Slavnostní OTEVŘENÍ
Praha 2021
Přeložila: Jiřina Stárková
Ava Miles: Slavnostní otevření Vydání první Copyright © 2013 by Ava Miles All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2021 jako svou 2454. publikaci Přeloženo z anglického originálu The Grand Opening vydaného v roce 2013 Český překlad © 2021 Jiřina Stárková Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Ilustrace na přebalu © 2021 Martina Černá Přebal a vazba © 2021 Martina Černá Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1649-9 BARONET Praha 2021
Ava Miles
Slavnostní OTEVŘENÍ Dare Valley (3)
Věnování
Mým rodičům Mikeovi a Julii za to, že mi dali život, vodili mě do knihovny, nehledě na peněžní tíseň mi dovolili kupovat knihy, poskytovali mi lekce života a pomáhali mi postavit se na vlastní nohy. Oba vás moc a moc miluju. A svému božskému doprovodu, který má jedinečný smysl pro humor a často a nahlas mě dokáže rozesmát.
7
Poděkování
Za požehnanou pomoc, již mi přispívají na mé spisovatelské cestě, patří dík: Pozemským andělům z Týmu Ava včetně mojí neuvěřitelné asistentky Maggie Mae Gallagherové; mé editorce, úžasné a chápající Angele Polidorové; Gregorymu Stewartovi za aktualizovanou mapu Dare Valley, za logo Nesojuj se mnou na můj batůžek a za obrovskou podporu při stovkách dalších věcí; vydavatelství Killion Group za obálku; mojí redaktorce Helen Hester-Ossové; a Bemis Promotions za neustálé vylepšování mých webových stránek. Své bývalé literární agentce Jennifer Schoberové a její přízni příběhu Peg a Maca. Mojí sestře Tabitě a mému švagrovi Markovi za jejich nedocenitelnou pomoc při pokerových scénách. Těším se, až tě uvidím s tím zlatým náramkem, Marku. Mojí tetě Janie a strýčkovi Alanovi za profesionální rady ohledně všeho, co se týká policejních orgánů. T. F. – ty víš proč. Mým čtenářům, jejichž láska a podpora mě ohromily a zahanbily. Závěrem třeba poznamenat, že v zájmu celého příběhu jsem si při rekonstrukci a otevření hotelu trochu pohrála s časem. Právě to je na psaní románů fantastické. Přeju dobrou zábavu. 9
Mapa Dare Valley
Kapitola 1
Z
ástupkyně šerifa Peggy McBrideová nedbala na to, co tradiční moudrost říká o mužích, mase a ohni. Grilování pod širým nebem vymyslely ženy. Jednou jedna máma přišla na to rozdělat oheň na zahradě a hodila na gril maso. Kde jinde by její děti mohly pobíhat s ostatními ratolestmi a ječet jako sirény, zatímco si matky povídají a užívají si dospělácké pití a dobré jídlo? K tomu fakt, že nemusíte být vyparádění jako na oficiálním večírku pod střechou – a zahradní grilování patří k nejmilejší Peggyině zábavě. Škoda že teď bydlí ve Skalnatých horách v Coloradu, jinak by se jmenované kratochvíli věnovala celý rok. „Mami, proč jsem si nemohl vzít s sebou ten nový baseballový míček?“ „Přece nechceme, aby to odneslo další okno, co myslíš?“ Její sedmiletý syn se umíněně zakabonil – bezmála stejně, jako to umí ona. „Jejda, mami, to byla nehoda. Namouduši! Strýček Tanner tvrdí, že se to stává, když se učíš hrát baseball.“ Bratr bývá obvykle na její straně. Zamračila se. Třeba ji tentokrát podpoří jeho manželka Meredith. 11
„Tak si hraj s míčkem u něj, ne u Jill.“ Doufala, že si nepostěžuje Jill. Mereditina sestra Keitha ukrutně rozmazluje. Peggy je nadšená, že prostřednictvím Tannera získala rozvětvenou rodinu, jen by si přála, aby byla Jill ukázněnější. Koneckonců se jí za pár měsíců mají narodit dvojčata. Možná bude vůči podobným skopičinám nekompromisní její manžel Brian. „Ale, mami…“ Odblokovala kňourání. Když dovede ignorovat hartusení a nadávky podezřelého, pak dokáže vypnout i skuhrání vlastního syna. Letní prázdniny začaly před necelým měsícem a stížnosti typu Já se tak strašně nudím, mami, jí šly silně na nervy. Naštěstí se už z větší části přes pocit provinění přenesla. Jako svobodná matka nemá s kým co sdílet. Keith ji zatahal za tričko, což ji zaskočilo. Uchopila koláč o něco pevněji. Kráčet po chodníku na malém městě v ní vyvolávalo nevýslovné rozpaky. Nevypadá jako členka z městského uvítacího sboru? Ještě že se dá koupit hotový dortový korpus. Stačí do něj nalít kondenzované mléko s citronovou šťávou, nechat ho zmrazit – a čáry máry fuk, máte citronový koláč. Keith se po něm může utlouct. Symfonie hořekování jí způsobila tik v jednom víčku. „To stačí, prosím. Dneska si to jaksepatří užijeme. Jill a Brian vědí, jak uspořádat mejdan.“ „Mně se líbí, jak se teď Jill jmenuje: McConnellová. Tanner říká, že je jako on, ‚Mc‘.“ To je jejímu bratrovi podobné. McBride a McConnell. Jako by ti dva byli potomky irských přistěhovalců. „Bude tam i děda Hale?“ Usmála se. Jillin a Mereditin dědeček se chová ke Keithovi jako k vlastnímu vnukovi. Hrají spolu dámu a chodí na zmrzlinu. A Peggy to moc těší. 12
„Ano, Arthur tam bude.“ „A co pan Maven?“ Sevřela rty do tenké linky a natěšení na grilování z ní vyprchalo. Odpověď zní ano. Jillin nadřízený tam pravděpodobně bude taky. Je to Peggyin úhlavní nepřítel – hráč pokeru a pochybný stavitel hotelů v jednom přezdívaný Maverick –, který však neúnavně provokuje její ženskou podstatu. Pokusila se mu zabránit v přestavbě místního hotelu v luxusní pokerové útočiště – a prohrála. On si to vzal osobně. Kdo by mu to mohl mít za zlé? Od okamžiku, kdy městská rada před šesti měsíci schválila jeho projekt, jeden druhého okázale ignorují. Po pravdě je velmi pozoruhodné, že se jí podařilo neztratit s ním jediné slovo, ačkoli pro něj pracuje její přítelkyně Jill. Maven se tady motá bezmála denně a vzbuzuje v ní pocit viny… a zároveň ještě něčeho jiného, toužebného. „Ano, i on tam nejspíš bude.“ „Tak fajn,“ zabručel Keith a nakopl kamínek na chodníku. Skutečně se cítila provinile. Keith má Mavena velice rád a Peggyina studená válka s ním ho mate. Její syn je vůči ní loajální, nicméně nechápe, proč se k jeho „kámošovi“ chová tak odmítavě. Jak mu to má vysvětlit? Bylo nesmírně těžké objasnit, proč se s jeho tátou rozešla a proč si Frank nepamatuje datum Keithových narozenin. „Budou tam i jiné děti, se kterými si budeš moct hrát. To se ti přece bude líbit, ne?“ Zvedl klacek a hodil ho přes ulici. Jasně. „Protože nikdy nebudu mít vlastního bratříčka nebo sestřičku. To není fér. Proč nemůžeš přinést domů nějaké dítě, na které při práci narazíš?“ Znovu dostala tik do víčka. „Protože je to nezákon13
né, Keithe. Už jsme si o tom povídali. Pro mě jsi ten nejdůležitější člen mojí rodiny.“ „Já bych ti pomáhal, mami, vážně.“ Nebyla hloupá, aby nepostřehla začátek jejich obvyklého rozhovoru v duchu: Když nemůžu mít sourozence, můžu mít aspoň štěně? Ten kluk je mazaný. Stejně prohnaně jedná Peggy se všemi podezřelými. Keith má v sobě pověstné geny McBrideových. A ona je na to hrdá. Kromě okamžiků, kdy z toho vyšiluje. „Jestli s tím nepřestaneš, Keithe, vrátíme se domů.“ „Ale to by se ten koláč roztekl.“ Ukázal na její výtvor a bojovně vysunul bradu. „Vidíš? Už je tam kondenforum.“ „Kondenzace,“ opravila ho automaticky. Při hlasitém cvakání podpatků nastražila uši. Kdo si proboha vzal na grilování vysoké podpatky? Někdo, kdo usiluje o pánskou pozornost. Jenže to klapání znělo nějak divně… Spíš jako koňské podkovy. Ohlédla se a strnula. Za nimi si vykračoval monstrózní los. Málem upustila koláč. Žádná ze zkušeností policistky ji na tenhle severský výjev nepřipravila. Bůh si během týdne tvoření nejspíš vzal na den dovolenou. Protože tohle byl určitě ten nejohavnější a nejpodivnější tvor v říši zvířat. Vypadal jako přerostlý bizon včetně velkého hrbu a tváře ve tvaru srdce. Kráčel na vřetenovitých nohách, které vypadaly příliš tenké na to, aby unesly olbřímí tělo, a velká protažená hlava se mu kývala nahoru a dolů. A s tou záplavou jakoby prašivé srsti by mu neuškodila návštěva u holiče. Strašidelné hnědé oči se dívaly přímo na ni. Naskočila jí husí kůže. Stejný pohled mívají zločinci. Ta potvora je určitě nenechá na pokoji. Něco po nich chce. 14
Možná je to samice. Nemá na hlavě takové to… jak se tomu říká? Parohy. Losi přece lidi nežerou, nebo ano? Proč se vůbec stěhovala do Skalnatých hor? Posunula si koláč do ohybu lokte a vzala Keitha za ruku. „Přidáme do kroku.“ Přísahala, že už nikdy nepůjde k Jill pěšky. Komu záleží na ceně benzinu nebo na fluorovaných uhlovodících, když bydlí v divočině? Slyšela o medvědech, kteří se zatoulali až k lidským obydlím, ovšem tohle… Tohle je praštěné. Jdou si klidně po svých a v patách mají umanutého losa. Keith samozřejmě změnu v jejím rozpoložení postřehl. Zatahal ji za ruku. „Co se děje, mami?“ „Musíme jít rychleji. Jde za námi los.“ Vždycky s ním jednala na rovinu. Stejně by se dříve nebo později otočil a to hrůzostrašné zvíře by uviděl. Dva metry vysokou chlupatou kouli nelze přehlédnout. Trhl hlavou dozadu. „Sakra!“ Peggy ho neumravnila. Táhla ho za sebou a co chvíli se ohlížela přes rameno. „Co uděláme?“ „No…“ Uvědomila si, že neví. Slyšela o jelenech a medvědech, ale nikdy o losech. Nebo se říká o losích? „Mami, on zrychlil.“ Keith vyrazil dopředu a málem jí vykloubil rameno. Los pohodil hlavou. To nevěstí nic dobrého. Keith měl něco v plánu. „Poběžíme,“ pobídla ho. Los zafrkal. Peggy zaplavila vlna čirého děsu. Pevně popadla Keithovu ruku a dala se do běhu. Klapání kopyt přešlo v hromobití. Peggy se roz15
hlédla po Jalovcové ulici ve snaze najít nějakou možnost úniku. Větve stromů jsou moc vysoko, než aby se po nich mohli vyšplhat. Domy v téhle části města jsou zastrčené stranou od silnice. A co když majitel nebude doma? Ocitla by se s Keithem v pasti. Los je doháněl nehledě na své nemotorné huňaté tělo. Hlava mu klesla níž. Vyschlo jí v ústech. Jestli se jim nepodaří utéct, bude muset tu potvoru nějak zabavit, aby Keith mohl vzít nohy na ramena. Sotva jí bude platné judo. A co kdyby každý utíkal jiným směrem? Třeba by se ten kolos pustil za ní. Pod oblečením jí vyvstal studený pot. Byli zhruba čtyři bloky od Jill, když se los zastavil, zadupal nohama jako tanečník flamenca a sklonil hlavu. Málem slyšela, jako by zařval: Do útoku! Zaduněla kopyta. „Utíkej, Keithe, utíkej! Nezastavuj se! Sežeň strýčka Tannera.“ Její bratr bude vědět, co dělat. Vždycky to ví. Zůstala stát a otočila se. Sevřela v rukou koláč. Možná by ho mohla použít jako štít. Jasně… Los se taky zastavil a pozoroval ji. Převislé uši se stáhly dozadu. Chrčení, které mu vycházelo z tlamy, jí připomnělo nepříčetného sexuálního násilníka, jehož zatkla loni. Rozkročila se, připravená uskočit v poslední chvíli stranou, jestli zvíře zaútočí. Ulicí se hnalo auto. Peggy stála uprostřed silnice. Může si vybrat: buď ji smete auto, nebo los. Mezi ní a losem s kvílením brzd prudce zastavilo červené ferrari. Los pohodil hlavou a zaútočil. Do auta narazil s hlasitým žuchnutím. Prasklo sklo. Kov se ohnul, jako by ho zkroutil Superman. 16
Mocná, ničivá síla jí způsobila šok. Zatímco lehce omráčený los obcházel kapotu, rozlétly se dveře na straně spolujezdce. „Nastupte si, Peg.“ Jakýmsi kouzlem a zázrakem to byl Mac Maven. Upíral na ni pronikavě zelené oči, které jí pokaždé připomněly světlo semaforu, nabádající: Ano, běž, nic tě nemůže zastavit. Když se los znovu otočil k ní, pádila k autu. Keith se v půli bloku zastavil. „Mami!“ „Utíkej! Dojdi pro Tannera!“ Skočila do auta a zabouchla dveře. Sledovala, jak Keith běží pryč. Díkybohu… Los obešel vůz a znovu do něj z boku narazil. Otřásli se jako oblečení v sušičce. Zaskřípěl kov. Po prasklém skle se rozběhly pavučinky. Její nepřítel ji popadl za ramena. „Jste v pořádku?“ „Pronásledoval nás los,“ vyhrkla. Mac se k ní přitiskl, aby se vyhnul spršce roztříštěného skla vpadlého dovnitř. „Rozumím. To byla pitomá otázka.“ „Musíme mu ujet.“ Los si jim stoupl do cesty. Mac túroval motor. „Zmiz, sakra!“ „Jeďte!“ křikla. Na objímání stromů a ochranu zvěře není čas. Když zvíře s dutým žuchnutím přistálo na kapotě jako profesionální fotbalový obránce, něco puklo a z motoru se vyvalil kouř. Peggy pokrčila nos. Los se odpotácel stranou. Maven šlápl na plyn. Motor škytl a ztichl; na přístrojové desce se rozblikaly kontrolky. „To nemyslíte vážně,“ vypravila ze sebe. „Do háje! Něco bouchlo.“ „Zkuste to znovu!“ 17
Otočil klíčem v zapalování. Motor nenaskočil. „Jako by mi na auťák dosedl slon. Ta obluda musí vážit nejmíň půl tuny.“ „Jak to můžete zlehčovat? Kde máte pistoli?“ hrábla do přihrádky. „Žádnou nemám.“ Los obcházel auto. Pohazoval hlavou. Zdivočelé vypoulené oči nahlížely dovnitř popraskaným sklem. Maven se na Peggy letmo podíval a nato sledoval pohledem losa. „Došlo mu, že jsme v úzkých.“ Zabouchla přihrádku. „Proč nemáte pistoli?“ „Nemám pistole rád.“ „To je lehkomyslnost.“ Los zadýchal popraskané sklo, zatímco nakukoval do auta. Losí dech. Fuj. Udeřila do okna, aby zvíře odehnala. Objevila se další pavučinová mozaika. „To bych nedělal,“ varoval ji Maven. Los poodešel. „Vidíte? Ustoupil! Je třeba mu předvést, kdo je tady pán.“ Los opět sklonil hlavu a zaútočil na bok vozu, kde seděla. Maven ji stáhl přes konzoli mezi sedadly. Objal ji silnými pažemi a přitlačil si její hlavu na hruď. „Do prdele… Teď jste ho fakt naštvala.“ Koláč se jí připlácl na prsa a promáčel tričko. Vůně citronu se mísila s pachem spálených součástek vozu, vznášejícím se ve vzduchu. Los znovu naboural do dveří spolujezdce. Horní část okna se rozprskla a dopadla na ni sprška skla. Maven si ji posadil na klín. Ucukla před žárem, jejž vydávalo jeho tělo, před jeho svaly napínajícími se pod ní a kolem ní. Takhle blízko muži nebyla, ani nepamatuje – pokud nepočítá ty, kterým nasazovala želízka. 18
Vážně má štěstí: ocitli se v ohrožení života – s Mavenem coby svým úhlavním nepřítelem. „Počkejte! Dejte to sem.“ Vytrhl jí koláč, naklonil se přes ni a horní partií rozbitého okna ho vyhodil ven jako frisbee. Pak ji objal ještě pevněji. Ta poloha byla natolik ochranářská, že byla v pokušení se mu vykroutit. Nepotřebuje, aby ji někdo chránil. Vždyť je policistka. Zvíře zase obešlo auto. Inu, něco na té ochraně bude. I policisté mají parťáky. Litovala, že u sebe nemá pistoli. Los najednou zvedl hlavu, jako by větřil. Odcvakal na kopytech ke koláči a popadl ho do tlamy. Věnoval jim poslední zlověstný pohled a odloudal se ulicí. Maven sklonil obličej k jejímu rameni a objal ji. „Měl jenom hlad. Díkybohu!“ „Jasně. Měl hlad.“ Co to mele? V uších jí hučelo jako při drogové šťáře. Uvědomila si, že oba namáhavě oddychují. Mavenovi tlouklo srdce v hrudi ve stejném rytmu jako to její. Oba se třásli. Přitiskl svou tvář na její. „Vyděsila jste mě. Viděl jsem, jak jste se zastavila a nechala Keitha běžet.“ Položil jí dlaň na šíji a prsty projel krátké vlasy. Jeho starost pronikla skrz silnou skořápku jejího nepřátelství. Proboha, zachránil jí život. „Nic jiného mi nezbývalo.“ Otřel své čelo o její. To gesto bylo tak něžné, až jí usedalo srdce. „Já vím,“ zašeptal. „Mateřský instinkt. Kde máte auto?“ Mavenův chápavý postoj ji rozehřál ještě víc. Po rtech ji pohladil jeho dech. Chtěla se k němu přitisknout, poddat se žáru, podlehnout dotekům. 19
„No…“ Co to říkal? Jo, auto. „Šli jsme pěšky. Není to daleko. A je hezky.“ Co to blekotá? To se jí ještě nikdy nestalo. Díky jeho silnému tělu a kořeněné vůni se cítila v bezpečí. Jak to, že nějaká horská potvora způsobila, že si připadá jako malá holčička? Pohladil ji po vlasech. To znala. Dělá to Keithovi, když ho chce uklidnit. Až na to, že o uklidňování od Mavena nestojí. Jeho dotek ji pálil. Strach byl ten tam. Vnímala jen horko. Proč v ní vyvolává takové pocity? Je to jen zatracený karbaník, hráč pokeru, hazardér. „To je dobře, že je Keith v bezpečí,“ pronesl hlubokým hlasem. Jeho slova na ni měla stejnou moc jako prudké slunce na rampouch. Peggy maličko roztála. Zvedla hlavu a zahleděla se ulicí. Několik bloků odsud spatřila Tannera a Briana, jak se k nim ženou. Její bratr držel brokovnici. V dálce kvílely sirény. „Blíží se kavalerie,“ podotkl Maven a pohladil ji po tváři. Znovu si plně uvědomila jeho přítomnost. V tu chvíli veškeré nepřátelství mezi nimi zmizelo. Jeho pronikavé zelené oči jí nahlížely až do duše. Dřímající žena v jejím nitru se probudila a zašeptala: Ano, to je on. Odevzdej se mu. Když ji pohladil po tváři, polkla knedlík v krku. Zamrazilo ji v zádech a v žaludku ucítila nával touhy. Zavrtěla se mu na klíně. Znehybněl a zadíval se jí na ústa. „Jsem rád, že jste v pořádku.“ Hovořil skoro šeptem, hrdelním a mírným hlasem. Jeho hlas… Inu, přeměnil do tekutého stavu to, co v ní nebylo tekuté moc a moc dlouho. Už nebyla rampouch, ale kaluž vody. „Děkuju, že jste nás zachránil.“ 20