Životní šance
Praha 2021
Přeložila: Daniela Čermáková
Jude Deveraux a Tara Sheets: Životní šance Vydání první Copyright © 2020 by Deveraux Inc. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2021 jako svou 2450. publikaci Přeloženo z anglického originálu Chance of a Lifetime vydaného nakladatelstvím MIRA Books v roce 2020, published by arrangement with Harlequin Books S.A. Český překlad © 2021 Daniela Čermáková Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Zdeňka Grigarová Motiv na přebalu © Ildiko Neer/Trevillion Images Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1637-6 BARONET Praha 2021
Jude Deveraux Tara Sheets
Životní šance
Pro všechny, kteří věří v sílu lásky.
PROLOG
Pro anděla starého tak jako Agon neexistovalo pod sluncem, nebo nad ním, nic nového. Po tisících let studia lidského pokolení už viděl úplně všechno. Čas nelhal. Stále znovu a znovu dokazoval, že lidské bytosti dělají chyby. Žijí složité životy. Ne vždy se dokážou ze svých chyb poučit. A přesto, když slétl do Oddělení Osudu a připravoval se na další den posuzování duší, neopouštěl ho optimismus. Protože čas také dokazoval, že navzdory všem pravděpodobnostem láska vždy zvítězí. Tiše přistál v zamlžené komnatě a plácl svého společníka po zádech. „Tak co je nového, Samaeli?“ Menší anděl sebou trhl, až mu skoro vypadla psací deska z rukou. Sjel Agona ostrým nesouhlasným pohledem. „Kolikrát ti budu muset opakovat, aby ses sem takhle tajně neplížil?“ „Hm, ano. Promiň,“ protáhl Agon žoviálně. „Kohopak tam máme dalšího?“ Samael zkontroloval desku s těžkým povzdechem. Kulatou tvář mu rámovaly světlé kudrlinky. Vedle 9
Agonovy impozantní postavy a tmavých vlasů působil Samael skoro jako chlapeček. Už však vedl Oddělení Osudu přes tři století a řídil ho se stoickým smyslem pro spravedlnost, díky němuž působil mnohem starší. „Obrovské zklamání, to je jisté. Dnes máme posoudit duši Liama O’Connora.“ „Ach.“ Agon smutně potřásl hlavou. „Ubohý irský darebák. Jaký tragický milostný příběh, Liam a ta cudná Cora.“ „Tihle dva se do sebe nikdy neměli zamilovat,“ zachmuřil se Samael. „Zničili tím všechny naše plány. Přes století! Tolik osudů je kvůli tomu ztracených.“ Pečlivě si složil křídla za zády a pak pohlédl na Agona. „Jsi připravený ho povolat?“ „Ano.“ Agon se obrátil ke zdi mlhy a na tvář nasadil povzbudivý úsměv. „Říkal jsem ti, ať to neděláš,“ namítl Samael. „Tohle je vážná záležitost. Musíme důležitost situace odrážet naším vzhledem a chováním.“ „Ale lidé se rádi usmívají,“ opáčil Agon. „Myslel jsem, že se pak bude cítit příjemněji.“ „Jeho duše visí na hraně mezi nebem a peklem a my ji máme posoudit,“ odtušil Samael bezvýrazně. „Kdo by se v takové chvíli mohl cítit příjemně?“ „Správně.“ Agon upravil své rysy tak, aby působily stejně pochmurně a neradostně jako okolní komnata. „To už je mnohem lepší,“ přikývl Samael. Pak zvedl ruku a zvolal do prázdnoty: „Povolávám duši Liama O’Connora.“ Z mlhy vystřelil muž jako dělová koule prorážející mrak a po hlavě přistál před anděly v přívalu kleteb a bručení. Na rozdíl od ostatních duší, jež byly povolány do Oddělení Osudu, se Liam nezvedl na nejistých nohou, netřásl se strachem, vyděšený, že bude souzen 10
za svá rozhodnutí v minulém životě. Místo toho vyskočil, máchal kolem sebe, aby odehnal úponky mlhy držící se jeho vlasů a oblečení, zatímco tmavýma očima nenuceně pátral po místnosti. Samael ho chladně pozoroval. „Víš, proč jsi byl povolán do Komnaty posledního soudu?“ Liam nadzvedl tmavé obočí. „Nastal můj soudný den, hádám?“ Na někoho, kdo se potácí na pokraji věčného zatracení, působil příliš lhostejně. Ovšem andělé věděli, že je to součást jeho přetvářky. Liam O’Connor byl v podvodech a klamech velice zběhlý. „Přezkoumali jsme tvůj minulý život a shledali ho neuspokojivým,“ oznámil Samael. Máchl rukou a na zdi z mlhy se zničehonic začaly pohybovat obrazy. Liam, jak okrádá nevinné. Jak se vloupává do domů. Liam prchající lesem s pytlem plným uloupených klenotů. Kulka z muškety zabodávající se do větve stromu nedaleko jeho hlavy. Liam pochechtávající se do tváře nebezpečí. „Byl jsi lupič,“ vyjmenovával Samael. „A okrádal jsi nevinné lidi. Častokrát.“ „No…“ Liam zkřížil paže na hrudi a opřel se o mlžnou stěnu. „Byla neúroda. Kradl jsem, jen abych měl co jíst. Nic víc na tom nebylo.“ „Nepokoušej se nám lhát,“ oznámil Samael ledově. „Vidíme ti do duše, Liame O’Connore, a známe pravdu. Kradení se ti zamlouvalo. Liboval sis ve svém loupeživém životě.“ „Fajn.“ Liam se odstrčil ode zdi a začal rázovat, konečky prstů prohraboval vířící mlhu. „Zlodějina se mi líbila a byl jsem v ní dobrý. Farmaření mi nikdy moc nešlo. Ale zachránil jsem bratrovu rodinu před smrtí hladem, nebo ne? To se mi musí připočíst k dobru.“ Samael ho probodl přísným pohledem. „Nekradl jsi 11
jen předměty.“ Mávl rukou a objevil se další obraz, milá, nevinná mladá dívka s lesklými blond kudrlinami a zrůžovělými tvářemi. Měla kulatou hezkou tvář s trochu moc vyčnívajícím nosem a přespříliš důvěřivý úsměv. V ruce držela růžičku. „Cora,“ vydechl Liam. Přistoupil blíž, ale obraz mladé ženy zmizel. „Vraťte ji!“ Oběma rukama se vrhl po mlze. „Ukažte mi ji znovu.“ „Nebyla určena pro tebe, lotře,“ zahřímal Samael. „Uloupil jsi ji jejímu snoubenci.“ „Ale miloval jsem ji,“ opáčil Liam. „A ona –“ „Narušil jsi její osud,“ skočil mu Samael do řeči. „Měla se za toho muže provdat a měli společně vychovat dítě, jež by jednoho dne pomohlo vylepšit svět.“ Liam se zamračil. „Její snoubenec si ji nezasloužil. Chtěla mě. To do mě se nakonec zamilovala.“ „Ach ano,“ protáhl Samael ledově. „Nakonec.“ Liam odvrátil pohled. „Její život skončil špatně, jak velice dobře víš,“ pokračoval Samael. „Vás obou. A nyní, kvůli tobě, Cořina duše nemůže nalézt pokoje. V každém novém životě, který jí věnujeme, se bojí zamilovat. Nikdy nežije natolik dlouho, aby naplnila svůj osud.“ Znovu máchl rukou. Tentokrát se objevily příšerné obrazy. Cora jako mladá ošetřovatelka, starající se o vojáky během vypuknutí spály… umírající na nemocničním lůžku. Cora jako guvernantka, pospíchající zachránit malé dítě z cesty zdivočelému koni… umírající na ulici. Cora pracující v továrně během druhé světové války… umírající při výbuchu. Andělé věděli, že Liam nepochopí některé z věcí, jež vidí, ale vzkaz byl naprosto jasný. Cořin život vždy skončil tragicky. 12
„Dost!“ Liam zvedl ruce a promnul si tvář. „Prostě mi prozraďte můj osud. Skončím tedy v pekle?“ Andělé si vyměnili pohledy. „Je pravda, že jsi v životě napáchal spoustu zla,“ pronesl Samael. „Ale také jsi konal dobro. Z tohoto důvodu ti dáme šanci na vykoupení.“ Liam prudce zvedl hlavu. Těkal pohledem mezi dvěma anděly. „Cora je znovu na zemi v jednadvacátém století,“ prozradil Samael. „Musíš zajistit, aby v tomto životě naplnila svůj skutečný osud.“ „Ale… jak?“ „V jejím životě se nachází muž jménem Finley Walsh. Je to její opravdová spřízněná duše – muž, za něhož se musí provdat. Muž, za něhož měla předurčeno se provdat, dokud jsi všechno nezničil. Tentokrát dohlédneš na to, aby se Cora zamilovala do správného muže.“ Liam se zamračil a dupl do podlahy, přitom rozehnal trochu mlhy. Potichu zabručel a pak zvedl oči. „Bude si mě pamatovat?“ „Ovšemže ne,“ odpověděl Samael. „Rozhodně ne tak, jak si ji pamatuješ ty. Role, jež budete hrát tentokrát, budou… naprosto odlišné.“ Liam přimhouřil oči, ale mlčel. „Na splnění úkolu máš tři měsíce,“ pokračoval Samael úsečným tónem. „Propůjčíme ti jisté znalosti daného století, ovšem nebude to snadný přesun. Pokud se někdo dotáže na tvé nedostatečné chápání moderních technologií, prostě povíš, že jsi z odlehlého venkovského městečka.“ Liam zvedl bradu. „Co když řeknu pravdu?“ Samael si pobaveně odfrkl. „Že jsi přemístěná duše z Irska z roku 1844? Přeju hodně štěstí.“ Vložil psací desku do kapsy z mlhy. „Tři měsíce, Liame O’Conno13
re. Přesvědč Coru, aby se zamilovala do Finleyho. Je nanejvýš důležité, aby k tomu došlo. Pokud zklameš – a tím myslím i to, že se s ní vyspíš – budeš poslán přímo do…“ Všechno světlo z komnaty zmizelo a zaplavila je ledová temnota. „Pekla.“ Samaelův hlas se odrážel ode zdí jako válečné bubny. „A pokud se mi to podaří?“ zašeptal Liam. Světlo se znovu rozsvítilo. „Nebe,“ konstatoval Samael věcně. „Nyní už jdi.“ Začal zvedat ruku. „Počkejte!“ vykřikl Liam. „Jestli Cora prožila na zemi všechny ty různé životy, kde jsem byl celou tu dobu já?“ „Pozdrželi jsme tě tady nahoře,“ odpověděl Samael. „Čekal jsi, až se rozhodneme, jestli si zasloužíš šanci na vykoupení. Opravdu doufám, že za to stojíš. Sbohem, lotře.“ Naposledy mávl rukou a v mlze pod Liamovýma nohama se rozevřela díra. Slyšeli ho, jak dlouze vykřikl, zatímco padal, dokonce i poté co se díra uzavřela. Agon se uchechtl. „To byl docela dramatický odchod, nemyslíš?“ Samael pokrčil rameny. „Říkal jsem si, že by se hodila trocha efektů.“ „A to blikající světlo s rezonujícím hlasem?“ Agon ho dloubl do žeber. „Dobrá práce.“ Samael stiskl rty a snažil se tvářit přísně, ale Agon poznal, že ho ta chvála těší. Obrátili se k mlžné zdi, když se objevil Liamův obraz. Jeho tělo padalo k zemi a jemně přistálo na lůžku z listí v lese. Omámeně se kolem sebe rozhlédl, rty se mu pomalu roztáhly v úsměvu. 14
„Vždycky les miloval,“ prohlásil Agon nostalgicky. „Myslel jsem si, že by se tam mohl na okamžik zamyslet nad svou minulostí, než ho pošleme do práce,“ odtušil Samael. Liamovi poklesla víčka. Tmavé řasy se mu jednou zachvěly. Pak ještě jednou. A potom upadl do hlubokého spánku plného snů. „Nepověděl jsi mu pravdu.“ Agon se otočil na Samaela. „O tom dítěti.“ „Není připravený ji slyšet – ani ona.“ Agon znovu pohlédl na obraz Liamovy zhroucené postavy. „Myslíš, že uspěje?“ Samael se zamračil. „Jak zní to lidské rčení o šanci za milion let?“ Agon potřásl hlavou. „To netuším.“ „To je jedno.“ Samael rozvinul křídla a protáhl je. „Čas ukáže.“ „Ano,“ odtušil Agon. „Čas vždycky ukáže.“
15
1 Kinsley, Irsko, 1844
Rvačka v hostinci U Husy a housera nebyla nic nového. Máchající pěsti a chrlené nadávky tu byly tak běžné jako každodenní podávaná břečka a podle názoru Liama O’Connora i příjemnější. Pokud se bitka přesunula ven a nějaký namazaný sedlák skončil hlavou v prasečím korytu nebo někdo přišel o zuby – nebo o něco horšího –, ubozí obyvatelé vesničky Kinsley si toho sotva povšimli. Zemi sužoval hladomor. Úroda byla špatná a nálada ještě horší. Pokud někdo zemřel opilý a obklopený přáteli, inu… Existovaly horší způsoby, jak opustit tento svět. Liam se opřel širokým ramenem o venkovní zeď a čekal na správný okamžik, aby vstoupil. Měl za sebou dlouhý den a neměl náladu zaplést se do další potyčky. Dnes v noci měl na paměti mnohem důležitější věci. Důležitější, drahé věci, které se třpytily a blýskaly tak, jak to U Husy a housera nebylo možné. „Ty kryso!“ zahřímal nějaký muž. „Ať tvejm kravám zkysne mlíko a tebe si vezmou neštovice!“ 17
O chvíli později prolétli dveřmi hostince dva chlapi, kleli a mlátili do sebe a kopali v bahně. Liam zívl a protáhl se kolem opilých diváků, kteří už se hrnuli na ulici a uzavírali sázky. „O’Connore!“ Jakýsi chlapík popadl Liama za košili a natrhl mu šev. Liam natáhl krk, aby se podíval na zející díru na rameni rukávu. Zpropadeně. Bratrova žena mu za tohle utrhne hlavu. To už je tenhle týden potřetí, co si ji roztrhl, a to měl jen tuhle jedinou košili. Liam se zakabonil na muže, jehož hruď vypadala jako soudek a který stál u dveří a vrávoral na nohou. „Co chceš, Angusi?“ Stařík byl pravidelným návštěvníkem hostince a byl proslulý špatnými sázkami, kdykoliv se opil, což bylo téměř vždy. Zamžoural na Liama. „Pořád mi dlužíš pivo z minulýho tejdne.“ „Jo, proto jsem tady, ty obří křupane,“ lhal Liam uhlazeně. „Po tý rvačce v bahně se vrať dovnitř a já ti ho koupím.“ Angus ho podezřívavě pozoroval. I namol byl nedůvěřivý, což dokazovalo, že není takový trouba, jak se většina lidí domnívala. Liam zalapal po dechu a ukázal na muže zápasící v blátě. „No, podívej se na to! Ti se do toho vážně pustili.“ Když Angus zavrávoral na nohou a obrátil pozornost k souboji, Liam rychle vklouzl do hostince. Pokud mu bude přát štěstí, Angus bude během pár minut ležet s tváří zabořenou v hlíně a hlasitě chrápat. Jak ho tak znal, bylo to docela pravděpodobné. V hostinci bylo zakouřeno a svítilo jen pár tlumených světel, což pomáhalo zamaskovat občasné krysy na podlaze a pochybné jídlo. Dřevěné stoly a židle 18
byly namačkané tak blízko u sebe, že se člověk musel natočit bokem, aby do nikoho nevrazil, což byl nejspíš důvod, proč tu tak často docházelo ke rvačkám. A kdyby nějaká optimistická duše někdy zkusila předstírat, že to tu není tak příšerné, jak to tu vypadá, no… pach nemytých těl, rozlitého piva a prašivých psů čmuchajících pod stoly jí sebral veškeré iluze. Jakkoliv však bylo toto místo nechutné, Liamovi a jeho partě vyhovovalo. V jeho profesi to bylo dokonalé místo, kde mohl bez problémů osnovat plány, aniž by ho někdo odposlouchával. Žádný úředník by sem dobrovolně nevkročil, tudíž to tu bylo dokonalé. „Liame,“ zavolal jeho nejlepší přítel od stolu v rohu. Boyd byl malý, podsaditý chlapík s tmavými kudrnatými vlasy a mazaným pohledem, jemuž nic neušlo. „Tady jsem.“ Liam se k němu připojil. Vedle něho seděli bratři O’Malleyovi. Dutohlavci. Byli stejně tupí jako jejich přezdívka, ale to, co postrádali na inteligenci, vynahrazovaly svaly. Byla to identická dvojčata se strohými prázdnými rysy a silnými pěstmi. Liam je neznal tak jako svého kamaráda od dětství Boyda, ale na tom nezáleželo. Dutohlavci byli pro každý pochybný podnik, zvlášť pokud se vyplatil. „Takže co máš za novinky?“ zeptal se Boyd. Liam naznačil, že si dá džbánek piva. „Za týden tudy bude projíždět jeden baron. Bere manželku na návštěvu k přátelům, takže s sebou budou mít hezkou sbírečku šperků.“ Boyd si posměšně odfrkl. „Nějaký šperky si strč za klobouk, Liame. Kluci a já máme mnohem lepší zprávy.“ Jeden z Dutohlavců zabručel a napil se piva. Číšnice přinesla džbánek a postavila ho před Liama, 19
přitom se naklonila o něco víc, než bylo nutné. Široce se usmívala a ukazovala bujné poprsí. „Díky, Betsy.“ Liam na dívku mrkl. Zahihňala se a přejela mu rukou přes svalnatá ramena, než s pohupujícími se boky odešla. „Jak to děláš?“ zeptal se Boyd podrážděně. „Každá ženská v okruhu pěti mil nedokáže odolat, aby ti nestrkala kozy do obličeje. Dokonce i bohatá Margaret Bradyová po tobě hází nyvým pohledem, kdykoliv projíždí kolem ve svým velkolepým kočáru, a já se můžu jenom dohadovat, co dalšího ti nabízí, když je ten její manžílek mimo město.“ Liam pokrčil rameny, ale nic neřekl. S Margaret už měl několik měsíců příležitostný poměr. V chladném manželství se svým starodávným manželem byla nešťastná, a tak Liama svedla svými uhlazenými černými vlasy a bujnou postavou. Dramaticky si povzdechl. „Každej nese nějakej kříž, můj příteli. Já ho snáším, jak nejlíp to jde.“ Boyd se zašklebil. „Jednoho dne se k něčemu připleteš, Liame O’Connore, a nepomůže ti ani ta tvoje pěkná tvářička, a dokonce ještě pěknější lži.“ „Nemáš důvod fňukat,“ namítl Liam. „Tvoje žena je to nejpohlednější děvče ve vesnici.“ Boyd se přestal mračit. „Pravda. Alice je nejlepší. Má ty nejroztomilejší –“ „Dost,“ zamumlal jeden z Dutohlavců. „Řekni mu o tom domě.“ Boyd se předklonil. „Právě jsme zjistili, že McLeod a jeho dcera dneska odjeli z města na nějakou nóbl slavnost. Budou pryč tři dny, takže ten velkej dům na kopci zůstal bez dozoru.“ Opřel se pažemi o stůl. „Jen si to představ, Liame. Panskej dům. Povídá se, že tam má ukrytej poklad, jsou to šperky jeho zesnu20