí. Doktoři jsou opatrně optimističtí, že se z toho zotaví – nebo že dojde aspoň k částečnému zlepšení. Když se však Mateo v téhle kritické situaci ujal řízení firmy místo svého otce, jak bylo vždycky zvykem, zjistil, že se starý pán chystá darovat veškerý svůj majetek jisté Marině Quincyové.“ Farrer nechal to jméno vsáknout do stěn a postup14
ně si jednoho po druhém změřil, jako když klavírista přejede rukou po klávesách. Marina Quincyová. Marina Quincyová. Jenže tohle nebylo jméno, které má zřejmá pojítka – žádný Rockefeller nebo Rothschild, Spencer nebo Goldsmith. Nebyla Někdo, jméno, které by měli automaticky znát. Neblikala zelená světla, aby byl ten pokyn okamžitě jasný. „Mateo o ní nikdy neslyšel. Očekáváme kompletní zprávu, ale právě teď víme jen to, že je jí pětačtyřicet a pracuje v jedné madridské kavárně,“ dodal Farrer. Pětačtyřicet? Charlotta se zamračila. Carlos Mendoza byl velice starý, táhlo mu na stovku, pokud si dobře vzpomínala. „Nemohlo by jít o nemanželskou dceru?“ prohodil někdo za ní. Farrer téměř nepostřehnutelně zavrtěl hlavou. „Podle Matea podstoupil jeho otec kolem čtyřicítky vasek tomii, která se údajně vydařila.“ „Takže je to jeho milenka,“ prohlásil Dan Milton vedle ní s typickou neomaleností. Byla to předvídatelná domněnka a Milton byl velice předvídatelný. V jednatřiceti a už šéf privátního bankovnictví pro kontinentální Evropu nerozeznal eufemismus od symbolismu. Narodil se v Chicagu, získal ekonomické vzdělání na Harvardu, titul MBA na INSEAD a k londýnskému týmu se připojil před osmi měsíci, ale jeho neomalený manažerský styl kancelář stále šokoval. Farrer upřel oči na svého chráněnce, což byl vždycky zneklidňující zážitek. Byl téměř albínovsky blond a řasy a obočí měl tak světlé, že vypadaly jako vybělené, takže si člověk připadal jako rybář. Milton jí kdysi řekl, během společné jízdy výtahem, že je to podobné, jako by se na něj díval pstruh. „Mateo Mendoza trvá na tom, že znal všechny otcovy milenky. Najal si sou15
kromého detektiva a právě teď o ní shromažďují veškeré informace, ale musí v tom být něco víc než tohle. Umírající starci přece jen tak neodkazují svoje jmění atraktivním ženám, i když je mají sebevíc rádi.“ „No, jestli je to milenka, pak má rodina velice pádný důvod jeho rozhodnutí zpochybnit,“ prohlásil Milton, sebejistě sepjal ruce a začal dávat najevo svoji převahu. Předtím totiž krátce vedl tým v Madridu. „Španělské dědické právo silně chrání nejbližší rodinu. Jeho manželka by automaticky dostala padesát procent majetku a zbytek by se podle zákona rozdělil na další části neboli legitimas“ – to slovo vyslovil s výrazným španělským akcentem – „mezi předky a potomky. Prostě není možné, aby všechno odkázal svojí přítelkyni a okradl svoji legální rodinu o majetek.“ Farrer povytáhl skoro neviditelné obočí. „Máš naprostou pravdu, Dane, to by nemohl udělat – kdyby šlo o dědictví.“ Miltonovi lehce spadla čelist, protože mu teprve teď došlo, že klopýtl na sémantice, a sebevědomí z něj okamžitě vyprchalo. „Ale jak jsem řekl, je to dar. Neboli donación de bienes,“ pronesl Farrer s podobně snobským přízvukem jako Milton. Přezíravě od něj odtrhl pohled a čekal na další návrhy, ovšem zasedací místnost zůstala tichá: nikdo další nechtěl spadnout do jedné z jeho nastražených pastí; všude ležely miny, pod každým slovem. Farrerův pohled ztvrdl. „Je zřejmé, co to potenciálně znamená pro nás. Mendoza je jeden z našich největších investorů a vzhledem k valné hromadě akcionářů, která se bude konat v září, a se současným slabým sterlingem oproti euru to nemohlo přijít v horší době. Bohužel je pouze na Mendozovi, aby během své16
ho života daroval to, co chce, a pokud jeho rodina přijde o peníze –“ Odmlčel se a každého si vážně změřil. „Pak o ně možná přijde i tahle banka.“ Napětí v místnosti ještě zhoustlo. „V této souvislosti by však to, že Carlose tlačí čas, mohlo hrát v náš prospěch – pouhé oddálení převodu by zřejmě stačilo, aby se problém vyřešil.“ Charlotta cítila, že se jí nesouhlasně zablýsklo v očích. Skutečně Farrer naznačuje, že Carlos Mendoza by jim všem mohl prokázat laskavost, kdyby příhodně zemřel, zatímco budou dělat všechno pro to, aby mu zabránili zrealizovat jeho poslední přání…? Bylo to jen další pondělní ráno v bance, ale zavrtěla se na židli, šťastná, že její návštěvy tady jsou vzácné. Vždycky odcházela znechucená. Farrer pohlédl na chlapíka, který seděl po její pravici, na šéfa právního oddělení. „Paule, ať se tvůj tým zaměří na detaily. Musejí něco objevit, cokoli, čím to můžeme pozdržet: smlouvy, podmíněné dohody… Musíme najít způsob, jak to oddálit: jestli zemře předtím, než dojde k převodu majetku, pak bude platit dědické právo.“ „Jistě,“ odpověděl Paul úsečně, ale vypadalo to, že ho ten pokyn nabil energií. Farrer pohlédl zpátky na Miltona. „Miltone, chci kompletní analýzu Mendozových fondů a aktiv. V případě, že tomu nedokážeme zabránit, co můžeme zablokovat? Musíme zjistit, co můžeme přesunout, diverzifikovat, schovat – hned.“ „Jdu na to,“ přikývl Dan. „Paní Fairfaxová.“ Když vzhlédla, zjistila, že na ni Farrer upírá pohled. „Děkuji, že jste dorazila tak narychlo.“ „Není zač,“ zamumlala. 17
„Mateo Mendoza nás bude do večera informovat, co je ta žena zač – což znamená, že vás potřebuju v Madridu.“ Sakra. „Jistě.“ Zachovala lhostejný výraz; to se její matce nebude líbit. „Chci, abyste se s ní seznámila, vytáhla z ní informace a získala její důvěru. Dosud není jasné, co přesně ví – nikdo netušil, co má starý pán za lubem. I když se to zdá nepravděpodobné, možná o tom daru neví ani ona sama. V tom případě se o něm nezmiňujte a my se zatím pokusíme převod pozdržet a zjistit víc. Na druhou stranu, zřejmě moc dobře ví, co dostane, a nemůže se dočkat. V obou případech potřebujeme, abyste byla naše oči a uši.“ Charlotta přikývla. Tohle nebyl její obvyklý postup. Nejdřív vždycky přišlo nečekané zbohatnutí, potom poradenství, ne naopak. „Jestli dojde k nejhoršímu a majetek se dostane mimo rodinu Mendozových, musíme zajistit, aby ty peníze přesto zůstaly u nás v bance. Sbližte se s tou ženou – musí vám věřit, naslouchat vám, nechat se od vás vést. Pravděpodobně nebude mít tušení, jak s takovým bohatstvím naložit, a já nechci, aby se naši konkurenti doslechli, že se objevila nová dědička.“ Probodával ji svým bledým pohledem. „Chci, abyste dělala to, co vždycky.“ „Navázala kontakt?“ zeptala se a ten sarkasmus se jí objevil pouze v očích. „Přesně tak,“ přikývl. „Přiveďte ji k mateřské lodi, Charlotto. Přijít o tři čtvrtě miliardy liber nevypadá dobře v ničím životopisu.“ „To byla výhrůžka?“ zeptal se jí Milton, když spolu kráčeli po chodbě. 18
„Přirozeně.“ Milton na okamžik zpomalil a Charlotta věděla, že se usmívá. Věděla taky, že ho fascinuje – jeho chvástavý styl se totiž naprosto lišil od její klidné sebejistoty a vyrovnané zdrženlivosti. „Vzhledem k tomu, že to celé hodil na tebe, abys zajistila, že ty prachy zůstanou u nás, mi připadáš neskutečně klidná.“ „Myslíš, že je všechno na mně?“ Při chůzi lehce pohybovala pažemi, záda měla rovná a bradu vysunutou. Cestou ho – je – zdravili nejrůznější lidé. „Zvláštní. Měla jsem dojem, že nejdřív jsi na řadě ty. Ty a Paul jste mí…“ Tázavě na něj podívala. „Jak se tomu říká v americkém fotbalu, když pošleš dopředu ranaře, aby chránili hráče s míčem v ruce?“ „Blokeři.“ „Jo. Na mě dojde jenom v případě, když právní oddělení neobjeví způsob, jak darovací proces zablokovat, což podle mě objeví. A samozřejmě všichni víme, že moc dobře víš, jak jeho likvidní aktiva nekonečně víc ,zafixovat‘, takže i kdyby k darování došlo, pochybuju, že by zbylo něco, co bych musela zachraňovat.“ „Zase mi lichotíš, Charlotto,“ zasmál se, když dorazili k jeho kanceláři s výhledem na ostrý zákrut Temže, který pod zamženou oblohou působil skoro nehybně. Na sametové pohovce už seděl vysoký, hubený muž a lenivě listoval výtiskem The Economist. „Och, lorde Finchi, omlouvám se! Porada se protáhla.“ Čtyřmi dlouhými kroky překonal místnost, takže vypadal důležitě a dynamicky, a natáhl k němu tučnou ruku. „Moc rád vás vidím. Moc rád vás vidím.“ Oči mu zářily vzrušením, které pramenilo z toho, že zná osobně příslušníka britské šlechty. „Dovolte, abych vám představil Charlottu Fairfaxovou. Chtěl jsem vás spolu seznámit, Charlotta je naše konzultantka pro náhlé zbohatnutí. 19
Domnívám se, že vzhledem k vašim nedávným… potížím s alimenty by vám mohla v lecčems poradit.“ Vysoký muž zachytil její pohled, s úsměvem se sklonil a lehce ji políbil na tváře. „Lotts, jak se máš, krásko? Tak dlouho jsme se neviděli. Slíbila jsi, že zajedeš do Klosters.“ „Já vím, ale nakonec jsem se tam nedostala. Naléhavý případ v práci.“ „Promiňte – vy se znáte?“ zeptal se Milton nevěřícným tónem. „Ach, věčně se někde potkáváme, viď, Lotts?“ prohodil lord Finch, právě když jí zazvonil mobil. Podívala se na displej. „Bohužel to musím vzít. Na tenhle telefonát jsem čekala.“ S omluvným úsměvem se vytáhla na špičky a políbila lorda Finche na rozloučenou. „V srpnu si zajdeme na oběd. Budeš v Positanu?“ „To si piš, drahoušku. Už teď se mi o tobě bude zdát.“ Charlotta se rozesmála. „Jsi příšerný! Zavolám ti.“ Potom se otočila a cestou ven zachytila Miltonův ohromený výraz. „Budu tě průběžně informovat!“ zavolal za ní Milton, když se vzdalovala po chodbě. Zvedla ruku na znamení, že ho slyšela, a přijala hovor. „Rosie?“ „Ahoj, Charlotto,“ odpověděl hlas její asistentky. „Můžu mluvit?“ „Jasně.“ Došla k výtahům, stiskla tlačítko a zadívala se skrz prosklenou fasádu na Londýn pod sebou. „Právě odcházím ze Steedu. Chtějí, abych zítra letěla do Madridu. Můžeš přeložit moje schůzky a dostat mě do prvního ranního letadla?“ „Jasně. Ty jo, Madrid, ty se máš – můžeš před svatbou doladit opálení.“ „Jasně, mám se,“ ucedila Charlotta suše. 20