11
1 Poslední, co viděla Ri, když odjížděla z Prahy, byla kávová konvička stále nalévající kávu, elektrická kávová konvička z reklamy nějaké továrny. Ri myslila na kávu, není tam káva, psal Robert, ať přiveze mnoho kávy, protože Rusové o kávu nedbají, ale jemu je bez kávy těžko. A co má říkat Ri, která tak ráda pije kávu espreso v automatech a chodí téměř denně do kavárny, co bude říkat Ri, až dojde zásoba kávy: přece nemůže vzíti s sebou metrický cent kávy, a co jí mohou z domova poslat – nanejvýše kilogram. Ano, bez kávy bude těžko. A těžko bude vůbec v neznámé zemi, podivné, špinavé, nemožné zemi, kde je Robert smluvním inženýrem, Ri bude žíti od nynějška v této zemi, která není zemí, nýbrž jen zkratkou – SSSR – a byla dříve Ruskem. Ri musí jet, protože jí denně píše Robert, že ji očekává, a posílá telegramy, že nemůže bez ní žít, a tak nyní jede do této podivné země, kde lidé nepijí kávu, netančí, nemají automobilů, nejezdí do hor na lyže, nechodí do kaváren a místo toho budují socialismus, jak čte Ri v novinách. Robert ovšem těší Ri v dopisech, že to není tak zlé, že cizím inženýrům se daří dobře, konečně se přece umí Ri také uskrovnit, byla v Palestině v židovské kolonii, kde byl život také těžký, ale jemu, Robertovi, je lehko, je inženýrem, má rád své řemeslo, zapomene na všechno, jen když má čistou košili a pyžama. Avšak s Ri je tomu jinak, vždyť musí nějak žít a musí se nějak bavit, co je jí do jakýchsi politických kroužků, o kterých píše Robert, když ona chce hrát tenis a hřát se na pláži? A nyní jede do neznámé země, brzy se skončí Evropa a pak přijde
12 hranice. Za hranicemi je něco, nač se bojí pomyslit, nějaká Asie, a přece ne Asie, Ri to ostatně nemůže vědět, neumí téměř rusky, snad se tam domluví německy, francouzsky nebo anglicky, jen bude-li čekat Robert na nádraží, a to není tak jisté, neboť kdoví došel-li telegram, je to země, kde je všechno možné, a Ri bude stát na nádraží, lidé budou na ni zevlovat, budou ji okukovat, budou na ni ukazovat prstem, protože přijela z Evropy, je jinak ustrojená. Kolem bylo Polsko, vlak zastavoval na stanicích plných důstojníků, jeptišek a kněží, četníci se podobali generálům, měli zlaté nárameníky, na polích pracovali otrhaní sedláci, dívali se nevšímavě a nějak pohrdavě na vlak, nikdo nemával na cestující, ale přece jen to byla Evropa. Bylo možno vystoupit z vlaku ve velkém městě Varšavě, zajít si do kavárny a vypít kávu ve sklenici se šlehačkou, bylo možno se ještě procházet po ulicích svítících reklamami, prohlížet si vroubkované rukavičky nebo střevíčky z ještěrčí kůže ve výkladech, bylo možno přitisknout se k oknu a dívat se na šperky, bílé, mléčné náhrdelníky, vdechovat vůni parfémů a zápach benzinu, zatančit si nebo poslechnout si poslední foxtrot, který hrají současně v Paříži, v Berlíně a v Praze, ano, byla to ještě Evropa, ale ne docela. Ri se nemohla zdržet ve Varšavě. Robert ji bude očekávat na nádraží, musí sehnat někde automobil a to se mu podaří třeba jen jednou, v Moskvě prý nejsou taxametry, a jsou-li, není je možno sehnat, a jet v nějaké špinavé káře, které se říká izvosčík, Ri nechce. Československou hranici přejela bez obtíží, polský celník byl velmi slušný, říkal stále „proše pani“ a nějak se na ni útrpně díval, asi že jede do toho Ruska. V druhé třídě byli jen polští důstojníci, Ri s nimi nemluvila, ačkoli se pokoušeli stále jí něco vysvětlovat. Mluvili německy s měkkým přízvukem, a snad proto
13 se zdál jejich hlas falešným a měkkost jakousi pastí, Ri přece nemůže vykládat, že jede do Ruska k muži, ještě si důstojníci pomyslí, že její muž slouží bolševikům a ona je vyzvědačkou, a dají ji zatknout na hranicích. Tady již začíná Asie a může se přihodit všelicos. Ve Varšavě se musila Ri prodírat davem lidí, lidé byli hůře oblečeni než jinde a jejich tváře měly ustaraný výraz, musila jít přes nádraží po dřevěném prozatímním můstku na druhou stranu, pak zase dolů, někam do hlubiny, odkud pojede vlak na hranice, do Stolpců. Ohlížela se stále po nosičích, ve Varšavě se krade, psal Robert, ať si tedy dá pozor, ale ve vlaku jí řekli důstojníci, že nosiči jsou číslováni a že krást nebudou; Ri ovšem nemůže vědět, je-li to pravda, je třeba dávat pozor na kufry. Je v nich celý příbor na kávu, jak se bude Robert těšit, až budou píti ráno kávu z červených porculánových hrnků, až se budou na talíři černat topinky, až bude kávostroj dýmat na podložce z pleteného rákosu, kterou si přivezla Ri až z Palestiny. Ano, Ri je odhodlána, ať je kolem Asie, ať tam chodí lidé špinaví, nečesaní, nemytí a roztrhaní, ať jedí podivná jídla, jak četla v románech, „boršč“ a „šči“, že ona bude hájit Evropu, drahou, ztracenou Evropu, ano, barevný ubrus musí být na stole, opékaná šunka s vejci na talíři, ve váze květiny, židle přistaveny těsně ke stolu; budou sedět naproti sobě a dotýkat se koleny. A kdyby bylo kolem desettisíckrát Rusko, bude pít Ri s Robertem ranní kávu a Robert bude vypravovat o továrně a své práci, ano, Ri umí dobře poslouchat, třebaže ničemu nerozumí, nevyzná se v Robertově řemesle. Ale to nevadí, budou sami spolu, ať se děje cokoli. Doma bude mít Ri Evropu. Ri se podívala opatrně do zrcadla visícího v chodbě přepychového modrého polského vagonu, jedoucího na sovětské hranice. Cesta neměla vlivu na její
14 pleť, přetřela si tvář jemně pudrem, bylo nutno vézti s sebou celou zásobu pudru, nebude tam asi ani Houbigant, snad jí celníci nezabaví pudr? Nosiči vnesli kufry a vlak vyjel k ruským hranicím. Nyní se již cítila Ri strašně opuštěná. Chtělo se jí plakat a třásla se, již se blíží sovětské Rusko, snad jí ani Robert nepomůže, možná, že se změnil, že se zamiloval do nějaké komsomolky, v Rusku jsou prý velmi volné mravy, čtla o tom v novinách. Třeba jí jednoho dne řekne, že se s ní rozchází, a vyžene ji, v Moskvě nemá nikoho známého a neumí rusky, je to cizí země a všechno je tam možné. Ne, Robert to jistě neudělá, nedbá o takové věci, stará se jen o své inženýrské řemeslo a píše denně Ri, že nemůže bez ní žít. Ale třeba tam onemocní, jsou tam špatní lékaři a léky prý tam vůbec nejsou, snad jí ani nepomůže domácí lékárnička, kterou si veze, a co se stane pak s Ri? Zemře v cizí zemi, neuvidí již Paříž, Lucemburskou zahradu a hlavně chrliče z Notre Dame, ano, na chrliče si právě nyní vzpomíná, vidí jejich strašné tlamy, když se vlak blíží k hranicím, obklopují ji a posmívají se jí asi jako Pavel, když mu řekla, že jede konečně za Robertem do Ruska. Pavel se tehdy šklebil, nebylo mu vhod, že jede Ri do Sovětského svazu, měl ji rád a žárlil na Roberta, ale přece přinesl na nádraží růže. Dávno je již vyhodila, ano, bylo to již v Polsku, někde před Varšavou, byly zvadlé. Bylo to krásné ve Vídni, Pavel měl malou opelku, jezdili se spolu koupat do Gänsekirchen, právě tam, kde se seznámila s Robertem. Ri veze s sebou desku „Hunderttausendmal“, bude to vzpomínka na Pavla a Vídeň – jak byla tehdy ubohá, co by si byla počala bez Pavla! A Pavel ovšem přijel do Prahy, nelitoval času ani peněz, přijel se rozloučit, bezpochyby si myslil, že vidí Ri naposled. Avšak je třeba ještě něco snísti, kdoví dostane-li v Rusku nějaké jídlo.
15 V restauračním vozu vypravoval nějaký bohatý obchodník člověkovi, který vypadal jako advokát, o jakési vraždě v Palestině. Zabili tam někoho, buď že to byl nějaký židovský demokrat, nebo opozičník. Obchodník živě gestikuloval a křičel jidiš po celé restauraci. Ri mu rozuměla, naučila se trochu jidiš v Palestině a od židovských básníků, Robertových přátel. Avšak nemohla sledovat rozmluvy, hranice byla již blízko, úzkost jí stoupala do hrdla, vzpomněla si na poslední okamžiky před operací, to byla také taková úzkost, ale kde je chloroform, který dává zapomnění, kde je Pavel, který byl tehdy v operačním sále? Hlava třeští, asi proto, že málo jedla a mnoho kouřila, cigarety přinesl na nádraží Pavel, rakouské egyptky, její oblíbený druh, Pavel nezapomněl na nic. Když se vrátila Ri z restauračního vozu do svého oddělení, nebyl tam již nikdo. Vlak se vyprázdnil cestou k hranicím. Byla sama ve vagoně se svou úzkostí. Pak zastavil vlak v poslední stanici na polské straně, Stolpcích, polský policejní úředník přinesl orazítkovaný pas, celník prohlédl zběžně zavazadla, vlak stál chvilku na stanici, která se podobala všem stanicím v Polsku, ale byla jaksi novější a úpravnější, reklamy byly řvavější. Kolem vlaku běhali číšníci s podnosy plnými pomerančů, mandarinek a banánů, jako by chtěli upozornit – až sem sahá Evropa, kup si ještě pomeranč, tam v ledové, asijské Moskvě je nebudeš již nikdy jíst. A Ri se dívala smutně na pomeranče a Evropu, na reklamy hedvábných punčoch a turistických kanceláří, vlak pomalu vyjížděl ze stanice, jel strašlivě pomalu, jako by se mu nechtělo opustit Evropu, ačkoli z oken nebylo viděti nic než bažiny a luka. Sovětské hranice se blížily, ale nebylo ještě známek nějaké změny. Ri vyhlédla opatrně do chodby, polští konduktéři již zmizeli, bezpochyby vyskákali cestou z vlaku,
16 v chodbě nebyl nikdo. A pojednou se objevil před Ri vysoký sovětský pohraniční úředník s čepicí s rudým dýnkem a požádal ji o pas. Ri se podívala z okna. Vlak míjel dřevěnou slavobránu s jakýmsi nápisem, u brány stáli vojáci s rudými hvězdami na čapkách. Byla tedy již na sovětském území. Vlak vjížděl pomalu do stanice Něgoreloje.
10
WraNgeLci Poznáte je okamžitě. Ať na ulici, nebo na univerzitě, kdekoliv. Od českého studentstva se liší pěknými obleky a surovými, vojáckými tvářemi. Působí na první pohled dojmem lidí, kteří nemají se studiemi nic společného, mají většinou způsob dobrodruhů nebo důstojníků. To jsou tedy podle Bechyněho jediní zástupci Ruska. Mohl by z nich míti ostatně radost. Nadávají na bolševiky jen což a při referátech prohlašují Brjusova, Bloka a Bělého za chuligány a zvířata jen proto, že tito básníci zůstali v Rusku. Jejich řeči o bolševicích nejsou ostatně zajímavé, neliší se nijak od psaní našich buržoazních listů. Ale obyčejně se to nemíní s tím nadáváním tak vážně. Ptal jsem se onehdy dvou wrangelců, kteří stále nadávají, proč to vlastně dělají? Odpověděli mi zcela klidně: „Proč bychom nenadávali? Tady to mají lidé rádi, a když nás tak dobře živí, proč bychom se jim nezavděčili?“ Dovedou se tedy velmi rychle jako všichni Rusové vžíti do našich poměrů a vystihnouti, jak těžiti z naší buržoazie. Daří se jim to znamenitě, můžete je viděti, jak hýří a hodují v Ruském domě nebo v Medvědu. Přitom však, což je nejzajímavější, opovrhují českou buržoazií, tropí si z ní za zády mezi sebou šašky. Tak se mezi nimi vypravuje velmi zábavná příhoda, která se stala dru Kramářovi. Jakýsi wrangelský student složil báseň, ve které opěvoval všechny možné slovanské veličiny, mezi nimiž nejvíce dra Kramáře. Když tuto báseň uslyšel dr. Kramář, byl „dojat až k slzám“ a pozval wrangelce k sobě. Wrangelec přišel a výsledkem bylo, že mu dr. Kramář věnoval 70 tisíc Kč na vydávání „slovanské antologie“. Jsme opravdu zvědavi,
11 kdy se tato antologie objeví, a myslíme, že dr. Kramář také. Tak tedy vypadají tito „představitelé pravého Ruska“. Zdá se, že jsou zde úplně na pravém místě, aby se česká buržoazie přesvědčila, jak ji přijdou draho tito „zachránci“ Ruska. Již nyní si přejí v tichosti někteří členové národnědemokratického komitétu pro pomoc ruským studentům, aby byli „wrangelci posláni v zaplombovaných vagonech do Ruska“. Rudé právo 6. 4. 1922
rusové v berLíNě Celý berlínský západ, Berlín W., možno nazvati ruskou čtvrtí. Tam žijí ruští emigranti, mají tu své restaurace, knihkupectví, kabarety. Zde je čtvrť bohatých Rusů. A v Charlottenburgu žijí chudí Rusové, hlavně studenti. Bohatí Rusové, ruská buržoazie, se cítí v Berlíně úplně doma. Tak jako u nás je vládou vydatně podporována, ovšem opatrněji, chytřeji, neboť Německo uzavřelo smlouvu s Ruskem. Tak známý dobrodruh a pomocník Judeničův Bermondt-Avalov bydlí v krásné vile ve Friedenau, zatímco tisíce berlínských dělníků nemají kde spát. Příkladů podpory ruských reakcionářů Německem by se našlo ještě více. Ruská buržoazie žije v Berlíně životem mezinárodních keťasů, utrácí ohromné sumy peněz, což si nemůže dovoliti ani domácí berlínský keťas. Kabarety a restaurace jsou drahé i pro člověka s vyšší valutou, jako je československá. Tak nejlacinější místo U Modrého ptáka stojí 500 marek. Nicméně to nevadí ruské buržoazii, a tyto podniky jsou každodenně úplně vyprodány. Nutno říci, že jejich umělecká úroveň není
12 valná, jsou daleko horší než průměrný předválečný ruský kabaret. Avšak mimo tuto ruskou buržoazii žije tu ruské studentstvo v dosti bídných podmínkách. Studentstva je tak veliký počet, že podle zprávy Deutsche Allgemeine Zeitung zamýšlí sovětská vláda zříditi pro ně v Berlíně univerzitu. Značná část je jich ovšem reakčně naladěna, ale myšlenky „směnověchovců“ pronikly mezi ně nejmohutněji. Bylo to zřejmo na přednášce prof. Ključnikova a Potěchina. Galerie Blüthner-Saal byla obsazena studenty, kdežto v parketu byla ruská buržoazie. A tu při vývodech Potěchina, který líčil po svém návratu z Ruska poměry v sovětském Rusku a vyzýval emigraci k návratu, docházelo k bouřlivým výstupům. Z parketu se ozýval hvízdot, naproti tomu galerie tleskala, a tak tomu bylo několikráte, nakonec galerie, která byla četnější, zvítězila a Potěchin mohl nerušeně pokračovat. Charakteristické je, že při přednášce ruského studenta, „směnověchovce“ Bylova z Prahy, o ruském studentském spolku, který sjednocuje studentstvo bez rozdílu stran, nedošlo k žádným výstupům, naopak řečník byl skvěle uvítán! Mezi ruským studentstvem roste tedy značně „směnověchovství“ a Rul bije na poplach právě tak jako Stinnesova Deutsche Allgemeine Zeitung, která volá po vypovězení všech „bolševických“ studentů z Německa. Tedy „jednotná fronta“ i zde, takže by k ní mohly přistoupit i Národní listy. Avšak v Berlíně je ruská buržoazie v něčem opatrnější, totiž v šíření falešných zpráv. Zprávu Russunionu, kterou berou i naše „seriózní“ listy jako Lidové noviny, by nevzal ani berlínský Lokalanzeiger. Berlín je blízko Ruska a žije Ruskem. V Berlíně ví každý cídič obuvi více o Rusku než u nás univerzitní profesor, který píše v Naší době o ruské literatuře. Rusko pro-
13 niká Berlínem, zmocňuje se ho. Rusko dělnické, proletářské, se přiřazuje k Německu dělnickému a ruská buržoazie, odpadky Ruska, žije a hýří se svou milou německou a mezinárodní buržoazií v Berlíně W., nejelegantnější čtvrti. Rudé právo – Večerník 30. 9. 1922
Ze ŠtětíNa Do petrohraDu Mezi Gotlandem a Öselem jedeme parníkem. Nic než moře a někde tu a tam majáky. A někdy radostná příhoda: parník s vlajkou rsFsr jede klidně po moři, cestující mávají šátky a my zpíváme Internacionálu ve všech jazycích světa, neboť sešli jsme se tu Francouzi, Ital, Brazilian, Ind, Američané a ještě jiní národové, z nichž ovšem převládají „domácí“ obyvatelé: Rusové a Němci. Večer se shromažďujeme na palubě a zpíváme revoluční písně. Ital zpívá jakousi veselou italskou píseň komunistů, znící jako árie se stálým refrénem „bolchevismo“, „bolchevisme“, „liberta“, Ind jakousi zádumčivou píseň, z níž nepamatuji ani slova. Francouzská Ça ira, Brazilian starou hymnu brazilských dělníků a já Rudý jsme prapor vztýčili a Zapějme si píseň, bratří. A nakonec vždy všichni zníváme Internacionálu. Jako dorozumívací jazyk užíváme frančinu, což ovšem nám nevadí, abychom při každém kroku neproklínali „la belle France“. Neboť jdou s námi domů do Ruska ruští dělníci, jedou vojáci ztýraní z francouzských žalářů, kteří vyzrazují, jak s nimi zacházela „demokratická“ Francie. Vypravují, že ještě sta ruských dělníků a sedláků, kteří bojovali na francouzské frontě a kteří se „vzbouřili“, což znamená, že chtěli domů, sedí ve francouzských žalářích, kde je týrají, nutí, aby
14 šli zadarmo pracovat na zpustošených francouzských územích. Baltické moře je celé jakoby ruské. Štětín je jakýmsi přístavním městem Ruska. V přístavu vlají ruské vlajky, na ulicích se mluví rusky, v hostincích jsou za okny znaky sovětského Ruska. Blokáda je prolomena. Petrohradský přístav je nyní tak dalece rozšířen, že může do něj vplouti jakákoliv loď, nad čímž ovšem skřípají zuby reakční vlády Lotyšska, Estonska a Finska. Je to výsledek rusko-německé smlouvy. Vybudování přístavu provedla německá společnost Friedlich spolu s Tiefbau-Aktiengesellschaft. A tak jezdí skoro každý den lodi do Petrohradu, vezoucí potraviny, nářadí i lokomotivy a automobily. Značná část nákladu je vždy od „Mezinárodní dělnické pomoci Rusku“. A vidíme-li to vše, musíme se jen usmáti žvastům našeho buržoazního tisku o hospodářské zkáze Ruska. Stačí si jen zajeti do Štětína, a tu uvidíme ohromné náklady pro Rusko, a srovnati to vše s naším obchodním ruchem. Uvidíme, že Rusko žije intenzivním hospodářským životem, že se vyváží a dováží, že se pracuje, neboť německé trhy jsou zásobovány Ruskem a ruské výrobky jdou až do Francie. Baltické moře je plno lodí všech možných států: norských, švédských, anglických, dánských, a hlavně německých, a všechny směřují do Petrohradu anebo z Petrohradu. A na druhé straně křižují moře ruské lodi, jedou do Královce, Štětína, Hamburku, ba ještě dále. Rudé prapory vlají nad Baltickým mořem. Rudé právo – Večerník 26. 10. 1922