Kdo by si chtěl brát vévodu
Praha 2021
Přeložila: Dana Šimonová
Sabrina Jeffries: Kdo by si chtěl brát vévodu Vydání první Copyright © 2020 by Sabrina Jeffries, LLC All rights reserved Images and Cover Art Illustration by Period Images, Pi Creative Lab and JHDesigns2. Cover Text by Ricardo. Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2021 jako svou 2453. publikaci Přeloženo z anglického originálu Who Wants to Marry a Duke vydaného nakladatelstvím Zebra Books. Zebra Books are published by Kensington Publishing Corp., New York, v roce 2020 Český překlad © 2021 Dana Šimonová Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová Korektorka Zdeňka Grigarová Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1646-8 BARONET Praha 2021
Sabrina Jeffries
Kdo by si chtěl brát vévodu
Mému tatínkovi, který má vždy pohotově úsměv pro svou „prvorozenou“ svéráznou dceru. A mamince, jež se v těchto dnech neúnavně o tatínka stará. Děkuji vám oběma za lásku, kterou mi dáváte.
Lydiini manželé George Pryde, 3. vévoda z Greycourtu
Lydia Fletcherová
Eustace & Cora Prydeovi
William Pryde, 4. vévoda z Greycourtu
John Drake, 2. vévoda z Thornstocku
Vanessa Prydeová
Fletcher Pryde, 5. vévoda z Greycourtu
Gwyn Marlowe Drakeová Drake, 3. vévoda z Thornstocku
a děti Charles Wolfe, 2. vévoda z Armitage
Maurice Wolfe, 4. vévoda z Armitage
Sheridan Wolfe, 5. vévoda z Armitage
strýc Armie, 3. vévoda z Armitage
Heywood Wolfe
Lambert Wolfe
Joshua Wolfe
Beatrice Wolfeová
Prolog Londýn duben 1800 Po získání titulu vévody z Thornstocku se Marlowe „Thorn“ Drake na plese v Devonshire House opíral o sloup a prohlížel si dav kolem sebe. Proč se s ním nevrátila do Anglie také jeho sestra, s níž byli dvojčata, když ji o to žádal? Kdyby tu byla Gwyn, dělala by si legraci z parádivých hejsků kvůli jejich přehnaně fešáckým šátkům na krk a sázela by se s ním, který gentleman se opije jako první a ztrapní se. Postarala by se o to, aby se tu dobře bavil. Proboha, jak mu chyběla. Až doteď se nikdy nerozdělili a jeho stále ještě zlobilo, že klidně sledovala, jak odplouvá do Anglie bez ní. Nikdy nepočítal s tím, že se bude cítit tak osamělý v zemi, kde se narodil. Zatraceně, byl přece Angličan a Anglie byla jeho pravým domovem. Proto se mu nikdy nezdálo, že by patřil do Berlína, přestože tam žil téměř od narození. Očekával, že v rodné zemi tomu bude jinak. Místo toho mu tady všechno vonělo i chutnalo divně – od slabé kávy, kterou dostával k snídani, až po tu podivnou tekutinu, kterou pil nyní a jež mu slabě, ale velice slabě, připomínala svařené víno, které píval v Prusku, přestože nebyla zdaleka tak chutná. 11
„Tak co si myslíš o svém prvním plese, což je jen jiný výraz pro svatební trh?“ zeptal se nevlastní bratr Grey, jenž se postavil vedle něj. Fletcher „Grey“ Pryde, vévoda z Greycourtu, se v deseti letech vrátil do Anglie, aby byl připravován pro svou budoucí roli vévody. To nejspíš vysvětlovalo, proč mu život v Anglii nevadil. Přebýval tu už patnáct let. Thorn pouhých šest měsíců. Rozhodně však nedal svému staršímu bratrovi najevo své nepříjemné pocity. „Tohle je svatební trh?“ ušklíbl se Thorn. „Představoval bych si tu o něco víc… hrabivosti, jako třeba matinky, proplétající se davem v honbě za vhodnými gentlemany pro jejich hezké dcerunky.“ Grey se zasmál. „Nejsi daleko od pravdy, alespoň u dam, které mají jako doporučení pouze svůj pěkný vzhled. Co se týká bohatých dědiček, tady probírají dav spíš otcové – a snaží se vyčmuchat lovce věna.“ „Potom bych měl být nejspíš rád, že sem Gwyn se mnou nepřijela,“ podotkl Thorn a odrazil se od sloupu. „Otec i já jsme měli plné ruce práce, abychom od ní odehnali lovce věna v Berlíně.“ „Pomohl bych ti s tím.“ Grey vzhlédl. „Gwyn by se moc líbil tenhle strop. Snažila by se ho nakreslit do své knihy o divech architektury. Proto si nedovedu vysvětlit, z jakého důvodu se společně s tebou odmítla vrátit do Anglie.“ Upřel na Thorna tázavý pohled. „Víš, proč se rozhodla zůstat v Berlíně?“ „Říkala, že ji matka potřebuje,“ odvětil Thorn. „Nesmysl. Matka je dokonale schopná postarat se sama o sebe. A kromě toho matka má Maurice, který je jí velice oddaný. Muselo to být z jiného důvodu.“ Thorn měl velice dobrou představu, co to bylo, ale Gwyn by to nikdy nepřiznala a on nechtěl vyslovit své spekulace před Greyem. „A co tu vlastně děláš ty?“ 12
Grey vypadal zachmuřeně. „Prohrál jsem sázku.“ „Aha. O co šlo?“ „Musím tu zůstat až do půlnoci… nebo dokud mi nebude představena lady Georgiana, jedno nebo druhé.“ „Devonshirova dcera? Ta, která je letos uvedena do společnosti?“ „Přesně ta.“ „Tak potom budeš moct odejít docela brzy,“ poznamenal Thorn. „Představí ti ji nejdřív ze všech ostatních.“ „Tobě taky. Nezapomínej na své výjimečné postavení!“ „Ne.“ Jak by také mohl? Pokaždé když vstoupil do místnosti, lidé se mu snaživě ukláněli. „Nikdy nezapomínej na to, kým jsi,“ nabádal ho Grey. „Nejsi ještě zvyklý na to, jak ďábelsky vynalézavé umějí být matky dohazovačky a jejich lstivé dcerunky. Podívej se na to takhle: jsou to lovci, kteří si chtějí pověsit tvou vévodskou korunku na zeď jako svou nejlepší trofej. Tak si na ně dej pozor.“ „To mám v plánu. Jakmile uvidím, že se Devonshirovi blíží, prchnu.“ „Nemluvil jsem o Devonshirech, proboha,“ zavrčel Grey. „Ti jsou nadřazení i nám dvěma. Kdybys před nimi utíkal, bylo by to, jako bys jim dal pěstí do nosu. To bych neudělal ani já. Možná budu jednoho dne někoho z nich potřebovat.“ Thorn by raději riskoval tuto možnost, než aby v hovoru s nimi učinil nějaký nevydařený krok. Ačkoli nejdřív by mu je musel někdo ukázat, protože to bylo poprvé, kdy navštívil mocného vévodu a vévodkyni z Devonshiru, a byl také poněkud na štíru s tím, co se týkalo protokolu. V Prusku byl Thorn jediným ang13
lickým vévodou široko daleko od chvíle, kdy Grey odjel do Anglie. „Tak zaprvé, já nemám tvé ambice vlastnit polovinu Londýna,“ prohlásil Thorn. „A zadruhé, můžu uniknout z plesového sálu, aniž by si toho někdo všiml, kdykoli budu muset.“ „Myslíš? Rozhlédni se kolem, bratříčku. Polovina mladých žen v tomto sále má oči jen pro tebe.“ „Nebo pro tebe. Až ti budou vysoce postavený vévoda a vévodkyně představovat svou dceru, všichni budou moct nechat oči na takové úctyhodné události. Nikdo si ani nevšimne, že zmizím.“ Thorn se na něj usmál. „A kromě toho nemám potřebu oženit se tak dobře jako ty. Já se spokojím s jedním z těch pěkných děvčat, pokud bude aspoň trochu chytré a zábavné.“ Zaslechl za sebou odfrknutí, ale když se otočil, nikoho neviděl. Musel si to jen představovat. Grey se zamračil. „Z toho, co jsem slyšel, není lady Georgiana ani jedno. Říká se, že ji matka převyšuje v tomto ohledu, stejně jako ve vzhledu.“ „To je zatracená smůla. Tedy pro tebe. Vzal by sis ji kvůli jejím konexím bez ohledu na vše ostatní?“ „Jenom pokud se klevety o ní mýlí a ukáže se, že je, jak jsi to podal, chytrá a zábavná. A hezká.“ Usmál se na Thorna. „Já chci, aby moje manželka měla všechno.“ A nejspíš to také získá, až se rozhodne, že se usadí. Grey měl vlnité černé vlasy, které stále vypadaly, jako by právě opustil lože nějaké ženy, modrozelené oči a ostře řezané rysy, které dokazovaly, že se tam bude moci kdykoli vrátit. Bohužel ohledně dam byl velice vybíravý. „Nejspíš proto ještě nejsi ženatý. Zvedáš laťku příliš vysoko.“ Thorn usrkl z té záhadné tekutiny ve své sklence a ušklíbl se. 14
„Jak to můžeš pít?“ zeptal se Grey. „Pořád se snažím zjistit, co to je. Chutná to jako portské, ale je to příliš slabé a mnohem sladší. A také bych neočekával, že by se na plese, který se pořádá pro mladé dámy, objevující se poprvé ve společnosti, podávalo portské.“ „V tom máš pravdu. To, co piješ, je negus – punč, který Angličané vyrábějí ze zředěného portského s nějakými bylinkami. Alespoň tolik jsem vypátral za ta léta, která se ho snažím pít, aniž bych se přitom šklebil.“ „Je to odporné.“ Thorn se rozhlédl kolem, aby našel některého z lokajů, kteří odnášeli prázdné sklenky. Místo toho spatřil, jak jejich směrem míří Devonshirovi. „A myslím, že je načase, abych se vytratil. Přicházejí naši hostitelé.“ Grey přikývl. „Vidím je. Devonshira znám natolik dobře, abych si s ním mohl promluvit, ale nikdy jsem se dosud nesetkal s vévodkyní ani s její dcerou. Říká se, že vévodkyně je fascinující žena. Víš určitě, že na ně nechceš počkat?“ „Možná jindy,“ zamumlal Thorn. V jednadvaceti rozhodně nebyl připraven na sňatek. Právě teď se jen stěží vyznal ve spoustě pravidel, která platila v londýnské společnosti, a dokázal se jen s námahou postarat o svůj vévodský majetek. Neměl zájem přivázat si na krk ještě manželku. A nebyl schopný svěřit se s tím dokonce ani bratrovi, kterého léta neviděl. Devonshirovi se zastavili, aby si promluvili s dalšími známými, takže Thorn obešel sloup, aby našel nějakou galerii, kde by se mohl schovat. Vtom se s někým srazil a vylil si přitom negus zepředu na vestu. Vztekle hleděl na jasně červené skvrny. „Zatraceně! Proč nekoukáte na cestu?“ 15
„Proč nekoukáte vy sám? Já jsem tu prostě stála a zabývala se svými věcmi.“ Prudce zvedl hlavu a pohlédl na půvabnou ženu s ohněm v očích, jimiž na něj zahlížela. Jako většina mladých žen byla oblečena v bílém hedvábí, ale zajímavá zlatá výšivka na jejím živůtku přitáhla jeho oči k jejím plným ňadrům. Takové ženy se mu líbily. Okamžitě změnil chování. „Odpusťte mi, nechtěl jsem vás urazit. Prostě jsem nedával pozor, kam jdu.“ „Jistě, Vaše Milosti. Měl jste příliš naspěch utéct před ubohou lady Georgianou, která je tou nejsympatičtější dívkou, již můžete potkat.“ Zašklebil se. „Chápu to dobře, že jste poslouchala můj hovor s bratrem?“ To vysvětlovalo, proč na ni jeho upřímná omluva nezapůsobila. A on se odmítal omlouvat za to, že se nechtěl setkat s lady Georgianou. Proč by měl? Tahle uličnice neměla tajně odposlouchávat jeho soukromý hovor s bratrem. Vytáhl z kapsy kapesník a začal si s ním poťukávat na skvrny na vestě. Zakroutila hlavou, až se jí do obličeje zhouply světlé kudrny. „Když se těch skvrn budete chtít zbavit tímto způsobem, ještě to zhoršíte. Když půjdete se mnou, pomůžu vám je vyčistit.“ „Opravdu? Jak to, u všech všudy, hodláte udělat?“ „Pomocí šampaňského a sody bicarbony,“ odtušila, jako bylo to bylo nad slunce jasnější. Zaujalo ho to. „Co je to soda bicarbona a kde ji hodláte získat?“ „Nosím ji samozřejmě v kabelce.“ Samozřejmě? „Předpokládám, že je to proto, že ji nosí všechny mladé dámy.“ „Myslíte? Já jsem se až doteď domnívala, že jsem jediná.“ A než mohl odpovědět, dodala: „Ale jestli ne16
budeme jednat rychle, zůstanou ty fleky na vaší vestě už napořád.“ Mohl si dovolit vyměnit vestu třeba desetkrát, ale neměl ještě možnost si zatancovat, takže její návrh vyčistit mu skvrny měl své opodstatnění. A kromě toho chtěl vidět to kouzlo, které hodlala provést s tou zvláštní látkou – a zjistit, jestli má skutečně sodu bicarbonu v kabelce. „Tak potom mě rozhodně někam zaveďte.“ Přikývla, vzala od něj sklenku s negusem a vyměnila ji za sklenku šampaňského, jež stála opuštěně na tácu poblíž. Poté ho vedla ven na galerii. „Chodba do devonshirské knihovny není moc dlouhá. A tam to můžeme udělat.“ Udělat co? Málem se zeptal. Měla ta hezká dívka opravdu v úmyslu odstranit skvrny z jeho vesty? Nebo měla na mysli něco jiného, mnohem lascivnějšího? I takový výsledek by vítal. Její živůtek měl velice hluboký výstřih. Podle bílé barvy jejích šatů usuzoval, že je to debutantka, ale mohl mít štěstí v tom, že by narazil na nějakou radostně žijící vdanou ženu. Člověk by si myslel, že pokud tato mladá žena hledá podobnou zábavu, měla by koketovat a flirtovat jako ostatní ženy, s nimiž se setkal ve společnosti. Avšak londýnská smetánka v tom byla odvázanější než berlínská. On se stále ještě snažil vyznat v jejích pravidlech. Od Thorna se jako od nevlastního syna britského velvyslance v Prusku očekávalo, že se bude chovat slušně, což obvykle znamenalo neužít si žádnou legraci. Ale za ten půlrok, který strávil v Anglii, přestával zvolna dbát na své vychování, povzbuzován mladými hejsky, s nimiž se seznámil. Přesto to bylo poprvé, co byl v pokušení nechat se zlákat mladou dámou z lepší společnosti. 17
Jsou to lovci, kteří si chtějí pověsit tvou vévodskou korunku na zeď jako svou nejlepší trofej. Tak si na ně dej pozor. To si dá, ale přesto si tuto velice zajímavou schůzku užije. Od návratu do Anglie moc podobných nezažil. Přešli galerii a francouzským oknem se dostali na chodbu nepříliš používanou ostatními hosty. To ještě víc podnítilo jeho zvědavost. „Jelikož máte v úmyslu zachránit mi tu nešťastnou vestu, nejspíš bychom se měli jeden druhému představit,“ navrhl. „Já jsem…“ „Já vím, kdo jste, pane,“ přerušila ho. „Všichni to vědí. Má dobrá přítelkyně lady Georgiana mi vás ukázala ve chvíli, kdy jste vešel do sálu.“ „Proto jste poslouchala náš hovor s bratrem?“ „To těžko.“ Střelila po něm vzpurným pohledem. „Byla jsem tam první, snažila jsem se skrýt před svou nevlastní matkou.“ „Proč?“ Frustrovaně vydechla. „Snaží se mě dát dohromady s jedním gentlemanem, který se mi nelíbí. Nepotřebuju ani nechci manžela, ale ona tomu odmítá věřit.“ Uvědomil si, že by neměl říkat, co si myslí on: že její nevlastní matka má možná pravdu. Přestože jeho společnice beze jména takhle trucovala, zdálo se mu, že je zvláštní směsicí nevinnosti a svůdnosti, takže se může snadno dostat s nějakým mužem do potíží. Ale dosud pořádně nevěděl, co si o ní myslet. „Aha,“ pravil, protože na nic duchaplnějšího nepřišel. „Ale pořád ještě neznám vaše jméno.“ „Tak dobrá,“ lehce se na něj usmála. „Mám tendenci zapomínat na takové jemné nuance.“ „To jsem si všiml.“ 18
Přestala se usmívat. „Nemusíte to hned rozmazávat.“ Vybuchl smíchy. „Přísahám, že mi z vás jde hlava kolem. Takovou ženu jsem ještě nepoznal. Kromě mé sestry, dvojčete, měl bych říct.“ Naklonil se k ní, aby mohl zašeptat: „Povím vám její jméno, jestli vám to pomůže říct mi to vaše. Jmenuje se Gwyn. A vy…“ „Slečna Olivia Norleyová.“ Pronesla to škrobeně, což shledával zábavným, ačkoli byl trochu zklamaný tím, že to není nějaká nenasytná vdaná žena. Vtom se zastavila před otevřenými dveřmi. „V každém případě už jsme tady. Půjdeme dovnitř?“ „Jak si přejete, slečno Norleyová. Je to váš podnik.“ „Správně.“ Napochodovala dovnitř, aniž by ve dveřích jakkoli zpomalila. Následoval ji a potlačil nutkání zasmát se jejímu praktickému jednání. Alespoň měla dost rozumu na to, aby zašla až na druhý konec místnosti, kde by si jich hned nevšiml každý člověk procházející kolem. Postavila sklenku se šampaňským na stůl, kde také stál rozsvícený svícen, otevřela kabelku a vyňala odtud malou krabičku. Ukázalo se, že ukrývá několik skleniček. „Proboha, co to všechno je?“ zeptal se. „Vonné soli a kosmetika pro matku, protože ona už na ně nemá ve své kabelce místo.“ Otevřela jednu lahvičku a poklepala s ní, dokud jí dlaň nepokryl bílý prášek. „To je soda bicarbona, je dobrá na zažívání.“ „A zjevně také odstraňuje skvrny po víně.“ „Přesně tak.“ Usmála se na něj a připravila ho tak o dech. Úsměv ji proměnil z hezké ženy v úchvatnou bohyni. A když si přitáhla svícen blíž, viděl, že její oči mají teple zelenou barvu nefritu. Měla výrazná ústa, broskvově 19
zbarvené tváře a nosík na špičce trochu zvednutý. To všechno mu připadalo okouzlující. „Odpusťte mi,“ pravila a zdálo se, že si nevšímá, jak na ni zírá, „ale musím vám vsunout ruku pod vestu, abych mohla ty skvrny dobře vyčistit.“ „Neměl bych si raději vestu sundat?“ zeptal se, přestože věděl, že ten požadavek není slušný. Čekal, jak na to zareaguje. Rozzářila se. „Ach ano! Tak by to šlo snáze.“ Zjevně jí vůbec nevadil nedostatek dobrých mravů z jeho strany, což shledával zábavným. Rozepnul a svlékl si sako i vestu, kterou podal mladé dámě. Ta pod ni položila kapesník a začala hned odstraňovat skvrny. Nejdřív je pokropila šampaňským a poté posypala mokré skvrny bílým práškem, jejž nazývala soda bicarbona. Skvrny zapěnily, což ho velice překvapilo. Natáhla ruku. „Dejte mi svůj kapesník, jestli vám to nevadí.“ Použila ho k tomu, aby setřela z vesty pěnu. K jeho údivu byly skvrny jen stěží viditelné. Vypadalo to, jako by si na vestu vylil jen trochu vody. „Kde jste se to naučila?“ zeptal se. Přenesla jeho vestu ke krbu a mávala s ní sem a tam blízko ohně, aby se voda vypařila. „Od svého strýce. Je chemik.“ To je zvláštní rodina. Bezpochyby se naučila všechny možné čisticí postupy od svého příbuzného. Podle Gwyn se od žen očekává, že takové domácí postupy znají, ačkoli třeba samy čištění neprovádějí. Slečna Norleyová k němu přistoupila s vestou v rukou. „Tady ji máte. Alespoň dnes večer ji můžete použít. Ačkoli byste ji měl předat sloužícím, aby ji pořádně vyčistili, jakmile dorazíte domů.“ „Budu na to myslet,“ pravil a snažil se udržet vážný tón. Vzal si ji od ní a oblékl si ji. „Jak se vám odmě20