sem s tím
Skotem
Praha 2021
Přeložila: Jana Pacnerová
Suzanne Enoch: Sem s tím Skotem Vydání první Copyright © 2021 by Suzanne Enoch All rights reserved Images and Cover Art Illustration by Period Images, Pi Creative Lab and Sheri_49. Cover Text by Ricardo. Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2021 jako svou 2448. publikaci Přeloženo z anglického originálu Hit Me With Your Best Scot vydaného nakladatelstvím St. Martin’s Paperbacks, an imprint of St. Martin’s Publishing Group, New York v roce 2021 Český překlad © 2021 Jana Pacnerová Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1631-4 BARONET Praha 2021
Suzanne Enoch
sem s tím
Skotem Třetí díl série Prostopášní Skotové
Kapitola jedna „Zlá noc to byla.“ MACBETH, MACBETH, JEDNÁNÍ II., SCÉNA 3
M
anželku si sakra najdu sám, mockrát děkuju!“ Coll MacTaggert, vikomt Glendarill, odhrnul závěsy a odkráčel z Oswell-MacTaggertovy lóže v divadle Saint Genesius. Zase to udělala. Tentokrát mu jeho matka, Francesca Oswell-MacTaggertová, hraběnka Aldrissová, předhodila dvě dívky, zatímco se pokoušel sledovat tu safraportskou hru. Dvě hromské ženské a jejich rodiny, aby sdílely soukromou lóži lady Aldrissové. Protože jeho dva mladší bratři za prvé nebyli přítomni a za druhé už si našli manželky, každý v celém zatraceném divadle určitě pochopil, že ta děvčata jsou určená jemu. „Colle,“ zazněl od závěsů tlumený hlas a na chodbu vyšel Matthew Harris. „Tvoje matka ti chce připomenout, abys nezopakoval to, co se stalo tvůj první večer v Londýně.“ Tenkrát mu poprvé předhodila nějakou ženštinu. Pokusila se mu věnovat pěkně zabalený dárek s mašlí v podobě dívky, jejíž rodina už se sňatkem souhlasila, a on tehdy raději uprchl do ulic, než aby vedle ní pro7
seděl Romea a Julii. Kdyby se matka chtěla zabývat podrobnostmi, pak si slečna Amelia-Rose Hyacinth Baxterová opravdu vzala za muže MacTaggerta – jenomže ne Colla. Ale jeho bratr Niall ji miloval a ona jeho taky, takže k tomu neměl co dodat. „Takže, Matthewe Harrisi,“ protáhl. „Neviděl jsem tě bez své sestry po boku už… Kolik že to je, tři dny od chvíle, kdy jsi málem zničil pověst její rodiny?“ Matthew okamžitě o půl kroku ucouvl směrem k závěsům. „Tady jsme všichni přátelé, Colle,“ pronesl. „Aden řekl, že mám pořád jeho požehnání ke sňatku s vaší sestrou.“ „Můj bratr Aden si bude brát tvou sestru, takže má nejspíš důvod být shovívavý ke tvému předchozímu idiotství. A je zamilovaný, takže vidí všude kytičky a cherubínky.“ „Já…“ „On tě možná prohlásil za vhodného ženicha pro naši sestřičku Eloise, ale já ne. A já jsem nejstarší – a dědic našeho otce. Ten je ještě na Vysočině, a tak mluvím za MacTaggerty tady v Anglii já.“ Matthew couvl o další krok do relativního bezpečí luxusní divadelní lóže lady Aldrissové. „Udělal jsem děsnou chybu a přišel o daleko víc peněz, než bych si kdy mohl dovolit splatit,“ ztlumil hlas ještě víc. „Ale víš přece, že jsem sedl na lep podvodníkovi – a zdaleka jsem nebyl jediný, kdo padl do pasti, kterou nastražil kapitán Vale.“ „Ano. To vím. Taky vím, že ses chystal prodat svou sestru Valeovi, aby ses zachránil před zkázou. Jediné, co ti zabránilo provdat Mirandu za toho supa, byl můj bratr. Aden vás zachránil oba, tys neměl vůbec žádný jiný plán.“ Mladší muž pobledl, jeho zpravidla veselý výraz vy8
střídala zasmušilost. „Máš pravdu. Neměl jsem zdání, co dělat. Jsem velice rád, že byl Aden tady v Londýně a měl Mirandu dost rád na to, aby nás oba zachránil. Zachránil vlastně celou Harrisovu rodinu a já budu navěky jeho dlužníkem.“ „Aden je dobrý chlap, když se dá vytáhnout ze stínů,“ souhlasil Coll. „A protože miluje tvou sestru a tvá sestra je lepší, než si vy oba nejspíš zasloužíte, odpustila ti i ona.“ „Ano, odpustila. Jsem velice vděčný.“ „Já nejsem tvá sestra.“ „Já – ehm. Chápu, jak to myslíš. Zřekl jsem se hazardu všeho druhu, víš. A zrušil jsem členství ve Whiteově, Boodleově klubu a Society. Už nebudou žádné kluby a žádný hazard. To přísahám.“ „A tím pádem se hodíš za muže pro mou sestřičku? Mám věřit, že se zase nedostaneš do problémů a nerozhodneš se prodat i Eloise, aby ses znovu zmátořil?“ „Nic takového bych nikdy neudělal,“ opáčil Matthew zarputile. Za jejich zády se divadlem rozlehl tlumený potlesk. Mladší muž znovu přešlápl. „Měli bychom se vrátit. Tvoje matka – lady Aldrissová – se dost důrazně vyjádřila, že by ses neměl vystavovat dalším řečem tím, že znovu opustíš její lóži.“ „Znám svou matku. Teď momentálně mluvím s tebou o tom, jak pokaždé odpelášíš jako polekaná myš, jen co vstoupím do místnosti.“ „Colle – lorde Glendarille – můžeš mi říkat, co si přeješ. Určitě si to zasloužím. Ale myslím to naprosto vážně, když tvrdím, že bych nikdy nevystavil drahou Eloise žádným…“ Coll vymrštil pravou pěst a zasáhl mladšího muže přímo do nosu. Matthew se zapotácel pozadu, ruce mu vylétly k obličeji. Mezi prsty mu kapala krev. Než se 9
mladému panu Harrisovi vrátila rovnováha, Coll přistoupil, popadl ho za nákrčník a škubl jím dopředu. „Na slova si moc nepotrpím,“ zavrčel a doslova zvedl Matthewa od země. „Je snadné prosit o odpuštění a je snadné přísahat pokání. Nic takového už od tebe nechci nikdy slyšet. Budu tě sledovat, Matthewe Harrisi. Eloise tě miluje a matka říká, že máš dobré srdce. Tím sis vysloužil ještě jednu – jednu – šanci. Až tě příště napadne uzavřít sázku nebo koupit jakoukoli maličkost, na kterou by ti nestačilo to, co máš v kapse, vzpomeň si, jak je právě teď tvému obličeji. A pak si představ, jak bude tobě celému, až tě odvleču do Skotska a nakrmím tebou své psy. Co bys řekl, myslím to vážně?“ „Ano – ano, myslíš.“ Pustil a mládenec se zapotácel dozadu. Budiž řečeno Matthewovi ke cti, že se okamžitě neuchýlil do lóže ani neopětoval úder – ačkoliv by to byla nebetyčná chyba. Jen málokdo se byl schopen postavit Collu MacTaggertovi, přestože se našla víc než hrstka takových, kteří to rozhodně zkusili. Ti všichni se domnívali, že porazit ho bude nejrychlejší cesta, jak získat pověst muže, jehož není radno dopálit. Jenže ho žádný nikdy nepřemohl. „Rozumím, Colle,“ zasípal konečně Matthew huhlavým tónem, jak si svíral palcem a ukazováčkem nos. Vytáhl z kapsy kapesník, otřel si obličej a ruce a přitiskl ho k pohmožděnému obličeji. „Nikdy nebudeš mít důvod nakrmit mnou své psy. To přísahám.“ Coll přikývl. „Tak koukej, ať nemám.“ Otočil se na patě. „Ale co hra?“ dorážel Matthew. „Tohle je derniéra Jak se vám líbí, a ty jsi odešel po třech větách prvního jednání. A máte… hosty.“ 10
Coll se znovu obrátil čelem k němu a přimhouřil oči. „Mně se to nelíbí a nejsou to moji hosté. Nedám se znovu přepadnout ze zálohy jen proto, že podle Francesky podruhé nevstanu a neodejdu. Můžeš jí vyřídit, že se spletla.“ „Já… jí to vyřídím.“ Coll se otočil zády, pak znovu zpátky k Matthewovi. „A vyřiď jí, že předtím jsem to myslel vážně. Manželku si najdu sám. Kdybych potřeboval její pomoc, řeknu si o ni. A teď jdi pryč, než mě zase dopálíš.“ Nato sledoval, jak se jeho skoro-švagr – dvojnásobný, až se Matthew Harris ožení s Eloise a Aden si vezme Mirandu Harrisovou – hrne zpátky skrz těžké závěsy. Pak, než stihla Francesca vypochodovat a pokusit se ho odtáhnout do lóže za ucho, zamířil Coll obloukovou chodbou směrem k dlouhému zadnímu schodišti divadla Saint Genesius. Jak tak o tom uvažoval, měl předem tušit, že na něj lady Aldrissová nalíčí past; až příliš snadno souhlasila s tím, že s ním půjde večer do divadla, a to bez všech svých obvyklých mazaných, ošemetných hovorů. Jeho bratr Aden se v jejích obezličkách a machinacích uměl vyznat, ale Colla přetvářka jednoduše jen dopalovala. Frustrace však jeho problém neřešila. Zbývalo mu už jen dvacet sedm dní, aby si našel manželku, a to jen proto, že když mu bylo jedenáct, jeho rodiče sepsali smlouvu, podle které se jejich synové ožení – a jejich manželky budou Angličanky, hrom aby do toho – dřív než se nejmladší Eloise provdá za muže podle vlastního výběru. A byla zasnoubená už dva měsíce. No, měl už sakra plné zuby naslouchání hlasu rozumu, plné zuby snažení najít společnou půdu s delikátními děvčátky, sotva vyšlými ze školy, když jemu přitom chyběl jen měsíc do třicátých narozenin. Nebavilo 11
ho ptát se v duchu, jestli některá z těch skleníkových květinek vznášejících se tanečním sálem omdlí, až ji požádá o tanec. A co hůř, nebavilo ho zjišťovat, která z těch na pohled přijatelných mladic jen předstírá, bůhvíjak není roztomilá a příjemná, a pak se promění v chladnou saň, která nemá jiný cíl než získat sňatkem šlechtický titul a vládnout přitroublému obrovi s výrazným skotským akcentem. Jak bloumal převážně prázdnými chodbami a schodišti divadla Saint Genesius, přemítal o všech těch děvčatech, kterým už byl představen. Některá byla docela pěkná, pár jich mělo i rozum v hlavě a všechny dívky byly samozřejmě vychovány jako spořádané anglické dámy, které by uměly bez nesnází vést spořádanou domácnost. Ani jedna z nich podle jeho názoru nikdy nevkročila na Skotskou vysočinu. Ani jedna z nich by nevěděla, jak vychovávat dobré malé Skoty na divokém a členitém území, kde nebezpečí číhá v hlubokých nehybných jezerech a němých zádumčivých lesích a nekonečných skalnatých kopcích. Bože, stýskalo se mu po Vysočině. Představa, že se musí oženit, aby vyhověl matce, ho hryzala jako smečka rozzuřených jezevců. Jenže, zatraceně, matka držela kasu. Přechytračila svého manžela Anguse MacTaggerta, hraběte z Aldrissu, a udržela si značné Oswellovo jmění na své jméno a pod svou kontrolou. A než uprchla z Vysočiny, přiměla lorda Aldrisse podepsat ten papír. Právě proto zbývalo Collovi už jen sedmadvacet dní na to, aby si našel nevěstu, jinak lady Aldrissová přestane financovat Aldriss Park. „Pardon, pane.“ Zamrkal a uhnul, aby kolem něj mohla proskotačit drobounká dívka oblečená jako pastýřka z minulého 12
století. Statný mládenec u nenápadných, nezdobených dveří kývl a ustoupil stranou, nechal ji vejít a pak znovu zaujal pozici strážce. „Copak to tam máte?“ zeptal se Coll. „Nic pro divadelní hosty,“ opáčil chlapík. „Jestli chcete složit hold účinkujícím, můžete počkat za divadlem u východu z jeviště, dokud nebude po představení.“ Coll netoužil složit hold účinkujícím; z celé hry viděl pouhou minutu. Chtěl se však někde schovat před deštěm a chvilku sakra přemýšlet, aniž by ho přitom mořila lady Aldrissová nebo někdo další z jejích poslů. Vylovil z kapsy minci. „Co kdybych stejně chtěl do těch dveří nakouknout?“ Muž pohlédl na Collovu dlaň. „Na to byste potřeboval větší prachy. Předevčírem večer se mi tu za jeviště pokoušelo nacpat jedenáct pánů, co chtěli vidět paní Jonesovou, a vedení to nemá rádo. Takže cena za vstup do těch dveří je teď dvě libry.“ „Paní Jonesovou?“ opakoval Coll, přičemž ignoroval zbytek blábolení i neslýchanou výši úplatku. „Kdo je k čertu paní Jonesová, že juknutí na ni stojí dvě libry?“ Chlapík si odfrkl a založil si paže na hrudi. „Buď mě máte za blázna, nebo nejste zdejší.“ „Nevím, jestli jste blázen, nebo ne, hochu, ale jak jste už možná uhádl, zdejší nejsem.“ „Tak tedy paní Persephone Jonesová je herečka, která tady v Londýně už zlomila srdce polovině lordů. Teď je na scéně a hraje Rosalindu, takže kdybyste se vrátil na své místo, můžete si ji omrknout osobně.“ Za normálních okolností by Colla ani nenapadlo zaplatit dvě libry za civění na nějaké děvče. Jenže když ho matka odvlekla i s dvěma mladšími bratry z Vysoči13
ny, dala jasně najevo, že kasu drží ona a za všechny finance, co mají v kapsách, vděčí jen jí. Tím pádem byly peníze, co měl dnes u sebe, její, a nijak se nerozpakoval utrácet je s představou, že unikne z jejích spárů. Jednu minci schoval, vytáhl dvě jiné a podal je dveřníkovi. „Hádám, že se mrknu ze zákulisí.“ „Tak si tedy poslužte. Ale buďte zticha. Jestli budete dělat v kulisách rámus, vyhodí vás.“ Coll pochyboval, že by ho kdokoli dokázal vyhodit z místa, kde se mu zachtělo pobýt. Jeho bratři mu neříkali „hora“ jen tak bezdůvodně. Už dávno překonal výškovou hranici metru devadesáti a podle svého názoru měl ramena a sílu odpovídající výšce. „To tedy budu zticha jako myška.“ Strážný otevřel dveře. „Pospěšte si. Jestli vás chytí, řeknu, že jsem vás jakživ neviděl. Nijak netoužím se s vámi přetahovat, ale taky nechci, aby mě pan Huddle vyhodil, že jsem vás sem pustil.“ Na kratičkou chvilku pocítil Coll zklamání, že se vyhnul další rvačce. Od svého příjezdu do Londýna se zúčastnil jen jedné potyčky, kterou nevyvolal, dostal od svého bratra Nialla jednu ránu pěstí, kterou si zasloužil, a jednu uštědřil jako ponaučení svému brzy již švagrovi, kterou by si měl dotyčný zapamatovat na zbytek života. Tihle Angličané používali místo zbraní slova, a i když se snažil přizpůsobit, stejně se mu to nezamlouvalo. Vůbec. Pěst je zbraň. Slova se podle jeho názoru přeceňují. Prošel dveřmi do přítmí. V části divadla, určené pro platící diváky, byly podlahy vystlané koberci a stěny čistě bílé, proložené tmavě rudými závěsy a panely tapet s vyobrazením exotických výjevů z Dálného východu. Za dveřmi však byla podlaha dřevěná a holá, stěny z neomítnutých cihel a nahoře to vypadalo jako 14
v doupěti obřích pavouků, jak to tam křižovala lana a dřevěné trámy a prkna. Všechno mu připadalo příliš stísněné, až do té míry, že musel bojovat s instinktem, který mu velel sklánět hlavu. Coll se prudce nadechl a opřel se jednou rukou o cihlovou zeď. Šero a stísněné prostory, ale ne až do té míry, kdy by bezprostředně cítil nutkání utéct. Aspoň zatím ne. Pro tuhle chvíli to bylo pořád lepší než se nechat očumovat debutantkami, které se s ním bojí promluvit. Jakmile si jeho oči přivykly šeru, zamířil od dveří k tmavým závěsům, ohraničujícím jeviště a hlediště a ozvěnu hlasů. Kolem něj pobíhala podivná směsice pestře oděných herců a prostě oděného pomocného personálu – jako myši v bludišti namalovaných stromů, vycpaného koně vybaveného sedlem a uzdou, přehršle trůnů a obyčejnějších židlí, jakož i obřích pláten s vyobrazením rozbouřeného oceánu, horského úbočí, lodní paluby a ještě něčeho, co nepoznával. V leckterém ohledu mu to připomínalo dětský pokoj s kousky zázraků zastrkanými tu a tam v koutech. Lidé kolem něj však působili vážně a seriózně, s výjimkou jedné dívky, která stála pod řadou zavěšených pytlů s pískem a soustředila se na mládence vystupujícího na jevišti v roli Orlanda. Hmm. Ve hře sice Orlando Celii nezískal, ale z tohohle pozorovacího místa se zdálo, že si vede dobře. Coll si ji chvilku prohlížel. Byla celkem hezká, černovlasá, s útlým pasem, ale nechápal, proč by mělo člověka stát dvě libry, aby ji viděl z větší blízkosti než ze sedadla ve Francesčině lóži. „Pardon – aha, další,“ zahučel malý, hubený muž s rolí modré látky pod paží a řádkou špendlíků trčících z klopy. „Jestli jste tu kvůli paní Jonesové, tak nepřekážejte. Můžete počkat tamhle.“ 15
Ukázal na čtvereček prostoru, odkud byl dobrý výhled na jeviště a kde mu jen rozhrnutá opona bránila vidět do hlediště. To by šlo, a odtud nejspíš uslyší veškeré kletby, které na jeho adresu pronáší matka. „To je paní Jonesová?“ zašeptal a ukázal na černovlásku. „Tohle? Ne, to je Mary Bensonová.“ Chlapík se ohlédl ke dveřím. „Nezaplatil jste pěkné peníze, abyste ji viděl, doufám. Je tak zaneprázdněná zíráním tam hle na Baywiche, až si málem nepamatuje vlastní text.“ „Díky vám,“ opáčil Coll, ale muž už odpelášil. Proklusala kolem něj trojice herců oblečených jako šlechtici, opouštějící jeviště. „Ustup stranou, obře,“ nařídil ten, kterému říkali Baywich, zpěvavým a panovačným hlasem. Coll to ignoroval a muži ho obešli. Za uplynulých osm týdnů ho už půl stovky Anglánů označilo za obra. Ano, převyšoval většinu lidí už krátce po svých šestnáctých narozeninách. Takže ať si prťaví Angličané klidně nechají svůj názor, on na to kašle. Místo toho se pokusil přemístit tak, aby viděl dvě děvčata, diskutující na jevišti, načež ho odstrčila čtveřice mužů, vlekoucích prales stromů v květináčích, těsně mimo zorné pole obecenstva. Listoví působilo na ardenský prales maličko krotce, ale v dostatečně tlumeném osvětlení by to mohlo stačit. Za oponou se rozlehl potlesk a o pár vteřin později se mezi stromy prodrala nějaká dívka a málem do něj narazila. „Romeo, podle všeho jste vlezl do nesprávné hry,“ zavtipkovala s letmým úsměvem, který jí rozjasnil modré oči, a pak odspěchala do nějakého přístěnku, v patách za ní dvě ženy s náručí kostýmů. Dobrých pár vteřin si připadal, jako by ho zachytil poryv větru, zalomcoval jím a opustil ho s nejistýma 16
nohama. Coll se nadechl. Nepochybně to bylo tím, jak byl vecpaný v koutku a kolem dusali šílení Angláni. Malé prostory byly jeho nepřáteli, kam až jeho paměť sahala. To bude tím, protože žádná mrňavá ženská ho z rovnováhy nevyvede, natožpak jednou sakramentskou větou, byť docela vtipnou. Otočil se, aby se na ni ještě jednou podíval, ale už zmizela ve spleti kulis a rekvizit. Romeo. Ha. Má víc společného s Jindřichem Pátým než s přitroublým klukem, co se zabil kvůli ženské. Jindřich aspoň uměl svádět bitvy. Přesto se zdálo, že to myslela jako kompliment. Nicméně pátral dál, až ji konečně znovu zahlédl za nízkým paravánem, kde z ní jedna z ostatních dívek stahovala šaty, zatímco druhá jí roztřepávala bílou pánskou košili, aby si ji mohla obléct. Viděl jen její hlavu, korunovanou složitým uzlem z rovných hnědých vlasů, kousíček šíje a vršek ramen, ale byl si celkem jistý, že je za tím paravánem ze spleteného rákosu víceméně nahá. „Dívejte se jinam, Romeo,“ zasmála se, když se znovu střetli očima. „Já jsem Rosalinda, ne Julie.“ „Ano? No, a já nejsem Romeo,“ odsekl a zíral dál. Půl tuctu lidí ho okamžitě umlčelo sykotem, a tak zase sklapl. Tatáž čtveřice mužů pak kolem něj prošla na jeviště, aby odkvákala svůj text v příští scéně. Jak se vám líbí nikdy nepatřilo k jeho oblíbeným hrám, pravděpodobně proto, že nikdy nedokázal uvěřit, že by nějaký muž – natožpak takový, který tvrdí, že je do nějaké dívky zamilovaný – nepoznal, když s ní mluví, jen proto, že je oblečená jako muž. Žena před ním by se stejně nikdy nemohla úspěšně vydávat za muže, určitě ne s těmi jemnými rysy a útlou šíjí. Ba ani s hnědými vlasy vyšpendlenými na temeno 17
a furiantským kloboukem, staženým přes ně. Nakláněla hlavu a napůl se ohnula, když se jedna z ostatních žen vytasila s pánskými holínkami. „Skot,“ pronesla tiše a stále s úsměvem. „Horal. Odněkud od Ullapoolu. To jste tedy Macbeth, předpokládám.“ Glendarill Park byl jen dvě hodiny jízdy koňmo od Ullapoolu. Coll svraštil čelo. „Macbeth pocházel z Invernessu.“ Vystoupila zpoza paravánu, aby si navlékla kabát přes útlá ramena. „Shakespearovi to stačilo,“ odsekla a protáhla se kolem něj. Sakra. Ženská v kalhotách, no tohle. Prsty se mu ohnuly; měl co dělat, aby po ní nesáhl, nepřitáhl ji k sobě a neumlčel její vtipná ústa svými. Ano, už dost dlouho byl bez ženské, a ano, v těch kalhotách na ni byla pěkná podívaná, obepínaly jí boky a prakticky násilím upoutávaly jeho pozornost k jejím dlouhým štíhlým nohám. Sledoval, jak vystupuje zpoza opony doprostřed jeviště, a přestal přitom dýchat. Před jeho očima prodloužila a uvolnila krok, boky se přestaly pohupovat a ramena se napřímila. Když promluvila jako Rosalinda převlečená za dvořana Ganymeda, hlas jí klesl a o poznání se zpomalil; představovala mladíka tak dobře, jak ještě nikdy u ženy neviděl. „Tohle je Persephone Jonesová,“ sdělil mu krejčí, který znovu spěchal kolem. Takovou informaci nepotřeboval. Jestli se za nějakým děvčetem s funěním žene jedenáct mužů za jediný večer, tak tedy za tímhle. A proboha – ne, pro sebe – doufal, že je vdova. Scéna skončila a ona vyšla z jeviště druhou stranou. Řítili se kolem něj další herci, aby odehráli své role, ale bez ní to byla jen hra, kterou už četl a viděl na jevišti. Ano, bylo to v Inverness a s patřičnou dávkou skot18
ské praktičnosti přidanou do těch nesmyslů, ale slova zůstávala stejná. „Jak dlouho ještě ta zatracená věc potrvá?“ zeptal se tlumený hlas pár kroků za ním. Coll otočil hlavu. Pod další sestavou pytlů s pískem stál dobře oblečený mládenec v jasně modrém kabátě, pohled upřený na kapesní hodinky. Strážný u dveří tedy za dnešní večer vydělal nejméně čtyři libry. V šeru za okrajem jeviště se objevila další postava a Coll se v duchu opravil. Šest liber, hamoun. „Jářku, Brumley,“ zašeptal první. „Já tu byl první.“ „Že tu stojíte, ještě neznamená, že nejste jen další čekatel,“ opáčil muž řečený Brumley. „Vsadím se s vámi o stovku liber, že ji navštívím v šatně dřív než vy.“ „Tak tedy platí. Měl bych vám ale povědět, že jsem mluvil s lordem Hallowayem a ten říká, že paní Jonesová upřednostňuje světlovlasé muže.“ Brumley si odfrkl. „Kašlu na to, jakou barvu vlasů upřednostňuje. Claremont je mimo město a tím pádem je k mání. Je to nádherná hračka a já si rád hraju.“ „Pánové,“ zasyčel malý, podsaditý mužík, který se vynořil z hlubin zákulisního bludiště, „musím vás požádat, abyste tlumili hlas.“ „Nepanikařte,“ řekl ne-Brumley s mdlým úsměvem, „obecenstvo sem nepřišlo poslouchat. Přišli, aby ji viděli. A musíte očekávat, že dojde k určitým neshodám o to, který pán stráví noc v její společnosti.“ „Což budu já,“ ozval se Brumley. „Jděte pryč, Waldringu. Musíte se věnovat manželce.“ Waldring se zašklebil. „Jen když je sezona setí. Dávám přednost delikátnějšímu ovoci.“ Neznělo to, jako by se některý z obou mužů hodlal zeptat dívky, se kterým by raději strávila noc ona, ne19
bo co na to říká její manžel. „Ten mládenec vás žádal, abyste byli zticha,“ podotkl Coll svým nejtlumenějším hlasem a obrátil se čelem k nim. „Vida, Waldringu, to je jeden z těch horalů,“ poznamenal Brumley a přimhouřil oči. „Copak vám nikdo nevysvětlil, Glendarille, že divadelní hry se obvykle sledují ze sedadel v hledišti?“ ozval se ten druhý, Waldring. Na jevišti za Collem dívka už zase mluvila. Chtěl se na ni dívat, ale nehodlal se otočit zády k těm dvěma hňupům. „Nezabloudil jsem. Jsem tam, kde chci být. A teď, ten mrňavý pán vás žádal o ticho. Hádám, že byste ho měli poslechnout.“ „Víte, co mě napadá, Brumley? Napadá mě, že tenhle pohan se taky zakoukal do paní Jonesové. To…“ „Pro vás ‚mylord pohan‘,“ přerušil ho Coll a ústa se mu zvlnila chmurným úsměvem. Á, bitva na obzoru. Větší z obou mužů, Waldring, vsunul prst pod uzel nákrčníku, aby si ho uvolnil, jistá známka nadcházející rvačky. „Měl byste vědět, pane, že trénuju v klubu Gentleman Jackon’s,“ ohnul paže v loktech a zaťal pěsti. „Co vy na to, Brumley? Jdeme do toho?“ Švihák poskakoval skotačivě z nohy na nohu v půlkruhu, zatímco Coll pobaveně přihlížel. Když Waldring konečně vyrazil vpřed, Coll snadno uhnul rozmáchlému úderu, vymrštil pěst a zasáhl šviháka důkladnou ranou do brady. Waldring dopadl na dřevěnou podlahu s funivým heknutím. Coll naklonil hlavu ke straně a zaměřil pozornost na druhého. „Chcete taky, Angláne? Jestli ano, tak přistupte. Jestli ne, odneste tenhle pytel brambor, ať ho nevidím.“ „Ale – totiž – já nepřišel s panem Waldringem,“ drmolil Brumley. 20